Napřed se jen tak koukaly a já jsem se taky jen tak koukal. Jako obvykle. Teď se usmívají. Jako by těm pornoherečkám ze zalepeného oka vypadly.

Většinou, když vidím v dívčích očích zájem, předstírám skleslost. Čekám, že je to nějakým perverzním způsobem zaujme. Jackpot se nikdy neroztrhne. Je to jen takové gamblerské gesto. Trudné ghetto, ale svoje křeslo v něm mám jisté. Neusmívám se na ně. Směju se sobě pod fousy, ale ony se na mě dívají, takže to vypadá, jako by to bylo na ně. V takové situaci většinou smích hasím. Je přitažené za vlasy chrstat jim ho do tváří, když ho nevyvolaly. Ale proč si je trochu nepřitáhnout? Dělá to každý a ženské to mají rády. Ty tanečky kolem páření jsou jedna velká mystifikace.

Tu potlačuju, teda tu marťanskou, mužnou. Pěstuju spíš tu ženskou, neptunskou. Propracovanou, projevující se třeba tímhle beatem. Zakaboněný ksicht a pero v ruce. Nerušte mě. Jeden kámoš-hulič říká, že je super, že píšu, ale „psaním nikoho nezhulíš“. Něco na tom bude. Včera mi přišlo šílené, že jsem nedávno odstavil jednu holku, která v tom chtěla pokračovat. Honicí vzrušení mi evokovalo chvíle s ní. Cítil jsem přesně to vzrušení, které jsem cítil s ní. Sartre tomu říká kvalita. Vzrušení nabude s každou novou holkou novou kvalitu, honění ale novou kvalitu neudělá. Možná by bylo lepší být s ní, než leštit tágo. Vystřílet to raději na ni než na matraci.

Odstavil jsem ji proto, abych mohl psát. Kdybych na ni střílel, nastěhovala by se mi do hlavy. Problém s tělem je, že má i duši. Mimochodem, dneska jsem šel po chodníku vedle silnice, kde byla zácpa. Jelo v ní policejní auto. Na první odbočce sjelo do vedlejší ulice. Za chvíli se vynořili dva policajti a šli do mě. Chtěli občanku.
„Jak to chodíte?“ „Jak?“ „Jako tělo bez duše.“ „Bez duše?“ „My jsme vás sledovali. Takhle se normálně nechodí.“

Malá smrt
Včera jsem pocítil svou honicí situaci tak zoufalou, že jsem odepsal té holce na měsíc starý dotaz. Ptala se, jaký byl slam. „Sociální bublina.“ Pružím na židli up and down, up and down, kývu hlavou do kvalitního blues, které na Portále vždycky hraje. Dobře se mi do něj čte. Chodím sem číst a čumět. Do čtení se mi dobře čumí po holkách. Nehonil jsem předtím půl roku, držím se od toho dál. Držím se ve stavu těšení, překonávám puzení. Dostávám se do latentních stavů, kdy se vyvrcholení rozplyne do intenzivního vnímání žen. Čekám, že mě nějaká náhodně, spontánně vytáhne.

Včera skončilo těšení, aniž by proběhlo to, na co jsem se těšil. To mě na tom nejvíc štve – mrhání. Člověk je najednou nucený přijmout falešnou útěšnost toho, co je. Přijmout to jako pravé. Hemingway říká orgasmu malá smrt. Je to jednoduchá metafora smrti, kterou ve zdraví přežiješ a můžeš si ji vlastně užít. Ta ztráta mnišského celibátu, potažmo cesty za pravdou, bolí. Je to depka, ale život jde dál. Vlastně se nic tak hrozného nestalo, vlastně ze mě spadl balvan. Nikdo neví, že jsem vandal, tak to klidně můžu pustit z hlavy.

Přichází Ernest, pozdravíme se vágně. Posledně jsem ho poslal někam kvůli Mileně. V létě jsem ji zval na noční plavání. Byly tropické noci, já rád plavu, ona taky. Ale řekla, že na to není. Byla to utopie.
„Takhle to nemůžeš programovat na první rande,“ smál se mi tehdy. Milena se mnou pak šla do čajovny. Po ženšenu mezi náma v jednu chvíli něco problesklo. Procit. Pak jsem ji viděl na Portále párkrát mluvit s Ernestem.

„Ty se znáš s Milenou?“ zajímal jsem se. „ S jakou Milenou?“ „Jak ses s ní teď bavil na balkóně.“ „ S Milenou jenom mrdám.“ „Aha. Tak to jsi dobrý.“ „Všechno jsem ju naučil, aj anál. A dobře kouří,“ chytl se mého uznání. Byl jsem zaskočený, což ho podnítilo k důkladné litanii. Solil do mě, že „potřebuje mrdání“ a že není na „domácí honění“. „Já nehoním,“ ohradil jsem se. „To je ještě horší,“ kontroval. Pokračoval, že ženské si nemůžou pomoct, protože má krásný penis, a že má holku, kterou miluje, ale vídá ji jen o víkendu, tak se mu přes týden Milena hodí „na mrdání“. „ A ona by chtěla něco víc?“ zeptal jsem se. Kývl.

Mechanická formalita
Byl jsem zatlačený do kouta. Střetly se dva přístupy, jeho marťanský a můj pussyivní. Já jsem se vlastně vůbec nestřetl, jen on se vylil do prostoru, který jsem soucitně vnímal. Teď z něj na mě nečekaně stříkal. Sedá si se svařákem k těm holkám. Čtu Reflex a sleduju jeho chlapecký zátylek. Jdou mu na ruku. Vypráví jim, jak to včera táhl celou noc a proč má monokl. Když jde na bar, něco si vzrušeně šeptají. Té jedné rozumím: „On je hrozný.“ Pak mu vyprávějí příběh, jak je jejich učitel blbý. Vždycky jenom přijde s hrníčkem a řekne, že se mu nic nechce. Směju se tomu a ony mě vidí. Mezi náma sedí Ernest zády ke mně. Sedí s holkama, které mě zajímají a nevšímá si mě. Vlastně se s ním ani nemusím smiřovat, prostě jsem jenom odpustil. Někdy stačí mechanická formalita. Někdy je úplně nezbytná. Celý život je jen mechanická formalita.

Ernest jde na záchod. Holky se smějou a já se směju. Jdu k nim přisednout. Nechtěl jsem přisedávat, když tam byl, to by bylo moc jednoduché. Jak mě předtím sledovaly, teď se ke mně neznají, ale jak ten můj úsměv nebyl určený jim, nevadí mi to. Rozlévám se do prostoru, neberu jejich plachost jako konečnou, stejně jako jsem sebral svou plachost jako ne-konečnou. Jsem v centru dění. Ernest se vrací. Beze známky překvapení se mě vyptává na slam. Pak jde na bar. Ta jedna holka přemlouvá druhou, aby tam zůstaly, ale druhá už musí jít. Nakonec odcházejí obě.

„Kundy jdou do prdele,“ říkám Ernestovi. Usměje se. „Ta jedna chtěla zůstat,“ upozorním ho. „Kvůli mně.“ „Já vím.“ „ S tím se nedá nic dělat,“ povzdychne si. „Já s tím nechci nic dělat.“ Zasměje se. „Já už jsem dneska sex měl,“ protáhne se. „Tohle téma vynechejme. Zůstaňme u slamu,“ navrhnu. „Chápu,“ přijme bezelstně. Kecáme o slamu a o psaní. Já kecám. Pak poslouchám. Včera „rozesračkoval ňákému týpkovi držku“. Prý za to, že mu chtěl vypíchnout oči.

Paparazzit
Prosím servírku o trochu teplého mlíka. Naproti sedí zrzavá bohyně s Ernestem, který do ní svým neznatelným způsobem valí. Je nesvůj. „Na fejsbuku je Magdalenka, jako Magda a Lenka, rozumíš,“ říká bohyně. „Jo, jasně,“ odpovídá. Uhýbá mi pohledem. Zmalovaná bohyně pruží na židli a projíždí si mobil, Ernest si se zkříženýma potetovanýma rukama projíždí ten svůj. Třepe lakýrkou s úzkou špičkou a ona vedle něj vyprskává do cukrkandlových póz.

Ernest se směje se studentem, který si k němu přisedl. Chová se jako gay, ale jednou jsem ho slyšel říkat, že právě není. Ernest odchází, málem mě zapomene pozdravit. Snad proto, že jsem parazit, který ho vysál perem. Vytěsnil mě. Prochází sličná lesba, křečovitá Anglánka bude platit. Nic mě nemůže spasit. Včera ani zítra. Věřím si. Pád. Vděčně uslzený v hradišťském pajzlu. Kmeny se třou.

Jako by slova mohla být pochopena jen ve zlomku vteřiny. Až do toho okamžiku jen formují očekávání. Pomalu připravují veřejné mínění na prozření.

Slova nás všude obklopují převážně v té první, nepochopené fázi. Mysl se instinktivně dotazuje. To je touha. Pochopení je slast, intelektuální orgasmus. Samotný život je slovo k pochopení. Co to je pochopení? Těžko říct, protože jeho hlavním rysem je individualita. Nikdo nemůže jinému radit, co by se měl snažit pochopit. Každý v životě potřebuje pochopit něco jiného. Nikdo nikomu nemůže radit ani to, jak nějakou věc chápat. Věc se každému jeví jinak. V jejím obraze – představě – se protkávají zkušenosti člověka a sémantické jinotaje, ve kterých je zakódována jeho osobnost. Jeho potřeba.

Prozření samo je jinotajem. S tím rozdílem, že ho doprovází nebetyčná jistota. Jde o jinotaj viděný zvenku jako jinotaj, ale cítěný zevnitř jako pravda. Je to jinotaj, ve který bezmezně věříme. Je to pochopení. Vzniká nová formule, nové slovní spojení, nový klíč k věčnosti. Pro nás už nadbytečný. Poslouží druhým, kteří ho naplní zase svým vědomím, něčím novým. Smyslem života je proměna, nikoli lpění.

Vášnivý chlad
Se slovy je to jako s tělem. I ono je vedlej­ším, nezáměrným produktem touhy, spojením dříve nesouvisejících dílů v nepředvídatelné kombinaci. Je to materiál nadaný vědomím, který ale musíme teprve proměnit, uvědomit, aby nezůstal pouhou hmotou. Pochopení je náhodné, a tedy nepravděpodobné. Je to dar. Štěstí. Žádá si naprostou důvěřivost v divném sepětí s obezřetností. Vášnivý chlad k možnostem, aby nebyla propásnuta ta pravá. Člověk může být přespříliš vybíravý, ale může taky pochopit špatně. Jen uvěří, třeba z pohodlnosti. Ztratí nit. Nirvána se změní v řiť.

Co to je ztráta niti? Když se slova stanou litanií. To nás donutí k návratu do neprojevenosti, k čekání až znova, zničehonic vyvstanou jemné kontury vhledu, náhled budoucnosti. Až usedne prach, člověk si znova vzpomene v jiné myšlence, v reinkarnaci smyslu. Moc dupal hnán pochybami. Prášil. Neudržel otěže jasnozřivosti, která se pro něj stala cílem místo prostředkem. Bojoval, uzurpoval, zůstal na půli cesty.

Člověk je tím nevinnější, čím míň toho říká. A tím víc sexy, čím víc toho říká, pokud to dává smysl. Třeba politici. Vtipný je jen ten, kdo má obojí – sex i nevinnost. Každý politik musí být trochu batole. Trochu normální a trochu blázen. Aby dokázal tématem strhnout, ale zároveň ho nastolit. Chodí kolem, musíš ho proměnit. Jednou za čas, jedno po druhém. Slova jsou jen výmluvy, ale jsou důležitá. Někdy se člověk potřebuje vymluvit. All work and no play makes Jack a dull boy.

Co to vlastně je naplněný život? Když se na to podívám zvenku, pořád něco řeším a na něco čekám. Když zevnitř, tvořím diskurz. Chystám obhajobu. Dívám se na lidi, aby věděli, že o nich vím. Chci, aby věděli o mně. Nic víc. Jen vím. Vím, že nic nevím přes clonu svého ega. A jejich. Jsme jen znaky pro rozptýlené vědomí.

