José Pijoan uvádí rok vzniku slavného obrazu Sandra Botticelliho Zrození Venuše v období let 1483–1486. Kromě krásy samotné Venuše, která se vynořila z moře a je nesena na lastuře, zachycuje obraz ještě mnoho konotací a významů. Venuše je symbolem narození, plodnosti, lásky a sexuální touhy. Nejedná se nutně jen o lásku pozemskou, ale i duchovní. Znovuzrození jara po zimě, rozkvět poupat do plných květů, nové životní etapy. To vše téma Znovuzrození může nést. V současné době je sledovatelná téměř manická fascinace umělou inteligencí. Necháváme skrze ni generovat texty, naše portréty, obrazy na základě vložených slov. Jak může obrodit naše uvažování právě AI přináší hned úvodní text k tématu. AI jako nový Bůh? Snad ne, klid. Ale může nás AI konečně něco naučit – správně se ptát. Ve Vizuální rubrice se dočtete o výstavním projektu, který znovuzrodí dílo švédské průkopnice antroposofie Hilmy af Klint. Výstavní projekt vás zavede do Olomouce. Tam se také odehraje letošní 58. ročník festivalu populárně-vědeckých filmů Academia Film Olomouc, který nabídne 52 soutěžních snímků. Více vám přiblížíme ve Filmové rubrice film Velryba, který láme rekordy v návštěvnosti kin. Otázka znovuzrození je v něm artikulována druhotně, ale ty o smyslu života se v něm kladou samy. V Hudební rubrice si přečtete rozhovor s novozélandsko-nizozemskými My Baby, kteří přijedou roztančit pražské publikum mimořádnou energií. U jednoho rozhovoru dubnový Artikl nekončí a přináší jej i v rubrice Divadelní a to s autorkou, která zpracovává téma vietnamské komunity v České republice. V rubrice si pak přečtete další dvě recenze vybraných divadelních inscenací. Tímto hlavním výčtem bych vás ráda nechala vplout do dubnového vydání, ve kterém najdete ještě mnoho dalších článků a doufám, že Znovuzrození vás na této blahodárné vlně kultury čeká i do krásy vnitřní.

V době, kdy je příroda svatostánkem městského člověka nevědomého o vyprázdněnosti této postromantické představy, kterou prožívá v podobě sbírání pokojových rostlin, respektive jejím swapováním, tedy vyměňováním, a víkendových výletů za hranice městské džungle do té zelenější, se dvě generace nutně potkávají na pomezí vedoucího k neporozumění; kde pro jednu byla přírodou půda a její obdělávání je pro druhou její adorace skrze přemisťování z původního místa do galerie. Příroda, tedy pojem zabarven podobnou mystikou nahrazující u mladé generace slovo Bůh (nahrazující u mladé generace už i slovo Vesmír), se stává neuchopitelným efemérním vzrušením, přestože ta skutečná příroda v podobě půdy volá po výsadbě, tedy po skutečném kontaktu s ní v rámci přirozeného cyklu opakujícího se v daných ročních obdobích (jsou ještě stále skutečně čtyři?!), nikoli po občasné návštěvě lesa s baristickým náčiním a návratem zpět do města s urban batohem plným selfies z něj. Příroda je slovem snad častěji užívaným než pozdrav na začátku oslovení, přestože nenabývá obsahu, ale hlavně formy. Příroda, která imituje přírodu. Pro mladou generaci těch, kterým už narostly vousy a mužně s nimi exhibují, ale ještě stále nepřestali matce vyjídat lednici, je imitace přírody rovnocenná imitaci života, jak by jej mohla vnímat generace těch matek a otců, co ještě nezažili avokádové šílenství v každém dobrém hipsterském podniku, kde si chleba nekupovali za sto padesát korun, ale mazali si ho doma máslem. Tématem říjnového vydání Artiklu je Imitace. Jsme schopni rozeznat rozdíl napodobeného od napodobovaného? A vadí nám vůbec, že žijeme v imitaci?

Tématem zářijového vydání Artiklu je Vlastnictví. Přestože kořeny tohoto slova původně spojovaly vlastnictví s tím, co patřilo pod něčí vládu – k něčí vlasti –, v aktuálním vnímání tohoto slova vyvstává spojitost spíš než příbuzenská, tak materiální. Společenské nastavení dané kapitalismem a orientací na produkci a výkon tak přeformulovává současné užívání i vnímání termínu – nutno ale dodat, že nejen tohoto. V základu slova vlastnictví je příbuzenské spojení. Takové vztahy se nám ale naopak stávají nedůležitými, protože přes ekonomickou soběstačnost nechápeme důležitost rodinných vazeb a přes síťování vazeb přes digitální komunikační kanály nechápeme důležitost těch osobních. Přesto ale vlastnictví v souvislosti nemateriální má stále mnoho podob v mezilidských vazbách – tendence vlastnit člověka je projevem vídaným velmi často v nejrůznějších sociálních vrstvách i kontextech. Čím více se o tomto pojmu přemýšlí, tím spíše mu je připisováno více negativ. Jak se k vlastnictví ale vztáhnout hodnotově neutrálně, když v současné době v sobě skrývá nevyváženost společnosti, násilí, ale i závist nebo nepřejícnost? Takové obsahy dává tomuto termínu společnost, která opět pouze reaguje na podněty. A proto je otázkou, jakým vlastníkem a čeho by člověk vlastně vůbec chtěl být? Tendence oblíbeného navracení se ke kořenům by tady mohla najít vhodné uplatnění a v podobě výkladu tohoto slova dle etymologického slovníku přinést dobrou odpověď.

