Festival Hear Me! je putovní akce zaměřená na volnou improvizaci a experimentální hudbu, která v roce 2024 proběhne ve dnech 25. až 27. října ve Veřejném sále Hraničář v Ústí nad Labem. Program nabídne rozmanité zvukové performance, participativní procházky a přednášky zaměřené na témata spojená se zvukovým uměním, rádiovým šumem a analogovými technologiemi.

Festival zastřešuje kurátorský tým pod tématem „PROUDĚNÍ“, který spojuje návštěvníky s myšlenkou odhalení skrytých zvukových polí a prostředí prostřednictvím analogového přístupu a radioamatérství. Událost se zaměří na propojení experimentálních zvukových umělců, radioamatérů a veřejnosti, kteří se zajímají o kutilství a alternativní hudbu.

Mezi účinkujícími prvního dne je berlínský pianista Max Arsava, který svou improvizaci kombinuje s elektroakustickými zařízeními, kontaktními mikrofony a smyčkami. Dalšími umělci jsou Jan Krtička, který využívá krátkovlnné vysílání k tvorbě improvizovaných zvukových krajin, a Francesco Corvi, známý svými algoritmickými a improvizovanými sety. Slovenská producentka Nina Pixel představí své rituálně laděné ambientní skladby a večer uzavře DJ set drum and bassového producenta TITLE.

Druhý festivalový den nabídne program zahrnující zvukové instalace projektu „Alles im Fluss“, který zkoumá řeku jako objekt imaginace pomocí elektroakustických kompozic. Dále proběhnou přednášky Pabla Torrese Gómeze a polského dua Marcin Olejniczak a Tomasz Misiak, které se věnuje rádiovým experimentům. Workshopy a zvukové procházky pod vedením Jana Sůsy a Martina Hurycha poskytnou interaktivní zážitky zaměřené na elektromagnetické vlny a městské prostředí.

Večerní program zakončí řada živých vystoupení, mimo jiné od umělců Ladislava Železného a Stefana Tiefengrabera, jejichž tvorba spojuje hybridní DJ sety s experimentálními zvukovými krajinami. Festival uzavře Mika Bankomat svou anti-hudební performancí.

Tento víkend zvuku a improvizace slibuje jedinečné propojení různých forem zvukového umění a neobvyklých přístupů k hudbě a zvuku.

text: Polina Khatsenka

Hear Me! ~ 12. ročník putovního festivalu volné improvizace a jiné hudby
Veřejný sál Hraničář (Ústí nad Labem)
25. — 27. 10.

Vstupenky:
https://goout.net/cs/hear-me-2024/szjsxkx/
https://phonon.cz/hear-me!-2024
https://www.instagram.com/phonon.crew/
https://www.facebook.com/events/470888712605347

Reflexe listopadových událostí sametové revoluce prostřednictvím historie a umění zjišťuje současný obraz a obsah pojmu svoboda.

Na podzim si připomínáme výročí, které je spojeno s listopadovými událostmi 1989, respektive 1939. Zároveň můžeme již kriticky nahlédnout celé období a zjistit, jakým směrem se naše společnost posunula a také jak se proměnil obsah pojmu svoboda, nahlížíme-li ho filozoficky nebo z pozice umění.

V Ústí nad Labem se takto formulovanému pohledu věnuje velkoryse pojatý projekt zahrnující řadu linií: nejde o jeden jediný formát ani obsahovou náplň, ale spoluprací řady subjektů a institucí vzniká unikátní hrozen aktivit – výstavy, koncerty, přednášky, workshopy, komunitní eventy a podobně. Stěžejní místo, vedle průvodu kopírujícího trasu skutečného pochodu studentů z roku 1989, bude také výtvarný projekt Sametová výstava, kterou ve spolupráci s Fakultou umění a designu UJEP otevře Galerie Emila Filly. Umělecké reflexe dějinných událostí a celospolečenských mezníků patří k oblíbeným uměleckým strategiím. Ústecká výstava v sobě volně propojuje tři linie takové reflexe – práci s dobovými historickými dokumenty písemného nebo audiovizuálního charakteru, prezentaci uměleckých děl osobností české scény, kteří okolo roku 1989 byli již umělecky činní (oficiálně ale i neoficiálně) dohromady s pracemi nejmladší generace autorů. Vedle dobových dokumentů (například Neuposlechnutí rozkazu LM bránit SKV KSČ) tak výstava nabídne díla například Jiřího Davida, fotografické dvojice Jasanský-Polák, Ibry Ibrahimoviče nebo Jiřího Černického a Zdeny Kolečkové.