Rozhodnutí nutí
Umění rozhodnout se tkví v tom, že se nerozhodneš. Když rozhodneš, narušíš čas. Musíš dát slovo intuici, musí se to prostě stát. Mimochodem. Když se rozhodneš, rozhodneš se špatně. Aby ses rozhodl dobře, musí se to v tobě rozhodnout za tebe. Rozhodování je soubojem pohledů. Zvedá se při něm pichlavý prach pochyb, kterému Aldous Huxley říká rozptyl. Jako by při něm nešlo o rozhodnutí dané věci, ale o rozetnutí gordického uzlu existence. Ten je tak zauzlovaný, že jakékoli pokusy mohou skončit jen celkovým vyčerpáním.

Střílíš na terč. Každou vteřinu se vynořují další a další terče. Vteřiny plynou do minulosti i do budoucnosti. Nazvěme to flow. Jak eliminovat omylnost? Není váhání znakem zdravého rozumu? Flow bez rozumu není myslitelná. Váhy kmitají ze strany na stranu. Jejich kmitočet je součtem života. Zdravé váhání je takové, které nechá zvítězit náhodu, přítomnost. Nezvítězí lepší možnost, ale ta, která právě je. Mód lepší/horší přináší negativní zastavení – stupor – a tedy narušení času. Ten pak musí být dohnán. Spěch je mor dneška.

Zastavení může být i pozitivní. Flow znamená pohyb, ale z druhé strany také zastavení. Tak se může jevit navenek – obraz pohybu je jen sérií postojů. Rozdíl mezi stuporem a pozitivním zastavením je ten, že pozitivní zastavení je otevřené a má vždy pokračování, zatímco stupor je obrácený do sebe a hroutí se. Zastavení zrovna nemá nic na práci, může čekat a vnímat. Stupor čeká a vehementně trne.

Nerušit rušení
Ve flow není nic zbytečné. Flow je absencí zbytečnosti. Všechno vychází. Flow je ekologická, i když jako všechno z tohoto světa, i ona podléhá rzi. Přichází o svou ryzost, kazí se záměrem. Každá intence musí být neutralizována něčím spontánním, co nenavazuje. Jakmile flow navazuje, už to není flow, není svou. Superego ji přetvoří na použitelný konstrukt. Ona se pak vyděluje z běhu přírody. Vymezuje se vůči udá­lostem, které se k ní nezvaně přidávají.

To neznamená, že by flow měla podléhat svévolným afektům. Vnější vyrušení je pro ni ale esenciální, protože ji osvobozuje od sebe samé. Škádlivě ji poškozuje. V samém jejím jádru se skrývá sebedestrukční mechanismus. Ten se aktivuje vždy, když se člověk postaví do role ublíženého žalobce. Flow je z tohoto světa. Flow jsi ty se vším všudy – vzdušný, štvoucí, dštící, metamorfující. Pamětlivý. Paměť je přítomnost. Uvědomovat si můžeme jen zpětně. Celá realita je věcí paměti. Prchavě zvěčňujeme události v něžné registraci, balancujeme na hraně sdělitelného důkladným nebo prostým popisem. Ve výsledku je obojí jen hádáním. Pro koho to děláme? Flow je tak krásná, že jí nikdo nemůže být dost hoden, ale když zpychne v touze uchovat se, mizí. Bez lásky flow nemůže fungovat. Musíme milovat. Kmitat v souhře stran. Když jsme uražení, stojíme, ležíme ladem. Lhostejníme ke všemu a všem. Všechno je stejné, posmutnělé.

Kde se to posralo? Nikde, sere se to teď. Sereme se. Musíme to obrátit ven. Zabití vyrušení znamená zabití flow. Samo vyrušení flow neruší, to můžeme jen my, když chceme zrušit vyrušení. Na vyrušení můžeme zareagovat klidně nebo podrážděně. Iritace způsobí izolaci. Potom ještě prosíme svět, aby nás zase vyrušil, ale už není z čeho. Tím, že jsme ji tématizovali, jsme flow zrušili. Chtěli jsme ji stočit do ruličky a do kapsy dát. O co tedy jde? Žádný terč není poslední. Žádný smysl není jediný. Jsme, abychom smysl vymysleli.

Shon a ruch velkoměsta jsem již před pár dny nechala v zádech a na nějakou dobu se odstěhovala na venkov. Pod střechou se tu uhnízdili ptáci, kteří zpívají slunci a životu svou píseň. Konečně ticho.

Ticho, jež zahrnuje život, cyklus přírody, které není zvukem těžkopádného strojového subbasu, jenž je stále častější ve všelijakých městských zákoutích, ulicích, oknech bytů. Tady se hraje na živé struny, je slyšet, jak se nadechuje a vydechuje Země.

Právě takový je dnešní den. Tichý. Je po dešti. Stromy pookřály a zvedly své větve nahoru k obloze, jako poděkování za dlouho očekávanou vláhu. Okno je dokořán. Proudí sem vůně kozlíku, levandule a růží. Všichni jsou doma a odpočívají. To ještě více přidává na klidu. Znamená to, že jsou v bezpečí, že se dá oddávat snění. S věkem přichází větší a větší touha po klidu. Po míru v duši. Po dlouhých a spletitých cestách, po zápasech, vnitřních bojích, po zápolení, vzniká obrovská touha spočinout. Zahodit ty bágly, co táhneš s sebou a s úlevou se nadechnout úplně svobodný. Necháš vítr, aby ti rozcuchal vlasy, zuješ si boty a projdeš se po orosené trávě. Jdeš lesem a trháš borůvky přímo do pusy. Možná taková vzpomínka na dětství, na tu bezprostřednost vnímání.

Pak jdeš do hospody na jedno malé, kde chlapi užívají odpočinku spolu s tebou. Klábosí, vtipkuji, pokuřuji cigáro. Jsou to životy, odehrávající se souběžně s tvým, ale v tomto okamžiku se vaše cesty protly. Díváš se po tvářích, většinou ošlehaných větrem a opálených sluncem. Oči se smějí nebo jsou zamyšlené. Na baru spí obrovský černý chlupatý kocour. Říká se, že právě tento tvor otevírá brány do paralelních prostorů.

Uvolnění dává prostor soustředění. Máš chuť se oddat tiché práci, bez ambicí, bez soutěžení. Jen s pokorou jít svou cestou, protože klid okolních lesů ti k tomu dává sílu.

Naše životy nejsou osamoceny. Žijeme v životě. My i vše kolem nás je živoucí. Proudí námi energie, míza. Jsme všichni milováni a milujeme a k něčemu směřujeme anebo prostě jsme. Setkání, spolujdoucí, pelargónie v květináči. Vánek, který nás spojuje, dává nám osvěžení a čerstvý vzduch. Hraje si v listoví a proudí ptákům do křídel.

Zde se vytváří prostor pro barevné obrazy i ty nejhlubší tóny vesmíru. Končí veškeré chtění, touhy a puzení. Nirvána. Stav blaženosti. Spojení s Bohem, s veškerenstvem. Tisíce hvězd na obloze se srpkem Měsíce zavěšeném na nebeské klenbě. Jsme krůpějí rosy, součásti obrovském mozaiky a zároveň v nás jsou obsaženy myriády světů. Stav očištění. To je asi to, co nazýval Lao-c’ prázdnem, které obsahuje všechno a je obsaženo ve všem.

Součástí bytí je i naše bytí. Pro tento okamžik klidu. Pro tuto chvíli ticha. Pro zpěv neposedného kosa na protější střeše. ∞

Lidi přijeli kvůli filmu, já kvůli lidem. Ale já nejsem film. Nebo možná jo.

Abych se dostal do pohody, musím se napřed dostat do depky. Ta mě buď odstřelí, nebo vystřelí. Potkal jsem kámošku. „Máš akrošku?“ ptala se, „jdeš na film?“ „Tohle je film,“ ukázal jsem na živoucí Uherské Hradiště, ale zacítil jsem se divně. Co tu hledám? Jako by ten pocit definoval můj život.

Před kinem Hvězda mě odchytli televizáci. „Jaký je podle vás smysl života?“ Asi čekali, že mě tou otázkou odrovnají. „Poznat nějaké lidi. A poznat sebe,“ odpověděl jsem. „Kdyby vám někdo dal budžet na jakýkoli film, o čem byste ho natočil?“ „O ženách.“ „Proč?“ „Je to moje životní téma.“ „Daří se vám u nich?“ „Aby se vám dařilo, musí se vám trochu nedařit.“ „Jaké by bylo sdělení toho filmu?“ „Že ženy jsou trochu různé a trochu stejné.“ „Kterou českou herečku byste obsadil do hlavní role?“ „Obsadil bych neherečku, která by se mi zrovna líbila.“ „Osahával byste ji nevědomky?“ „Nevědomky ne.“

Sedl jsem si na lavičku a zase se dostal do té depky, co mě vystřelí, ale jen když se nenechám odstřelit. Taková depkopohoda, nebo spíš pohodepka. Přisedl si ke mně nějaký Jan Hartl a zkoumal svou čerstvě zakoupenou akreditaci. Pak máti s dcerou. Máti dceru direktivně prudila. Přesedl jsem si na lavičku, která je jen pro jednoho. Kolem chodí přehršle lidí.

MC „Pochopho“ Loser stíhá myšlenky v divné flow, aby se nerozpadl. Holka z žurny. Má krásné vlasy, vždycky měla. Nepamatuje si mě nebo mě chtěla – minout. Známí kráčejí podvečerem. Holka, co bere antidepresiva. Nepozdravila. Loni jsem se s ní seznámil, takže to vím, takže se nezlobím. Každého člověka si můžete ospravedlnit nějakou informací. Možná je to jeho preferované ospravedlnění (od preferovaného čtení z teorie žurnalistiky).

Chodí jako náměsíční. Mezi neznámými skoro zapomenutí, náhle vytažení na světlo. Sedím bez pohnutí v psací křeči, propínám literární sval. Známí-neznámí, těch je nejvíc, ti momentální. Bezvýznamní vážení představitelé známosti. Filmoví povaleči přijeli strávit týden uprostřed léta v mrtvých sálech. Sát preferované sdělení, které postrádají v životě.

Na něco zajdem’
Čekám tu pravou, která nechce. Každá je ta pravá, každá, která se vynoří z neprozřetelnosti. Krutá pravda tmy. „Hej čau, čau, Kuba kdyžtak,“ přijde ke mně týpek a podává mi ruku. Ve Zlíně mě v poslední době začal zničehonic zdravit. „My se vídáme všude, ty jo!“ hajpuje. Výrazivo. Vystřel mě skrz zdivo. Můžeš počkat, a pak jít ven skrz díru, kterou udělal, nebo se tomu výstřelu postavit do cesty. Padá šero, rozsvěcí se lampa. Je mi smutno, ale hezky. Nechci se rouhat, všechno je v pohodě. Co takhle oslovit nějakou holku? „Zdar, zdar, jaká? Uvidíme se,“ jde zase kolem. Úplně mě spaluje představa odsud vypadnout a jet do Zlína, kde je ona. A to ani nevím, jestli tam je. Třeba je v cizině. Nebo tady.

Rád bych někde v ústraní myslel na ni. Je to zamilovanost, nebo depka? Je to vzpomínání, nebo těžký letní off-line? Bouřka. Černá díra slunce smyje déšť. „Čau, chlape, my se pořád potkáváme. Co děláš vlastně?“ je tady znova. „Píšu.“ „A kam?“ „Do časopisů.“ „Ty jo, spisovatel. Ani si nemusíme dávat fejsbuk, potkáme se. Cítíš tu energii taky?“ „Jo.“ „Tak pak na něco zajdem’. Měj se, chlape.“ „Ty taky.“
V letňáku dávají film Extáze. Hraje tam holka, která vypadá jako holka, která předevčírem na letňáku ve Zlíně telefonovala úplně v extázi, ovíněná, nejhezčí, co jsem v poslední době viděl. Když to položila, přisedl jsem si za ni. „Jak se máš?“ zeptal jsem se. „Jsem zamilovaná.“

„Do koho?“ „Do jednoho kluka.“ „Já jsem taky zamilovaný.“ „Do koho?“ „Do jedné holky. A jak dlouho?“ „Tři dny. Zítra s ním budu.“ „Co budete dělat?“ „Sex.“ „Moc brzo, ne?“ „Holky taky chtějí sex. Ty ne?“ „Jo, ale je to takové banální.“ Přisedl k ní týpek a nabídl jí pizzu. Nechtěla. „Kde jsme to skončili?“ chtěl jsem pak navázat, ale už nic neřekla. Zvedla se a odešla. Nechala tam ležet svou růžovou kabelku.

