Vyrostl v pivovarnické rodině, mládí prožil v šedé zóně, vystudoval historii a zeměpis a nyní je z něj hledač lidských zdrojů. Tento výčet by nebyl nijak ojedinělý, kdybych nezmínila jeho největší zálibu – už více než čtyři roky nenavštívil jedinou vernisáž bez toho, aniž by mu kolem krku nevisel fotoaparát. Martin Fryč díky specifickému zájmu denně dokumentuje dění na pražských výstavách a přináší tak kulturní přehled o současné umělecké scéně. Je přímým svědkem nejrůznějších forem uměleckého vyjádření. Je živým archivem. Je konceptuálním projektem.

Co ve vás probudilo zájem o výtvarné umění? Podnítilo jej rodinné zázemí?
Určitě rodinné zázemí – s rodiči jsem navštěvoval výstavy, chodili jsme do loutkového divadla, do kina, hodně jsme četli. Otec sám byl ochotnický herec a maminka obdivovala krásné výtvarno. Také to ale byla spousta lidí, které jsem potkal na cestě životem. Výtvarnému umění jsem se de facto věnoval souběžně s hudbou a literaturou. Ne ale jako aktivní tvůrce. Snad jen literárně jsem něco zkoušel. To ale spíš souviselo s kurzem hudební žurnalistiky, kterým jsem prošel. Ten začal v září v roce 1989, proběhly asi čtyři lekce a pak přišel listopad a všechno se změnilo…

Tehdy nebylo zcela běžné věnovat se takové činnosti, která mohla mít i trochu zakázaný obsah…
Byla to původně šedá zóna. Ten kurz byl plánovaný jako takový samizdat, ale oficiálně to byl kurz hudební žurnalistiky v klubu Delta, který ale vedli špičkoví hudební žurnalisti jako Černý nebo Švamberk. Ti se nám opravdu snažili přivést ty nejzajímavější lidi a zároveň nás i dostali na nějaké lepší koncerty.

Inklinoval jste i k undergroundu?
Mě hudba hodně zajímala, hlavně big beat a rocková muzika. Spíš jsem se pohyboval v té šedé zóně – nebyly to zakázané aktivity, ale co si budeme povídat – ani podporované. A to nebyl přímo underground. Ten vyžadoval osobní kontakty. Bez osobní znalosti Magora nebo Čuňase by to ani nešlo. Už byli prostě po těch mnoha letech pronásledování ostražití… Ale měl jsem takové tendence proniknout i tam – třeba měla přijet undergroundová kapela odněkud z Belgie. Měl jsem telefonát, že koncert bude v Kyjích. Za dvě hodiny mi volali, že to bude ve Slivenci. Pak jsme přijeli do Slivence na náměstí a tam policajti – kontrola občanek, koncert zrušený. Tohle bylo období mého studia na střední škole.

Podobně smýšlejících lidí bylo okolo vás více?
Byli jsme v podstatě taková parta, která se zajímala o podobné věci. Je ale důležité říct, že jsme měli profesora Jiřího Podzimka, což je do dneška nepřehlédnutelná postava pražské kulturní scény. Ten nás v podstatě stmelil – dokázal nám třeba sehnat samizdaty. Vokno jsme opisovali s bráchou přes noc. Na střední škole jsem hlavně hodně jezdil po klubech na okraji Prahy – jako Opatov, Prosek, Barrandov, Delta – to bylo jedno z největších hnízdišť a tam právě byla ta šedá zóna.

A kam vás zavedla cesta dál?
Po střední škole jsem pracoval dva roky ve výzkumáku a na chemické škole, kde jsem se hledal odborně, a pak jsem zjistil, že chemie a biologie, která na té škole převážně byla, mě po chvíli přestala bavit. Neříkám, že to nebylo zajímavé, ale pak už mě to trochu nudilo. Stále dokola uplatňované postupy a tabulky – to je i důvod, proč jsem vůbec neuvažoval o studiu na technice. Třeba i matematika mi přijde nudná.

