Drazí čtenáři a čtenářky.

Svědomí je slovo, které zní samozřejmě, dokud ho nezačneme vysvětlovat. V běžné řeči jím označujeme vnitřní kompas, jenž nás upozorňuje na hranici mezi přijatelným a nepřijatelným. V kulturní tradici však svědomí nikdy nebylo pouze individuální záležitostí – vždy šlo také o vztah k době, k institucím, k jazyku veřejného prostoru a k tomu, jaké jednání je v daném okamžiku považováno za ospravedlnitelné.

Právě dnes nabývá tato otázka zvláštní naléhavosti. Ve veřejném prostoru, který je čím dál více fragmentovaný a citlivý na okamžité výbuchy morálního rozhořčení, se svědomí ocitá pod tlakem. Nejde jen o osobní rozhodování, ale o to, jak se svědomí proměňuje v prostředí, kde je každé gesto okamžitě interpretováno, zpochybňováno nebo instrumentalizováno. O to palčivější je tato situace v kontextu současného dění na Ministerstvu kultury, kde se střetávají různé představy o tom, co má být chráněno, financováno a reprezentováno jako „hodnota“. Ve chvílích institucionálních proměn se totiž vždy znovu ukazuje, zda je svědomí pouze soukromým pocitem, nebo také veřejným závazkem.

Umění, literatura i filosofie tak znovu otevírají staré otázky: odkud se bere naše vědění o dobru? A kdo mluví, když mluví svědomí?

Drazí čtenáři a čtenářky.

Slovo obnova dnes zaznívá až podezřele často. Mluví se o obnově krajiny, institucí, důvěry, jazyka. Jako by stačilo něco „znovu nastavit“ a svět se vrátí do rovnováhy. Jenže právě tato představa návratu je problematická. Obnova totiž neznamená vrátit se k tomu, co bylo – protože to, co bylo, se často ukázalo jako neudržitelné.

Francouzský filozof Bruno Latour na to upozorňoval s neobvyklou naléhavostí. Podle něj modernita dlouho žila v iluzi, že se může odtrhnout od světa, který ji nese – od přírody, od materiálních podmínek existence. Krize, které dnes prožíváme, nejsou selháním systému, ale důsledkem této iluze. Obnova v jeho pojetí proto nemůže znamenat návrat k normálu, protože žádný stabilní normál nikdy neexistoval. Znamená spíše znovu se „uzemnit“, přijmout, že jsme součástí spletité sítě vztahů, které nelze jednoduše ovládnout.

Obnova tak není technický proces, který lze naplánovat a řídit shora. Je to změna vztahu ke světu – ať už jde o vztah k planetě, nebo k vlastnímu času. Neobnovujeme svět tím, že ho zrychlíme nebo „optimalizujeme“, ale tím, že změníme způsob, jak v něm existujeme.

V kulturním prostoru se tato proměna projevuje se zpožděním, ale o to výrazněji. Nestačí restaurovat formy, které vznikly v jiných podmínkách. Obnova zde znamená hledat nové formy citlivosti – způsoby, jak mluvit o světě, který už nelze chápat jako samozřejmý.

Drazí čtenáři a čtenářky.

Slovo čerpání zní na první poslech technicky, možná až účetnicky. Evokuje formuláře, nádrže, limity a podmínky. Přesto v sobě nese cosi mnohem staršího a podstatnějšího: pohyb mezi zdrojem a potřebou, mezi tím, odkud bereme, a tím, co jsme schopni proměnit v tvar, význam či gesto.

Kulturní provoz stojí na čerpání neustále – z paměti, z tradice, z jazyka, z krajiny, z cizích i vlastních příběhů. Každé nové dílo je v tomto smyslu přiznanou půjčkou: autor si bere z toho, co tu bylo před ním, aby mohl vytvořit něco, co tu ještě nebylo. Není to parazitování, ale koloběh. Bez čerpání by nebylo obnovy; bez obnovy by se zdroj vyčerpal jinak – mlčením.

Současný filozof Alain Badiou připomíná, že pravá hodnota čerpání spočívá v odvaze k věrnosti tomu, co jsme si zvolili – zdroji, který inspiruje, a události, která může změnit směr myšlení. Čerpání není jen akt přebírání, ale i rozhodnutí, jak s tím, co jsme vzali, nakládáme, aby zůstalo živé a generující.

