Trpělivosti dochází čas. Prohlubujeme prostor za očními víčky ve snaze zapomenout na vymírání květů, jejichž semínka jsme sice zaseli, ony však kvetou bez nás. Stáváme se otroky meditativních technik, jejichž původ vyhasl už dávno. Držíme vzduch v plicích a pak lapáme po tom, čeho je teď nedostatek, protože chceme, protože mezi výdechem a nádechem se to tak má dělat. Někdy se zdá, že jsou zakořeněny v hlubokém nočním spánku s navždy zaslepenýma očima, ten je však záhy demaskován jako pouhý dřímot narušitelný i spadnutím jehly.

Opakujeme již opakované, truchlíme nad předem zaniklým, oplakáváme to, pro co už slzy nemáme. Tak jak to zpívá Tom Odell; to, co jsme vnímali v době vydání písně Another Love jako spojené se vztahovou krizí, zažíváme nyní sami vůči světu. Vztahovost odumírá. Naše okolí se nás snaží zavalit podněty tak, abychom doopravdy dýchat nemohli, dýchat, a tedy se vzpírat, cítit něco jiného než prázdný objem plic. Zaujal mě název výstavy v Pragovce Lidé jsou křehké bytosti, ale měkké cíle – je to rozporuplné? A je člověk měkký jako soft satysfying povrch plyšové kuličky, které se bezpodmínečně chcete dotýkat, nebo je v jeho měkkosti implicitně přítomen prvek agrese? Člověk je tak měkký, že se po stiknutí jednoho z jeho bodů daná část vrátí zpět do původní podoby. Tak měkký, že ho jakákoliv dobře zacílená reklama, například na vyvražďování „těch druhých“, přehne o stůl, znásilní a donutí ho myslet si, že to vlastně chtěl. Člověk je navzdory své měkkosti snadno zlomitelný. Když mu ale krvácí srdce, najdeme rezavé skvrny vpité do povrchu jeho těla ještě hodně dlouho.

Pojem egalismu
Kolik hodin budeme chtít ještě trpět? Bagatelizaci, výsměch, sarkasmus, znehodnocování, nepochopení. Kolik minut se budeme chtít trápit? Opovrhováním, ignorací, pasivitou, egalismem. Egalismus je pojem, který jsme vymysleli s Césarem, Berlíňanem pocházejícím z Brazílie a zbožňujícím Českou republiku. Záměrně stereotypicky jsme tento pojem spojili s češstvím. César zažil pár chvil, které ho přiměly k metaironické generalizaci – správný Čech je egalista. Například: César hledá v Praze metro a ptá se na cestu kolemjdoucích – s nepřítomnými výrazy, jež naruší jen nepatrný pohyb koutků úst, pokračují ve své cestě. César na letišti z Berlína do Milána slyší před sebou cestující, o nichž se domnívá, že mluví česky – osloví je, zajímalo by ho, jestli to tak opravdu je. Mladíci se na něj s netečným výrazem ve tváři podívají a pak odhlédnou zpět. To je více než jasná odpověď na Césarovu otázku.
Přepočítali jsme se však – koncept egalismu už existuje, a má dokonce své heslo na Stupidedii, které začíná větou: „Je úplně jedno, jestli si tuhle stránku přečtete, nebo ne. Tak je ostatně definovaný základní princip egalismu, to je ale vlastně fuk.“ (můj chatrný překlad německého originálu, www.stupidedia.org, heslo: Egalismus). A bohužel není spojen s češstvím, a tak českému národu pro vlastní identifikaci musí stačit pojem nikým jiným nezcizitelného „čecháčkovství“. Egalismus prostupuje unavenou společností nehledě na státní či jiné hranice. Jako vždy a všude ho balancuje vyhrocenost těch, kteří jsou otupělými hranami egalistů podněcováni k aktivitě.

Oblečená, neoblečená, obutá neobutá, radikální, neradikální
Kritika slovní, publicistická, twitterová a tiktoková má v dnešní době vliv. Vykopává kauzy klíčící ve veřejnou debatu, osvětluje jisté fenomény a nechává pod zemí své živné půdy jiné, které se však ve své zapomenutosti derou svéřepě na povrch. Vedle těchto virtuálních událostí se však stávají ty ve fyzickém prostoru tak hmatatelné, že nám po nich kloužou prsty. Rajčatová polévka a bramborová kaše. Tyto potraviny stačí k tomu, aby dokonce i egalisty probudily z apatického spánku. Aby nakrmily poslední zbytky emocí v jinak vychladlých tělech. Lidi přece Van Gogha a Moneta milují. Afektivní reakce, které aktivistická událost v Národní galerii v Londýně nebo v postupimském Muzeu Barberini vyvolala, byla očividným záměrem jejich pachatelů. Výraz „pachatel“ volím záměrně: aniž by musel znamenat „ten, kdo spáchal trestný čin“, v dnešní mluvě je tak víceméně zakotvený. Obránci životního prostředí, kteří tyto činy spáchali, byli totiž často označováni za barbary. Vedl k tomu dojem, že zaútočili na umělecká díla, který podporovaly titulky jako „Kaše udělala na Monetovi škodu za desítky tisíc eur. Muzeum je bude vymáhat“ (iDNES.cz, 25. října 2022, autoři: ČTK, iDNES.cz). Obraz jako takový však poškozen nebyl, pouze jeho rám a okolní zeď. Skutek tak svou dezinterpretací samozřejmě získává jiný význam a stává se pro mnohé hoden odsouzení. Osobně toto vyústění považuji za výborné, a pokud bylo plánované, tak za geniální. Oblečená neoblečená, obutá neobutá, radikální neradikální. Bolest, kterou nám působí pohled na ničení uměleckých děl je autentická i přesto, že žádná díla zničena nebyla.

