Více než roční působení na Krymské ulici v Praze nám se Synth Library přineslo spoustu zajímavých sousedských kontaktů a spoluprací. Šikmo nahoru jsme po ulici často směřovali ke kavárně Patra a odtamtud k nám do Synth Library dorazila jednou také audiovizuální umělkyně a DJka „Lovely“ Tasya Nafigina.

Původem je z ruského Permu, přijela prý do Prahy na koncert své oblíbené emo kapely. Nakonec zůstala a teď dokončuje bakalářské studium Fine Art & Experimental Media na Prague College.

Důležitým tématem je pro Tasyu, teoreticky i prakticky, reprezentace queer komunity, proto také začala spolupracovat s festivalem Mezipatra. „Ten festival je nesmlouvavě queer a je také velmi aktuální. Je to filmový festival, který respektuje rozvrstvení společnosti, a tak prezentuje téma queer ve filmech, v hudbě, prostřednictvím diskuzí, drag shows nebo výstav. Je velmi důležité, abychom se všichni cítili zastoupeni, Mezipatra k tomu přistupují velmi aktuálním způsobem,“ dodává z pozice produkční doprovodného programu, která zároveň na festivalu i fotí.

Témata queer komunity se promítají i do jejích vlastních akcí. Společně s Karolínou Zikešovou aka Nevinnost pořádají party s názvem Lovely. „Pohupovat se z jedné nohy na druhou do rytmu repetitivního beatu v totální tmě může být pro někoho zábava a někdy je to skvělý, ale mně osobně chybí ty party, které jsou i emotivním zážitkem. Věnujeme pozornost detailům, třeba světlům a samozřejmě dramaturgii. Ideálně byste se na naší party měli cítit, jako když vás kamarádi pozvou k sobě domů k bazénu a všichni jsou vítáni, pokud přijdou s dobrou náladou. Takže se pak všichni mohou cítit příjemně,“ popisuje základní ideu party „Lovely“ Tasya, která sbírala zkušenosti v klubovém prostředí v Permu už od svých sedmnácti let, nejen jako fotografka, což měla být původně její role, ale nakonec i jako organizátorka. Právě tam se naučila i DJovat. V současné době Lovely chystají koncert ruské kapely Shortparis a od poloviny dubna působí jako kurátorky prostoru Holešovická šachta. „Rozhodly jsme se zaměřit na témata, která nejsou tolik reprezentována a o kterých se tak často nemluví, kulturní výměna se zaměřením na postsovětské země, reprezentace queer komunity v rapu, bass music a grimeu nebo také duševní zdraví. Lovely by měly být zábavné a kvalitně organizované party, na kterých je zároveň možné mluvit o důležitých společenských tématech, a to je přece taky lovely.“ ∞


text: Mary C

Jak zní queer a jak queer komunita dělá hudbu? I takové otázky si kladou Zosia Holubowska alias Mala Herba zabývající se hudbou prakticky i teoreticky v rámci své iniciativy Sounds Queer?

Anglické slovo queer se často používá jako označení množiny různých sexuálních menšin, tedy LGBTQI nebo nekonformních jedinců. Teprve od roku 1994 je queer kultura také oficiálním akademickým oborem, tzv. queer studies se zabývají diversitou v oblasti sexuální a genderové identity. Náš jazyk je z pohledu genderových identit poměrně svazující, a vzhledem k tomu, že Zosia se neidentifikují s žádným genderem, píšeme o nich, podobně jako o dalších nebinárních osobnostech, v třetí osobě množného čísla.

Třetí osoba množného čísla
Zosia se v současné době zabývají i popularizací hudebního vzdělávání v oblasti elektronické hudby. Osobně jsem se s ní setkala na jednom takovém workshopu, který jsme organizovaly společně s DJkou a organizátorkou platformy FEMDEX Therese Terror. Workshop byl tehdy určen pouze ženám a nebinárním osobám. „Ženy, queer a nebinární, a všichni, kdo zažívají útlak kvůli své rase, svému tělu, schopnostem nebo výši příjmu, toho mají hodně co říct, a měli bychom jim naslouchat. Nás osobně fakt nezajímá perspektiva bílých heterosexuálních mužů ze střední třídy, kteří neustále dostávají tolik prostoru, jako kdyby nám jen oni dokázali o tomto světě říct něco zajímavého,“ komentují Zosia svou motivaci dělat především takto pojaté workshopy. V rámci své iniciativy Sounds Queer? chtějí především pomoci své stále ještě v mnoha ohledech opomíjené komunitě, umožnit jí používat hudební nástroje, vyjadřovat tak své emoce hudbou (která může být velmi silným nástrojem, když se pokoušíme o nějakou změnu) a okupovat veřejný prostor, třeba v klubu na pódiu.

Aby mohli plně rozvíjet svůj umělecký i badatelský záměr, přestěhovali se Zosia z rodného Polska do Vídně, kde v současné době studují doktorát na vídeňské Akademii výtvarných umění. „Tady mě poprvé někdo z uměleckého hlediska bral vážně a tomu, co děláme, říkal umění. Až ve Vídni se nám podařilo začít si hudbou i něco vydělávat, i když ta nejistota nám někdy způsobuje úzkost. Ale mile nás překvapilo, jak je místní hudební scéna otevřená. Máme už mnoho skvělých zvídavých přátel, kteří nás podporují a skutečně je zajímá, co děláme. Tímto chci pozdravit kolektivy Vinylograph a Transformer Crew.“ Co se týče umění, vystupují Zosia pod pseudonymem Mala Herba, zpívají a produkují veškerou hudbu, která spojuje tvrdou elektronickou taneční hudbu se slovanskou lidovou tradicí.

„Proces hudební tvorby a zpívání vnímáme i jako způsob získávání znalostí, tedy i znalostí o queer životě.“ A ve své teoretické práci se Zosia zabývají právě queer teorií a queer metodologií. Noří se do výzkumu hudebních technologií, ale také do etnomuzikologických archivů, a pátrají po tom, jak to zní, když je někdo queer, jak to ovlivňuje naše těla a celou komunitu. „Všechno, co umíme s hudebními technologiemi, jsme se naučili sami z YouTube. Naše vokální techniky ovlivnilo studium u skvělé umělkyně Emmy Bonnici.“ Pokud byste i vy rádi nějak začali a zatím jste nenarazili na nikoho, kdo by měl pochopení pro vaše tvůrčí přístupy nebo způsoby, jakými se identifikujete, možná by vás mohli inspirovat právě Zosia alias Mala Herba. Ve čtvrtek 9. srpna přijedou do Prahy a v rámci týdne Prague Pride budou mít workshop ve ZVUKu a den na to vystoupí na klubové akci věnované lesbické komunitě s názvem Bobr. ∞


text: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Není jich mnoho, ale právě takové osobnosti, jakou je Sofia Acosta alias Coast2c, jsou pro komunitu alternativních hudebníků velmi důležité. Více než deset let působí jako DJka, ale je také promotérkou a booking agentkou kolektivu, který s přáteli založila v rodném Mexiku. Před několika lety ji s manželem přivedla pracovní příležitost do Spojených států. Když uvážíme, čemu hispánská komunita musí v USA čelit, byl to vlastně docela odvážný krok. Sama Coast2c říká, že to pro ni ze začátku bylo tvrdé a trvalo ji skoro tři roky než se v Portlandu ve státě Oregon na západním pobřeží USA začala cítit dobře.

Jako zkušená DJka v Mexiku vystupovala minimálně dva dny v týdnu a jako rezidentka v několika klubech nezřídka hrávala v kuse až sedm hodin. V Portlandu si našla cestu ke komunitě kolem galerie S1, ve které sídlí také tamní Synth Library. Díky tomu se dostala až do Prahy, společně s námi také otevřela pražskou Synth Library a vystoupila na festivalu Metamachine. V portlandské pobočce začala nejdříve učit DJing jako lektorka dobrovolnice, a pravidelně vystupovala na tamních akcích. Podle reakcí jejích kolegů se stala během krátké doby „nejoblíbenější DJkou celé tamní komunity“.