V době, kdy se o „zdrojích“ mluví především v ekonomickém či ekologickém slovníku, se otázka čerpání vrací v nové naléhavosti. Jak čerpat tak, aby se zdroj neztenčoval, ale prohluboval? Jak rozlišit mezi inspirací a extrakcí? A kde leží hranice mezi dialogem s tradicí a jejím zneužitím? Nejde přitom jen o přírodu nebo finance, ale i o paměť kolektivní, kulturní kapitál, pozornost publika – i o energii samotných tvůrců.

Toto číslo nechceme pojmout jako manuál ke „správnému čerpání“. Spíš jako soubor sond do situací, kdy si kultura bere – a zároveň je nucena ptát se, odkud bere, proč právě odsud a komu tím něco dluží. Čerpání je akt vztahu: mezi minulostí a přítomností, mezi centrem a periferií, mezi tvůrcem a komunitou, mezi lidským a nelidským světem.

Možná je na čase přestat chápat čerpání jen jako proces spotřeby a začít o něm mluvit jako o formě péče. O zdroje, které nejsou nevyčerpatelné. O tradice, které nejsou samozřejmé. O pozornost, která není nekonečná. A také o sebe sama — protože i vyčerpaný autor přestává mít odkud brát.

Drazí čtenáři a čtenářky.

Probouzení bývá popisováno jako okamžik náhlého prozření. Momentem, kdy se ukáže, že to, co jsme považovali za pevné, bylo jen zvykem. Jako by se svět jedním pohybem rozhrnul a najednou ztrácíme iluze a zjišťujeme, že svět funguje jinak, než jsme si po léta mysleli.

V tomto smyslu je probouzení spíše nepříjemným prozřením než útěšným zjevením. Slovinský filozof Slavoj Žižek opakovaně upozorňuje, že ideologie dnes nefunguje skrze lež, ale skrze samozřejmost. Nejsme klamáni tím, co nevíme, nýbrž tím, co považujeme za „normální“. Prozření nastává ve chvíli, kdy se tato normalita začne drolit — když si uvědomíme, že pravidla hry nebyla nikdy neutrální a že naše role v ní nebyla tak svobodná, jak jsme věřili.

V kulturním kontextu dnes probouzení neznamená pouze individuální změnu vědomí, ale také kolektivní přehodnocování hodnot, jazyků a gest, jimiž svět popisujeme. Inspiraci tu lze najít i v japonském myšlení: zenové satori neoznačuje náhlé odhalení, ale jemné uvědomění si přítomného okamžiku a věcí takových, jaké skutečně jsou.

Toto číslo se nevěnuje probouzení jako slibu lepšího zítřka. Zajímá nás spíše jako okamžik destabilizace, v němž se rozpadá jistota a vzniká prostor pro nové myšlení. Probouzení tu chápeme jako bod zlomu — chvíli, kdy už není možné dál tvrdit, že jsme něco nevěděli. Jsme spoluaktéry.

Drazí čtenáři a čtenářky.

Aktualizace. Slovo, které se tváří technicky, ale ve skutečnosti zasahuje hluboko do kulturní zkušenosti současnosti. Aktualizujeme aplikace, názory, identitu i paměť. Co se neaktualizuje, zastarává – a co zastarává, mizí z dohledu. V rytmu notifikací a verzí se proměňuje nejen náš vztah k technologiím, ale i ke světu, který jimi filtrujeme.

Kulturní sféra není výjimkou. Kánony se přepisují, archivy digitalizují, instituce hledají nový jazyk, aby zůstaly slyšitel-né. Aktualizace však není jen otázkou rychlosti nebo inovace. Je to také volba: co zachovat, co přepsat a co nechat být. Každá aktualizace v sobě nese riziko ztráty i příslib relevance. V době, kdy je minulost dostupná na jedno kliknutí a budoucnost se zkracuje na další release, se ptáme, zda ještě umíme zpomalit.

