Výchozím bodem mnoha příběhů science fiction je konec světa nebo velká změna, která si žádá nové myšlení. Co když ale i teď mezi námi žijí lidé, kteří konec světa prožívají denně, jejichž život je plný beznaděje a ze své situace mají nulové vyhlídky na budoucnost?

Tak nějak se možná cítili i afroameričtí hudebníci jako Sun Ra a George Clinton a nebo spisovatelka Octavia Butler, představitelé uměleckého žánru zvaného Afrofuturismus. S tímto termínem přišel v 90. letech novinář Mark Dery, který hledal afroamerické autory sci-fi, jejichž vize a nové mýty jsou ve světě, kde je malování budoucnosti výsadou bílé většiny, tolik potřeba. Afroameričané neměli své hrdiny v populární kultuře, neučili se ani o žádných svých slavných předcích ve škole. Podobně jsou na tom dnes Romové u nás. Mohl by jim být tedy blízký koncept Afrofuturismu, dokázala by tato inspirace posílit komunitu a pomoci při individuálním formování identity mladých Romů?

Malování bílou, výsadou bílé většiny
To bylo téma diskuze s názvem Romanofuturismus, kterou organizovala výtvarnice Laďa Gažiová a galerie Tranzitdisplay a na které se potkaly romské osobnosti z oblasti umění, politiky i médií. Do konceptu Afrofuturismu přítomné uvedla afroamerická autorka knihy „Afrofuturism. The World of Black Sci-Fi and Fantasy Culture“ Ytasha Womack, která naznačila důležitost tohoto konceptu jako nástroje pro vytváření vlastní budoucnosti. V diskuzi ovšem zaznělo, že pro Romy, jejichž traumata a současné problémy stále nebyly pojmenovány, může být velmi obtížné svobodně rozvíjet imaginaci, natož tu politickou. Romista Michal Mižigár upozorňoval na mylnou romantickou představu kočujících svobodných Romů. Ti ve skutečnosti kočovat museli, od 17. století utíkali před smrtí, jejich zabití bylo totiž beztrestné. I na některých hostech diskuze se projevovala svázanost internalizovaným rasismem a předsudky, které má vůči Romům většinová společnost a které jim brání v rozvoji. Spisovatelka Eva Danišová naštěstí oponovala a snažila se škodlivé nálepkování zmírnit.

S předsudky se nedaří bojovat
Slovenský rapper T.A.P., který je sám jedním z důležitých vzorů pro romské děti, se svěřil, že jeho tvorbu často posluchači zavrhují jen proto, že je Rom, a kvůli původu ho odmítali i zaměstnavatelé. Zdá se, že ani relativně úspěšnému Romovi společnost nedovolí, aby byl sám se sebou spokojen.

Moderátorka večera, politoložka Edita Stejskalová, poukázala na fakt, že s předsudky se nedaří bojovat ani racionálními argumenty, fakty a čísly. Jan Čonka, zakladatel rádia Gipsy.sk, upozornil, že romský jazyk nemá výraz pro budoucnost. Z publika ale zazněl zajímavý postřeh, že výklad budoucnosti si mnozí z nás spojují s romskou věštkyní nebo kartářkou, což by mohl být zajímavý motiv pro romanofuturistické umění, stejně jako by jednou z inspirací mohla být romská pohádka „Romane paramisa“, která představuje romské hrdiny a tím také možnou formu vyrovnání se s útlakem, o které mluvil Michal Mižigár. Pokud jsme na tom s předsudky vůči Romům podobně jako USA v 70. letech, máme co dělat. Pozitivní zprávou ale je, že na podzim chystá Laďa Gažiová bienále romského umění v Brně a v roce 2018 by měla být v galerii Tranzitdisplay otevřena knihovna romské kultury s názvem Romanofuturismo. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Spoluzakladatel galerie Tranzitdisplay, kurátor, intelektuál a především – vynikající výtvarný umělec. To je, velmi zjednodušeně řečeno, Zbyněk Baladrán.