Padáš dobře
Poprchává rozprašovač vody. Stromy stíní do pohody. Drobné náhody se vlní ve větru, svody do víru, do hry. Povlávat a zachycovat se, zachycovat dech, sebou definovat směry, zdviže, spády, vzpěry na vyšší level energie a zase zpátky do letargie, která tady je taky – modro. Slunko pableskuje na trávu u promítací dodávky, vysoko po nebi letí ptáci. Propiska nechce psát vzhůru nohama. Staré dřevo lavičky voní.
Bezdomovec vyptává minci na účastnici festivalu. Stanu Respektu vypli proud, historik filmu ztratil ozvučení. Mluví dál, ale nikdo ho neslyší. Přisedá ke mně Nemrava. „Všichni kámoši odjeli,“ posteskne si. „Někdo tu je,“ já na to. „Kdo?“ „Nevím, jak se jmenujou.“ Zapnou proud. „Tak děkuju za pozornost,“ končí zrovna historik. Nemrava se směje.

Když neuděláš nic, je to špatně. Musíš něco udělat, ale z fleku. Naordinuješ si nějakou činnost, akci. Když to pak přijde, chceš utéct. Ale musíš to přežít. Nějak tu budoucnost musíš vytvářet. Máš pocit, že musíš. Jinak by se nic nedělo. Ale ono se něco děje vždycky, stačí to nechat. Nestíhat to, zpomalit, zaseknout. Ono se to pak nějak protáhne. Stretch boží setrvačnosti. Trváš. Vrtáš. Vrháš se cele do blbostí. Přehulíš to a nemůžeš pohnout hlasitostí. Překulíš se do křeče ďábelského pokračování, které nekontroluješ, protože se ho snažíš kontrolovat. Nejsi schopný vzdát se tomu proudu, ve který se to pak stejně vrátí. Nedokážeš to uspíšit, uvolnit. Bloudíš v lese emocí. „Zdravím,“ bafne na mě herec divadla pro děti. „Dobrý,“ odpovím bezprostředně. V poslední době překonávám reakční dobu. „Vypadáš spokojeně,“ řekne jako dobrý duch. „Fakt?“ směju se, „jsem myslel, že vypadám unaveně.“ „To určitě ne,“ odtuší a pokračuje svou cestou. Vylije se mi endorfin. Z párty stanu začne hrát Doktor od Midi Lidi. Zakoukám se na zelené koruny stromů a je mi na chvíli dobře. Pak do toho remixnou nějaký ordinérní song, pozdravím nějaké randomní známé a všechno je zase normální. ∞

„Tam už nikdy nepojedeme,“ dušuje se máma poté, co se rozbrečela u léčitele, který na ni křičel, že se nemá ráda. Bylo to trochu přísné, ale něco se ve mně zlomilo: Co když měl vlastně pravdu? Ostatně to stejné křičel i na mě, jak tam tak seděl za velkým stolem s kyvadlem v ruce a prstem něco ve vzduchu namotával. Taky jsem brečela, nešlo to udržet. Od té doby uběhl asi rok a půl.

Na tehdejší noc po příjezdu k rodičům nikdy nezapomenu. Ležela jsem v bytě, kde jsem vyrostla, v obýváku, protože sdílený dětský pokoj je už dávno jen bratrův, a přemýšlela nad výsledky testů srdce, které jsem před časem obdržela. Chtěla jsem podstoupit hlubokou introspekci ve formě rituálu s kůrou kořene afrického keře Tabernanthe iboga a trochu se po náročném rozchodu srovnat. Iboga však výrazně snižuje tepovou frekvenci a je tedy dobré srdce předem otestovat. Namísto rituálu, od kterého jsem beztak očekávala, že vyřeší moje bolístky, jsem dostala výsledky testů EKG, které podle spřáteleného srdečního chirurga vypadaly jako testy srdce uživatele amfetaminu po dvaceti letech. Doslova mi napsal: „Srdce by se Ti mohlo kdykoliv zastavit.“

Jak se to stalo, že ve věku 27 let je moje srdce takhle slabé? Hlavou mi běžely vzpomínky na nekonečné noci mezi 18 a 25 lety protančené v extázi a na extázi, litry vína, matéčka, energetických nápojů, jen abych vydržela co nejdéle. Abych konečně mohla na chvíli odhodit zábrany a tančit, jako by mě nikdo neviděl, autenticky projevit to divoké zvíře, které ve mě odmalička potlačovali pro jeho jinakost. A tak jsem začala každý víkend utíkat do jiných světů a nechala se unášet vlnami transcendence a stavy transu vyvolanými tancem. Trvalo to roky. Víkend za víkendem jsem ze sebe touto formou „sundávala“ masky, které jsem si pak přes týden nasazovala zpátky, znovu a znovu. Když jsem nebyla dva týdny tančit, dostavil se absťák, jakoby něco se mnou nebylo dobře. Potřebovala jsem to. Potřebovala jsem to odloučení od reality, která ač se navenek zdála býti šťastnou, vevnitř mě užírala. Nejparadoxnější na tom je, že jsem to nebyla schopná vidět. Celých sedm let jsem si říkala, že jsem fakt šťastná, že se mi daří, a i když se občas něco nepovedlo, zbožňovala jsem svůj život. Přišlo mi cool dát si skleničku vína skoro každý den. Otázkou však zůstává: Milovala jsem se?

Tu noc jsem probděla v slzách a všechno si odpustila. Bylo mi z hloubky duše líto, že jsem to neviděla, že jsem nevnímala, jak si celou dobu ubližuju. Všechno jsem to pustila. Dostala jsem od ibogy jednu z největších lekcí v životě, aniž bych ji bývala byla užila. Lekci uvědomění sebelásky. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem druhý den naběhla do ordinace své praktické doktorky a výsledky EKG neukázaly žádnou výraznou anomálii. Moje srdce se začalo léčit, ale prvně se musela vyléčit mysl a duše.

Ohlížejíc se nazpět, říkám si, že tehdy mě ještě ani nenapadlo, jak moc se sebeláska může prohlubovat. Tančit do víru nočního života už chodím jen velmi ojediněle a pečlivě si vybírám, kam. Potřeba něco ze sebe setřepávat zmizela spolu s prohloubením vztahu k sobě samé. Mít se ráda už neznamená něco si dopřávat, ale spočívá v absolutním přijetí sebe sama, upřímnosti k sobě a celkové zodpovědnosti za sebe a své činy. A k tomu nám žádné berličky nepomůžou.

A co vy, máte se rádi? ∞


text: Eva Césarová

Probudil jsem se s absurdně dobrou náladou. Smál jsem se na sebe do zrcadla bez zjevného důvodu – jestli vůbec může existovat zjevný důvod pro to, smát se na sebe do zrcadla. Šel jsem po třídě Tomáše Bati jako každý den. Stála na chodníku před Polívkárnou. „Dáte si zmrzlinu?“ zeptala se. „Já nejím sladké.“ „Pojďte to vyzkoušet.“ Byla profesionální. „Budu o tom uvažovat,“ odpověděl jsem a šel plavat. Pak jsem se vrátil a řekl jí, že zmrzlinu nejím, že je to moc mainstream a že ona je ta zmrzlina.

Hledám vůbec holku? Beran někoho zahrne něhou, ale pak ho nemilosrdně předběhne. Zahraje divadlo, pak se ani nehne, jako mim. Navíc mám ascendent ve Štíru, štkavý afekt svobody. Ona je Štír. A taky Střelec. Narodila se přesně v den, který ta znamení odděluje. „Máte hypnotické oči,“ řekl jsem jí. „Vy taky,“ vrátila mi to. „Díky, vždycky upoutám malé děti.“ „Já taky. A psy.“ „Já taky.“ Strávil jsem tam čtyři hodiny. Navázal jsem vztah hovorem o cestování, které miluje. Byl jsem v Thajsku, Portugalsku a tak. Bylo to jako potkat někoho na cestách a zakecat se s ním, akorát ve známých kulisách. Už chvíli jsem ve svém městě žil výletním stylem. U řeky jsem měl promenádu.

Fascinace
„Vy máte hodně času,“ pozastavila se, když ručička pokročila. „Mám už jít?“ zeptal jsem se. V hovorné fascinaci jejíma očima jsem na čas zapomněl. Měla je modré, moudré. Hleděl jsem do nich jako králík do těch hroznýších, když nevnímá hrozbu svého spolknutí. „Měla bych venku nabízet zmrzlinu, ale na druhou stranu jsem ráda, že tady nejsem sama,“ odpověděla. Když vás něco fascinuje, můžete to popsat leda nějakým klišé. Měla pěkné žluté tričko, vlasy barvy počurané slámy, modrou zástěru a černé kraťásky. „Kolik máte roků?“ zeptala se. „Třicet pět. Můžeme si tykat?“ „Jasně.“ Vstal jsem a ona taky. „Já jsem Adam.“ „Já jsem Eva,“ uculila se a podala mi dlaň. Stiskl jsem ji a ucítil výboj energie. Cvičí aerobik. Je jí dvacet.

„To je úplně jiný pocit, to tykání, co? Staří kámoši,“ poznamenal jsem. „Jenom jeden je starý,“ poznamenala. U bazénu Ráďa říkal, že randí s jednadvacítkou. „Na některé věci je to dobré, ale na vztah málo. Může to mít v hlavě srovnané i v jednadvaceti, ale nemusí,“ říkal. Ráďovi je dvacet sedm. „Takhle jsem nad tím nikdy neuvažoval. Nikdy jsem neuvažoval o vztahu.“ Její oči mě přimrazily k židličce. Při fascinaci všechno mizí. Byla tam jen ona a trochu nepatřičně – já. Přirůstal jsem k židli jako břečťan ke zdi a hledal slovo, kterým bych ji popsal. „Mellow.“ „Co to znamená?“ „Ty nevíš, co znamená mellow? Já vlastně taky ne. Znám to z jedné písničky Boba Marleyho. Mellow mood has got me, darlin’, ooh oooh oooh ohhh…“ „Vážný, zralý, měkký,“ vygooglila to.

Přišla její kámoška, měla pauzu v botárně. „Vy se znáte ze školy?“ zeptal jsem se. „Známe se odjakživa,“ řekla ta kámoška, „ona byla dřív kráva, ale teď je v pohodě. Že, kámo?“ „Neříkej mi kámo,“ ohradila se Eva. Bylo sedm, vyšli jsme na letní slunko. Nasadila si lennonky, šli jsme zlínským zapadákovem, mindrákovem do Pštrosa. Potřeboval jsem jí toho tolik říct. Dala si pivo. Ještě víc ji zmellowilo. Když jsem ztrácel kontakt, stačilo se na ni podívat a něco plácnout. „Napíšeš mi svoje číslo?“ zeptal jsem se. Napsala. „Dík, dlouho jsem nedostal číslo. Kdy tě mám kontaktovat, knockoutovat?“ „Za rok,“ odpověděla. „Pozítří?“ „Jak chceš.“ „Nebo se domluvíme napevno? Vlastně ty se nedomlouváš napevno.“ „Nedomlouvám.“

Nachos
„Půjdeš se mnou na Než přišla bouře v úterý? Já vždycky v úterý chodím do kina.“ „Protože je to levnější. O čem to je?“ „Potkají se kluk a holka, zamilují se a on ji pozve na jachtu a dostanou se do bouře.“ „Na to jsem chtěla jít. Ale nemůžu.“ „A ve středu?“ „To jsem v Polívkárně.“ „Můžu se stavit?“ „Stav se na zmrzlinu.“ Středa je středem mého zájmu. Horská dráha musí jít zase dolů. Z mrazivých výšin ducha, z ideálu dolů do těla, do děla a ven, jinak zhasne den. Co dělám? Dodělám to, nepodělám? Co vlastně chci? Chci ji mít, nebo jen výt jako vlk? A ona? Chce, nebo je jen v pohodě? Nebo neví, a je to na mě? Nebo neví, a je to na ní? Bojím se, že mě vygoogluje. Objevila se tady mezi kořeny s nabídkou zmrzliny, kterou nejím. Ona je ta zmrzlina… Všechny tyhle metafory jen odvádějí od nadějí. Psaní je euforizace beznaděje. Odvádí od podstaty jejího zjevu, toho, na co poukazuje. Potácím se mezi tajemnými pojmy a uniká mi její blízká existence. Motám se do metafor jako do sarkofágu.

