Vidím chlapíka od hlavy až k patě v černém, s ušmudlanou tváří a umouněnou štětkou přes rameno. Kominík!, křiknu a chytím se za knoflík pro štěstí. O dvě ulice dál míjím podobně umazaného člověka, stejně nevoňavého, jen místo drátěné štětky třímá v ruce kelímek na drobné. Odvracím se a štěstí přeji spíš jemu. Dokázala bych je rozlišit umyté a nahé?

Stojím ráno před skříní a přemýšlím. Kam dnes půjdu? S jakými lidmi se setkám? Jakou roli budu hrát? A v neposlední řadě samozřejmě také: jaké má být dnes počasí? To vše totiž vede mou ruku při výběru svršků. Správně zvolené oblečení zajistí, že se po všech stránkách cítím dobře: není mi ani zima, ani teplo a neulpívají na mně pohoršené pohledy ostatních lidí. Poutání té správné pozornosti v ideální míře je totiž kumšt.

Obzvlášť mladí rebelové bojují o nalezení vlastní identity. Ve snaze vymezit se proti hlavnímu proudu a zároveň zapadnout mezi některou ze zvolených subkultur (nebo viz aktuálně používaný termín kmeny) pak paradoxně oblékají uniformu. Nejedná se o typický mundúr vojáků či vězňů, proto si často svou uniformitu nositelé stejně jiných svršků ani neuvědomují. Protože: Chci bejt jinej, ale v partě zapadnout musím, žejo.

Není všechno disco, co se třpytí
Uniformy plní v zásadě dvojí funkci: na první pohled odlišit nositele od většiny a usnadnit tak vzájemnou identifikaci a okamžité zařazení v rámci příslušné skupiny a její hierarchie. Některé poznávací znaky jsou očividné, v jiných případech může být okamžitý soud ošidný. Tak například včera. Proti mně si to vrávoravě vykračuje mladík v úzkých džínách s mnoha nášivkami, záplatami a spínacími špendlíky. Na hlavě má z vlasů pestrobarevné číro a přes ramena přehozenou odrbanou černou koženou bundu. Nechci se holedbat, ale vsadila bych své nejlepší lakovky, že můj odhad „pankáč“ čili milovník, posluchač a vyznavač hudby a stylu „punk“, byl nejspíš správný. Hned za druhým rohem si to cupitala culíkatá dívenka v pruhovaných nadkolenkách, krátké sukýnce a s lízátkem v ruce. Hlavou mi hned problesklo, že se míjím se studentkou. Takto oděná ale může vyrazit do ulic třeba třicetiletá matka dvou dětí, která školním lavicím odrostla už relativně dávno. Pouze svým vzezřením splňuje kritéria škatulky „školačka“ nebo přestárlá lolitka. V sázce o správné zařazení této paní jen podle zevnějšku bych mohla své střevíčky snadno prohrát.

Kolik už bylo natočeno filmů a sehráno divadelních představení s ústředním motivem záměny uniforem! Švejk se po koupání omylem navlékl do protivníkovy vojenské košile, Josef Abrhám se díky dobře padnoucímu obleku úspěšně vydával za vrchního, nejeden padouch se snadno dostal v nemocnici až ke zraněnému hrdinovi coby doktor v bílém plášti. Boháč v otrhaných hadrech byl vykázán z vlastní firmy, nepoznán svými podřízenými, dětmi, manželkou. Šaty jsou v tomto ohledu všemocné. Tedy šaty a jim odpovídající výraz, slovník, chování, držení těla, doplňky, úprava vlasů, obuv, u žen líčení. Na detailech záleží.

Hudba rozděluje
Některé komunity jsou v oblékání tolerantnější než jiné. Na koncert rockové kapely není třeba se nijak zvlášť připravovat, vyrazit můžete v džínách a triku, černých koktejlkách, podivovat se nikdo nebude ani nad batikovanou lněnou košilí nebo naopak korzetem a krinolínou. Pozor je ovšem třeba dávat tam, kde se striktní pravidla odívání vyžadují. Například na metalovém řádění nebo v opeře.

Hudba přes veškerou svou kouzelnou moc a povznášející sílu dokáže lidi nesmiřitelně znepřátelit. Novodobé uniformy jsou spojené právě s poslechem toho kterého hudebního žánru. Diktát hudebního žánru je neúprosný a hrozit ve fraku vás metalisti nejspíš nenechají.

