Tvar, tvář, tvářit, tvarovat, tvářit se. Hníst, kovat, tavit, tvor, tvorstvo. Tvrdý, pevný, forma, dřevo. To vše je ukryto v etymologii slova tvárnost. To je zas nepochybně spjato s pojmem tvořit. Vždyť právě tvořením z hmoty jí přidáváme tvárnost, a sice v dnešním významu – proměnlivost.

Tvárnost je také spjata s poddajností – jako těsto nebo káva vařící se v džezvě a rozpínající se, vzlínající po stěnách kovové nádoby, dokud nepřekypí a nevylije se přes okraj. Je to jakási hmota, které dáváme podobu. Tvárné je ohebné, máme je spojeno s uměním, mládím, anebo nepevným charakterem člověka.

Podle Etymologického slovníku jazyka českého od pana Machka slovo tvořiti nemá jednoznačný původ. Každopádně se mu přisuzují kořeny v jazyce indoevropském. Analogii můžeme spatřovat s litevským tvérti s dvojitým významem. Původně se zřejmě jednalo o dva různé kořeny, které pak splynuly do jediné podoby. Prvním významem je pevně držeti – tvirtas –, pevný, silný, ve staroslověnštině – твръдъ tvrdý. Druhý význam je pak ohrazovati plotem, staroslověnsky притворъ – sloupová síň, z čehož vzniklo lidové pritvor – přístavek před vchodem. Ve staroslověnštině je kořenem -tvor-, později tvořiti. Odvozeným kořenem je zdloužené -tvar-, odtud tvář. Původní význam se skutečně spojoval se stavbou ohrad z trámů, který se dá asociovat s lužickým twar, tj. stavební dříví, stavba.

Teď bych se na chvíli obrátila k jinému zdroji, a to k časopisu Naše řeč (ročník 35, 1951, číslo 5–6, str. 105–106): „Sloveso tvárniti je utvořeno ústrojně, znamená učiniti něco tvárným. Musíme však vycházet z dalšího významu adjektiva tvárný, jenž není dnes tak obvyklý, zato však byl běžný ve staré češtině – je to ozdobný, pěkný, sličný, tedy mající tvar, tedy formosus. Adjektivum tvárný není odvozen od slova tvar, nýbrž od podstatného jména tvář, avšak přesto se dnes pociťuje jako jeho odvozenina.“

Co ovšem z toho vyplývá, je příbuznost tvorstva, tvora, tváře a formy. To, co bylo dřív tvrdé, stává se ohebným. Co bylo neforemným, dostává novou podobu. Něčemu předáváme tvář, osekáváme zbytečnosti, odebíráme přebytečné kousky. Tvor, jenž byl stvořen, může tvořit, hnětením hlíny, slov, myšlenek. Tvárný je samotný jazyk, měnící své významy, slovní obraty, věty, které pak dostávají podobu románu nebo básně.

Verš je původní tvorbou, protože je písní, která se zrodila v člověku od jeho stvoření a provází ho po tisíciletí. V této souvislosti se nabízí připomenout si útlý svazek Jak se dělá báseň, který sestavil Jan Zábrana. Kniha byla vydána roku 1970 v rámci Klubu přátel poezie Československým spisovatelem. Jedná se o výběr esejů na téma tvorby básní šesti básníků a ukázek jejich poezie.

Na závěr snad jednu ukázku ze Stephena Spendera v Zábranově překladu: „Když někdy ležím v polobdělém stavu, jsem si vědom proudu slov, která se mi honí hlavou a která sice nemají žádný smysl, ale zato znějí, znějí vášnivě nebo tak, že jejich zvuk evokuje poezii, kterou znám. A jindy mě zase při psaní hudebnost slov, jimž se pokouším dát tvar, odvádí daleko za slova, uvědomuji si rytmus, tanec, šílenství, které dosud nejsou naplněny slovy. V těchto poznámkách jsem málo mluvil o bolestech hlavy, o práci pozdě do noci, sklenicích piva nebo klaretu, milostných aférách a podobných věcech, které bývají pokládány za zastávky na cestách básníků životem. Není pochyb o tom, že psaní poezie, když se zdá, že se báseň daří, má za následek intenzivní fyzické vzrušení, pocit uvolnění a extáze. Na druhé straně se však psaní poezie děsím a domnívám se, že je to z těchto důvodů: báseň je strašlivá pouť, bolestiplné úsilí o soustředění fantazie: slova jsou prostředek, s nímž se pracuje mimořádně obtížně, a někdy, když člověk stráví celé dny snahou říci nějakou věc jasně, zjistí, že ji řekl pouze hloupě…“

Tak nevím. Tohle nejsem já. Tohle jsem já v křeči. Tohle je já, které se chce bavit. Zbavit se sebe sama.