Toto první vydání nového roku – a třináctého ročníku – otevírá aktualizaci jako kulturní gesto: kritické, ambivalentní a nutně nedokončené. Protože některé věci teprve vzniknou – a to díky každému z nás. Zároveň se hlásí k pomalému čtení a k prostoru, který nevzniká na displeji, ale v dotyku papíru. Stránky Artiklu nabízejí teritorium pro zklidnění i intimitu, kterou digitální prostředí neumí nahradit ani imitovat. Ne nekonečné scrollování, ale soustředěné čtení; ne zahlcení, ale výběr. Přeji, ať je toto vydání prvním dokončeným požitkem těchto lednových dnů a to pro obě strany – pro nás, kteří jej tvoříme, i pro vás, kteří jej čtete.

Drazí čtenáři a čtenářky.

Než se dostanu k tématu tohoto vydání, kterým je Percepce, ráda bych vás upozornila na dvě možnosti, ideálně padnoucí k Vánocům: první je roční předplatné Artiklu, v jehož dárkovém balíčku je unikátní Set mladého intelektuála*ky, na míru upcyklací vytvořen v dílně papidu. Zápisník, tužka a úzký zápisníček tak budou plochou pro vaše ideje, myšlenky i plány a to klidně na celý další rok, stejně jako Artikl. Druhou možností, skrze kterou už se stáváte sběrateli současného umění, je roční předplatné Artiklu společně s limitovanou edicí broží, kterou pro Artikl exkluzivně vytvořil Roman Šedina. A na vás už je pak jen rozhodnutí, jestli si Artikl na rok předplatíte sami a nebo jej věnujete jako vánoční dárek. Více informací najdete na webu artikl.org a na IG @artiklmag.

Percepce není pouhým zaznamenáváním reality; je to tvůrčí proces, v němž se svět stává srozumitelným, osobním a sdílitelným. V době, kdy nás obklopují proudy obrazů, zvuků a digitálních podnětů, nabývá otázka „Jak vnímáme?“ nového významu.

Současná neurověda zdůrazňuje, že vnímání není pasivní – mozek aktivně konstruuje obraz světa na základě očekávání, zkušeností a kulturních rámců. V kultuře se percepce stává nástrojem i tématem: umění testuje meze vnímání, média je modulují a společenské diskurzy je ovlivňují.

Drazí čtenáři a čtenářky.

Protože se blíží závěr roku a za necelý měsíc bude veškerá pozornost upřena k těm dobrovolně-povinným předvánočním aktivitám, ráda bych ještě v období koncentrované pozornosti poděkovala. A to nejen čtenářům, kteří jsou důvodem, proč Artikl vychází již dvanáct let, ale také všem kulturním subjektům, bez nichž by časopis nemohl být po celou tuto dobu zdarma. Zvládat produkci tištěného média bez sponzorů, donátorů či grantů znamená každodenní práci i vytrvalost, která má smysl díky narůstající komunitě čtenářů i partnerů, s nimiž dlouhodobě spoluvytváříme kvalitativní kulturní síť. A přestože je kultura v posledních letech čím dál více odsouvána na okraj dotačního zájmu, vznikají i v takových podmínkách pozoruhodné projekty.

Těm, kteří kulturu tvoří, podporují i sdílejí, patří mé poděkování. Udržitelnost je dnes nezbytností – nejen ekonomickou, ale i myšlenkovou. Kultura vždy uměla přetvářet, navazovat, vracet témata do oběhu a dávat jim nový význam. Taková „recyklace“ není o opakování, ale o obnově: o schopnosti znovu využít to hodnotné, místo abychom rezignovali nebo začínali od nuly. Věřím, že právě díky této vnitřní cirkulaci může kulturní prostředí zůstat živé, kvalitní a odolné i v časech, které mu nejsou nakloněny. Není nutné neustále vytvářet nové, když dokážeme ocenit a rozvíjet to, co je kvalitní. A právě takovou kvalitu vám chceme i nadále přinášet a rozkrývat.

Drazí čtenáři a čtenářky.

Zralost. Slovo, které v sobě nese chuť ovoce na vrcholu sladkosti, ale také tíhu let, zkušeností a někdy i kompromisů, když se týká lidského života. V kultuře ji často spojujeme s uměleckou vyzrálostí – okamžikem, kdy tvůrce už nepotřebuje dokazovat svou dovednost, nýbrž ji proměňuje v prostý, ale hluboký tvar. Zralé dílo není okázalé, spíše vyvážené: ví, kde ubrat, kdy mlčet a kdy zaznít.

