Jakub Nepraš (* 1981) se narodil v Praze. Studoval v Ateliéru nových médií I Michaela Bielického, v Ateliéru nových médii II Veroniky Bromové a v Ateliéru monumentální tvorby Aleše Veselého. Od roku 2006 je součástí umělecké komunity alternativního kulturního centra Trafačka, aktuálně transformované v Trafo Gallery. Vytváří multimediální celky s bohatou a nepřehlédnutelnou vizualitou. Ve svých dílech pracuje s vědeckými a filozofickými znalostmi, stejně tak jako s vlastními zkušenostmi, pocity a intuicí. Studuje současné vývojové tendence a chování našeho super-organismu ve vztahu k postavení jednotlivce v rámci celku a monitoruje přírodní principy, které tyto vztahy kontrolují a ovlivňují. Neprašova díla odrážejí stěžejní změny ve společnosti a technologiích a z nich plynoucí odcizování ve vztahu k lidem i přírodě. Ve své tvorbě se snaží o znovunalezení původního a čistšího způsobu života a současné společnosti a technologiím navrací přírodní podoby. ∞

Rozrývání nastoleného systému, ale i půdy, která měla mlčet. Pronikavé počiny ve veřejném prostoru, ale také niterní a osobní výpovědi. Pod rozličnými uměleckými i společenskými činnostmi je podepsáno jedno jméno – Roman Týc.

Občan X
Roman Týc, rodným jménem David Brudňák, díky projektu Občan K. uváděný občas také jako David Hons je kromě své vlastní výtvarné aktivity rovněž spoluzakladatelem volného mezioborového uskupení Ztohoven, centra pro alternativní kulturu Trafačka a komunitního centra Paralelní Polis. Svojí vlastní tvorbě se věnuje již od počátku devadesátých let. Kořeny třiačtyřicetiletého umělce sahají ke graffiti, kde se realizoval prostřednictvím svého dalšího pseudonymu Root (tedy právě kořen). V druhé polovině devadesátých let se také věnoval VJingu. Ačkoli je pro Týcovu (zejména pozdější) tvorbu charakteristický důmyslný obsah, není mu cizí ani výtvarné řemeslo jako takové.

Do povědomí širší veřejnosti vešel Roman Týc hlavně díky společensky podněcujícím počinům společně se svými kolegy ze Ztohoven, výtvarníkova samostatná tvorba je však místy i dosti intimní.

Součástí celku je také obsahově více vrstevnatá skupina hrozivě vypadajících loutek. Jejich prapodivný, nestvůrný vzhled zvýrazňuje skutečnost, že byly sešity z vepřových žaludků. Autor tím odkazuje nejen na výraz svině, jenž byl a je častým prostředkem nenávisti (a užívaným obzvlášť právě v česko-německé při), ale také k faktu, že umělcova rodina po válce získala dům dříve patřící německému řezníkovi.

Snahu nezapomínat zhmotňuje také staré album, z něhož byly vytrhány snímky. Jako memento zůstaly jen růžky na jejich uchycení. Do černého pole mezi nimi vepsal Roman Týc tužkou sotva postřehnutelné popisky.

Sám umělec své počínání okomentoval slovy, že jediný rozdíl mezi Čechy a Němci ve skutečnosti spočívá v jejich odlišném jazyku. To, co nás prý spojuje, je ovšem kultura.

Povstalí z popela i díra v plotě
Esteticky podobně temnou prací je Týcův celek Grave Robber (Vykradač hrobů). Pod tímto názvem se skrývá sbírka podobizen vytvořených ze skutečného lidského popela. Ten umělec získal z kontejnerů pražských krematorií. Portréty jsou navíc záměrně vytvořeny v duchu starých aranžovaných fotografií. Mrazivý charakter výtvorů měl podle autorových slov poukázat na skutečnost, že přebytečný popel po spálení zesnulého končí zproštěn jakékoliv piety jako obyčejný odpad. Původnost díla a jeho trýznivý námět také přirozeně ponoukají k obecnějšímu přemítání nad lidskou smrtelností.