Jak jste přivítal nové možnosti po roce 1989?
Začal jsem trochu aktivně sledovat kulturní přehled. Na velké výstavy byly v Praze plakáty – ty nešly přehlédnout. Pamatuji si jednu z prvních velkých vernisáži, na které jsem byl – Dějiny židovské kultury ve Valdštejnské jízdárně.

Takže už ve vašem zorném poli dostávalo větší prostor i výtvarné umění?
Jako student jsem v roce 1996 začal pracovat na Pražském hradě a díky tomu, že jsem se spřátelil s lidmi z kulturního odboru, jsem se dostal na další výstavy. Tam jsem ale pracoval u soukromé firmy, která půjčovala audio průvodce – takže zase úplně něco jiného.

Ať už děláte cokoli, vždy je s tím nerozlučně spjata kultura a především výstavy… Kdy jste začal navštěvovat vernisáže a dokumentovat je?
Navštěvovat – to je tak ten rok 1987. A dokumentovat až v roce 2008. Já jsem se i bránil focení, protože jsem říkal, že mi foťák brání v zážitcích. A dneska mám bez něj naopak depresi.

Co je podle vás účelem vernisáže?
Záleží na typu galerie – u komerční jednoznačně prodávat – to znamená přitáhnout sběratele a lidi od fochu, kteří to nějak zhodnotí, a samozřejmě novináře, kteří informace předají dál a dalším sběratelům. Informace se v dnešní době multiplikují. A u těch nekomerčních je to propagace a rozvinutí odborné stránky. Já samozřejmě nechodím jen na umělecké vernisáže, chodím i na vědecké, kde se prezentují výsledky různých oborů.

Dovedete si představit vernisáž bez výstavy – tj. jednorázovou výstavu, která začíná a končí vernisáží?
Ano, konají se. Taková vernisáž má hlavně společenský přesah. Ale výtvarno je tam také přítomné. Třeba i performance, která bývá na zahájení vernisáží – ta proběhne taky pouze jednou a už ji nelze vidět vícekrát.

A naopak – výstavu bez vernisáže?
Samozřejmě i takových znám spousty, ale z časových důvodů je pro mě problém všechny navštívit. Výstav je opravdu mnoho. Dost často jsou i vernisáže přes den, což je v rámci standardní pracovní doby další překážka k návštěvě. Ale když mě taková výstava zajímá, snažím se dorazit i v jejím průběhu. Bohužel ne vždy se to povede. Není ale pravidlem, že by na výstavu bez vernisáže dorazilo méně návštěvníků. Vernisáž je jednoznačně představení výstavy určité části veřejnosti. Samozřejmě jde o to, jak moc galerista chce, aby tam lidé přišli – takže považuji za zcela relevantní, když tvrdě hlídají pozvánky, protože to má v Praze své opodstatnění. Ale na druhou stranu, i když vidím, že se jedná primárně o prodejní akci, tak klidně jdu i tam, pokud jsou tam zajímaví umělci a díla.

Svůj volný čas věnujete návštěvám kulturních akcí. Přerostlo to až v obsesi – nevynecháte snad jedinou vernisáž. Proč to děláte?
V první řadě, protože mě to prostě baví. Zároveň je moje dokumentační a propagační činnost vlastně pocta autorům výstavy. Pak mě taky velmi těší, že můžu tyto lidi poznat osobně.

Tedy stejně jako při studiu na střední škole jste se adaptoval do možností současné doby a v přímém kontaktu s kulturou pokračujete…
Přesně tak, ale určitě záleží na umělcích, jak moc si mě pustí k tělu. Někdo je introvert, bavíme se spíše obecně, třeba se i trochu pošťuchujeme. Někdo to celé zase bere jako recesi, ale to také beru přátelsky.

Vnímáte v současném umění nějakou tendenci, která se u různých tvůrců objevuje?
Ano, určitě. Obecně tendence jako hyperrealismus, streetart, graffiti – ještě pořád ta vlna trvá. Někteří grafiťáci se přesunují do galerií, ale to je v pořádku – to je vývoj.

