Jedním z oborů, který je připisován primárně spíše mužům, je právě architektura. A právě kniha Ženy v architektuře ukazuje mýlku, která rozporuje pravidlo.

Mistrovství si žádá čas, píli, nasazení, vůli i talent. Prosazení v oboru pak ostré lokty, kterými nedisponuje ani každý muž, natož každá žena. Úspěch ale není vždy podmíněn pouhou dravostí, kvalitou vedoucí k cíli je i vytrvalost a pracovitost. Ta ovšem vyžaduje neústupnost a často velký časový náklad. Do něj lehce vstupují nejrůznější okolnosti, které neplánuje aktér, ale život. A tak se z mladé architektky, která začíná budovat svou kariéru, stává žena s novým příjmením svého manžela a jakoby snad veškerá její dosavadní práce pod jejím jménem za svobodna měla začít znovu. V současné době digitálních evidencí a množství dat z mnoha zdrojů, není problém rychle hledanou aktérku dohledat a identifikovat i bez koncovky –ová, ale v době fyzických kartoték, tužky a papíru byla kvůli pouhé změně příjmení orientace ve veškeré práci dané ženy ztížená. Nejen na tento aspekt myslí výzkum, ze kterého právě kniha Ženy v architektuře ústí a obsahuje ve svém závěru rejstřík přehledu příjmení. Tento ohled si v kariéře muž neuvědomí a práci tak buduje kontinuálně pod svým jménem, de facto svou značkou. A takové „přerušení“, kterým je změna příjmení z důvodu manželského svazku, může být pro ženu značně frustrující mezník a fakticky – skutečně, matoucí.

Očekávaně hutnějším obsahem knihy je pak obrazový doprovod s komentářem, který se daným autorkám věnuje v širokém spektru – předkládá jak studie a skici, tak samozřejmě fotografie realizací, ale i další různé reprezentativní materiály. Stěžejní části jsou eseje a odborné studie, které se tématům žen v architektuře druhé poloviny 20. století věnují v mezioborových souvislostech, z teoretického i praktického hlediska. Petra Hlaváčková publikuje text Mlčení o genderu, Karina Hoření s Barborou Vackovou pokračují s textem Nedokončená emancipace. Rovnost, která stále uniká, sepisuje Mary Pepchinski a další autorky rozvíjí knihu až k jejím 416 stranám.

Summa summarum – pro zařazení této knihy do osobní knihovny snad neexistuje jediný záporný argument – a to ani od muže. Knihovna čekala na svou žlutou knihu.

Ženy v architektuře / Kritické studie a genderové analýzy českého architektonického prostředí po roce 1945
Klára Brůhová, Helena Huber-Doudová, (eds.)
UMPRUM, NGP, Praha, 2024, 416 str.

Jaký vztah mají studenti jedné z našich nejprestižnějších uměleckých škol ke svému oboru a jeho historii? A jaký mají vztah k okolí – jak ho vnímají a jak na něj dokážou reagovat? Na to se až do 22. září můžete zajít podívat do Pavilonu skla v Klatovech. Kromě stálé expozice tu nyní najdete i práce studentů z Ateliéru skla Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Krátkodobá výstava nese příhodný název Sklo nebo život!.

Část studentů Ateliéru skla UMPRUM přivezla své klauzurní práce, ve kterých se povinně věnovali tématu zátiší. „Studenti během semestru zpracovali rešerši a napsali esej, kde si každý vybral nějaké období nebo konkrétního umělce. Museli se tomu opravdu hodně věnovat, a myslím, že i díky tomu to dopadlo velice dobře,“ vysvětlil profesor Rony Plesl, vedoucí ateliéru.

Uvnitř Pavilonu je tak dohromady k vidění jedenáct závěrečných prací studentů. Dále tu ještě najdete devatenáct studentských návrhů karaf do restauračních zařízení. Jsou vystaveny pohromadě, a lze u nich tedy jednoduše porovnávat funkčnost či krásu jednotlivých zpracování.

Díla klauzurní jsou oproti tomu velmi různorodá, přesto je i mezi nimi možné vysledovat dva hlavní motivy, které se ve většině prací více či méně objevují. V prvé řadě jde o téma přepychu, exkluzivity a moci, které často nalezneme na barokních zátiších. Na nich zobrazovaná hojnost může být na jednu stranu fascinující a lákavá, na druhou však může být vnímána až jako nepřirozená a zhoubná (memento mori). Dobrým příkladem díla, které k tomuto paradoxu odkazuje, je práce Daniela Kinského. Ten zkoumal právě zátiší minulosti a výsledkem je Styl života, plastika z taveného a lehaného skla. Jde o stříbřitou skleněnou draperii, na níž leží dvě působivě zpracované „uzené makrely“. „Celé to působí honosně, ale když se zaměříte na ten samotný symbol bohatství, tak je to jen uzená makrela, která vlastně tak trošku smrdí,“ poznamenal k tomu autor.

Dalším vědomým či podprahovým námětem prací studentů je životní prostředí a vše s ním spojené, ať už jde o krajinu, jídlo, které nás místo výživy pomalu otravuje (Zátiší Mac-Menu z uranového skla od Anny Jožové), či beznadějné pocity, které v nás vyvolávají nevratné změny v našem okolí (Melancholie III. od Eleny Thalie Scholz). Samozřejmě jsou zde i práce, které motivy nadbytku i přírody nějakým způsobem kombinují, jako například tři Vázy Františka Jungvirta. „Vybral jsem si tři pro mě silné body z obrazu Adriaena van Utrecht. Byl to zajíc nebo scéna z lesa, který mě v myšlenkách navrací zpět na rodnou Šumavu, potom papoušek s exotickým ovocem, který představuje hojnost, a nakonec hmyz, který je symbolem dokonalosti v řemesle,“ řekl tvůrce ke svému dílu.

