Už jste někdy přemýšleli nad tím, co by se stalo, kdyby na zemi přistáli mimozemšťani? Kde bychom takové uprchlíky z vesmíru vůbec shromáždili? Jak s nimi komunikovat? A jak by se k problému postavily politické elity? Na tuto otázku se snaží odpovědět hlavní česká expozice a unikátní imerzivní show, která vzniká v rámci 14. Pražského Quadriennale v Praze na Štvanici.

Dva autoři z Katalánska, dva z Čech. Devět výrazných scénografických osobností. Tři divadelní soubory, čtyři režiséři, sedmdesát účinkujících a dohromady pouze tři představení v Praze a dvě v Českých Budějovicích. CAMPQ je jedním z adaptačních táborů, v němž své útočiště našli příchozí z jiných planet: tajemné Fénické ženy, které se na zem snesly jako ohnivé koule se zářícím krystalem uvnitř těla. Přeživší civilizace technicky pokročilých Zeyris a zvířecí Attas, kteří ani na planetě Zemi nepřestávají uctívat svoji královnu. Mají právo na místo mezi námi? Je jejich integrace v našich možnostech? Na tyto otázky bude mít divák možnost hledat odpovědi během sedmihodinové návštěvy dne otevřených dveří. Nasedněte v areálu PQ na Výstavišti do autobusu, který vás odveze o kus dál na ostrov plný mimozemšťanů – a nevšedních zážitků!

CAMPQ bude jako expozice přístupný po celou dobu konání Pražského Quadriennale, tedy 6.–16. 6. 2019. Imerzivní inscenace se odehraje 6., 8. a 10. 6. u VILY Štvanice, 13. a 14. 9. na náplavce v Českých Budějovicích. º


CAMPQ – Tygr v tísni / Divadlo LETÍ / Jihočeské divadlo
ostrov Štvanice (Praha 7)
6.—16. 6.
náplavka u Dlouhého mostu (České Budějovice)
13.—14. 9.


text: Karolína Macáková

Komorní alegorický horor Morčata nastudoval soubor Tygr v tísni. Tato adaptace novely Ludvíka Vaculíka z roku 1970 vypráví o zvířátkách, o bance, o dětech, o smrti a o obludné nadvládě systému nad lidmi a lidí nad morčaty až do úplné ztráty humanity. Adaptaci připravila Marie Nováková a režie se ujal Ivo Kristián Kubák.

Částečně autobiografická próza Morčata odráží úzkost, nelidskost a absurditu nastupující normalizace s humorem a ironií. Na pozadí příběhu jedné obyčejné pražské rodiny, která si pořídí morče, a jedné národní banky, ve které se ztrácejí peníze, se rýsuje téma obludné nadvlády systému nad člověkem a člověka nad zvířetem.

Morčata pojednávají o nejtemnějších zákoutích lidské duše a politického systému s ironií a humorem. Tatínek rád poučuje své děti a velice rád a sebevědomě poučuje i diváky. Ze zábavné prezentace sebe samého, své práce, rodiny a zvířátek se stává mrazivý horor. Příběh se odehrává v dusné atmosféře setrvalého nedorozumění.

„Inscenace zobrazuje nebezpečný koloběh frustrace a týrání, který z oficiálních institucí proniká do soukromí rodiny a mikrosvěta morčecí klece,“ vysvětluje Marie Nováková.

Soubor Tygr v tísni se pravidelně zabývá adaptacemi autobiografické a biografické literatury 20. a 21. století, skrze níž mapuje politické, kulturní a historické proměny a klima moderní doby. º


Další informace najdete na stránkách tygrvtisni.cz.


autor: Tomáš Roleček

Na začátku září uvede soubor Tygr v tísni a VILA Štvanice první plenérovou inscenaci z cyklu Antická Štvanice, který se bude každoročně konat v prostředí ostrova Štvanice. Tento rok bude Štvanice patřit Aischylovu dramatu Oresteia. Rozhovor Artiklu poskytl scénograf Dragan Stojčevski.