V portlandské Synth Library začala také novou kapitolu, co se hudebních nástrojů a technologií týká, již dva roky pracuje i s modulárními syntezátory a s úsměvem se svěřuje, že jí to konečně začíná dávat větší smysl. Takový bezprostřední a upřímný přístup není v komunitě odborníků na hudební technologie příliš častým jevem, Sofia rozhodně dokáže všem začínajícím a méně sebevědomým dodat odvahu a takové je i poslání Synth Library. „Cítím se tam jako doma. Jsem velmi vděčná za tuto komunitu, která je otevřená, chce sdílet své znalosti a nápady, chce experimentovat a poskytuje nám zdroje a nástroje, díky kterým můžeme tvořit a spolupracovat.“

Coast2c si zatím kromě klasických DJských přehrávačů CDJs nejvíce oblíbila práci s bicími automaty neboli drum machines, ale nikdy se prý nepovažovala za zvlášť zběhlou v technologiích: „Vždy se mi líbila myšlenka, že nové technologie mohou přinášet nové možnost. Když jsem byla dítě, do světa technologií mě uvedl můj mladší bratr skrze počítače a počítačové hry. Jakmile se mi propojil svět hudby nebo vizuálního umění a technologií, začalo mě to zajímat ještě víc. Líbilo se mi, že díky technologiím mžete tvořit hudbu aniž byste měli klasické hudební vzdělání a znali noty. Když pak máte technologie k dispozici, je to daleko demokratičtější přístup k hudební tvorbě. Já byla v hudebním světě vždy spíše frustrovaná a technologie jsou v tomto ohledu rozhodně velkým pomocníkem a zdrojem. Navíc nabízí velký prostor pro experimentování.“

Dobrodružství s mašinkami
Kromě dobrodružství s hudebními technologiemi se Coast2c stále věnuje práci promotérky a pravidelně zve do USA zástupce mexické progresivní elektronické scény, které si naštěstí v posledních letech začíná všímat čím dál více promotérů a publicistů po celém světě. Se svou pravidelnou party Gran Ritmos, kterou pořádá s přítelem Michaelem Brucem chtěla ukázat, že Latinská Amerika není jen cumbia, salsa nebo reggaeton. V minulosti tak pozvala například hudebníky a hudebnice jako je Mijo, Siete Catorce, EsamiPau, Hexorcismos nebo kolektiv Sonido Inconsciente. Zatímco si, podle svých slov, může do Portlandu přivést kousek domova, daří se jí také odstraňovat stigma spojená s latinskoamerickým původem.

Po odkazu bohaté historie, tradicích i skvělých lidech Mexika se Coast2c prý často stýská, ale dodává, že dnešní Mexiko trpí velmi složitými, někdy až obskurními problémy a často tam narazíte i na nehumánní jednání. Naposledy dorazila do své rodné země den po velkém zemětřesení, takže se spíše než hudební scéně musela věnovat zachraňování lidských životů. „Snažím se teď být otevřenější k různým prostředím a zemím, do kterých cestuji. Nakonec jsme přeci všichni obyvatelé jedné planety.“ ∞


text: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Pro hudební geeky je to úplný ráj, ale portlandská Synth Library není jen výstavka a možnost vyzkoušet si více než dvě stě pozoruhodných a často velmi drahých syntezátorů, které projektu věnovalo čtyřicet výrobců. Je to zároveň politické poselství a snaha potírat stereotypy.

Spoluzakladatelkou Synth Library je hudebnice a lektorka Alissa DeRubeis, její ojedinělý projekt v současné době sídlí v prostoru umělecké neziskové organizace s galerií S1 v Portlandu ve státě Oregon. „Za projektem Synth Library se skrývá hlavně snaha vytvořit prostor pro učení, hraní, hudební tvorbu a zkoumání syntezátorů. Zaměřujeme se na organizování workshopů i další formy vzdělávání. Prostor je otevřen začátečníkům i pokročilým. Naším cílem je nabídnout dostupný program, který může obohatit celou komunitu hudebníků, ale i jednotlivce.“ I Alissi kdysi v jejím rozvoji pomohla nezisková organizace. Poté, co se v šestnácti letech odstěhovala od rodičů a začala se intenzivně věnovat hudbě, se díky organizaci Church of the Friendly Ghost dostala k organizování a kurátorování akcí i konstruování elektronických nástrojů.

„V roce 2014 jsem se odstěhovala do Texasu a začala pracovat pro firmu 4MS, která vyrábí euroroackové moduly, dostala jsem se tak i k modulárním syntezátorům a díky kolegům jsem se je naučila používat.“ V současnosti vede Alissa mnoho hudebně-technologických workshopů a spolu s dalšími dobrovolníky v Synth Library se věnuje třeba i skupinám žen a non-binary osobnostem se zájmem o elektronickou hudbu a hudební technologie. I přesto, že z historie známe mnoho průkopnic práce s hudebními i nehudebními technologiemi, čelí ženy i v současné době mnoha stereotypům, které jim často brání v rozvíjení hudebního talentu při práci se syntezátory i jinými „stroji“. Jako kdyby technika byla něco čistě mužského. Tento předsudek Synth Library s úspěchem vyvrací. „Myslím, že každé pohlaví by mělo mít možnost rozvíjet a užívat si své zájmy. Mě osobně vždy zajímaly různé technologie i nástroje. A považuji za důležité sdílet své znalosti a dovednosti spojené s nimi. Používala jsem je vždy k tomu, aby mi pomohly v dosahování mých záměrů a představ.“ V současné době se Alissa podílela také na padesátihodinovém hudebním streamu složeném pouze z příspěvků hudebnic, který zveřejnil festival organizovaný legendárními výrobci syntezátorů Moog.

V souvislosti s nutnou podporou hudebnic, které jsou stále, na poli technologií i na hudební scéně, marginalizované, připomíná Alissa výraznou afroamerickou myslitelku a básnířku Audre Lorde, která říkala, že potřeba a touha po vzájemné péči v kolektivu žen dokáže být až spásná. Právě v ní můžeme znovu objevit svou sílu. Podle Audre Lorde je to právě spojenectví žen, kterého se patriarchální svět nejvíce bojí. Projekt Synth Library za necelé tři roky fungování prokázal, že je velmi užitečný nejen pro hudební komunitu. Dnes ale některé úpravy v zákonech nutí portlandské neziskové organizace a kulturní prostory změnit způsoby svého fungování, a proto budou potřebovat najít další zdroje financování. Přispět na provoz i umělecké rezidence v Synth Library můžete v rámci kampaně na portálu GoFundMe.com. A pokud vás projekt zaujal, těšte se, v roce 2018 budete moci zažít něco podobného i v Praze. ∞


text: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

„Bratři a sestry, je na čase se rozhodnout. Uděláte tu správnou věc? A co je vlastně správné?“ Asi bychom se měli s Brinkhurstem shodnout na tom, že odsuzovat nebo odsunovat lidi na základě rasy, třídy, genderu, národnosti, vyznání apod. správné není. Je ale mnoho takových, kteří to stále dělají nebo se na to připravují, možná mají strach a s mikrofonem před ně předstupovali jen ti, kteří to s nimi nemysleli moc dobře. Osobně si myslím, že základní lidské nastavení by mělo obsahovat předpoklad, že jsme si všichni rovni. Byznys a tedy kapitalistické uvažování ale tento předpoklad zřejmě nemůže akceptovat. Vše nemůže patřit všem, dokonce ani nemůže být všem dostupné. A mnoho privilegovaných lidí si myslí, že je to tak správně.

