Jakoby dveře, které vedou do umělcova ateliéru, byly zároveň i dveřmi do neprobádaných fantaskních světů. Napětí, co za nimi čeká, zprostředkovává rok co rok platforma Open Studios, která takové dveře nechává otevírat v mnoha ateliérech dvou měst. Do dobrodružství zákulisí vizuálního umění vás vtáhne prvně v Ostravě a to už v závěru dubna. Jak to letos proběhne, prozradil Václav Kočí.

Letos je to již 11. ročník, kdy platforma Open Studios otevírá návštěvníkům ateliéry umělců. A to v několika městech, včetně Ostravy, kde se místa, ve kterých umělecká díla vznikají, otevřou zanedlouho a to už od 21. dubna. Kolik ateliérů v Ostravě bude možné navštívit?
Společně s kurátorem letošního ostravského ročníku Liborem Novotným jsme připravili program na jedenácti místech po celé Ostravě. Návštěvníci se mohou těšit na setkání se zhruba padesátkou umělců. A to ve velkých uměleckých komunitách (Na Fráni Šrámka 5, Novoveská) tak i v ateliérech jednotlivců (Katarína Szanyi, Marek Pražák). A znovu se také otevřou ateliéry Fakulty umění Ostravské univerzity.

Jsou lákadlem i místa, ve kterých ateliéry umělců jsou? Co to je za prostory? Bývalé haly, fabriky nebo přizpůsobené nebytové prostory v domech?
To je různé. Většinou jde o opuštěné výrobní nebo tovární budovy. Někteří umělci si ale pronajímají například i byty v centru města. Umělecký ateliér je z mého pohledu velmi přitažlivé místo, ve kterém můžete na moment zažít na vlastní kůži kreativní atmosféru. Dozvědět se můžete taky více o umělci samotném i o tom, jak o své práci přemýšlí anebo můžete pochopit, jak dílo vzniká technologicky.

Proč Open Studios zprostředkovává otevírání uměleckých ateliéru? Co je cílem projektu?
Formát festivalu otevřených ateliéru je jedním z formátů, se kterým náš spolek dlouhodobě pracuje. Obecně nám jde hlavně o to vytvářet udržitelné podmínky a v nich situace, ve kterých by mohlo docházet k interakci mezi umělci/umělkyněmi na brněnské a ostravské scéně a mezi profesionální, ale i obecnou veřejností z celé ČR. Pracujeme soustavně na upevňování kontaktů, síťování profesionálů napříč rozmanitými disciplínami současného výtvarného umění (umělci, kurátoři, teoretici, galeristé, sběratelé) a zároveň chceme umění zprostředkovat veřejnosti. Všechny tyto aktivity směřujeme do regionů jižní a severní Moravy, resp. Jihomoravského a Moravskoslezského kraje, kde spolupracujeme jak s jednotlivci či nezávislými spolky a komunitami, tak s důležitými institucemi (galerie, muzea, univerzity, městská a krajská samospráva).

Připravují umělci své tvůrčí prostory pro návštěvy hostů nějak specificky, uklízejí je nebo je nechávají v autentickém stavu?
Jak jsem řekl už před chvílí, my do toho umělcům moc nemluvíme a necháváme úplně na nich, jak svůj ateliér pro návštěvníky připraví. Každý z umělců o tom přirozeně přemýšlí jinak, někteří uklízejí, někteří ne, jiní chystají projekce nebo vystavují určitou sérii artefaktů, další zas třeba smaží bramboráky. Možnosti jsou opravdu různé.

Je dobré si dopředu vytipovat, jaká místa chce návštěvník vidět? Kolik ateliérů je v rámci ostravských Open Studios možné navštívit za jeden den?
Na našich stránkách openstudios.cz a v tištěných mapách po celém městě mohou zájemci nalézt přesný rozpis, kdy je který ateliér otevřený. Novinkou letošního ročníku je otevření jednotlivých ateliérů pouze v jeden den – buď v pátek, nebo v sobotu. Vycházíme tím vstříc také umělkyním a umělcům, aby se mohli navštívit navzájem. Na otevřené ateliéry v pátek navazují komentované prohlídky pro veřejnost, Artist Talks jsou zase všechny v sobotu. Stihnout se toho dá opravdu hodně, nicméně záleží na každém, jak si svůj letošní program Open Studios Ostrava seskládá.

Bude součástí akce také nějaké vyústění, kde se pak setkají všichni umělci a také hosté?
V pátek 21. 4. v 18.00 bude v Ateliérech na Fráni Šrámka 5 oficiální zahájení našeho festivalu, a rovněž i další bohatý doprovodný program, na kterém se, jak doufám, všichni uvidíme.

text: Julie Modrá

Darujte rok kultury a to ne jen tak ledajaký, ale rok jubilejní desátý!

Artikl je tištěný kulturní měsíčník, který lednovým vydáním roku 2023 otevírá stránky svého 10. ročníku a to díky vám a vašemu zájmu o umění a kulturu. Artikl srozumitelně představuje současné umění a přináší to podstatné, co by vám z nemainstreamové kulturní scény nemělo uniknout. Portfolia výrazných mladých umělců a umělkyň, recenze, tematické úvahy, eseje, pozvánky a aktuální kulturní přehled. Darujte rok kultury, darujte předplatné Artiklu a mějte kulturu celý rok po ruce jako první. K předplatnému navíc dostanete jako dárek hodnotnou knihu, která vás překvapí (vybíráme pro vás my) a čtivou plátěnku, která unese i všechny vaše těžkosti (vybíráte si vy).

Plátěnku jsme představili na letošním Czech Design Weeku a nyní může být jedna vaše. Zaujme vás pěti různými citacemi z článků našich redaktorů a když si text budete chtít přečíst celý, naskenujete si jeho QR kód, který je součástí designu. Můžete tak oplývat a hýřit vznosnými citacemi, ale také se dostanete do kontextu citací a QR vám upgradne IQ. Intelektuální taška s rozměry nejen na knihy o umění, ale i na štětce a barvy (a i ná vás plantery jsme mysleli a proto má taška velkorysých 43 x 43 x 12 cm, aby se vám tam monstery i jiné pokojovky vešly jako do pokojíčku). A protože samozřejmě fandíme udržitelnosti, taška je plátěná z kvalitní pevné tkaniny a recyklovatelná, od skvělého výrobce Malfini. Jakou si vyberete?

Darujte rok kultury, darujte předplatné Artiklu.
Roční předplatné s plátěnkou 1000 CZK
Roční předplatné s knihou, plátěnkou a podporou nemainstreamové kulturní publicistiky 2000 CZK

Roční předplatné ROK KULTURY 23 objednávejte formou zaslání e-mailu na adresu predplatne@media4free.cz s předmětem ROK KULTURY 23. Uvést stačí poštovní adresu, vybranou variantu předplatného a variantu plátěnky. Pak už bude Artikl chodit pravidelně každý měsíc do schránky na zadanou poštovní adresu.

Mistrovství světa ve veslování v Račicích, událost, na kterou veslařská obec čekala 29 let. U veslování to ale tentokrát nekončí. Poprvé v historii bude mistrovství světa doprovázet výstava současného umění. Díla inspirovaná veslováním lze vidět v pop-up galerii Sport in Art. Výstava s názvem ROW ROW ROW RAČICE bude otevřena od 18. do 25. září přímo v Labe Aréně Račice a představí významné české i světové výtvarníky.

Návštěvníci se mohou těšit na díla více než dvaceti umělců s českým i mezinárodním zastoupením. Prim hraje malba, ale chybět nebudou ani sochy, grafiky nebo videoart. Na jednom místě tak bude možné obdivovat díla Aleny Anderlové, Marka Číhala, Romana Franty, Jiřího Hauschky, Lukáše Havrdy, Karla Jerieho, Davida Mazance, Jitky Petrášové, Sarah Emily Porter (GB), Julia Reichela, Michaela Rittsteina, Frithy Strand (USA), Barbory Šlapetové, Pavla Šmída či Karla Štědrého. Představí se sochaři Milan Cais, Jakub Flejšar nebo Paulina Skavová, grafik Michal Cihlář či vizuální umělkyně Zuzana Bahulová. Všechna díla jsou inspirována veslováním a některá vznikla přímo pro Mistrovství světa. Susan Wood (USA), jejíž malby budou také k zhlédnutí, je zároveň trenérkou amerického národního veslařského týmu.

Takto komplexní propojení sportu a umění je v kontextu špičkových sportovních eventů zcela unikátní. Ambiciózní idea projektu se navrací k Antice, kde bylo propojení fyzického a duševního zcela přirozené.

Sport in Art je vůbec první platformou, která propojuje světy umění a sportu a shromažďuje to nejzajímavější s důrazem na českou i zahraniční výtvarnou scénu. Díky kurátorsky vedené galerii si na webu sportin.art můžete rozšířit svou sbírku o nová umělecká díla nebo si přečíst rozhovory a články o současném výtvarném umění. Postupně se také rýsuje myšlenka mezinárodní umělecké soutěže.

Pop-up galerie Sport in Art, která vyroste v Labe Aréně Račice, bude postavena z osmi designových kontejnerů. Návštěvníkům se tak nabízí nejen netradiční výstavní prostor, ale také exkluzivní výhled na veslařské souboje.

Výstava ROW ROW ROW RAČICE je prodejní a otevřena denně od 18. do 25. 9. všem návštěvníkům Mistrovství světa, v časech: 18.–⁠22. 9. (ne–⁠čt): 11–⁠15 hod, 23.–⁠25. 9. (pá–⁠ne): 10–⁠16 hod. Vernisáž výstavy proběhne 23. 9. v 16:30.

Czech Design Week na začátku září představí současnou designovou tvorbu v pražské Výstavní síni Mánes.

Více než 100 vystavujících z řad designérů, nezávislých tvůrců i značek, tři dny zaplněného programu, a hlavně pražská Výstavní síň Mánes, která ve dnech od 2. do 4. září bude hostit devátý ročník festivalu designové a umělecké tvorby Czech Design Week. Ten letos představí výběr současného designu a také plno nových kolekcí od talentovaných designérů z Česka i ze zahraničí. Podobu letošního vizuálu připravilo studio Idea & Maker dua Johany Kroft a Maxima Kroft, jejichž umění stejně jako letošní vizuál přesahuje do světa NFT.

Ikonický funkcionalistický prostor Výstavní síně Mánes vznikl na přelomu 20. a 30. let minulého století podle návrhu architekta Otakara Novotného pro Spolek výtvarných umělců Mánes, který hostil jména jako Max Švabinský, Toyen, Emil Filla, ale také Pablo Picasso, Salvador Dalí či Frank Lloyd Wright. Zatímco minulost patřila převážně velikánům výtvarného umění, letos do Mánesu zavítají přední designéři nejen české scény, kteří veřejnosti ukáží, že kreativní tvorba neztrácí svůj dech ani přes náročná období.

V rozmezí tří dnů od 2. do 4. září festival nabídne výběr současné tvorby českých i zahraničních designérů, studentů, značek a studií napříč všemi obory designu: od interiérového a produktového designu, sklo, keramiku, fashion a šperk až po grafiku, vizuální tvorbu i NFT. Nové kolekce na festivalu představí například loňští držitelé cen Czech Design Award, sklářská značka Klimchi a její kreativní ředitel František Jungvirt. Ten také kromě vlastní nové tvorby ukáže novou kolekci malých váziček, která vznikla pro květinářství Provoní. S novými kolekcemi do Mánesu zavítá také například duo Mikolášková & Drobná, značka Space of Space či Dominika Petrtýlová, jejíž vázy Lollypop vznikly ve spolupráci s festivalem Czech Design Week. Kompletní seznam vystavujících je dostupný na webu: https://www.czechdesignweek.com/#exhibitors

Formát panelových instalací doplní na festivalu každodenní doprovodný program v podobě přednášek, panelových diskuzí či hudebních vystoupení. Na doprovodném programu se podílí také redakce Artiklu a to přímo šéfredaktorka Bára Alex Kašparová, která ve své prezentaci Jak dostat svou tvorbu do médií? představí principy, které vedou k úspěšné prezentaci autorské tvorby v médiích. Vystoupí také PhDr. Michal Tošner, Ph.D. s přednáškou Dasein design – bytí a bytování v návaznosti na Heideggerovu filozofii bytí spisu Básnicky bydlí člověk a pojedná o designu jako zprostředkovateli jsoucna a formativního činitele kvality bytí (životní sloh a životní styl). V prezentaci Není už pozdě začít komunikovat na Instagramu? představí také Dominika Schmidt principy online komunikace, které si žádá současná doba a její nároky.

