Hladová touha slyšet pochvalu. Ten nekonečný maraton s cílovou páskou, na které je vepsáno velkým písmenem UZNÁNÍ.

Hektolitry potu. Člověk je chameleon. Mění se a přizpůsobuje se. Hledá v zrcadle tu správnou tvář, když už je sám v sobě ztracen. Leze po cizích zádech vzhůru a zapomíná, že pravda roste z neuznání, že nezištně miluje, a proto podstupuje ten předem prohraný boj.

Pan Někdo
Znám příběh herce. Taky ho znáte. Je poslední svého druhu. Mohykán na osamělém ostrově svojí vůle. Roste, aby publikum uznale tleskalo, jak svléká další hadí kůži. Masky odmítá. Stanislavskij tleská. Publikum tleská, ale co ten hladový herec? Na spáncích mu žilky tikají jako vteřinové ručičky hlasitých hodin. Schová se do tmy, kde ho nikdo nevidí. Kam nedohlédne uznání. Kde se na chvíli stává panem Nikdo. Vrací se zpět na začátek, aby si vzpomněl, co je ticho. Co je prázdný sál a první upřímný potlesk, který silou ledoborce prorazí neúspěch. První projev uznání startuje závod, který je jako droga. Na „vrcholu“ se lesknou plastikové slzy umělých panáků v odraze zlaté oscarové sošky. Všichni všechno vidí, tak dej pozor, co děláš! Už ho nebaví mít v držce ten drát, co mu dělá úsměv. Utíká nadobro a já mu rozumím. Já mu děkuji! Třeba ten vzácný druh ještě někdy uvidíme – někde na novém začátku.

Pan Nikdo
Znal jsem příběh umělce. Taky ho znáte. Topil se ve svém talentu. Šílenec, který kouzlil na plátně. Nemohl si pomoci. Svět do něj vplul, aby skrze něj promlouval o kráse. Ta hrstka lidí, co o něm věděla, ho uznávala, to ano, ale za blázna. Byl k smíchu a k pláči. Pan Nikdo v přítomnosti, pan Někdo v budoucnosti. Zase ty pohledy, co soudily, soudí a budou soudit. Ten princip uznání, který se stává kotoučem světla ve tmě mířící jenom na vás. Chvíli děsí a pak hřeje. Najednou má pan Nikdo jméno, stejně jako jeho náhrobek. Uznání se poněkud opozdilo, ale jeho dílu nechybělo. Utekl nadobro a já mu rozumím. Já mu děkuji a uznale kroutím hlavou. ∞


text: Jakub Kučera

Sedmnáctého května oslavujeme Mezinárodní den boje proti homofobii a transfobii (IDAHOT), jenž má v České republice teprve desetiletou tradici. Jaká je vlastně současná situace u nás? A co znamená ta záplava nových slov proudících k nám ze zahraničí?

Ač se dnešní porevoluční doba tváří uvolněně a otevřeně, naše společnost detabuizuje témata, spjatá se sexualitou a sexuální identitou, velmi pomalu a bolestivě. Za téměř třicet let jsme se dopracovali od většinového útlaku k částečnému akceptování osob, jež jsou stále vnímány jako menšina. Osobně se domnívám, že jádrem problému je samotné akceptování existence menšin, neboť vznikají vlivem stigmatizace. Dokud budeme ostatní škatulkovat, nikdy je nepřijmeme jako rovnocenné bytosti. Samozřejmě se nabízí argument, že řazení lidí do různých skupin nevylučuje jejich respektování a napomáhá zorientování se ve společnosti, ale je důležité si uvědomit, že zároveň nepodporuje individualitu jednotlivce a vytváří předsudky. Uměle vytvořené domněnky v kombinaci se strachem z neznámého pak mohou vyústit až v diskriminaci, urážky, útlak a v nejhorším případě i fyzické násilí.

Správnou otázkou je, co můžeme my sami udělat pro pozitivní změnu. Odpověď je jednoduchá: Začít u sebe samotného; zjistit si více informací o věcech, kterým ne zcela rozumíme, nesoudit a neodsuzovat, být více empatičtí při tvorbě svých názorů, neřešit gender či sexuální orientaci na základě fyzického vzhledu. Zní to jako klišé? Pro transgender osoby zní například jako klišé, že jsou „narozeni ve špatném těle“ a „jejich problém se rozplyne po tělesné změně pohlaví“. Rozhodně nastal čas zničit největší mýtus – vnímat tyto osoby jako nemocné.