Hudba jako byznys
Brinkhurst poznamenává: „Hudební byznys je prostě byznys, nikdy to nebylo dobrý. To co je na tom zajímavý, je to umění. A umělce dříve vykořisťovaly major labely a dnes korporace jako Google nebo Apple.“ Proč bychom si tedy neměli myslet, že popovou hudbu si nevybíráme, a že cenzura je věcí minulosti. Brinkhurts v následné diskuzi jako politické popové hvězdy označuje i Beyoncé a Jay Zho, kteří například finančně podporují afroamerické hnutí Black Lives Matter, dodává ale, že jsou ovlivněni odkazem kmotra soulu Jamese Browna a orientují se tedy hodně na úspěch. Možná proto své velkorysé politické činy tolik nemedializují. Některá politická témata, včetně institucionalizovaného rasismu, se totiž ještě nekvalifikovala do kategorie „cool“.

Největším trendem hudebního byznysu a tedy i údajným klíčem k úspěchu je nyní streaming. S fungováním a výdělky streamingových platforem sice nemůže být většina umělců spokojená, ale tady nemají slovo. Nejdůležitější hráči byznysu se už rozhodli, že je to budoucnost. Ovšem Spotify je zatím spíše nevýdělečným marketingovým nástrojem a to ještě pro ty šťastnější umělce, kteří se dostanou na nějaký exponovaný playlist. Způsoby monetizace hudby se ale velmi rychle mění, přichází a odchází a to umění (i to silně politické), které vychází z potřeby a ne z nabídky, tu stále je. Záleží na tom, zda si k němu najdeme cestu a dokážeme mu dát svou pozornost a váhu. Bratři a sestry, koho se rozhodnete poslouchat? ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Právě tímto zvukovým projektem se spolu s Tatianou Cuoco snaží obracet pozornost k tématu genderově podmíněných vražd a násilí, které byly také předmětem nedávných velkých demonstrací v Argentině. Podle letošních statistik je v Argentině každých 18 hodin zabita jedna žena.

Tatiana Heuman vyrůstala v hudební rodině a už v devíti letech se svým otcem skládala hudbu v programu Cakewalk. Později studovala obor „tělesného vyjádření“ na fakultě umění university v Buenos Aires, a právě v té době ji při přípravách choreografií pohltila hudba, nejdříve její výběr a brzy i komponování a zvukové umění obecně. V říjnu minulého roku, kdy pracovala na hudbě pro krátký film Sebastiána Camacha o ženě, která byla unesena gangem obchodníků s lidmi, vyzývala Tatiana Cuoco své blízké během protestů pod heslem „Ni una menos“ k zaznamenávání atmosféry a výpovědí protestujících.

Platforma pro sdílení umlčených zážitků
Tak se zrodila platforma #vivas pro sdílení umlčených hlasů a zážitků, jejichž záznam se tu stává zdrojem nového uměleckého díla, písní, kompozic nebo mixů sdílených na sociálních sítích a tím je zesilován. „Letos jsme měly dvě setkání, kde jsme diskutovaly a sdílely různé metody a činnosti, které mohou stimulovat vyjádření prostřednictvím zvuku a posílit tak hnutí proti genderově podmíněnému násilí. S Tatianou Cuoco si stále pokládáme tyto otázky a snažíme se je šířit dál,“ popisuje Tatiana Heuman fungování projektu #vivas a dodává, že masová média o současných protestech informují jako o trendu a vláda je příliš pomalá a konzervativní a je evidentní, že není svobodným protestům nakloněna. Demonstrace jsou čím dál častěji potlačovány policií. „My ale nechceme násilí akceptovat. Proto stále pracujeme s těmito audionahrávkami. Já osobně se necítím v bezpečí, mám pocit nejistoty, ale cítím velkou zodpovědnost, když střihám ty projevy a různá vyjádření, když je duplikuji, upravuji jejich zvukový charakter a přidávám k ním různé rytmy. Pro celou věc dělám to, na co mám kapacitu a zároveň tím rozvíjím svůj umělecký potenciál.“

#vivas připravují kompilaci a vyzývají ke spolupráci. Vítají nahrávky protestů a vyjádření protestujících, které obohatí jejich databázi. Na e-mail seescuchanvivas@gmail.com jim můžete posílat nahrávky i návrhy ke spolupráci a komentáře. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Proslulá německá hudebnice Gudrun Gut na nedávném workshopu Monika Werkstatt (Moničina dílna) v Praze prohlásila – nenechte ze sebe dělat oběti. Pokud nechcete dělat kompromisy, je to asi jediná cesta. Gudrun Gut ale také věří, že pokud se obklopíte podobně smýšlejícími lidmi, nic není nemožné. Za svou kariéru založila několik slavných novovlnných dívčích kapel jako Mania D nebo Malaria!, hrála také s hvězdami německého undergroundu Einstürzende Neubauten. Jak říká, v 80. letech bylo na scéně vidět dost hudebnic i dívčích kapel, v 90. letech jako by se vytratily. Svým labelem Monika Enterprise, který vydává právě jen hudebnice, prý v roce 1997 vlastně chtěla „zaplnit díru na trhu“. Ve stejné době Gudrun Gut také spolu s rakouskou hudebnicí Electric Indigo zakládala platformu female:pressure, databázi hudebnic, která měla zvýšit vizibilitu žen na hudební scéně. Dnes má female:pressure přes 2000 členek z celého světa, ale nezdá se, že by se situace pro ženy na hudební scéně nějak radikálně změnila. Stále jí dominují muži. Proto také Gudrun k oslavě dvacátého výročí svého labelu nepřipravila jen koncerty spolu se svými kolegyněmi, ale i workshopy pro lokální hudebnice, a každému koncertu předchází také diskuze.

Bez kompromisů
I v Praze došlo před koncertem na otázku, kterou prý Gudrun Gut dostává pokaždé: Co kdyby s vámi hrál také muž? Reakce Gudrun Gut byla odzbrojující – „Vy dělejte, co chcete, já dělám tohle.“ Její kolegyně Danielle de Picciotto, výtvarnice, hudebnice a spoluzakladatelka Love Parade, velmi trpělivě dodala, jak je pozoruhodné, že se nad tímto lidé nepozastavují v případě mužských kapel a mužských labelů – těch, kterých je valná většina.

Turné Monika Werkstatt navazuje na vydání kompilace, na které se podílely pouze ženy sdružené na labelu Monika Enterprise, kromě Gudrun a Danielle také finská hudebnice Islaja, dlouholetá spolupracovnice Gudrun Beate Bartel a také další výrazné umělkyně jako Lucrecia Dalt, Barabara Morgenstern nebo AGF.

Kompilace není jen seřazení počinů jednotlivých hudebnic za sebe, hudba vznikala během společného pobytu mimo Berlín, v oáze svobody, daleko od tlaku společnosti. V této dílně mezi sebou hudebnice spolupracovaly a poté si ještě každá vybrala nějaký materiál, který doma „doprodukovala“. Netvořila se jen hudba, ale vyměňovaly se také zkušenosti, což je podle Gudrun nezbytné a muži jsou zvyklí dělat to neustále. Podobná výměna proběhla i na pražském workshopu a podle ohlasů to bylo pro zúčastněné dívky inspirující a uvolňující. Gudrun Gut své vizi svobody pro hudebnice leccos obětovala. Zdá se ale, že i díky jejím výrazným projektům v sobě postupně daleko více žen objeví sílu pro realizaci paralelních vizí bez kompromisů – a třeba tím pomůžou naše kulturní prostředí nakonec proměnit. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Za dobu, co audiovizuální kolektiv Lunchmeat září na české klubové scéně, se ze spojování hudby a tvůrčího pojetí světel a projekce stala běžná věc. V Praze dokonce vznikl masově populární „festival světel“. Lunchmeat nikdy nebyl jen o rozsvěcování kostelů, ale spíš o stavění nových světů.