Kompletní seznam programu festivalu naleznete na webu: https://www.czechdesignweek.com/#program

Novinky k letošnímu roku přichystal pro návštěvníky také přímo festival Czech Design Week. Spolupráce s bratislavskou platformou Virvar představí zcela novou kolekci od návrháře Jana Černého a módní show WE’RE NEXT (WRN) do Mánesu přiveze speciální výběr současných fashion designérů. Ve spolupráci s českou mutací časopisu Marie Claire se v prostoru Mánesu představí ikonická kabelka Lady Dior, kterou proslavila princezna Diana. A uvnitř Výstavní síně Mánes díky spolupráci s tradiční stavebnicí Merkur vznikne i dílnička, která nadchne nejen ty nejmenší. Za festival se pak lidé mohou těšit na novou mobilní aplikaci Czech Design Week Guide, která bude od 1. září ke stažení pro Android a iOS.

Czech Design Week 2022
Výstavní síň Mánes (Masarykovo nábřeží 250/1, Praha 1)
2.–4. září

Již podruhé v červnu proběhne Art Festival CO NÁM NEDÁ DEN MÁ NOC. Od 15. do 19. června v jedinečném prostoru bývalého kláštera sv. Gabriela představí svá díla rezidenční umělci, kteří mají ateliéry přímo v Gabriel Loci, vystavovat zde ale budou i další pozvaní autoři. Festival pořádá jedna z nejznámějších galerií v Praze The Chemistry Gallery společně s Gabriel Loci a během 5 dnů festival propojí umění, tanec, hudbu, ale i historii. Připravena je také zábava pro děti a nebude chybět ani gastronomický zážitek.

Jako název pro Art Festival použili organizátoři nepříliš známý palindrom: CO NÁM NEDÁ DEN MÁ NOC. Jde tedy o text, který se čte stejně zleva doprava i zprava doleva. „S velkou radostí se pouštíme do druhého ročníku art festivalu, který je letos ještě větší než minulý rok. Kromě rezidenčních umělců nabídne festival výstavu soch, velkoformátovou NFT Gallery, světelnou instalaci, workshopy pro děti, brunch a další. Chystáme se maximálně využít jak venkovních, tak vnitřních prostor Gabriel Loci, hlavní myšlenkou festivalu je propojit různé umělecké disciplíny do jednoho kompaktního celku,“ uvádí Petr Hájek z pražské The Chemistry Gallery, který je kurátorem celé akce.

„Gabriel Loci je neskutečně inspirativní prostor, a proto jsme ve spolupráci s Petrem připravili festival, který plně využije potenciál této historické budovy. Jsme moc rádi, že se nám podařilo domluvit komentovanou prohlídku s Monicou Bubna-Litic, příbuznou patronky Gabriely, a můžeme tak návštěvníkům zprostředkovat tento nevšední zážitek,“ doplňuje Magdalena Dvorská, manažerka Gabriel Loci.

Stejně jako první ročník i jeho letní varianta představí díla progresivních umělců, k vidění budou jejich malby, sochy a fotografie. Po dobu celé akce budou moci návštěvníci shlédnout světelnou instalaci a celou akci doplní živá hudba. K vidění bude výstava soch v exteriéru, výstava dvou ateliérů uměleckých škol, atmosféru bude dotvářet živá i elektronická hudba. Zařazeny budou také přednášky, workshopy pro děti a letní kino. Nebude chybět ani NFT Gallery a navíc bude festival obohacen o venkovní prostory, které budou vyzdobeny vybranými instalacemi. Občerstvení bude zajišťovat venkovní bar přímo v areálu Gabriel Loci.

Akce bude zahájena vernisáží ve středu 15. 6. 2022, kde se podruhé na veřejnosti představí nové uskupení populárního producenta elektronické hudby Floexe. Jeho Floex Ensemble rozezní prostory Rajské zahrady, následovat bude taneční vystoupení studentů Pražské taneční konzervatoře, po kterém pak vystoupí Floex se svým DJ setem.

Na festivalu CO NÁM NEDÁ DEN MÁ NOC budou vystavena například díla malířky Laury Limbourg, držitelky Ceny kritiky za mladou malbu. Limbourg je v Gabriel Loci doma, má zde svůj ateliér a ve svých dílech podtrhuje závažnost problematiky prostituce a sexuální turistiky. Chybět nebude ani další rezident, mladý sochař Patrik Adamec, který nachází inspiraci v přírodě a v maličkostech kolem nás a fascinují ho lidé a prostor a jejich vzájemné ovlivňování, nebo Juraj Ďuriš. Tento slovenský umělec zde představí svoji širokou paletu stylů nacházející inspiraci v různých prostředích, ať už jde o graffiti, reklamu nebo klasickou malbu.

Festival tentokrát doplní také hostující umělci a návštěvníci tak budou mít možnost vidět sochy vítěze ceny Jindřicha Chalupeckého Matyáše Chocholy, dále díla mladých sochařek Anety Filipové či Josefíny Jonášové a obrazy od výběru současných malířů zabývajících se figurou. V části výstavy, která bude mapovat figurativní tendence v současném malířství, budou vystaveny díla Tomáše Jetely, Tadeáše Kotrby, Jiřího Marka, Dominika Běhala a dalších.

Doprovodný program přináší také kulturní nemainstreamový měsíčník Artikl, který návštěvníkům nabídne ve speciální místnosti Artikl Room přednášky a promítání, a poodhalí tak divákům slasti a strasti z kulturních i environmentálních sfér.

Unikátní bude také NFT část výstavy, neboť digitální umění dostane tentokrát prostor na velkých zdech v různých místnostech areálu Gabriel Loci. Půjde tedy o prolínavou expozici klasického umění (obrazy, sochy) s digitálním uměním. S NFT je spojeno také jedno lákadlo pro návštěvníky – všichni držitelé festivalové vstupenky dostanou ke své vstupence zdarma také jedno originální NFT od vizuálního umělce Dalibora Cée. CO NÁM NEDÁ DEN MÁ NOC je tak první akcí v ČR, která zdarma nabízí digitální umění přímo návštěvníkům akce.

Světelnými instalacemi zaplní prostory Jan Poš, který studoval ateliér time based media na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem a nyní je studentem ateliéru sochy II. na pražské AVU. V rámci festivalu se budou konat i živé koncerty, v Lustrovém sále proběhne v pátek večer Rave Party s elektronickou hudbou WELL WET meets GIEGLING. V neděli pak bude v prostorách Rajské zahrady probíhat nedělní brunch, hudbu zajistí Pierre Urban, jídlo v režii Kro Kitchen.

Diváci budou mít také jedinečnou příležitost účastnit se komentované prohlídky celého areálu bývalého benediktinského kláštera, který je považován za nejstarší a nejpozoruhodnější ukázku beuronského umění na světě a byl dlouhou dobu veřejnosti nepřístupný. Klášterem i kostelem je provede znalkyně a propagátorka beuronského umění a zároveň příbuzná hraběnky Gabriely, patronky kláštera, Monica Bubna-Litic. Návštěvníci budou mít tak unikátní příležitost prohlédnout si kostel, který je vyzdoben beuronským uměním, kde některé malby malovaly samotné sestry. Při komentované prohlídce navštíví také historické sály ve východní části kláštera, spolu s nejvýznamnějším sálem budovy Rajskou zahradou. Nevynechají ani návštěvu knihovny s původními policemi a nakouknou do cel sester a bytu abatyše.

Podrobný program včetně seznamu vystavovaný umělců najdete zde:

CO NÁM NEDÁ DEN MÁ NOC #02 | Facebook

Vstupenky jsou v prodeji na: https://goout.net/cs/co-nam-neda-den-ma-noc/szutwmt/
Cena v předprodeji: 150 Kč / student 100 Kč
Na místě: 200 Kč / student 150 kč
(vstupenka platí od 15. 6. do 19. 6.)

Samostatné vstupy na vernisáž, páteční Rave Party a nedělní brunch nejsou zahrnuty v ceně festivalu, lze zakoupit v předprodeji a na místě.

CO NÁM NEDÁ DEN MÁ NOC
Gabriel Loci (Holečkova 106/10, Praha 5)
15.—19. 6.

1. 1 000 000 let dějin.

2. 10 000 znaků*ček na A4.

3. Mantinely sdělení.

4. Hranice (sebe)identifikace.

5. Ema má botox.

6. Absence. Mezery. Průzory.

7. Přítomné znaky. Chybějící pozadí.

8. Míhání obrazů. Chybějící hrany.

9. Fyzično umění.

10. Rozostření vrásek.

11. Izolovaný index.

12. Znak – mák v poli.

13. Destilace. Redukce. Mnohost.

14. Host do domu – rozbor díla.

15. Mašina očekávání. Stroj na předobrazy.

16. Pojmy komunikace.

17. Zuckerberg vs Zoidberg.

18. Algoritmus státu.

19. Absolutní gram. Absolutní Instagram.

20. Izolace. Sdílení. Distance. Láce.

21. Kubistický dnešek. Zmuchlaný do tvarů ideologií.

22. Držitelé know-how versus držitelky vědomí.

23. Parciální odpovědi na komplexní otázky.

24. Chapadla teorie umění.

25. Mamon zpřítomnění.

26. Tektonické desky poznání. Vzájemné vydírání.

27. Dominance přítomnosti u mikrofonu dějinného okamžiku.

28. Historie jako memy.

29. Rovnost a rozdílnost.

30. Umělecká blábolivost.

31. Rezistence na základech celku.

32. 1, 000 000 let neo dějin.

33. 10 000 znaků na A4.

34. Mantinely štěstí. Hranice spokojenosti.

35. Mezní hranice (sebe)identifikace.

36. Záblesky rozpoznání.

37. Absence poznání.

38. Vzorce porozumění.

39. Chybějící znaky.

40. Míhání obrazů.

41. Parciální odpovědi na komplexní otázky.

42. Destičky poznání.

43. Historie repetice. Terabajty kliků.

44. Rozdílnost v nerovnosti.

45. V mezeře sdíleného.

46. Teorie znásilnění dějin.

47. Umění jako úložiště neřešitelných otázek.

48. Jaký rozměr má mít obrázek: 1080px na šířku a 1080px na výšku.

49. PIN: 1234.

50. Dalších 1 000 000 met.

Petr Dub v roce 2012 zakončil doktorské studium na FaVU VUT v Brně autorskou publikací s názvem Vybrané postkonceptuální přístupy v současné české malbě. Autorova diplomová práce s názvem UNFRAMED byla vybrána pro evropskou přehlídku Start Point a cyklus TRANSFORMERS mezi díla finalistů mezinárodní ceny The Sovereign European Art Prize pořádané Královskou nadací v Londýně pod záštitou aukční síně Christie‘s.

Autor byl nominován na cenu Essl Art Award Cee a zařazen do cyklu Start Up organizovaného Galerií hlavního města Prahy. Je spoluzakladatelem fotografické platformy Studio Flusser a od roku 2018 vede na pražské Akademii výtvarných umění spolu s Markem Medunou jeden z malířských ateliérů.

Petr Dub se ve své vlastní umělecké tvorbě věnuje především zkoumání kapacity současné malby, objektu, instalace a jejich vzájemných přesahů v architektuře či ve veřejném prostoru. Působí jako mimořádně kosmopolitní osobnost – z podstaty je malíř, který ale hranice této disciplíny výrazně překračuje, testuje a obloukem se k malování zase vrací.

V řeporyjském uměleckém studiu Bubec aktuálně probíhá jeho výstava s názvem „1 000 000 years, 1 000 likes“, kterou můžete navštívit do 3. prosince ve všední dny vždy od 10 do 17 hodin.

Petr Dub – 1 000 000 years, 1 000 likes
Galerie Bubec (Tělovýchovná 748, Praha 5)
5. 11.–3. 12.

Svět a s ním i nás zasáhla pandemie koronaviru. Ať už věříte, že je to proto, že matička Země potřebovala oddech od našeho zběsilého a zničujícího způsobu života, nebo proto, že viry přirozeně mutují, jedno je jisté – svět bude tak trochu jiné místo. Bude zajímavé s odstupem sledovat, jakou stopu virus zanechal. Dle spisovatele a estetika Umberta Eca jsou umělci jedineční svědci dějin, jelikož nejlépe dokážou zachytit atmosféru doby a zanechat tak pro budoucí generace svědectví, které je skrze vizuální jazyk srozumitelné všem. Co umění vidělo (a zachytilo) napříč dějinami, když svět objímala rychle se šířící smrt? A co uvidí tentokrát? Jak bude vypadat COVID-19 zachycený tahem štětce?