A kde jsou tedy hranice umění? Graffiti byla původně, zjednodušeně řečeno, snaha vymezit svou osobnost ve veřejném prostoru, upoutat na sebe pozornost, vytvořit si nějaké jméno ve společnosti v podobě tagů na zdech…
A teď se prodávají v galeriích… Jako tendenci vnímám i přesun původní formy umění do jiného kontextu, jiného prostoru. Obecně se výtvarné umění čím dál více zpřístupňuje – je to tím, že se čím dál více zpřístupňuje i intermediální prostor. Umění láká čím dál více lidí – mají talent a chtějí jej vyventilovat, což já beru jako naprosto relevantní, protože mají tu možnost. Ale samozřejmě si utvářím vlastní názor, jestli se mi jejich práce líbí, nebo ne. Někdy je to tak složité, že si jej utvořit úplně nedokážu. Takový problém mám třeba v generaci umělců z období okolo padesátých let minulého století, kde je spousta umělců, kteří umí malovat, něco chtějí říct, ale jejich tvorba je například tak abstraktní, že ji nedokážu pochopit. Nevím, co tím myslí, a tudíž ani nedokážu říct, jestli se mi to líbí. Ale to je jen určitá část té generace. Třeba Medka nebo Boudníka naopak miluju.

Vy tedy umění musíte pochopit a pak se vám líbí nebo ho vnímáte i intuitivně?
Já se snažím nechat překvapit. To je i třeba důvod, proč chodím na tolik vernisáží. Mám rád prvek překvapení a někdy ani z pozvánky nepoznám, co tam vlastně uvidím. Byl jsem takový i dřív, ale protože jsem neměl tolik kontaktů, chodil jsem jen na pár vernisáží. Nejvíce mne zajímají důkladně udělané výstavy, kde kurátoři stráví opravdu dlouhý čas přípravou, spolupracují se scénografy a designéry, kteří jim výstavu pomohou prezentovat a sestaví jí tak, aby vypadala zajímavě.

Často se bavíte s umělci. Jaká je mezi nimi nálada? Stěžují si na něco, nebo převažuje spokojenost?
To je zcela závislé na osobnosti. Většina umělců je ráda, že na výstavu přijdu a že ji zdokumentuju – hlavně ti, co mě znají, automaticky ví, proč tam jsem a že mě baví tam s nimi být. A samozřejmě se najdou i lidi, kteří nechápou, co na výstavě dělám, proč tam fotím. Většinou jsou to lidi mimo Facebook nebo mimopražští. Zároveň se tak ale oklikou dostávám k významu pro komunitu, protože servis, který dělám, je hodně důležitý pro mimopražské lidi a pro lidi i mimo Českou republiku – na Facebooku si mohou najít, jaké výstavy se v Praze dějí. Nedávno mi třeba student z Ostravy řekl, že část fakulty výtvarného umění Ostravské univerzity si sestavuje výstavní plán v Praze podle mě – což mě velmi potěšilo. Nálada mezi umělci se opravdu odvíjí od jejich povahy – někteří berou naše setkání pouze jako společenské, někteří se mi svěřují i s nejniternějšími problémy. Tyhle informace si ale nechávám pro sebe. Často třeba narážím na negativní vztahy mezi umělcem a galeristou – něco si navzájem slíbí, jeden z nich to nedodrží – to se děje běžně.

Jak byste popsal vývoj umělecké scény od počátků vašeho „monitoringu“ do současnosti?
Obecný trend je liberalizace a demokratizace umění. Čím dál více lidí v Praze se učí být galeristy, kurátory a správně umění prodat. Někteří začínají právě v alternativních galeriích a pak se klidně přesunou do těch státních kamenných. Svět galerií není rozdělený do kompaktních celků, ale je homogenní. Lidi z Národní galerie potkávám na malých výstavách a zase naopak. Což je naprosto v pořádku.