Díky jejich, dnes už světově proslulému, festivalu, který pořádají každoročně už osm let, a klubu NEONE, který založili v roce 2013, nejdříve jen jako pop-up, jsem měla možnost vidět naživo ty nejzajímavější producenty a producentky v době, kdy jsem je chtěla vidět, se zvukem, který změnil mou představu o nejlepším klubovém zážitku, s lidmi a projekcemi, díky kterým klub neměl hranice. Klub NEONE končí na adrese Bubenská 1, na rohu budovy bývalých Elektrických podniků. Tahle zpráva mi připomněla nejen spoustu skvělých akcí a hudebních zážitků, ale i hovorů, hraní i trému, lehkou závrať z vizuálů i ten příjemný pocit, když se v noci nebo spíš k ránu vyšlo z klubu ven a zdaleka se neodcházelo. Připomnělo mi to ale i fakt, že klub NEONE je zásadní kapitolou historie české klubové scény a byl už v roce 2013 nominován jako počin roku v cenách Vinyla. Jak potvrzuje několik hudebníků a organizátorů, kteří se podíleli na chodu klubu nebo si v něm vícekrát zahráli a organizovali akce, klub NEONE měl neobvyklou hudební i vizuální dramaturgii a nebyl zdaleka neobyvatelný. Neoplakávejte ho, protože snad neodchází.

Taková zásadní klubovna
„Hraní v NEONE pro mě byla hodně prestižní záležitost. Pamatuju si, jak sem před prvním koncertem tady v roce 2014 přemíchával všechny svoje tracky, protože nikde v Praze tou dobou nebyl tak čistej zvuk. Pak se pro mě NEONE stalo skoro jediným místem, kde sem jako DJ měl absolutní svobodu selekce. Lidi tu byli vždycky víc otevřenený novejm věcem,“ říká producent Aid Kid, který si v NEONE mnohokrát zahrál. Během několika let vyrostlo v tomto klubu hned několik pravidelných klubových nocí, jednou z těch nejosobitějších je KSK, jejíž spolupořadatelkou je DVDJ NNS: „NEONE pro mně bylo klubovnou, kde vždy potkám známé tváře, laboratoří pro experimenty, stájí pro naše KSK večírky, místem setkání a propojování a především prostorem, který mám spojený s nejsilnějšími hudebními zážitky.“ K teamu, který rozhodoval o progresivní dramaturgii klubu, patřil také hudební publicista a DJ Jan „Rypex“ Bárta z Radia Wave, pro kterého byl prý klub NEONE dlouhou dobu něco jako druhý obývák. Možnost podílet se na vzniku, fungování a určující dramaturicko-prezentační estetice bude prý navždy patřit k nejvíce formativním obdobím jeho vztahu k hudbě. Jedním z nezapomenutelných zážitků pro něj bylo vystoupení producenta SOPHIEho na 100. výroční party jeho pořadu Turban. „Dnešní dvorní producent Charli XCX a spolupracovník Madonny, LIZ, Vince Staplese nebo Dipla tam nad ránem asi čtyři hodiny v kuse pouštěl osmdesátkové disco-funk-pop fláky, co miloval v dětství, a dle vlastních slov nikdy předtím (a vsadil bych se, že ani nikdy potom) veřejně nehrál. Legendary,“ dodává Honza, pro kterého byl klub a lidé kolem něj „srdcovkou“. Pro mě osobně bylo každé pozvání do NEONE poctou a spolupráce s kolektivem Lunchmeat jedna z nejpříjemnějších vůbec. Ten roh české klubové scéně bude chybět, ale Lunchmeat si i bez něj udrží hranu. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

V hudebním průmyslu jsem teprve žákem a vlastně jsem do něj nikdy nechtěla patřit. Začala jsem o něm přemýšlet ve chvíli, kdy jsem řešila, zda se mi podaří živit tím, co mě skutečně naplňuje.

Pozorovala jsem s nadšením, jak se v posledních letech mohou umělci díky internetu prosadit sami bez nevýhodných smluv, podléhání producentům a nutnosti zavděčit se velkým médiím. Pozoruji ale také, že ani zásadní transformace hudebního průmyslu nepřináší větší respekt k hudbě. A tak vzniká ten nepříjemný pocit. Na jednu stranu snaha žít a živit se tím, na co má člověk talent a co v něm vzbuzuje nadšení, na druhou stranu odpor k hudebnímu průmyslu, kde úspěch záleží na zábavnosti, vzhledu, průbojnosti a známostech, a měří se lajky, penězi a mocí nad publikem. Pokud jste hudebníci, kteří se ve svém tvůrčím procesu snaží být stále otevřeni transformaci, slova strategie, propagace, monetizace nebo administrativa vám jsou spíše cizí, protože charakterizují racionální a velmi často i tu odvrácenou tvář hudebního průmyslu, kde je třeba mít vše pod kontrolou a nejde tam nikdy jen o hudbu samotnou.

V souvislosti s hudební kariérou se často skloňuje slovo profesionalizace. Mluví se o ní více i vzhledem k ustanovením hudební proexportní kanceláře Czech Music Office, která by měla podporovat snahu českých hudebníků prosadit se v zahraničí. O profesionalizaci a budování hudební kariéry se mluvilo také na festivalu a konferenci Czech Music Crossroads, který se zabývá především world music, jazzem a hudbou inspirovanou folklórní tradicí. Nově bylo možné účastnit se i workshopů, které byly určeny hudebníkům i dalším hudebním profesím napříč žánry. Rozebírala se propagace, hudební publicistika, nahrávání, radilo se také, jak na festivaly. Z mého pohledu není nikde dáno, jak přesně má profesionalizace hudebníka vypadat. Vše záleží na tom, jaký máte cíl. Pokud si stále říkáte, „kdy už budeme slavní“, je pravděpodobné, že se dostanete i mezi lidi, kteří už dávno ztratili chuť jít po podstatě hudby, a kteří už se ze své pozice neobtěžují hledat. V každém oboru takové typy najdete. Na Crossroads se ale odkrývaly karty, mluvilo upřímně a atmosféra byla spíše rodinná, což v zahraničí na hudebních konferencích nebývá zvykem. Bylo vidět, že mnoho hudebníků si s budováním své kariéry neví rady, mají i mnoho výhrad ke způsobům, jak se s jejich hudbou nakládá a jak se o ní rozhoduje. Hudebníkům se dnes často říká, že na sobě musí pracovat sami, musí zvládnout i praktickou stránku budování kariéry a pak teprve, až budou vydělávat, přijde někdo, kdo se o ně bude starat. Zneužívá se tak vlastně principu DIY kultury, bookingové agentury a labely očekávají hotový produkt, stejně jako velké značky, které jsou bohužel dnes pro hudebníky často tím nejlepším zdrojem příjmů. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že ne každá umělecká profese má před sebou možnost zapojení se do nějaké infrastruktury, když jste na volné noze, musíte být prostě sami sobě manažerem a nikoho nezajímá, jestli jste introvert.

Bohužel málokdo si dává práci s objevováním a rozvojem umělců samotných. Tradice dramaturgů nebo A&R, které dnes nahrazují data získaná ze sociálních sítí, u nás nikdy ani neměla možnost vzniknout. Je ale třeba dodat, že mnoha hudebníkům často chybí nejen sebereflexe, ale také trpělivost a odhodlání. Za nejdůležitější návod na profesionalizaci osobně považuji nutnost brát svou tvorbu vážně a vnímat ji také jako práci, tento přístup mělo mnoho výrazných hudebníků, které jsem viděla uspět. Důležité je také si uvědomit, že úspěch není jen v počtu koncertů a fanoušků. Mnoho avantgardních hudebníků a inovátorů dává věcem přirozený průběh a jsou spokojení mimo struktury. Nakonec vzhledem k možnostem internetu budují postupně komunitu lidí, se kterými si rozumí, a to i mně osobně dává největší smysl. Workshopy na Crossroads byly přínosné tím, že odkrývaly zákulisí hudební scény a umožnily diskuzi hudebníků a jiných hudebních profesionálů. I česká scéna hudby s potenciálem stát se „populární“ je na křižovatce a diskuze o hudebním exportu, a tedy i profesionalizaci a konkurenceschopnosti hudby, u nás teprve začíná. Je to příležitost pro hudební profesionály vybrat si cestu uvědomělosti a jít po podstatě hudby k větší tvořivosti a potenciálu transformovat a nevybírat si jen tu jednoduchou cestu zábavy, zjednodušování a rychlých peněz, tak aby neměla prostor jen ta „bezpečná“ hudba. Jsem přesvědčená, že pokud hudebníci uvěří, že tu jejich umělecké vyjádření má místo a může být jejich prací, nebude pro ně možná ta tzv. profesionalizace tak těžká. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Výchozím bodem mnoha příběhů science fiction je konec světa nebo velká změna, která si žádá nové myšlení. Co když ale i teď mezi námi žijí lidé, kteří konec světa prožívají denně, jejichž život je plný beznaděje a ze své situace mají nulové vyhlídky na budoucnost?