V čem je přístup scénografa při tvorbě site-specific inscenace specifický?
Tento projekt bych spíše definoval jako plenérovou inscenaci anebo ambietalní divadlo, které využívá genia loci ostrova Štvanice, ale samotný příběh s ostrovem nemá nic společného. Scénografický přístup používá principy nejen site-specific divadla, ale také divadla imerzivního. Jevištěm se stává prostor ostrova kolem VILY Štvanice a scénografií usměrněný pohled diváků, který určujeme průběhem inscenace. Hlediště je také součástí scénografie, elevace a různé jiné sezení pro diváky, kteří mění místa, jsou součást hracího prostoru. Divák má svou roli, podobně jako herec.

Baví mě tvořit v reálném prostoru, takže nepoznáte, co je scénografická intervence a co ne. Divák vstupuje do místa, ve kterém se realita prolíná s fikcí. Ztrácíte jistotu, jestli „kolemstojící“ bezdomovec je reálný, nebo se jedná o nekostýmovaného herce.

Co pro tebe představuje genius loci ostrova Štvanice a jak se promítl do tvorby scény?
Největší inspirací pro mě jsou opuštěné ruiny bývalého zimního stadionu vedle VILY Štvanice. Spolu s inscenačním týmem, dramaturgyní Mášou Novákovou a režisérem Kristiánem Kubákem, jsme se rozhodli tuto situaci zdůraznit. Takže na místě, na kterém se kdysi nacházel stadion, stavíme prostor, který simuluje rozestavěnou stavbu. Nedodělaný stadion se stává metaforou celé hry. Příběh státu, ve kterém se s velkou ambicí něco staví, aby se od toho následně upustilo, protože veškeré investice jsou přesměrovány do války.

Kde jsi hledal inspiraci při tvorbě kostýmů?
Protože herci a diváci sdílejí společný prostor, ve kterém je nedělí žádný portál nebo orchestřiště, jak je to běžné u klasického divadla, jsem se při tvorbě kostýmů rozhodl pro filmový přístup. Přijde mi, že takové situaci se nehodí silná divadelní stylizace, ale spíše filmový realismus. Postavy jsou, stejně jako samotný příběh, posunuty do současnosti. Takže Agamemnón jako vůdce vystupuje z auta v bílé námořnický uniformě. Klitayméstra, jako kdyby na Agamemnóna čekala v Cannes, oblečená jako filmová hvězda z červeného koberce.

Co má podle tebe prostor ostrova Štvanice společného s antickým Řeckem?
Podle jedné zapomenuté legendy kdysi dávno v období Trojské války Trójané přemístili ostrov z Egejského moře do Vltavy, aby Řekové nenašli poklad, který se na ostrově skrýval. Časem byl ostrov pojmenován podle naštvaných Řeků, kteří ostrov hledají až dodnes. Legendu jsem si vymyslel, takže společného asi nemají nic.

V čem je podle tebe Oresteia stále aktuální a jak se to promítlo do podoby scény?
Žijeme v globální vesnici. Válka, i když se neodehrává v Čechách, je stejně přítomna a propukla třeba na Krymu nebo v Sýrii. Myslím si, že válku každý z nás trochu denně řeší a prožívá, například přes zprávy, Facebook apod. Proto je Oresteia pořad aktuální a aktuální stále bude. Pocházím z prostředí, ve kterém každá generace zažila válku na vlastní kůži. Praprarodiče tu první světovou, prarodiče druhou a já s rodiči občanskou válku v bývalé Jugoslávii. ∞


Aischylos: ORESTEIA
VILA Štvanice (ostrov Štvanice 858, Praha 7)
1.—17. 9.

Více informací o inscenaci a vstupenky na www.antickastvanice.cz.


autor: Tomáš Roleček

Koncem dubna vypukne ve VILE Štvanice již druhý ročník třídenního divadelně-literárního festivalu nejen maturitní četby s názvem SVAŤÁK.

V termínu od 29. dubna do 1. května budete mít neopakovatelnou příležitost vidět ve VILE několik miniinscenací, které vznikají na míru festivalu a vycházejí z kanonických děl světové a české literatury, dále divadelní adaptace povinné četby od mimopražských divadelních hostů a připravena jsou i autorská čtení současných českých literátů. Divadelní program bude rozšířen o koncerty a promítání letního kina. Na festival si můžete zakoupit permanentku nebo jednotlivé vstupenky. Hlavním organizátorem festivalu je divadelní soubor Tygr v tísni, kmenový soubor VILY Štvanice.