Veškeré kulturní dění bylo v podobě, na kterou jsme byli den co den zvyklí, pozastaveno. Akci ale vždy provází reakce a většina institucí reaguje na situaci velmi pružně a ukazuje tak, že každá situace má řešení. Množství galerií zpřístupňuje své online archivy a natáčí komentované prohlídky výstav, divadla nechávají herce streamovat nebo dávají k dispozici hry ze záznamu, koncerty se uskutečňují v sálech bez diváků a jsou ke zhlédnutí online, knihovny zpřístupňují množství digitalizovaných publikací i množství filmů se dá sledovat online ve vysoké kvalitě. Veškerá kultura se teď přesunula do online prostoru a my můžeme možnosti internetu a digitálního přenosu ocenit více, než kdykoli předtím. Těším se ale, až se opět budeme moci za jednotlivými kulturními zážitky vypravit osobně, protože netřeba zapomínat, že všechna tato řešení jsou zprostředkováním, nikoli bezprostředním prožíváním toho a daného kulturního odvětví. Na nastalou situaci jsme také zareagovali a to hned několikrát: otevřeli jsme online stáž, která v těchto dnech skrze online konzultace umožňuje rozvoj talentu publicistické, kulturní a umělecké kritice. Skrze širší obrazovou přílohu vás v tomto vydání zveme na výstavu Artikl. Sedm let s uměním v Galerii Středočeského kraje, kterou jsme pouhý týden před radikálními opatřeními proti šíření koronaviru ještě stihli alespoň zahájit. A také jsme dali na dubnové titulní straně Artiklu formou veřejné výzvy prostor umělci, který svým dílem reaguje na aktuální situaci. Ta není pro nikoho jednoduchá, rozhodujeme se ve zcela nových podmínkách, čekáme, co bude a o to více žijeme přítomností. Nelze takřka plánovat. Nucené zklidnění a prostor pro usebrání se naplňuje naše dny, které z hodiny na hodinu změnily svou podobu. Dopady těchto změn můžeme předjímat, doufejme ale, že se nám je s klidnou rozvahou podaří ve všech sférách společně zvládnout co nejlépe. Rozhodli jsme se s Artiklem nepřejít pouze do online prostoru a zachovat jeho tištěnou podobu. Přestože je dubnové vydání atypické, vnímejte jej jako sběratelskou raritu, která ale nenarušuje kontinuitu tohoto kulturního měsíčníku. Chceme vám být pilířem kultury, abyste stále mohli kulturní Artikl držet pevně ve svých rukou tak, jako jej už sedmý rok píšeme a držíme pro vás my.

V měsících, kdy vrcholí panika okolo slova coronavirus ve zcela nejrůznějších podobách, se zároveň těchto pět písmen s číslem devatenáct ve zkratce svého označení stává fenoménem, který ukazuje, jak ovlivnitelná masa lidí prostřednictvím médií a zpráv je. Konstrukt strachu a paniky, jehož pilířem jsou umně dávkované zprávy s katastrofickými závěry a zneklidňujícím obsahem, aniž by se čtenář dozvěděl konstruktivní formou sdělená fakta a možnosti skutečného ohrožení. Množství zpráv poukazuje pouze na ty nejhorší scénáře nebo jsou takové zprávy naopak tak nekonkrétní, že nechávají prostor pro čtenářovo uchopení, které – inspirované a věčně máčené komerčními televizními kanály – vytváří louže strachu a takový čtenář se pak koupe ve svém nabytém kapitálu, na jehož základě jedná a koná. Absurdně vyprodané regály trvanlivých potravin za částky, které předčily obrat vánočních svátků, absurdní pózování v rouškách na společných fotografiích. To vše dokáže jeden fenomén s důsledky, které nejsou přímo úměrné obyčejné chřipce. Chybí odstup a nadhled, chybí vnímání bezprostředního okolí a reakce na něj. Jednání vychází z představ, které nejsou uchopitelné a neuchopitelnost ještě zvyšuje paniku, které pro její růst stačí dobře dávkovaný kapénkový virus v podobě hoaxů. COVID-19 je geniální ukázkou konstruktu paniky, jejíž důsledky nepocítí jen lidské zdraví, ale především světový obchodní trh a farmaceutické společnosti. Přestože protežuji pobídku – Lidé čtěte, v tomto případě prosím – čtěte méně.

