Od své předlohy, islámu, se odlišuje hlavně tím, že nejde o duchovno, ale politiku, nástroj třídního boje, vzpouru naruby návratem k tradicím, všechno jen takzvaně, performativní purismus posedlý smrtí, kontrarevoluci proti revoluci, čili revoluci proti revoluci proti revoluci, přičemž revolucí proti revoluci je Arabské jaro a revolucí převzetí moci z rukou koloniálních mocností. Od středověku se liší… Čím asi? Oslovením masy; konkrétně jeho rychlostí. Ve středověku byl novým médiem knihtisk, dnes se tiskne rovnou do myslí lidí, emoční flow není slow motion. Lidi vidí krev, lidi se stydí, lidi se stydí za lidi, lidi se bojí a stydí za svůj strach, lidi se rojí kolem obětin. Lidi vidí. Lidi vědí?

Mají k dispozici informací jako nikdy. Mimo jiné tam mohou zaletět, mohou si vyzpovídat kdekoho, hlavně mohou číst. Dělají to? Ne mnoho. Proč? Mohou. Většinou, když můžeš všechno, neděláš nic. Info je dostupné, je tak snadné po něm sáhnout, až je ospravedlnitelné odložit ho na neurčito. Neuteče. Infem mám na mysli rešerši, která chce čas. Mám na mysli přemýšlet o tom. Infem mám na mysli hodně hledat a hodně číst. Infem mám na mysli hodně být někde. Čas je šém. Když ti holka řekne, že nemá čas, akorát nechce.

Doba prokrastinační
Někteří momentální dobu nazývají dobou postfaktickou. To znamená, že se vyskytuje příliš mnoho informací, které nejsou ověřitelné. Tajemství tkví v tom kroužit nad terénem a dělat si obrázek. Ale témat je příliš, spousta lidí má jasno jen v tom, že média jsou shit. „Nejde věřit ničemu. Každý si stejně říká a myslí, co se mu hodí,“ vidí to naivně, ale na vině je jen jejich prokrastinace. Dnešní doba je dobou prokrastinační. Jsme líní si fakta ověřovat, respektive odkládáme to, nechce se nám pustit se do problému, přijmout ho za vlastní, nechápeme, že už to náš problém je od chvíle, kdy jsme ho začali řešit, respektive od chvíle, kdy jsme ho nepřestali řešit a nejvíc od chvíle, kdy jsme přijali zjednodušující stanovisko. Takzvanou pravdu.

Teroristovo sdělení adresuje prokrastinátora spolehlivě, sám se mu svou pasivitou nabízí. Islamisté nedostávají Evropu zbraněmi, bombami ani náboženským zápalem, akorát se postaví tam, kam hledíme, do monitoru. Čeho si všímáme? Negativních věcí. Odpálí se a mají nás, jsme v čudu z hrozby terorismu. Ale pořád lepší než nuda, ta je k nevydržení, z té máme opravdový strach, a tak si dopřáváme plnými doušky děsu z terorismu, který ani sám o sobě samozřejmě není žádná legrace, ale odvádí naši pozornost od vlastního strachu z nudy jako Babiš od Čapího hnízda komentováním Zemanovy kundy na stránkách DNES. Za něj si totiž můžeme sami, usnuli jsme v síti, zdá se nám noční můra. Baví nás negace a skrz tento náš zájem nás napadla deprese terorismu. Jak se bránit? Svými hodnotami. Máme nějaké? Každý, kdo nějaké má, ať je vytasí a kdo je nemá, ať se po nějakých podívá. Přemluv bábu, ať ti pomůže z postfaktuální nevědomě přijímané negace, stagnace v interaktivním transu netu, zapne starý dobrý televizor.

Jak reagujeme na zlo do nás zaseté islamisty? Kloníme se ke středověku podobně jako oni, ke středověku osvícenství, k radikálně racionálnímu darwinismu a jeho evolučním algoritmům odlidštěným od hřejivé povznesenosti nad matérii, které X říká sluníčkářství, já pohodářství. K ideálu bylo tak blízko, dostupnost informací, síť, jež nás měla jak trampolína vyšvihnout k nebeské moudrosti, nás ale vyvrhla jako střeva státu, potácíme se švihlí trapnou, línou digitální demencí. Bereme, co je. Perou se o nás média s jejich emočními triky a touhou po zisku. Když za nějaký produkt neplatíte, jste sami ten produkt.