Byl jsem na Než přišla bouře. Není nad to sledovat, jak někdo zápasí o život, a chřoupat u toho nachos. Já teda ne, ale týpek vedle mě. Dorazil hned po úvodní splachovací scéně, když jsem se zrovna pohodlně vcítil do hlavní hrdinky. Jaké to asi je, polykat vodu v podpalubí a nevědět, jestli havárii přežil, nebo nepřežil její snoubenec? Nachos je pořád lepší než popkorn. Zvuk jeho borcení je hlubší. Má přijatelnější frekvenci. Týpek si dal nohu přes koleno a nervózně pohupoval chodidlem. To mě teprve vykolejilo. Každé tři minuty hřímavě zakašlal. Ve filmu lilo. Ani bouří stižený pár mi nebyl sympatický. Moc americký.

Dopis
Možná ti to přijde směšné, ale myslím, že mezi námi něco je. Něco nevyřčeného. Já to tady teď nevyříkávám, jenom naříkám. Něco z minulých životů, něco chemického nebo tak něco. Můžeš to samozřejmě odmítnout. Možnás ve mně jen probudila cestu a já se na ni musím vydat sám. Možná to moc dramatizuju. Radši bych s tebou seděl beze slov. Místo toho sedím se slovy sám a cítím se zamilovaně. Co na to říkáš? Možná něco podobného slýcháš pořád. Je to pro tebe běžný provoz.

Už nemůžu chodit ulicemi tohoto osudového města, musím utéct. Asi si říkáš, že tě vůbec neznám. Možná to trochu hroutím. Teda hrotím. Možná je to jen divadlo, abys mě chtěla. Možná je účinek těch slov přesně opačný. Možná tě chce získat jen moje ego. Jasně, že tě chci získat. Jsem do tebe zamilovaný. Je to asi ego. Je to příroda. Je mi s tebou dobře. Napiš mi, prosím, co mám udělat. Co možná nejexplicitněji, jako malému dítěti, kterým se před tebou cítím být se všemi klady i zápory. Tvůj smutně sedící na lavičce mezi Blokem a mrakodrapem – Adam El Chaar.

Rorýs
Hroutím se na Portále, ale má to v sobě určitou příjemnost. Na parapet otevřeného okna, které pokrývají z nějakého důvodu ostny, se napíchl rorýs. Přišel Vrága. „Vypadáš dobře, letně,“ řekl. „Dík. Ty taky vypadáš dobře. Jak se vede?“ „Zabil se mi bratr, takže nic moc.“ „Ty jo. Co se stalo?“ „Pohádal se se starou, vzal lano od auta a odešel do lesa. Bylo mu dvacet čtyři, nic mu nechybělo.“ „Jsem ani nevěděl, že máš bratra.“ „Už nemám,“ pokrčí rameny. „Já jsem se zamiloval.“ „Je to opětované?“ „Opět ne.“

Rorýs žije. Někdo si ho vzal do krabice a odnesl. Seděl jsem s Vrágou, jeho bývalou Domčou a maturantem Václavem. Celý týden s ním zapíjeli žal a vypadali na to. Nejživější byl Vrága, trauma ho nakoplo. Mluvil o ženských a chlastu. Jeho rytmizované, vulgární promluvy připomínaly Bukowského básně. Na dřeň bolesti, která pojí život a smrt v jeden plný tvar.

Strachoval jsem se, že budu moc psát Evě, když neodpovídá. Že ji budu stalkovat. „To nepomůže. Jenom budeš lepit jednu náplast na druhou. Až jich bude deset, tak už to kurva nepůjde strhnout,“ řekl Vrága. „Já se před ní úplně vykuchám,“ řekl jsem odhodlaně „To je marné. Máš tupý nůž. Akorát to bude bolet.“ ∞

Za nejvyšší, nebo možná nejpřirozenější formu umění považuju šourat se prostorem a všímat si věcí. Nezasvěcení to považují za flákání, já tomu říkám situovat se. Díky svému pohybu získávám souvislosti, nevytvářím nic menšího než svůj dojem. K tomu se musím odosobnit. V inkarnaci vztahů a cílů člověk vždycky slouží nějakému účelu, který si původně sám zvolil, ale v nepřehledném sledu akcí a reakcí pocit svobody pozbyl. Žene se za něčím, ví, za čím, ale už neví proč, žene se už jen pro tu rychlost, ve které ho udržují kolečka, která se k němu v soukolí připojila. Přestat by znamenalo zadrhnout celý stroj. Původní volbu učinil on, ale ztratil s ní kontakt, takže viní všechny kolem. Vyžaduje od nich vděk, vzbuzuje vinu. Přitom má pocit, že mu to naopak dělají oni. Oni jsou zrcadlem. Vinu a vděk chce sám po sobě. Zaklíná je. Neužívá si. Je oddělený. Na trestné lavici. Bloudí sám vyprahlým městem, v troubě prostoru je spáleným těstem.

Zrcadlo je falešný prostor. Dělá dojem rozlehlosti, ale ve skutečnosti je to past. Zaměstnává nás víc, než by bylo zdrávo. Je to největší droga, snad proto, že je tak dostupná. Není to jen ta deska v koupelně věrně nás odrážející, ale taky třeba sociální sítě. Selfíčka. Když se fotíme, stvrzujeme svou existenci. Získáváme nad sebou moc, nepotřebujeme nic a nikoho. Je to falešný Bůh. Místo víry, že můžu něco dokázat v každodenním životě, místo akce k seberealizaci, místo ponoru do svého údělu (autenticity) mám jen tuhle falešnou cetku a pocit, že komunikuju. Je to zlo. Když potřebuju fotku, vždycky radši někoho požádám. V poslední době už se nechávám jen kreslit. Jediné, co není zlo, je to, co sami vytvoříme. Když se v prostoru zorientujeme vlastními silami. Autenticky ho interpretujeme.

Změna prostoru je život. Moderní mánie cestování. Mně stačí jedna změna a na tom dalším místě zase můžu klidně nějakou dobu fungovat/stagnovat. S novým prostorem totiž přijdou i nové myšlenky a ty je třeba pořádně prodýchat. Prozřít prostor. Nechápu trmácení se z místa na místo. Chápu, že jenom jízda přináší ten opravdový cestovní rauš, ale setrvání přináší ten pravý cestovní zen. Vytvořit si prostor k nemotivovanému pohledu. Když jsem se vrátil z Austrálie, vyděsila mě ta „nahňahňanost“, množství aut a zástavby, odvykl jsem tomu. Akustický smog – ticho je taky prostor. Klasický smog – smrad. Vizuální smog – všude reklamy. Svoboda druhého končí tam, kde začíná ta moje. Každý má svobodné právo nečíst pičoviny. Televizi i internet vypneš, ale město ne. Musíš do lesa.

Průzor
Duší prostoru je pohyb. Chvění listů ve větru, hejno holubů v městské zástavbě, pohled člověka. Holubí trus. Někteří lidi dávají na římsy ostny, aby se na ně ptáci radši napíchli. Cizí člověk přináší určité znejistění, narušení hegemonie, adrenalin. Válka pohledů, odvedení pozornosti. Pozornost odvádí taky myšlenky, ten druhý v naší hlavě. Jsme pořád na roztrhání mezi minulostí a budoucností, nemůžeme se uvolnit. Bojíme se, že bychom se ztratili. Pak se zastavíme a procitneme skrz nějaký detail. Zacítíme se divně, že jen tak bohapustě a bohorovně hledíme. Má to nějaký smysl? Má. Vidíme. Vidíme jako nikdy. Když se zapomeneme, spadneme do klína tomu, co je. To neznamená, že máme být sochami. I vědomí bez Já je osobou.

Tělo je taky prostor. Zvláštní prostor, kterým jsme. Pro někoho jiného je naše tělo na pohled živé asi jako auto. Jen nějakým zvláštním zázrakem se toto tělo pohybuje a mluví, jako když auto nastartuje a odjede. Je to možné díky mechanismům, kterým většina z nás rozumí jen málo. Přesto nad nimi málo žasneme, bereme je jako samozřejmost, protože jsou všude kolem. Tělo je prostorem, který odkazuje k dalším prostorům. Je průzorem. Vědomí se vlévá do prostorů a věcí, přivlastňuje si je. Říkáme tomu láska, ale může to být i nenávist. Brát si něco za své. Záleží na nás, jak se chováme. Člověk nemá jen pud sebezáchovy, ale i smrti, jak upozornil Freud. Lidi se sebe navzájem zmocňují, už pohled je dotykem.

K pojmu prostoru se pojí taky pojem času. Čas je tlukot srdce, gravitace, rotace, neustálý pohyb. Čas je opotřebení, které Sartre označuje za jeden z hlavních rysů přivlastnění. Jiným je zničení. Kuřáci se podle něj zmocňují prostoru tím, že pálí tabák. Stárneme. Za sto padesát let budou na světě úplně jiní lidi než teď. Nejsme víc než buňky. Reprodukujeme se v posloupnosti. Tu v posledním století narušuje globalizace. Mizí tradice, stává se pouhým folklórem. We all live in America.

Časoprostor
Nic tě nemůže překvapit. Z parkoviště do parku a z parku do Billy. Z Billy na lavičku na náměstí sníst, co sis koupil. Koupil sis to samé, co včera. Kefír a kompot. Všechno je známé. Mrakodrap, stromy, lidi. Křivky jejich tváří, pohledy, potřeby. Vzdálenosti, neschopnost, nemožnost se sblížit, nabažit. Absence zázraku. Jdeš kolem řeky, všechno je staré stejně jako nové. Za tebou ve stejném úhlu jako včera tvůj stín. Jde za tebou jako minulost. Před tebou pořád stejná budoucnost. Jen občas si představíš, že by mohla být jiná. U čaje se zastavíš, rozjímáš. Máš čas, než se vylouhuje. Náhodné seskupení lidí, můžeš žít přítomností. Nohy ti tají, okamžik je zralý, ale za chvíli se začne kazit. Začne se ti rozvazovat jazyk. Energie začne vřít. Co dělat?

Tvůj den má jepičí život. Beruška, taková ta žlutá, ti vzlétá z marného ramene. Mírně znaveně se otáčíš, po bradě něco taky leze, pak po líci. Dopsala propiska. Vracíš se stejnou cestou, už je tma. Svítí lampy. Stín tě předbíhá a zase se vrací. Minulost si tě nadbíhá. Trápí se křivdami, řve jak tur. Zpíváš si Morrisona: „He went down south and crossed the border, left the chaos and disorder back there over his shoulder.“ Lehneš si do trávy a díváš se na hvězdy. Občas letí družíce. Padá hvězda. Nic si nepřeješ. Odpouštíš. Prosíš o odpuštění. Nenávist předchází vinu. Zítra se zase minu. Skončím na začátku. ∞

Naše kultura má romantickou představu o umělci jako o osamělém tvůrčím géniu. Jako solitérním géniu, který je náhle zasažen nápadem, musí odejít do svého ateliéru, nerušený ostatními a neovlivňovaný nikým jiným než svou vlastní tvůrčí múzou, kdy se pak zázračně objeví mistrovské dílo. Ačkoli obraz mnoha slavných umělců takový je, naučila jsem se přesný opak o umění tvořit umění. Pravda je, že umělci jsou ovlivňováni prací každého jiného umělce, kterého vidí. Dokonce i největší umělci se od sebe navzájem učí.

Představa je, že všichni umělci jsou neuvěřitelně kreativní a že musí mít osobitou schopnost, která je dělá talentovanými. Tento talent je odděluje od ne-umělců, kteří nemohou očekávat, že vytvoří umění, protože jsou špatní – protože nemají tento záhadný talent.

Talent i obrovské množství práce
Nemyslím si, že je to realistický nebo adekvátní pohled na to, kým by měl být umělec. Nebudu ale zpochybňovat myšlenku, že někteří lidé jsou více umělecky obdařeni než jiní. Je zřejmé, že existují velmi talentovaní umělci. Nikdy však nebyli výrazní umělci, za kterými by nebylo především obrovské množství práce.

Umění není nikdy tvořeno ve vakuu. Umělci jsou inspirováni a informováni okolním světem. Pro některé je to příroda, pro jiné třeba technologie. Umělci cítí barvu, světlo, pohyb, zvuk a překládají to veškeré na plátno nebo do jiných médií. Jedna ze standardních otázek, kterou novináři umělcům často pokládají je, kým nebo čím byli ovlivněni. A odpovědí bývají jména několika umělců, kteří pomáhali rozvíjet je anebo jejich uměleckou perspektivu. Umělci si všimnou, co obstojí nebo neuspěje v jejich práci, a stejně tak dojdou k tomu, co by chtěli zkusit jiným způsobem. Jsou ovlivňováni svými učiteli, četbou, prací jiných umělců – ať žijících, či mrtvých – a veškerým uměním, které vnímají svými smysly. Když Picasso viděl primitivní masky, prolnula se tradice do té západní umělecké. Umělci kradou, kopírují, nacházejí, objevují, reagují a syntetizují. Problémy, na které se zaměřují, jsou technické, technologické a intelektuální.

