Portréty místních institucí, kteří fungují mimo institucionální rámec – v kulturním prostoru není „hlas“ přidělovaný automaticky. Jde o privilegium – o to, být slyšen, brán vážně, mít možnost formulovat vlastní pozici veřejně. V rámci institucí je to často kurátor, dramaturg nebo tiskový mluvčí, kdo mluví za umělce – nebo místo nich. Umělecký hlas tak prochází filtrem: jazykem výstavních textů, schválenou estetikou, grantovými kritérii.

Umělci a umělkyně působící mimo tento rámec nejsou jen „nezávislí“ – často se pohybují v prostoru mezi nutností přizpůsobení a vědomým odporem vůči mocenské logice institucí. Jak tedy tvůrci artikulují svou pozici vůči systému, který jim nabízí jen omezený prostor?

Přizpůsobení jako strategie přežití

Současný umělec musí být nejen tvůrcem, ale i manažerem, stratégem, diplomatem. Veřejné instituce, stejně jako grantové systémy, stanovují určitý způsob, jak o své práci mluvit – jak ji prezentovat, formulovat její „přínos“ a „dosažitelné výstupy“. Tato jazyková a institucionální hra má své nepsané kódy, které si člověk buď osvojí, nebo zůstane mimo.

Zejména mladí umělci popisují opakující se dilema: Má smysl svou praxi upravovat tak, aby odpovídala kritériím grantových agentur? Nebo se tím ztrácí autenticita a riziko? Přizpůsobení se tak stává strategií přežití – ale často za cenu umělecké a lidské frustrace.

Tiché hlasy mimo střed

Pragovka Art District

V bývalé průmyslové zóně Vysočany vzniklo za poslední dekádu jedno z mála míst, kde mohou mladí umělci pracovat mimo tlak trhu i oficiálních institucí. Ateliéry zde fungují na bázi nájemních smluv, galerie (např. Pragovka Gallery nebo The White Room) provozuje spolek Pragovka for Art. Provoz těchto míst je však často finančně nejistý a závislý na kombinaci komerčních pronájmů, dobrovolnické práce a omezených dotací.

Berlínskej Model

Tato galerie vznikla jako reakce na nedostatek prostoru pro experiment a dlouhodobou spolupráci. Funguje z osobní iniciativy, s minimem byrokracie a bez ambice zapojit se do oficiálního kulturního provozu. Její činnost je založena na důvěře, neformálních vztazích a časové flexibilitě. Nabízí prostor tam, kde by formální instituce stanovily limity. Berlínskej Model funguje jako mezidruhový prostor – kombinuje výstavy, čtení, workshopy.

Protest před Kunsthalle Praha

V únoru 2022 se otevření Kunsthalle Praha – nové velké soukromé instituce financované z prostředků rodiny Pudilových – neobešlo bez kontroverze. Aktivisté z řad umělecké obce protestovali proti tzv. „artwashingu“, tj. využívání kultury k očištění obrazu sponzorů, jejichž podnikatelské aktivity jsou sporné. Transparenty jako Art isn’t neutral nebo Kultura není štít upozorňovaly na to, že hlas instituce nelze oddělit od toho, kdo ji financuje. Protest byl sice symbolický, ale ukázal, že instituce nejsou vnímány jako neutrální, nýbrž jako politická tělesa.

Odmítnutí jako pozice – ale za jakou cenu?

Odmítnout institucionální rámec může být silným gestem, ale nese s sebou praktické důsledky. Umělci bez podpory grantů či veřejných galerií často žijí v prekérních podmínkách, kombinují několik zaměstnání, tvoří ve volném čase. Jejich práce není součástí oficiálních výstavních plánů, zůstává často nedokumentována, nediskutována. Přesto mnozí z nich vytvářejí podmínky pro skutečně novou imaginaci – pro odlišné tempo, jazyk i vztahy.

Kdo je slyšet, a kdo zůstává záměrně nevyslechnut?

Instituce mají prostředky, aby svůj hlas zesilovaly – weby, PR týmy, mediální síť. Umělci mimo tyto rámce mluví jiným tempem, jiným jazykem – často tišeji, ale o to naléhavěji. Poslouchat jejich hlasy znamená zpomalit, opustit komfortní jazyk hodnocení a místo toho se ptát: Co všechno kultura může být, pokud ji necháme dýchat?

Nějak jsem si nespočítal, že i umělci mají dovolenou a že se během ní rozhodně nenechají otravovat nějakým troubou z časopisu. Zprvu jsem tomu nechtěl věřit. U čtvrtého odmítavého mailu jsem ale pochopil, že to asi tentokrát nevyjde a rubrika zůstane prázdná. V tu chvíli se moje naivní představa bohémského života umělců, který jsem vždy považoval za kontinuální dovolenou, sesypala jak domeček z karet. A tak přemýšlím… jakápak dovolená? Tu si přece berou prodavačky, pojišťováci, účetní, vedoucí oddělení, manažeři a kdovíkdo ještě. Ale spisovatelé, malíři, sochaři, zpěváci, herci? Copak svůj tvůrčí motor mohou jen tak na týden vypnout, a pak zase nahodit? Musel jsem za vyšší moudrostí. ,,Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte,“ nabádá apoštoly Kristus. A jelikož Bible počítá se vším, hned v dalším odstavci se dočtete: ,,Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl…“ Rozdíl mezi apoštoly a umělci je ten, že ti první se nad svými pronásledovateli smilují. A teď jdu na procházku, budu sbírat rybíz, ráno mě čeká dříví a pak se zase vracím do města.