Tak nějak se možná cítili i afroameričtí hudebníci jako Sun Ra a George Clinton a nebo spisovatelka Octavia Butler, představitelé uměleckého žánru zvaného Afrofuturismus. S tímto termínem přišel v 90. letech novinář Mark Dery, který hledal afroamerické autory sci-fi, jejichž vize a nové mýty jsou ve světě, kde je malování budoucnosti výsadou bílé většiny, tolik potřeba. Afroameričané neměli své hrdiny v populární kultuře, neučili se ani o žádných svých slavných předcích ve škole. Podobně jsou na tom dnes Romové u nás. Mohl by jim být tedy blízký koncept Afrofuturismu, dokázala by tato inspirace posílit komunitu a pomoci při individuálním formování identity mladých Romů?

Malování bílou, výsadou bílé většiny
To bylo téma diskuze s názvem Romanofuturismus, kterou organizovala výtvarnice Laďa Gažiová a galerie Tranzitdisplay a na které se potkaly romské osobnosti z oblasti umění, politiky i médií. Do konceptu Afrofuturismu přítomné uvedla afroamerická autorka knihy „Afrofuturism. The World of Black Sci-Fi and Fantasy Culture“ Ytasha Womack, která naznačila důležitost tohoto konceptu jako nástroje pro vytváření vlastní budoucnosti. V diskuzi ovšem zaznělo, že pro Romy, jejichž traumata a současné problémy stále nebyly pojmenovány, může být velmi obtížné svobodně rozvíjet imaginaci, natož tu politickou. Romista Michal Mižigár upozorňoval na mylnou romantickou představu kočujících svobodných Romů. Ti ve skutečnosti kočovat museli, od 17. století utíkali před smrtí, jejich zabití bylo totiž beztrestné. I na některých hostech diskuze se projevovala svázanost internalizovaným rasismem a předsudky, které má vůči Romům většinová společnost a které jim brání v rozvoji. Spisovatelka Eva Danišová naštěstí oponovala a snažila se škodlivé nálepkování zmírnit.

S předsudky se nedaří bojovat
Slovenský rapper T.A.P., který je sám jedním z důležitých vzorů pro romské děti, se svěřil, že jeho tvorbu často posluchači zavrhují jen proto, že je Rom, a kvůli původu ho odmítali i zaměstnavatelé. Zdá se, že ani relativně úspěšnému Romovi společnost nedovolí, aby byl sám se sebou spokojen.

Moderátorka večera, politoložka Edita Stejskalová, poukázala na fakt, že s předsudky se nedaří bojovat ani racionálními argumenty, fakty a čísly. Jan Čonka, zakladatel rádia Gipsy.sk, upozornil, že romský jazyk nemá výraz pro budoucnost. Z publika ale zazněl zajímavý postřeh, že výklad budoucnosti si mnozí z nás spojují s romskou věštkyní nebo kartářkou, což by mohl být zajímavý motiv pro romanofuturistické umění, stejně jako by jednou z inspirací mohla být romská pohádka „Romane paramisa“, která představuje romské hrdiny a tím také možnou formu vyrovnání se s útlakem, o které mluvil Michal Mižigár. Pokud jsme na tom s předsudky vůči Romům podobně jako USA v 70. letech, máme co dělat. Pozitivní zprávou ale je, že na podzim chystá Laďa Gažiová bienále romského umění v Brně a v roce 2018 by měla být v galerii Tranzitdisplay otevřena knihovna romské kultury s názvem Romanofuturismo. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

V souvislosti se současnými populistickými kroky některých politiků, někteří označují naši dobu jako postfaktickou. Není ale celá historie příběhem, který podává ten, kdo je u moci, spíše než nějaký nestranný pozorovatel, který by ověřoval fakta?

Zvlášť pokud jde o téma menšin nebo kolonií, jejich marginalizace způsobila i to, že jejich kultura a přínos společnosti nebyl tak docela, v některých případech ještě ani dnes, uznán. Na toto téma se v jednom ze svých projektů rozhodla experimentovat německá umělkyně Henrike Naumann. V rámci své rezidentury v Kongu, kam byla pozvána Goethe-Institutem Kinshasa, vytvořila ve spolupráci s tamními hudebníky Rachel Nyangombe a Bebsonem de la Rue alternativní historii hudebního žánru New Beat. Za kolébku tohoto tanečního žánru se hrdě považuje Belgie, země, která Kongo kdysi kolonizovala. Newbeatovou vlnu prý koncem 80. letech nastartoval DJ Dikke Ronny, kterému se v klubu Ancienne Belgique jedné noci podařilo zahrát jednu z desek na nižší rychlost (33 rpm + 8 %). Tím udal trend pomalejší taneční hudby, která svým vývojem směřovala k tvrdé taneční hudbě, raveu.

Stopy historie
Henrike Naumann, která se v minulosti zabývala například i fašizujícími tendencemi mezi německou mládeží, ukazuje na projektu „New Beat – This is Congo“, jak funguje kolonializmus a přepisuje nejen historii vlivů. „Když jsem byla v Belgii, zaujalo mě, jak patrné jsou tam stopy Konga a historie, kterou tyto dva státy sdílí. Chtěla jsem neotřelým způsobem, který by mi byl blízký, položit otázky k tématu kolonizace a postkolonialismu. Proto jsem si vybrala taneční kulturu a New Beat, který Belgičané považují za svůj vynález.“

Hrdí Belgičané v případě kořenů New Beatu zapomínají na detroitské techno a house, žánry, které vzešly z afroamerické komunity. Naumann se rozhodla zapomenout na podíl Belgie a místo toho dosadit do příběhu Kongo, které Belgie „civilizovala“ a doslova vytěžovala mezi lety 1908 a 1980. Dokonce i uran použitý na výrobu atomových bomb svržených na Japonsko pocházel z dolu Shinkolobwe. „Možná New Beat vznikl v Kongu a Belgičané si ho jen vzali,“ taková je výchozí myšlenka celého projektu. Naumann převrací role, exponuje tak praktiky kolonizátorů a počítá také s tím, že část publika znejistí a donutí pochybovat. „Rozhodla jsem se zůstat otevřená a chtěla jsem se nechat překvapit, říkala jsem si, že možná nakonec najdu i důkaz pro svou teorii. Je přeci téměř nemožné uvažovat o evropské kultuře bez uznání vlivu kultury Afriky.“

Intenzivně tiché pasáže
Vyvrcholením projektu měl být koncert Rachel Nyangombe a Bebson de la Rue, pro který Naumann připravila scénu, částečně i hudbu a vizualizace. „Zatímco publikum očekávalo taneční hudbu, Bebson připravil velmi pomalý experimentální set, ve kterém byly tíživé tiché pasáže a mluvené slovo. Bylo to tak intenzivní. Bylo to až bolestivé. Seděla jsem na pódiu a říkala jsem si, že to opravdu není tak lehké – snažit se otevírat téma kolonialismu. Takhle to ani nemůže fungovat.“ Katarze evidentně nenastala a performance zanechala v přítomných nepříjemný pocit z otevřené rány a nevyrovnaných účtů. Během příprav projektu se Naumann setkala s lidmi, kteří ji od projektu zrazovali a říkali, že nemá právo takto manipulovat s historií. Sama dodává, že je pozoruhodné, jakou představu máme o tom, kdo má právo „vytvářet vědění“ a psát historii. „Já ale nejsem novinářka nebo nezisková organizace, já jsem umělkyně a chci lidi donutit přemýšlet a třeba změnit názor na svět. A pokud se budou zamýšlet nad tím, jak se učíme historii, splnila jsem svůj úkol.“ ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Dokáže umění něco změnit? Minimálně mě změnilo hned několikrát. Může měnit svět? Dá se vůbec svět, který vypadá, jako by už mohl jen čekat na další velký třesk, ještě měnit? Umělce, kteří se snaží nejen unikat do nových dimenzí, ale i rozbíjet tíživý a nespravedlivý systém a navrhovat nové plány, jsem vždy obdivovala, a i když stále hledám transformační umění, dávám si pozor na umění, které se prohlašuje za politické.