Miniinscenace budou připravovat režijní osobnosti, které ve VILE tvoří již tradičně, jako například Ivo Kristián Kubák, Petr Hašek (principál souboru Geisslers Hofcomoedianten též působícího ve VILE) nebo Zuzana Burianová. Mezi další tvůrce patří například divadelní dramaturg MeetFactory Matěj Samec nebo scénograf a performer Tomáš Žižka. Během jednoho víkendu můžete spadnout do králičí díry s Alenkou, ztroskotat s Robinsonem, hledat byt v New Yorku, plakat u splavu a v prvomájový večer volat Hynku, Viléme, Jarmilo!

Hrát vám k tomu bude Jiří Dědeček či plzeňská kapela Annešanté. V jedinečné atmosféře ostrovního letního kina se budou promítat filmy Kuře melancholik, Petrolejové lampy a Betonová zahrada. VILA pro vás připravuje doprovodný program, jako venkovní grilování, prodej povinné četby z druhé ruky a mnoho dalšího. Program je nabitý a osloví nejen ty, kteří se letos chystají na svou zkoušku dospělosti. º


autor: Madla Zelenková

Již druhou sezónu lze navštívit prostory bývalé tančírny na Štvanici a usednout do hlediště. V nevšedním prostoru se postavily na divadelní prkna hned tři soubory. Co chystají?

Ve VILE Štvanice bude premiéra nové inscenace souboru Tygr v tísni. Za Tygrem v tísni stojí dvě tvůrčí osobnosti Ivo Kristián Kubák a Marie Nováková. Ti představí i další premiéry a festivaly, na které můžete zajít do VILY Štvanice.

Soubor Tygr v tísni se profiluje divadelními adaptacemi literárních textů. Nově připravuje inscenaci Ostrov, kde rostou housle. Ze kterého textu jste vycházeli?
Inspirací nám byla česká a světová poezie pro děti. V našem repertoáru a v repertoáru VILY Štvanice minulou sezónu scházel titul pro mladšího diváka. A tak jsme, inspirováni antologií světové poezie pro děti Ostrov, kde rostou housle, vymysleli autorskou inscenaci pro děti od šesti let, s hudbou a písněmi, které pro nás skládá Marek Doubrava, s hravou scénografií a především s všestrannými herci (a loutkoherci).

Jakým způsobem jste k inscenování přistupovali?
Začali jsme společně s účinkujícími herci četbou výše zmíněné sbírky a každý potom vybral několik básní, které mu byly blízké. Na několika zkouškách jsme pak světovou poezii doplnili tou českou, povyprávěli si různé zážitky z dětství, zavzpomínali na své dětské hry a úniky z reality a společně vymysleli kostru příběhu o dobrodružném putování dvou sourozenců, kteří se ale ve skutečnosti ocitli jen na chvíli sami doma.

Na co se mohou diváci těšit? Hra je určená pouze dětem?
Všichni se mohou těšit na kočku, piráty, velrybu, záhon klarinetů, papouška, šampaňské a vůbec vše, co dětská (i dospělá) fantazie umožní. Každé dítě umí najít velké dobrodružství ve zdánlivě obyčejném světě a každý dospělý touží nakouknout dítěti do hlavy a zjistit, co se v ní vlastně odehrává.

Na co dalšího byste čtenáře pozvali do VILY Štvanice?
Dospělého čtenáře rozhodně na naši inscenaci 1913 podle stejnojmenné esejistické knihy Floriana Illiese a ostatní repertoárové inscenace partnerských souborů – Divadla LETÍ a Geisslers Hofcomoedianten; dětského diváka na festival divadla pro děti VILOmeniny o víkendu 14. a 15. listopadu 2015; maturanty v květnu 2016 na festival povinné literatury SVAŤÁK Štvanice. A všechny ostatní bychom rádi pozvali, aby se na Štvanici alespoň zastavili. VILA je krásné místo, ať už tam vyrazíte za divadlem, hudbou, vzděláním, nebo jen tak s knihou na odpolední kávu.