Ale zralost není jen výsledkem času. Je to stav vědomého rozhodnutí, že svět budeme vnímat jinak než dřív. Možná klidněji, možná soucitněji, možná s větším respektem k tomu, co se zdálo samozřejmé. Kulturní tvorba je v tomto ohledu zrcadlem – od hudby, která rezignuje na virtuózní kaskády ve prospěch jediné čisté linie, po literaturu, kde se hrdinové smiřují s tím, že odpovědi nejsou vždy ostré a jednoznačné.

Zralost neznamená konec růstu, spíš jeho proměnu. Je to fáze, kdy dozrává nejen plod, ale i pohled – na svět, na druhé i na sebe. V kultuře hledáme tyto momenty stále znovu: v obrazech, které vtahují, v písních, co zůstávají v paměti dlouho po doznění, i v divadle, kde správné gesto váží víc než mnoho slov.

Jak připomíná Alain Badiou: „Zralost není rezignace, ale schopnost rozlišit, co stojí za to uchovat.“ A možná je právě to úkolem umění – připomínat, že zralost není stáří, ale odvaha nechat věci být bez příkras – takové, jaké skutečně jsou.

Drazí čtenáři a čtenářky,

akcelerace je jedním z klíčových rysů naší doby. Hartmut Rosa hovoří o „sociální akceleraci“ – technický pokrok, společenské změny i každodenní rytmus se zrychlují, a přesto máme pocit, že času je stále méně. Doslova říká, že zrychlení je zlo. Paul Virilio zase upozorňoval, že rychlost vždy nese i riziko havárie – každé zrychlení otevírá možnost pádu. Jean-François Lyotard pak připomínal, že v postmoderním světě se významy a obrazy mění tak rychle, až mizí pevné příběhy, které dříve kulturu rámovaly. Hledání vyváženého středu se zdát být stále náročnější i vzhledem ke kvantitě všech možností, které doba nabízí. Umění reaguje dvojím způsobem: někteří tvůrci experimentují s fragmentem, impulzem a okamžitou reakcí, jiní hledají zpomalení, soustředění a prostor pro rezonanci. Akcelerace v kultuře tak není technický jev, ale otázka, jak v rychlosti stále vnímat krásu a smysl. A jak se dotknout hloubky díla, než unikne pozornosti. Jeden z těchto dotyků zpomalení nabízí právě papír. A proto na jeho ploše právě v tomto vydání představuji novou rubriku Design portfolio, která každý měsíc uvede kurátorsky vybrané designéry a designérky a nabídne prostor pro zastavení, pohled zblízka a soustředění na detail v čase, který spěchá. Design portfolio vás osloví obrazem o současném designu.

Drazí čtenáři a čtenářky,

srpnový Artikl je unikátním vydáním a já vám právě osvětlím, proč.

Připravila jsem ho společně s účastnicemi 5. letní Artikl akademie, se kterými jsem po dobu jednoho měsíce, čtyř setkání a mnoha hodin individuální práce dokončila vydání, které reprezentuje nejen současná kulturní témata, ale také živost jazyka. Téma Smysl, které toto vydání plní, je více než aktuální a ve svých článcích se mu věnovala většina redakce. Tento Artikl je reprezentací toho nejčerstvějšího uvažování a snahy nejen hledat, ale i odpovídat. Jaká je povaha bezpečného prostoru a může takový vůbec existovat? Je smrt skutečně konečnou podobou naší existence nebo je skrze digitální prostor možné žít bez konce? Nejen takové otázky kladou články tohoto vydání. Redaktorky se náročných námětů nebály. Texty, které z letošní Artikl akademie vzešly, jsou tak reprezentací závažnosti, hledání, ale i nadšení a potenciálu růst a zrát. Jejich vážnost je obrazem nejen tématu, ale i současného společenského naladění.

Co dává našim činům váhu a našemu bytí hloubku? Smysl není luxus, ale základní lidská potřeba – v umění, práci i vztazích. Hledáme jej v příbězích, které si vyprávíme, i v tichu mezi slovy. Artikl jako kulturní platforma, otevřený interpretaci, dialogu i diverzitě, je ideálním místem pro takovou reflexi.

Drazí čtenáři a čtenářky,

každý může mluvit, ale málokdo opravdu naslouchá. Dialog se stal nedostatkovým zbožím – nahradily ho statusy i monology nebo výkřiky v diskuzích na sociálních sítích. Přitom právě schopnost vést dialog je klíčová pro překonávání polarizace, nedorozumění i kulturní uzavřenosti. Nástrojem k vzájemnému pochopení.