Pomatený akt, nebo pomatená reakce?
I pro mě byla zpráva zprvu šokující a má reakce byla ambivalentní, přestože netradičním projevům uměleckého aktivismu fandím. Fakt, že obrazy byly kryty ochranným sklem, nedokázal plně prostoupit emotivním naladěním, což mě dovádělo k empatii jak s aktivisty, tak s odmítavým publikem jejich skutků. Mohla být tato akce výbojem vůči egalismu, nad kterým se pousmějeme, kterému se někdy i zasmějeme, ale jenž může být ve skutečnosti oním měkkým obalem našich duší? Který lze propíchnout tak snadno prudkými vášněmi, jejichž otrokem konec konců náš rozum je, řečeno s Davidem Humem?

Ve skutečnosti byl zdánlivě lehkovážný a bláznivý čin mnohem racionálněji založen než naše reakce na něj. César, který rozumí egalismu pouze coby jeho teoretik, ale sám ho nepraktikuje (pravděpodobně v důsledku „německé povahy“), zaujal hned od začátku mnohem jasnější pozici než já. K pohoršení nad politím uměleckých děl se staví takto: „Toto maloměšťácké intelektuální a evropské idealizování jednoho konkrétního umění mě vytáčí. Když se potopí svět, tak s ním půjdou pod vodu i muzea, i Benátky.“ Někdy být trpelivý a tiše vyčkávat je jen vedlejším projevem buržoazního egalismu opepřeného kapkou oportunismu. V závěru chci odkázat na videoklip k Odellově Another Love, a to především na jeho konec. V kontextu současné klimatické krize najednou přichází v úvahu mnohem silnější typ vztahovosti než ten vyčerpávající se partnerskými vztahy.

Asi už nikomu o svém životě vykládat nebudu. Přestává to být srozumitelné.

„Jaká?“ ptá se kolemjdoucí kámoš, se kterým jsem se dlouho neviděl. „Rostou, rostou,“ odpovídám. Kámoš se zasvěceně usmívá. Mám na mysli houby, ale uvědomím si, že mám dlouhé vlasy, které on dřív míval taky stejně jako lásku k houbám. Možná myslí, že jsem myslel svoje vlasy. Odpověď se nedozvím, nezastaví se. Čas je mu v patách.

Mám rád vlasy. Viděli jste Formanův stejnojmenný muzikál? Mám je rád i na druhých. Mám je pěkné. Jedna holička mi po usazení do křesla řekla, že se jí líbí, tak jsem zase šel. Někdo namítá, že mi musí vadit při plavání, ale naopak. Vlající vlasy dodávají pocit pohybu, s krátkýma člověk visí ve vzduchoprázdnu-vodoprázdnu. Místo plavek nosím kraťasy, takže jsem jako ten mnich z komnat Shaolinu, který skákal se závažími na nohách. Když si je sundal, vyskočil pět metrů vysoko.

Že mám dlouhé vlasy, je náhoda. Nenechávám si je, abych vypadal jako vymeditovaný jogín. Prostě mi narostly. Občas mě otravujou, ale jsou prostě tady. A teď. Dobře, jsem vymeditovaný jogín. Střihačsky se postím už čtyři léta.

Většina mužů říká, že by to nevydržela. Nemyslí tím samotnou délku vlasů, ale to, že by podlehla puzení jít se ostříhat. Spíš, než o pud, jde o indoktrinaci. S máničkou se pojí nervózní pocit revolty, ale nechci jít pod nůžky, jen abych to napětí zrušil. To by bylo podvolení se. Nutkání hodit se slušňákem dobře znám, ale prostě se smířím s chmýřím.

Příměří je to dočasné. V hlavě o tom, co je na ní, probíhá dlouhotrvající spor. Z toho kata snů – holiče – mám hrůzu. Když už, preferuju holičky. Kat v ženském rodě nějak nejde přes klávesnici, ale když se dneska může říkat hostka – preferuju katku. Nebo katyni? Hlava je intimní prostor, tak prostě nějakou milou dívku. Nesmí se tvářit jako sonderkomando. Musí jít hned na věc, abych si to nerozmyslel. Byl bych dávno ostříhaný, kdyby mě odevšad nevyhazovali s tím, že se musím objednat.

Ostříhat se a mít hlavu jako bowlingovou kouli, která sejme všechny kuželky – to je sen každého vlasáče. Razantní haircut by za vším přemýšlením udělal tečku. Člověk by se zase mohl soustředit na podstatu. To je taky potřeba. Když už se jdu ostříhat, tak nakrátko, aby se to vyplatilo. Člověk je najednou někým jiným. Nepopsaný list. Nejlepší pocit na světě.