Dá se tedy říct, že vnímáte nárůst komerčních projektů s větším zaměřením na obchod, jejichž účelem je umění hlavně prodat?
Ne, myslím, že procento galeristů, kteří dělají výstavy jen z komerčních důvodů, je stále stejné. Vyvažují to třeba nezávislí alternativní galeristé, kteří třeba získají grant a jdou do toho jen na základě entuziasmu. Ohledně vývoje umělecké scény ale zas tak velký rozdíl nebo posun nevidím, protože Praha je velká. Je třeba několik galerií, které jsem dokumentoval od vzniku až po zánik. Zažil jsem už různé divočárny – třeba vybydlené haldy v Karlíně, kam je potřeba jít s pevnými botami, aby si člověk neprořízl podrážku. Objevily se i alternativní projekty typu Galerie F43 na Olšanských hřbitovech, kdy opravdu jedna z hřbitovních vitrínek sloužila k prezentaci umění. Takže můžu říct, že jsem pil tvrdý alkohol na Olšanských hřbitovech v rámci vernisáže…

A opět – kde má umění své hranice – je tohle etické…?
To je i obecně záležitost mého focení – občas se mě lidi ptají, kde mám já hranice a já říkám – nikde. Můžu narovinu říct, že jsem dokumentoval i párty Nezávislé erotické iniciativy a tam se opravdu děly věci.

Vy tedy morálku nehodnotíte – jste pozvaný na akci a tu jako takovou akceptujete a dokumentujete…
Ano. Lidé se mě někdy ptají, jestli se stalo, že by se mi nějaká výstava natolik nelíbila, že bych ji nepublikoval. Ne, respektuji autorovo umělecké vyjádření. Poslední dobou se sice snažím na Facebooku k jednotlivým albům psát, jestli se mi výstava líbí nebo ne a co mi na ni přijde zajímavé. Bohužel ale nemám čas pouštět se do rozsáhlejších elaborátů. I to zpracování fotek je časově náročné.

Jaké typy výstav mívají na vernisáži největší návštěvnost? A proč tomu tak je?
Záleží, jak moc je výstava atraktivní i pro lidi, kteří jdou bez pozvání z vlastního zájmu. Ale pak jsou i galerie, kde se sejdou desítky mladých lidí a je tam atmosféra, nadšení a zajímavé umění. Galerie hlavního města Prahy nebo Národní galerie mají třeba obrovské množství odborných kontaktů, se kterými spolupracují, tak pozvou opravdu hodně lidí. Zatímco soukromý galerista má okruh kamarádů, okruh sběratelů a to mu stačí.

Podle čeho subjektivně hodnotíte kvalitu umění?
To je hodně složitá otázka. Mohu sledovat více aspektů – třeba obsah. Když je umění aktivistické, tak obsah je pro mne důležitý. Někdy jej najdu tam, kde bych nečekal. A to mě taky překvapí. A pak samozřejmě vizuální aspekt – když mě ohromí, něco mi řekne o naší současnosti. S uměním se rád ztotožním, ale není to nutný předpoklad, aby se mi líbilo. Může mě jen zajímat a jen ho pozoruji. Někdy si řeknu – kdybych uměl malovat, namaloval bych to takhle. Ale pak přijdu na jinou výstavu a řeknu si – to je zajímavé, v životě by mě nenapadlo takhle to udělat, a zaujme mě také. Umění mě musí obohatit.

A jak se stavíte k videoartu? Ten ve vašich archivech příliš vidět není. Častokrát je tento druh umění opomíjen, protože divák dopředu neví, kolik času po něm umělecké dílo bude žádat – jestli se bude jednat o pár minut nebo třeba o osm hodin a divák zhlédne Spánek.
Ano, Warholův Spánek jsem jako nadšenec viděl. Nemusím nutně vidět celý videoart, ale když je nějaký výtvarný a třeba je v něm úsek, kdy jen někdo běží, působí to zajímavě, až hypnoticky, že nepotřebuji dějovou linii. Jsem ale spíš příznivcem klasické formy filmu s nějakým příběhem. Mám hodně rád artové filmy – Tarkovského a Bergmana. A tam záběry jedou pomaleji. Tarkovskij je pro mě jednoznačná meditace. Ale pořád s příběhem. Videoartu jsem otevřený, ale má u mě nejmenší prioritu, protože se mi špatně fotí…