Zahrada plná Hnízd
Expozice Sklo nebo život! ovšem nekončí stěnami Pavilonu. Naopak, návštěvník se jako první setká s pracemi na zahradě PASKu, jejichž původ a příběh je poněkud odlišný od děl uvnitř. Autory Hnízd jsou absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Marek Šilpoch a skupina umělců Gojo (Michal Papež, Nico Prokop, Jan Varaday). Ti se dlouhodobě zabývají světelně-objektovými instalacemi na hudebních akcích, a právě pro tyto účely původně vznikla i Hnízda. „Těch objektů jsme ve sklárně Ajeto udělali dohromady devět a byly na akci, která se konala ve spolupráci s kolektivem Harmony. Myslím si, že to fungovalo skvěle, měli jsme v tom namapovaná světla, která jsme řídili přes počítač,“ osvětlil Michal Papež a dodal: „V této expozici to světlo mít nebude, protože se předpokládá, že je to tu otevřené jenom přes den.“ Nechme se ovšem překvapit, je možné, že v rámci jednorázové akce se Hnízda rozsvítí alespoň na jednu či pár nocí.

Technický zrod Hnízd je též velmi zajímavý, neboť větve, ve kterých nyní různobarevná „vejce“ leží, sloužily i jako forma, do které se sklo vyfoukávalo, a v některých případech se staly dokonce i kleštěmi, kterými se horká hmota tvarovala. Barevnost skla volili tvůrci podle citu a momentální nálady. Divákovi je u tohoto díla ponechán prostor pro fantazii a vlastní interpretaci, symbolickým rozborem nebo hlubokou analýzou se autoři nezabývali. „Tam jde spíš o návaznost na naše předchozí věci, kluci pracují se dřevem, a já jsem většinou do těch dřevěných objektů vkládal zářivky. Chtěl jsem se zase posunout k něčemu novému, a tak jsme spojili dřevo se sklem. Žádná konceptuální práce, jaká je třeba uvnitř u těch zátiší, to není. Tohle jsou opravdu volné objekty, symbolizující tak možná naší svobodu mysli,“ dodává k tomu se smíchem Marek Šilpoch.

Poslední část výstavy, koláže fotografií z předchozích výstav studentů Ateliéru skla profesora Rony Plesla, se nachází v chodbě jezuitské koleje, která je přístupná z klatovského náměstí Míru. ∞


Sklo nebo život! (práce studentů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze – ateliér prof. Rony Plesla)
PASK – Pavilon skla v Klatovech (Hostašova 917, Klatovy)
19. 6.—22. 9.

Dorota Branna (* 1989) se narodila v Třinci. Absolvovala ateliér ilustrace a grafiky Juraje Horvátha na pražské UMPRUM, dále rok studovala volné umění v japonské Tojamě na fakultě designu a umění a rok v ateliéru volné grafiky a ilustrace Dušana Kállaye na bratislavské VŠVU. Úzký vztah Doroty Branne ke květinám, přírodě a botanice je z motivů jejích prací na první pohled patrný. Detailní a precizní zobrazení jednotlivých motivů a vědecký přístup v znázorňování je rozpoznatelným rukopisem. Propojování zdánlivě nesouvisejících motivů v subjektivní až fantazijní svět je pak další z vrstev autorčiných prací. Popisnost a konkrétnost jednotlivých motivů propojená v racionálně neuchopitelné světy v jejích dílech vytváří prostor pro divákovo subjektivní vnímání, hru s významem a nalézání nových souvislostí. K vědeckému/studijnímu zobrazování rostlin ji dovedla fascinace touto formou, která se zaměřuje na dokonalý úhel pohled, detailní přesnost a působí jako stylizace – tedy rostlina je zobrazena vlastně tak, jak ji v reálném světě nikdy nemůžeme spatřit. V současnosti se věnuje maloformátovým akvarelovým malbám a ilustracím. ∞

Klára Zahrádková (* 1990) absolvovala studium v Ateliéru ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM s roční stáží na UDK Berlin v ateliéru Henninga Wagenbretha a půlroční stáží v ateliéru Socha II. Krištofa Kintery. Věnuje se ilustraci a grafickému designu (onkubator.com). Jako grafička a výtvarnice spolupracuje s českou experimentální hudební scénou. Spolu s Alžbětou Zemanovou a Jakubem Plachým otevřeli Xao – knihkupectví a galerii se zaměřením na obrazovou knihu, současnou ilustraci a komiks (xaoxax.cz). Mezi její autorské knihy patří Návody k použití, Kůže kožešina trofej lasička fretka kuna otazník, Z oceli a větru, Gewalttätige Rezepte ohne Blut (Násilné recepty bez krve, spolu s Hansem Lichtenwagnerem), Aroma souznění, Jaro. V roce 2016 získala stipendium Nadace Miroslava Šaška na knihu Kůň a had, která byla oceněna třetím místem v kategorii Bibliofilie a autorské knihy v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2017. ∞

Pet-art je pojem, kterému ve svých sochařských intervencích dává podobu sochařka Veronika Richterová. Návštěvníka studoven Městské knihovny v Praze vtahuje do dvou monumentálních site-specific instalací, ale také k otázkám ekologie, nadprodukce a plýtvání.

V dílech, která mění až do konce tohoto roku prostory Městské knihovny v podmořskou hlubinu, využívá plast a další škálu obalových materiálů. Návštěvníky vtahuje do svého imaginativního podmořského světa a nechává studovnami Městské knihovny proplouvat barevné medúzy, jejichž jemné taneční pohyby vytvářejí iluzi vlnění masy vodních proudů pod optimisticky prosvětlenou hladinou. Nehlučné prostředí první studovny navozuje pocit klidu na dně oceánu porostlého mořskými korály. V dalším sále nechává návštěvníka nahlédnout pod hladinu sladkovodního jezírka, k jejímuž ztvárnění sochařku inspirovalo množství silných prožitků na cestách po Japonsku. º

Veronika Richterová: Studovny pod hladinou
Ústřední knihovna (Mariánské nám. 1, Praha 1)
27. 3.—31. 12.