Čtyřicet dní samoty
O téměř šest set let později ovládl evropský kontinent (a s ním i celý svět) COVID-19, pandemie, která ještě nekončí a počet obětí není finální. Co se ale snaží odborníci po celém světě spočítat s co největší možnou přesností, jsou ekonomické oběti. Protože ty teď, jak se zdá, „bolí“ o něco více než ty lidské. Na chřipku přeci ročně zemře… Svět se v šílené rychlosti zastavil a planeta Země se po dlouhé době nadechla. Ano, tohle je náš trest Boží a příležitost k vykoupení. Naše poslední šance k nahození výhybky a skoncování s plasty v moři. A italský poloostrov si svého „quarante“ užil dosyta.

Včera, dnes a zítra
Sienský kronikář Agnolo z Tury tehdy napsal: „Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. […] A tak mnoho lidí umíralo, že všichni věřili, že je to konec světa.“ Konec světa nepřišel, Bůh se smiloval. Smiluje se i tentokrát, nebo jsme s mikroplasty ve vodě překročili únosnou mez? Mezi odborníky panuje upřímná shoda, že konec světa nenastane, konec největší ekonomické prosperity však možná ano. Měli jsme se moc dobře, říkají…

Sienský kronikář dneška bude pravděpodobně psát o nedostatku plicních ventilátorů, účinnosti roušek a možnost vycházení pouze v případě venčení psa. Boccaciův Dekameron by si zasloužil aktualizovat. Estetik a spisovatel Umberto Eco často ve svých knihách popisuje výtvarné umělce jako jedinečné svědky dějin. Jsou to právě oni, kteří vždy nejlépe dokážou zachytit atmosféru doby a zanechat tak pro budoucí generace svědectví, které je skrze vizuální jazyk srozumitelné všem. Zajímavé je, že zatímco Agnolo z Tury poměrně detailně popisuje i fyzickou podobu nemoci, umělci zachycující černou smrt tak neučinili snad ani jednou. Většina děl, která jsou často používána k ilustraci středověkého moru, ve skutečnosti zachycují lepru či neštovice. Je to až neuvěřitelné, ale zdá se, že neexistuje ani jeden vizuální důkaz ze 14. století. Výtvarníci, svědci své doby, totiž ve svých dílech zachytili něco jiného, něco mnohem hlubšího. Vyobrazili strach, chaos a smrt. A snad ještě častěji radost ze života. A otázka, která se nabízí? Co zachytí dnešní umělci? Jakou výpověď podá současné umění dalším generacím? Jak bude vypadat COVID-19 zachycený tahy štětce?

Smrt tahem štětce
Rembrandt, Tizian i Caravaggio pro nás zanechali svoje sdělení. Každý přidal svůj úhel pohledu. Tizian na své Pietě z let 1575–1576 vyobrazuje starého muže modlícího se za sebe i svého syna, aby unikli nástrahám moru. Tizianovi modlitby pravděpodobně vyslyšeny nebyly, neboť v roce 1576 na mor, který zasáhl Benátky, sám umírá. Rembrandtovo dílo, které vzniklo o necelých sto let později, zase zachycuje umělcovu životní partnerku a matku jeho dětí Hendrickje Stoffelsovou na láskyplném portrétu. Hendrickje 1663 podlehla moru, který zachvátil Amsterodam. Caravaggio namaloval scénu, kdy je mrtvý v noci nesen na pohřeb. Mor znemožnil věřícím nejen jeden ze skutků milosrdenství – řádný pohřeb a rozloučení se, ale i tzv. umění dobré smrti neboli ars moriendi. Pro tehdejšího člověka byla důstojná příprava na smrt součástí dobrého života. Náhlá smrt, která toto znemožňovala, byla vnímaná jako velké neštěstí, neboť duše se nestihla připravit na cestu.

Nemusíme ovšem chodit tak daleko do historie, abychom nalezli svědectví o něčem, co zasáhlo celý svět, nebo přinejmenším celou Evropu. 20. století přineslo nejen dvě světové války, holokaust a další dosud nepředstavitelná zvěrstva, ale i španělskou chřipku, která měla miliony obětí. Rakouský umělec Egon Schiele namaloval svůj poslední obraz s názvem Rodina v roce 1918. Je na něm znázorněný on, jeho žena Edith a jejich nenarozené dítě. Ve svém posledním dopise píše své matce o obavách, jelikož se jeho žena v šestém měsíci těhotenství nakazila vážnou nemocí, španělskou chřipkou, a on se proto připravuje na nejhorší. Jeho obavy se naplnily, Edith zemřela, Egon jí přežil pouze o tři dny. O rok později Nor Edvard Munch maluje svůj autoportrét. Zachycuje na něm sám sebe po španělské chřipce, kterou přežil. Na několika jeho kresbách a malbách z té doby velmi detailně vidíme přítomnost smrti, která ho obcházela a byla nesnesitelně blízko.

Propast mezi námi
V 80. a 90. letech zachvátila svět nová epidemie – vir HIV a nemoc AIDS, která do dnešních dnů zabila okolo 35 miliónů lidí. Na začátku byla často označována jako „nemoc homosexuálů“. Jen rok poté, co byla u umělce Keitha Haringa tato nemoc diagnostikována, namaloval plakát, který znázorňuje tři postavy. Ty gestikulují – nevidět nic, neslyšet nic, neříkat nic. To naznačuje, s čím vším se lidé nakažení virem HIV museli v tehdejší společnosti vypořádávat, jelikož informovanost o této nemoci byly tenkrát skutečně nulová a s tím se pojily i naprosto zavádějící předsudky. Lidé trpící AIDS tak byli necháni v podstatě napospas nemoci. To znázorňuje i dílo Davida Wojnarowicze Padající buvoli, pravděpodobně jedna z nejsilnějších výpovědí o epidemii AIDS. Na této foto koláži vidíme buvoly padající ze skály, je to obraz evokující nesmírně silný pocit beznaděje a nevyhnutelnosti. Nalézáme zde paralely mezi tehdejší situací související s virem HIV a masovým vyvražďováním buvolů v 19. století v Americe.

Každá doba má své svědky, kteří zanechávají zprávu dalším generacím. Ta vizuální však bývá tou nejsilnější. Jak se podepíše karanténa na umění? Co předá za obraz o dnešku? Zachytí umělci strach? Beznaděj? Nevyhnutelnost smrti? Radost ze života? Nebo to budou prázdné ulice, nadechující se příroda, lidé v rouškách, dvoumetrové rozestupy, hřímající politici? Ticho a zpěv ptáků, který je teď slyšet tak nějak víc? Co si vezmou ze svého aktuálního usebrání se uvnitř ateliérů? Čas ukáže, co umění vidělo, když se všichni dívali, ale neviděli.

text: Natálie Brzoňová

Výstava malíře, fotografa, intermediálního výtvarníka, designera Eugenia Percossiho v Kutné Hoře je rozhovorem o životě a nesmrtelnosti.

Smrti se nebojím, smrt není zlá…, napsal cirka před sto lety umírající mladý básník Jiří Wolker. Na svou dobu odvážná slova jako by prorocky vyjadřovala přístup dnešní společnosti k symbolice smrti. Oděvní móda, zábavní průmysl, užitkový design využívají lebku, tradiční symbol smrti a smrtelnosti, jako sémanticky vyprázdněný znak, jako ornament, jako ozdobnou nálepku. Všestranný umělec učinil fotografickou sbírku takových kuriozit ze svých amerických cest předmětem novomediální instalace do výstavy Death is cool.

Videoinstalace (2008–2010) dokumentuje rozmanité bizarní příklady popkulturního zcizení, odznačení kdysi snad respektovaného, posvátného symbolu. Tvůrcům módních ozdob přitom nejde o detabuizaci, nebo naopak o adoraci smrti. Obraz lebky či kostlivce neslouží dominantně již ani jako „cechovní znamení“, jako výraz příslušnosti k nějaké subkulturní sociální nice (v hudbě, v motorismu, v politice). Eugenio Percossi dokumentuje postkulturní přivlastnění symboliky pro komerční účely na inventáři komických, kýčovitých kuriozit. A v tomto „dokumentu“ vyjadřuje když ne přímo kritiku, tedy určitě údiv nad tím, kam až konzument i tvůrce mohou dojít.

Touhu po nesmrtelnosti, která bývá tak zřetelně čitelná právě na portrétních malbách či dnes fotografiích, nasvěcuje ve svérázném malířském dialogu Eugenio Percossi dvěma obrazovými cykly, které tvoří těžiště výstavy v Galerii Středočeského kraje. První je variací na dílo Giovanniho Battisty Moroniho (1520–1578), druhý cyklus nese název Into the Blue (2017–2019). V cyklu After Moroni (2018–2019) přemaloval E. Percossi sedm pozdně renesančních portrétů ve své době významných italských osobností do současné situace: z ušlechtilých tváří zůstaly lebky, roucha nahradil černý plášť bez jediné drapérie, bez jediné známky života. Jen důstojný, vzpřímený postoj a vyvýšené umístění nynějšího obrazu svědčí o někdejší významnosti zobrazených „nesmrtelných“. Naproti nim jsou bez zásluhy učiněni nesmrtelnými paradoxně jiní zemřelí: nebožáci, kteří své kosterní ostatky prodali na vědecké účely, a tak přežili alespoň jako anatomické pomůcky. V cyklu Into the Blue E. Percossi hyperrealisticky a v hyperzvětšení vymaloval na chladném, studiovém modrém pozadí autentické lebky, které jsou používány jako učební materiál. Každá deformace, každý anatomický řez, šrouby a pružiny sloužící k didaktickým demonstracím, vše je detailně vykresleno jako na renesančním zátiší. Nebo možná jako na reklamní fotografii, pokud by klienty na modelech nelekaly vykotlané čelisti, polorozpadlé chrupy, následky nemocí, podvýživy a strádání někdejších neznámých nositelů. Těch třináct bezejmenných chudáků je zde ovšem stejně slavnostně vystaveno jako duchové oněch šťastnějších boháčů. Obě skupiny spojuje dnes nejen anonymita a stejný konec, ale především tato posmrtná oslava, jejich druhá nesmrtelnost vytvořená současným umělcem.

Otevřeme-li se empaticky oběma cyklům maleb, pocítíme zde smrtelnost zpřítomněnou jako výsostný estetický zážitek. A nijak to neumenšuje náš respekt před smrtí samotnou. Naopak, výstava Death is cool je pocta Životu. Life is cool.


Eugenio Percossi: Death is cool
GASK (Barborská 51–53, Kutná Hora)
19. 5.—1. 9.


text: Zbyněk Fišer

Bola stredobodom diskusií v čase, keď ešte ani neexistovala. Kunsthalle Bratislava v posledných mesiacoch opäť patrila k najreflektovanejším témam v slovenskej výtvarnej a kultúrnej sfére. Nie však pre svoju hlavnú náplň, výstavnú aktivitu, ale pre svoju neistú podobu či budúcnosť, teda otázky, ktoré sa s ňou vlečú už viac ako dve dekády. S jej poverenou riaditeľkou Ninou Vrbanovou sme sa okrem iného rozprávali o súčasnom stave, v akom sa galéria nachádza, o tom, aké ma s ňou plány nové vedenie ministerstva kultúry, ale aj o tom, ako celá situácia napovedá o vzťahu moci a kultúry v slovenskom prostredí.

Kunsthalle Bratislava (KHB) vznikla v roku 2014, pričom stále nenadobudla právnu subjektivitu. Najprv organizačne spadala pod Národné osvetové centrum (NOC), neskôr pod Slovenskú národnú galériu (SNG), stav, ktorý platí dodnes. Ako hodnotíte podmienky, na základe ktorých galéria funguje? Nastala výrazná zmena oproti predošlej etape?
Pozitívnou zmenou je zvýšená miera porozumenia, keďže SNG pracuje aj so súčasným umením, hoci naň nie je primárne zameraná. Koncipujú rozsiahle výstavy, ktoré plánujú s veľkým časovým predstihom, vedia, akú váhu a dopad má kvalita spolupráce alebo koľko závisí od dobrého mena inštitúcie. S KHB sú si rozhodne bližšie v praktickej aj administratívnej rovine fungovania. Príbuzností vidieť aj vo finančnom nastavení a stratégiách, viaceré projekty sme koncipovali v spolupráci, ako napr. výstavu A je tu zas? alebo konferenciu galerijnej pedagogiky Otvorená galéria.

Aj po prípadnom osamostatnení chceme so SNG spolupracovať, ale zároveň je naším cieľom zvýšiť diverzitu prostredia odčlenením sa a samostatným profilovaním programu i značky galérie. V rámci spojenia so SNG však vystali nové problémy. Jedným z nich je otázka správy budovy Domu umenia v centre Bratislavy, kde KHB pôsobí. Správcom celého objektu, vrátane výstavných priestorov, je NOC, ktorému platíme nemalý ročný nájom. Zmenou zriaďovateľa sme sa dostali do finančne nevýhodnej a organizačne pomerne ťažkopádnej pozície nájomcu, ktorá je ešte k tomu neistá – limitovaná nájomnou zmluvou.