Z hlediska pomyslných hranic – nehranic umění byste se mohl považovat za konceptuálního umělce. Ostatně – jednu výstavu už jste měl. Přemýšlel jste o tom?
Spíš bych se nazval konceptuální projekt. V mém případě to není umění, je to dlouhodobá dokumentace. Nevím, jestli mě někdy někdo zhodnotí po fotografické stránce – jsem naprostý laik. Lidi mi vyčítají ořezy, které dělám. Ale mě to baví, protože mi pak záběry dávají optimální měřítko. Mojí ambicí není být fotograf. Jsem dokumentátor.

Martine, a co je podle vás umění?
Činnost člověka, která se dostala nejdál. Ve všem. Já třeba obdivuji vynálezce, ale umění říká všechno. Neznám nic, co by víc povyšovalo člověka a odlišovalo ho třeba od zvířat.

„To zvíře je jako zeď,“ řekl jeden. „Je jako had,“ – tvrdil druhý. Stará historka o slonovi a slepcích anebo dennodenní realita?

Proč jedni považují kulturu za nepostradatelnou součást života a druzí zas jen za zbytečný výdobytek civilizace, který jde přes palubu jako první? Není to věcí vzdělání ani inteligence. I člověk dobře vybavený teoretickými znalostmi může v umění vidět pouhou investici či téma ke zdvořilé konverzaci. Naopak i člověk úplně neznalý kontextu může být uměleckým dílem unesen. Umění se totiž nedá vnímat rozumově, funguje na principu jakési rezonance s lidským nitrem: umělecké dílo mnou musí proniknout a rozeznít, vyvolat ve mně vzpomínku na krajinu, odkud pochází inspirace. Když se odrazí ode dna, vrátí se zpět a vytvoří smyslový a rozumový obraz sebe v mých očích. Nikdy to není jenom to, co vidím v první okamžik – pravé umělecké dílo vybízí ke spoluautorství, společnému dotváření svých obrysů.

Pokud ale nosím brýle utkvělých představ a jasných definicí, nemá umělecký paprsek šanci se do mého nitra dostat. Odrazí se ihned po nárazu do tlusté čočky a s nálepkou poletí do příslušné škatulky. Kde se dají tak „šikovné“ brýle sehnat a proč si je lidí pořizují? Protože jsou nejistí, bojí se, že nemají dost dobrý zrak na to, aby rozpoznali svou cestu. Protože s nimi snadno zapadnou a vůbec jsou poslední dobou „in“. Tvoří je všechny ty více či méně komplikované hotové představy o světě – od odlehčených verzí intelektuálského snobství po silná skla primitivních stereotypů. Ať už je to levný čínský model nebo drahá žádaná značka, společnou funkcí takových brýlí je zabránit mi ve vidění vnitřní strany věcí a zaměřit se jenom na vnější projevy.

Pravidla hry
Soustředěním se na povrch člověk vstupuje do hry orientované pouze na peníze, růst a úspěch. Všechno musí mít svou cenu nebo alespoň přinášet užitek. Takový, který se dá změřit, zvážit a posoudit. Cokoliv, co je neuchopitelné a neměřitelné, se buď přehlíží anebo se opatří odpovídající cenovkou, aby bylo hned a všem jasné, proč je to či ono hodné pohledu. Nejvíc na to doplácí umělci, jejichž dílům byla přiřazena cena až posmrtně.