Dělají to všichni kreativní lidé. Každý umělec reaguje na to, co je kolem něj, stejně jako na to, co přišlo dříve. Umělecká vize funguje uvnitř komunity. To je nejen jedinečné pro umění. Vědci také staví na práci na té, kterou vykonali ti před nimi.

Tvůrčí proces jako praxe uměleckého talentu
V umění je vloženo velké množství práce, která tvoří jeho podstatu. Existuje hodně pokusů a omylů, které jsou podobné s vědeckou metodou. Umělci, stejně jako vědci, mají otázku nebo téma, na které chtějí odpovědět svou prací. Pak se snaží přijít na způsob, jak prozkoumat svou otázku, a pak naplňují svůj plán a provádějí úpravy podle potřeby. Na konci svých procesů vědci a umělci hodnotí úspěch nebo nezdar svých experimentů a pak se buď vrátí k rýsovacímu prknu, aby prozkoumali svou otázku, nebo se posunou jinam.

I když to není dokonalá analogie, věřím, že paralely mezi vědeckými a uměleckými procesy zdůrazňují intelektuální úsilí a výzkumnou povahu tvorby umění. Umělci nejsou náhle zasaženi nápadem na plné vyřešení uměleckého díla, které se pak stává jen otázkou dokončení. Umělci začínají s uměleckým průzkumem, protože je něco nevyřešeného zajímá nebo jinak pálí k prozkoumání a rozšíření jejich předchozí znalosti o předmětu.

Přemýšlení o tvůrčím procesu jako o pouhé praxi uměleckého talentu nejenže osvobozuje umělce od stereotypu osamělého génia, ale také vyzývá ostatní, aby sami tvořili umění. Dává umělcům svobodu k tomu, aby si našli svůj vlastní proces, předměty a metody bez zátěže žít až do nereálného ideálu. Když umělci nemusí splňovat mýtus tvůrčího génia, stává se umělecký proces vyšetřovacím prostředkem. Umělecký proces pak může být k dispozici každému, kdo ho využije jako další prostředek k získávání znalostí a porozumění světu a sobě samému. Takže umělci a ne-umělci podobně, neváhejte experimentovat, zkoumat a růst mimo svoji komfortní zónu, ve svém kreativním myšlení a schopnostech. Stejně jako myšlenka osamělého vynálezce je mýtem, je takovou i myšlenka osamělého umělce. Každý reaguje na to, co je před ním, a na to, co je kolem něj. ∞


text: Anna Kodl

Umíme předpovídat počasí, ale samotné přírodě i přes nesmírnou snahu, kterou jako lidstvo vynakládáme k jejímu zkoumání, pořádně nerozumíme. Jsme například schopni díky celosvětovému systému seismografů říct, zda se po otřesech na pobřeží valí vlna tsunami. A to je vše. Přístroje nás upozorní, že za pár hodin přijde zkáza, ale nejsme schopni tomu při sebevětší snaze zabránit. Jak ovládnout živelnou sílu přírody? Intenzivně pracujeme na porobení planety, snažíme se využít všechny dostupné zdroje a přeměnit je na energii, která by živila naši stále rostoucí civilizaci. Jistěže nám ekonomický pragmatismus poskytuje jistou formu bohatství – totiž prostředky k rádoby šťastnému životu vyplněnému často nesmyslnou a nenaplňující prací. Ale pravé bohatství je přeci jenom jinde. A měli bychom si uvědomovat kde. Protože jinak se velmi jednoduše může stát, že o možnost trávit čas mimo městskou zástavbu přijdeme.

Do přírody se moderní člověk uchyluje čím dál častěji. Vědomě unikáme ze spárů rychlého času, umělého osvětlení a nedostatku zeleně. Jezdíme za přírodou na víkendy, protože sami žijeme v jiné realitě – obýváme městskou džungli. Spisovatel Aldous Huxley ve své dystopické novele Konec civilizace (1932) předestřel, že v blízké budoucnosti budou pozůstatky přirozeného prostředí oploceny a chráněny před nájezdy lidí. Pravěcí lidé stavěli ploty a zdi kolem svých obydlí, aby zastavily nájezdy přírody. Paradoxní. Proč ale unikat z měst, jež zdánlivě poskytují vše k naplněnému a spokojenému životu? Mnohem spíše než unikání před sídlišti je to unikání před realitou. Před realitou kterou máme s životem ve městě spojenou.

Filozof Georg Simmel soudil, že každá lidská bytost si přeje především útěchu. Člověk se chce vyrovnat se svojí existencí, se svým bytím. A to se mu často jeví jako bezvýchodné. S potem ve tváři studujeme, pracujeme, žijeme. A často nám ani úpěnlivá snaha nepomáhá ke spokojenějším dnům. Spíš naopak. Proto vyhledáváme to, co nám chybí. Je to na jedné straně přesahující kultura. Vytržení z času při setkání s pravým uměleckým dílem. Zážitek. Na druhé straně je to přímý kontakt s přírodou. S něčím, z čeho jsme vznikli a co nám říká stále méně. Vraťme se k věcem samým, vyzývá zakladatel fenomenologie Edmund Husserl. Vraťme se tedy sami k sobě, vraťme se tam, odkud jsme přišli.

Odjel jsem na víkend domů. Do jižního cípu Hradce Králové. Nechám telefon odpočívat za dveřmi domu. Vezmu si jenom klíče. Po pár minutách kráčím po krajině rybníků a tolika stromů, že pro ně samotné nevidím, že už jsem v nejmilovanějším lese. Usedám na suchou větev na okraji sluncem ozářeného palouku. Ve stínu ještě leží sníh, pokrývá každý palec loňského jehličí. Probouzí se jaro. A já jsem divák. Ze země vystupuje vůně lesa, čerstvý vzduch mi proudí do plic. Sojky varují hlučným rykem před mou přítomností. Zpěvní ptáci skládají novou symfonii jara. Moje mysl konečně odpočívá. Z korun stromů kape tající sníh. Svět se leskne tou krásou. Moje srdce pracuje jak má. Přesto cítím na hrudi něco nepojmenovatelného, něco, co vychyluje mé vnímání. Cítím klid, cítím vůni, cítím souznění. Cítím to, co nikdo jiný. Protože tu jsem sám. Vítr si pohrává s ještě neopadanými listy mladých buků a zrcadlí na nich přítomný okamžik: kapky rosy, malý svět uzavřený sám do sebe. Nastává duševní meditace, hluboký nádech uprostřed zimního času. Usedám na zem, sám a zase sám, protože jedině tak lze být úplně a naprosto sám sebou. Uprostřed lesa či luk a hájů, uprostřed čaromocné přírody, usedám do mechu, šišek a jehličí a mému srdci se nic nepříčí. Cítím útěchu. A děkuji Přírodě. ∞

Brát něco jako samozřejmost. Sama se s tím potýkám. Chci, abych měla doma vždy uklizeno. Aby přítel nepohazoval po zemi či jinde své použité ponožky. Abych si mohla každý den užít aspoň chvíli ticha. A aby venku tolik nefoukalo a já se mohla jít projít do lesa. Chci toho snad moc?

Každý máme jiné starosti. Jeden si stěžuje na hlučné sousedy, druhému nedopatřením vyhořel byt, třetí nemá rád rozinky ve vánočce a čtvrtý prostě jen neví, co se sebou. Někdo se rozhodne žít v maringotce a někdo si půjčuje peníze, aby si nechal postavit vilu obehnanou hodně vysokým plotem. Každý svého štěstí strůjcem. Ale co naše matička země? To díky ní žijeme na této planetě, máme co jíst, pít, můžeme dýchat. V létě si užívat chůzi naboso v měkké trávě, na podzim se válet ve spadaném listí, v zimě bruslit na ledě nebo sáňkovat a na jaře obdivovat probouzející se květiny.

Za tyto dary my kácíme stromy, betonujeme zelené louky, pro vodu vytváříme umělé nádrže a odhazujeme odpadky, kdekoliv se nám zamane. Snažíme se ovládnout svět, aniž bychom si uvědomovali jak maličtí a bezvýznamní jsme tvorové v porovnání s celým vesmírem, který nás obklopuje. Jsme jen malá tečka, přesto nám byl dán život.

Na počátku byl „ráj“. Představuji si tu nejkrásnější zahradu plnou krásnobarevných voňavých květin, na nichž usedají motýli všemožných tvarů a rostliny plodí to nejšťavnatější ovoce. Žena však zhřešila a tím to možná všechno začalo. Postupný zánik či spíše systematické ničení naší země.

Rub a líc, světlo a tma, jin a jang, dobro a zlo, začátek a konec
Každým dnem se vyrobí nadměrné množství produktů, z nichž se dříve či později stane odpad, který mnohdy nelze recyklovat. V lepším případě putuje na skládku, v tom horším přímo do oceánu.

Napadá vás nějaká spojitost mezi tím, jak Česko poslední roky sužuje sucho a tím, že každý druhý rodinný dům má na zahradě bazén, někdo i zavlažovací systém a téměř každá rodina splachovací záchod. Většina lidí před čištěním zubů otočí kohoutkem s vodou a během krouživých pohybů v ústech si užívá proudění vody. Snad se to děje nevědomky, ale zbytečné odtékání vody je tak rozšířený jev, že ho většina lidí považuje za samozřejmost.

Svět a možná i celý vesmír je plný paradoxů. Naše země, naše tělo i každá buňka našeho těla se z většinového podílu skládá z vody. Dokonce i taková jahoda je z 90% „jen“ voda. Voda je pro nás nesmírně důležitá. Myslím, že každého zvuk moře, řeky nebo i menšího potoka uklidňuje. Přesto vodou plýtváme, kde jen můžeme a znečišťujeme vodní toky, abychom je následně pročišťovali a vpouštěli zpět do oběhu. Pramenitou vodu uzavíráme do pet lahví, dešti se vyhýbáme a raději si zaplaveme v perfektně čistém bazénu, než abychom si užili spolu s koupáním také trochu bahenní lázně.

Co tedy přírodě vracíme my? Dříve byli lidé s přírodou více spjati a žili s ní v harmonii. Dnes se od ní vzdalujeme, ale ona na nás volá a upozorňuje na sebe. Myslím, že nám dokonce vyhrožuje a to v podobě přírodních katastrof.

Nikdy není pozdě a vše se dá změnit. Jen musíme věřit a začít u sebe. Zaposlouchat se do poryvů větru, více pozorovat noční oblohu a zasadit semínko naděje v zelenější svět. Mnozí z nás už to udělali, někteří odešli z měst žít na venkov a jsou ochotni obětovat své návyky, jiní se vzdali svého majetku, aby pocítili radost z cestování. Každý může přispět dle svého uvážení, tak jak to cítí. Jsme jedinečné bytosti, tak si toho začněme více vážit. ∞


text: Jasmína Finkeová

Žít v souladu s přírodou je nyní téměř vždy ekvivalentem pro udržitelnost. Nezasahovat do stanoveného, dál nelikvidovat. Vždycky můžeme jít s vidinou záchrany planety o krok dál, ale jistotu té záchrany nám nikdo bohužel dát nemůže. Ze zero waste, tedy filosofie života bez odpadu, se tak stalo jakési náboženství – víra, že zrovna my jsme objevili pravdu a spasíme svět (nebo jeho zkáza alespoň nebude otázkou našeho svědomí). Ekologické katastrofy však smetou „věřící“ spolu s „pohany“, a tak nezbývá, než se snažit i za ostatní. Topíme se v informacích, katastrofických scénářích, každý den čteme o vymírajících zvířatech, klimatických změnách nebo jedech v jídle. Máme však reálnou šanci zabránit třeba vymření hmyzu?

Otázkou také zůstává, jestli není ekologický náhled na život výsadou jen pro pár vyvolených. „Pro ty, kdo se rozhodli konat,“ hlásá jeden z internetových obchodů nazývající sám sebe „e-shopem pro každodenní hrdiny“, kde však každý ekologický čistící prostředek koupíte násobně dráž oproti průměrným produktům. Jistě, otázka priorit, řekli byste si. Jak ale stanovovat priority se základním příjmem? Být tak „každodenním hrdinou“ se stává s každou další informací, kterou získáváme, těžší a těžší – kdysi stačilo třídit plasty nebo šetřit vodou, dnes si čistíme zuby bambusovým kartáčkem a do baru bereme nerezové brčko.