Současná filozofiem podle Axela Honnetha, chápe dialog jako nástroj vzájemného uznání. Nestačí jen říkat „já“, musíme být připraveni slyšet i „ty“. Pro Honnetha není dialog jen výměnou názorů, ale především procesem vzájemného uznávání, v němž si lidé potvrzují svou hodnotu, identitu a lidskost.

Bez dialogu se rozpadá sociální soudržnost. V éře digitální fragmentace je nutné hledat nové formy mezilidské komunikace — otevřenější, zranitelnější, skutečně lidské. Honneth klade důraz i na emocionální rovinu vztahů. V dialogu podle něj nehledáme pravdu, ale i morální potvrzení vlastní existence.

Jak se jen lze generačně shodnout v digitální komunikaci, když už i obrázek má pro každou generaci jiný výkladový i emoční význam? Zcela jinak si vykládá plačící obličej zástupce stárnoucích mileniálů, který jej považuje za znázornění smutku. Pro generaci Z už vyjadřuje dojetí a má radostnou, pozitivní emoci.

Toto vydání věnujeme dialogu nejen jako tématu, ale jako způsobu bytí.

Drazí čtenáři a čtenářky,

žijeme ve světě, kde kontury ztrácejí ostrost. To, co bývalo pevné – identita, role, pravda či Bůh – se dnes vyjevuje jako tekuté, rozostřené, někdy až neuchopitelné a přinejmenším – přeznačené. Sociolog Zygmunt Bauman by mluvil o „tekuté modernitě“, filozofové jako Judith Butler či Byung-Chul Han o krizi pojmů, které jsme považovali za samozřejmé. Připouštíme, že pravda neexistuje. Její komplexnost má tolik úhlů pohledu, že se její samotná esence pomalu vypařuje.

Kontury nejsou jen hranice mezi objekty, ale i rámce, v nichž rozumíme sobě samým a druhým. Když se stírají, mizí i orientační body: mezi soukromým a veřejným, autentickým a inscenovaným, já a my. Kulturní sféra na to reaguje – umění rezignuje na formu a prezentuje se stylem, který má rozpoznatelný mustr. Kvalita ztrácí na hodnotě a lifestyle pomalu přebírá žezlo, stejně jako se jím stává mikrofon i kdyby do něj mluvil diletant.

Je to úpadek, nebo možnost? Rozmazané kontury nutí znovu hledat smysl, opouštět danosti a zkoumat nuance. Sociologie ukazuje, že právě v těchto přechodových pásmech vzniká to nejživější – změna. A filozofie? Ta je nástrojem, jak snášet nejistotu a hledat kontury tam, kde se nevnucují nebo jsou násilně smazané. Nabízí dýchací přístroj pro hluboký ponor do hlubin veškerých životních zkušeností napříč dekádami, aby ukázala, že nic není ztraceno, jen je potřeba na chvíli se ztišit, přestat se bavit a – přemýšlet!

Drazí čtenáři a čtenářky,

otevírám instagram, nechám se jím na pár minut pohltit. Je to velmi impozantní a dokonalé, sytí to touhu, všechno to chci – zažít nebo koupit. Po dalších pár minutách ale už nevím, co jsem vstřebávala. Tak jak rychle se ke mně vjemy dostaly, tak rychle také z mé paměti zmizely. Není to trvalý obsah. Sytíme se instantní potravou. V době, kdy obraz vítězí nad obsahem a styl nad sdělením, se ocitáme v podivném úhlu hodnot. Co získává pozornost, ztrácí na hloubce; co zaujme na první pohled, často nepřežije ten druhý. Lyrika hodnot – tichá, hluboká melodie významu – se vytrácí, přehlušena leskem povrchnosti. Tento trend nejvýrazněji zrcadlí sociální sítě – laboratoř líbivosti, kde styl vítězí nad smyslem, emoce nad porozuměním, algoritmus nad intuicí. Estetika prodává, etika se stává obtížnou přítěží.
Filozof Theodor W. Adorno už v minulém století varoval, že kultura se mění v průmysl, kde umění ztrácí svou transcendenci a stává se pouhým zbožím. Jeho slova dnes rezonují s novou silou. Neurovědkyně Maryanne Wolfová ve své knize Čtenáři, vrať se [Reader, Come Home, 2018] popisuje, jak digitální prostředí mění naše myšlení. Rychlé skenování nahrazuje hluboké, soustředěné čtení – a tím i schopnost empatie, kritického myšlení a vnitřní reflexe. Pokud ztratíme pomalé čtení, ztratíme i přístup k hlubšímu významu. Slow reading is a new hyge.