Počátky trans aktivismu v Čechách

Damián Machaj (* 1986) je jedním ze zakladatelů Trans*parent − první neziskové organizace usilující o dosažení sociální spravedlnosti, prosazování práv a pozitivních společenských změn ve prospěch trans žen, trans mužů a genderqueer osob v České republice. Vystudoval Centrum audiovizuálních studií na FAMU, řadu let se podílí na filmovém queer festivalu Mezipatra, v současné době pracuje pro Český rozhlas jako multimediální producent.

Mohl byste nám krátce organizaci Trans*parent představit?
Trans*parent vznikl v lednu 2015. Nám, kteří jsme se do toho pustili, chybělo komunitní prostředí pro trans lidi. Místo, kde bychom se mohli setkávat, řešit radosti a starosti každodenního života, případně poznat jiné lidi, kteří prožívají něco podobného jako my. Shodou okolností to bylo období, kdy se o trans tématu začínalo stále více mluvit i u nás. Postupem času jsme zjistili, že takto specifická komunitní podpora je jen jedna z věcí, které u nás chybějí.

Rozjelo se to docela rychle, dnes máme přes dvacet členek a členů a čtyři takové pomyslné sekce: podpora, osvěta, PR a komunikace s médii, právní otázky, legislativa a fundraising. Naším hlavním cílem je prosazování pozitivních společenských změn ve prospěch trans lidí. I když jsme si za poslední dva roky prošli kus cesty, stále žijeme v zemi, v níž jsou trans lidi diskriminováni a panují o nich různé nepříjemné předsudky. Ani samotná úřední změna pohlaví není jednoduchý proces. (Pozn. redakce: V České republice je podmínkou pro úřední změnu pohlaví sterilizace.)

Co je cílem vašich workshopů? Jak probíhají?
Trans*parent organizuje mnoho akcí pro veřejnost a sešlosti pro místní trans komunitu. Poslední půl rok pořádáme tréninky trans sensitivity a workshopy pro různé organizace. Pravidelně také organizujeme podpůrné skupiny, které jsou otevřené pro všechny lidi hledající odpovědi na otázky spojené se svou genderovou identitou. Například tápou-li a neumějí se přesně zařadit, nebo dokážou pojmenovat, jakým směrem by se chtěli vydat, ale nevědí, kudy dál. Skupiny jsou svépomocné a probíhají bez psychologů, psychiatrů nebo sexuologů – právě ten medicínský rámec, který častokrát stojí na začátku přechodu, mnoho lidí od hledání vlastní identity odrazuje. Setkání probíhají dvakrát do měsíce a jsou zdarma. Pravidelně také pořádáme pohybové a kreativní workshopy pro queer mládež a skupinky pro trans děti a jejich rodiče.

Jak vás mohou lidé podpořit ?
Trans*parent je organizace, která funguje na dobré vůli a dobrovolnické práci. Takže jeden způsob je určitě aktivně se podílet na našich aktivitách a přiložit ruku k dílu. Momentálně se pilně snažíme získat finance na základní fungování pro nejbližší období, protože jsme se rozrostli do takových rozměrů, že to bez finanční podpory nebudeme schopni v tomto tempu dále udržet. Takže druhý velmi efektivní způsob podpory je také například koupě našich propagačních materiálů, jako jsou tašky, nálepky a trička. Samozřejmě můžete poslat i finanční dar, instrukce jsou na našem webu.

Co máte plánu v nejbližší době?
Momentálně chystáme kampaň k Mezinárodnímu dni proti homofobii a transfobii (IDAHOT), který je 17. května. Mimo to budeme určitě i letos participovat na programu Prague Pride. Sledujte náš web a Facebook, kde můžete najít všechny aktuální akce. ∞

Nebojíme se odlišit

Therese Rosier (* 1989) je pražskou burleskní tanečnicí, výtvarnicí a modelkou. Spolu s Angelinou Angelic před rokem založily projekt Ouch on the Couch, jenž obsahově odkazuje k původnímu satirickému pojetí burlesky a navíc do svých řad přibírá i mužské performery na pravidelné akce Drag Touch.