Následne však ministerka kultúry Ľubica Laššáková v rámci diskusie na pôde Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave oznámila, že KHB osamostatní. Podniklo ministerstvo kroky, ktoré by jej tvrdeniu nasvedčovali?
Diskusia sa konala na začiatku apríla a práve v rámci nej pani Laššáková dala verejný prísľub, že KHB osamostatní ako štátnu príspevkovú organizáciu s navýšením aktuálneho rozpočtu o 250 až 300 tisíc eur. Následne si prostredníctvom SNG ministerstvo vyžiadalo prvé podklady k zámeru vzniku novej organizácie. Všetko potrebné sme vypracovali a odovzdali v požadovanom termíne na začiatku mája. Podklady obsahovali ideový zámer zriadenia novej organizácie, návrh predmetu činnosti, návrh organizačnej štruktúry a rozpočtu. Všetko máme v plnom znení zverejnené na webe. Iba pár dní po prevzatí týchto dokumentov, čo sme považovali za prejavený záujem a vôľu ministerky galériu podporiť, prišla správa o radikálnom znížení prioritných projektov na celoročnú činnosť na 15 tisíc eur. Opäť to prebehlo bez akejkoľvek komunikácie, bez argumentácie, a neštandardne neskoro – uprostred mája.

Môžete tento problém priblížiť?
Prioritné projekty sú niečo ako granty, ktoré ministerstvo prideľuje priamo svojim podriadeným inštitúciám na činnosť. Nie sú súčasťou bežného rozpočtu, ten sa nemení a pokrýva základný chod a réžiu organizácie. V prípade nastavenia rozpočtu KHB, keď odrátate prostriedky určené na zamestnancov, na poistné a odvody, na nájom, na upratovaciu a bezpečnostnú službu, na telekomunikačné služby a pod., zostáva na celoročnú činnosť iba 4 tisíc eur. Táto suma by podľa ministerstva mala pokryť realizáciu všetkých výstav, publikácií, sprievodných a vzdelávacích programov, dokumentačných a iných projektov počas celého roka.

Po minulé roky bolo dobrým zvykom, že prostriedky na činnosť boli získavané práve z prioritných projektov. Vedeli sme väčšinou už v januári, na čom sme a s čím môžeme počítať. Aj v prípade, že priority neboli podporené v plnej výške, informáciu sme mali včas a mohli sme sa podľa toho zariadiť, buď sa pokúsiť projekty dofinancovať z iných zdrojov alebo ich jednoducho prispôsobiť možnostiam. Bola tam otvorená komunikácia a tým pádom aj istý priestor na manévrovanie, vysporiadanie sa so situáciou. Tento rok sme vopred nedostali žiadnu informáciu, ani žiadne odôvodnenie. V polovici mája prišiel len strohý oznam, že priority budú pridelené vo výške 15 tisíc eur.

Koľko ste žiadali?
Celkovo na tri prioritné projekty sme žiadali 180-tisíc eur. Celá situácia aj súslednosť udalostí sa javia ako nezmyselné.

Čo vidíte v krokoch ministerky? Neznalosť? Ideológiu?
Celkom jednoznačnú odpoveď Vám nedám. Vidím tam veľmi nešťastnú a pre celkový stav kultúry na Slovensku aj nebezpečnú kombináciu nekompetentnosti a politických ambícií. Pani Laššáková je vo funkcii viac ako rok a za tento čas ju umelecká a kultúrna verejnosť už trikrát žiadala, aby odstúpila. Napriek tomu sa čím ďalej, tým viac záujem a aj reálna podpora rezortu koncentruje na jeden jediný segment kultúry, kde zrejme cítia politický resp. voličský potenciál. Vo výsledku takéto preferencie pôsobia tendenčne, oblasť kultúry názorovo polarizujú a neželane politizujú. Táto improvizačná politika skrátka vytvára v kultúre na Slovensku obrovskú priepasť.

Tým segmentom myslíte folklór a ľudovú kultúru?
Áno, predsa žiadaná politika kultúrnej diverzity nemôže byť na spôsob “tu zoberiem, tam pridám”. Ministerstvo síce argumentuje celkovým nižším rozpočtom na kultúru, ale reálne škrty vidíme iba na jednej strane. Kým vrcholové inštitúcie ako SNG a KHB sa ocitajú v regresívnom móde, podpora folklóru stúpla z 1,5 na 3 milióny eur. A to opäť bez relevantného zdôvodnenia. Práve v takýchto krokoch sa rodí spomínaná polarizácia. Je prirodzené, že verejnosť to vníma ako vstupovanie politiky do kultúry, ktorá by ako celok mala byť apolitická a podporovaná v celej šírke spektra od špičkovej tradičnej kultúry po progresívne súčasné umenie.

V prípade KHB sa najprv objavovali náznaky zániku, potom vidina samostatnosti, teraz zas boj o prežitie. Svedčí takáto kolísavosť, nestálosť, a z toho vyvierajúci pocit neistoty, o tom, v akom stave sa vo všeobecnosti nachádza naša kultúra?
Skôr to veľa napovedá o vzťahu štátu a moci ku kultúre a umeniu, než o kvalitách či hodnotách samotnej kultúry. Tá je žiaľ dlhodobo na chvoste záujmu spoločnosti a to je jeden obrovský, komplexný problém. Jedným z určujúcich faktorov, takým rukolapným, je aj voľba ministra kultúry, kde zjavne kompetentnosť a odborný kredit nehrajú veľkú rolu. Efekt takéhoto vlažného a vlastne ľahostajného prístupu môžeme vidieť na aktuálnej situácii.

Čo sa týka KHB, našu argumentáciu staviame na tom, že už samotný fakt päťročnej existencie a fungovania je niečo, na čom sa dá postaviť a rozvinúť zmysluplná budúcnosť. Aj model osamostatnenia, ktorý sme ministerstvu predložili, je rozvojový. Nemožno už pôsobenie galérie ignorovať a v diskusiách sa neustále vracať k začiatkom, k základným otázkam typu čo je to Kunsthalle a na čo to vlastne je. Vnímame to ako brzdenie procesu, ktorý je rozbehnutý a dávno pomenovaný. Keď sme napríklad argumentovali potrebu stability a samostatnosti, pracovali sme aj s aspektom sídla. Budova bola postavená v polovici šesťdesiatych rokov ako Dom umenia a architektúry, pričom pôvodným majiteľom bol Fond výtvarných umení, čiže stavba sa realizovala z prostriedkov výtvarníkov. Aj preto tu slovenská výtvarná obec cíti svoj historický nárok na tento priestor.

Okrem toho sa na jej pôde, v priebehu druhej polovice šesťdesiatych rokov, uskutočnili významné výstavy s medzinárodným presahom.
Presne tak. Možno spomenúť Danuvius ’68, čo bolo medzinárodné bienále mladého umenia. To sú míľniky, ktoré žiaľ úradom nepovedia takmer nič, ale pamäti kultúrnej obce sa prihovárajú jasnou rečou. Tvoria historický kontext, na ktorý chce KHB v Dome umenia prirodzene nadviazať. Ale predstavte si tu hybridné kreatívne centrum, ktoré s architektúrou ani pamäťou tohto priestoru nijak nesúvisí. V takýchto rozhodnutiach sú dejiny a pamäť vlastne vytesnené, obídené v mene akejsi efektívnosti.

Ide Vám teda o udržanie kontinuity, ktorá má svoj začiatok v období šesťdesiatych rokov, a o ktorú sa, povedzme, budú naši potomkovia opierať?
Určite je tu cesta, ako prepojiť minulosť Domu umenia s budúcnosťou galérie a vytvoriť tak pevné a zmysluplné historické kontinuum. Ak budeme dejiny len mechanicky sekať a potláčať, tak aj dedičstvom budúcich generácií bude vždy len prázdno a bod nula. Priam esenciálnym konceptom KHB je pohľad do budúcnosti a my na ňu hľadíme v kontexte jej vlastných dejín.

text: Dávid Gabera

První světová válka přeťala vývoj uměleckého stylu, jenž se nesmazatelně vepsal do historie svou typickou dekorativností, užíváním florálních ornamentů, asymetričnosti a zlaté barvy. Secese. Její ztělesněnou graciéznost i vytříbenost představuje právě probíhající výstava v Galerii Obecního domu v Opavě.

Mezinárodně rozšířený umělecký sloh secese spadá na pomezí 19. a 20. století. Toto období je označováno jako fin de siècle neboli konec století a jedná se o poslední styl umění, který dokázal vštípit svůj umělecký systém a své uspořádání všem výrazům, projevům a záležitostem moderního života. Pro secesi jsou osobité především předměty každodenní potřeby, dekorace, doplňky, nábytek, nádobí a ošacení. Opavská výstava nabízí nahlédnutí do každodenního života lidí za této slavné éry. Jak žili, na čem seděli, jak chodívali odíváni, z čeho jedli a pili čaj či jaké měli vybavení domácnosti.

Ačkoli se v Opavě secesní styl umělecky ani stavebně nijak zvlášť nerozvinul, v nedaleké Ostravě či Olomouci je památek v tomto stylu mnoho. V následujícím rozhovoru kurátorka Opavské kulturní organizace Ivana Maloušková více přibližuje a popisuje toto půvabné zlaté období monarchie jako takové.

Jakým způsobem jste koncipovala současnou výstavu Opava secesní v Obecním domě v Opavě?
Výstava je dle doprovodných panelů a umístění exponátů prakticky rozdělena na tři části. První část vypracovaná mou kolegyní Lenkou Čížovou seznamuje návštěvníky se základními tendencemi secese, ale rovněž také se životním stylem před první světovou válkou. Další část již představuje v jednotlivých kapitolách život v Opavě přibližně mezi léty 1895 až 1914, přičemž zdůrazňuje projevy secese ve městě prostřednictvím architektury, reklamy či funerálního a užitého umění. Třetí část umístěnou samostatně v prostorách tzv. Klenotnice, bývalého bankovního trezoru, vytvořila za pomocí fotografií Jana Langera vedoucí expozice Cesta města a lektorka Simona Juchelková. K fotografiím byla připravena i doprovodná brožurka, kterou připravila opět Lenka Čížová.

Na výstavě představujete především hmotné objekty, dekorace a užité umění, pro které je secese typická. Čím to je, že v této době umělci tak dbali na tvorbu věcí jako nádobí, šatstvo, nábytek, šperky a další doplňky?
Secese, i přes své krátké trvání, byla posledním univerzálním slohem, jehož projevy a jakýsi „řád“ přirozeně zasáhly také do téměř všech částí života. A v užitém umění se projevila opravdu výrazně.

Kde jste získaly pro výstavu předměty jako fotografie, knihy, oděvy či vázy nebo ženské kabelky?
Předměty jsme získali zvláště prostřednictvím muzeí. Krásnými exponáty, mimo jiné obrazy opavských malířů Adolfa Zdrazily a Rudolfa Quittnera nebo gobelínů z Moravské gobelínové manufaktury ve Valašském Meziříčí, přispělo Slezské zemské muzeum, nábytkem, textiliemi i užitnými předměty pak Muzeum Beskyd ve Frýdku-Místku a část dámských kabelek věnovalo Soukromé muzeum panenek a věcí z dob minulých v Opavě. Mnoho předmětů zapůjčili ze svých sbírek soukromí sběratelé nejen z Opavy. Díky nim zde máme vystaven třeba nádherný kovový stolek s motivy vlaštovek a konvalinek nebo některé z textilií.

V Opavě se moc secesních památek nenachází, na rozdíl třeba od nedaleké Ostravy. Proč jste se v rámci Opavské kulturní organizace (OKO) rozhodli uspořádat výstavu zaměřenou právě na secesi?
Připadalo nám to s kolegyněmi jako ideální téma „na léto“, navíc je nejen secese, ale celkově období před první světovou válkou pro mnoho lidí značně atraktivní. Často se jim vybaví doba jejich babiček a prababiček, kterou mají spojenou s elegancí a poklidem. I když samozřejmě, reálný život v tehdejší době snadný rozhodně nebyl a poklidný také ne…

V rámci výstavy se nezmiňujeme pouze o architektuře a umění, ale také o životě v Opavě jako takovém. Návštěvníci se mohou seznámit s tím, kde mohli tehdejší obyvatelé žít, studovat, pracovat nebo trávit volný čas. Zpracovány byly také medailonky několika významných osobností, které tehdy v Opavě žily. Ať to byl purkmistr Emil Rochowanski, šlechtická rodina Razumovských nebo první český knihkupec na území města František Havlický.