Co se chystá nového ve VILE Štvanice?
VILA se ve své letošní druhé sezóně soustředí zejména na divadelní projekty. Od září 2015 jsme domovem pro tři nezávislé divadelní soubory: Tygra v tísni, Geisslers Hofcomoedianten a Divadla LETÍ. Každý soubor připravuje své vlastní premiéry: GH pokračují v objevování Giovani Battisty Andreiniho a v prosinci 2015 uvedou jeho Magdalénu lascívní a kajícnou, LETÍ v březnu 2016 uvede biografickou hru Anny Saavedry Olga (Horrory z Hrádečku), a Tygr se utrhnul ze řetězu a v lednu 2016 uvede fyzikální hru René Levínského Poincarého domněnka, v únoru Sorokinův Den Opričníka a v dubnu v rámci druhého ročníku festivalu SVAŤÁK Štvanice Morčata Ludvíka Vaculíka. Mimo tento repertoár zve VILA na mimořádné i pravidelné akce, jako je listopadová Noc divadel, zimní Bál ve VILE, hostující divadelní soubory a koncerty a širokou celoroční nabídku workshopů.

Jaký bude váš další projekt?
Jak vyplývá z výše uvedeného, Tygr v tísni bude mít divokou sezónu. A navíc ji završí na přelomu srpna a září 2016 projektem Antická Štvanice – prvním ročníkem plenérových inscenací. Jako první jsme si vybrali základní dílo řecké dramatiky: Aischylovu Oresteiu. ∞


Ostrov, kde rostou housle
VILA Štvanice (Ostrov Štvanice 858, Praha 7)
6. 11. 20:00 (premiéra), 14. 11. 13:00 • 150 / 90 Kč


autor: Kristýna Šrolová

Po úspěšném prvním roce fungování v nově otevřeném kulturním prostoru na ostrově v Praze 7 začíná druhá sezona, která má být ještě zajímavější a bohatší. Přispěje k tomu především to, že dva domácí soubory Tygr v tísni a Geisslers Hofcomoedianten přibírají třetí, a to Divadlo LETÍ, se kterým budou od září společně vévodit divadelnímu dění na Ostrově Štvanice.

Tyto tři soubory nabídnou divákům VILY ještě pestřejší repertoár, rozkročený od baroka přes literaturu 20. století až po současnost; od zapomenutých divadelních kuriozit přes literární adaptace po novou dramatiku.

Začátek nové sezony bude velkolepý. Zahájení proběhne o víkendu od 18. do 20. září. Každý z večerů bude patřit jednomu souboru. Na pátek 18. září má soubor Tygr v tísni připravené divadelní překvapení a ihned poté odstartuje velká otevírací party. V sobotu 19. 9. uvedou Geisslers Hofcomoedianten pražskou premiéru čarodějné legendy „Já jsem Krabat“ a víkend zakončí v neděli 20. září obnovená premiéra Divadla LETÍ „Rozhovory s astronauty“. Po zahajovacím víkendu se VILA Štvanice vrací do normálního provozu s bohatým divadelním programem domácích i hostujících souborů.

Sezona 2015/16 bude plná nejen divadelních představení, ale také koncertů, výtvarných i pohybových ateliérů a dalších pravidelných akcí. Připravuje se také další ročník festivalu doporučené literatury SVAŤÁK Štvanice a první ročník festivalu divadla pro děti VILOmeniny. Program a více informací naleznete na www.vilastvanice.cz. º


text: Kristýna Šrolová

Jeden by řekl, že si při inscenování odskočil z golfového hřiště, ale on se svou holí působí na divadelních prknech. Režisér Ivo Kristian Kubák, který místo taktovky používá k dirigování herců golfovou hůl, má v oblibě netradiční zážitky. Ať už v podobě zpracovávání nedramatické divadelní látky, tedy textů, které původně nebyly napsány jako drama, tak třeba obydlení prázdné vily. Tu přetvořil v židovské ghetto a nechal v ní, spolu s dalšími 100 lidmi, probudit Meyrinkova Golema.

Tvůj životopis je poměrně pestrý a DAMU na jeho počátku nebyla. Studoval jsi i MFF UK. Jaká byla tvoje životní cesta k divadlu? Bylo cílem, ke kterému jsi šel vědomě?
Může se zdát, že divadlo na počátku nebylo, ale bezprostředně po nástupu na matfyz v roce 1995 jsem tam založil divadelní soubor. Chyběla mi tam možnost se kulturně realizovat. Mimochodem, po gymnáziu jsem se na režii na DAMU hlásil také, ale napoprvé mě nevzali. Rok jsem studoval divadelní vědu v Brně, což jsem vnímal jako přípravku na obor Teorie a kritika na DAMU, kam jsem se posléze také dostal. A ve čtvrťáku mě do svého režijnědramaturgického ročníku přijali Jan Nebeský a Daria Ullrichová.