Výstava se tak stane prostorem, ve kterém současní umělci budou na události spojené s rokem 1989 reagovat, nebo usadí širší vnímání společenských a politických situací do vztahů s následujícím vývojem v rámci společenské transformace a posttransforma­čního období, ve kterém se nyní nalézáme.

text: Eva Mráziková


Sametová výstava
Galerie Emila Filly (Jateční 49, Ústí nad Labem)
23. 10.—29. 11.

Konec května a celý červen patří v ústeckém výstavním dění prezentaci závěrečných prací studentů Fakulty umění a designu UJEP. Tato událost je vnímána jako zcela zásadní pro život a atmosféru tohoto akademického prostoru, stejně tak i pro podobu výtvarné scény v Ústí nad Labem.

Je nasnadě, že přehlídky mladých umělců a designérů jsou v současnosti velice populární. Pro každou uměleckou školu má však výstava diplomek a bakalářek ještě další rozměry. V první řadě je to přehlídka samotných výstupů, s nimiž studenti usilují o získání titulu a úspěšné završení studia, což dokládá kvalitu a zázemí školy. Projevuje se zde ale také bohatost témat, myšlenek a problematiky, kterých se mladí umělci a designéři dotýkají, jaké způsoby zpracování si volí a k čemu inklinují, dovednosti získané během studia, s nimiž nyní mohou nakládat. Tyto výsledky se tak i díky prezentaci v prestižních galeriích vřazují automaticky do kontextu celé oblasti umění a designu.

Strategie současného výtvarného umění jsou reprezentované objekty, instalacemi či experimentálními projekty z oblasti fotografie a práce s audiovizuálními médii, které vznikají především na Katedře fotografie a Katedře elektronického obrazu (například v ateliérech Time-Based Media vedeném Danielem Hanzlíkem a Pavlem Mrkusem, v ateliéru Performance u Jiřího Kovandy nebo v ateliéru Fotografie pod vedením Lukáše Jasanského). Katedra vizuální komunikace se představí samozřejmě tím nejlepším z oblasti grafického designu – studenti zde ovšem neřeší jen design, ale výběrem témat se vztahují často k  aktuální současné problematice (ekologická, sociální a politicky angažovaná témata). Katedry užitého umění a designu představí návštěvníkům výstupy třeba z ateliérů Sklo (vedoucí Marcel Mochal), Produktový design (Jan Čapek), Přírodní materiály (za vedení Roberta Vlasáka a Jana Krtičky) a ateliér Oděvní a textilní design (vedoucí Jan Löbl). I zde se lze těšit na zajímavá a podnětná díla, v nichž se uplatňují současné designové trendy – udržitelnost, zaměření na ekologii a recyklaci a podobně.

Výstava diplomových prací bude zahájena ve středu 29. května v ústeckých galeriích – v Domě umění Ústí nad Labem a v Galerii Emila Filly. Bakalářské práce bude možné navštívit v prostorách Fakulty umění a designu v rámci jednotlivých ateliérů. Výstavy potrvají do konce června, v jehož závěru potom bakalářské práce vymění Letní sklizeň – tradiční přehlídka ročníkových semestrálních prací všech studentů FUD UJEP. º


DIPLOMKY 19
Dům umění Ústí nad Labem, Galerie Emila Filly, Fakulta umění a designu UJEP Ústí nad Labem
30. 5.—27. 6.


text: Eva Mráziková

… Silvie Milková zavolala zpět téměř okamžitě.

Co vás vlastně vedlo k takovému projektu?
Myslím, ze mezi uměním, umělci a diváky je v současné době velká propast. Z vlastní zkušenosti od přátel, kteří se nevěnují žádnému vizuálnímu umění, vím, že ho často vnímají jako nesrozumitelné – příliš intelektuální. V galerii při vernisáži by ale nikdo z nich neměl odvahu jít za autorem a promluvit s ním. To je jeden z podnětů k realizaci mého projektu – komunikace mezi autorem a divákem. Komunikace anonymní s možností ji kdykoli ukončit.

Jste si ale vědoma rizika, že může zavolat opravdu kdokoli – i ten, kdo si nebude chtít povídat jen o umění, ale třeba i osobních věcech.
Samozřejmě taky, proč ne. Jestli má někdo chuť mluvit o něčem jiném, tak proč si o tom nepopovídat. Pokud by někdo volal s perverzními otázkami, nebo kdyby se chtěl bavit na nějaká sexuální témata, jsem tomu otevřená. Může mi i sprostě vynadat – to je mi jedno. Já dávám každému 10 minut. Jak je spolu strávíme, je na něm.