Co to vlastně znamená vpřed? Zapomnění, ale jen toho podružného. Zapomnění, pro které je třeba si hodně pamatovat. Vydřít pro něj prostor neviditelnou aktivitou, kterou k sobě lnou myšlenky. Přetrvávající serendipity. To není jenom blaho, ale i beat. V mém pojetí je štěstí uchopením všeho. I pak ale může zůstat chybění. Zázrak se snadno stane jediným smyslem, ideologií. Nezřízeností. Naprostá subjektivita štěstí znamená samotu.

Lidi nekomunikují významy, ale modely. Útvary. Obrysy. Role. Váhat je v pohodě. Sledujeme příběhy ve svých přítomných myslích. Provází je serotoninový smích. Těla pojí lektvar, tkáně a mozek. Romrzají mi prsty. Jsi svatá, pro někoho. Oni si myslí, že na židli je to horší, než na křesle. Myslí si, že z křesla vykřešou víc pohody, ale židle je nejvíc. Židle je přítomnost. Měla židli vytetovanou na ruce a tvář vyfetovanou a mě jímala poluce lehce decentralizovanou inkarnací oslovení, ale rychle už jsem musel jít. Slíbil jsem Amélii, že ji hodím. Mezi řečí jsem přemýšlel proč.

Nikdy nevíš, co se mělo stát. Jen to v seberiluzi katatonicky sleduješ. Kontinuálně komunikuješ úspěch. Marketing je, když chceš, aby ti do hospy lezli lidi, i když to vlastně nechceš. Chceš jen ty, kteří fakt chtějí z vlastní iniciativy. Chceš náhodu. Chceš chtění. Chceš víc než jen žít. Chceš vydělat. Co teď asi dělá Praha? Zčazená světelným smogem. Amélie chce, abych ji škrtil. Nebojí se pronikat do tajů, které jiní tají. Já pak taky netajím. Řekla, že jsem straight edge Bukowski. Nebo straight edge Morrison? Zeptal jsem se jí, jestli na to přišla sama. Prý jo. Do toho se snad ani nedá nejít, ale nevím. Mám opak paranoie. Pocit, že se mě nic netýká.

Do Sklepa chodím denně. Utápím se v utápění. Čtu a piju čaj. Pocity viny. Minulost a její přítomné ozvěny. Trpím v trapu zacyklení. Cytokiny klejí v locked-in syndromu nevůle. Dávivé zrcadlení. Kéž by to někdo rozčísl. Někdo, s kým bych mohl pokecat. Třeba Amélie. Nechci se s ní domlouvat, musí se to prostě stát. Po schodech se mihne její baťoh. Brzy se zpoza zdi vynoří její tvář. Haluz! A ona? Nic! Stalo se to, ale nic se nestalo. S drobným přerušením jsem zase sám, rozčarován. Holka, co sedí vedle, říká své kámošce, že je alergická na mandarinky. Týpek ze skupiny týpků říká: „Do piči a ona, že já to slyším, a já, že mně je to u prdele!“ Katarzně zhrzený srkám druhý louh černého čaje.

Doma zjistím, že mě pozdravila na Facebooku. Přitom ví, že nepoužívám telefon. Jsem pro takovou tu přítomnost. Od jisté doby jsem začal hejtovat každý pohled na displej. Vyptám od servírky propisku. „Můžu si ji nechat?“ „Ne, máme jich málo.“ Je mi dobře. Díky Amélii? Člověk nikdy neví. Možná adrenalin. Prý jsem zajímavý a cool. Super. Cítím se smutně. Ale dobře. Nejvíc živej se cítím tváří v tvář smrti. Umírající zvíře. Kličkování mezi smysly. Dneska mi všechno padá. Cítím se z ní v kleci. Seberiluze. Jako bych do ní byl zamilovaný a přitom nejsem. Co to je za syndrom? Alergie na mandarinky odpovídá na zprávy, zatímco její kámoška se telefonicky zakecala. Kdyby se jí podařilo shodit mě z věže sebe, ze sebevěže mého já, zasloužila by zápis. O co se snažím, je pohnout někoho k něčemu ignorací.