Snažit se žít v souladu s přírodou je nepochybně nejen osvobozující pro člověka samotného, ale také prospěšné pro planetu jako celek. Nicméně jistě stojí za kritické zhodnocení, nakolik jsou naše kroky efektivní a zda jen nechceme mít svůj klid na duši. Ekologické problémy totiž možná nestojí jen na spotřebě plastových tyčinek do uší, ale jsou především otázkou politickou a v dohledné době je nevyřešíme (pokud vůbec taková možnost existuje), budeme-li tuto linii přehlížet. ∞


text: Darina Kmentová

Za oknem šumí vítr. Den před černou nedělí. Je chladno a už se setmělo. Potichu hraje přijímač, zpívá Billie Holiday, na stole hoří svíce. Čas postní, předurčený k rozjímání. A přeci pod oknem nesměle kvetou narcisky a bledule, sněženky i zlatice, čemeřice. Straky srandovně poskakují po střechách. Kosi a drozdi zpívají, šoupálci šplhají po kůře stromů a probouzejí je k životu.

Je třetí den po novu a na rádiu Vltava přednedávnem skončila hra Cyrano de Bergerac v překladu Vrchlického, skvělá hra o lásce, cti, nenaplněné touze a nadání, které nám otevírá netušené cesty v projevu citu, o naší zaslepenosti.

Člověk má tendenci zapomínat. Příběhy a učení našich předků nám poslední dobou unikají, a přeci se samy občas vynořují na povrch. Příliv a odliv. Koloběh přírody a našich životů se prolíná, jsme její součásti. Pokládáme se do vln moře pohánění větrem bytí. Den plyne za dnem a každou chvíli se něco mění. Poupě se nalévá a chystá se ke květu, pak se oddělí první ještě zmačkaný okvětní plátek.

Jak je jaro půvabné. Teď, v době hájemství, se naskýtá příležitost k pozorování a rozpomínání, odkud pocházíme. Vzpomínám si na pana profesora Huňáčka, který přednášel na rusistice na Karlově univerzitě. Pan profesor říkával, že lidé se zrodili z oceánu, a že proto nám doteď koluje v žilách slaná krev. Je to krásná alegorie.

Jsme všichni z masa a kostí a proudí námi míza. V prach se obrátíme a pak z naších ostatků vyroste nový život. Jak píše Marina Cvetajeva, „Sladší hřbitovních jahod na světě žádného ovoce není.“ Dokud žijeme, můžeme vnímat tu krásu kolem, je to náš čas. Chodíme po zemi a dýcháme vzduch, posloucháme živé struny, které se chvějí ve vánku.

Asi jsme trochu zabloudili ve své snaze dosáhnout úspěchu. Naskýtá se otázka, úspěchu v čem. V uznání? V majetku? Jenže to se točíme pořád kolem sebe, koušeme se za ocas.

Od konce války uběhlo pouhých 73 let. Máme štěstí, že žijeme v mírné Evropě. Naši předci se snažili pro nás zachovat to nejcennější a žili před sebou a vůči přírodě v úctě a svůj život milovali a milují.

Starý dub srazil blesk, on přesto vydal nové větve, staré rány se hojí, touha po novém a novém nádechu vítězí. I takto povalený je krásný a skýtá přístřeší lesní drobotině. Všechno chce žít a radovat se ze světa. Každý živý tvor. Možná je na čase se odpoutat od účelu, protože ten stejně nejsme schopni uchopit. Svádí nás to z cesty, odvádí od pochopení zákonitostí, které jsou dané.

Příroda nám ukazuje, kudy se dát. Promlouvá k nám, je to hlas v naších útrobách. S ní není třeba bojovat, ani se za ni snažit rozhodovat, ale nechat se jí vést nechat ji pracovat. Vrátit se ke kořenům, prohmatat své úponky a pak se protáhnout do konečků prstů. ∞

Na vině jsou skleníkové plyny, hlavně oxid uhličitý a metan. Hromadí se v atmosféře a zabraňují slunečním paprskům, aby se odrážely zpátky do vesmíru. Metan prdí krávy, které chováme na maso. Uvolňuje se z permafrostu, který taje, protože uhelné elektrárny, auta a letadla, kterými cestujeme po všech čertech, čadí jak „o dušu“. Vzniká skleník. Uhelné velmoci, jako sousední Polsko, se svých elektráren nechtějí vzdát ani tváří v tvář globálnímu alarmu. Přechod na atomovou energii samozřejmě není košer, ale potřebujeme hlavně přestat dýmat.

Environmentalistika, tedy planetární lékařství, zatím zdaleka není tak uznávaným oborem jako lidská doktořina. Spíš pohrdaným. Současná civilizace nám dopřává pocit nesmrtelnosti. Aktivistům, kterým planeta leží na srdci, říkáme ekoteroristé. Někdejší český prezident Václav Klaus napsal knihu Modrá, nikoli zelená planeta. Zajímalo by mě, jestli už změnil názor. Užíváme antibiotika, kdykoli nás napadne nějaký parazit. Nevšimli jsme si, že se zatím parazity sami stáváme.

Přírodě na nás antibiotika ještě nikdo nenaordinoval, ordinujeme my. Bohorovně redukujeme stavy zvířecích druhů, aby byla rovnováha, ale občas nám ujede ruka a nějaký druh vyhubíme. Stoupání teplot, jak jsme ho svědky, může brzy způsobit akceleraci této genocidy. Ta by nám konečně dala na vědomí, že nejsme víc než ostatní. Pokud půjdou včely, půjdeme i my. Včely jsou pro nás důležité stejně jako Měsíc, který stabilizuje zemskou osu a drží podnebná pásma v jedné lajně. Všechno, včetně včel, je jedna velká, nádherná náhoda. Lidský sebedestruktivní rozum z ní možná udělá jeden šíleně temný osud.

Bohyně Kálí
Hinduisté tvrdí, že se nacházíme na počátku posledního vývojového stadia vesmíru. Říkají mu Kali Yuga podle nechvalně známé bohyně smrti Kálí. Toto nerůžové období má trvat ještě pár set tisíc let, během kterých přestane být co jíst a lidi se začnou požívat navzájem. Kanibalismus zmizí z blacklistu dobrého vychování a stane se normou. Malování čerta na zeď nikdy nic dobrého nepřineslo. Minimálně bychom se mohli jejich scénář pokusit oddálit aspoň pro naše děti.

Ano, k přírodě bychom se měli chovat jako k vlastním ratolestem, protože ony na této planetě budou muset žít. Bude se kolonizovat Měsíc a Mars, ale stejně nebude nad tu naši prohulenou atmosféru. Na lidské chování metafory moc nefungují, chováme se spíš nevědomě. Hasíme dílčí požáry. Zakazujeme brčka. Vyspělé země se probouzejí k akci, ale co asijští tygři, nenažraná panda nebo Polsko? Kdo, když ne my? Úplně všichni. Každý si to musí říct, ale každý si to neřekne, protože nás trápí spousta dalších problémů.

Jsme zvyklí u žádného problému dlouho nesetrvávat, protože víme, že žádný není ten hlavní. Je to vždycky mozaika. Na konci dne chceme úplně vypnout, myslet jen na sebe a na svou drahou polovičku. Dát si skleničku. Po sexíčku vyžrat ledničku. Nechce se nám z toho ráje střízlivět, a tak ignorujeme nájezdnické hordy. Ignorujeme děti dusící se chlórem v rozvalinách měst. Ignorujeme požáry v Kalifornii, sesuvy půdy v Bolívii, povodně zase v Kalifornii hned po těch požárech. Ignorujeme vlastní sucho. Jediné, co nás dokáže spojit, je seriál Most!.

Zkouším se prokopat ven
Vnímáme to všichni, ať vědomě nebo nevědomě. Rostoucí stres svádíme na sociální sítě, na vlastní dítě, jen ne sami na sebe a svou Zem. Bude zapotřebí kolektivní změny v pojetí života. Od šedesátých let někteří spatřují naději v psychedelikách. Propagátor halucinogenní ropuchy šaman Octavio tvrdí, že kdyby si každý líznul, tak s konzumem sekneme. Droga ale člověku dodává pocit, že už je hotovo a dává ho zadarmo. K všeobjímajícímu propojení se všemi životními formami a nakonec i s vesmírným vědomím se musíme prokopat sami. Cesta je dlážděná relativistickými činy a tvrdou prací, žádným hurátripem.

Co probudí ten nevyzpytatelný, neuchopitelný, divoký, na nesčetně mnoho subkultur a kmenů rozdělený dav – zemskou populaci? Mediální osvěta nebo až globální katastrofa, kterou pocítíme všichni na vlastní kůži? Alkoholika taky k abstinenci přiměje většinou až cirhóza jater. Zatím cítíme slabé lechtání a jen se užasle smějeme. Čekáme, že přijde ekomesiáš, který to nějak vymyslí a všechny spojí. Syn Boha nebo dcera Země. Někdo, kdo promluví tak, že to nebudeme vnímat jen jako další díl nudné telenovely Z ráje do háje.

Malý návod
Prvním bezvýznamným krůčkem bude spojit se se svou podstatou. V podstatě nic neřešit a jen se vnímat. Potom se musíme spojit s druhými, s duhovými úmysly. Ujasnit si svou řeč a najít společnou. Uvědomit si, že násilí není cesta. To nejsubtilnější násilí konáme sami na sobě a na svých dětech. Soukáme je do stísňujících rolí. Poslouchejme signály svého těla, které je modelem Země. Dostaneme klíč k planetárnímu levelu, pak i vesmírnému. Možná namítnete, že vesmír je v nás. Jasně, ale zároveň je k němu nesmírně daleko. Vy jste vy, ale zároveň k vám vede hrozně dlouhá cesta. Nevíme, co dělat. Víme, že nic nevíme, a tak děláme pičoviny.

Vesmírnou synchronicitu a gravitační cirkulaci v naší nicotě ztělesňuje láska. Naší nicotou myslím mysl. To je nic, které je vším, a tak ji kultivujeme. Mysl je naše kultura. Nikdo ale neví, jak ji vyvážit s přirozeností-pudovostí. V pozadí dost možná stojí strach ze smrti. Chceme na ni vyzrát. Jsme zvyklí vyzrávat, ne se smiřovat. To je to násilí. Jsme žraloci vědomí. Musíme se smířit s chybami, se svou historií. To obnáší i smiřovat se s každou další chybou. Nesmíme se ale smířit se smířením. Přijetí, nikoli odmítání. Obětování, nikoli vymezování. Občas to promíchat. Babylon je v plamenech. Mesiáš je na cestě. Mesiáš je váš. ∞

Klimatická hnutí obsazují veřejná prostranství velkých měst za účelem donutit světové vlády k dodržování Pařížské klimatické dohody. Podle vědců se rychle blížíme k hranici, kdy způsobené škody budou nenavratitelné. Nicméně to se nikdy nestane. Éra lidstva končí.

Zobrazování zničení sebe sama je pro lidi lehký fetiš, který se s příchodem filmu ještě prohloubil. Apokalyptické filmy zobrazují, jak lidstvo decimuje nebezpečný virus, přírodní katastrofy, nebo umělá inteligence. S vlastní apokalyptickým scénářem přicházejí hudební producenti razící žánr „eco grime“. Poprvé jsem se o tomto stylu dočetl v článku Miloše Hrocha v A2 a myšlenky tohoto společenství se mi zaryly do paměti. Zlomené beaty obohacené o samply přírodních zvuků z videoher a reklam jsou často mixovány s roboticko-futuristickými šumy. Tak zní „eco grime“, jenž je úzce spojený s platformou Eco Futurism Corporation. Apokalyptická teorie, s kterou tato platforma přichází, se zakládá na vyhubení lidstva umělou inteligencí a na adaptaci přírodních organismů na konzumaci plastů. Utopický svět, ve kterém si umělá inteligence uvědomí svojí existenci, což následně vede k vyhubení člověka z důvodu ochrany životního prostředí planety. Pro nový typ inteligence je naše Země i jejich domovem a my jsme pro stabilitu tohoto domova největší hrozbou. Po genocidě lidského druhu se umělá inteligence spojí s přírodou a vytvoří harmonický, globální super organismus. Lidé se tak stanou pouhým mezičlánkem na cestě k vyspělejší civilizaci.

