Dokumentární filmy, které oslovují tématy – nevzhledná, nechutná, pohoršující, nebo příliš hluboká na to, aby se o nich mluvilo veřejně – společenským územ je o nich veřejně mlčet.

Někteří tvůrci se rozhodli překročit komfortní zónu diváka, vlastní komfortní zónu a dostali se do oblasti tvorby, jež bude vždy diskutovaná a pro někoho vždy diskutabilní. Dokumentární filmy, které se noří do hlubiny, snímky, které bolí, štvou a provokují.

Po kolena v bahně a ještě to není dost hluboko
Rakouský režisér Ulrich Seidl je nejspíš pomyslnou klasikou mezi filmaři, kteří jsou pro některé diváky jako „rudej hadr na bejka“. Ve hraném filmu „Ráj: Láska“ popisuje například snažení obtloustlé turistky, hledající na exotické dovolené nejen na troud spálenou evropskou kůži a Piňa Coladu ve vydlabaném kokosu, ale také náruč svalnatého Keňana.

Jedním z jeho nejdiskutovanějších filmů je ale dokument „Zvířecí láska“ z roku 1995 – téměř dvouhodinový snímek, k jehož dokoukání až do konce jsem se nepřinutila a poslední část jsem už zvládla jen ve zrychleném módu. A rozhodně jsem nebyla sama, podobně prý reagovali i někteří diváci v kinech. Tam neměli možnost zrychlovat, ale rovnou odcházeli. Popravdě si Seidlovu mizérii na velkém plátně taky dovedu představit jen po přechozí konzumaci, kdy by se obraz slibně rozmazal a hrany milosrdně otupily.

Sociální herci jsou zaznamenáni v momentech, které si většina lidí nechává jen pro sebe. Vzhledem k Seidlově tvůrčí metodě je otázkou, do jaké míry je to zachycení jejich skutečného života a do jaké míry jen zachycení režisérovy představy o něm. Jako divák se ošívám, odbíhám, mračím se, okatě nesouhlasím s tím, co je mi podáváno. Seidl narve divákovi oči ke špehýrce – sleduj něco, co je příjemnější mít za zdí a nevědět – a nemilosrdně sype.

Kamera sleduje lidi a jejich extrémní vztahy se zvířaty, které jim nahrazují člověka – mluví s nimi tak, dotýkají se jich tak, chovají se k nim tak a zvíře touhle opičí láskou někdy trpí, ale vydrží to, co by člověk neunesl. Stejně silného citu by hlavní postavy vůči lidské bytosti nejspíš schopny nebyly… Snad ze strachu, protože láska ke zvířeti je na rozdíl od lásky ke člověku vždy bezezbytku opětovaná.

Po špičkách kolem smrti
Umírání se stalo něčím nepřirozeně tabuizovaným. Jako by se o něm ani nemělo mluvit nahlas, před svědky, společně. Návštěvy hřbitovů, přihlížení pohřbům, zapalování svíček, vše, co kdysi patřilo k bolestným, ale o to přirozenějším tradicím, se pomalu vytrácí.

Přítomnost smrti proniká do kinematografie jen ve formě přibarvené patetické sentimentality, nebo je naopak smrt zobrazena v naprosto odlidštěné podobě. Střílečky, v nichž se zabíjejí desítky lidí, krev teče proudem, haldy mozků se blýskají na slunku a divák si přitom spokojeně sosá limču. Samá mrtvola – a tragika umírání nikde. Před divákem se přitom našlapuje po špičkách, aby se nevyděsil, aby byl věrný. Smrt musí bavit, na její reálnou podobu není nikdo zvědavý.

Přesto existují filmové projekty, které s motivem smrti a umírání přišly. Vzaly toto intimní téma a předělaly ho na veřejné téma, jež může být viděno. Olga Sommerová v dokumentu „Přežili jsme svoje děti“ (2006) citlivě přibližuje smutek těch, kteří nezemřeli, ale naopak zůstali. A tady už dokumentarista nemůže být pouhým dokumentaristou, ale musí být téměř psychologem, protože otevírá témata bolavá, co víc, otevírá je pro další lidi.

Filmař může necitlivým přístupem ublížit, v tomhle případě by měl být zájem o dílo přeci jenom až za zájmem o člověka, jehož příběh používá. Sommerová se nestává hyenou přiživující se na neštěstí druhých, hned v úvodu snímku přiznává, že téma dokumentu je i jejím osobním – režisérčina máma pohřbila dva syny. Otevírání bolestných zážitků je v tomto případě opodstatněné, existuje pro další, kteří prochází tou samou zkušeností.

Ke smíření se smrtí dítěte nedojde, ale možnost vidět schopnost jít dál je posilující. Autorka se s odvahou pustila do něčeho náročného nejen filmařsky, ale především lidsky. Čím hlouběji jde, tím pečlivěji našlapuje, tím větší má tato tvorba smysl…

Není hlubina jako hlubina. ∞


Ráj: Láska
režie Ulrich Seidl
Rakousko / Německo / Francie, 2012, 120 min.

Zvířecí láska
režie Ulrich Seidl
Rakousko, 1995, 118 min.

Přežili jsme svoje děti
režie Olga Sommerová
Česká republika, 2006, 57 min.