Někdy je člověk tak sám, až to dává smysl, jak říká Bukowski. Sny jsou alternativní historií. Tělo je kamenný obchod. Asi to asi bere tak, že se můžeme domluvit. Můžeme se domluvit na onlajně. V real dealu se nemusíme vůbec znát, poznávat, doznávat ke známosti. Ani v náznaku. Když už, tak brutálně. A proti tomu právě jsem. Spolu s Kerouacem. To je to porno, proti kterému brojím svou alibistickou anihilací. Je mi dobře mimo život. Když o ničem nevím. Jenže pak neví nikdo ani o mně. Svět je větr. Nezbývá už prostor pro výmluvy, jen pro ponor. Pochopení, které není. Není vpřed, ale tu, i když to zavání… I když by byl dobrý název časáku. Asi internetového.

Fejs
Každá ženská je osobnost a zároveň anima. Můžeš odmítnout osobnost, ale nedomítej animu. Nebo můžeš odmítnout animu a osobnost nechat. Jedna osobnost ti může otevřít animu celého města. Moc nepátrej po tom, co vzbudilo ten zájem. Mám chuť udělat něco šíleného. Třeba jet někam trolejbusem. To není šílené. Tak to udělej. Je to šílené.

Lidi s odhodlaným výrazem jsou fejseři. Fejs je nahá podstata osobnosti. Nejde ji nastavit, jen pro ni žít. A oči. Svaly na tváři hovoří, i když se nehýbou. Tonus-napětí. Možná jde o to, že oči vedou přímo do mozku. Krásná membrána do hroudy tuku. Noc je to, čeho se nejvíc bojíš a zároveň se na to nejvíc těšíš. Abys konečně mohl dorovnat sázku, protože teď ještě nevíš, jestli a pro co stojí za to umřít. Nemáš důkazy. Už bys chtěl mít splněno a odletět. Pozoruješ. Připravený. Přísahám. A teď to otevřít v příkladně emocionálním zkratu na orbitu v nějakém nepřekonatelném, nezapomenutelném výlevu.

Proč musí mít ta zpěvačka tak sexy hlas? Od začátku do konce vinen klidem. Do samplu slavného songu se vtírá drum a bass a poezie a kudrlinky a konotace a přebal a relativita. Vzdát se zodpovědnosti, to je ta chybějící součástka. Kde je Život? Život? Zní to krásně a srandovně zároveň. Zní to subjektivně. Něco si určíš a osvojíš jako člověk a ta věc někde v mozku, vědomí, to všechno fascinovaně spatřuje. Podívej se na svoje nohy. Studí. Nějaké nohy. Patří ti.

Tělo je chodící zodpovědnost. Chodíš s někým. Uvěříš a zapomeneš na hodiny a na TICHO. Dobrý DJ. V tichu se všechno rekapituluje. Ticho znamená, že jsi z obliga. V tichu poznáš přítele. V tichu poznáš, jestli jsi šťastná. V tichu sebereš iluze. V tichu něco přijde. Ticho je budoucnost. Kapela je metafora na svět. Pojí nesourodé prvky do nezaměnitelného tvaru. Sjednocuje různé časy, lidi. V rapu je snadné být super a cool a interesting. You can’t hide from the truth because the truth is all that there is. Psaní je jako kouření v tom, že předstíráš, že něco děláš a zároveň něco děláš. Jsi přistižený a bojíš se vyrušení, své neadekvátní reakce, pro kterou by tě odvezli na ostrov. Dnes mnohé brání pravdě.

Sex
Sexuální zájem je zvláštní sorta pozornosti. Všudypřítomné psycho. Když se v nějakém mrknutí zhmotní, je to až nepříjemné. Vyžaduje to reakci. Vyžaduje to čas. Vyžaduje to sex. Bezvládně se vznáší, vláčně v nicotě před tebou. Fantasmagorie. Oddaluješ to, oddaluješ části, které se nedočkavě chtějí připojit. Nejdůležitější je, vydržet co nejdýl. Abys necítil žádnou vinu. Abys viděl co nejvíc a udělal co nejvíc přesných tvarů. Tak bude všechna pozornost pohlcena.

Osobnost je déjà vu. Všichni se tváří, že všichni něco vědí. Nejtěžší úděl je beat nad věcí. Muset být. Myslet, že muset. Myslím, že musím is the new myslím, tedy jsem. Život je konstantní nebezpečí být vysmát. Základní vyjadřování neovlivníš. Nějaká bloncka tu má přednášku. Namachrovaná, chce po mně kilo. Ptám se jí, o čem to bude. Půl roku v dodávce na Zélandu. Jdu se projít.
Pozornost je vlastně fakticitou očekávání. Očekávání má co do činění s časem. Je to jeho, řekněme, smysl. Jde o to, navyknout si na co nejmenší odměnu. Nejlíp na nic. Odměna jako něco, co dělá radost, je třeba, aby byl život snesitelný, aby pokračoval. Ale kam? (Pokrčení rameny.) Asi ke svobodě.