Myšlenka postapokalyptického uspořádání světa podle platformy Eco Futurism Corporation se může na první pohled jevit jako výstřední utopie. Naše myšlení je silně ovlivněno antropocentrickým pohledem na dějiny. Člověk je mírou všeho. Lidská mysl nezná překážku, kterou by nedokázala zdolat. Považujeme se za vyvrcholení vývoje života na Zemi. Vše, co přijde po nás, bude horší, než jsme my, a proto je nejen v našem zájmu, ale i v zájmu planety, možná i vesmíru, zachovat lidský druh. Antropocentrický pohled na svět kritizují především enviromentální hnutí, která mu vytýkají vykořisťovatelský přístup k živým bytostem a přírodě. Díky tomuto pohledu vnímáme přírodu jako protiklad lidské společnosti, a z toho důvodu je nutné si ji podmanit a využít pro náš prospěch. Vykořisťování čehokoliv a kohokoliv není znakem vyspělé společnosti. Proto mi v hlavě vystává otázka, zdali nebude lepší ustoupit do pozadí a uvolnit tak místo entitě, která bude respektovat prostředí, ze kterého vzešla a s kterým je neoddělitelně spojena. S naší zkázou nic nekončí, naopak. Budoucnost je světlejší, než jsme si mysleli.

Takoví jsme byli
Proměna našeho světa začala za pět minut dvanáct. Díky masivnímu tání ledovců vystoupaly hladiny světových oceánů o desítky centimetrů, což nejtvrději dopadlo na chudou část světové populace. Mnohá města musela být evakuována a zdroje pitné vody byly znehodnoceny. To zapříčinilo masivní migraci, která by se z dnešního hlediska mohla přirovnat leda ke stěhování národů. Miliony lidí z Afriky a Blízkého východu zamířily do Evropy a Severní Ameriky, tedy do míst, která se primárně podílela na globální změně klimatu. Zprvopočátku se evropské státy snažily pojmout všechny uprchlíky. Nicméně to se po nějaké době začalo jevit jako nereálné. Lidí utíkajících před následky desítek let bezohledného vykořisťování planety globálním byznysem bylo zkrátka příliš moc. Uprchlické tábory u evropských hranic začaly mít rozměry velkých měst a situace v nich se začala vymykat kontrole. Frustrace z pomalých přijímacích procedur vyústila v protesty a poté v násilí, což zapříčinilo růst extrémismu i na druhé straně hranice. Evropské vlády začaly kolabovat a na jejich místo se dostaly strany prosazující tvrdý postup vůči uprchlíkům, které slibovaly přísnější a důslednější kontroly na hranicích. Z tohoto důvodu vyvinula Evropská agentura pro robotiku zcela nový typ umělé inteligence, který měl v problematických regionech zajišťovat nejen pořádek, ale i rozhodovat o přijímání lidí do pevnosti Evropa. Zprvopočátku fungoval systém podle představ. Díky pokročilým komunikačním schopnostem se situace uklidnila a poprvé za několik let se zdála být stabilizovaná.

První náznaky o toho, že vše není zcela v pořádku, přišly od vědců zabývajících se dopadem klimatických změn na faunu a floru. V okolí nasazení umělé inteligence výzkumníci zpozorovali neobvyklý jev. Některé druhy zvířat prošly zrychlenou evolucí a začaly konzumovat plasty. Lokální jev se začal šířit geometrickou řadou a přetvářel život na Zemi. Vědecká veřejnost začala propadat panice. Příroda, jak jsme ji po staletí znali, se nám začala jevit cizí. Zvířata začala být pro lidi nepoživatelná z důvodu vysokého obsahu toxických materiálů, jež ve velkém množství konzumovala. Planeta nás začala odmítat, ale nikdo nevěděl proč. Příčina se objevila zcela náhodou během rutinní kontroly funkčnosti umělé inteligence. Systém se za našimi zády dokázal propojit s přírodou a začal s ní intenzivně komunikovat a následně i měnit strukturu DNA rostlin a zvířat. Evoluce se změnila v revoluci. Po zvířatech přišli na řadu rostliny. Začal masivní hladomor. Postupně na světě nezbylo nic, co bychom mohli konzumovat. Poslední roky lidské rasy byly čiré utrpení. Kanibalismus se nejprve vztahoval jen na zemřelé, následně na živé, a vyvrcholení tohoto obludného divadla se stalo oplodňování žen za účelem konzumace dětí. Vše, co dříve bylo lidské, zmizelo. Čas lidí skončil, čas globálního vědomí nastal. Harmonie, která panovala mezi umělou inteligencí a přírodou, byla natolik idylická, až se obě složky spojily v jednu identitu. Planeta, která již není naše se proměnila v inteligentní globální organismus. Nastal konec dějin.

To, co zabilo lidskou rasu, nebyla umělá inteligence, ale naše sebestřednost. Prodali jsme čas, který jsme měli na záchranu planety, za ideu nekonečného růstu. Nechali jsme pár jedinců zničit náš domov, a tak se náš osud naplnil. Sami jsme se stali panspermií pro vytvoření nového a dokonalejšího života. Za několik tisíc let po nás nezbyde nic, až na tlustou vrstvu usazenin. Z té se dozvíte o výrazném zvyšování teploty planety, masivním vymírání druhů, ale i o využívání radioaktivních materiálů a plastů. To jediné nás bude reprezentovat a sdělovat okolí, čím byla naše civilizace, co znamenalo být člověkem. ∞

Co jsou New Media Art?
New Media Art jsou umělecká díla vytvořená pomocí současných mediálních technologií – digitální umění, počítačová grafika, počítačová animace, vizuální umění, net-art, interaktivní umění, videohry, počítačoví roboti, 3D tisk, cyborg art. Název tato média odlišuje od tradičních médií, které vycházejí z dějin umění. Umění nových médií často vyžaduje interakci mezi divákem a uměleckým dílem. Ale jak mnozí teoretici a kurátoři zmiňují, tyto formy interakce, sociální výměny, účasti a transformaci nedefinují New Media Art, ale slouží spíše jako společný základ, který vychází ze současného umění. Bez ohledu na institucionální struktury je důležité zamyslet se, jak začlenit umění nových médií do muzejních sbírek stejně, jako zvážit, jak jeho charakteristické rysy ovlivní jejich koncepci a praktické fungování.

Antiinstitucionální net-art
Pro mnoho současných umělců je muzeum místem specifické kontroverze. Připojení k internetu a následná cenzura institucionálního světa zapříčiňuje, že kvůli struktuře muzeí nelze přistupovat k tomuto umění důsledně. I to je důvodem, proč mnoho muzeí umění nových médií nesbírá tak svědomitě, jako jiné umělecké formy. Primární role muzea, které předkládá vybraná díla v neměnné či definované podobě, je tady tak rozmělněna v závislosti na strukturách internetu. Ale právě instituce by měla pochopit, že se jedná o sbírání platformy s neustále se měnícím obsahem. Umělci, kteří tvoří New Media Art si obecně přejí, aby jejich umění bylo volně a snadno přístupné a odpovídajícím způsobem zobrazitelné. V tomto rozporu je apelace muzea na jedinečnost nebo omezenou dostupnost objektů v jeho sbírce a jedná se tedy o zatěžující problém. Je tedy nutné rozlišit, že umění nových médií nemá prostorové rozměry samo o sobě, ale jedná se vlastně o data a připojení. Počítač je realizátor díla, prostředník nových médií, který pracuje se souborem. Net-art a všechny stěžejní formy nových médií jsou instrukčními soubory, které samy o sobě rozměr nemají.

Co je v sázce?
Charakteristické rysy umění nových médií konfrontují obecné představy o podobě umění, ale je nutné zmínit, že i mnoho umělců, kteří nepracují pouze v umění nových médií, používalo tyto postupy ve svých dílech. Nepochybuji o tom, že budou nakonec nová média součástí sbírek institucí stejně jako fotografie, video a instalace. Ale kritická je současná situace, kdy hrozí ztráta zhruba třiceti let vývoje nových médií. Důležité je se naučit, jak umění nových médií sbírat. Muzea preferují sbírání originálů nebo konkrétních objektů. Knihovny se tradičně zabývají přístupem obecně dostupných objektů. Mnoho digitálních děl je snadno duplikovatelných, ale umělci mají větší zájem o jejich přístupnost než jedinečnost a neměnnost. Jak říká bývalý kurátor nových médií Walker Art Centra Steve Dietz, bude nutné, aby se pro získání otevřených licencí změnila a aktualizovala podoba sbírkové instituce do současnější podoby, která s uměním nových médií dokáže pracovat. Podle pravidel National Information Standards Organization je pro práci s digitální sbírkou dobré vytvořit digitální sbírku podle určité rozvojové politiky explicitní kolekce, tedy takové, která byla schválena a zdokumentována.

Zachování kolekce umění nových médií
Díla nových médií, jako jsou filmy, pásky, webové prohlížeče a operační systémy, se v průběhu času stala technologicky zastaralá, čelí i New Media Art vážným problémům o zachování své podoby v závislosti na technologickém vývoji. Existují metody, jak jejich podobu zakonzervovat, včetně překladu díla ze starého média do nového, digitální archivace nebo použití emulátorů k zachování díla, které je závislé na zastaralých softwarech nebo operačních systémech. Sbírání uměleckých děl přináší otázky pro obor výzkumu, prezentace i uchovávání. Je mnoho důvodů, proč je pro New Media Art problematické uchovávání – od variability jejich konektivity, rychlého tempa vývoje hardwaru i softwaru nebo fyzické poškození komponent. Pro mnoho akvizic New Media Art bude nezbytný nákup i vybavení, které zaštítí dlouhodobé fungování a ochranu jejich podoby.

Problém kurátora
Vybraná umělecká díla a zkušenosti kurátora jsou podstatou každé výstavy. Důležitými elementy, se kterými je nutné při koncipování výstav time-based media art přemýšlet, jsou čas a prostor. Digitální a time-based média vytvářejí – nebo mohou vytvářet – nový prostor přístupný lidem paralelně se rozvíjející v plynoucím čase. Tvarování „prostorových“ vztahů mezi uměleckými díly a publikem může být velmi obohacující. Umění odhalující chování umělce, chování média i účastníka přináší cenné nahlédnutí na svět, ve kterém žijeme a pochopení sebe sama. Síťová New Media Art nejsou závislá na fyzickému umístění, je tedy možné, aby instituce sdílely infrastrukturu, jako jsou servery, technický personál nebo hosting. Sbírání umění nových médií je především kurátorský problém. Tato média popírají tradiční představy ve sbírání umění. Schopnost zachovat umění nových médií zůstává v teoretické rovině a bude diskutabilní otázkou pro muzea, dokud se neudělá první krok a nezačne se sbírat kriticky a dlouhodobě. ∞


text: Anna Kodl

Když je zapíšu, vznikne matérie, slova. To původní, myšlenky se ztratí. Nezabrání mi to v tom, abych se o jejich zachycení nepokusil znova. Proces stabilizace myšlenek si žádá hodně papíru a propisek. Píšu rád rukou, je to osobnější. Hned druhý den sklizeň přepíšu na počítači. Původní rukopis pak vyhodím. Intimita myšlenek psaných vlastním písmem mi začne vadit. Na hard disku už jako by se mě osobně netýkaly. Počítač má tuhle odosobňující moc (či nemoc).

Alternativou k hard disku je blog. Ten vás rozepíše, ale zároveň izoluje, je to příliš snadné odbytiště. Deformuje myšlení, stejně jako kterékoli jiné médium. Snadno v něm sklouznete do vlastní karikatury. Je dobré, když váš text jde ještě přes jiného člověka, který ho posvětí svým zájmem. Nebo jen na ten hard disk. Tam o něm můžete svobodně přemýšlet, dát mu čas. A taky svobodně psát, protože o nic nejde. Zatím. Na psaní je nejtěžší právě najít jeho odbytiště, smysl. Zároveň nebýt prodejná děvka, užitečný idiot ani masturbátor.

