V umělecké výpovědi sochařky Moniky Immrové se živě prolíná několik zřetelných témat a rovin: plasticita, architektonické vnímání prostoru a hmoty, lidské měřítko, proporce, význam světla a materiálu, vědomí řádu.

Výraznou linii tvoří reliéfy geometrizovaného tvarosloví. Reflektují autorčin záměr přiblížit se univerzální, nadčasové, přesné a dokonalé formě. Rané reliéfy mají ale jiný charakter, vycházejí z velkoformátových tužkových kreseb struktur. Ve vnímání a tvůrčím zaměření Moniky Immrové hrála vždy zásadní roli architektura, obecně smysl pro prostor a hmotu, víra v možnost pracemi mocně oživit prostorové a světelné danosti místa. Její sochy vypovídají o hluboké vizuální i praktické zkušenosti se syntézou organického a stereometrického tvaru. V postavách i hlavách nejde o proces zjednodušování, ale o bezprostřední realizaci, nalézání univerzálního v přítomném. Výrazový účinek soch těží z plasticity s minimální povrchovou expresí, z přítomnosti lidského měřítka a významu proporcí. Princip plasticity se objevuje i v grafických souborech. Pro všechny výrazové prvky je určující význam světla – jeho neustálá variabilita, ale také proměnnost výrazu skrze materiál. Na jedné straně tedy vnímáme vědomí řádu, jenž autorka touží zviditelnit, současně je ve výrazu přítomna i pocta neustálé proměně a živé provázanosti všech jednotlivostí díla.

Monika Immrová: Tříbení
GHMP Colloredo-Mansfeldský palác (Karlova 2. Praha 1)
4. 11. 2020—7. 3. 2021