Jak se propojilo tvé matematické vzdělání s divadelní režií? Vnímáš znalosti z tohoto exaktního oboru jako přínosné a kombinovatelné?
Režie není čistě jen o práci s hercem a textem, ale i o schopnosti vidět věci ve větších celcích. O kombinování různých možností. Když jsme se spolužáky pracovali v DISKu na naší poslední absolventské inscenaci Otcizení, tak si ze mě Martin Hýča (spolužák dramaturg a můj oblíbený herec) utahoval, že když nevím, jak dál, režíruju vylučovací metodou. Dostali jsme se totiž do situace, kdy najednou nebylo zřejmé, jak určitou postavu umístit v prostoru. Nemohla ale být ani vpředu, vpravo ani vzadu, zbývalo tedy vlevo uprostřed: režie vylučovací metodou zafungovala.


Kabaret Opřátko a Brtoun

Spolu s Marií Novákovou jsi založil nezávislý divadelní soubor Tygr v tísni. Kdy to bylo a co se pod tímhle souborem skrývá? Jak pracujete?
Bylo to v prvním roce, kdy jsme se s Marií na DAMU potkali, tedy ve druhém ročníku, v roce 2007. Tygr v tísni je značka, pod kterou společně tvoříme.

Snažíme se vždy vybudovat dobrou pracovní atmosféru, nabitou nápady. Chceme hercům nechat prostor pro seberealizaci. Nejsme striktní. Většinou připravíme kostru situace a v rámci ní necháme herce tvořit. Herci, kteří s námi pracují, dokáží nabízet – dávat své nápady, které pak na zkouškách selektujeme, zpřesňujeme, někdy i zakazujeme. S Marií přicházíme s poměrně pevnou koncepcí, ale v rámci práce s hercem jej necháváme, aby si na tu naši koncepci přišel sám: jen tak mu potom v roli může být dobře.

S Marií spolupracujete od studia DAMU doposud, jak se vaše osobnosti doplňují a na čem je postavená funkčnost vaší spolupráce?
Pochopili jsme, že máme velmi podobnou poetiku a náhled na věci. Začalo to naším kabaretně-divadelním vystoupením pod názvem Kabaret Opřátko a Brtoun na večírku časopisu Litenky. Místo slíbeného vtipného představení jsme spíše působili jako nekonvenční, ale nesnesitelní sabotéři, dokonce nám museli na konci natvrdo vypojit hudební doprovod k tanečnímu vystoupení La Psychóza. A někde tam vznikl nápad založit Tygra v tísni. V rámci studia na DAMU nás pak pedagogové od sebe cíleně oddělovali, a tak jsme se vlastně potkali až těsně před vstupem do školního studia DISK.

Ve velkém obraze, na který se dívám já, často pro samé divadlo přestávám vidět lidi. Marie mě doplňuje nejen dramaturgicky, ale i režií druhého plánu. Dávám například všem naráz připomínky k hlavnímu obrazu a Marie obchází jednotlivé herce s detaily. To je přesně to doplňování celkové kompaktnosti.

Jakým materiálem ke zpracování se převážně zabýváte?
Inscenujeme pravidelná dramata i nepravidelný text, máme několik témat, která nás zajímají. Většinou je to motiv outsiderství; spravedlnosti nebo touhy po ní; jedince proti společnosti. To jsou ostatně témata, na nichž se dá inscenace stavět téměř kdykoli a kdekoliv.


Vidět věci en bloc

Jakým způsobem do vašich inscenací vybíráte herce? Je to intuice, nebo jednotlivce dlouhodobě sledujete?
Obsazujeme lidi, o kterých něco víme – nikdy se nestalo, že bychom obsadili herce, kterého jsme neviděli hrát. Hledáme jedince, kteří jsou nám sympatičtí, kteří se na roli hodí a mají schopnost stát se členy týmu. Být přínosem a mít zvláštní druh sociálního talentu, emoční inteligenci.