Které město má, podle vás, v České republice i v cizině, nejkrásnější secesní památky? Jaká místa by neměla chybět v deníčku cestovatele po secesních památkách?
Mimo Prahu a její Obecní dům, u nějž je však secesní více méně pouze fasáda, a Grand hotel Evropa, bych zmínila Luhačovice a Pustevny, kde najdete nádherné stavby Dušana Jurkoviče. Dále například Olomouc s vilou Primavesi a samozřejmě Národní dům v Prostějově. Z nejbližší ciziny je to například Majolikahaus, pavilon Secese a stanice městské dráhy Karlsplatz ve Vídni a Svatební věž v Darmstadtu.

Co je podle vás na secesním stylu nejimpozantnější a nejtypičtější?
To je na posouzení každého. Ale je úžasné, jak secese dokáže využívat barev a zvlněných i geometrických linií a také materiálu – keramiky, skla, dřeva i kovu. ∞


Opava secesní
Galerie Obecního domu (Ostrožná 46, Opava)
21. 6.—3. 11.

Stálá expozice ze sbírek kutnohorské Galerie Středočeského kraje Stavy mysli / Za obrazem byla v roce 2015 oceněna jako nejlepší ve své kategorii v ČR. S podtitulem Obměny a intervence usiluje o přízeň diváků v aktualizované podobě od prosince 2017 do prosince 2020. Jaké má v poločase skóre?

Mylná, zavádějící, přesto vžitá stereotypní představa o stálých expozicích mimopražských galerií jako usedlých výstavách učebnicově známých motivů z dílen regionálních Mistrů bývá zdrojem zívání již při vyslovení slova galerie. Stereotypně vychované „žactvo“ ve věku 5–95 žádné povyražení neočekává. Galerie Středočeského kraje (GASK) ovšem není žádná regionální galerie. Tím méně stereotypní. Expozici Stavy mysli / Za obrazem provází hned několik nesamozřejmostí: výpravný katalog o 370 stranách, obměňování, resp. průběžné doplňování expozice, umělecké intervence šité přímo na míru expozici a soubor necelé desítky pracovních sešitů pro dětské návštěvníky. Už proto si myslím, že na první cenu v Národní soutěži muzeí Gloria musaealis 2014 v kategorii muzejní výstava roku může být GASK po právu hrdá.

Porota ocenila „objevný a působivý způsob prezentace, založený na pestrém spektru citového a myšlenkového života člověka“. Ten údajně poskytuje jednak aktivní a intenzivní prožitek vystavených děl, zároveň „čisté architektonické řešení návštěvníkovu pozornost neodvádí, naopak umocňuje zážitek z prezentovaného souboru“ (katalog, s. 5). Co překvapivého nabízí výstava Stavy mysli / Za obrazem skutečně? Zvolna se zanořme do expozice v někdejší Jezuitské koleji v Kutné Hoře, nechme se vést její charakteristikou a dopřejme si plné doušky rozjímání v rozsáhlé výstavě. Sledujme, co s námi jako vnímavými návštěvníky – diváky, čtenáři a posluchači – „synchronní“ uspořádání doopravdy dělá.

Pojmy jsou v sálech jako nadpisy umístěny na stěnách, v jejichž blízkosti jsou artefakty instalovány. Potkáváme díla od renesance po 21. století, s akcentem na století dvacáté, od Toyen a J. Čapka přes V. Hynaise a R. Rauschenberga až k O. Zoubkovi či M. M. Pavelkové. Sály i stěny jsou poměrně hustě zaplněny – děl je více než 260, takže někdy máme dojem mimovolného prolínání zobrazovaných vlastností. Divácký pocit nerozhodnosti, zda konkrétní dílo patří do té či oné kategorie v kontrastní dvojici nadpisů (např. vzpomínání vs. zapomínání, sevření vs. volnost), ovšem ukazuje na přirozenou vícevrstevnatost konkrétního díla a jeho bohatý interpretační potenciál. Kladu si však otázku, zda výstava přinášející to nejlepší, rozuměj: vskutku špičková, reprezentativní výtvarná díla, takový návodný slovní doprovod potřebuje. Dvojjazyčnost nadpisů dává tušit, že instruktivnost zvolených pojmů je záměrná. Divák se tedy může rozhodnout, zda pojmy bude číst, resp. zda se jimi bude řídit při své recepci vystavených exponátů, nebo zda je bude ignorovat. Reakce některých návštěvníků mi potvrdily užitečnost pojmového ukotvení, jež napomáhá rychlejší orientaci v „náladě“, v sémantické identifikaci poselství daného segmentu výstavy. Je to jistě užitečné opatření i pro práci lektorského centra GASK. V tvořivých, otevřených návštěvnících rozehrává nadpis performativní přístup. Byl jsem svědkem „tanečních“ kreací či imitujících grimas, kterými si návštěvníci vytvářeli okamžité vazby k dílům tady a teď.

Bonmoty do památníčku
Za méně zdařilý považuji koncept verbálních intervencí. Výstavu provázejí výroky českých nebo světových filozofů, básníků, spisovatelů, výtvarných umělců nebo hudebníků, a to v češtině s anglickými překlady: např. bratří Čapků, V. Havla, Banksyho. Ne vždy je uveden pramen, z něhož kurátor citoval, letopočet vzniku textu vesměs bohužel chybí. V tištěné sbírce aforismů nebo v případě mott je přirozeně v popředí komunikace nadčasový význam citované myšlenky. Jestliže expozice popírá chronologii, datace textů by časové hledisko zdánlivě sugerovala, ale jen zdánlivě. I popisky artefaktů nesou informace o životních datech autora a díla; signalizace časového ukotvení citátů by podpořila nadčasovost myšlenkového tvoření vůbec. Především však vnímám citáty v této bohaté expozici jako názorovou invazi, která divákovu pozornost tříští a odvádí jiným směrem. Nejde totiž o žádné banální bonmoty do památníčku. Samy o sobě jsou hodnotnou antologií myšlenek, která může tvořit pendant vizuální dimenzi výstavy. V expozici samotné však citáty nejednou dominují nad vystavenými díly a zbytečně ji intelektuálně zatěžují.

Méně bylo by více. Již proto, že současný koncept aktualizačních výtvarných intervencí nutně provázejí tabulky s interpretačními komentáři a expozice se informačně ještě více zahušťuje. Přehlcenost údajně „čistého architektonického řešení“, jež je porotou ceněna, podle mne návštěvníkovu pozornost ubíjí. S další obměnou bych doporučil expozici probrat, proředit, provzdušnit.

Oživení
Co ovšem nelze s pochvalou opomenout, je několik „pomůcek“ zřízených pro slabozraké návštěvníky. Pár obrazů je převedeno do zmenšeného reliéfu pro haptické vnímání a dílo je ještě popsáno slepeckým písmem. Bohužel nejsou takto zpřístupněny plastiky, přičemž zde by již bylo možno pracovat i s modely 1 : 1. Ale při současné hustotě výstavy již pro haptické modely není dostatek místa. Útěchou budiž informace, že při speciálních komentovaných prohlídkách jsou nevidomým vybrané plastiky taktilně zpřístupněny.

Že expozice žije, dokládají rovněž tzv. intervence, kurátorované vstupy několika současných umělců, jejichž díla v expozici vystavena nejsou. Ti připravují své konkrétní dílo přímo pro stálou expozici jako svého druhu site-specific intervenci a nabízejí tak jakousi variaci, alternativu, postoj vůči danému místu výstavy. Pro některé je takové dialogické vyjádření prvním vystoupením v GASK (např. konceptuální zrcadlový objekt F. Kowolowského nebo jemná nástěnná malba A. Součkové v okolí obrazu V. Boštíka). Přidanou hodnotou stálé expozice Stavy mysli / Za obrazem je obrazová dokumentace výstavy na 210 stranách stejnojmenného katalogu (2018), který rovněž obsahuje komentované představení drobné stálé výstavy zaměřené na současnou plastiku Alej světců a osm speciálních esejí k výstavě, galerii a k problematice role umění a kreativity (Jana Šofrová, Richard Drury, Veronika Marešová, Eugen Brikcius, Cyril Höschl, Jaroslav J. Alt a Maruška Svašek). Slovní citátové komentáře, aktualizované výtvarné intervence, pracovní sešity nebo katalogové texty tak vytvářejí intertextuální, ba intermodální síť vztahů. Pokoušejí se bořit výstavní a kunsthistorické stereotypy a propojováním významů nalézají schůdné cesty k představenému umění, cesty k vlastnímu zážitku i jeho sdílení. ∞


Stavy mysli / Za obrazem.
Obměny a intervence.
Stálá expozice Galerie Středočeského kraje.
GASK (Barborská 51–53, Kutná Hora)
Autor stálé expozice: Richard Drury
Kurátorky intervencí: Veronika Marešová, Adriana Primusová


text: Zbyněk Fišer

Fanatický bibliofil, vášnivý obdivovatel umění, vyznavač okultismu, knihovník, úředník a amatérský tiskař – vším tímto byl náladový, zatvrzelý a osamělý litomyšlský podivín Josef Portman.

Množství významných děl, tisků a knižních unikátů i dokumentace předal Portman v podobě sbírky Památníku národního písemnictví. Tyto hodnoty nyní představuje obsáhlá výstava Mánie Josefa Portmana – „Vy jste unikum milý Portmane“ v Městské galerii Litomyšl. Nejen o ní, ale hlavně o samotném Portmanovi, jsem si povídala s Vilmou Hubáčkovou a Bronislavou Rokytovou, kurátorkami výstavy a spoluautorkami knihy Josef Portman (1893–1968). Na pomezí bibliománie, která byla k výstavě vydána.

BR: V Portmanově osobní knihovně jsou i různé monografie a katalogy vztahující se k výtvarným umělcům, s nimiž spolupracoval. Soubor je jistě neúplný, protože Portman se svou knižní sbírkou dost „obchodoval“ – výtvarníkům často platil knihami. Takže neznáme původní počet svazků v jeho knihovně. Z korespondence je však možné se dočíst, co bylo součástí jeho sbírky a jaké knihy komu nabízel. Portmanův fond v PNP je velice rozsáhlý a uceleně nebyl veřejnosti nikdy představen. Výročí 125 let od Portmanova narození a zároveň 50 let od jeho úmrtí vybízely, abychom jej důstojně připomněli.

Josef Portman je bytostně spojen s Litomyšlí, kde žil ve svém domě, který je po něm pojmenován Portmoneum a aktuálně slouží jako muzeum s malbami od Josefa Váchala. Jak vnuknutí nechat vymalovat prostory domu vzniklo, jak dlouho se Portman s Váchalem znali?
VH: Předcházelo tomu Portmanovo okouzlení Váchalovým dílem a vzájemná korespondence. Nejprve Portman viděl v časopise Philobiblon Váchalovy grafiky, které ho nadchly tak, že zatoužil poznat a také získat co nejvíc umělcových děl. Portmana na nich přitahovala zejména zvláštní, skrytá fantastická ezoterická složka. Dopisovat si začali už v roce 1913 a řadu let to byla vlastně jejich jediná společná forma komunikace. Osobně se setkali až v roce 1919 v Praze. V roce 1920 pozval Portman Váchala do Litomyšle a inicioval výzdobu interiéru svého domu.

Proč si tak dlouho pouze psali?
VH: Portman žil v Litomyšli, začal chodit do práce, ve volném čase se věnoval své bibliofilské zálibě a moc necestoval. Váchal bydlel v Praze, věnoval se hlavně své tvorbě a navíc nebyl zcela přístupný člověk, což vedlo k tomu, že se mu Portman snažil přiblížit alespoň prostřednictvím dopisů. Pak začala první světová válka, takže nebylo možné se setkat. Portman byl povolán na vojnu, kde nejprve působil jako záložník v Maďarsku a potom pokračoval ve Vysokém Mýtě. V letech 1917–1918 byl Váchal odvelen na italsko-rakouskou frontu, a proto se se sešli až po ukončení války. Bylo to v Praze ve Váchalově ateliéru ve Vršovicích. Jejich korespondence se dochovala a je nesmírně zajímavá. Uchována je ve fondech Portman a Váchal v literárním archivu PNP. V raných dopisech dominuje téma, které oba zajímalo – okultismus. Komunikace probíhala tak, že se Portman vyptával a Váchal zpočátku neochotně, postupně vstřícněji odpovídal. Dopisy byly stále obsáhlejší a otevřenější. Portman si soustavně o těchto věcech psal jen s Váchalem, který se stal jeho duchovním rádcem. Toto jejich dopisování je spojené i s některými groteskními momenty. Přestože byli v častém kontaktu nevěděli, jak vlastně vypadají, takže se navzájem požádali o zaslání fotografií. Jako první poslal svoji podobenku Váchal Portmanovi. Do dopisu z prosince 1914 přiložil svůj starší fotografický portrét s plnovousem od Jindřicha Bufky, který doplnil komentářem, že dnes už tak nevypadá, protože si pořídil zásobu holicích nožů. Zmíněnou fotografii je možné vidět v knize i na výstavě. Krátce na to v lednu 1915 poslal Portman svou první fotografii v dlouhém zimníku v zasněžené Litomyšli Váchalovi, který, když ji viděl, přirovnal jeho vizáž k podobě francouzského okultisty Stanislase de Guaity. Jeho novodobý portrét, jehož autorem je současný malíř Martin Mulač, byl použit v knize a je představen i na výstavě.