Po studiu kunsthistorie na Univerzitě Karlově se Zbyněk Baladrán plynule přesunul na Akademii výtvarných umění, aby na tamní půdě po vystřídání třech různých ateliérů konečně na sklonku studií nalezl obsahové těžiště svých děl. Tím je, parafrázujeme-li popis ze samotného autorova portálu, hledání souvislostí mezi minulostí a jejím utvářením ve vztahu k přetrvávajícím vzorcům v teorii poznání. To, co se v lidském světě odehrálo a odehrává, Baladrán zkoumavým pohledem zpracovává ve vztahu k tomu, jakým způsobem uvažujeme. Při svých výstupech využívá kromě prostorových instalací především formát videoeseje. Tedy jakýchsi obrazových posloupností (ve většině případů složených z již jednou vytvořeného materiálu), jimiž prostupuje slovní linka. Nejčastěji se při nich setkáme s pohledem na „své“ ruce rozličně zacházejícími s (archivním) obrazem či různými poznámkami. S podobou a výstavbou textu umělec s oblibou experimentuje.

Zbyněk Baladrán si velmi rozsáhlý hmotný archiv sám utváří. Údajně se hmotnost jím nastřádaného materiálu dokonce rovná půl tuně. Obrazy, které následně uměleckým způsobem využívá ve svých studiích zaměřených na lidský druh, si autor vybírá intuitivně.

Vlastně to v určité rovině souvisí už s Pasoliniho textem Struktura, jejíž cílem je stát se jinou strukturou, kterou umělec označil za pro svou tvorbu zásadní. V textu se Pasolini zaobírá charakterem scénáře. Označuje jej za cosi přechodového, formu, která se snaží stát něčím jiným. Už to není literatura – ale film to ještě také úplně není. Jedním ze společných jmenovatelů výtvarníkovy práce je tak podněcování ke změně, zlepšení, působivé předání vzruchu. Bez nároku na konečnou podobu. Dost možná i v tom spatřuje význam umění jako takového. „Věřím, že umění má moc pohnout člověkem, jako samozřejmě i jiné věci, ale umění je na to zaměřeno primárně. Je to návod, jak se dívat na svět, který je možné sdílet.“

Samozřejmě, Baladránovi neschází schopnost filozofické reflexe a v případě svých dekonstruktivistických sklonů si dobře uvědomuje i přítomnou hrozbu začarované smyčky, z níž se nelze vyvléknout. Do svých poznámek si kdysi zaznamenal:„Když promýšlíme minulost a její vztah k současnosti, hledáme body a linie, podle kterých se v dané oblasti zorientujeme. Nemůžeme odhodit to, co sami representujeme. Náš ideologický aparát se promítá do věcí, které vystupují z minulosti. I v případě, že se to snažíme obejít, narazíme na stejný problém, stále to bude naše konstrukce. Kde tedy začít?“

Zbyněk Baladrán se nikterak zásadně nebrání označení angažovaný autor. Jednou dokonce pronesl, že „nevytváří umění proto, aby někoho povznášel.“ Uměleckou činnost v dnešní době zkrátka vnímá především jako platformu pro odkrývání skutečného charakteru společenského uspořádání a politických a ideologických poloh, které jsou v něm obsaženy.

Poetika
V umělcově osobnosti se však snoubí vícero poloh. Nikoli jen ta čistě myslitelská. Kdyby v sobě nenesl silně zakořeněný poetický princip, nejspíše by se uspokojil studiem dějin umění. Baladrán hodně čte, hodně přemýšlí, ale v prvé řadě – vytváří umění. Přestože některé umělcovy práce jsou čistě textové, nechybí mu cit pro účinnou metaforu, cit pro obrazné, ale i obecně obrazové vyjadřování.

A tak se autorovi nestala cizí ani práce s hlasem. Ani ne tolik se svým – sám se prý poslouchá nerad – jako spíše s možnostmi hlasu obecně. Tok promluvy ale Baladrán také považuje za obrazotvorný. I proto se můžeme v tvůrcových videích setkat s hlasem šeptajícím, hebkým, hlasem zdvojeným, přičemž první, ženský je následován mužským, rozličnými dětskými hlasy, ale i hlasem strohým, podnikajícím chladný výčet… Co se však jeví jako podstatné, je v Baladránových videoesejích právě vztah hlasu (textu) a obrazu. Ty totiž nejsou provázány nikterak pevně, obrazovou složku nelze jednoduše vnímat jen coby ilustraci řečeného. Ostatně – nejspíš i touto oblastí prorostla autorova chronická nedůvěra. „Když řeknu okno a přede mnou se objeví obraz, ve kterém jsou dveře, tak dojde k nějaké podivné imaginativní transformaci (…) a ta interakce se stane vždycky jiným způsobem, ale pracuje to a tahle otevřenost mě vždycky hrozně zajímala…“ Slovní linka Baladránovy příběhy vede, ale s obrazem se častokrát v nejrůznějších podobách prolíná.

