Unikat před realitou, domovem, utíkat před životní láskou či vrahem. To jsou různé náměty, kterými je možné se ve filmech setkat. Většinou ničím novým nepřekvapí. Jsou tu ale dva snímky, které nabízejí trochu jiný úhel pohledu.

Akční sci-fi thriller Ostrov z roku 2005, který režíroval Michael Bay, a drama s prvky mystery Neopouštěj mě z roku 2010 pod taktovkou Marka Romanka. Filmy mají velice podobné rysy antiutopie, která je známá z literárních děl Karla Čapka (R.U.R., Válka s mloky) či George Orwella (román 1984, Farma zvířat). Dále bych ráda připomněla Anthonyho Burgesse (Mechanický pomeranč) a Herberta George Wellse (Stroj času), Mechanický pomeranč a Stroj času zná většina z nás hlavně ve filmovém zpracování.

Antiutopie navozuje představu ireality, která je pro dnešní dobu nemyslitelná. Může se zaměřovat pouze na určitou část společnosti, její oddělitelnou část (například na opuštěném ostrově) nebo i celý svět. Co antiutopický román přináší? Podstata tohoto literárního žánru tkví především ve varování a poučení pro lidstvo. Témat může být samozřejmě více, u Karla Čapka šlo například o nebezpečí Třetí říše, George Orwell chtěl svými díly zas poukázat na nehumánnost totalitních ideologií. Čím je antiutopie absurdnější a nereálnější, tím více upoutává svým příběhem. Vyvolává obavy o svět, v němž je dnes bohužel možno téměř cokoli.

Něco tu nehraje
První snímek s názvem Ostrov byl natočen v roce 2005. Ústřední roli zde hraje pojistka zdravého života v podobě vlastního klonu, který je v případě zranění či onemocnění „originálu“ zdrojem potřebných orgánů. Klony jsou shromažďovány v podzemním bunkru, kde jsou klamány iluzí skutečného světa, ve kterém došlo k údajnému zamoření a veškerý život na planetě vyhynul. Jak a proč se to stalo, ve filmu není blíže specifikováno. Přežila jen hrstka lidí (klony) a kvůli hrozbě otrávení nesmí nikdo vyjít ven. A tak jediné místo, jež prý zůstalo nedotčeno živelní katastrofou, je ostrov, kam se mohl dostat jen ten, kdo byl vylosován. Výherce letenky na ostrov ale nikam neletěl – byl použit jako dárce orgánů pro svůj originál. Jedním neopatrným půjčením klíče se jeden z klonů dostává do technického zázemí bunkru, kde zahlédne létajícího brouka. Vše nabere spád. Objevují se další otázky a nevysvětlené jevy a ty postupně spějí k odhalení celé pravdy. Dva klony se pak rozhodnou k útěku, který jim má konečně otevřít oči a ukázat nový svět. V tomto filmu má útěk hodnotu lidského života a stojí za tak velký risk.

Druhý film Neopouštěj mě byl uveden do kin v roce 2010. Jeho děj by se dal srovnat s prvním snímkem velice snadno. Hlavní podstata tematiky je stejná. Lidé jsou od útlého dětství vychováváni odděleně od okolního světa za účelem dárcovství orgánů. Rozdíl je v místě a čase, film je zasazen do 70. let 20. století a odehrává se na internátní škole v Anglii. Dále si lze povšimnout, že po odchodu ze školy mohou tito lidé žít v dosahu skutečného světa. Útěk tu nehraje žádnou roli. Lidé znají svůj osud od dětství a jsou s ním smířeni. Nesnaží se uniknout, protože jejich poslání jim připadá správné. Je zde tedy opačný náhled na toto téma a film Neopouštěj mě je tak ještě absurdnější než předešlý Ostrov.