Věc je nutno vidět en bloc. Tak jako se každá stavba skládá z cihel a malty, tak musí režisér přesně vědět, jaký konkrétní stavební materiál použít, když chce docílit určitého celku. Nehledáme primárně vizuálně vhodné herce. Třeba u projektu GOLEM Štvanice jsme hledali takové, kteří jsou do velké míry schopní improvizace. Zlaté pravidlo divadla sice říká, že obsazení po typu je poloviční výhrou, ale opravdu jen poloviční. V žádném případě inscenaci nemůže zachránit. Téměř výhradně se zaměřujeme na studenty herectví z DAMU. Ti většinou mimo školu moc dalších projektů nemají, a my jim chceme dát možnost zahrát si. Zároveň jsme stále v kontaktu se školou. Režisér musí mít neustálý přehled o tom, jaké nové talenty přicházejí. Je to nekonečný katalog možných herců, které můžeme angažovat.

Vaše projekty nejednou nesou označení site-specific. Byla to jak inscenace Vij: requiem za čarodějku, která se hrála v srpnu 2011 v mlýně Zlatá Koruna, tak třeba minulý měsíc uvedený Soudný den na Nákladovém nádraží Žižkov. Práce s otevřeným a realistickým prostředím, které není ohraničeno zdmi a netvoří jej klasický model jeviště a hlediště, je na zpracování celé hry vždy určitou výzvou. Jak v takových projektech pracujete – převážně ty, jako režisér? Jakým způsobem řešíš lokace a umisťování jejich jednotlivých dějství, synchronizaci efektů apod. – je tvoje vize vždy naplněna realizací?
Většinou nejprve objevíme prostor, ve kterém chceme pracovat. V případě Vije a Krabata jsme předem věděli, že chceme inscenovat v mlýně Zlatá koruna a do něj jsme hledali tu správnou hru. U Golema jsme velmi dlouho hledali ten správný dům, samostatně stojící, neobydlený objekt. Jak se v takových prostorách pracuje? Vlastně asi o něco jednodušeji než v normálním divadle. Inscenace nikdy nesmí jít proti smyslu prostoru, nebo to tak musí být cíleně. Vždy je dobré stanovit si, co chci, aby diváci viděli, a jak prostor pozměnit, abychom do něj nemuseli zasahovat příliš. V případě štvanické vily jsme do prostoru chtěli zasahovat velmi invazivně, přetvořit ji na židovské ghetto. U Nákladového nádraží Žižkov jsme zase chtěli využít jeho unikátní architektonické řešení. Scénografické zásahy tam byly skutečně minimální. Pak už jde jen o to, jak má prostor chápat, číst a jak ho tedy má pojmenovat herec svojí akcí. A prostor se nesmí při zkoušení vzpěčovat logice situace.


Vyprodaná židovská vila

Za Tygrem v tísni stojí i interaktivní divadelní událost GOLEM Štvanice. Vychází z románu Gustava Meyrinka a hrála se v reálné vile na Štvanici. Divák byl vtažen do děje a mohl volně procházet objektem, v jehož jednotlivých prostorách se paralelně odehrávala jednotlivá jednání. Každé z dosavadních zářijových 20 nebo dubnových 11 představení bylo vyprodané. Byl to velmi ambiciózní projekt, který se v takových rozměrech i formě v Čechách představil poprvé. Jak bys tuto inscenaci retrospektivně shrnul?
Že stála neuvěřitelné množství energie. Na začátku jsem si dělal srandu a chtěl jsem, aby každému, kdo na Golemovi dělal, za rok řekli – „Tys dělal na Golemovi, to je skvělý!“ – a to se, zdá se, podařilo. Byl to náš první velký projekt po DAMU, který zaregistrovala široká i odborná veřejnost, přišla za něj i nominace na cenu Alfréda Radoka.

První generálka trvala asi osm hodin, připomínky skoro dvanáct a už zbývaly jen dva dny do premiéry. Bylo jasné, že bude vyžadovat neskutečné úsilí, aby to do sebe všechno zapadlo. Nakonec se to opravdu podařilo. Vytvořili jsme největší enklávu tvůrců od herců po asistenty. Sehnali jsme neuvěřitelnou podporu, stálo to obrovské množství peněz a úsilí. Jsem rád, že to bylo, a jsem snad radši, že to skončilo.