Velmi něžnou prací je pro změnu výtvarníkova Madona, jež zdobila fasádu v českokrumlovské Široké ulici. Týc obrysy Panny Marie s malým Kristem po dobu dvou let vystříhával a tvaroval z drátěného pletiva. To pak umístil na bílou podkladovou desku a celý objekt byl vsazen mezi dvě okna na stěně galerijní budovy. Drsnost pletiva tak ležela v ostrém protikladu k láskyplné něze madoniny náruče. V podobném střetu se jevila i skromnost materiálu a síla výrazu, kterou originální dílo neslo.

Nebyl to ostatně jediný případ, kdy výtvarník použil techniku vystříhávání do pletiva. Uplatnil ji i v rámci výstavy Jen blbni… Zkazíš to všem. Pod jízlivým názvem, jenž zní jako klasické napomenutí z úst staromilného kantora, se skrývá možná úplně ústřední motiv Týcových aktivit – vzdor vůči autoritám. Ve zmíněné expozici jej Týc umělecky vyjádřil už právě svými „kresbami“ lidských obrysů do plotu. Materiál zde, a je tomu tak v mnohých umělcových výstupech, opět zastává roli symbolického odkazu – plot je sice určitou překážkou, ale pohyb jí končit nemusí. Silnou částí souboru jsou také multimediální objekty mající podobu dveří od dětského pokoje v panelovém domě. Skrze jejich matné sklo můžeme sice pozorovat, co se děje v zatemnělém prostoru za nimi, ale dveře nemůžeme otevřít. Jsme tak odkázání pouze na odzírání z pohybu siluet. Nastalá situace utváří znepokojující nejistotu přerůstající až ve strach, jaký zažívá malé dítě za dveřmi svého pokoje v nefunkční rodině. Celek potom doplňuje další „rekvizita“ z dětského období života a zároveň odkaz na charakter pohybu člověka – funkční autodrom umístěný přímo v galerii.

Vytrhnutí z každodennosti
Patrně nejznámějším počinem Romana Týce se i kvůli mediálnímu ohlasu následného soudního procesu a pobytu v pankrácké věznici stala výměna skel na padesáti pražských semaforech. Svým novým pojetím uvolnil autor semaforové panáčky ze strnulé šablony a zachycoval je při činnostech jako venčení psa, pití, močení, ale také jako oběšence. Za práci obdržel Týc ocenění na vídeňském festivalu CINEMA 2007.

Výrazným veřejným zásahem byla také úprava památníku 17. listopadu 1989. Ta nás pro změnu vytrhává z klamavého dojmu, že soudobý režim je oslavou svobody. Ústřední motiv ukazováčku a prostředníku pozvednutých ve vítězné listopadové véčko rozšířil Týc o další dvě gesta a data. Na levou stranu umístil ruce hajlující, opatřené datem 17. listopadu 1939 a na stranu pravou potom zdvižené již pouze prostředníky a podtitulek 17. listopadu 2009.

Roman Týc šokuje. Bylo by ovšem nadmíru povrchní skončit pouze u tohoto tvrzení. Forma díla je častokrát součástí jeho obsahu. Postup šoku je mu nástrojem k působivosti jeho děl. Ústřední úlohou jeho tvorby ovšem vyvolat šok není. Je jí vytrhávání lidi z každodennosti a podněcování k přemýšlení a činnosti. Pomyslným i skutečným rozrýváním ustálených skutečností, pomyslným i skutečným překračováním hranic, o jejichž konečné správnosti není přesvědčen, pudí kontroverzní umělec k přehodnocování a kritickému zkoumání. Je mu vlastní přirozený dialog a – jakkoli klišovitě takový popis zní – pokud možno co nejsvobodnější prostředí. Výtvarný jazyk mu je přitom nejbližším vyjadřovacím prostředkem. ∞

Michal Cimala (* 1975) vystudoval UMPRUM u profesora V. K. Nováka v ateliéru Kov a šperk. Žije a pracuje v Praze jako sochař, malíř, designér a DJ. V roce 2006 stál u zrodu ateliérů Trafačka a je spoluzakladatelem Trafo Gallery, kde se účastnil několika výstav a uspořádal řadu kulturních akcí. Ve stejném roce se stal asistentem na AVU v Ateliéru sochařství I u Jaroslava Róny. Tam působí dodnes, od roku 2013 spolu s Lukášem Rittsteinem. Zabývá se sochou, světelnými objekty, realizací interiérů. Spolu s Petrem Voříškem založil skupinu Roxor. Vytváří také autorské hudební nástroje. ∞

Po dlouhých měsících nejisté budoucnosti přichází konečně dobrá zpráva – Trafačka is not dead!