Drazí čtenáři a čtenářky,

žijeme v době, která se neustále snaží měřit, kategorizovat a definovat. Parametry se staly klíčovým nástrojem nejen ve vědě a technologiích, ale i v našich každodenních životech. Kolik hodin bychom měli spát? Jaké BMI je ještě zdravé? Jaký je ideální věk pro založení rodiny? Zdánlivě objektivní čísla se stávají měřítkem našich životů a formují naše rozhodnutí. Ve světě, který se zdá být stále méně předvídatelný, hledáme jistotu v číslech. Filozofové však varují před nebezpečím redukcionismu – člověk není jen souborem parametrů, nelze jej sevřít do tabulek a grafů.
K tématu parametrů, měření a jejich vlivu na společnost se vyjadřuje například Byung-Chul Han, současný jihokorejsko-německý filozof. Ve své knize Psychopolitik: Neoliberalismus und die neuen Machttechniken kritizuje moderní společnost za posedlost výkonem, efektivitou a neustálým sebehodnocením na základě kvantifikovatelných parametrů. Han tvrdí, že v digitálním kapitalismu se sami stáváme „podnikateli vlastního já“, kteří si neustále stanovují cíle, optimalizují se a měří svůj úspěch podle algoritmických ukazatelů, což vede k vyčerpání a ztrátě autentického života.
Možná bychom si měli klást jinou otázku: Nejen jaké parametry určují náš život, ale proč je přijímáme a jak nás ovlivňují? A právě kultura, umění a filozofie nám mohou pomoci hledat odpovědi mimo rámce statistik – tam, kde se pravda nevyjadřuje čísly, ale prožitkem.

Drazí čtenáři a čtenářky.
Závislost. Pouto, které svazuje i drží. A zároveň slovo, které vyvolává rozporuplné pocity. Myslíme na drogy, alkohol, nikotin, ale také na sociální sítě, práci, vztahy nebo moc. Jsme svobodní nebo jen přecházíme z jedné závislosti do druhé? Filozofové se tímto problémem zabývají už od antiky. Aristoteles učil, že ctnost spočívá ve středu mezi extrémy – v rovnováze. Kant by zase řekl, že pravá svoboda znamená řídit se rozumem, ne touhami. Moderní filozofie ale ukazuje, že v době konzumu a digitálních technologií se od závislostí téměř nelze osvobodit. Jsme biologicky nastaveni tak, že hledáme uspokojení – ať už v lásce, jídle, či informacích. Sociologové si kladou otázku: kdy se závislost stává problémem? Erich Fromm už v polovině 20. století varoval před „útěkem od svobody“ – lidé se často poddávají vnějším silám, protože skutečná autonomie je děsivá. Dnešní doba nabízí nespočet lákadel, která nás drží ve své moci. Algoritmy sociálních sítí nás udržují online, fast food slibuje rychlé uspokojení chuťových buněk, farmaceutický průmysl nabízí pilulku na kaž­dou bolístku i bolest. Je tedy závislost vždy negativní? Co pak láska, umění, vášeň pro tvorbu? Možná je klíčem uvědomění. Když víme, co nás ovládá, můžeme s tím pracovat a pak vhodným směrem ventilovat. A tak možná právě kultura – literatura, film, hudba i vizuální umění – nám pomáhá nejen nahlédnout na podoby závislosti, ale od těch některých se i osvobodit.