Ohlasy na Golema byly častokrát ambivalentní, jak už to jde ruku v ruce s novým, neviděným, nepopsaným a neznámým. Nastal správný čas představit českému divákovi imerzivní divadlo? Co je vlastně imerzivní divadlo?
Základní myšlenkou imerzivního divadla je zážitek. Člověk se propadá, noří do jiné reality. Těžko se takovému divadlu dá říkat inscenace, je to spíš projekt, událost. Vyžaduje velmi specifický typ diváka – takového, který chce přistoupit na pravidla naší hry, je aktivní, šmejdí, hledá, poslouchá. Diváka, který se nebojí, že bude muset několikrát vyběhnout dvě patra schodů, aby mu neutekla část příběhu. Diváka, který vydrží tři a půl hodiny u děje, který možná ani nepochopí, a když, tak zejména díky tomu, že ho zná. To je u imerzivního divadla docela častý jev.

Myslím, že jsme zvolili správný čas s tímto fenoménem českého diváka konfrontovat. V zahraničí už se tímto způsobem běžně inscenuje. A navíc: české divadlo mělo vždy tendence zahraniční vlivy poměrně rychle vstřebávat.

Proč u nás imerzivní divadlo není rozšířené a co tě přesvědčilo k tomu, aby ses mu věnoval? Golem je projekt, ve kterém je zainteresovaných takřka sto lidí, z nichž velká většina jsou samotní herci. Koordinace a funkčnost jednotlivých scén se zdá téměř nemožnou realizace. Jsi s výslednou prací, jako režisér, spokojen?
Byla to obrovská výzva a vzrušení z toho, jestli taková věc může vůbec fungovat. Imerzivní inscenační postupy jsem de facto rekonstruoval podle vyprávění kamaráda z USA, který tam navštívil inscenaci divadelní skupiny Punchdrunk. Vyprávěl mi, co zažil, a my jsme si to celé, jak ten strýček ze Saturnina, vymysleli. Další výzvou bylo udělat něco tak velkého, co konečně propojí DAMU dohromady. Tedy alternu, činohru, scénografii, produkci, všechny. Při dubnových reprízách, uprostřed letního semestru, byla celá škola prakticky ochromena. Čtyřicet herců a veškerá technika byla jedenáct dnů na Štvanici. Myslím, že to od nás byla docela drzost.

Propadnout se do reality

Naučilo vás zářijové uvádění Golema něco, co se odrazilo v tom dubnovém, nebo bylo každé jednotlivé představení posunem k zlepšování toho dalšího?
Každé představení reagovalo na to, které proběhlo den předtím. A dubnové reprízování byla dokonce verze dva, všichni jsme se snažili posunout celou věc někam dál, přibylo šest nových herců. Každá z jednatřiceti repríz byla originálem. Téměř nikdy nenastala stejná konstelace alternací. Pokaždé bylo pochopitelně jiné publikum, tedy přicházely rozdílné reakce. Každý den byla taková malá premiéra, kdy se potkali herci, kteří spolu předtím nehráli. Navíc neexistovala kompaktní masa, které by se dalo říkat publikum, ale byli to diváci. Jednotlivci, kteří se seskupovali do různě velkých skupinek. Nikdy nikdo dopředu nevěděl, jaké okolnosti, včetně povětrnostních, nastanou. A především: celý scénář měl jen dvacet stránek, většina herců měla jedinou situaci o rozsahu asi půl stránky, kterou museli zahrát, vše ostatní bylo zcela na jejich uchopení: na míře schopnosti naplnit formu, improvizovat. A někteří improvizovali v průběhu těch tří a půl hodin tři hodiny a dvacet devět minut.

Dubnem Golem ale neskončil. Byl vybrán jako výstavní objekt reprezentující Českou republiku v rámci výstavy Prostor na Pražském Quadriennale 2015. V jaké formě se tam s ním setkáme?
Vybrána byla audiovizuální instalace GOLEM Cube, zakonzervovaný zážitek, který si mohl divák prožít ve vile – imerzivní film. Divák stojí v místnosti, okolo něj čtyři promítací plátna, na kterých se promítá průchod vilou. GOLEM Cube slouží primárně k tomu, aby zachytila scénografickou práci, na které pracovalo měsíc deset scénografů, uchovala to neuvěřitelné množství nápadů a realizací, které ve vile vznikly. Je to tresť, esence děje, útržky situací, náznaky příběhů i postav. To, co se tři a půl hodiny dělo ve vile, by měl divák prožít za dvanáct minut v Cube.

Jaký je dobrý herec?
Přece ten, který hraje v Tygrovi v tísni! Takový, který kromě psychosomatických dispozic má i dispozice emocionální a sociální. Se kterým si po zkoušce, po představení může člověk povídat o čemkoli.

