Řekli mi, abych napsala článek o módě. Je to těžší než obvykle. Už pár dní mi úplně nedává smysl můj obyčejný život Pražáka, který chodí na kafíčka a na večírky, píše básně, kouká na filmy a živí se fashion marketingem. Nedávno jsem totiž přijela z uprchlického tábora ve Slavonském Brodě v Chorvatsku.

Ještě pár dní v sobě budu mít prázdno, protože jsem Syřanům a Iráčanům, se kterými jsem se seznámila, mohla dát jen trochu čaje, bundu pro jejich děti a deku. Pomohla jsem jim několika pozitivními větami, ale dobrý život jim zařídit nemůžu. Bude mi ještě chvíli líto, že jsme měli jen šest dek na čtyři sta lidí, kteří stáli venku, když bylo okolo nuly. Že jsme oblékli jen dvacet dětí ze dvou set, protože zásoby oblečení Červeného kříže ještě nebyly roztříděné a nikdo nevěděl, co se v zavázaných pytlích nachází. Budu v sobě mít prázdno z toho, že jsem viděla jen zlomek lidí bez nejisté budoucnosti. A taky z toho, že se kolem nás šíří nenávist, která požírá lidi, o nichž jsme si mysleli, že je známe. Z toho, že na světě je daleko víc problémů než uprchlická krize a nikdo z nás je nevyřeší. Z toho, že Česká republika se mění v semeniště ustrašených xenofobů, kteří rezignovali na zdravý rozum. Tak jaká móda? Může v tom všem hrát nějakou roli?

Holky se nerozčilovaly nad tím, kolik nemožných módních výstřelků našly. Namísto toho je sbalily a odvezly autem do České republiky. Tady s nimi nejdřív nafotily editorial, a poté uspořádaly bazar, kde věci proměnily v peníze. Ty pak poslaly zpět na místa, kde jsou v rámci uprchlické krize potřeba. Celý tenhle přerod mi dává smysl. Takhle se to dělá. Všichni můžeme někomu pomoct. Stačí dělat to, co umíme nejlépe.

Každý má jiné schopnosti a hranice. Někdo umí v davu uklidnit nervózní syrské kluky, kteří na sebe pokřikují a strkají do sebe. Někdo umí ukonejšit plačící děti a někdo umí dát pár slovy naději oční doktorce z Iráku. Těšilo mě, jak se dobrovolníci uměli domluvit a doplňovat. A těšilo mě, že je jich tolik z ČR.

Můžou být Češi ještě na něco hrdí?
I my, přátelé z Prahy, jsme v táboře mrzli. Kamarádka si ve městě šla koupit něco proti bolesti v krku. Když lékárnice poznala, že je Češka, okamžitě věděla, že jsme přijeli pomáhat uprchlíkům. Vyndala nejdražší sprej a řekla: „Děkujeme, že jste tady. Vím, že váš prezident za vámi nestojí. Ten sprej máte zadarmo…“

Tak možná, možná že nejsme takoví zabedněnci. Ještě je mezi námi mnoho lidí, kterým na ostatních lidských bytostech záleží. A třeba měl pravdu ten syrský učitel angličtiny, se kterým jsme v noci v táboře kouřili cigaretu a bavili se o Evropě. „Where are you from?“ zeptal se. „Czech Republic,“ řekla jsem. Odpověděl: „The best country in the world.“ ∞

Jela jsem popřát dědovi k narozeninám. Dovezla jsem dárky a těšila se na klasické sledování videokazet z dětství. Jenže videopřehrávač vypověděl službu a tak v televizi běžely pouze večerní zprávy. Tragédie, autonehody a uprchlíci. A zejména to poslední zmíněné rozpoutalo bouřlivou diskuzi na dosud poklidné rodinné oslavě. Do té doby jsem jen četla v článcích, jak si uvědomili, že největším zlem nejsou běženci, jako spíš lidi v jejich bezprostředním okolí. A já to v tu chvíli pochopila taky. Sledovala jsem své příbuzné, které jsem celý život považovala za hodné a dobré lidi, jak jim z úst vychází slova, jimiž by netitulovali ani nejhoršího nepřítele. Ve vzduchu najednou létalo tolik nenávisti, že jsem ji nestíhala vstřebat. Přišlo mi, jako by se diskuze na sociálních sítích zhmotnila a odehrávala na živo. Najednou jsem neseděla v obýváku svých prarodičů, ale v komentářích na Facebooku.

Reálnou situaci bohužel nezavřete tak snadno jako okno prohlížeče, a tak jsem se musela sama zvednout a odejít pryč. Vzala jsem psy a šla do lesa. Dívala jsem se na ty bezstarostné tvory a hlavou mi svištěly všechny ty věty:

„Vy je budete živit, my ne! My už dožijeme s tím, co máme!“

„Vás budou vraždit a znásilňovat, vy na to doplatíte!“

„Jsou horší jak cikáni, jsou to zvířata!“

Letmé čtení internetových diskuzí k tomuto tématu jsem nenesla lehce, ale slyšet ty fráze vibrovat vzduchem bylo najednou mnohem horší. Bylo to reálné. Ony fráze se mnou seděly v místnosti a kolovaly jim krví stejné geny jako mně.

Jak jsem tak šla polní cestou, pořád jsem měla před očima tu třesoucí se bradu, výraznou gestikulaci, svraštěné obočí a upřený pohled býka útočícího na červený hadr. Ten hadr jsem byla já. Stejně jako zvíře, vycítila druhá manželka mého dědy, že s ní nesouhlasím, a v rámci mého „dobra“ se ze mě rozhodla můj naivní postoj „vytlouct“. V tyto chvíle vlastně už nejde o žádného abstraktního uprchlíka, ale o nás samotné. Tedy o lidi, kteří nesouhlasí s rasismem, xenofobií a lhostejností k lidskému neštěstí. Jsme pro tyto býky reálným terčem, na kterém si mohou vybít svůj strach z jinakosti. Zastupujeme jim při těchto střetech názorů Syřana, kterého většina z nich stejně nikdy nepotká. Bojí se všeho, co je jiné a nestandardní, a preventivně se vůči tomu vymezují. A v tyto chvíle jim i my svými názory o sobě říkáme, že jsme jiní. Děsí se v tuto chvíli snad i nás a o to víc šermují s „fakty“ získanými prostřednictvím TV Nova.

Tito lidé nebojují za svou vlast. Nebojují za dobro mladších generací. Jediné, s čím bojují, je vlastní strach. Strach z toho být lidmi. A to je pro mě deprese. ∞