Reklama za almužnu kultury
Vzpomínáme, jak to bylo před multikulturní imigrací, muslimskou invazí do všednodenní reality metramvají, kdy jsme spolu ještě mluvili, spolu se pídili po infu, než se stalo tak dostupným, že zevšednělo jako tváře na friends listu. Ve skutečnosti spolu mluvíme víc než dřív. Jsme na to nastavení, naladění, stimulovaní ajfouny, ale mluvíme jinak, filtr v hlavě je zanesenější, zasněnější, zasněženější, mluvíme spolu víc, ale nejsme něžnější, nehledáme v sobě pravdu, sebe, zdroj, jsme stroje na fráze, hráze, spoj? Líbivé zdi zdánlivé zajímavosti nás pojí jen v ješitné nevšímavosti. Zdviž moderní komunikace, která měla naše myšlenková plavidla splavit z lokálních meandrů do kýženého proudu kolektivního vědomí extatické přítomnosti, která přinese odpověď na všechno v reálném čase, byla ve skutečnosti jen vyschlý zásek, kýč cyklicky reprodukované minulosti. Přítomnost se vyčerpává, nadvýroba je neomluvitelná, recyklace je mýtus, musíme pálit a všichni to dobře vědí. Čím přítomněji a rozumněji si připadáme, tím hloupěji se propadáme do temné minulosti polopravd, katakomb inkvizice, kde hodnotami jsou jen síla, čtenost, četnost, mládí, ego. Myšlenky jsou jen ego, tím spíš slova. Opravdový zrak není v očích, ale v srdci, natož ve fotkách. Všechny ty reporty jsou jen umění, ne realita, nevedou k porozumění, jen krátí chvíli. Krátí ji, až ji zkrátí tak, že ji ztratí. Váhu má pozornost, kterou si právě věnujeme a my si ji nevěnujeme. Vážíme si sebe čím dál míň. Kým vlastně jsme?

Když člověk nemá váhu, má větší sklon nechat se strhnout paranoidní utopií jménem veřejné mínění, dát se do služeb jejího šíření, stát se jejím užitečným idiotem s mozkem vymytým savem, copy file vědomí. To se neděje ve vztahu ke společnosti, ale ve vztahu k sobě. Všechny ty virtuální vědomosti slouží k vytvoření umělé inteligence, ne k pomoci běžnému člověku. Ve skutečnosti jsme přenesli pud sebezáchovy do virtuálna, tam se snažíme zachovat sami sebe, kopírovat svou verzi a modifikovat ji jako firmy nejnovější ajfouny, recyklovat masu sdíleného chaosu a poctivě šířit (re)klamu a konzumovat ji za almužnu kultury zdarma (je a bude) a zabíjet čas za kontakt slabý jak čaj. Zabíjet čas, který nikdy nepřemůžeme, protože jsme moc zaslepení bažením po pozornosti Já. Postupně se stěhujeme do druhého, který už není druhým, ale virtuálním odrazem mě, počítačem kliků. Druhému nejsme ničím, protože člověk nemůže být myšlenkou, slovem ani fotkou. Možná namítnete, že na fejsbuku nejste pořád. Ale jste. ∞

Ač je to možná s podivem, existuje jedna věc, na které se většinou shodnou všichni: mělo by se to udělat. Někdo by měl přijít a udělat to, koneckonců, mohl bych to být i já, jen kdybych neměl tolik jiné práce, kdyby nebylo tolika jiných starostí a radostí.

Podmiňovací způsob, podobně jako kouzelné slůvko „až“, jsou taková naše zaklínadla. V naší mysli zřejmě existuje nějaký jiný, snový svět, ve kterém jsou podmínky všech „kdyby“ naplněny, všechny omyly napraveny, všechna naše budoucí díla vykonána. Ten svět je na dosah ruky, podívejte, stačí natáhnout ruku, a už už se ho téměř dotýkáme, tak málo chybí. Jen kdybych měl to či ono a naopak neměl tuhle to a tamto. Kdybych tenkrát mohl, kdybych věděl, kdyby mi dovolili, kdybych měl, jé, oč krásněji by se mi žilo! Nu bodejť, však já to napravím, jen až budu mít jen krapet víc času a o trošku méně práce, že.

Supermarket snů
Znalci tohoto snového světa jsou zpravidla také všelijací politici. Před volbami se předhánějí, kdo modrého z nebe snese víc. Pohodlnost křesel však nakonec zpravidla ukonejší leckteré sliby, lecjaká „až“. Víra v onen svět je v nás však tak silně zaklesnuta, že nás jeho pohádka stále láká, stále věříme, že až se všechna kdyby naplní, staneme na samém jeho prahu. Najednou budeme jako v nejlépe zásobeném supermarketu (tento obraz si, s dovolením, vypůjčuji od profesora Kellera), kde vše bude na dosah a k mání bez sebemenšího úsilí. V regálech budou vystavené všechny naše sny, na nás bude jen zvolit si, kterému dáme přednost.