Koncem minulého roku byla její devítiletá činnost završena skupinovou výstavou všech rezidenčních umělců. Pavlačová budova s třiceti čtyřmi ateliéry byla vystěhována a čeká ji demolice. Nebylo snadné najít nové prostory odpovídající předešlému standardu, ale nakonec se to podařilo a část z původního složení Trafačky teď sídlí v bývalé nuselské továrně. Tím ovšem hledání neskončilo, jelikož zde nebyl dostatek místa vhodného pro vystavování. Trafo galerie bude mít nové působiště v prostorách bývalé pošty v Příčné ulici na Praze 1, pod jednotným názvem Ex-Post.

Slavnostní znovuotevření proběhne 11. září vernisáží výstavy Jiřího Petrboka „FOREVER!“. Při této příležitosti bude pokřtěn katalog k jeho předešlé výstavě Hell³, reflektující tvorbu bratří Chapmanů, do něhož napsal Jake Chapman povídku, jejíž hlavní postavou je žena jménem Jiří Petrbok. Kurátorem výstavy je i letos Otto M. Urban, který jejich spolupráci do jisté míry zorganizoval.

Petrbok často přejímá motivy z děl jiných autorů a zasazuje je do nových kontextů ve svém bizarním snovém světě. Je to taková hra na něco, co neexistuje, ale zároveň to má svůj vlastní život v obraze. Své vlastní malby často předělává a doplňuje, bez ohledu na to, zdali již dílo bylo někde vystaveno či reprodukováno. Zároveň existují i díla, do nichž naopak vyzval Petrbok umělce s jiným rukopisem, aby mu část domalovali. ∞

Prosinec nutil k lehké nostalgii z několika důvodů. Blížící se loučení s uplynulým rokem podkreslovalo ještě trochu listopadové počasí a z Vysočan zazněla industriální labutí píseň.

Nejen umělecká a umění milující veřejnost měla v prosinci poslední možnost navštívit pražskou Trafo Galerii. Jedinečné místo, které skupina umělců proměnila v multikulturní centrum, totiž po osmi letech (tentokrát už definitivně) skončilo svůj provoz. Událost ale paradoxně měla i svůj radostnější rozměr. Nikdo totiž v roce 2007 nepředpokládal, že bagry developerů nechají zdi bývalé trafostanice žít dlouhých osm let. Rozlučka s prostorem a zároveň narozeninová párty galerie zarezonovala celým objektem pátého prosince. A jelikož to byla poslední velká událost na tomto místě, tak proběhla v pompézním stylu. Velká část gratulantů (nebo kondolujících) přišla v maskách. Prostor našlapaný lidmi zhustila ještě hudba DJů a kapel. Tóny a hluky do éteru vyslaly mimo jiné Floex, Ježíš Táhne Na Berlín, Udo Kraft nebo Ondřej Formánek. Tahle závěrečná párty byla navíc vernisáží a odstartovala tedy intimnější loučení v podobě poslední výstavy (ta skončila 14. prosince). Artefakty a instalace dodaly desítky autorů, kteří měli s Trafačkou během jejího pestrého života nějaký vztah.