Eva Maceková (* 1984) se narodila ve slovenském Martinu. Studovala v Ateliéru ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM. Její tvorba se pohybuje v rejstřících výrazné barevnosti, v kontrastu k tomu pak i ve škále odstínů šedi. Přístupy ke grafice ale volně kombinuje a propojuje. Věnuje se tematické ilustraci, grafice, tvorbě komiksů, ilustruje knihy. Její rukopis je rozpoznatelný skrze prvky dětské bezprostřednosti či výrazné kresebnosti. Zajímají ji mýty, bytosti na okraji, středověké vidění. Její práce se často pohybují v mezích naivní dekadence a tragikomických apokalyptických motivů. Množství jejích obrazů je elementárními odkazy ke stavům podvědomí. Pracuje převážně spontánně, občas využívá automatismus a sen. Často vychází z literatury a hudby. Za knihu 12 hodin s Oskarem (nakladatelství Baobab) získala 1. místo v kategorii Literatura pro děti a mládež (Nejkrásnější české knihy roku 2012). Vystavuje na samostatných i skupinových výstavách. ∞

Jan Bažant aka Hza Bažant (* 1979) se narodil v Praze. Studoval na DAMU Scénografii alternativního a loutkového divadla. Absolvoval stáž v atelieru ilustrace a grafiky na UMPRUM. Doktorské studium zakončil na Katedře alternativní a loutkové tvorby a její teorie DAMU. Záběr jeho práce spojuje divadlo, pouliční performance, komiks a autorské grafické techniky, zejména sítotisk. Je autorem grafických novel Krakatit, Pán času a řady kratších příběhů. Jeho kniha Nusle byla oceněna v soutěži Nejkrásnější české knihy 2015 za ilustrace a s grafikou Podél toku se stal laureátem ocenění grafika roku 2016 za serigrafii. Koncepce vyprávění knihy Nusle je založena na celostranách, ve kterých se paralelně odehrávají jednotlivé dějové linky. Vychází z cyklu grafických tisků Nusle, které vznikají přímo inspirovány reáliemi této pražské čtvrti již od roku 2009. Grafiky zobrazují surreálné scény, kde se odvíjí řada příběhů zdánlivě nesouvisejících, ale ve skutečnosti hluboce provázaných. Odkazují na sny, na příběhy, které si domýšlíme z fragmentů událostí, jež nás letmo míjí. Parafrázují tímto život ve městě, kde nás obklopuje tisíce příběhů, ze kterých zachytíme jen střípky, a přece dohromady dávají velkolepý celek – město. ∞

Nečíslovanou exhibici těch nejlepších pokladů ve vé-dvojkové vazbě obaluje stříbrný papír, ze kterého se po jeho rozložení stává plakát s přehledem jednotlivých stran publikace, nebo ještě lépe s přehledem toho nejlepšího za deset let fungování Ateliéru grafického designu a nových médií aka OSTROVA POKLADŮ na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze pod vedením Petra Babáka.

Nejedná se o žádnou mohutnou publikaci, jakou by kde kdo k deseti letům vydával, ale listuji poměrně skromným výstupem, který ale obsahově představuje highlighty českého studentského grafického designu. Proč jste zvolili zrovna tuhle formu publikace?
Těch konceptů, jak oslavit deset let, bylo v naší redakční skupině, kde nás bylo šest, celkem požehnaně. Od jednoduché appky přes speciální sympozium nadusané přednáškami o GD až po rozličné halucinace na téma grafický design. Seděli jsme nad tím, ale zásadní zpráva pak přišla ze školy, že to musí být kniha, kterou prostě škola finančně podpořila a se kterou může pak dále obchodovat. Měli jsem však už od začátku jasno, že po krabici OSTROVA POKLADŮ vydané k pěti letům od založení ateliéru, která obsahovala hlavně texty, komentáře, hodnocení, přizvali jsme tehdy i řadu externistů z různých oblastí, byl v ní třeba seznam a přesné textové zadání všech úkolů, které studenti řešili, sada plakátů, dále více než 6 hodin videa, prostě krabice, která obsahovala minimum obrázků a to z prostého důvodu: byli jsme pořád na začátku, hledali jsme „tvar“ ateliéru, zaostřovali obrysy a prací, které se mohly ukázat světu, zase moc nebylo. K deseti letům je koncept přesně opačný. Chtěli jsme ukázat, co už studenti a dnes už i absolventi na ulici udělali, co bylo vidět a co nám přijde, že už daleko lépe popisuje a rámuje naší cestu. Třeba Kolektiv, Mütanta, Dip, Magio, Advancedesign, Paralle Practise, 1a2v1, Okolo, Vajco, Deep Throat a mnoho dalších. Měli jsme taky naprosto jasno, že chceme mít knihu fresh, knihu barevnou, navoněnou, prostě pěknou kočku. A to, že bude malá, co do rozměru i rozsahu, bylo taky jasné. Prostě kniha do kapsy, kniha kompas, kniha se sladkými plody. Ne nějaký sedmitunový pomník, nejlépe s černou obálkou v plátně, a s ražbou, a na osu umístěný název a to všechno za 3 litry. Takových knih už je na světě věříme dosti. My ještě žijeme a rozhodně to tady nebalíme!

Jaké osobnosti utvářely tvůj přístup ke grafickému designu?
Nebudu tady asi čtenáře složitě zasypávat svými příběhy, proč zrovna tato jména, která uvedu. U každého to jsou jiné a pro mne moc důležité pohnutky, často je to příběh, který se mi v daném období udál a posunul mě dál, ale pokud bych chtěl najít alespoň nějakou definici či spojnici, tak mě zajímají určité protipólné osobnosti. Často jsou spíše na okraji a zkoumají břehy. Často to jsou póly od inte­lektuálního chladu až po neřízenou emoci. Bez obrazu či zavalené tvary. Henri Michaux vedle Sutnara, hudba Anthony and The Johnsons, Julia Holter, The Shamen, Václav Stratil, Zoo Kid, Young Thug, Ssion, Susanne Sundfør, spisovatelé Musil, Gibson, Hamsun, Novalis, Joyce nebo fantastický severský Jon Fosse a jeho dva díly Melancholie, zase určité hranice formy psaní. Minimal & concept art, filmaři Kim-ki Duk, Michel Gondry, Wang, Lynch, Karel Zeman a milióny dalších. Určitě architekti jako třeba Oscar Niemayer, Hadid, Ando, Šépkův svět, lidi kolem parametrické architektury. Moji učitelé v Brně, umělci, hlavně Dalibor Chatrný, Jiří Valoch nebo J. H. Kocman, mám rád aktivity některých wrajterů, u nás hlavně skupinu CAP, která se s tím nemaže, Alexeyje Kljukova, prostě žádná břečka, ale solidní solitéři, a dá se říct, že pravověrných grafických designéru v seznamu asi moc nebude. Navíc se snažím i o těchto psát, prostě jsou toho stohy, vrstvy, hromady.