Konečně mám zase hlavu konfekční velikosti a oči v bezpečí. Nemusím si pořád prohrabávat vlasy. Nemůžu si pořád prohrabávat vlasy. Přijde idylické období, kdy člověk vypadá přijatelně jak pro sebe, tak pro společnost. Ale stříhat se speciálně pro tuto střední cestu by bylo vypočítavé. Člověk by se taky musel stříhat každou chvíli.

Nohsled chrochtavý
Všechna ta zábavná přízviska, která vyslechnu. Nejčastějšího Tarzana v poslední době vystřídal Mauglí. V džungli to má člověk sám těžké, takže když si mě našlo štěně svérázné šelmy, neodmítl jsem ho. Ani jsem nemohl. Život se mi změnil ve film Beethoven. Se sušením vlasů bylo už tak dost práce a ono mi k tomu začalo z rukou zubama zuřivě rvát ručník. Psát teď můžu jen v intervalech mezi házením klacku, jinak mě ohluší obviňující štěkot. Zakousne se do kabelu nabíječky a s rozkošným údivem zírá na ten ohňostroj.

Má tah na branku, nebo spíš na klacek. Je zkoumavé. To je taky tah na branku. Čisté v neštítění se špíny. Zanícené. Hra je práce. Má smysl pro kluz a veselé oči. Neustále se do něj někdo zamilovává, což je zpočátku hezké, ale pak otravné. Lidi ho majetnicky hladí po hlavě, což mi zvedá adrenalin. Tvářím se jako morous. Dobrý trénink na děti.

Chtěl jsem napsat na potenciální děti, ale nestihl jsem to. Psát stíhám jen základ. Možná je to dobře. Startuje, akceleruje, odlepuje se od země a bere mě na let. Vyběhne kolmou skálu, když je v tom. Házím mu klacky na protější stráň rokle a ono za nimi bezmyšlenkovitě běhá jako myš na monitoru zetlelého listí.

Nejde ho lámat přes koleno, když je v ráži. Trpělivost přináší ovoce. To napětí mezi touhou natruc utéct a všude mě pronásledovat se časem vyrovná. Promění se v ovci. Leze za mnou na záchod. Mám ten Pavlovův reflex, že když mimo domov vykonám velkou potřebu, při nádechu na sobě ucítím jeho oči.

Holotrop nořivý
„Co je nového?“ ptá se v lázních kámoš, kterého jsem dlouho neviděl. „Začal jsem plavat znak. Dobře se při něm dýchá. Nemusíš se omezovat vynořováním. Doporučuju. Úplný holotrop.“ „Já si při něm vždycky dobře protáhnu svaly.“ „Aha, ty už ho plaveš, sorry. Kde teď jsi?“ „Ve Švýcarsku.“ „Tam je čistá voda v řekách, co?“ „Jo, lidi chodí do práce na druhý konec města tak, že si nahážou věci do vodotěsného vaku a splaví se.“ „Ty jo, to si najdu na jůtůbu. Mimochodem, mám teď psa.“ „K tomu člověk má i větší vztah než k lidem, co?“ „To je jasné.“ „Ale mají tak krátký život.“ „Z toho se otřepeš, ne? I z člověka.“

Kámoška mi jednou říkala, že ho potkala s malým bílým psem a že to bylo komické vzhledem k jeho výšce. „Však to je normální šelma,“ řekl jsem jí na to. „No jo, ale kdybys to viděl,“ smála se. Dobře, ale na velikosti nezáleží. Jen na pevnosti kostí. Z knihobudky si beru dvě knihy. Jednu krásnou od Zweiga, druhou hnusnou od Greena. Číst se dá ta hnusná.

Trpělivost je umění žít s tím, co je ještě nehotové. Závěr roku se nezadržitelně blíží a jeho dynamika je všudypřítomná. Trpělivost je zároveň příhodné téma pro prosincový Artikl a toto období, které přináší předěl v podobě vstupu do nového roku a snad lepší a zase lepší vyhlídky, než které jsme čekali pro tento rok. Trpělivost umožňuje nepodléhat beznaději a nenechat se v soužení a těžkostech přemoci malomyslností. Klid a čekání. Příhodné téma ke konci roku, příhodné téma do současné nelehké celospolečenské situace. V tuto chvíli si ale můžete odpočinout od všech očekávání, naplňování plánů a tužeb a v přítomném okamžiku koncentrovat mysl na prosincové vydání Artiklu. V něm vám přinášíme velké množství rozhovorů, návštěvu Muzea literatury, ale i divadelních prken. Vtáhneme vás do výrazných výstav a představíme umělce a jejich tvorbu. A mnoho dalšího, jak už jste v Artiklu zvyklí číst. A protože konec roku se blíží, inspirujeme vás také k předplatnému Artiklu, které můžete darovat nejen jako vánoční dárek. Tento rok nejen společně s knihou, která vás překvapí, ale také s plátěnkou, která unese všechny vaše těžkosti.