A ozval se vám už někdo?
Byla jste čtvrtá. Všechny předešlé jsem znala, tak doufám, že ještě někdo zavolá.

Hledání zpětné vazby

Zabýváte se fotografií, ale tento projekt i řada dalších vašich počinů spadá spíše do konceptuálního umění.
Zajímají mě různé formy uměleckého vyjádření, třeba i performance. Ty jsem doposud většinou dávala dohromady s Veronikou Daňhelovou. Je to jeden ze způsobů, jak svou činnost oživit, jak získat přímou odezvu, kterou při videoartu nebo fotografii nemáte šanci dostat.

Jak dlouho se konceptuálním uměním zabýváte?
Nemám pocit, že se nějak souvisle zabývám konceptuálním uměním.

Jaké vaše projekty jsou nejzajímavější?
Ty, které ještě nejsou dokončené.

A co vás vedlo k fotografii?
Když mi bylo asi 12 let, mým snem bylo stát se filmovou režisérkou. Nakonec jsem se ale na režii na FAMU ani nepřihlásila. Podmínkou bylo natočit a přinést film – což bylo v době, kdy videokamery nebo digitální kamery nebyly tak běžné jako dnes. Takže jsem se ve finále přihlásila na fotografii, protože mi přišla blízká.

Preferujete spíše digitální nebo analogovou fotografii?
Musím říct, že já osobně raději fotím na film, ale to je zase z jiných důvodů. Fotografie je pro mě víc o přemýšlení. Spíš se rozmyslíte, než tu spoušť zmáčknete, když máte jen omezený počet políček.

Máte nějaké vzory v historii fotografie? Nebo někoho, kdo vás ovlivnil?
Já myslím, že by to bylo asi zavádějící, kdybych někoho takového jmenovala, protože v určitých etapách to může být někdo jiný. Kdybych ale měla aspoň jednu takovou osobu vybrat, tak to byl Pavel Baňka, u kterého jsem vystudovala.

Proč právě Pavel Baňka?
Pro jeho otevřenost.

Zrod Galerie NF

Působíte i jako kurátorka. Co vás k tomu přivedlo a na jaké projekty se zaměřujete?
Já bych se nenazvala kurátorkou, ale spíš organizátorkou nebo provozovatelem. Byla to v podstatě trochu náhoda a takový starodávný příběh. Jednou jsme s Veronikou Daňhelovou dělaly akci v Armaturce, když to ještě nebyla Galerie Emila Filly. Hledaly jsme tehdy nějaký veřejný prostor. Šly jsme kolem vitrínek, které se nám zalíbily. Strašně dlouho jsme sháněly, komu patří, až jsme našly majitele autoservisu a ten nám ony vitrínky půjčil. Celé se to pak rozjelo natolik, že se tam začaly pořádat výstavy. Nebyl to tedy nějaký záměr hrát si na kurátora. Spíš se to samo seběhlo.

Zpracováváte tedy spíš náhodná témata?
Rozhodně nemám žádné kurátorské ambice. Až mě někdy napadá, že je spousta zajímavých lidí, kteří nejsou tak průbojní, nejsou prvoplánově zajímaví a viditelní a že je třeba jim dát prostor. A navíc si myslím, že je chyba, že se v současné době umění bere jako zábava, jako byznys, jako nějaká „image“.

A jak se díváte na funkci kurátora – měl by to být umělec, nebo kunsthistorik?
V Čechách si lidé pletou pojem kurátor s někým, kdo pracuje v galerii. Kurátor je od slova kuratorium, což je opečovávání. Je to ten, kdo se o umělce stará. To neznamená jen, že pošle pozvánky nebo vybere pár umělců k určitému tématu. Náplň práce kurátora je daleko širší a v mnoha věcech mnohem důležitější. V tomto smyslu se já za kurátorku nemohu nikdy považovat. Pro mě to je zábava, nenabízím služby a to, co by kurátor měl splňovat. Nedělám mediální propagaci, nesháním peníze na výstavy.

Kdo by měl ale podle vás výstavy organizovat? Podle zavedeného vzorce se tohoto úkolu spíš zhostí kunsthistorik, ale mnohokrát jsem již viděla výstavu, kterou pořádal umělec…
Ať si je organizuje, kdo chce, třeba prodavačka z večerky. Ale ať je aspoň trochu rozmanitá a nejedná se pouze o 20 ověřených autorů stále dokola.