Mezi fotografy stačí říct jediná věta – Torst vydal Koudelkovy deníky.

A není potřeba dodávat více… Protože ten, komu se tento autobiografický materiál dostane do ruky, už nebude stejným člověkem – a to platí jak pro nakladatele, tak pro čtenáře. Josef Koudelka (* 1938), jediný český člen mezinárodní fotografické agentury Magnum Photos, předal svých osmašedesát deníků z posledních jednapadesáti let k dispozici a ke zpracování. Této vzácné archivní práce se dostalo Tomáši Pospěchovi (* 1974), jenž je pedagog, kurátor, také sám fotograf a nakladatel malého výběrového nakladatelství PositiF. Nejen kvůli obsáhlému autentickému obsahu, který se pod jeho selekcí dostává jako inspirační zdroj pro mnohé další fotografy k jejich četbě, je Pospěch nyní s Koudelkou značně provázán – aktuálně spravuje a edituje také jeho archiv tvůrčí. Ten čítá přes dva tisíce fotografií a asi třicet tisíc filmů. Koudelka je jako dar věnoval po dlouhých letech této snahy českým institucím, v nejrozsáhlejším objemu pražskému Uměleckoprůmyslovému museu. Nejen toto jednání reprezentuje charakter světově uznávaného fotografa, inspirativní osobnosti, která nechává nahlédnout na své hodnoty, přístupy, osobní pohledy i fotografický příběh po roce 1969, kdy odjel z Československa, v knize pojmenované jednoduše Deníky. Odhodlanost a pevné směřování k cíli, motivování sebe sama ke zdárnému naplňování stanovených bodů, vyhodnocování smysluplných záměrů, drsná sebereflexe a fragmenty ze života člověka, který snad nikdy nespal na posteli a nikdy nic nechtěl vlastnit, aby majetkem nebyl svázán a mohl svobodně měnit prostředí, ve kterých vytvářel svoje dílo, jsou výčtem pár charakteristických rysů nejen Koudelkových Deníků, ale jeho samotného způsobu žití a bytí. Deníky jsou inspirativní a v designu Studia Najbrt krásně udělanou knihou, která nechává čtenáře ponořit se do příběhu neobyčejně pevné osobnosti a fotografy hledat to gró, proč se právě Koudelka stal v reportážní a dokumentární fotografii tím mistrem (pakliže to snad není patrné z jeho fotografií takřka na první pohled…). Ještě, že Koudelka nebyl tak skálopevný i v záměru své deníky zničit a předal je nejen jako cenný zdroj informací, ale i jako mnohavrstevnatý portrét sebe sama.

Josef Koudelka: Deníky
Torst
Praha 2021, 416 s.

Dárek pro všechny jeho příznivce ovšem při bližším zkoumání spíše bohužel zklame, než že by nějak výrazně zaujal. Jedním z méně podstatných důvodů je nešťastně zvolené zavádějící označení na žluté pásce přebalu „Václav Hrabě 1940–1965“. Hrabě vysokou školu navštěvoval (s vynucenou přestávkou na vojnu) mezi léty 1957 a 1963, a tak je mnohoslibný nápis, evokující zejména pohled na celý život básníka, spíše připomenutím výročí než podtitulem knihy.

Promarněná pocta?
Torst chtěl vzdát holt Hrabětovi, básníkovi, od jehož narození uplynulo již neuvěřitelných 75 let a který patří do vždy nutně tajnosnubné skupiny autorů předčasně zemřelých. Místo toho dal ovšem prostor spíše útržkovitým vzpomínkám Václava Kalouse na dobu jeho mládí. Hrabě není přímým předmětem jeho vyprávění, je mu partnerem, kumpánem na toulkách městem i ve školních lavicích. Kalous se nesoustředí na konkrétní zážitky, jde mu spíše o celkovou náladu a do vyprávění se dostává především nostalgie mládí.

Odhlíží od Hraběte jako fenoménu beatnické generace a čtenáři přibližuje spíše všeobecnou atmosféru prostředí, ve kterém se s „Vaškem“ na přelomu padesátých a šedesátých let pohybovali. Vzpomíná si pečlivě a přesně na jednotlivosti, ale zážitky příliš nekomentuje, neupozorňuje a nevyzdvihuje ty „důležité“. Spíše vše tematicky a chronologicky řadí. Smývá z Hraběte auru prvního českého beatnika a představuje ho jako člověka, kamaráda, s nímž se denně potkával a s nímž si byl po určitou dobu svého života blízký. Celé jeho vyprávění s sebou pak nutně nese (i mnohdy nepříjemné) pnutí: vzpomíná vypravěč na výjimečného českého básníka a jeho počátky na pozadí doby, nebo spíše na dobu svého mládí, v níž se i s tímto básníkem setkal? Patrně obojí, rovnováha se v tom čtenáři hledá těžko. Nevyrovnanost vyprávění nadto zpomaluje čtení, odvádí pozornost od knihy a místy odrazuje.

Neopominutelný jazyk
Podobně na mě působí i osobitý styl vyprávění. Autor má zálibu v pasivních konstrukcích („Jistěže mi bylo vyslechnouti o mé vině.“ [s. 145]), v následných otázkách („Vaška jsem za jeho útrpné škleby stihl při jedné z posledních příležitostí vytočit s přispěním stále oblíbeného Amise, kam že si může zasunout nástroj. V předloze se jednalo o hoboj. A pak jsme spolu táhli krásnou ranní Prahou na Malostranské k spánku spravedlivých. Jak jinak asi?“ [s. 280]) a celkově v archaičtějším, často až krkolomném jazyku. Knížka ze sebe zcela vědomě dělá další pokračování Bylo nás pět, tentokráte z počátku druhé poloviny dvacátého století, které je okořeněné „vykrádáním“ dalších autorů. Kalous sám rád používá obrazy či fráze z jiných děl, pokud se mu zdají přiléhavější, a vzápětí se k tomu přiznává. I to umocňuje dojem vypravěče, který mnoho zažil i přečetl a chce to v díle doložit. V textu to však ruší a příliš dobře nefunguje.

Vzpomínky ve zkratce
Svou předčasnou smrtí se Václav Hrabě stal básníkem tajemným, možná i nesmrtelným. Hraběcí roky dávají možnost ho poznat jinak. V jeho každodennosti. Bohužel se mi zdá, že je v knize mnoho omáčky a málo slov. ∞


Jiří Kalous: Hraběcí roky
nakladatelství Torst
Praha, 2015, 319 stran