Co je dobrý grafický design?
Měl by nějakým způsobem reagovat na zadané téma, často používaný, ale vlastně dost nepřesný výraz – tzv. sloužit tématu. Nejsme totiž umělci, kteří si tvoří něco pro sebe. Dostáváme zakázky, které od nás zadavatelé chtějí zpracovat. Takže dobrý design hlavně pomáhá zadání. Doprovází ho do světa. Ale pozor, někdy klidně může jít zpracování tématu i proti zadání a krásně mu poslouží.

Jak studenty do svého ateliéru vybíráš?
Už se z toho stalo jisté klišé, ale nepřišel jsem na jiný výraz a to je: zajímají mě studenti, kteří mají svůj svět. Nejsou to otroci středních škol. Nejsou to takoví ti šprťáci, co za víkend udělají do školy kromě zadaných zátiší dalších dvacet těch samých navíc, aby jejich jednička byla ještě větší. Ano, posedlost je naprostý základ, ale mě zajímají studenti, kteří vedle školy mají svůj svět. Dělají mimo zadání svých, často okoralých, pedagogů. Nazajímají mne nekonečné varianty plakátu na školní plesy, na téma ekologie nebo míru, ano míru, stále to jede, holubice a plakát, který má vyřešit problémy světa. Zajímá mě, co ti lidi dělají mimo. Co poslouchají za hudbu, jak je ovlivňuje, kudy se vydávají na vlastní cestu. To je moc důležité, vlastní cesta, vlastní svět a je úplně jedno, kolik lidí po ní šlo už před vámi.

Považuješ těchto 219 realizací, zařazených do POP10, za to nejlepší, co Ostrov pokladů vytvořil?
Určitě ne. Ani náhodou. Je to prostý výběr toho, na čem jsme se v rámci redakční rady, ve které kromě mě byli Lukáš Kijonka, Jan Matoušek, Richard Wilde, Zdeněk Kvasnica, Jaromír Skácel, shodli. Za deset let ateliér vyprodukoval stohy prací, vždyť si jen vem, že jde o deset let, tedy o dvacet semestrů, ve kterých se vystřídal zástup studentů, stážistů. Jak však často říkám, věřím, že doba opuletních, výpravných tisícistránkových knih pomalu odchází. Chtěli jsme vytvořit čerstvou knihu do kapsy, návod či spíše návěstí pro zájemce. Jde o vzorek. Ostatní je jen a jen na čtenářích a času, který jí chtějí věnovat. Je to jen a jen o času. Beru tuto knihu spíš jako určitou kešku, zapomenutou někde pod pařezem.

Před více než čtyřmi lety zpracovávali tví studenti návrh redesignu časopisu Kulturní Pecka. Ze semestrální práce vzniklo několik obzvlášť povedených výstupů a změna podnítila i restrukturalizaci měsíčníku včetně nového názvu, kterým se stal Artikl. Nedá mi to nezeptat se, proč tenhle počin není zařazen v POP10 bilanční knížce ateliéru?
Protože možná patřil k těm lepším, ale rozhodně v té záplavě nebyl z mého pohledu nejlepší. Zcela upřímně, určitě si pamatuješ na celkem výživné diskuze s vaší tehdejší redakcí. Ten časopis a už jen ten název Kulturní Pecka. Kruci, co to bylo za slovní estetiku? Pamatuješ, jak na schůzkách s vámi byla snaha vlastně vůbec rozklíčovat už jen ta dvě slova, co to vlastně definují? Byl to časák pro vesnický trempy, který zabloudili do džungle města? Pro unavené houbaře, kteří ale občas musí zajít na metalovej koncert, nebo by je sežrali červi? Prostě už název neměl kulturu, neměl styl a myslím, že jsi to pochopila. Ano, bylo to od nás drzé a kruté a ty diskuze nebyly rozhodně příjemné, jestli si pamatuješ, ale byly naprosto nutné, a jak se pak ukázalo i pro vás a to bylo hodně důležité. Pamatuju se, jak jsme se taky bavili o úrovni jednotlivých článků, byl to tehdy většinou marast, takové prázdné zpravodajství, nic, popis skutečnosti. Nafoukaně si myslím, že ty diskuze v našem ateliéru vás výrazně nakoply k zásadním změnám. Samozřejmě i ke změně tak zcela zásadní, jako je název celého projektu. Takže za sebe vás moc chválím za odvahu, se kterou jste pak do toho šli, a všechny ty tehdejší změny si myslím, že se krásně zrcadlí až dnes. Po letech jsem četl nějaké texty a paráda. Fakt jsem čuměl, jak jste proměnili ansábl psavců a že ten časopis má kulky. Takže radost, ale v té grafice jste mohli jít určitě ještě dál. Trocha podělanosti ve vás tehdy byla a věřím tomu, že dnes byste už byli odvážnější.