Rojí se totiž umělci, kteří nikdy nezmění ani sebe. Tvůrci, kteří naskakují na trendy vlnu politického umění v době, kdy systém už má dávno protilátky a ví dobře, jak zpracovávat subkultury ve svůj prospěch.

V nedávném rozhovoru pro Radio Wave řekl František Skála, že politická angažovanost je dnes po umělcích požadována: „Současný režim jako by si kritiku na sebe sama záměrně instaloval. Jako by právě tím chtěl vytvořit iluzi svobody. Ale je to vážně jen iluze.“

Absence nových pohledů
Podobně uvažuje i chorvatská umělkyně Martina Zelenika alias Moon, jejíž několikaúrovňový multidisciplinární projekt Tab_Letter začíná výzvou lidstvu ve formě básně a vyzývá k účasti hudebníky z celého světa. Motivací jí byl především negativní vývoj, který pozoruje na celém světě, o současných formách politického protestu a proměny nejen v umění ale pochybuje: „Neměli bychom politikům věnovat tolik pozornosti. Pro mě jsou to jen velké nenasytné zrůdy, které potřebují naši pozornost. Když proti něčemu vystoupíte, bude jim to úplně jedno. Prostě už to nefunguje, možná kdysi, ale teď musíme přijít na něco jiného. Možná nakonec ta ignorace byla účinnější.“ Svým aktuálním projektem se snaží Zelenika zkoumat nevědomé hranice komunikace slovy, hudbou a obrazem a šířit pozitivní smýšlení.

„Obecně si myslím, že nás obklopuje až moc politického umění, zvláště v zemích s komunistickou minulostí. Jako by tu byla potřeba stále recyklovat ty staré politické motivy, nevidím tu žádný posun nebo proměnu. Prostě tu chybí nové pohledy na věc, otevřenost a pozitivní přístup.“

Materialismus a pokřivené hodnoty
Pro tyto účely převedla abecedu na minimalistický design a ten pak na notovou osnovu. Z písmen její básně Ode to humanity (Óda na lidstvo) se tak staly tóny. Báseň přeloženou do svého rodného jazyka nyní podle tohoto klíče interpretuje řada hudebníků. „Jako první interpretovali báseň v chorvatštině hudebníci ze Zagrebské akademie. Pak byla báseň přeložena do dalších jazyků, melodie se tím pádem mění a přidat se mohou další hudebníci,“ dodává Zelenika. Neexistuje tedy jedna podoba tohoto díla, záleží na hudebnících a hudebnicích, kteří jsou vyzýváni, aby si báseň převedenou na melodii zaranžovali a interpretovali po svém, nebo aby zakomponovali do skladby třeba i tradiční nástroje svého regionu. Tím chce umělkyně poukázat na kulturní specifika, ale zároveň rozdíly částečně potlačit tím, že se poselství převádí na univerzální jazyk, hudbu. V druhé fázi projektu potom Zelenika zpracovává fotky i audio a video záznam, který hudebníci pořídí. V závěrečné fázi by měla vzniknout mobilní aplikace a software pro potřeby umělkyně samotné. Výstupem by měla být i multimediální prezentace celého projektu.

Vzhledem k tomu, že v básni Zelenika vyjadřuje určité obav a rozčarování nad současným stavem společnosti, hudebníci by se ve své interpretaci měli snažit zachovat tuto podstatu výchozího díla. „V básni mluvím o dnešním lidstvu, které se utápí v touze po materiálním a má pokřivené hodnoty. Vyzývám člověka k návratu k jeho původní spirituální podstatě, aby byl opět lidskou bytostí.“ Dá se tedy říct, že první fáze projektu je politická a druhá fáze s nalézáním společného jazyka i oslavou odlišností by tam mohla být také vnímána. „Každá doba měla své politické umění a ta naše není výjimkou. Dnes můžeme napříč médii sledovat ty špinavé hry, které politici neustále hrají. Je to jako velká politická reality show. Politické umění je teď trend, ale myslím, že z toho žádná důležitá etapa historie umění nebude. Pro některé umělce může být motivací frustrace, ale u některých to může být i nedostatek nápadů. Někteří mají pocit, že tu takové umění je potřeba a někteří za tím zase vidí výdělek. Bohužel granty často dostávají umělci, kteří musí vytvořit dílo na konkrétní dané téma, např. migrační krize. Říkám tomu podmíněné umění, to není skutečné umění.“

Politické umění jako trend
Martina Zelenika je poměrně úspěšnou umělkyní, vystudovala obdobu naší umělecké akademie a strávila nějaký čas i na rezidencích v zahraničí, na zahřebské scéně se prý ale necítí moc dobře. „Není tu moc umělců, kteří by se věnovali současnému umění, výstav je tu málo. Není tu publikum ani trh s uměním. Když chci vystavovat, většinou mám pocit, že plýtvám časem i penězi. Přežít se dá jen, pokud si vytvoříte svůj vlastní svět, svůj vlastní chrám, a to je možná podobné i jinde na světě. Nakonec to nejdůležitější je věřit si, vysnít si něco a tvrdě na tom pracovat.“ ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Dlouhodobě na naší scéně experimentální hudební projekty představují multidisciplinární prostory jako Školská 28, PRAHA v Brně nebo MeetFactory.

V nedávné době vyhlásila otevřenou výzvu pro zvukové experimentátory opavská galerie Bludný kámen. Zvala umělce i kurátory k navržení audio-vizuálního výstavního projektu pod názvem „Vlnové délky: Zvuk a světlo v umění“ pro prostory Cella a Hovorny. Galerie velmi hezky pojmenovává charakter projektů, které je zajímají: „Měly by být z obsahového, formálního a společensko-politického hlediska objevující, stvrzující a radikální, měly by znejišťovat ustálené představy, vzorce a vztahy.“

Otevřená výzva zve ke zkoumání hranice mezi zvukem a světlem a objasňování podstaty vlnění: „Je možné skrze osvětlení dojít k osvícení? Vyzýváme umělce, aby zkoumali tyto jevy a aby nám je vyjevili nebo ještě lépe osvětlili.“ Svou podstatou pobídka připomíná dílo a myšlenky nedávno zesnulé hudebnice a jedné z ústředních postav historie experimentální elektronické hudby Pauline Oliveros, která je známá svým projektem a teorií Hlubokého poslechu. Galerie totiž vyzývá, „aby umělci prohloubili metodu hlubokého poslechu, nacházeli hudební nástroje v celém svém okolí, systematizovali zdroje zvuků, dekonstruovali hudbu, rozvinuli myšlenky zvukových krajin, aby nás naučili poslouchat přírodu, hledali ticho, nebo aby nás přiměli orientovat se v hluku.“

I když je výzva už uzavřena, doporučuji každému hudebníkovi, který se zabývá elektronickou hudbou a má v dnešní době k dispozici řadu praktických nástrojů, bohatých zdrojů zvuků a přednastavení, popřemýšlet těmito směry. Současně už v srpnu a září si budete moci v galerii prohlédnout a poslechnout výstavu „Zvukem přes obraz“, která nabídne poznatky o současném náhledu na zvuk v umění.