Mezi věci, které Zbyňku Baladránovi nelze upřít (ač se snad neřadí k těm zrovna nejdůležitějším), patří i působivé a svěží názvy děl. Také na tomto případě lze ilustrovat autorovo silné archivářské nutkání i přirozenou poetiku. Příkladem za všechny budiž instalace – určitá karikatura technologie „osvobozující“ jedince od otrocké práce – nesoucí název „Když John Wyatt sestavil svůj spřádací stroj a zahájil tak průmyslovou revoluci 18. století, neupřesnil, že stroj měl pohánět osel. A přesto stroj spouštěl opravdu osel.“

A dále?
Baladránovy aktivity dosáhly už i mezinárodního věhlasu. Několikrát se stal součástí proslulých světových výstav (namátkou putovní Manifesta či bienále v Benátkách), na některých dokonce zastával úlohu kurátora. Jestli však existuje někdo, koho současný stav věci jen sotva uchlácholí, pak je to právě Baladrán. Moc dobře si uvědomuje, že činnost – jak tvorba co nejkvalitnějších uměleckých děl, tak i samotné hledání a utváření co možná nejlepší společnosti – nekončí. A vlastně nebude končit nikdy. Nezpochybnitelnost a uspokojenost se Baladránovi příčí. „O lepší budoucnost je třeba se prát každý den. Škoda, myslel jsem, že bude klid na práci.“ ∞

Jméno Avděje Ter-Oganiana bylo skloňováno zejména v souvislosti s perzekucemi, které mu hrozily v Rusku za jeho umělecké projevy. Ačkoliv z těchto důvodů emigroval do Čech už v roce 1999, jeho dílo stále zůstává mimo kontext lokálního uměleckého diskurzu. Nyní připravil v galerii Tranzitdisplay svou první retrospektivu v České republice. Absence jeho maleb na výstavě není způsobena pouze tím, že většina z nich se nachází v soukromých sbírkách v Rusku, a stávají se tak pro něj nedostupné. Tento přístup má logiku v rámci celé jeho práce.

Ter-Oganian vychází z postmoderních principů apropriace a z umění postprodukce, kdy mu tzv. „komunismus forem“ (viz. teoretik Nicolas Bourriaud) umožňuje volně využívat a citovat starší styly i konkrétní díla, se kterými může nakládat podle libosti. Ve svých malbách tak často kopíruje ikonická díla 20. století, do kterých jen nenápadně zasahuje, pozměňuje jejich kontext a rozmělňuje jejich autenticitu. Tato díla jsou ale na výstavě zastoupena pouze jako pohlednice uložené v prodejních stojanech. Vystavení reprodukcí, předmětů a cizích děl je vlastně rozvedením autorova citačního přístupu do formy instalace, která ve výsledku zobrazuje základní témata avantgardy, od reprodukce Picassova obrazu přes Duchampovské ready-mades až po ilustrace revolučního pozadí sovětské avantgardy. Vzniká tak vlastně jakási asambláž avantgardních idejí a forem, která ale není zatížená dobovým utopismem a aktivismem, ale zdůrazňuje spíše ironii a hru.

Trpce ironický je i název výstavy. Umělec-emigrant bez přístupu k vlastním dílům, který se ocitl trochu mimo zájem svého aktuálního působiště, to je nezáviděníhodná situace, ke které název lakonicky odkazuje. Nemyslím, že tato retrospektiva na situaci něco změní, nicméně stále velmi výrazně a jedinečně připomíná Ter-Oganianovu přítomnost. ∞


Avděj Ter-Oganian: V prdeli
Tranzitdisplay (Dittrichova 9, Praha 2)
22. 11.—2. 2.


autor: Martin Pavlis