Co je to vlastně luxus? Koupit si šperky Roberto Cavalli? Moci po měsíci s krosnou na zádech vlézt pod horkou sprchu a natáhnout nohy ve vlastní posteli? Vlastnit byt v centru, dům na předměstí, vilu u moře a pár dalších opomenutelných komodit? Anebo je to možná jen český DJ? A i když najdeme správnou definici luxusu – pomůže nám to pochopit, čím je tak dobrý, že se v našich slovnících občas stává synonymem nahrazujícím slova jako štěstí či životní cíl?

Buddhismus má nirvánu. Dosahuje se jí hleděním „do sebe“ a ne každý k ní dojde, může se ovšem snažit. Naše moderní společnost má luxus. Dosahuje se ho neustálým a pozorným sledováním dění kolem sebe a ne každý k němu dojde, i když se mnozí snaží.

Pátrání po luxusu začínám s wikipedií, vyhlášeným a populárním pomocníkem pro všechny, kdo chtějí psát článek na nějaké téma a už dobrých pár hodin neví, jak začít. Wiki mluví o luxusu jako o něčem, co se měří především svou finanční nedosažitelností – poptávka po luxusu stoupá rychleji, než se zvyšují platební možnosti. Zároveň čím bohatší jsme, tím více luxusu nakupujeme. Doufám, že jednou bude na zemi neskutečně vysoká poptávka po přírodních hnojivech. Jen pro to potěšení sledovat vlastníky Cavalli šperků, jak do svých mírně poupravených Jaguár-vozíků skládají nový druh luxusního zboží.

Pokud odbočím od zlomyslných fantazií, přívlastek „luxusní“ si vysloužila spousta věcí, i celkem nečekaných. Třeba popová kapela, nový stylový hostel Goli&Bosi pro backpackery v chorvatském Splitu (v tomhle případě název ve spojení s luxusní zkrátka nemá chybu), pera Waterman, japonská auta, všechno, co spadá pod „first class“ a nebo třeba taky „chytrý“ telefon.

Mnohými aspekty se lze probírat nekonečně dlouho. Stejně dlouho, jako v nekonečných offline i online debatách uživatelé slovně masakrují vrstvu těch, kdo mají na to, onen luxus nakupovat a zároveň si ale sami přiznávají, že taková debata nemá žádný smysl – vzhledem k absenci možných řešení a všeobecnému povědomí, jak se to vlastně má.

A má se to tak, že povětšinou všichni chceme to, co nemáme. Přesněji to, NA co nemáme. Kategorie luxusu je tudíž v jednotlivých názorových a společenských vrstvách poměrně variabilní. Někdo nemá na rohlík, někdo jen na nový MacBook Air. Jeden bývalý partner třeba zatvrzele považoval můj způsob trávení dovolené za luxusní (až zhýralý), a to pouze proto, že nejsem nadšený fanoušek odpočinku, „všechno, co potřebuju, si nesu na zádech“. Jako nenávratně rozněžnělý městský člověk chovám ve svých představách ideální dovolené dechberoucí přírodní scenérie, které obhlížím z lehátka na pláži, zatímco si líně mažu nohy opalovacím krémem. To ze mě v mém pohledu ovšem nečiní člověka se slabostí pro luxus, ale jen banálního člověka líného. Každý ale na věc pohlížíme jinak.

Obecně platný luxus by se dal najít v komoditách jako jsou drahé šperky, auta a hotely, restaurace s hvězdami Michelin a asi nevymýtitelná představa upravené ženy z fotobanky na vysokých podpatcích a s nelacinou, luxusní atributikou. A to je vlastně to slovo, které se k luxusu pojí nejvíce a snad ho i nejlépe vysvětluje. Atributika. Prvoplánová atributika, která slouží k tomu, abychom se přiřadili k pojmu luxusu. Myslím, že by se každý člověk dokázal ztotožnit s frází: „chci to, co je dobré.“ Luxusní je pak exkluzivní kategorie obzvlášť dobrých věcí, která je dostupná jen úzkému okruhu lidí. A členství v tak nepočetné společnosti je samozřejmě dobré signalizovat. Jako znamení pro ostatní, i jako pomocnou berličku pro sebe, kdy mnohokarátový kámen na ruce je důkazem vlastní úspěšnosti. Luxus jako synonymum úspěšnosti a naplněnosti. Spokojenosti. Mám na to – jsem na vrcholu finanční pyramidy dnešní společnosti. Peníze jsou moc a já jsem v cíli.

Takové klasické schéma života – o kterém všichni říkáme, že zrovna nás se rozhodně netýká a jsme nad něj povýšeni – se neodpoutalo daleko od známého „amerického snu“. Vzdělání, práce, rodina, dům, dobré auto. Kategorie se nemění, mění se jen jejich projevy. Poslední dvě položky, dům a auto s určitými doplňky, se tak ve verzi American Dream Pro – Luxury Edition mění v přímé ukazatele úspěšnosti všech předcházejících procesů. A rodina v zástup aktuálních, bývalých či potencionálních partnerů, ale o tom někdy jindy. Luxus můžeme připsat na konec řetězce života jako cíl. Neříkám, že jde o univerzální pravidlo, jen uvažuji. A plánuji se douvažovat až k náboženství. Jen velmi povrchně a alegoricky, aniž bych se snažila spouštět do větších smyslových hloubek. Buddhismus má nirvánu. Dosahuje se jí hleděním „do sebe“ a ne každý k ní dojde, může se ovšem snažit. Naše moderní společnost má luxus. Dosahuje se ho neustálým a pozorným sledováním děje kolem sebe a ne každý k němu dojde, i když se mnozí snaží. Ale nebudu se snažit pojmenovat luxus druhem novodobého náboženství, i když vám prakticky jakýkoli dražší módní design/auto/časopis poskytne ilustrovaný seznam model a posvátných míst. Jen hledám to místo, kde se představa o luxusu uhnízdila v naších hlavách. Hlavách národa, který sám sebe považuje za nejvíce ateistického na světě.