Pokud byste chtěli pro své hudební experimenty najít nějaké další útočiště, třeba i za hranicemi, jedním z nich by mohl být mezinárodní festival a konference o zvuku v umění, vědě a technologii ISSTA v Irsku. Letos v září bude prezentovat téma „Zvukoví tvůrci: technologie, postupy a kultury“. I tady se otevírá možnost prezentovat své dílo, které by se mělo týkat především současného trendu unikání z digitálního světa, tedy nových technologií, nezávislých hudebních vývojářů kontrolerů nebo modulárních syntezátorů, kterých stále přibývá. Pokud byste toto téma chtěli prozkoumat trochu blíže a nechcete jezdit moc daleko, doporučuji vyrazit 20. až 22. dubna do Berlína na festival Superbooth. S několika zahraničními odborníky a odbornicemi i s nezávislým českým vývojářským kolektivem Bastl Instruments, kteří se tam představí, se budete moci setkat i v Praze v rámci Music Ports 26. dubna v Goethe-Institutu a také v klubu Punctum. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Mám milion výhrad k tomu, jak funguje hudební průmysl a přesto byl pro mě showcaseový festival a konference Eurosonic v holandském Groningenu už podruhé přínosnou zkušeností.

Dá se tam nahlédnout do světa, kde se hudebníci mohou věnovat pouze hudbě a živit se tím, co je naplňuje, což se u nás většině alternativních popových hudebníků zatím nepodařilo. Eurosonic je evropský popový showcaseový festival, což znamená, že je to přehlídka kapel, které chtějí prorazit dál do Evropy a už se jim podařilo dostat minimálně do fáze „emerging“ neboli nadějní.

Festival Eurosonic vznikl před třiceti lety jako malá přehlídka holandských a belgických kapel a postupně se rozrůstal o účastníky z dalších evropských států. Nakonec se ukázalo, že publikum nezajímají jen kapely z Británie, jak si podle zakladatele festivalu Petera Schmidta tehdy mnozí mysleli. Nyní jsou hvězdami festivalu hudebníci a hudebnice od Estonska po Portugalsko. Opravdovou diversitu na hudební scéně si sice představuji ještě trochu jinak, ale vzhledem k tomu, že v zahraničí znamená „pop“ něco, co se u nás považuje spíš za alternativu, nenarazíte během Eurosonicu rozhodně jen na zajeté hitové modely. Navíc paralelní konference ukazuje, že se máme co učit a na naší scéně je co zlepšovat. A tím nemyslím žádné zaprodávání a upisování se upírům.

Jak kdosi na festivalu poznamenal, hudební průmysl je ruleta. Je tedy třeba mít s čím hrát a talent bohužel nestačí, na mezinárodní scéně většinou nestačí ani kombinace talent a hit. U nás je realita většinou taková, že kapely musí dost investovat, než se dostanou aspoň do bodu, kdy jim desku vydá nějaký poloprofesionální label nebo se jich ujme zkušenější booking agent. A vzhledem k tomu, že naše hudební infrastruktura příliš nefunguje, hudebníci a hudebnice často ani nevěří, že by se mohli hudbou uživit a nejsou daleko od pravdy.

Samozřejmě i do cesty na Eurosonic musí kapely investovat, pokud se samy přihlásily. Velmi často ale kapely na této cestě podpoří lokální hudebně exportní kancelář nebo veřejnoprávní rozhlas, jako je tomu v případě projektu Czeching u nás. Ten aktuálně vyslal na festival brněnské producenty Himalayan Dalai Lama, kteří díky projektu získali potvrzení od mezinárodní poroty, možnost nahrát a vydat EP, propagační materiály a rozesílaly se i osobní pozvánky konkrétním delegátům z řad médií i booking agentů a dramaturgů. Mezi delegáty jsou totiž například zástupci festivalů Pohoda, Glastonbury, Sonar i OFF. Na Eurosonicu měli nakonec Himalayan Dalai Lama plný klub a hned druhý den přišla první nabídka na vystoupení v zahraničí.

V jiných zemích je ale zdrojů a forem podpory hudebníků ještě daleko více. Například Island je známý jako líheň hudebních talentů, kterým se na mezinárodní hudební scéně velmi daří. Čím to je, že je v tak malé zemi tolik dobrých kapel? R’n'B zpěvák Sturla Atlas z Reykjavíku říká, že to začíná už vzděláním. Tamní hudebníci prostě mají na koho se obrátit i kde získat prostředky i rady o tom, jak budovat svou hudební kariéru, která se u nich zdá být reálná. Je jim tedy jasné, že na showcaseovém festivalu je dobré mít s sebou svého manažera nebo minimálně se připravit na to, že je třeba se propagovat. Tato běžná součást životů zahraničních hudebníků se bohužel u nás některým může zdát jako něco nepatřičného. Je to ale právě znalost prostředí a dostupných prostředků, díky které mohou hudebníci dosáhnout úspěchu a přitom zůstat nezávislí. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Takový je podtitul Hudební knihy grafické designérky Judity Košťákové, za kterou nedávno získala Národní cenu za studentský design JUNIOR 2016. Útlá kniha zkoumá způsoby zápisu hudby a ukazuje, jak mohou grafické techniky pomoci vyjádřit to, co je často necháno na fantazii a citu interpreta a nebo to, s čím klasická hudba dříve vůbec nepočítala.

Když bylo s novými výrazovými prostředky hudební avantgardy 20. století třeba hledat i nový způsob zápisu, začaly vznikat grafické partitury, fúze výtvarného umění a hudby, kterou rozvíjeli například Luigi Russolo, John Cage nebo Karlheinz Stockhausen. Judita Kosťáková se grafickým partiturám začala věnovat díky studiu flétny: „Když jsem s flétnou začínala, pamatuji si, že důležitým momentem pro mě bylo uvědomit si, že v hudbě plyne čas jinak. Nejprve pochopit počítání v hudbě, a později také to, že hudba má svůj další rozměr ukrytý ještě mimo noty. Hudebník do interpretace vkládá kus sebe, není to jen přehrávání značek, co vidí.“ Během deseti let studia flétny se autorka dostala i ke skladbám z konce 20. století „Obvykle nesly jméno podle nějakého ptáka. Kromě notové osnovy se zde objevuje pár not a jiných známějších hudebních značek, ale zbytek listu tvoří neznámé značky a sáhodlouhé popisky speciálních způsobů hry, kterými nejlépe dosáhnete konkrétních ptačích zvuků.“ Kromě klasického hudebního vzdělání autorka poslouchá indie rock i elektronickou hudbu, a proto v její Hudební knize, která původně vznikla jako maturitní práce na SPŠG Hellichova, najdete nejen moderní vážnou hudbu 19. a 20. století, ale také populární hudbu současnosti, a můžete si díky ní vyzkoušet, jak slyší vaše představivost.

Někdo takovým tvůrcům může říkat „bedroom producers“, výrobci DAW (Digital Audio Workstation) Ableton Live zas „music creators“. Jsou to nejen producenti, kteří dělají pouze s počítačem, jsou to všichni, kteří mohou mít výslednou podobu své hudby ve své režii od prvních skic až po mastering. A těm byl věnovaný i druhý summit hudebních tvůrců Loop, který se uskutečnil v Berlíně na začátku listopadu. Pořádala ho právě značka Ableton, která v roce 2001 svým inovativním softwarem pro domácí studia i živé hraní nastartovala vlnu změn v hudební tvorbě i způsobu, jakým mohou nejen sóloví elektroničtí producenti koncertovat.