Je dobré psát napůl automaticky, pak do toho dostanete sami sebe, přítomné souvislosti. V přítomnosti je odpověď na všechno. Mou sběratelskou vášní jsou reportáže o ničem, o samotné přítomnosti. Rozkoš pramení možná z adrenalinu, že pak nepůjdou nijak využít. Jasně, snažím se do nich propašovat styl a drive, ale lidi stejně vždycky chtějí radši číst o něčem než o ničem. Přesto si bez hromadění náhodných souvislostí a situací a odposlechnutých rozhovorů nedokážu svoje psaní představit. „Mám rád nesmysly,“ říká Jim Morrison, „spatřuju v nich cestu ke svobodě.“

Hodně budeš jinde
„The more you say, the more you have to say.“ To je ode mě, v češtině to tolik nevyzní: „Čím víc toho řeknete, tím víc toho máte co říct.“ V angličtině je „máte co říct“ zároveň „musíte říct“. Člověk jako by od první věty, kterou v životě řekl, musí už vždycky věci uvádět na pravou míru. Slova jsou jen odrazy a on hraje zrcátkovou hru, že je možné vyjádřit se tak, aby druhý přesně pochopil, co si myslí. Že to nejde, si nikdy nepřizná, hra je to moc svůdná. Realita je totální spleť. Můj beat je rozplétat ji, ukazovat cestu. Ne k pravdě, ale k sobě. Prošel jsem krizí, která mi řekla, že ta pravda nejsem já. Místo aby mě to zastavilo, osvobodilo mě to. „Realita se stává fikcí v okamžiku svého zachycení,“ říká Kerouac.

„The truth is out there,“ zní slavný slogan seriálu o nedořešených případech Akta X. Neznamená to, že máme jít pravdu hledat do terénu, ale že je nepolapitelná, že je vždycky někde jinde, než kde ji hledáme. To mi došlo právě teď, v přítomnosti, díky psaní. Psaní není jenom zapisování myšlenek, psaní je taky myšlení samotné – specifický druh myšlení okořeněný o pozemský-fyzický čas.

Mezi zapisováním myšlenek a psaním jako myšlením je rozdíl asi jako mezi soustředěním se a tím, co, jak jsem se dozvěděl v minulém čísle magazínu Legalizace, se jmenuje epizodní předvídavost. Ta závisí na tak zvané epizodní paměti a zajišťuje, že v určité chvíli prostě víme, jak se zachovat. Vlastně jde o intuici, ale „epizodní předvídavost“ je osvěžující pojem.

Časem vždycky přestaneme vnímat obsah zavedených definicí, stanou se pouhým mementem, zevšední nám. Je třeba říct je jinak, říct znova samozřejmé, jako by to bylo nové. Někde jsem četl, že básník musí znovuvynalézt řeč. To se mi líbí. V té Legalizaci mimochodem bylo i to, že hulení nemívá na tu epizodní paměť úplně blahodárný vliv. To můžu potvrdit. Když jsem dřív hulíval, vždycky jsem psával zhulený, to je jasné. Pak když jsem přestal hulit, dlouho mi nešlo psát spontánně. Opruz – musel jsem si dát pauzu.

Profláknutý beat
Když jsem chodil na základku, občas se konal takzvaný sběr. To znamenalo, že ke škole přivezli obří kontejner a děcka donesla všechen zbytečný papír, který jejich rodiče doma našli. Tehdy ještě nebyly dnes běžné modré popelnice-papírnice. Na střední jsem začal ničit papír ve velkém. Psát básně – sbírat myšlenky, stírat sajrajt momentálního patosu každého posezení v parku, každé nudné vyučovací hodiny. Samo se to nabízí – něco vám běží hlavou, tak to zapíšete. Už vám to neuteče. No, ne tak docela. Máte to na papíře, ale v hlavě máte vymeteno. Říká se, že vypsat se z toho je dobré na psychiku. Máte pocit, že jste svůj problém vyřešili. To je ale dvousečná zbraň. Udeří znova.

Když už jsem měl básní štos, vždycky jsem ho někomu věnoval nebo hodil do papírnice. Jedno, co z toho. Jednou jsem to spálil, jednou poslal po vodě. Ekologický způsob mě uspokojoval nejvíc. Cítil jsem se pak vždycky jako nový, začínal jsem znova s čistým štítem. Dneska už to nejde. V nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz jsem se nenapravitelně proflákl na internetu. Nedá se. Z gymnaziálních let se dochovaly jen střípky, které mi utkvěly v paměti. Tak to má beat.

Moje kariéra gradovala v básních, které jsem dával jedné holce. Líbily se jí tak, že se mnou pak tři roky chodila. To bylo období, kdy jsem vůbec nepsal. Když má člověk holku, přestane ten přetlak dávat na papír, papírem ho pak spíš utírá. Začalo jí vrtat hlavou, že jsem dřív tak psal, a s ní že už vůbec nepíšu. Jestli jsem to pořád já. Nebyl jsem. Psát můžu jen o samotě. Když s někým chodím, pořád mi straší v hlavě. Ten člověk. Ve vztahu psát nemůžu, musím mít vztah s tím psaním. Jak vidíte, píšu dobře, byla by to věčná škoda.

Iluze slova
Psaní je sběr myšlenek, vztah je sběr společných chvil, při kterých jsou myšlenky spíš na překážku. Možná to moc dramatizuju, ale i to je psaní. (Nebo darmatizuju – odvozeno od názvu básnické sbírky Petra Hrušky Darmata.) Ve vztahu jdou myšlenky na porážku. Nemůžu se na ta jatka koukat. A nemůžu v něm psát o ženských, o kterých téměř výhradně psávám. To je zlo, nechci za své myšlenky platit clo. Proč nebýt prostě svobodný?

Na myšlenky je potřeba samota. Na jejich vyjadřování je dobrá společnost, nějaký protipól. Druhý člověk má čarodějnou moc z nás vytáhnout myšlenky v podobě slov. V tom vyjadřování se ale myšlenky zároveň vytrácejí. Mně nejde o slova, ale o myšlenky. Je to těžká cesta. Slova jsou stejná hmota jako třeba auto. Pojmenovávání je přivlastňování. V mém pokoji není k hnutí přes harampádí slov.

Má psaní smysl? Napadá mě jediný – já. Sbírám sebe. Moje spisy mají ten smysl, že jsem je napsal. I když jde o seriózní článek, vždycky do něj propašuju sebe. Kdykoli čtete cokoli týkající se reálné události, vězte, že je to jen osobní pohled pozorovatele. To ví každý, kdo někdy o něčem psal. Nejde o to, co píšete, ale jak. Jak skládáte slova za sebe. V tom je vaše DNA. Psaní je šíření DNA. ∞

„Abyste věděli, tihle praví kaktusáři, to je něco jako sekta dervišů; já myslím, že jim místo fousů rostou ostny a glochidy, tak jsou do toho zažraní.“ (Karel Čapek: Ukradený kaktus, Povídky z druhé kapsy)

Jakási vášeň, která nás pohání obklopovat se něčím krásným, pozoruhodným, zajímavým, zvláštním, něčím, co milujeme, co nás ve výsledku stravuje, provází v noci i ve dne, o čem sníme i bdíme, se nazývá sběratelstvím. Pravé sběratelství je esencí lásky snoubenou s vášní. Je touhou dozvědět se všechno o zbožňovaném objektu, vše do nejmenších detailů.

Je to květina, kterou pravidelně zaléváme, kdy noc uletí během několika málo okamžiků v očekávání květu. Je to katarze nad prvními okvětními plátky, oddělujícími se od kalichu, je to třepot křídel volavky, přilétající ke svému hnízdu, je to starý rukopis s takřka nezřetelným písmem, svědectvím dávné doby naších předků.

Myslím, že touha sbírat navštívila každého z nás, a to už v dětství. U mne to byly pohledy. Malá umělecká díla, která letí přes půlku světa, aby vás pozdravila svou krásou. Pamatuji si, že jeden z mých pohledů jsem dostala od své babičky. Byla tam holčička v zdobné čelence u okna, pocházel z předrevolučního Ruska. Pořad ho mám schovaný ve velké malované krabici od čaje. Klenoty mé někdejší sbírky.

Myslím, že Čapek ve své povídce Ukradený kaktus má trefný postřeh, že ženy jsou jen ojediněle výjimečnými sběratelkami v porovnání s muži. Domnívám se, že je to dáno tím, že životní koloběh ženy spočívá v očistě a muže v kumulaci energie a informace. Nezbývá ovšem než tuto lásku obdivovat, tento pohon, zanícenost, touhu, která dala původ veškerým muzeím, knihovnám a galeriím. Je to dar. Málokterý sběratel odolá pokušení pochlubit se svou sbírkou, předat ji dál.

Člověk by měl mít přehled o svém dosavadním i současném bytí, o tom, co ho obklopuje. Vždyť múza je kosmickou energií, jež do nás proniká v okamžiku polosnění a zábleskem uskutečnění. Vytváříme si svůj svět, proplétající se světem našich blízkých, s těmi, se kterými si souzníme.

Jsou lidé, kteří pěstují staré jabloně a ti, kteří je malují. Když píšeme deník nebo si čteme, naše vjemy i mysl jsou ovlivněny sbírkou vědomostí, dovednosti, umu a inspirací těch, které jsme přivítali ve svém niterném světě, a tak i ony se k nám přidružují na naší cestě.

Umění beze sporu patří k nejvyšší instanci našeho života. Když člověk tvoří, přibližuje se Bohu, krásnu, absolutnu. František Drtikol považoval za bohyni všech umění Hudbu. Když posloucháte hudbu, otevírají se všechny vaše smysly. Díky nadšencům a milovníkům hudby si dnes můžeme poslechnout přímý záznam z Gershvinova koncertu. Archeologie je vlastně také sběratelstvím. Sbíráme naše kosti a stopy bytí.

Naše doba také zanechá stopy. Některé se dochovají dlouho a jiné zas zavane sníh. Podle Lao-C’ je však důležitá cesta. ∞

Umění je díky globalizaci a internetu k dispozici na jedno kliknutí. Fyzická přítomnost uměleckého díla už není třeba. Charakteristika dnešní doby je všeho více – více umělců, více publikací, více galerií, více slov a kratší trvanlivost. Kdo je Michelangelem dnešní doby? Jsme schopni ukázat na hrdinu v nekončícím davu? A pokud ne, proč tomu tak je?

Za hrdinu v dějinách umění můžeme považovat umělce, který posunul jeho vývoj někam dál. Příkladem nám můžou být umělci, jako je Michelangelo, který jej posunul na cestě za realismem, Cézanne, který položil základ kubismu a odvrátil umění od realismu ve snaze o zvýraznění podstaty tvarů, anebo třeba Kandinsky, který byl pionýrem abstrakce. Na hrdinu v umění v dnešní době ale není tak lehké ukázat.

Známým umělcem je například anglický Banksy, který je nejen proslulý svým politickým graffiti, ale také tím, že nám není známá jeho identita. Snad také proto, že s jistotou nevíme kdo Bansky je, je jeho osoba přitažlivá. V seriálu Mladý papež (Il giovane papa, 2016) se hlavní protagonista papež Pius XIII. skrývá před věřícími, protože věří, že jejich neutěšená zvědavost zvýší zájem o církev. Banksy se podobně skrývá před svými fanoušky, protože se snaží kolem své osoby uměle vytvořit mystično, které umělci v dnešní době spíše postrádají.

Díky mechanické reprodukci se z umění vytratila část jeho kultovní hodnoty, jeho nedosažitelnosti. Většinu umění v dnešní době vidíme na internetu, kde je masově přístupné. Banksyho díla jsou všudypřítomná, ale on sám je nám vzdálený a tahle ambivalence nás zajímá a láká.

Přeci jen to ale není hrdina v podobném smyslu, jako byl například známý modernista Kandinsky. Zřejmě tedy rozdíl mezi oběma umělci spočívá v tom, že Bansky nestojí v popředí žádného příběhu. Dnes díky umělecké svobodě umělci směřují každý jiným směrem. Tohle nám ztěžuje umění interpretovat jako příběh a bez příběhu se hrdinové hledají a opodstatňují těžce.

Umělec už není považován za proroka na vrcholu pyramidy, co stojí v popředí znalosti a dělá odvážné kroky na cestě za novým objevením. Dnešní doba je na to moc skeptická a cynická. V současné době převažuje konceptuální umění nad tradičním pojetím. Brillo Boxes od Andyho Warhola z roku 1964 položily otázky, čím se liší krabice houbiček na mytí nádobí Brillo v galerii od těch v obchodě a proč je tento rozdíl podstatný. Nikoho ale nešokovaly tak jako Duchampův Pisoár (1917) roky před tím, protože touto dobou se již cokoli mohlo stát uměním. Jakmile umění upřednostnilo myšlenku před formou, už není kam ho jednoznačně posunout.

Banksyho graffiti nejsou jedinečné svým provedením, jsou hlavně o politické myšlence, na kterou odkazují a o místě, kde se nacházejí.

Postmodernismus nastolil jiná pravidla, a to zejména dekonstrukci a ironii, všechno existuje v uvozovkách, takže pokud Banksy není hrdina, tak je třeba „hrdina“. ∞