Drazí čtenáři a čtenářky,

tímto vás vítám v druhém vydání zcela nového Artiklu, které otevírá téma Obnova. Je to univerzální princip, bez kterého bychom nebyli schopni růstu, adaptace ani změny. Ať už se jedná o obnovu přírody, památek, duševního zdraví či společenských struktur, vždy představuje příležitost k novému začátku. Přelom roku je dobrým mezníkem pro změnu, stejně tak lze s naplňováním nových cílů ale začít už každé ráno. V přírodě, ve společnosti i v individuálním životě má obnova klíčový význam. Je to způsob, jak překonat krize, napravit škody a vytvořit prostor pro nový růst. Ať už jde o obnovu přírodních ekosystémů, kulturního dědictví nebo duševního zdraví, každý typ obnovy přináší jedinečné výzvy, příležitosti, ale i závazky. Obnova je záležitostí i kultury a historie. Památky, umělecká díla a architektonické skvosty, které byly poničeny válkami, přírodními katastrofami či zanedbáním, jsou důležitou součástí naší identity. Restaurování historických budov či starých uměleckých děl, umožňuje zachovat kulturní dědictví pro další generace – a dává zároveň možnost pochopit minulost a učit se z ní.

Drazí čtenáři a čtenářky,

právě držíte ve svých rukou zcela nový Artikl. To je na začátku nového roku konstatování, které je zcela nasnadě. Ovšem tentokrát se netýká pouze prvního vydání nového, již dvanáctého, ročníku Artiklu, ale jeho zcela nové podoby. A tu dostal proto, aby se vám recenze, tematické úvahy, eseje, pozvánky, aktuální kulturní přehled, poezie a portfolia současných umělců a umělkyň ještě lépe četly i prohlížely. S radostí tak vstupujeme do nového roku v této nelehké době a opečováváme pilíře, které nám dávají smysl – jedním z nich je právě Artikl. A proto i nadále budeme předávat to podstatné, co by vám z nemainstreamové kulturní scény nemělo uniknout, co by vás mělo inspirovat a obohatit. I nadále vám budeme dávat kulturní kapitál, široký kulturní přehled napříč městy i regiony s erudovanou selekcí. A stále zdarma, protože chceme, abyste nepřestali číst. Stejně tak ponecháváme zdarma všechny články na našem webu artikl.org, abyste z nich mohli čerpat kdykoli, když zrovna tištěný Artikl nebudete mít po ruce. Tímto vám přeji mnoho krás v novém roce a inspirativní čtení nového Artiklu.

Slovo Předěl etymologicky označuje něco, co odděluje a zároveň spojuje – hranici, přechod, ale i možnost nového začátku. Předěl není pouze statický bod na ose času, ale dynamický proces, který v sobě skrývá potenciál transformace. A přesně takovým se pro Artikl stává tento prosinec. Dvanácté vydání jedenáctého ročníku, které budete právě číst, je nejen posledním vydáním tohoto roku, ale také posledním vydáním před transformací. Ano, čtete správně! Artikl čeká transformace a to přesně na pomezí tohoto roku, abyste v tom novém drželi pevně ve svých rukou už i nový Artikl. Artikl čeká transformace v podobě redesignu! Budete se tak nadále setkávat s kvalitními texty ve vašem oblíbeném formátu, který skvěle padne do tašky i do saka. I nadále se budete setkávat s recenzemi, pozvánkami na kulturní události, současnou poezií i současným vizuálním uměním, ale v nové sazbě a to přesně tak, aby se vám veškerý obsah ještě s větší chutí a kulturním prožitkem četl a vstřebával. A samozřejmě, na papíře a stále zdarma. Fyzické a uchopitelné věci jsou totiž stále tím pilířem, který utváří podobu nás. To, čím se obklopujeme, nás definuje. Je naším portrétem. Kvalitní kulturní informace kultivují osobnost, přináší kulturní kapitál, přehled, rozhled i vědomosti. A podoba média, která má navíc kultivované grafické vyznění, je pak výraznou hodnotou, která povznáší každodenní prožívání. Jak by v předělu viděl Nietzsche výzvu k překonání sama sebe; tedy v jeho konceptu přehodnocení hodnot, kdy je každý předěl šancí odvrhnout to, co je zastaralé, a vytvořit něco nového, tak i já jsem se rozhodla, že je třeba překonat dosavadní kvality Artiklu a tu sběratelskou, spadající do grafického designu, ucelit tímto vydáním. V každém předělu se tak skrývá hlubší význam. Je to příležitost zastavit se a položit si otázky: Co nechávám za sebou? Kam směřuji? V tom tkví i jeho paradox – byť označuje konec, je zároveň vždy novým začátkem. A já se těším, jak začneme společně dvanáctým ročníkem Artiklu s jeho novou podobou!