Oba dva Josefové si na zevnějšku zřejmě velmi zakládali…
VH: Podle těch fotografií to tak vypadá, ale nemyslím si, že by to byl nějaký zvláštní záměr.

Oba byli tedy zřejmě překvapeni, s kým si vlastně dopisovali. Nádherné na tom je, že byl Portman skutečně fascinován hlavně Váchalovým dílem, aniž by si jej spojoval s konkrétní podobou tvůrce.
VH: Bylo to vzájemné, Portmana ale fascinovala celá Váchalova osobnost. Dílo bylo vstupní branou a dopisování cestou k hlubšímu osobnímu poznání a k možné spolupráci.

BR: Tímto způsobem ale nezačínala spolupráce pouze s Váchalem – téměř dva roky si dopisoval i s německým výtvarníkem Albertem Schamonim, než začali opravdu spolupracovat. Zřejmě to tehdy bylo běžné. Navíc Portman, jakožto amatérský tiskař, neměl jméno zvučného vydavatelství a všichni proto tušili, že i jeho zakázky budou honorovány podle toho. Přemluvit někoho už jen ke spolupráci mohlo být tedy dost komplikované.

Byla to tedy hlavně otázka času a vytrvalosti, aby se prokázalo, že se jedná o skutečný zájem.
BR: Ano, a u některých umělců to prvotním zájmem skončilo. Korespondence nejen s výtvarníky je z toho důvodu mnohem bohatší. Zahrnuje totiž i osobnosti s nimiž plánovaná práce uskutečněna nebyla.

VH: Korespondence obsahuje tisíce dopisů s mnoha autory – výtvarníky, nakladateli a literáty. Portman byl v tomto směru grafomanem – dopisy psal téměř každodenně.

BR: Patřilo to v té době k zásadnímu způsobu komunikace. Podobně četná korespondence je dochována s Janem Konůpkem. Dopisy si vyměňovali snad každých čtrnáct dní. Než došlo k nějaké realizaci tisku s výtvarným doprovodem, znamenalo to ještě ohromné množství práce předtím, a to právě v podobě domlouvání až přemlouvání písemnou formou, ale i při osobních návštěvách.

Je těžké si dnes představit, jak takové poznávání pouze skrze dopisy s delší časovou prodlevou vznikalo. Komunikace musela být zřejmě hodně otevřená.
BR: Někteří byli naopak na začátku korespondence velmi opatrní – to se týká například básníka Petra Bezruče. S Portmanem si začali psát v předválečných letech. Bezruč už měl cejch sociálně-kritického buřiče a dával si pozor na to, s kým se osobně stýká a s kým bude navazovat spolupráci. V počátku korespondence s Portmanem byl velmi opatrný. Portman ho musel ubezpečovat, že je členem pouze spolku na ochranu zvířat, a Bezruč mu odpovídal, že jsou to sice krásné záliby, ale že nemá čas. Jejich prvotní komunikace byla hodně humorná. Bylo zjevné, že si Bezruč Portmana prověřoval a ještě ho od tisků svých veršů odrazoval. Pokud v něčem Portman projevoval statečnost a vyjadřoval se k soudobému politickému dění, tak to bylo právě ve vztahu s Bezručem. Když začali tisknout Slezské písně, došlo k záboru Litomyšle – Strakovské polesí se po uzavření mnichovského diktátu stalo Německou říší. Portman psal Bezručovi, jak ho při tisku básně dojímaly a nacházel v nich různé souvislosti s tím, co se stalo. Byl to zároveň jeden z mála emotivnějších projevů v Portmanově korespondenci, protože jinak se skutečně týkala technikálií – jakým způsobem a co budou tisknout. Pokud se tisky odborně nezabýváte, příliš vás asi nezaujmou. I Portmanovy paměti jsou spíše výčtem toho, co dokázal vytisknout. Osobnější záležitosti se v nich stejně jako v korespondenci příliš najít nedají, jde spíše o informativní faktický soupis. V rámci práce na knize, která vznikla ve spolupráci ještě s několika dalšími autory – Marií Rakušanovou, Evou Bendovou a Gustavem Erhartem –, kdy se každý věnoval určitému tématu, se jedno z nich pokusilo o osobní charakteristiku Portmana. Právě ze zmíněného důvodu absence osobních momentů bylo posouzení náročné. Až poslední ze tří Portmanových pamětí se dají číst souvisle. Za války Portman hodnotil pouze to, že nemůže sehnat dobrý papír, tiskovou čerň a pergamen, jiný individuálnější komentář nevkládal. Žil prací a obětoval jí svůj život. Člověk je schopen dělat na sto procent vždy pouze jednu věc. Na začátku jeho života tomu ale tak nebylo, jako mladý byl vášnivý plavec, rád se opaloval a bavil s přáteli. Pár osobních okamžiků najdete i v naší knize. Oženil se a vyženil dvě děti, ale rodinné vztahy byly velmi problematické. Pracoval jako úředník, ale když přišel z úřadu, tak místo oběda vytiskl s otcem aspoň jednu stránku některé ze svých knih. Tehdy se asi něco změnilo – podlehl tiskařské a sběratelské vášni.

VH: V pamětech se zabývá hlavně historií svých tisků a opomíjí svou sběratelskou činnost. A přitom nashromáždil obrovskou a rozmanitou uměleckou sbírku, kterou jsme chtěli prostřednictvím knihy a výstavy podrobněji představit.

Některá Váchalova díla ve sbírce nepůsobí dojmem, že by si člověk řekl – to je typický Váchal. Jsou to poměrně raritní věci.
VH: Ano, Portman získal spoustu raných prací Josefa Váchala, jejichž význam byl doceněn až později. Jeho sbírka obsahuje i různorodý materiál, např. méně známé Váchalovy kresby, skici, zkušební tisky a různé kuriozity. Váchal je nejzastoupenějším autorem v Portmanově sbírce, nikoliv však jediným.

Jak díla Portman vybíral?
VH: Při výběru hrál roli jeho vkus, ale také finanční možnosti, které byly dost omezené. Díla si pořizoval levně, někdy na splátky, případně je dostával výměnou. Pro Váchala nejprve obstarával staré tisky, modlitební knížky, později i krvavé romány. Na své zahrádce pěstoval tabák, který mu posílal. Uplácel ho také např. domácí malinovkou.

BR: K některým věcem se dostal prostřednictvím moravského vydavatele Josefa Floriana. Také získával díla, která už umělci nemohli nikde uplatnit – například přípravné kresby. Sbírka je obrovská, ale je třeba z ní vybrat to podstatné.

Z čeho se tedy dá Portmanova osobnost rekonstruovat?
BR: Existuje rodinná kronika, která byla velmi zajímavá a důležitá. Na každé paměti je ale nutné se dívat s jistým odstupem, protože jsou vždy subjektivním pohledem někoho. V Portmanově osobním životě se stal mezním konflikt s nevlastním synem, který se v 50. letech zapletl do litomyšlského monstrprocesu s rektorem Františkem Ambrožem Stříteským a studenty místního gymnázia. Zřejmě je i podstatný v tom, proč je dnes Portman vnímán jako rozporuplná osobnost. Z korespondence totiž vyplývá, že byl obecně přijímán spíše kladně – ne s každým měl takový konflikt, jako s Váchalem, ten ale pravděpodobně zapříčinila vyhraněnost osobností každého z nich. Korespondence a spolupráce s Konůpkem byla podobně rozsáhlá, ale do výrazných názorových konfliktů nevstupovali. Konůpek byl pedagog a v komunikaci s Portmanem uplatňoval spíše jakási doporučení a fakticky ho odborně dost vedl. Váchal byl impulzivnější. Konůpek Portmana zachraňoval, když už neměl nikoho, kdo by mu tisky vyzdobil, a nejen proto mu nakonec Portman věnoval své paměti. Byl to dlouhodobý vyrovnaný vztah založený na diskuzích.

VH: K upevnění vztahu s Janem Konůpkem nepochybně přispělo i to, že Portman byl ochoten vydávat básně jeho syna Jiřího. Vydal mu jich celou sérii během 30. let 20. století. Z dopisů vyplývá, že Jan Konůpek mu za to byl vděčný.

BR: Korespondence je pro představu o Portmanově osobnosti tedy skutečně zásadní. K Portmanovi se vázaly různé pověsti, které si umělci jistě předávali, takže i když s ním ještě nespolupracovali, již měli nějaké povědomí o tom, kdo to je nebo kým je. Když začal komunikovat s grafikem Josefem Lieslerem, zprvu od něho obdržel portrét Beethovena s tím, že si tak Portmana vizuálně představuje. Oba se osobně setkali až později. Tuto kresbu je možné vidět jak na výstavě, tak v knize.

Portman k těm dvěma vyženěným dětem neměl asi moc vřelý vztah.
BR: To nebylo ani tím, že nebyly jeho dětmi, ale protože nebyl rodinným typem. Děti to měly velice těžké i vzhledem k Portmanově komplikované povaze s velmi specifickým smyslem pro humor. Příkladem je finanční příspěvek litomyšlskému hudebnímu sboru, který ho měl obdržet až v případě, co nezahrají na jeho pohřbu. Jindy běhal se sekerou po světnici a prosil děti, ať ho zabíjí, takže z toho byly samozřejmě naprosto vyděšené. Černý humor děti nemohly pochopit, včetně i toho, kde s ním žily – prostor vymalovaný až po strop Váchalovými malbami asi nebyl zcela ideálním místem pro růst malých dětí. Měly mimo jiné tvrdou výchovu 19. století.

Jak život jeho dětí pokračoval?
VH: Nevlastní dcera už zemřela a nevlastní syn, pan Václav Jozefy, nám poskytl řadu informací, které jsme využili při psaní knihy. V závěru života se Portman zabýval hlavně pořádáním své sbírky. Jeho hlavním záměrem bylo uchovat ji v celistvosti. Uvědomoval si, že kdyby přešla do rukou příbuzných, mohla by se rozdělit a rozptýlit, což nechtěl dopustil. Už od konce 40. let přemýšlel o tom, co se sbírkou bude dál, a psal o tom Josefu Váchalovi. Nechtěl ji nechat v Litomyšli, uvažoval o jiných místech, např. o Hradci Králové, ale hlavně o Praze. V dopise z roku 1956 už zmiňuje, že by sbírku rád odkázal Karáskově galerii, což nakonec udělal.

Znal tedy Portman hodnotu své sbírky?
BR: Cítil se nedoceněný. Ale ve smysl své práce věřil. Nebyl programovým sběratelem, galeristou se vzácnou intuicí, která určuje směr v uměleckých hodnotách – měl spíš v mnohém štěstí. Byl limitován finanční stránkou, proto často oslovoval začínající autory, s nimiž mohl díla měnit za naturálie. Byl neuvěřitelně sečtělý a některé umělce oslovoval na základě toho, že se mu jeho tvorba líbila, když ji viděl v reprodukci. To byl i případ německého výtvarníka Georga Grosze.

VH: Četl bibliofilské časopisy a aukční katalogy. Sbírka je dlouhodobě uložena v PNP a doposud nebyla na žádné větší výstavě představena. Zpracování fondu nebylo dosud nikdy takto celistvě uchopeno, a i proto jsme chtěli, aby se na knize a výstavě podílelo více autorů s více pohledy. Chtěli jsme ukázat, že jedinou osudovou osobností v Portmanově životě nebyl Josef Váchal, ale že jejich okruh byl mnohem širší.

Josef Portman se ve sbírce zaměřoval převážně na české autory, což bylo dané dostupností a možnostmi komunikace, ale měl ve své sbírce i symbolistu Odilona Redona. Jak se k němu dostal?
BR: Zájem o práci zahraničních autorů vzešel od Josefa Floriana. Portman se stal obdivovatelem jeho sbírky děl Georgese Rouaulta. To byl zásadní podnět k úvahám o rozšíření spolupráce tímto směrem. Portman měl ve velké oblibě dekadentní a secesní autory. Bylo to pro něj natolik zásadní, že se o ně rozhodl sbírku obohatit i v době, kdy to nebylo reálné, protože Redon byl po smrti již téměř patnáct let. Tyto tisky vznikaly na základě Portmanovy knižní sbírky. Ze vzácných publikací a katalogů vyjmul vybrané reprodukce, které vevázal do svých tisků. Právě Redonovy interpretace pocházejí z mnohem staršího knižního vydání Baudelaireových Květů zla. Přímou a nejúspěšnější spolupráci Portman navázal s Albertem Schamonim a Georgem Groszem. Vzácné Rouaultovy kvaše obdržel jako finanční výpomoc Josefu Florianovi, protože jinak zůstalo jen u několika dopisů s tímto francouzským umělcem a jeho dcerou.