Pracuješ převážně s mladým hereckým kolektivem. Proč jej preferuješ před vyhranými jmény? Tedy nemyslím ohranými…
Naší ambicí není lákat diváky na jména. Cílem je hledat lidi tak, aby vyhovovali do daného projektu. Aby to bylo oboustranně přínosné.

Přijde ti česká scéna dychtivá po nových formách divadla, nebo jsou to těžko otevírané dveře?
Co jsou nové formy divadla? Myslím, že se v Čechách dělá různá alternativa. Nemáme tu třebas moc lidí, kteří by dělali performance typu Mariny Abramovič, ale otázkou je, zda je to divadlo a zda je to umělecký druh, který by tu dopadl na úrodnou půdu. Jinak je ale české divadlo aktuální a srovnatelné (i srovnané) se světovými trendy. Nejsme zabednění a netrváme si na rigidních postupech.

Jaké další projekty s Tygrem v tísni spolu s Marií Novákovou chystáte?
Na podzim plánujeme inscenaci 1913 podle stejnojmenné publicistické knihy německého novináře Floriana Illiese. Ta velmi zajímavou formou shrnuje dění roku 1913 v krátkých, novinových odstavečcích plných známých osobností. Marie teď pracuje s hostující režisérkou Zuzanou Burianovou na inscenaci Explosis o Vladimíru Boudníkovi. A naším velkým společným projektem bude Pipi Dlouhá punčocha, imerzivní divadlo pro děti, příští rok v Plzni, která bude nositelem titulu Evropské hlavní město kultury.

V úvodu jsem tě charakterizovala jako vysokého muže s golfovou holí. Za ten první fakt můžou geny, ale jak jsi přišel k tomu druhému?
Nezvládám žádný sport a trochu omylem jsem se dostal ke golfu. Zaimponoval mi, civilizovanou přírodu, tu já mohu. A pak: golfová hůl perfektně sedí do ruky, je to nástroj, ukazovátko, hrozba i gesto v jednom. A když se člověk pohybuje po netradičních prostorech, občas potřebuju ruku delší, než mu příroda nadělila. A tak jsem si na plac vždycky rád bral různé klacky, tyčky a laťky, a golfová hůl vyhrála v eleganci a univerzálnosti. Stala se z ní tak trochu tradice, pomáhá mi. Už se snad ani nedokážu pohodlně opřít o nic jiného. ∞

Pavel Juráček – příbramský mladík, živelný student FAMU, horečnatý tvůrce, romantický milenec, agresivní partner, zoufalý toxikoman, egoistický bohém, apatický stín, troska, která nedokáže psát a nedokáže se psaním přestat. A Tygr v Tísni zahraje jeho Deník.

Divadelní soubor Tygr v Tísni tvořený studenty DAMU předvede začátkem října novou adaptaci nedramatické látky. Inscenace vychází z knihy Deník 1959–1974 filmového scenáristy a režiséra, představitele české filmové nové vlny šedesátých let, Pavla Juráčka. Dozvídáme se o svobodě a úžasné finanční situaci filmu šedesátých let a o útlaku, rozkladu společnosti a kultury let sedmdesátých. O faustovské touze po vytvoření geniálního díla v těle jednoho rozklíženého nešťastníka. Deníky podávají zprávu o soukromém životě mnoha osobností kulturního života (Václav Havel, Věra Chytilová, Pavel Landovský a dalších) a autentický zápis o své době.

Inscenace je vhledem do mnohasetstránkového deníku. Stává se tedy deníkem samotným. Divák se stane čtenářem jeho zápisů. Bude svědkem plíživého rozpadu osobnosti i společnosti. Herci (představující především autora deníku, ale i jeho postavy) zprostředkují různé pohledy na věc. Stejně jako Pavel Juráček si budou odporovat, děsit sebe samé, budou navždy končit se „psaním“ a znovu začínat. Budou autory i komentátory Deníku Pavla Juráčka.

Deník
Rock Café Praha
Národní 20, Praha 1
I. premiéra
po 1. 10. 19:30
II. premiéra
út 2. 10. 19:30

scénář Marie Nováková, Ivo Kristián Kubák
režie Ivo Kristián Kubák
scénografie a kostýmy Radka Josková a Dominika Lippertová
hrají Tomáš Havlínek, Marie Švestková, Matěj Anděl a další