Hledám přesně tu míru krásy a hnusu, kterou jsem viděl ve Vanese. Sex posvěcuje hnus. A duch, ač vším hýbe, když v něm člověk setrvává ve snaze trvat a trvat a trvat, zase nedojde k ničemu. Popis ke skutečnosti přistupuje zvenčí. Chtít něco dělat je stejně absurdní jako chtít lapit dívčí sen. Odkládám naději na později.

Vzpomínka na samotu Bohuslava Reynka, básníka samoty a kontemplace, jak jej nazval Jaroslav Med. Filosoficky vzato, jsme stále sami, od narození do smrti. Je málo skutečně blízkých lidí, které máme kolem sebe. A i ti nám jsou vzdáleni. Jak nás samota utváří a tvaruje? Co v ní můžeme nalézat?

Tematika samoty se v minulém roce objevila v nějaké podobě asi u každého z nás. Omezení, strach a nejistota otřásly naším světem, jak jsme jej ještě donedávna chápali. Ztenčené sociální kontakty, karanténa, čas trávený zejména doma, virtuální svět, osamělost. Více než jindy se ukázalo, jak důležité je umět být jen sám se sebou. Jenže abychom mohli být dobře sami, je třeba mít s kým být spolu. A to není samozřejmé.

Jednou z velkých obav mnohých z nás je osamělost v nemoci a umírání, ale nejen tyto krajní situace nás do ní mohou uvrhnout. Osamělost je nechtěná izolace, nenaplněná touha po vztazích. Tento bolestný stav může pokřivit naše vnímání reality. Běžné sociální interakce scházejí a člověk může mít problém jednat s druhými lidmi a důvěřovat jim. Ztrácí schopnost pružně reagovat, správně číst v komunikaci a jednání druhých, může svou sociální neobratností upadat do ještě větší osamělosti a zoufalství. Znáte-li někoho osamělého, nenechte se odradit jeho nedůvěrou ve svět a jeho někdy zraňujícími slovy; je v něm bolestná touha po naplněných vztazích, díky kterým by mohl svojí situaci lépe snášet.

Zvláště v kontextu technologií, které nám umožňují být v kontaktu se světem takřka neustále, a které nás od samoty zdánlivě vzdalují a zároveň nás v ní mohou uvrhnout, je důležité uvědomovat si chvíle, kdy jsme skutečně, vědomě sami. Jak s takovým časem naložíme? Necháme ho rozptýlit zábavou, úkoly, konáním? Nebo se pokusíme alespoň na chvíli zastavit a uvelebit se v bytí jen tak? Kdo jsme, když nás nikdo nevidí? Jsme v té chvíli sami sebou?

Tvárnost samoty
Samota se může zjevit v mnoha podobách. Samota, která je volbou, možností, a samota, která je nutností. Samota se sebou samými i samota člověka mezi lidmi. Samota, do které nás uvrhlo nepochopení, nepřijetí či vina. Samota pro nás může být hrozbou nebo touhou, může být cestou k nalezení vlastního já – anebo tím, co prohlubuje naši úzkost a beznaděj. Samotu můžeme hledat v lesích, na hřebenech hor, v tajemstvích jeskyní či pod vodou, také v tichu posvátných míst, v kontemplaci, meditaci. Samotu můžeme prožívat, když nám puká srdce, když po někom milovaném zbylo jen prázdné místo. Kdyby byla samota postavou, možná by byla jako marnivá žena, která nikdy neobleče ty stejné šaty dvakrát.

Možná je tato doba výzvou, abychom se s vlastní samotou potkali a dovolili si vidět různé její tváře, tu laskavou i tu tvrdou. Abychom se do ní ponořili a nechali se jí utvářet, abychom skrze ni tvořili ze svého života umělecké dílo, jak radí Friedrich Nietzsche. V čase, kdy jsme sami, se může vyjasnit, co je podstatné, co je v životě to naše. Je však třeba nalézt rovnováhu, abychom neutíkali od svých vztahů a povinností příliš daleko. Samota může být útěkem, a to někdy totálním. Aleš Palán ve svých knihách o šumavských samotářích nádherně zdokumentoval radost i zoufalství života bez druhých.