Na druhou stranu, pro někoho by tento koloniál byl pravou pohromou. Stál by před pestrobarevným zbožím, každé zabalené v krabici se všemi součástkami, s návodem k provedení a s obrázkem na obalu. Zbývalo by už jen vzít jej, doma rozbalit a začít sestavovat stavebnici vlastního snu. Právě teď se očekává akce, po které zákazník tak prahnul. Vše je připraveno, ke startu, pozor… Nic. Člověk zahazuje krabici, protože chce raději jen chtít, toužit, snít.

Pan Kdyby a slečna Až
Naše „kdyby“ a „až“ jsou tak pohotovými strážci naší pohodlnosti. Lze s nimi bojovat, a je i dobrá šance zvítězit. Strategie je prostá: základem je dobré soustředění, koneckonců, vždyť jsme v bojové akci. Protivník je sice v přesile, není však těžké objevit jeho vojíny, poznají se velmi snadno – skrývají se za slovy, ve kterých je dominantní slabika by. Předvedu: byste, abyste, kdybyste, jakoby, jako by. Některá jsou ve své skrýši trochu přikrčená, různě se prohýbají, ale i tak je poznáte: bych, bys, by, bychom, byste, by. Až je tedy potkáte, nedejte se nikterak zastrašit a seberte jim veškeré podmínky, co jich u sebe budou mít. Ať to stoji co to stojí. Posbírané podmínky pak bez milosti spalte v ohni. Bez meškání a odkladů pak udělejte všechno, v čem vám až dosud bránily.

Zdůrazňuji, bez sebemenšího odkladu! Jinak hrozí, že se k vám přitočí svůdná slečna Až (a na tu obzvláště pozor!) a potom běda, běda vám… Ta má, panečku, ranec zbraní toho nejtěžšího kalibru: říká se jim v našem světě také zbraně ženské, ale to jen tak mezi námi. Tahle slečna Až má tělo hladké a zrádné, hází po vás očkem, konejší vás nejsladšími slovy. Proti ní jste v boji muže proti muži krátcí; chce to důmyslnější zbraně. Ale já vám dám radu nad zlato, že jste tak laskaví a pozorní. Ale raději šeptem, aby nikdo neslyšel. Tak tedy: vzpomeňte si na své dětství a na dlouhé nosy, zakřičte ažnapršíauschne a dlouhé tůůůůůůdle, a utíkejte, občas se otočte a udělejte na ni dlouhý nos. Bude celá zkoprnělá, toho věru nečekala. Až se vzpamatuje, odfrkne si ccccccs, ale vy už dávno budete za horama nebo zkrátka tam, kde zrovna potřebujete být.

Přeju hodně síly a vytrvalosti k boji, a kdyby… Ale ne, vidíte? Všude se dostanou, kumštýři jedni. Tak honem, honem, na ně!!! ∞

V příštím roce má skončit svou činnost Facebook. Značně omezen bude i Google – respektive bude promazán o bulvární obsah a lživé informace. Stejně tak se promaže i jeho vizuální obsah a nebudou už k nalezení růžové kočičky s diamanty jako elektronická přání k narozeninám ani jiné obrázky, které si někteří posílají z recese, ale většina hledačů těchto těžkých vizuálních kalibrů je posílá zcela vážně. Vizuální smog z ulic bude konečně redukován. Žádné reklamní fólie a bannery, které přelepují architektonické skvosty v centru města. Proběhne také redesign log všech možných společností a firem, aby se zvýšila kultivovanost vizuální komunikace – a vlastně i úcta k zákazníkovi. Kdo to bude platit, nevím. Šeptá se, že si firmy samy na tenhle krok vyčlenily budgety. Ministerstvo kultury totiž navýší rozpočet na literaturu, protože konečně uznalo, že poezie je psaná ctnost, která je nutnou součástí kultury. Básníci a spisovatelé konečně namažou rohlíky i máslem. Skončí dokonce i produkce zábavových kapel, utichne Eva a Vašek, co tak dlouho tajili, že jsou manželé – snad aby pánové v sandálech mohli na koncertech slastně pohlížet na bujnou Evu a ženy s odbarvenými vlasy v haleně obdivovat, co to je na tom pódiu za štramáka. Lunetic se zase vrátí ke svým rodinám nebo hledat nezvěstného Martina. Utichne i pořad Tvoje tvář má známý hlas a naši rodiče tak budou trávit večery společným povídáním a sdílením, na které v zaujetí těchto parodií neměly čas. Zní to dost nereálně, že? Hlavně ten Facebook. Lidi snad konečně začnou chodit zase ven, nebudou se na ulici míjet, protože odtrhnou zrak od displeje mobilu a začnou si opět povídat a vnímat se. Začnou žít reálný život, ve kterém se nebudou bát říct, že se jim zrovna nedaří a místo psaní hashtagů si budou prohlížet věci kolem sebe. No, je to hezká představa. Ale je to utopie. ∞