Co se kromě okultní tématiky ještě objevovalo v jeho sbírce?
BR: Výjimečná je i část sbírky erotické literatury. Zatímco Florian se specializoval hlavně na náboženskou tematiku, Portman rozdíly nedělal.

Byl Portman společenský? Jak ho přijímali sousedé a vlastní rodina?
BR: Jak jsem již naznačila, v průběhu života se to dost změnilo. Podle fotografií byl normálním zábavným mladým mužem, ale později jej zřejmě pohltila četba a cestování ve vlastní imaginaci a dále pak touha sám tisknout, což se i stalo jeho závislostí. Návštěvy, které za ním chodili, tvrdily, že je příjemný. S vášní se ale bavil pouze o svém pracovním zájmu, tehdy se dokázal otevřít a být zábavný.

VH: Portman byl osobností dvou tváří – na jedné straně nudný úředník, ale pak vášnivý bibliofil až biblioman v soukromí.

BR: Způsob, jakým dokázal pracovat – určité záchvaty tvůrčí činnosti a pak zase úpadky –, naznačují, že mohl trpět psychickou mánií, včetně té grafomanie. Na začátku manželství uvažoval o tom, že se svou prací skončí, protože rodina to nebude chápat a bude se jí muset podřídit. Přibližně po roce však zkonstatoval, že to nebude nutné, a o to intenzivněji se vrhl do práce. Nelze říct, co přesně ho k tomu vedlo – jestli manželčina tolerance, nebo to, že očekával naplněný vztah, kdy se jeho život bude ubírat jiným směrem. Což se nakonec zjevně nepovedlo.

Spíše tedy vše prožíval skrze vlastní fantazii, protože ve skutečném životě nebyl schopen emočně fungovat. Jeho žena musela asi dost strádat. Jak dlouho spolu žili?
VH: Svatbu měli v roce 1936. V 50. letech však prožívali složité období, které vedlo až k odcizení.

BR: Z kroniky je ale zřejmé, že si i před tím každý žil po svém. Ona bydlela s dětmi v jedné místnosti a on byl v tom svém prostoru vymalovaném Váchalem. Se svou manželkou si vykali.

VH: Děti neoslovoval jménem, ale jenom „holka“, „kluk“.

Ví se něco o výchově Portmanových rodičů?
VH: Podrobnosti nejsou známy. Jeho otec původně pracoval jako typograf v Augustově tiskárně. Po narození syna Josefa tam už zaměstnán nebyl a působil jako kostelník při děkanském chrámu v Litomyšli. Později Portmanovi mladšímu pomáhal s tisky nízkonákladových bibliofilií. Otec tedy vysázel řadu jejich společných knih až do 40. let, zatímco syn sazbu rozvrhoval a oslovoval výtvarné umělce. Vztah spolu měli dobrý, navzájem se uznávali.

Jak dlouho vznikala kniha a jak dlouho se připravovala výstava?
VH: Kniha vznikla jako výsledek tříletého projektu, kterému předcházel výzkum sbírky a následovalo samotné vypracování kapitol. Příprava výstavy trvala asi rok a půl. Chtěli jsme také ukázat, že Portman na poměrně malém prostoru měl umístěno velké množství uměleckých předmětů. V úvodu výstavy je zařazen oddíl Dílna-kobka-svatyně navozující dojem pracovního prostředí, odkud se vychází do dalších místností a divák se dostává k dalším jeho oblíbeným tématům. Všechny části jsou zaplněny množstvím artefaktů, což odpovídá jeho domácímu prostředí. Hlavní část sbírky měl umístěnou doma v Portmoneu, kde žil ještě se svou ženou a dvěma dětmi.

BR: Některá díla ukládal v úřadu, třeba obrazy, které si zde zavěšoval, ale jinak měl prý skutečně vše jen ve svém domě. Skutečnost, že Portman doma uchovával korespondenci čítající osm kartonů s několika tisíci dopisy, vlastní tisky, umělecká díla a neopomínejme osobní knihy, je skutečně nepředstavitelný. ∞


Josef Portman (1893–1968). Na pomezí bibliománie
Arbor vitae societas a Památník národního písemnictví
Praha, 2018, 432 stran

V Colloredo-Mansfeldském paláci Galerie hlavního města Prahy celé léto probíhají hned tři výstavy současného umění. V barokním paláci v centru Prahy najdete výstavy Lukáše Machalického, Michaely Vélové Maupicové a Ondřeje Filípka.

Dílo předčasně zesnulé umělkyně Michaely Maupicové představuje ve výběru výstava připravená kurátorem Petrem Vaňousem a kolektivem kolegů z GHMP. Tato kreslířka a malířka s přesahem k objektu, instalaci a novým médiím si za dobu svého působení vypracovala osobitý výtvarný projev „dějové abstrakce“, kterou bychom mohli označit za svého druhu existenciální. Kresby Michaely Maupicové představují živelně se množící, neklidný, všepohlcující ornament, někdy ukázněný do symetrických soustav, jindy utíkající a rozlévající se náhodně po formátu i mimo něj nebo expandující přímo do prostoru. Výstavu je možné navštívit do 25. srpna.

Hodina eklektismu. Svou akusticko-vizuální intervenci nainstaloval Lukáš Machalický v barokním interiéru piano nobile. Projekt svou koncepcí navazuje na poslední dvě autorské výstavy – na výstavu Těleso ponořené do tekutiny, realizovanou v pražské MeetFactory před dvěma lety, a na projekt In the Park v New Jörg Kunstverein ve Vídni v roce 2018. Výstava potrvá do 1. září.

V přízemí paláce probíhá další výstava z cyklu Start up. Výstavní projekt Ondřeje Filípka VAZ je k vidění do 1. září. º


Galerie hlavního města Prahy
Colloredo-Mansfeldský palác (Karlova 2, Praha 1)
ghmp.cz


text: Lucie Jamníková

Pražské Quadriennale, Křižíkův pavilon C, labyrint z dřevotřísky určený dětem a z větší části pojednaný přizvanými umělci. Šablony zvířat Markéty Hlinovské, magický obraz Terezy Damcové, Kakalíkovy ikonické kresbičky. Platforma Máš umělecké střevo? (MUS) letos realizovala doprovodné a vzdělávací programy pro školy, rodiče s dětmi a ostatní zvědavé návštěvníky na největší přehlídce scénografie v našem regionu.

Zároveň letos uplynulo deset let od chvíle, kdy podobný labyrint kreativních zastávek vytvořil Ondřej Horák jako doprovodný program tehdy ještě neotevřené galerie GASK. Následovala snaha zaujmout děti na školách a nově vznikající galerii jim představit. „Hledal jsem způsob, jak představit veřejnosti a školám nově vznikající galerii. Nakonec jsem se rozhodl, že když nepůjdou oni do galerie, musí galerie za nimi,“ pokračuje Horák. Objednal londýnský doubledecker, výtvarně ho nechal ztvárnit výtvarníky Jiřího Frantu a Davida Böhma a dal umění do pohybu. Projektu GASKtour, který se později stal vlajkovou lodí galerie, se zúčastnilo přes třicet škol ve středočeských městech a červeného autobusu si všimly i další muzea a galerie. Právě tyto dva projekty stály na začátku soutěže a později celé vzdělávací platformy Máš umělecké střevo?

Ze třiceti škol na počátku se staly během dalších let stovky středních škol nejen v Česku, ale také na Slovensku, v Maďarsku a nejnověji také v Německu, kde sdílí stejné přesvědčení, že je důležité pojmout umělecké vzdělávání jiným způsobem. Projekt platformy MUS reaguje především na problém v tradičním modelu uměleckého vzdělávání, které často výtvarnou výchovu degraduje na nezajímavou nebo prostě „oddechovou hodinu ručních prací“. „Umění jako forma kritického přemýšlení o světě kolem nás jako důvod kladení si důležitých otázek o naší společnosti a jazyk, kterým se tyto otázky snažíme zodpovědět u nás, není zažitý a často ani akceptovaný. Vyučování kreativních předmětů, jako jsou výtvarná, hudební nebo dramatická výchova, má tvořit jeden celek rovnoprávný všem ostatním vyučovacím hodinám,“ vysvětluje Ondřej Horák. MUS k tomu využívá obecná témata (hranice, identita), která se stávají impulzem pro studenty a ti na ně během školního roku odpovídají libovolně zvolenými prostředky. Platforma MUS také zprostředkovává workshopy s umělci, spolupracuje s galeriemi, uměleckými festivaly či institucemi, nabízí galerijní turné po současných výstavách a realizuje animované filmy o historii umění nebo umisťuje umělecká díla v rámci projektu Apendix mimo galerie.

A proč je důležité dělat věci jinak? „Asi především proto, že se svět kolem nás neustále mění. Právě vzdělávací instituce, jako jsou školy, a kam osobně řadím i galerijní instituce, nemohou přijímat žádná dogmata, ověřené, a tedy bezpečné způsoby komunikace. Je nutné hledat způsoby, jak dělat věci jinak,“ dodává Horák. ∞


text: Martina Freitagová

Svým výtvarným dílem i aktivistickou činností rozkrývá a podrývá zavedené mocenské struktury naší společnosti. Pronikavé směsice mytologických, ale i vědeckých či popkulturních odkazů útočí zejména na politicko-společenské uspořádání současného světa a genderovou předpojatost. Podobně invazivní jako obsah prací Marie Lukáčové je přitom i jejich forma.

A vlastně nezůstává jen u obsahu a formy. Když měla před necelými dvěma roky Marie Lukáčová reagovat na zadání znějící umění ve veřejném prostoru, instalovala svoje video rovnou do showroomu nejmenovaného řetězce prodávajícího elektrospotřebiče. Vše se navíc nacházelo přímo v jednom z chrámů pozdního kapitalismu, v pražském obchodního centru Palladium. Coby komunikační nástroj pro svou videokoláž I Became a Man Who I Love to Be With tak Lukáčová důmyslně využila tradiční atribut moderní „idylické“ domácnosti – televizory se širokoúhlou obrazovkou.

Podobný kontrast volí umělkyně i ve své zatím poslední práci Magie v době konjunktury. Dvojici mladých žen kriticky rapujících o toku peněz a roli bank ve společenském systému či environmentální krizi slouží jako pozadí stylová designová kuchyň. Tedy opět prostředí, jež je spojováno spíše s bezstarostným blahobytem a pohodlím, než s vidinou fatálních globálních problémů. Nevinně vyhlížející příprava snídaně, která doprovází projev dívek, navíc zahrnuje i motivy dobře známé z vizuálního jazyka televizní reklamy – otevírání šuplíků pomocí letmého přitlačení kolenem či zalévání misky plné cereálií proudem čerstvého mléka. Magie dnešních dnů tak podle Lukáčové spočívá mimojiné v „kouzlu“, kdy finanční investice na jedné straně planety mohou znamenat zánik deštného pralesa na konci druhém. Sama umělkyně ke své práci dodává, že „základní pravidlo vrcholových bankéřů a bankéřek je však udržet své tajemství před obyčejnými lidmi, a tak striktně dodržují svůj odosobněný výraz frigidních hybatelů ekonomie.“

Dej mi prosím takové tělo, které bych mít chtělo
Zejména ve svých starších výtvorech reflektuje Marie Lukáčová roli lidského těla v politicko-společenském kontextu dneška. K takovým pracím se řadí i trochu tajuplně působící počin Gizd i Zgarb. Hlavními postavami jsou v něm dvě komplikovaně vymezitelné entity, jež na sebe v tnejvíce případech berou podobu ženských těl. V průběhu místy až groteskní a jindy zase téměř mrazivé koláže ovšem vyvstává na povrch, že původ a podstata obou protagonistek sahají do říše jedovatých hub, snad kamsi až k nechvalně proslulým muchomůrkám zeleným. Gizd i Zgarb jsou díky tomu nejen schopny plynule přecházet mezi jednotlivými formami, a tím pádem unikat třídění nynější patriarchální společnosti, ale zároveň disponují i smrtelnou toxicitou. Tu se dle vlastního prohlášení rozhodly správně nasměrovat, když „pro zkvalitnění veřejného prostředí, vužívajíce výhod týdenního průběhu svých jedů, putovaly napříč krajinou a konali společenské dobro v podobě eliminace vládnoucích elit.“

Rozmočená normativita
Jako další nástroj k znejištění divácké percepce využívá Lukáčová různé nesousledné pojímání času. To je přítomno i v práci Who is the Agent, my Frozen Frog?. Spekulativní příběh nás zavádí do prostředí slovenských vodopádů v zimním období a starých skotských hradů. Sleduje přitom osudy dvou notně rozdílných kolektivů. Prvním z nich je těžkým, mokrým sněhem se vláčející a navýsost konformně působící skupinka turistů s lehce rozmrzelým průvodcem, druhým potom čtveřice záhadných, vzájemně propojených čarodějnic oděných do zvířecích kožešin a ponejvíce se ocitajících v záři jeskynního ohně. Skrze prolínající se dějové linie a pro svou tvorbu tradiční mísení vědeckých s mytologických motivů přemítá umělkyně prostřednictvím svého díla nad účinky lidského konání na životní prostředí i na lidské tělo jako takové.