Nejrozšířenější je představa života jako pomyslné čáry, na které se člověk vyvíjí od nechápavého dítěte ke spokojenému starci. Každý věk pak přináší nutnost prokázat pokrok v podobě příslušných atributů, jako jsou diplomy, kariérní postup, rodinné přírůstky. Neschopnost si něco včas obstarat se vnímá jako osobní selhání. Nejlepší ilustrací jsou klasické třídní srazy, které často sklouzávají k porovnávání výsledků: „já mám dvě děti!“, „já mám bavoráka!“, „jsem ředitel společnosti“, „chudinka, ta se ještě pořád nevdala“, „byl to chytrý kluk, ale jak dopadl“… Probírat příčiny jednotlivých kroků a situace, do kterých se člověk dostává, vyžaduje příliš času a energie. Mnohem jednodušší je odfajfkovat v pomyslném seznamu života dosažené cíle a dospět ke kvapnému závěru, zda je povedený či nikoliv.

Cílem hry je tedy dostat se z bodu A do bodu B nejkratší a nejpřímější možnou cestou, posbírat největší počet odměn. Avšak život a povaha reálného člověka se většinou hodně liší od rozjásaného panáčka Super Maria. Ve snaze dostát požadavkům jsou lidé často nuceni k obětím: většinou přináší na oltář svá bytostná přání a odnáší přikázání o tom, co by si ve skutečnosti přát měli. Chtějí-li dosáhnout nějaké z odměn, musí před každým krokem zvažovat profity: nejít po tom, co je láká, ale za tím, co bude vynášet: studovat to, co uživí, pracovat tam, kde zaplatí, kamarádit s těmi, kteří se budou hodit.

Spokojený člověk má, šťastný člověk vnímá
Pokud člověk toto uvažování přijme za své, může mnohého dosáhnout, a dokonce se cítit spokojen. Čím více ale musel na takové cestě obětovat pro to, aby zaplnil prostor kolem sebe hmatatelnými předměty, tím větší prázdnota se může skrývat uvnitř. Nemusí si ji vůbec uvědomovat ani pociťovat. Je dost dobře možné, že zemře obklopen vnoučaty ve své bytelné posteli jako uznávaný autor bonmotů na téma „jak zbohatnout“. Většinou se ale takoví lidé vyznačují potřebou čím dál tím ostřejších zážitků: akčnějších filmů, rychlejších aut, luxusnějších bytů, exotičtějších zemí…

Ovšem nikdy není pozdě dostat od života šanci se této skořápky zbavit. Takové šance přicházejí v podobě velkých osudových otřesů: bláznivých zamilování, vážných nemocí, náhlé smrti blízkých – čehokoliv, co člověka vytrhne ze zaběhnutého kolotoče a postaví tváří v tvář věčnosti.

Najednou se bytí rozpadne do dvou rovin: v jedné je svět, jak ho tvoří lidé a jejich hry: plní ho nespravedlnost, přetvářka, hierarchie založená na pomíjivých hodnotách jako majetek nebo věk. V druhé se rozprostírá věčnost a svět takový, jaký má být. Svět, ke kterému patří naše hlubinné Já. Takové Já, které se nachází v souladu s vyššími principy, samo o sobě tím vyšším principem jest. Když se pak rozhoduji podle Sebe, jediné „správné“ rozhodnutí je to, které mi přináší radost – ten jemný pocit čiré nevysvětlitelné radosti, který se nedá vyvolat uměle, zevně.

Hodnota ceny
Problém není v majetku nebo penězích, které samy o sobě jsou jen nutnou a přirozenou součástí života, ale v hodnotě, kterou jim člověk přisuzuje. Dům nemusí být symbolem úspěchu a předmětem závisti sousedů, nýbrž místem pro život rodiny. Domov z něj udělá jenom čas, strávený společně. Lidé, kteří se dokázali svých brýlí zbavit, anebo se dokonce vyhnout jejich nasazení, vnímají ve věcech jejich hodnotu. Ostatní jsou sami sebou odsouzení vidět především ceny.

Tento rozdíl ve vnímání formuje dvě poměrně vyhraněné skupiny lidí, mezi nimiž musí neustále docházet ke střetům a principiálním nepochopením při řešení byť sebemenších problémů. Jakoby počítali stejný příklad, ale s odlišnou hodnotou x. Přitom konflikt je to naprosto zbytečný – každý potřebuje něco jíst a každý potřebuje svůj život prožívat a přetvářet. Všichni jsme umělecká díla, která se v tom druhém můžou odrazit a rozeznít. Stačí odložit brýle a rozhlédnout se kolem.