V knize velmi důvtipně vyvstává, kromě množství vizuálů, i poměrně stěžejní otázka – „Psát o grafickém designu u nás nikdo nechce nebo neumí?“ Je tahle řečnická otázka cestou, jak zbytečně nezatěžovat vizuální jazyk slovy a nechat jej vyznít právě v jeho podstatě, nebo si to opravdu myslíš a tímto popíchnutím očekáváš i odpověď?
Jak dobře víš, je to jen jedna z otázek, které se v katalogu objevují. A má přesně znamenat to, co si pokládá. Rozhodně jsme nechtěli dělat jen obrázkový katalog, vždy je za těmito obrázky nějaký příběh, děj, nějaká jasná návaznost na zpracovávané téma. Uvažování o grafickém designu je v našem ateliéru základem. Prostě každý úkol je budován na základě nějaké struktury, osnovy, jak často říkám příběhu. Nevadí, že ho divák nečte snadno a na první dobrou, ale je to vždy reakce na zpracovávané téma. A to, že psát o grafickém designu nikdo nechce a neumí, myslíš si, že to je špatně položená otázka? Bohužel bych řekl, že je to popis zcela reálné situace. Nikdo o něm prostě nepíše. Bylo pro nás celkem tristní zjistit, že když jsme si s naší redakcí knihy POP10 několikrát sedli a chtěli si dát na papír seznam lidí, jejichž názor na grafický design u nás by nás zajímal, tak přesto – nebo asi právě proto, že jsme byli skupina celkem věkově bohatá, nebyli jsme schopni dohodnout se a shodnout na někom, ono teda hlavně opravdu nebylo na kom. Pokud budeš o někom vědět, kdo bude mít chuť o grafickém designu psát a být třeba takovým popularizátorem, jakým je Adam Gebrian v architektuře, dej vědět. V našem oboru to jsou často takové malé, někdy do sebe zahleděné ostrůvky a hlavně bez pokračování. Žádná spolková činnost. No, celkem smutný ostrůvek tohodle grafickýho designu. Přitom by se mohlo říct, že ty lidi si nelezou do zelí, každý má dost práce, nebo každopádně je tady práce pro schopnýho grafickýho designéra spousta a přesto takový smrádek. Vůbec tomu nerozumím. A psaní o oboru? Pche, nic. Zcela výjimečně zazáří nějaká teoretická diplomka často na uměleckých školách, třeba Anna Štysová a její „Je to potřeba“ nebo Julie Kačeřovská a její ponor do tématu knihy „Kniha jako forma umění“ jako svébytného autorského projevu či v poslední době Veronika Nováková a její „Vizuální smog“ nebo „Proto“ Jansy a Bosáka, ale často to jsou jen „epizody“, žádná další soustředěná práce a dál se pak už nic neděje. Po škole temno a provoz a složenky. Byl určitě sympatický pokus kolem projektu Kód, který jako svoji diplomku dělala Markéta Hanzalová a tam taky vypadalo, že by na sebe mohla natáhnout okruh lidí schopných a ochotných psát o grafickém designu, nestalo se tak a po prvním čísle a pár aktivitách kolem šlus, ende. Vycházel tu chvíli časopis Deleatur, ve kterém jsem byl rovněž namočen a dnes se dá mluvit už o silné a vlastně úplně ojedinělé aktivitě zespodu. Časopis, který vytvářeli samotní grafičtí designéři, po pěti číslech šlus, ende. Je tu Iva dříve Janáková dnes Knobloch, do které jsme vkládali jisté naděje, ale její bádání o grafickém designu skončilo u Sutnara, nebo jsme se shodli, že velké očekávání jsme měli o projektu designreader, který startoval hlavně Michal Rydval společně s Kateřinou Přidalovou, ale taky se pak vlastně nic nestalo. Abych jen nekritizoval ostatní projekty a sám jakože nic. Snažím se pravidelně přednášet, prezentovat názory kolem Laboratoře i ateliéru, který vedu na VŠUP, jsem často zván na workshopy, přednášky a veškeré výsledky se snažíme s Laboratoří veřejně prezentovat na řadě různých veřejně přístupných kanálů, píšu pravidelně pro různá média a rozhovory, píšu pro Revolver Revue o pracích napříč obory, které si myslím, že mají přesah, po kterém dlouhodobě volám, jsem často zván do porot, vedu ateliér na VŠUP, pravidelně píšu o pracích studentů oponentské posudky, každý půlrok dáváme až pod nos veřejnosti naše ateliérové snažení, myšlení a úvahy o grafickém designu v rámci semestrálních prezentací, jejichž diskuze jsou vždy veřejné stejně jako každý čtvrtek u nás v ateliéru pořádané tzv. POPy, což jsou prezentace lidí kolem ateliéru, studentů, vedoucích workshopů. Prostě nesedím jen doma a nekoukám z okna, ale to musí hlavně posoudit ostatní.

Deset let aktivního nasazení a vedení ateliéru je už pěkný zářez vrásek na čele. Nebo je to naopak stále spíš energie, kterou ti tahle práce dává? Bilancuješ?
Rozhodně je to energie a určitě neberu tento katalog za finální produkt svého snažení ve školních škamnách, navíc své domovské alma mater. To určité ohlédnutí je dobré hlavně proto, vidět za sebou produkty, jestli před deseti lety nastolená cesta a zakládající manifest, který jsem při nástupu do školy napsal, jestli se naplňuje. I když bych tento rozbor stavu a pohled do historie očekával spíš od někoho zvenčí, stav je takový, že grafický design vlastně vůbec nikoho nezajímá. Je to obor, kterému hoví velká grupa a vedle ní pak velmi malinkaťoučká, skoro neviditelná skupinka svátečních psavců o něm. Věřím, že solidním měřítkem úspěšnosti mé nastolené cesty mohou být absolventi ateliéru a jejich, podle mne, už teď dost jasně viditelná brázda. Na půdě ateliéru vznikla celá řada grafických buněk, které obor aktivně dělají. Řadu z nich jsem vyjmenoval už v úvodu našeho rozhovoru a mohl bych jich připsat ještě více… Myslím si, že dobrým potvrzením smysluplnosti našeho snažení byl možná paradoxně i konkurz na vedení ateliéru, který škola po změnách ve školském zákonu musela letos udělat. Po celý rok vypisuje konkurzy na vedení všech ateliérů na celé VŠUP. Náš ateliér byl mezi prvními, a i když, jak jsem pak slyšel, bylo do konkurzu „proti nám“ oslovena a ponoukána velká řada lidí, nakonec nikdo proti nám nešel. Co to tedy znamená? Často za zády slýchávám, jak ten ateliér nefunguje, že si v něm hrajeme jakoby na design, ale že design je jinde, a pak všichni ti chytráci, kteří mají tak jasné svoje vize, nemají chuť a asi tedy ani důvod do konkurzu dorazit? Co to znamená? Jsou tak líní, protože by zjistili, že vedení ateliéru nevzniká samospádem? Nemají čas, protože musí honit zrní pro složenky? Nemají odvahu? Nemají žádný koncept? Na konci loňského roku byla určitě dobrá možnost tento ateliér proměnit. Nestalo se tak. Za nás s Honzou Matouškem, mým asistentem, to byla dobrá příležitost pečlivě se ohlédnout a vytyčit si další cíle. Přednášku jsme nebrali rozhodně na lehkou váhu a jistá dvojjedinost byla, doufám, ukázána i ve formě samotné přednášky. Jelikož se škola zcela správně snaží posílit roli asistentů, protože ateliéry pana mistra na piedestalu, který si vychovává své epigony, jsou, věřím, už dávno pryč, i když… u nás spíše jdeme cestou horizontálního členění ateliéru. Celou přednášku vedl Honza a já jsem si sedl do posluchárny. Drobnost, ale pro nás celkem důležitá. Pokud bych měl jen lehce poodhrnout, co myslím tím horizontálním způsobem vedení ateliéru. Snažíme se výuku například často různými způsoby proměňovat. Jedním z již osvědčených způsobů jsou změny rytmu. To znamená, že často studenti jiných grafických ateliérů mají pouze jeden úkol na semestr, u nás se snažím někdy zcela zásadně měnit rytmus úkolů. Jde o jasné cvičení a přípravu na realitu, kdy máme v semestru třeba i 50 úkolů. Úkolů velice různorodých, někdy i třeba jen na hodinu. Ano, taková je někdy praxe venku na ulici. Reagovat hned teď, nejlépe obratem. Navíc, a tím se vracím opět k horizontalitě, někdy si role v ateliéru prohodíme a vedoucím se stane někdo ze studentů. Sám se třeba úplně vytratím. Prostě změny rolí, student prvního ročníku vede či konzultuje své někdy o dost starší spolužáky. Zkušenosti pro praxi k nezaplacení. Je to jedna z metod, kterou sem tam rád využívám.