Učit se samotu?
Jenže před sebou neutečeme, a tak je třeba učit se umění samoty i uprostřed lidské společnosti. Zachovat si vnitřní kontakt se sebou i uprostřed všedních dní, obklopeni lidmi, požadavky, úkoly. Pokud se ptáme, kde se můžeme učit, odpověď je jednoduchá: v naší samotě. Inspirací pro nás mohou být díla druhých, mohou nám ukázat směr, pootočit úhel pohledu, vzbudit chuť k objevování. Možná v nás otevřou zvědavost, abychom brali samotu jako důležitý čas, abychom ji vyhledávali a ptali se jí, co nám může nabídnout. Tyto texty nás však mohou opravdu oslovit a ovlivnit pouze tehdy, pokud naše souznění s nimi není povrchní, ale zasahuje nás do hloubky.

Pro mě jsou v tomto ohledu inspira­tivní zejména texty Antoine de Saint-Exupéryho, autora s velkou úctou k člověku, se smyslem pro příběh a hloubku, s jemnou obrazností a velkými zkušenostmi letce a zároveň člověka, který je často odkázaný jen sám na sebe. Nejen literární inspirace je pro toto téma dostatek. Neměli bychom ovšem zapomínat na vlastní život coby zdroj cenných zkušeností a jisté moudrosti, neboť to podstatné o nás a o světě už dávno víme, jen je třeba tomu dát se vší pokorou určitou váhu.

Tichý hlas v tichu
Ve složité době možná více než dřív toužíme čas od času uchýlit se někam, kde je ticho, prázdno a čisto, kde nejsme rozptylováni, kde se můžeme zastavit. Co je to za hlas, který přes hluk světa neslyšíme, a přesto je tak silný, že za ním jdeme do ticha? Prožitek času jen se sebou samými může být velmi obohacující. V samotě se možná nejvíce učíme smířit minulé se současným – svoji otevřeností k tomu, co přichází. Dokážeme přijmout samotu za svoji učitelku?

Březnové vydání nese téma Tvárnost a my v redakci Artiklu se snažíme ukázat adaptabilitu na podobu kulturní sféry, jež je už předlouhou dobu zbavena své vláhy. Zaměřili jsme se na slow writing a s klidem, rozvahou a rozmyslem se věnujeme delším a náročnějším esejistickým textům, které snoubí mnoho pramenů a ústí v konzistentní celek, jenž vás má obohatit inspirací a novými informacemi. Zpomalili jsme a čerpáme z mnoha zdrojů další znalosti, které vyvěrají v obsáhlé texty. Nesnažíme se hekticky popisovat pochroumanou podobu kultury ani ji kritizovat, snažíme se opět nalézt to inspirativní, co by vám v těchto dnech nemělo uniknout. Artikulujeme kulturu pomalu a nereflektujeme online záznamy divadelních inscenací, protože jsou v mnoha případech skutečně nekoukatelné, nepřinášíme recenze online živých koncertů a nepíšeme vám o výstavách, které představují osamocení kurátoři kameře. Nepřinášíme vám výpisy vybraných online akcí, protože právě od monitorů vám chceme ulevit. Proto vydáváme časopis, který je fyzickým médiem, od počátku do poslední stránky s konkrétním záměrem sestavovaným. Nepolevujeme a snažíme se měsíc co měsíc stavět kultuře pilíř v podobě kontinuity a kvality, utvářet hodnotu, která je pak i jedním z tvarů vašeho osobního světa. Záměr tohoto přístupu je postaven na hledané kvalitě, kterou jsme se vám vždy snažili předkládat a proto nechceme – ani v této době plné paradoxů – z něj polevovat. Používám tedy termín slow writing, kterým opisuji trpělivost a rozvážnost nejen při koncipování těchto vydání Artiklu, která už notně dlouhou dobu musí reagovat na četné restrikce a devalvaci kultury. Jako redakce jsme se už velmi dlouho neviděli osobně v plném počtu. O to náročnější je přinášet konzistentní obsah měsíc co měsíc, navíc pak v případě mnohých neplánovaných změn. Píšeme pomalu a o to důkladněji a s nadějí, že již zanedlouho budeme moci představit nový rozpuk kulturní sféry, přestože nyní mnoho oddenků odumírá a podoba kultury se pomalu, ale jistě transformuje v tvar, jehož modelaci teprve sami sledujeme. Děkujeme, že nás čtete.