Zlobil jsi?!
Perličkou je odvěká přitažlivost uniforem. Oficíři a námořníci byli pro ženy odedávna náramně atraktivní (kromě padnoucího saka a lesklých knoflíků jistě také kvůli vysokým příjmům a pelu cizince). V nabídce půjčoven kostýmů bývá sekce „sexy uniforma“, kde nesmí chybět pokojská, zdravotní sestra se sukýnkou kratší než lékařův recepis a svůdně drsná vojanda. Nemravné hrátky často s převleky pracují a hra na přísného policistu, neposlušnou školačku nebo zkaženou jeptišku už patří mezi osvědčená vzrušovadla.

Procházím znovu svůj šatník a říkám si, že i osobní módní styl je svého druhu uniformou. Ačkoli nakupuji ve stejném obchodě jako moje kamarádka, máme každá vlastní vkus, který nás odlišuje od té druhé a od všech ostatních. Odstrkuji už páté ramínko s košilí v odstínech světle až tmavě zelené a ptám se: Co ještě je a není uniformou? A co si teda, zatraceně, vezmu konečně na sebe?!?

Muži, jako já, to nechápou – slečny od malička sní o svatbě. Když se pustí do popisu vysněné svatby, začnou: „Budu mít takové a takové svatební šaty…“. Copak jsou tím nejdůležitějším? Co je na svatebních šatech tak fascinuje a přitahuje?

Již jsem byl na mnoha svatbách. Svatby obecně bych mohl rozdělit do čtyř skupin. První skupina, ta početně nejmenší, obsahuje páry, které se berou, protože se ti dva mají rádi. Jsou zamilovaní, mladí a nerozvážní. Srší z nich nadšení a láska. Svatebčané se radují, kritizují výzdobu a květiny, žvýkají svíčkovou a naivní pár si svatbu užívá, i když spíš než radost je na nich vidět stres a tréma.

Druhou skupinou jsou lidé, kteří spolu již několik let žijí, mají děti, a když už teda spolu tak nějak jsou, tak se teda vezmou. Někdy je to sehraný pár, jindy stereotypní znuděná dvojice, kterou nenadchne asi už vůbec nic. Na svatbě jsou jejich přátelé také s dětmi a vlastně na té svatbě nejde ani o to, kdo si koho bere, ale kdo se postará o děti, aby tuhle neupadly, neumazaly se a podobně. Zábava se také točí okolo hlídání dětí, málokdy se tam někdo opravdu opije a popere. Obecně jsou takové svatby spíš k ničemu.

Třetí skupina svateb mi přijde ze všech nejzábavnější – homosvatba. Dva kluci, když se berou, tak jsou si kvit – nikdo není víc středem pozornosti, protože oba mívají obvykle stejný oblek. A dvě holky – také se většinou domluví, že vypadají stejně. Bohužel mnoho lidí se na takové svatby kouká skrz prsty a obvykle nemají ani moc hostů.

Když si nevěsta nebere ženicha, ale svatbu
Čtvrtá skupina svateb je však nejděsivější – když si žena bere svatbu, nikoli ženicha. A těch je vcelku hodně. Často slýchávám od svých nezadaných kamarádek, které sedí na svatbě a pozorují nevěstu: „Já budu mít takové a takové šaty a takové a takové květiny…“. Narážím na skutečnost, že dívky mají svoji vysněnou svatbu naplánovanou prakticky od dětství. Čím jsou starší a čím více svateb navštívily jako hosté, tím vymazlenější mají každý detail. Jakou barvu budou mít ubrousky, kolikapatrový budou mít dort a jaké budou mít květiny. A hlavně, jaké budou mít svatební šaty.

Jakmile tyto dívky uvidí někoho v krásných bílých šatech, okamžitě se jim v hlavě jako flashback přehraje vysněná dokonalá svatba. Některé to dotáhly do extrému – obchází svatební salóny s kamarádkami a jen tak si zkouší svatební šaty, i když vůbec nejsou zasnoubené. Svatbu mají do puntíku naplánovanou a kdo bude ženich, je už vedlejší.

Den S
Jakmile se objeví prsten s velkým kamenem na jejím prsteníčku, začíná nejlepší část jejího života – shánění květin, obíhání svatebních salonů doopravdy, psaní pozvánek… „Já se vdávám“ je slyšet častěji než „bereme se“. A pak nastane ten velký den, kdy si nevěsta obleče krásné bílé šaty, závoj posadí na luxusní drdol a vyjde před dům. Teď, po dobu jednoho dne, všichni, i náhodní kolemjdoucí, vidí, že ONA JE NEVĚSTA. Nasadila svatební uniformu. Tu, kterou v ideálním případě nasadí jen jednou za život. Teď je její velký den.