S vypětím všech sil jsem se ubránil znuděnému zívnutí a pokynul poblíž vyčkávajícímu liliputovi. Když hbitě přispěchal, odložil jsem mu na hlavu poloprázdný goblet s retsinou. Lehkým zatleskáním jsem dal dvojici poblíž šermujících vojáků znamení, že zábavy s ocelí bylo pro dnešek dost. (Nemohl jsem se ubránit dojetí, když jsem je tak viděl u vchodu do jedné z těch úzkých, páchnoucích bočních uliček loudit z kolemjdoucích almužnu – jeden z nich mi svým výrazem připomíná mého milovaného Portorika, dejte mu kočičí bohové lehké spaní – tak jsem je najal, aby mne obveselovali při čekání na Múzu.) Sundal jsem nohy ze zad klečící otrokyně (bývala, neklame-li mne paměť, kuplířkou), posadil se v křesle vzpřímeně a dnes již poněkolikáté rozvinul epištolu, kterou mi při ranním rozjímání v tamaryškovém háji doručil spěšný kurýr Nejjasnější Osvícené Vládkyně Ostrova kumštýřů, Kassiopeiy II.

Hmm… hmmm… tak ta zplozenkyně mořského ďasa a jeskynního pavouka je velmi potěšena poslední dodávkou soch, jo? A že její nejdražší bratranec přicestovati se uvolil, ráda by ho uctila k jeho větší slávě zvlášť navrženým oslavným monumentem, což? A sama odcestovati v řiť kteréhosi z démonů pekelných by i se svým skromným požadavkem neráčila? Mám já snad po kdy, zrovna teď, když se mi konečně podařilo získat ke studiu nádherný exemplář jedné z těch kymerských krasavic – kůže tak černá, že je skoro modrá; všechny linie ve srovnání s lokálními dívkami nádherně čitelné – na rozmary jakýchsi degenerátů modré krve (ta ostatně teče, říznete-li do správného místa, z každého), kteří kdesi v oceánu z titulu můj-prapředek-měl-pod-sebou-větší-hromadu-mrtvol-než-tvůj dnes poroučí?

Za kvalitně odvedenou práci slibuje, pravda, polovinu mé váhy ve zlatě; to by snad mohl výzkum vlivu zeměpisné polohy na zakřivení pánve lehce posečkat… Bude zapotřebí pořídit mistru astrologovi tu čočku, o které neustále blouzní, kapacita řezbářské akademie také přestává dostačovat, nemluvě o stavu dlažby v Paláci satiriků… a státní fondy jsou prý cele vytíženy potřebami literární obce… Kymeřanka se zatím může učit jazyky.

Švihnul jsem svitkem do kouta sálu a šel se raději projít. Když kustod, doposud oblažující svou pozorností jednu z modelek, spatřil, že odcházím, přihrnul se ke mně a začal se dožadovat rozkazů stran čerstvě chycených lichvářů: „Kobka praská ve švech – ještě jeden křivopřísežník a bude zle…“

„Kolik už jich máme?“

„Sedmnáct, mistře, z toho za včerejšek tři.“

„No, jeden do sadu, jeden může jít dobývat mramor a posledního k mistru básníkovi, co bydlí vedle, může mu ostřit brky.“

„Velmi dobře, mistře. A ten penězoměnec, co ho tu máme od minulého týdne…?“

Cosi ve výrazu vládce domácnosti mi připomnělo, o koho jde. „Ach ano, probůh, z hadí jámy už ho vytáhněte.“

Procházeje kolem děvčat zdokonalujících se na zápraží ve figurální malbě, uzřel jsem v dáli za divadlem Frygidek stoupat k obloze sloup dýmu.