Jak aktuálně hodnotíš úroveň grafického designu v tuzemsku? Když se podívám na trendlist.org, nacházím podobné tendence napříč celým světem. Nechybí v grafickém designu autenticita?
Trendlist.org, víš jak, proč se toho někdo pořádně nechytl? Proč už si všechny firmy a všechna divadla nedělají GD sami? Asi to není tak snadný a zároveň tak zábavný, když se můžeš s někým hádat a tahat ho za fusekle, že jako toto se nelíbí majitelově dceři nebo tetě režiséra. Prostě všechno už bylo, OK, a navíc v tomto případě ti návrh během chvilky vytvoří generátor. OK, ale nebrečím. Když si tohle pustíš do hlavy, tak si to můžeš rovnou hodit. To prostě nejde. Ano, všechno tady bylo, všechno tady ještě bude, a když to tu nebylo, tak to tu stejně bylo. Bohužel. Návod, jak s tím žít, nemám, snažím se i ve škole děti ponoukat k bezbřehosti na akademické půdě, k experimentům, a taky ukazovat to, co sám dělám. Nesnažit se moc koukat kolem sebe, co kde letí a jestli už skončila ta lajna pretty ugly a jestli už je tady zase minimál, nebo kudy to teď pojede… prostě dolovat ze sebe. Žít si svůj život, vstřebávat informace napříč lidským snažením, neomezovat se rozhodně pouze na GD, číst, poslouchat… Věřím, že i moje cesta v rámci studia Laboratoř může být pro studenty určitým vodítkem, jednou z možných cest… Ale zpět k tvé otázce. Teda jak hodnotím úroveň? Víš jak, něco určitě dobrý a pak hodně špatnýho. Taková klasika. Navíc si evidentně žiju v bublině, protože kolem sebe v nejbližší blízkosti se potkávám s lidma, kteří grafickej design umí, zkouší a pokouší ho, je vidět, že jim jde a že je baví. Možná to může být málo, ale víc s tím spolu teď neuděláme. Ano, byl bych rád, kdyby kvalita byla vysoká, nekonečně vysoká a byla všude kolem nás, všichni kvalitní GD měli denně na očích a vůbec o něm ani nepřemýšleli, prostě by byl všude, ale to se bohužel nikdy nestane. Svět je nespravedlivej. Stačí vykouknout z okna!

Ateliéru přezdíváte OSTROV POKLADŮ. Jak název vznikl? Musí to mít určitě nějakou dlouhou myšlenkovou cestu.
Naopak. Jde o krátkou myšlenkovou cestu, neboj! Když škola ateliér před cca 12 lety akreditovala jako zcela nový ateliér vzniklý na pomyslné zelené louce, byl požadavek zacpat chybějící díru na trhu grafického designu. Proto vznikl, za mne dosti neohrabaný, dlouhý a zároveň vlastně nic neříkající název. Poslechni si: Ateliér grafického designu a nových médií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Co? Není to zbytečně dlouhé? Tak jeden z prvních úkolů, který jsem zadával studentům, byl navrhnout nový název ateliéru. A jelikož nikdo, a bohužel ani ve škole, nechtěl ty už stávající tři grafické ateliéry pouze očíslovat, teda Grafický design 1, 2, 3, a jejich rozlišení by byl způsob vedení, kdo ho vede a jak a podobně, tak u nás v ateliéru v líté soutěži, kdy vzniklo asi padesát názvů, zvítězil OSTROV POKLADŮ. Ano, může to někomu znít až moc dětsky a romanticky, ale pro nás ten název znamenal větší „otevření nůžek“. Daleko víc popisoval, jakým způsobem grafický design dneška vůbec chápu. Prostor grafického designu je výrazně rozkročený a dělat ho dnes znamená nesedět doma v temné místnosti s nažhaveným monitorem, ale znamená to sezení na několika rozličných židlích. Grafický design dneška je přirozená fúze mnoha oborů. Proto i naši studenti OSTROVA POKLADŮ jsou vedení k mnohosti. Měli by za dobu studia zvládnout anebo minimálně potkat se s řadou odvětví lidské činnosti. Nejde mi rozhodně o pouze jednosměrně zacílené odborníky třeba na písmo. Na OSTROVĚ najdeš krásnou zralou papáju, nekonečně sladká měkká a příjemná manga, se kterými je radost spolupracovat, ale i chlupaté kokosové ořechy s tvrdou skořápkou, nedobytné želví krunýře nechuti, ale taky tlející brambory a ostré ředkvičky se štiplavou cibulí. O všechny plody se však po celou dobu studia musíš průběžně starat. Okopávat je a pečlivě přihnojovat, jinak ti shnijou bez rozdílu. ∞