Poskakující panáček není důležitý, všichni totiž poskakují kolem nevěsty a kamarádky chválí její bílý šat, vypiplaný make-up a babky kritizují květiny a umatlané skleničky. Občas však přijde ke slovu i ženich, třeba když se ho někdo zeptá: „Berete si přítomnou slečnu Novákovou?“ a pak zase dlouho nic. Je jen módním doplňkem nevěsty, má na sobě oblek stejně jako ostatní pánové. Jen jeho žena je výjimečná, protože je jediná, kdo má na sobě ohromné bílé krajkové nesmysly, které se v běžném životě nenosí.

Co je však pravidlem na těchto svatbách – čím promyšlenější kravinky si nevěsta, její matka a kámošky naplánují, tím více se to podělá. Ubrousky nebudou mít správný odstín, fotograf uvízne v zácpě, děťátko pokydá šaty tchyně, kamarádi se opijí, než dojde k samotnému obřadu, někdy i ženich s nimi, a tak dále. Chudince dívce v bílých šatech pak zbudou jen oči pro pláč, čímž dovrší katastrofu, protože si smaže pracně vytvořený make-up. Její vysněný den se sesype jako domeček z karet a koho si to vlastně vzala, to se dozví, až si ji z těch bílých šatů milostpán vysvleče.

Nevěř ženě v bílém, že se nechce vdávat
Nechápu tu moc bílých šatů, ale na vlastní oči jsem se přesvědčil, že v hloubi srdce každé ženy doutná touha po svatbě. Snad každá sní o tom, že si jednou obleče svatební šaty – a která říká, že nesní, ta o tom ještě neví. Touhu po svatbě pak vyvolá zamilovanost, biologické hodiny, ale také samotná přítomnost na svatbě nebo diskuse o ní.

Pro tento článek jsem se rozhodl s kamarádkou vyfotit několik svatebních šatů ve svatebním salonu. Zadaná je asi půl roku a než ho potkala, tvrdila, že se NIKDY vdávat nebude. Nedávno se prokecla, že kdyby ji požádal o ruku, možná by o svatbě začala uvažovat. Pak jsme šli do salonu a jakmile si oblékla první šaty za účelem fotografií, začala si zkoušení užívat. Už se těšila, až si vyzkouší další. U třetích zapomněla, že si je vlastně zkouší, abychom je vyfotili, a u šestých šatů již byla rozhodnuta, že až ji přítel požádá o ruku, což bude určitě velmi brzy, tak si na svatební den oblékne šaty číslo 2. Během focení mu poslala tři MMS zprávy, jak vypadá ve svatebních šatech, a pak si fotografie umístila i na facebook – úplně jsem zíral, jak dívka, od které jsem před rokem slyšel „Nikdy se nebudu vdávat, fuj!“, najednou propadla svatebním šatům.

Naštěstí tahle kamarádka by se nevdávala, jen aby měla svatbu.

Takže pánové, dávejte si pozor, když žádáte svoji milou o ruku, jestli si chce vzít vás, nebo svůj vysněný svatební den. A holky, vzpamatujte se a nespěchejte, abyste pro tu krásu bílých šatů po zbytek života nemusely koukat na balíka v teplákách.

Ve starověkém Římě by fyzicky napadli cizince, který by si oblékl tógu bez dovolení, a středověcí francouzští šlechticové by nepochopili, že jste chlap a nenosíte punčocháče (tehdy chosses). Za komunismu honili „máničky“ a dnes se musíte sakra snažit, abyste někomu připadali trochu divní. Móda jde s dobou, ale jejím doprovodným prvkem stále zůstává uniformita stylu. Oblékáme se, abychom něco vyjádřili a někam patřili. Nebo právě vy ne?

První, co napadne snad každého, když se řekne „uniforma“, je vojensko-policejní tematika, vybavují se rytmicky pochodující pluky a pevný systém. Uniforma (z latinského uniformis, jednotný) původně vznikla jako vojenský atribut. V dobách již zmíněného Říma dostávali vojáci stejnou zbroj a ve středověku se štíty zdobily erbem města nebo krále, za kterého bojovali.

Já jako oni a oni jako já
Z uniformy přímo pochází slovo uniformita, které už toho se strohým vojenským řádem tolik společného nemá. Uniformita se dá pozorovat ve stylech oblékání od již zmíněných specifik odívání římské nebo středověké šlechty až po dnešní dny.