„Snad už se nám zase senátoři nehašteří s kněžstvem o morální čistotu?“ připomenul jsem si minulé klání v odříkání a pravdomluvnosti, jemuž dychtivě přihlížela snad celá polis. Pokud si vzpomínám, vyhrál tehdy jakýsi přivandrovalec z pobřeží, jemuž byla palma vítězství přiřknuta poté, co rozdal veškerý svůj majetek, provedl zevrubnou kontrolu hospodaření senátu za dvanáct let zpětně, vypálil do základů nejedno hnízdo neřesti a půstem tak zeslábl, že jej museli po náměstích a dům od domu nosit, aby mohl utěšovat malomyslné. Ukázalo se však, že o mravnost sice jde, ale klérus, ani služebníci lidu tentokrát účastni nejsou. Hlouček občanů, rozhořčených vzrůstající frivolností svých ratolestí, vzal prostě útokem Akademii pornografie – dým stoupal z hořícího archivu.

Uklidněn po chvíli velebností poklidných hájů zamířil jsem nazpět, nebylo mi však přáno procházku v mírumilovném duchu dokončit. Mezi záhony s fazolemi a přástevnou konopí rozestoupila se znenadání se strašlivým rachotem země a za příšerného řevu, smradu a halekání vyrazila z jejích útrob smečka zjevení ze strašlivého snu. Tvorové to byli podobní člověku, jejich údy byly však zahaleny do neforemných trubkovitých slupek, ponejvíce šedivé barvy. Jako podivné faly visely jim od krků podlouhlé cáry pestrobarevných hadříků, na hrudi byli zbarveni převážně bíle. Hrůzostrašný řev pramenil snad ze skutečnosti, že byli natěsnáni do jakýchsi zřejmě válečných vozů, jež se jako o své vlastní vůli závratnou rychlostí vyřítily z hlubin a obklopily mne, neschopného pohybu, ve výhrůžné formaci. Vzpomínám si jen, jak mi jeden, zřejmě vůdce, šermoval před očima jakousi listinou, pak už mne milosrdně obestřely mrákoty. Historie zotročení naší kdysi krásné civilizace těmito krvežíznivými bezbožníky je až příliš dobře známá, proto svým vzpomínkám na tomto místě dopřeji oddechu.

Milí čtenáři,

nedávno jsem se dočetla, že pozření pecky z běžného ovoce může být lidskému zdraví škodlivé. Zatrnulo mi – vždyť vás už přes tři roky měsíc co měsíc vystavujeme nebezpečí, že při konzumaci plodu informací o kulturním dění pozřete i tuto nepoživatelnou část! Takhle by to dál nešlo. Několik redakčních porad jsme se snažili daný problém vyřešit. Dospěli jsme k závěru, že jediným možným východiskem ze svízelné situace je změnit si název na něco více bezpečného. Zároveň jsme ale chtěli navázat na vlastní odkaz mnohoznačnosti a zůstat ve spojení s přírodou. Semeno? To by mohlo být mnohoznačné až příliš. Slupka? Po té by mohl někdo uklouznout… Tu někoho napadlo: čočka! Má po sojových bobech a konopí třetí nejvyšší obsah bílkovin ze všech rostlin. V mnoha částech světa tvoří důležitou složku stravy. Váže na sebe množství významů, například v našich zeměpisných šířkách je její konzumace na Nový rok spojena s vírou v hojnost v roce nastávajícím. Je to luštěnina vpravdě inspirující – její semena dala na základě svého kulovitého tvaru pojmenování čočce optické. Umožňuje vidět skutečnost jinak – při pohledu skrze čočku optickou vidíme obraz různě orientovaný a velký. Při pohledu skrze čočku jedlou vidíme všude hnědo. Zvyšuje životní kvalitu – vzpomenu Ottu Wichterleho, který se zasloužil o zdokonalení a rozšíření korekce očních vad, kontaktních čoček, a osvobodil tak společnost od brýlí. Všech těchto vlastností čočky aprílové číslo našeho časopisu využívá.

A teď už si povolte knoflíky u kalhot a dejte se do čtení.