Neodpověděla jsem na mnoho otázek. Možná jsem ani neodpověděla na své vlastní. Spíš se ještě více ptám. Luxus ukazujeme. Luxus skrýváme. O luxus usilujeme nebo jím cíleně opovrhujeme. Považujeme za luxus mít kde žít nebo lodičky Manolo Blahnik. Jedno je jisté. Všichni máme s luxusem vztah.

Drogy jsou špatné. Zabíjejí mozkové buňky a mysl i tělo strádají. Feťák začne zanedbávat svůj zevnějšek, své blízké, domácí práce a práci obecně. To můžeme vidět na každém rohu. Jenže existuje droga, po které se mozek naopak nastartuje, donutí vás dát svůj vzhled, domácnost i kariéru do latě a přinese vám přízeň žen, šéfa i bytné. Dáte si?

Pokud řeknete ano, vítejte ve světě Limitless. Film zpracovává téma dostatečně lákavé a nebezpečné zároveň; tedy mix, který cílí na široké spektrum diváků. S nějakým druhem drogy má alespoň minimální zkušenost každý z nás, když poctivě započítáme nejen alkohol a cigarety, ale taky kávu a čokoládu. Hlad po další dávce a opojný rauš tedy není ničím novým a je stále aktuálním. Aby snímek se zápletkou o drogově závislém sympaťákovi nezapadl mezi tuny příbuzných „béček“, stačilo přidat chytré dialogy, trochu vypiplat scénář, vybrat dobré herce a svěřit vizuální stránku nějakému hračičkovi. A ejhle! Vznikl příběh, který by se klidně mohl stát! Navíc se zrodil charakter, se kterým je snadné se ztotožnit.

Je jím flink, který už nekonečně dlouho píše knihu, zanedbává svou skvělou přítelkyni, svůj byt a sám sebe. Má sice ambice a dokonce i předpoklady svých vzdálených cílů dosáhnout, ale vlastní lenost mu brání. Chudáček malej, říkáte si možná. No a? Tak ať se snaží, lempl! Přece si nemůže myslet, že jednoho krásného dne jen tak spolkne nějakou čarovnou pilulku a všechno najednou půjde bez námahy, nebo co.

Spolkni mě!
A co když přesně taková pilulka existuje? Ve filmu tak staví zmíněného neschopu před nemalé dilema: spolknout, či nespolknout? A pak tedy ještě: spolknout zas a znovu, nebo se vrátit k polodementnímu, těžkopádnému, bordelářskému stadiu?

Běh událostí na plátně staví diváka před otázku, co by dělal on sám v takové situaci. Nabídka je asi podobně lákavá jako lahvička s nápisem „Vypij mě“ ve slavném příběhu o Alence. Jenomže zázračně užívat všech smyslů naplno a rozplétat mozkové závity není možné donekonečna. Je jasné, že vlastnosti nadčlověka jsou jen vypůjčené a že si droga svou daň začne dřív nebo později vybírat. A že o ni začnou mít nemalý zájem i další lidé.

Nechci a nebudu o filmu prozrazovat víc. Určité dějové zvraty jsou více či méně předvídatelné, závěr filmu zůstává podivně otevřený. Hvězdné obsazení tu zastupuje „jen“ Robert De Niro, ale Bradley Cooper je v hlavní roli úchvatný. Přesvědčivě ztvárňuje neschopného losera bezpodpůrných prostředků i perfektního muže s pilulí v břiše. Dám ruku do ohně za to, že jeho kouzlu propadnete a vybaví se vám řada kamarádů z blízkého okolí, kteří vám budou alespoň jednoho z těch dvou alter-eg připomínat.

Rozumný feťák šetří
Jediné, co mi bylo ve filmu trochu proti srsti, byla nerozumná rozhodnutí, kterých se hlavní postavy občas dopouštěly. V některých momentech mě prostě napadlo, že tak chytrý člověk by přece takovou kravinu neudělal. Základní chyba nedostatečné zásoby drogy takzvaně „na horší časy“ mi přišla vyloženě školácká. A taky že z ní pro našeho sympatického závisláka pramenila nejedna potíž.

Na závěr bych ještě vyzdvihla vizuální stránku filmu. Pozměněná realita pod vlivem zázračné látky je na plátně vykreslena tak, že si po filmu nejste úplně jistí, zda vám do kelímku při vstupu do kina náhodou taky někdo něco nepřidal. Překvapivě doporučeníhodný zážitek. Málokdy totiž film znamená zážitek.

Všemocný / Limitless
režie Neil Burger
USA, 2011, 105 min