Velmi zajímavý vztah s identickým oblékáním lze najít například v Japonsku. Místní tradiční oděv se léta neměnil – Japonci si hlídali vlastní styl, na rozdíl od Evropanů, kteří jako straky vykrádali detaily z kultur napříč zeměkoulí. Jednotnost odívání se tak japonská vláda rozhodla využít v období před útokem na Pearl Harbour, kdy se pro celý japonský národ nechaly ušít stejné oděvy. Měly pomoci národ co nejvíce sdružit. To, že se kroj tehdy vůbec nepovedl a údajně zničil japonskou tradici oblékání, nechme stranou.

Hlídej si svoji černou
Japonci rozhodně nejsou první ani poslední, kdo se oblečením plošně sjednocuje. Samozřejmě nemluvím o celých národech, v tom jsou výjimeční, ale třeba o směrech jako goth, punk nebo hippies. Nakolik uniformní vzhled sjednocuje a jak vylučuje „cizorodé elementy“, se mohou potenciální nevěřící přesvědčit na jakémkoli metalovém koncertu, kam by dorazili v oblečení světlejším než černé. Oblečení uniformuje nejen výstřední subkultury, všichni velmi dobře známe i pojem kancelářská krysa doplněný nutně upjatým společenským kostýmem.

Tendence odívání třeba na pražských vysokých školách sleduje projekt portálu Czech Original Fashion, v rámci kterého nafotili v březnu studenty hned několika škol. Jaké jsou závěry? Ponožky v sandálech obvykle považujeme za nedostatek vkusu, vzhledem k četnosti jejich výskytu na ČVUT se však nabízí otázka, jestli tam není nějaký záměr. Na Filozofické fakultě UK můžete již tradičně potkat cokoli, opravdu co-ko-li, což zřejmě svědčí o množství filozofických směrů dnešního světa. Zcela očekávaně mají nejbližší vztah k oblékání studenti uměleckých fakult, kde ale také platí určité uniformující pravidlo – čím barevněji, tím lépe.

Trendy pro všechny
Celkově se dá říct, že uniformitu projevujeme už v tom prvotním okamžiku, kdy vyrážíme obnovit svůj šatník o něco módního. Móda jsou trendy, trendy jsou pro všechny stejné, čti uniformní. Takže pak hromadně nosíme třeba fialovou, trička s potiskem a skinny džíny.

Zajímavé je, jaký vliv má masové zavádění „uniformy“ na naše vnímání. Většina z nás si ještě určitě vzpomíná na doby, kdy byla přesvědčena, že do těch „legínových“ kalhot se nikdy soukat nebude. Uplynulo několik let a… přiznejte se, určitě také máte několikery. A možná ani nemáte žádné jiné. Osobně by mě zajímalo, co nám dalších několik desítek let s módou přinese – zbavíme se úzkých nohavic a budeme zase oslavovat zvonáče? Nebo se třeba vrátí nálady počátku 20. století, kdy byla spisovatelka George Sand v kalhotech považována za naprosto exotickou bytost?

A co na to módní bloggeři?
Uniformita je i v těch, kdo se k módě takřka modlí a sledují každé její vzdechnutí – módních bloggerech. Třeba Eva Došková (která na otázku, zda chce vystupovat pod svým jménem či zajímavým pseudonymem, odpověděla, že bude raději uniformní) říká: „Uniformita je podle mě zcela nevyhnutelný jev, který určuje zapadnutí člověka do společnosti a jeho akceptaci. Stejně tak určuje zařazení člověka do jeho subkultury. Je to jakýsi základní stavební kámen, na kterém je možné postavit si něco jako vlastní styl, který však nikdy zcela zásadním způsobem nepřekročí vymezenou hranici. Lidé, kteří se pohybují na této myšlenkové lince, budí zaslouženou pozornost, od obdivu k nepochopení. V zásadě neberu uniformitu jako negativní jev, spíš naopak.“ Sumarizace, se kterou se ztotožním až na poslední bod. Uniformitu považuju za jev negativní, přesto však nevyhnutelný. Ach, neřešitelná životní oxymóra.

Odpověď Vítězslava Ivčiče byla, několik měsíců po návratu z Berlína, mnohem striktnější: „Uniformita? To je jednotvárnost, monotónnost, „nuda“. Jestli vám to není jasné, podívejte se kolem sebe. Kdo se odlišuje, na toho si všichni ukazují. Hlavní je nevybočovat z řady! Já nevím, jestli je to pozůstatkem minulého režimu, ale faktem zůstává, že Češi se bojí mít vlastní styl. Třeba v Berlíně jsou lidé tak různorodí, že se tam nikdo ničemu nediví.“

Vaše oblečení, vaše uniforma. Třeba růžový oblek může mít jen stylista nebo Elton John. Pokud ho má váš právník, můžete si být jisti, že spíte nebo jste v roce 2050. Nejméně.