Období podzimu opět přináší prostor pro zklidnění, ponoření se do vlastního nitra a rozjímání. Velmi přiléhavě se v právě těchto měsících halených do mlhy, brzkého stmívání a sychrava otevřely dvě výrazné výstavy dvou výrazných institucí a otevírají tak pomyslný dialog autorů, kteří v prostoru Národní galerie Praha a Galerie Rudolfinum rozjímají nad společností i osobními tématy a skrze setkání ve stejném čase ale v jiném prostoru vedou přátelský diskurz. Výstavy Josefa Bolfa a Daniela Pitína nejsou pobídkou ke srovnávání, ale k hledání souvislostí. Skrze dvě autorské reflexe sdělované vizuálním jazykem přináší možná lepší pochopení současné společnosti a jevů v ní. Umělci, kteří měli blízko sebe ateliéry a pojí je dlouholetá známost, propojí i společný dialog na svých autorských výstavách. Co výstavy dále propojuje, je nabídka odpojení se od stereotypních podob reality. A skrze koncepci listopadového Artiklu vám takové odpojení chceme dopřát i v podobě esejů, recenzí a inspirativních úhlů pohledu, které se vztahují nejen k aktuálnímu kulturnímu dění, ale k podobám žití a bytí obecně.

Tekutý mok, bikavér nebo languedoc, obojí opojné. Však nejen zkvašená vinná réva opájí. Pájí, spaluje i taví na dřeň vše s vášní žité. Těžkost bytí do balónů balí ctnosti literární, obrazové i zvukové. Rozhýbané sekvence záběrů ve film stvořené nebo třeba detaily architektury, které zříme, když zpomalíme své tempo a nezapomeneme zvednout hlavu a rozhlížet se po okolních krásách, které jsou nám právě teď dávány a které nebudou trvat věčně. Opíjejme se přítomností, která nemá ani předchůdkyni ani následovníka, kráčejme v jednom momentu a buďme živi a zdrávi. Krásou dne se opíjejme, ve které nás sluneční paprsky pošimrají v nose, opíjejme se i ranní mlhou, která je jen více procentním likérem pitým do dna. Buďme opojeni statickým obrazem, který nečekaně naruší let ptáků. Buďme spokojeni, že není vše podle našeho plánu, že život nám dává dar v podobě překvapení, vyvádí nás z představ a pohroužení, dělá si občas co chce. Dokud jsme s ním přáteli, plujeme na jeho klidných vlnách. Pokud se mu zpříčíme, zakomíhá s námi. Neklesejme v nárocích, poznávejme, objevujme. Opíjejme se novým, milujme sebe i blízké, opíjejme se barvou hlasů, vůněmi přírody. Opíjejme se vzájemnými pohledy. Tělem i duší. Souzním s Baudelairem – opíjejme se krásou slov a jejich propojením, opíjejme se obrazy, které barvy tvoří viditelné, opíjejme se syntézou zvuků v melodie ústící… jen nespadněme do němoty dutých dní – pro takové je život příliš krátký.

Věci, které nedávají smysl. Absurdity. To je téma červnového vydání Artiklu. Při pozorování událostí mám ale pocit, že absurdity smysl dávat naopak začínají. Že jsou řádem dneška. Lze si jich všimnout ve všech odvětvích, zrcadlí společnost. Jídlo prodávané v supermarketech, které je často i krátce po spotřební době stále vhodné ke konzumaci, se musí zlikvidovat, namísto, aby se předalo potřebným. V kultuře se používá atraktivní slovíčko „naposled“, i když se událost najednou opět začne konat a kapely znovu koncertují. Projekty se tváří jako malé a neambiciózní, což s tímto „původním záměrem“ pomůže získat k jejich realizaci dobrovolné nadšence, i když se jedná o strukturu, ve které se počítá s větším dopadem a pozitivní reakcí společnosti. K té se pak samozřejmě váží i nezanedbatelné finanční zisky. Dobré kulturní akce, kde cena vstupu není pouze ve výši nutného produkčního minima či v dobrovolné výši, jsou málo navštěvované, i když útraty návštěvníka na baru adekvátní částku za vstup převyšují i několikanásobně. Jedinci si na sociálních sítích budují popularitu shazováním jiných, většinou veřejně známých osob, místo aby sami byli vzorem za své názory a postoje, a nebyli jen adorováni za svou negativní kritiku. Bulvár není jenom na papíře. Bulvární je přístup ke společnosti, uchopení morálních hodnot. Středem zájmu se stávají povrchní aktivity, protože v první řadě baví a nezatěžují. Každá doba má svou televizi, zábavové médium. Tím je pro mladou generaci YouTube a vkládání času do sledování množství zábavových videí, která k rozvoji osobnosti častokrát nepřispějí. Proč více nepřemýšlíme nad tím, čemu věnujeme svůj čas? Je to kvůli pocitu, že ho stále máme dostatek, protože jsme mladí? Chceme se opravdu hlavně jen bavit? Tohle je pár věcí, které přijdou absurdní mně. Jelikož se ale stávají fungujícím řádem dnešní společnosti, bude nutné asi přepsat výkladové slovníky. Tedy absurdita – něco, co smysl dává. ∞