Utéct nebo zemřít
V prvním snímku (Ostrov) lidé nic netuší a po zjištění pravdy se systému pokoušejí zuby nehty vzepřít, protože chtějí žít život své genetické předlohy. Touží po životě na Zemi, který jim byl odepřen, a ke konci tohoto filmu je dokonce výroba klonů v dotyčné firmě zastavena. Film Neopouštěj mě si zahrává s děsivou realitou, v níž jsou lidé smířeni se svými osudy. Neodporují. I za cenu toho, že budou žít maximálně třicet let, jsou ochotni se podvolit řádu, podle kterého žijí od útlého dětství až do smrti. Přijímají svůj úděl klidně a transplantace berou jako úspěšné zakončení své životní cesty. Formy útěku člověka jsou tedy zcela opačné. Je pozoruhodné srovnat, jakým způsobem lidé čelí a vypořádávají se se svým osudem.

A ještě zajímavějším je zamyšlení se nad otázkou, proč lidé ve druhém snímku neutekli. Co jim bránilo a proč? Je možné ovlivnit člověka do té míry, že přehlíží svůj pud sebezáchovy a necítí žádnou nespravedlnost? Opět se zde dostává do popředí tolikrát diskutovaný problém okolo klonování. Mají lidé právo vytvářet své vlastní kopie? Lidské bytosti disponující rozumem jsou schopny milovat a uvědomovat si vlastní já, nelze je přece jen tak pěstovat. Každý projevuje své základní pudy, které nelze opominout. Donutit člověka, aby na svou vlastní budoucnost a život zapomněl, je nemyslitelné. Samotné klonování nemá šanci na úspěch, protože klony by musely být udržovány v nevědomí, což odporuje jejich zdravému vývoji. A i kdyby mohly, z filmů se můžeme poučit, kam by náš svět v takových případech dospěl.

Poučíme se někdy?
Ač kvalita obou filmů není rovnocenná a některé scény ve filmech i dějové zvraty se mohou zdát nestandardní, svou skrytou polemikou o klonování a útěku z ireality mne zaujaly. Tyto snímky umožňují  diskutovat o hranicích, které by lidstvo nemělo nikdy překročit, a které naopak ano. Nepotvrzuje se tak pravidlo, že každý skvělý film by měl být dokonalý po všech stránkách. Tyto filmy jsou dokonalé svými odlišnými pohledy (na rozdíl od scénáře a propracovanosti zápletky) a dovolují zajímavé myšlenkové konstrukce. A pokud je zhlédnete, můžete si odnést i jedinečný filmový zážitek.

Můžou to být kravaťáci i úplní otrhanci, muži i ženy. Zaujímají občas skutečně krkolomné pozice, ráno bývají mírně otlačení, nevyspalí a nevrlí. Můžete se do jejich řad zařadit jednodušeji, než si myslíte. Nejlepší šanci máte v létě, kdy přichází doba dovolených. Ano, spáčem na letišti se může stát každý.

Při čekání na letadlo, což je otázka několika hodin, si rád sedne a na chvíli zdřímne snad každý. Jsou ale i okamžiky, kdy na letišti musíte strávit mnohem více času, než byste kdy chtěli. Čekací doba na navazující spoj může být devět hodin nebo jste už měli odletět a začala bouřka. Cesta do města bývá dlouhá, drahá nebo z jakéhokoli jiného důvodu nevyhovující. Za letištní hotel se vám platit nechce nebo je plný. Také se stává, že vaše letecká společnost nečekaně zkrachuje. Mnoho lidí ale na letišti přenocuje mezi lety prostě jen proto, že nechtějí svůj spoj zaspat.

Dobře se připravil = dobře se vyspal
Jaké to je, spát na letišti? Pokud víte, že budete třeba celou noc čekat na navazující spoj nebo předpokládáte, že vaše lety mohou mít zpoždění, můžete si už doma připravit základní výbavu profesionálního letištního spáče. Vybavte se levným nafukovacím lehátkem, nezapomeňte si klapky na oči a špunty do uší – na letištích se svítí 24 hodin denně a non-stop jsou hlášeny odlety, přílety nebo opozdilí pasažéři. Jako další doplněk se dříve doporučoval budík, dnes si samozřejmě vystačíte i s mobilním telefonem. Nabitým. A nespoléhejte na zásuvky – některá letiště jich mnoho nemají a jejich hledání se tak může stát dobrodružnou výpravou. Pokud cestujete sami, neměli byste zapomenout na poměrně banální věci, jako jsou papír a výrazný fix. Na papír napište například, že byste chtěli být probuzeni v šest ráno (a chcete kafe) a položte ho vedle své hlavy. Na probuzení se dobrodinec určitě najde, pokud vám někdo přinese i kafe – seznamte mě s ním taky.