Rytmy bouracího kladiva
Kdyby nebylo důvodů dost, je zde ještě jeden, proč je tohohle počmáraného bloku budov škoda. Bývalá trafostanice je totiž dalším důkazem toho, jak industriální stavby mizí z Prahy. Ve srovnání s jinými starými průmyslovými objekty, které jsou v hlavním městě v ohrožení, působí bezvýznamně, ale přesto má své kouzlo. Mimo jiné díky tomu, že Trafačka tvořila zábavný ostrov v jinak už celkem nudně zastavěném okolí. Dobře by to vyniklo na nějakém hodně zrychleném osm let snímaném timelapsu. Kaleidoskopický mumraj, který by byl takto zaznamenán, by nejlépe demonstroval, jak objekt převlékal svoje graffiti hávy. Jak pestře, proměnlivě a hlavně živě působil proti přiléhající zástavbě. Centrum metropole se rozšiřuje a Vysočany se (logicky) proměňují v nějakou „výstavnější“ obytnou čtvrť. Jdou stejnou pěšinkou jako kdysi industriální čtvrtě Holešovice, Karlín nebo Libeň. Takže, jak říká popletený klasik: „Nostalgie pryč, nechť vyjedou buldozery.“ Že vyroste na místě bývalé trafostanice něco architektonicky kvalitního, ale zatím pochybuji. Nově vybudovaný bytový dům se svým výrazem zřejmě připojí k okolní zástavbě. Ve Vysočanech zaniklo něco osobitého, tak doufejme, že někde jinde něco podobného vznikne. ∞

Co dělat s průmyslovými prostorami v dobách, kdy se výroba přemísťuje do zemí s levnější pracovní silou? Místo ponechání svému osudu se nabízí možnost přestavby s jejich následným využitím pro kulturní aktivity. Posuďte sami, jak jim nová tvář sluší.

Více informací o industriálních stavbách v České republice můžete nalézt na stránkách Výzkumného centra průmyslového dědictví FA ČVUT v Praze a v Registru stavebních děl.
http://vcpd.cvut.cz/
https://registr.cvut.cz




DOX
Po výstavbě továrny na stroje podniku Rossemann & Kühnemann v roce 1901 budova několikrát změnila majitele. Sídlila zde firma na výrobu letadel Avia, zámečnické a instalatérské závody a po znárodnění Kovotechna n. p. Po náročné rekonstrukci byl objekt otevřen veřejnosti v roce 2008 v podobě soukromého centra moderního umění DOX.
http://www.doxprague.org





MeetFactory
Po povodních v roce 2002 bylo mezinárodní centrum pro současné umění MeetFactory nuceno vyměnit industriální prostor v Holešovicích za stávající budovu na Smíchově, kde zahájilo provoz na konci roku 2007. Současné sídlo MeetFactory v minulosti patřilo ČKD.
http://meetfactory.cz






La Fabrika
Na místě bývalé Haly Richterových strojních závodů a slévárny postavených na začátku 20. století vzniklo v letech 2003–2007 víceúčelové kulturní centrum La Fabrika podle návrhů ateliéru KAVA.
http://lafabrika.cz/














Trafačka
Z původní Teslovy rozvodny a měnírny ze dvacátých let 20. století se dochovalo pouze přízemí. Objekt rozvodny byl zničen při náletech v roce 1945. Dnes prostor slouží jako galerie, hudební klub a umělecké ateliéry.
http://www.trafacka.net

The 20–22nd of August saw the Trafačka and Chemistry galleries (Trafačka – Kurta Konráda 1, Praha 9 and The Chemistry Gallery – U Kanálky 4, Praha 3) play host to the Invaze Festival.

Brainchild of Darina Alister, the festival brought together artists, musicians and curators alike for three days of concerts, workshops, performances and exhibitions.

The First night saw a duel event, with American artist “Chase” exhibiting his latest works at Chemistry. A large crowd turned up and despite a couple of visits from the local constabulary, the event went off without a hitch. Meanwhile over at Trafacka, Michal Škapa aka “Tron” gave a talk on the history of Czech graffiti and DJ Steevie Weenie spun tunes all night long. Both events lasted well into the morning, a promising start to a great weekend.

The next day things began slowly but the bright sun soon burned off the morning haze. Another packed line up was scheduled with live spray painting demonstrations by some of Prague’s finest coinciding with the “Invasive Identity” exhibition, which included finalists of the recent AMU class. This exhibition really showed off the diversity of contemporary art with paintings, objects, video art, performance art and interactive audiovisual installations combining, in the area of two large warehouse spaces, to address the theme of invasion.

For its inaugural year Invasion fest came off with flying colors. I don’t know if there will be another one next year, or even if the building itself will still be standing, but I hope it will. I look forward to its’ future.