Martin Skalický (* 1976) studoval v Ateliéru figurativního sochařství na brněnské FaVU VUT u Michala Gabriela a na pražské UMPRUM absolvoval stáž v Ateliéru veškerého sochařství u Kurta Gebauera. Skalického tvorba se drží v řádu témat, používaných materiálů, barevností a rozpoznatelného rukopisu jak formálně, tak obsahově. Přestože médium sochy formálně často překračuje, stále se v jeho pracích odráží vztah k figuře. Ten je rozveden nejčastěji do podoby aktu, s jehož symbolem pracuje do výsledné estetické podoby v rámci symetrického multiplikování motivu. Motivem aktu pokračuje z hlediska formy i redukčně, když jej vrývá jako kresbu do materiálu. Zásadními výstupy jsou sochy, tvořené zpravidla z laminátu nebo epoxidu. Soubor Zhmotněný výdech řeší striktně sochařskými výstupy motivy ženského aktu, ale i vztah otce a syna nebo tradiční biblické náměty. Barevně se pohybuje hlavně mezi černou, bílou a červenou, celé dílo nepřesahuje do jiné barevné škály. Častá ironizace je v jeho rukopisu také typickým výrazovým prvkem. Nelze opomenout pečlivou řemeslnou stránku děl. ∞

Lukáš Rittstein (* 1973) studoval Akademii výtvarných umění u profesora Huga Demartiniho v sochařském ateliéru a u profesora Aleše Veselého v ateliéru monumentální tvorby. Pokračoval postgraduálním studiem na UMPRUM v ateliéru Sklo v architektuře u profesora Mariana Karla. V roce 1999 obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého. Jeho sochařská tvorba je obsáhlá a obsahově víceznačná. Odráží autorovu hlubokou představivost a zájem o ekologické a globální otázky týkající se našeho životního prostoru. Jeho dílo je ovlivněno i mnohými expedicemi za přírodními národy do Papuy Nové Guineje, které podnikal spolu s fotografkou a malířkou Barborou Šlapetovou. Charakteristické je pro jeho tvorbu přebírání nejrůznějších předmětů každodenního života, které kombinuje s vlastními tvary vyrobenými z laminátu. Zhmotňuje tak konfrontace zájmů vnitřního a vnějšího vesmíru ve své svébytné formě. ∞

Marek Ehrenberger (* 1987) je rodák z Luhačovic, ilustrátor a grafický designér. Absolvoval Ateliér grafického designu a nových médií Petra Babáka na pražské UMPRUM. V budování vlastního stylu a pohledu na životní hodnoty jej ovlivnily stáže v Krakově, Zurichu a Barceloně. Jeho rukopis propojuje výrazné barvy a divoké kombinace a vzory, divné tvary a ještě divnější ideje. Během minulého roku společně se Zulou Jurou vyhráli cenu Nejkrásnější česká kniha roku za publikaci Pajzle, která mapuje pražskou hospodskou scénu. Taktéž se podílí již třetím rokem na vizuálu multižánrového no stress & hate free festivalu Luhovaný Vincent. ∞

Uklízení je dnes v módě. Ne zrovna uklízení samo o sobě. Moderní je hlavně o uklízení mluvit, diskutovat, psát o něm knihy a články nebo točit videa například o skládání triček.

Svět obletěla příručka Japonky posedlé uklízením, která se proslavila především svou metodou skládání oblečení nastojato a přístupem „nechejte si jen takové věci, které vám dělají radost“. Kniha Marie Kondo je v knihovně na dlouhé měsíce dopředu zarezervovaná a rychle mizí i z pultů v knihkupectvích. Na trhu je ale už řadu let množství knih, jež se péčí o domácnost zabývají, a každá se na ni zaměřuje z jiného úhlu pohledu.

Na české poměry je ideálně šitá třeba kniha Magdaleny Kalistové Můj domácí sebezpyt. Nejedná se sice o žádnou převratnou novinku, nicméně přináší praktické tipy, jak změnit chod domácnosti. Na rozdíl od Marie Kondo má Kalistová za hlavní cíl chovat se ekologicky. V tematických sekcích se věnuje jak úklidu, tak péči o vlastní tělo. Konkrétní výrobky, které sama používá, zobrazuje i prostřednictvím fotografií. Vyniká třeba fotografie vložky ve skutečné velikosti nebo sbírky složených látkových kapesníků. Přehledné a přesné návody jsou většinou založeny na levných a snadno dostupných prostředcích jako jsou ocet, soda, jádrové mýdlo a další. Ukazuje tak, že snaha o ekologičtější život neznamená, třeba jako v případě jídla a oblečení, vždy větší finanční náročnost.

Neváhá ale zapojit i několik běžně používaných přípravků, avšak ekologičtějších značek. S její pomocí se můžete naučit třeba šetrně a účinně vyčistit odpad, vyrobit si prací prostředek nebo si připravit roztok proti parazitům, použitelný na péči o domácí rostliny. Poradí vám, jak si vybrat „správný“ toaletní papír a v samostatné sekci se věnuje i menstruačním potřebám. Vyzývá k používání pratelných vložek a nabádá k jejich koupi či vlastní výrobě. Rozepisuje se o tom, z čeho se skládají běžné vložky a tampony a jaké má jejich používání dopad na životní prostředí. Závěrem této kapitoly se zmiňuje o menstruačním aktivismu a nabízí odkazy na zahraniční stránky. V této části knihy jsem chvíli zauvažovala, nehraničí-li dobré úmysly s posedlostí. Obzvlášť, když jsem se dočetla, že při pohledu na nabídku zahraničních webových stránek, na barevné pratelné vložky, kalhotky s obrázky, trička a ziny o menstruaci, má člověk dojem, že menstruace je zábava. Já osobně nevidím nic zábavného na tom po použití proplachovat vložky (i kdyby barevné!) studenou vodou a nechat je do doby praní namočené ve kbelíku s roztokem vody a sody na praní. O nic více mě nepovzbuzuje konstatování, že pokud není možnost vložky vyprat na místě, třeba během cestování, jdou dobře vyprat i po několika dnech. Tohle asi opravdu není pro každého.