Kde tu máte kamery?
Co dělat v případě, že jste ten hurikán opravdu nečekali a máte před sebou dlouhých deset hodin? Nemáte lehátko ani klapky, jinak ale rozdílů moc není. U aerolinek mívají k zapůjčení deky a polštáře, pamatujte však, že si je skutečně jen půjčujete. Pokud se nacházíte na velmi frekventovaném letišti, je dobré se vydat hledat pohodlné místo na spaní co nejdříve – jinak vám hrozí, že budete tím chudákem, kterého každý překračuje u záchodových dveří. Z důvodu bezpečnosti si zjistěte, kde se na letišti zdržuje ochranka, kde mají kamery a kde spí ostatní. Pokud jste sami, raději se připojte k větší skupině spáčů. A na konec – nezapomeňte si připravit výmluvu. Personál většiny letišť nechává spáče být. Může se ale stát, že po vás ostraha bude požadovat platnou letenku, aby se ujistila, že zítra budete skutečně pryč.

Jaká je situace právě na vašem letišti, se můžete dozvědět na www.sleepinginairports.net. Nasbíráte tam i pár dalších tipů a rad, jak se v několika hodinách nestát zoufale nevyspalým pomačkancem.

Prší, prší, jen se leje. Počasí hraje velkou roli při pořádání akcí. Jenže ho nelze naplánovat. A tak Bezpeněžní zóna u Kostnického náměstí neměla své poklady komu nabídnout.

Ze šatní skříně jsem vytáhla pár delší dobu nenošených kousků, abych přispěla svou troškou do mlýna. Jelikož mám ráda paradoxy, na Bezpeněžní zónu jsem se vydala rovnou z akce nazvané Den s policií. V souladu se svou dochvilností jsem dorazila, ještě než na místo přišli první návštěvníci. Okolo Infocentra Salé se pohybovalo několik pořadatelů. Pomohla jsem jim a při přenášení věcí jsem objevila knihu Člověk uprostřed konfliktu, která teď už odpočívá na mém nočním stolku. Pak nezbývalo než čekat, až se akce rozjede.

Ani sílící déšť mě neodradil. Motala jsem se pořád dokola, až dva ze tří návštěvníků nabyli dojmu, že patřím mezi pořadatele. Jedné paní jsem pomáhala vybrat pokrývku hlavy. Uzobávala jsem hrášek v části s vegetariánským občerstvením. Záhy veganským. Pro jediný sýr si brzy přišel mladík, který si také nabral náruč plnou chlebů. „Můžu si vzít chleba? A sýr? A ještě jeden chleba? Malej bude mít radost. Tohle taky můžu?“ ptal se mě. „A nandala byste mi na to trochu salátu?“ Se smíchem jsem ho obsloužila.

Největší radost jsem měla, když kožená bunda, kterou jsem přinesla, našla svého majitele. Jelikož se jí pyšnil jako dobrým úlovkem, mé srdíčko zaplesalo. Zmokla jsem, udělala jsem někomu radost a ještě se zasmála. A nejen to. Než jsem zmizela, přišla za mnou jedna slečna, že už odcházejí. Jestli bych někam nemohla postavit rajče v květináči. Ano, přiznávám bez mučení, že jsem ho postavila ve svém pokoji na parapet. A taky jsem málem ukradla prkénko, co zbylo po snědeném občerstvení.

Bezpeněžní zóna
proběhla 10. 6. 12:00–22:00
Kostnické náměstí, Praha 3