Pšenice, ječmen, řepka, žito, oves, kukuřice, brambory či konopí. Všechno se to sklízí, až se kombajny nestačí otáčet. Nás ale tolik nebere agro-kultura a tak jsme se zeptali několika českých umělců a umělkyň, co budou v září sklízet oni. Navíc jsme si ještě u jednoho kombajnisty ověřili, co opravdu sklízí, tak sledujte jeho odpověď. Všem, kteří nám odpověděli, moc děkujeme. Takže, co budete sklízet v září?

David Černý (1967)
výtvarník
Já bych extrémně nerad sklízel obilí při přistávání se svojí Cessnou do volného terénu, ale až budou pole sklizený, tak se na to těším.

Radeq Brousil (1980)
umělecký fotograf
V záři budu sklízet projekty, na kterých jsem teď posledního půl roku pracoval. Ať už se jedná o moje soukromé vizuální, tak i ty, na kterých spolupracuji s časopisem Vice.

Jan Kaláb Onepoint.cz (1978)
graffiti & street art umělec
V září nebudu sklízet pravděpodobně nic, ale doufám, že na konci října sklidím svojí lečivou bylinu, tak jako každý rok ve stejnou dobu.

Barbora Vogeltanzová (1978)
designérka
V září budu sklízet již devátý měsíc v tomto roce únavu po probdělých nocích u tvorby Jelenů. Také se zrodí nový, dlouho rekonstruovaný, ateliér na Žižkově. Tak určitě sklidím i ovace svého manžela, že se Jelení doupě přesune z našeho bývalého obývacího pokoje do prostoru k dílně určenému.

Václav Havelka (1978)
hudebník, Please the Trees
Budu sklízet, co jsem zasel. Konkrétně koncerty k druhému albu Inlakesh jak u nás tak venku. A v půlce září snad sklidíme úspěch, až budeme vystupovat s anglickou skupinou Tindersticks v Praze na Střeleckém ostrově. Kromě toho plánujeme natáčení několika videoklipů a kontinuálně pracujeme na novém materiálu.


Vladimir 518 (1978)
rapper
V září budu sklízet výsledky práce, kterou jsem zanechal v projektech, videoklipu a koncertech pro moji kapelu PSH a také v audiovizuálním projektu pro Novou Scénu ND s názvem SPAM-Bit, který 1. září otevře sezonu 2010/2011.

Helena Třeštíková (1949)
režisérka
V září bude u mně probíhat teprve příprava na sklizeň a sklizeň samotná proběhne až v příštím roce. Budu ve střižně s nejdéledobějším časosběrným projektem (36 let práce) a hotovo bude přibližně za rok. Práce je to složitá a proto i sklizeň trvá takhle dlouho.

Lela Geislerová (1975)
výtvarnice a zpěvačka
Nejsem si jistá, co v září sklidím, protože mám momentálně pocit, že mé aktivity jsou jaksi neucelené a roztříštěné, ale utěšuji se myšlenkou, že pokud věci nešidím, tak nezmizí a že si žijou vlastním životem – i když já na ně třeba zapomenu, což se mi stává. Těším se na novou podobu Rabování (dříve Barování, očekávejte článek, pozn. aut.). Od září se přesouváme z Rubínu do Malostranské besedy. Název je U falešné kočky a co se programu týče, mělo by dojít k výraznému posunu díky novým osobnostem a muzikantům, kteří se k nám přidali. Krom toho se má na podzim v obchodech Pietro Fillipi objevit kolekce oblečení, na které jsem spolupracovala se sestrou Aňou. A taky vlastně hrušky.

DJka Babe LN (1963)
d’n'b djka a moderátorka Radia 1
V září, alespoň doufám, sklidím narůstající oblibu večírků, který jsme s kolegou Standou Zimou zaseli na jaře. Jedná se o pravidelné multistylové sobotní večery s názvem Radio1 Off Air v Klubovně 2patro (líbí se mi jak programová koncepce tohoto prostoru, tak i prostor samotný), kde jak název napovídá, hrají DJs Radia1.
Těším se taky na hraní na nádvoří galerie GASK na zahájení výstavy Startpoint. Tuto spolupráci jsem zasela v rámci zakončení GASK Tour a galerie situovaná do prostor bývalé jezuitské koleje v Kutné Hoře mě naprosto uchvátila.

Honza Hána (1992)
kombajnista
Nic. Budu sedět ve škole.