Tento manuál o šetrném hospodaření byl sepsán jako absolventská práce Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Že se jedná o „školní práci“ lze rozpoznat podle jednoduché grafiky, která dělá dojem, že je kniha mnohem staršího data, než z roku 2008. Textová část stojí v pozadí a hlavní prostor dostává grafické znázornění postupů. I přesto, kolik let uteklo od vydání knihy, je ale tahle záležitost stále aktuální. Díky mnoha obrázkům a stručným informativním popiskům ji máte prolistovanou během chvíle a vyberete si tak rychle, co je pro vás aktuální a přínosné. Aby byl výsledný efekt dokonalý, v závěru se můžete dočíst, že knížka je vytištěna na papír s označením TCF – Total Chlorine Free a suroviny pocházejí z certifikovaných lesů. ∞


Magdalena Kalistová: Můj domácí sebezpyt
Společnost pro Revolver Revue a Vysoká škola uměleckoprůmyslová
Praha, 2008 / Brno, 2012 (124 stran)

Johana Pošová (* 1985) studovala v Ateliéru fotografie na pražské UMPRUM. Médium fotografie je vztyčným bodem, ze kterého vychází, ale zpravidla jej překračuje nebo rozšiřuje. Věnuje se fotografii zhotovované klasickou cestou, kdy možnosti obrazu vrství a posouvá do koláže. Pracuje s pohyblivým obrazem do formy videa. Přechází od plochého obrazu k instalacím a objektům. Sděluje výtvarnou, abstraktní i konkrétní formou. Fotografie v jejím chápáním není limitována formou, ale je spíše vizuálním potenciálem, který autorka rozšiřuje do širších souvislostí nejen mediálních, ale i výrazových. Nejednoznačná interpretace, náznaky – prvky, které se v tvorbě Pošové objevují, diváka staví před možnost subjektivní interpretace a hry se sdělením. Obraz je pro ni otevřeným jazykem, který neohraničuje formou. Naopak sestavuje nový jazyk s použitím jeho jednotlivých existujících atributů. Aktuálně se věnuje objektům. V rámci autorské spolupráce vytváří s umělkyní Barborou Fastrovou tvůrčí propojení LFW. ∞

Michal Cimala (* 1975) vystudoval UMPRUM u profesora V. K. Nováka v ateliéru Kov a šperk. Žije a pracuje v Praze jako sochař, malíř, designér a DJ. V roce 2006 stál u zrodu ateliérů Trafačka a je spoluzakladatelem Trafo Gallery, kde se účastnil několika výstav a uspořádal řadu kulturních akcí. Ve stejném roce se stal asistentem na AVU v Ateliéru sochařství I u Jaroslava Róny. Tam působí dodnes, od roku 2013 spolu s Lukášem Rittsteinem. Zabývá se sochou, světelnými objekty, realizací interiérů. Spolu s Petrem Voříškem založil skupinu Roxor. Vytváří také autorské hudební nástroje. ∞

Maria Makeeva (* 1987) vystudovala pod vedením Juraje Horvátha a Michaely Kukovičové v Ateliéru ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM, kde v roce 2014 diplomovala se sérií sítotiskových grafik Alkonost, inspirovanou staroslovanskou mytologií. Tato práce představuje subjektivní pohled na starobylé představy o světě, o jeho rozporuplných kvalitách, jevech a živelných silách, které fascinují lidskou mysl. Jednotlivé náměty představují ty nejzákladnější přírodní jevy nebo vnitřní prožitky – radost, strach, síla, pocit bezpečí, vztah ke zvířatům, lásce nebo smrti. Počínaje touto řadou se autorka pravidelně věnuje tvorbě autorských grafických listů, kde klíčovým tématem zůstává mytologie, její příběhy, zákonitosti a archetypy. Dále se věnuje ilustraci knih a časopisů (Živel, Ekonom, Proč ne?!, Interview Russia, Okolo Mag a další). Ráda se podílí i na projektech, kde se ilustrace setkává s jinými obory – například oděvem, interiérem, divadlem nebo jiným užitým uměním. ∞

Anežka Podzemská (* 1986, Praha) a Dana Elsterová (* 1985, Dačice) studovaly na pražské UMPRUM v ateliéru Textilní tvorba pod vedením Jitky Škopové. V roce 2012 začaly společně tvořit jako Durch duo. Tento název vystihuje podstatu textilu – prolínání vláken skrz naskrz. Nechybí mu ani romantický podtext s představou o běhu v dešti, šplhání do hor a překonávání svých hranic. Textil je pro Durch duo jednou z nejdůležitějších součástí v interiéru, která dotváří osobitost prostoru. Osobitost je také hlavním aspektem jejich tvorby. V úctě a pokoře k tradici ji převádí do současného designu s nadčasovým vzhledem. Inspiraci čerpají z nekonečných dojmů a pocitů z přírody. Jejich poslední projekt nese název PASTVA. Vznikl v průběhu vlnařského workshopu v polské Jaworzynce. Byl zaměřen na problematiku zpracovávání středoevropské ovčí vlny. Ta je výborným materiálem, jejíž produkce ani destrukce nijak nezatěžuje životní prostředí. Výsledkem je kolekce bytových doplňků – stoličky, koberce a ošatky. ∞

Materiál s pamětí. Alchymie, u které je protiřečením tvrdit, že ji denně vidíme, i když je tomu tak. Vidíme ji a zároveň vidíme skrze ni.

Častokrát je bariérou mezi prostorem a dalším prostorem. Ve své pevné formě je jedním z největších objevů a dosud nejdražším prvkem, protože propouští světlo. Materiál, který potlačí své ego a dá průchod slunečním paprskům. Ty nijak nemodifikuje, pokud o to není požádán. Krystalická mřížka s dlouhodobou pamětí, která uchovává dění a vibrace. To bez nároků na reakci přináší, aniž bychom si tyto vlastnosti uvědomovali, ačkoli je v našich životech v různých formách přítomná nadmíru. V češtině ji nazýváme sklo. Materiál, který se nám svou hojnou přítomností v životě stává všedním. Podceňujeme jeho dokonalost, protože jsme jej zneužili do pouhých několika forem, dostačující nám k užívání. Přestože může být sklo průhledné, propustné i průsvitné, nese vizuální informaci. Ta je natolik konkrétní, že odporuje původní domněnce o submisi materiálu. Absolvent Ateliéru skla na UMPRUM Lukáš Kalivoda (* 1986) spolu s Jiřím Strakou (* 1991), studentem fotografie na FAMU a ITF, ve společném obdivu k tomuto materiálu přenesli jeho vizuální kód do obrazu. Ten je natolik pravidelnou abstrakcí, že otevírá otázku dešifrování informace tohoto kódu. Technologií měkkého řezu Kalivoda se Strakou umožní v Galerii Evoluční prozkoumat sdělení neviditelného materiálu ve zcela viditelné formě. ∞


Soft Cut
Galerie Evoluční (Revoluční 5, Praha 1)
12. 3.—14. 4. (vernisáž 11. 3. v 19:00)