Marie Lukáčová se frekventované problematice genderu dotýká i prostřednictvím fenoménu postčlověka. Výrazným je v tomto ohledu výtvor Siréna, jenž rovněž využívá konfrontaci různých časových rovin. Video, jehož verbální složka je výjimečně omezena pouze na voiceover, podnětným způsobem otevírá možnost posthumánních bytostí jakožto jsoucen překonávajících genderovou diferenciaci.

Kam až to dospěli?
Alternativní postupy jako bohaté členění obrazu, sestavování jeho rozmanitých podob a nelineární příběh však Marie Lukáčová zjevně neužívá bez výjimky. Poměrně jednolitým dojmem působí po formální i narativní stránce video What Would Evolution Do?.

Prostřednictvím několika metafor, mytologických, ale i prvků science-fiction v něm autorka předkládá svou reflexi na problematický vztah pokroku a moci. Lidská civilizace se v krátkém snímku ocitá na pokraji zkázy a ve snaze zvrátit svůj osud je nucena vydat se nazpět až k počátkům života pod mořskou hladinu. Na náročnou výpravu jsou vysláni tři zástupci nesoucí rozdílné podoby – polonahý muž, fena německého ovčáka a létající ocelový objekt se zlatým středem (ponejvíce připomínající útvar složený z ráčnových klíčů). Na pozadí rozpadu skupiny v důsledku diskutabilního vztahu její maskulinní a feminní části a následného fiaska celé pouti přitom vyvstává autorčina radikální obžaloba patriarchátu.

Coolnes i v kuchyni
Nejbližší tvůrčí kroky Marie Lukáčové bude možné sledovat i v rámci letošního finále Ceny Jindřicha Chalupeckého. V něm se letos osmadvacetiletá umělkyně ocitla coby výrazná zástupkyně jednoho z aktuálních uměleckých proudů kriticky přehodnocujících heteronormativní uspořádání světa. Konvenční struktury ale Lukáčová dlouhodoběji narušuje také v rovině obrazu. Ten je v jejím díle často rozčleňován, rozličně mutován a následně spojován. Míseny jsou tak inscenované scény s těmi dokumentárními i se zmíněnou 3D animací. Divák je také opakovaně vystavován až kontrastně se měnícím rychlostem záběrů a velmi dynamickému charakteru kamery s častým střídáním perspektiv.

Marie Lukáčová svým spekulativním přístupem, otevíranými tématy, ale i vztahem postav a narativu, fragmentarizací obrazu či jeho nehiearchickým uspořádáním usiluje o vytrhnutí z navyklého vnímání světa. A jako progresivní se jeví i autorčina nejnovější snaha o oživení role rapu jako potenciálního prostředníka společenské změny.
A je v mnoha ohledech příznačné, že tak činí právě i z prostředí (stylizované) domácnosti… ∞

Letošní ročník třeboňského Anifilmu v kategorii videoklip vyhrála píseň od dua Seth Schwarz & Be Svendsen s názvem Elves of Karoo. Zhlédnutí onoho po všech stránkách povedeného díla ve mně zanechalo hluboký zážitek, který se vám tímto ekfrastickým textem pokusím přiblížit a interpretovat.

Francouzsko-kanadský autor animace Yves Paradis ztvárnil ve skoro sedmiminutovém klipu příběh naprostého souznění. Podařilo se mu vyjádřit sounáležitost mezi bližními a vnímajícími tvory, kteří, ač nesmírně fyziognomicky odlišní, jsou hluboce spojeni rytmem, hudbou, radostí z tance a neřízenou láskou. Jejich srdce bijí stejnou tepovou frekvencí. Biblická metafora Noemovy archy sdružující na svých palubách páry všech zvířat je tu modifikována do roztomilé heterogenní společnosti, jež se blíží ráji. Malá bárka, na níž se nacházejí průvodci dnem i nocí, DJs, kteří obsluhují mixážní pult s reproduktorem, se zvolna pohybuje prostorem, proplouvá na cestě kolem světa a pod svou stěžeň bere ty, kteří hudbu zaslechli a zatoužili po prozření a vykoupení skrze ni z přízemního pobývání na planetě Zemi. Idealistický hudební prostor je rámován barevnou kompozicí postav v duhových barvách, jež se díky přítomnosti na správném místě a ve správný čas stávají vyvolenými, těmi, kdož byli pozváni, kdož byli osvíceni, jimž byla ozářena existence hudbou, krásou a láskou. Byli políbeni hudbou. A mohli onen zážitek sdílet s ostatními spolucestujícími.

Hudební producenti skrze svoji tvorbu zprostředkovávají svým posluchačům transcendentální zážitek, naplňují mysl čistě pozitivní energií bez nekalých úmyslů, pozvedávají ducha i tělo, působí na celou psýché, protože v tomto pomíjivém stavu absolutního a opravdového rauše je člověk skutečně v ráji. Ano, je to pomíjivý stav. Ale každý jeden účastník takového zážitku nabyl jistou zkušenost. Jejím prostřednictvím může rekapitulovat svůj dosavadní život. A rovněž může ovlivnit svůj život následující. Přelomová událost.

Svět uzavřený ve videoklipu Yvese Paradise je světem biedermeieru. Je to idealizovaná představa splynutí možného a proveditelného. Je to Ratibořické údolí z nejznámějšího románu Boženy Němcové. Je to uvázaná kytice lučního kvítí Karla Jaromíra Erbena. A přesto je to současná realita 21. století – představa ideálu modifikovaného a přeloženého do člověku srozumitelné formy.

Originálních témat je na světě velmi omezené množství, zbývá-li vůbec nějaké ještě nezpracované. Oproti tomu forma, tvar, snaha o dokonalou kompozici je právě to, co zajímá pravého umělce. A ve videoklipu Elves of Karoo se spojilo obojí: téma s brilantně vycizelovanou formou. Nebojme se proto jít do hloubky, pod povrch skutečnosti, otevřít se nepřístupnému prostoru. Ta pravá podstata je totiž často skryta pod na první pohled banální slupkou animovaného videoklipu.

Jaký vztah mají studenti jedné z našich nejprestižnějších uměleckých škol ke svému oboru a jeho historii? A jaký mají vztah k okolí – jak ho vnímají a jak na něj dokážou reagovat? Na to se až do 22. září můžete zajít podívat do Pavilonu skla v Klatovech. Kromě stálé expozice tu nyní najdete i práce studentů z Ateliéru skla Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Krátkodobá výstava nese příhodný název Sklo nebo život!.

Část studentů Ateliéru skla UMPRUM přivezla své klauzurní práce, ve kterých se povinně věnovali tématu zátiší. „Studenti během semestru zpracovali rešerši a napsali esej, kde si každý vybral nějaké období nebo konkrétního umělce. Museli se tomu opravdu hodně věnovat, a myslím, že i díky tomu to dopadlo velice dobře,“ vysvětlil profesor Rony Plesl, vedoucí ateliéru.

Uvnitř Pavilonu je tak dohromady k vidění jedenáct závěrečných prací studentů. Dále tu ještě najdete devatenáct studentských návrhů karaf do restauračních zařízení. Jsou vystaveny pohromadě, a lze u nich tedy jednoduše porovnávat funkčnost či krásu jednotlivých zpracování.

Díla klauzurní jsou oproti tomu velmi různorodá, přesto je i mezi nimi možné vysledovat dva hlavní motivy, které se ve většině prací více či méně objevují. V prvé řadě jde o téma přepychu, exkluzivity a moci, které často nalezneme na barokních zátiších. Na nich zobrazovaná hojnost může být na jednu stranu fascinující a lákavá, na druhou však může být vnímána až jako nepřirozená a zhoubná (memento mori). Dobrým příkladem díla, které k tomuto paradoxu odkazuje, je práce Daniela Kinského. Ten zkoumal právě zátiší minulosti a výsledkem je Styl života, plastika z taveného a lehaného skla. Jde o stříbřitou skleněnou draperii, na níž leží dvě působivě zpracované „uzené makrely“. „Celé to působí honosně, ale když se zaměříte na ten samotný symbol bohatství, tak je to jen uzená makrela, která vlastně tak trošku smrdí,“ poznamenal k tomu autor.

Dalším vědomým či podprahovým námětem prací studentů je životní prostředí a vše s ním spojené, ať už jde o krajinu, jídlo, které nás místo výživy pomalu otravuje (Zátiší Mac-Menu z uranového skla od Anny Jožové), či beznadějné pocity, které v nás vyvolávají nevratné změny v našem okolí (Melancholie III. od Eleny Thalie Scholz). Samozřejmě jsou zde i práce, které motivy nadbytku i přírody nějakým způsobem kombinují, jako například tři Vázy Františka Jungvirta. „Vybral jsem si tři pro mě silné body z obrazu Adriaena van Utrecht. Byl to zajíc nebo scéna z lesa, který mě v myšlenkách navrací zpět na rodnou Šumavu, potom papoušek s exotickým ovocem, který představuje hojnost, a nakonec hmyz, který je symbolem dokonalosti v řemesle,“ řekl tvůrce ke svému dílu.

Zahrada plná Hnízd
Expozice Sklo nebo život! ovšem nekončí stěnami Pavilonu. Naopak, návštěvník se jako první setká s pracemi na zahradě PASKu, jejichž původ a příběh je poněkud odlišný od děl uvnitř. Autory Hnízd jsou absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Marek Šilpoch a skupina umělců Gojo (Michal Papež, Nico Prokop, Jan Varaday). Ti se dlouhodobě zabývají světelně-objektovými instalacemi na hudebních akcích, a právě pro tyto účely původně vznikla i Hnízda. „Těch objektů jsme ve sklárně Ajeto udělali dohromady devět a byly na akci, která se konala ve spolupráci s kolektivem Harmony. Myslím si, že to fungovalo skvěle, měli jsme v tom namapovaná světla, která jsme řídili přes počítač,“ osvětlil Michal Papež a dodal: „V této expozici to světlo mít nebude, protože se předpokládá, že je to tu otevřené jenom přes den.“ Nechme se ovšem překvapit, je možné, že v rámci jednorázové akce se Hnízda rozsvítí alespoň na jednu či pár nocí.

Technický zrod Hnízd je též velmi zajímavý, neboť větve, ve kterých nyní různobarevná „vejce“ leží, sloužily i jako forma, do které se sklo vyfoukávalo, a v některých případech se staly dokonce i kleštěmi, kterými se horká hmota tvarovala. Barevnost skla volili tvůrci podle citu a momentální nálady. Divákovi je u tohoto díla ponechán prostor pro fantazii a vlastní interpretaci, symbolickým rozborem nebo hlubokou analýzou se autoři nezabývali. „Tam jde spíš o návaznost na naše předchozí věci, kluci pracují se dřevem, a já jsem většinou do těch dřevěných objektů vkládal zářivky. Chtěl jsem se zase posunout k něčemu novému, a tak jsme spojili dřevo se sklem. Žádná konceptuální práce, jaká je třeba uvnitř u těch zátiší, to není. Tohle jsou opravdu volné objekty, symbolizující tak možná naší svobodu mysli,“ dodává k tomu se smíchem Marek Šilpoch.

Poslední část výstavy, koláže fotografií z předchozích výstav studentů Ateliéru skla profesora Rony Plesla, se nachází v chodbě jezuitské koleje, která je přístupná z klatovského náměstí Míru. ∞


Sklo nebo život! (práce studentů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze – ateliér prof. Rony Plesla)
PASK – Pavilon skla v Klatovech (Hostašova 917, Klatovy)
19. 6.—22. 9.

Co by se mělo do kamenů tesat, kreslí se do knihy, a na kameny se maluje. Roman Franta – malíř, pedagog, autor hojně zastoupený v uměleckých sbírkách, je nyní i romanopiscem.