Kolektiv inovátorů Ableton si je vědom, že pokud jde o identitu i hudební tvorbu, neexistuje jeden správný způsob, a že komunita výjimečně kreativních individuí si ho ani nenechá diktovat. Podle toho také celý summit vypadal. Nedávaly se návody, spíše se sdílely zkušenosti a hackovaly zaběhnuté pořádky. V působivých interiérech bývalého komplexu rozhlasových studiích Funkhaus se sešlo mnoho proslavených producentů, inovátorů, experimentátorů, vývojářů, multiinstrumentalistů, akademiků i hobbistů. Celá škála pohledů na tvorbu, svět, identitu i metafory spojené se zvukem a hudbou. Tři dny byly nabité přednáškami, workshopy, diskuzemi i koncerty.

Opakujícím se tématem několika diskuzí a hudebních prezentací byla improvizace, kterou si možná řada posluchačů s elektronickou hudbou vůbec nespojuje, přitom je od počátků elektronické hudbě vlastní. Stejně jako experiment, který na Loopu legendární skladatel Morton Subotnick definoval jako počínání, jež nemáte plně pod kontrolou, a nemá jistý výsledek. A improvizovali dokonce i roboti, které v rámci svého výzkumu učí vědci z Georgia Tech. Zdá se, že už dnes by pro ně nebyl problém generovat hity, které jsou beztak založené především na podobnosti.

Jedním ze spojujících témat bylo také ovládání softwaru při koncertování. Přeci jen dělat show s myší není ani příliš praktické, ani zajímavé na pohled. Ableton pro svůj software vyvinul speciální „šachovnicový“ midi kontroler Push. Minulou akci doprovázelo zveřejnění jeho druhé verze. První modely, které Ableton vybíral od hudebníků za slevu na model druhý, byly letos distribuovány do škol a jiných vzdělávacích zařízení. Zájem na Loopu vzbudily například i bezdrátové midi rukavice mi.mu, které vám umožní kontrolovat software nejrůznějšími pohyby. Hudebníci totiž stále čelí podezření ze strany publika, pokud je s nimi na pódiu počítač. Zřejmě si někteří myslí, že počítač dělá vše za ně. Přitom právě Ableton umožňuje nekonečnou kreativitu už na úrovni funkcí programu, díky propojení s vizuálním programovacím jazykem Max, ve kterém si můžete sami vytvořit cokoliv od efektů až po prapodivné virtuální nástroje. S tímto tématem souvisí ale i sebevědomí, které bylo také na Loopu mnohokrát zmíněno. Mnoho tvůrců má totiž stále pochybnosti o svých vizích, které často bývají neslýchané, a jejich prezentace tedy vyžaduje hodně sebedůvěry. A právě vize hudebníků a jejich samotná tvorba jsou důležitější než nástroje, které používají (i když i ty dokáží posunout uvažování o hudbě) a je příjemné vidět, že si to Ableton uvědomuje. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Hudba Marii zajímala, stejně jako všechny druhy umění. Na mateřské začala DJovat společně se Zuzanou Fuksovou (Čoko Voko) a když potom hledala práci, naskytl se konkurz na Flédě. Vyšlo to. Osobně jsem o Flédě nějakou dobu neslyšela a velmi mile mě překvapilo, když se na sociálních sítích objevilo oznámení, že právě tam má proběhnout koncert rappera Zebra Katze. A těch současných zajímavostí bude v programu do budoucna více, i když to s tak velkým klubem není jednoduché. „Naše režijní náklady jsou velmi vysoké, v létě máme zavřeno. Fungujeme naplno prakticky 6 měsíců v roce a různými pronájmy to musíme kompenzovat. Studentskými akcemi pak dotujeme kvalitní program – ten si na sebe bohužel nevydělá.“ komentuje Marie současný stav věci.

Brno se zdá být v současné době kulturně dost atraktivní. Lidí, kteří něco zajímavého tvoří nebo organizují, přibývá (nebo jsou víc vidět) a mnohé akce tam mají daleko zajímavější atmosféru než akce podobného typu v hlavním městě. Podle Marie ovšem ochota lidí zůstat a tvořit v Brně stále chybí. „Poslední dobou se to hodně zlepšuje, už ne všichni utíkají do Prahy. Zatím mi připadá, že tady nefunguje taková nějaká soudržnost, že i těch pár lidí, co tady něco dělá, jdou radši proti sobě, což je smutné. DIY scéna propojená s punkem a HC je v podstatě jediná kompaktní scéna v Brně. Asi je to i tím, že její základy stojí na entuziasmu a ne na penězích.“

Vzhledem k tomu, že je Marie výtvarnice, zajímalo mě, do jaké míry ze své funkce dramaturgyně sleduje i vizuální stránku jednotlivých umělců, a zda hraje důležitou roli při výběru. „Nepovažuji to za nejdůležitější, ale vnímám to jako velkou přidanou hodnotu. V celkové dramaturgii klubu se to příliš neodráží, ale v dramaturgii Festivalu Echoes už ano. Festival Echoes (náš pravidelný festival elektronické hudby) je na propojování hudby a výtvarna částečně postavený. Spolupracujeme s různými VJs. Volíme interprety, kteří si na vizuálu zakládají nebo jej i sami tvoří.“

Mladým kapelám, které by si na Flédě chtěly zahrát, Marie vzkazuje, ozvěte se: „V této sezóně máme, myslím, hodně dobrý program a kapely se mi ozývají samy, že by si chtěly před něčím zahrát. Z toho mám radost.“ Marii budete moci potkat nejen v Brně na Flédě, ale třeba také na výstavě jejích obrazů od 4. listopadu v pražské kavárně Park. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Je tu dlouhá řada věcí, která by se v rámci české hudební infrastruktury mohla změnit, ale když slyším mladé americké umělce vyprávět o tom, jak malé šance a tvrdé podmínky mají oni, trochu se v kritice začínám krotit. Například na poli hudebních cen se u nás za posledních pár let změnilo dost, příležitostí zahrát si před skvělou zahraniční kapelou je tu taky celkem hodně a hlavně je tu stále ještě celkem dost opravdových hudebních klubů, kde mají celkem slušné vybavení a dokonce i zvukaře.

Pokud se ale chcete profesionalizovat a živit se hudbou, není to vůbec lehké. Navíc je tu také velmi málo profesionálů – manažerů a agentů, kteří by hudebníkům dokázali poradit. S hudební byznysem tu nemáme příliš zkušeností. A slovo pop v mnoha lidech evokuje něco odporného, vykalkulovaného nebo falešného. Některé kapely se možná právě proto popularity mohou bát, ale některé by rády dělaly hudbu na plný úvazek. Zdá se ale, že té „skutečné“ popularity na malé české scéně může dosáhnout jen omezený počet kapel. Nezbývá tedy nic jiného než pokusit se překročit hranice.

Pomoci by v tom kapelám mohla instituce, které se říká hudebně exportní kancelář. Něco takového funguje ve většině západních zemí. Státy totiž v zahraničí nemusí reprezentovat jen pivo nebo hokej, ale i jejich hudební scéna. U nás zatím nic takového není. Snad příští rok. Ovšem už samotný fakt, že se o tématu diskutuje, stejně jako třeba o hledání nových talentů, je přínosem a na hudební scénu to má pozitivní vliv. Ze snahy pomoci české hudební scéně vznikl kdysi i projekt Czeching, kterým letos Radio Wave pomůže opět jedné kapele sebevědomě překročit hranice. Kapely do hudebně exportního projektu i letos nominovali domácí hudební publicisté a publicistky. Absolutního vítěze vyberou rozhlasoví experti z více než deseti zemí Evropy. Nejde tedy o soutěž popularity a rozhoduje zahraniční ucho. Šance, že kapela opravdu zahraniční publikum zaujme, jsou tedy vyšší. Vítězné kapele pomůže Český rozhlas připravit vše, co na úspěšnou cestu do zahraničí potřebuje profesionální hudebník. Na showcaseový festival Eurosonic, kde se kapely představují hlavně hudebním profesionálům a lovcům talentů, odjede s novým albem, které natočí v rozhlasových studiích. Album bude vydáno digitálně a na kazetách. Samozřejmostí jsou také propagační materiály a mediální podpora zahraničních stanic. Taková kombinace a platný cestovní doklad by už mohly zafungovat. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.