Máš letité zkušenosti s vystupováním v různých burleskních souborech. Zajímá mě, jestli mezi nimi vnímáš nějaké rozdíly. Liší se vaše akce například od pravidelných pátečních večerů v Royal Theatre?
Je to jiné než vystupovat v Prague Burlesque, protože celé pojetí večera je čistě na nás. Dáváme do toho hodně vtipu, snažíme se tam zakomponovat i původní satiru, která se v Čechách z burlesky hodně vytrácí, protože je vše bráno příliš vážně, a jde především o přehlídku glamu a dokonalosti. Což samozřejmě není nic špatného, ale my se snažíme nebrat smrtelně vážně, děláme si ze sebe srandu, pracujeme s groteskou a humorem. Snažíme se i více zapojit diváky, takže naše vystoupení jsou hodně o kontaktu a souznění mezi performery a publikem. Ouch on the Couch děláme jednou měsíčně a pokaždé je to jiné, vždy jiné téma, jiní účinkující. Do budoucna chceme pokračovat, držet se toho a docílit větší a pompéznější show. Rozhodně to bude velká dřina, ale už teď vnímáme velké pokroky. Původně jsme vystupovali pro pár přátel, teď už si můžeme zvát zahraniční hosty a máme stálé angažmá v Krakově.

Jednou za půl roku pořádáte i speciální edici Drag Touch, která dává prostor boylesque. Je to skvělý, protože v tradičních souborech muži nemají často příležitost vystupovat a vy jim tu šanci dáváte. Řekni nám k tomu více.

Bojujeme proti puritánství, s nadsázkou a vtipem. Podporuji LGBTQ komunitu, mám v ní mnoho přátel, sdílejících stejné zájmy. Přijde mi přirozené je na naši akci přizvat a zároveň trochu rozčeřit vody tímto tématem.

Poslední akce se konala nedávno a tentokrát jsme naší sestavu Chlorophyll von Needle (Dominik) a Hayley the Strange (Daniel) doplnily o zahraničního performera. Tím byl Gasiu − velký bojovník za gay práva v Polsku,za což si zaslouží veliký respekt, protože tam to rozhodně není procházka růžovým sadem.

Lišila se nějak výrazně jednotlivá představení?
Ano, snažíme se to mít pestré. Líbí se mi diverzita, každý z performerů je velmi osobitý. Například Dominik má čistě burleskní představení, plné glamu a lehké smyslnosti. Tento rok se dostal i na Prague Burlesque Festival, což je největší respektovaná mezinárodní burleskní akce v ČR. To je dle mého pro něj a českou drag komunitu obrovský úspěch. Daniel vystupuje s typickou drag show s lipsync, kde působí hodně vyzývavě a odvážně. Gasiu je prostě queer tornádo. Oproti našim performerům, kteří jsou spíše feminní, je hodně maskulinní. Gasiu je nádherný, vymakaný, svalnatý chlap, který se nebojí ve svých vystoupeních kombinovat například živé rapování s pobíháním po pódiu v boxerkách, na podpatcích, ve kterých by si 50% ženských, co znám, zlámala nohy.

Co si myslíš o společenském předsudku, že travesti show je zábavou pro LGBTQ komunitu?
Tihle kluci jsou všichni gayové, tak jako většina drag performerů, ale rozhodně to nemusí být podmínkou. Rozhodně se nejedná o škatulku pouze pro gaye. Jsou i performeři, kteří jsou hetero, v běžném každodenním životě vypadají k nerozeznání od obyčejných mužů, mají manželky, děti a spokojený rodinný život. Drag mají jen jako koníček a masku, takovým je například Sheila Wolf z Berlína.

Možná pro lidi mimo naši sociální bublinu bude složité se ve všech těch pojmech zorientovat. Buď tak hodná a pokus se pojmy vysvětlit.
Drag queens jsou většinou gayové, kteří vystupují v ženských kostýmech v rámci pobavení obecenstva. Někteří se do ženského vzezření stylizují i v soukromém životě. Stejně jako jsou drag queens, jsou i drag kings − ženské performerky, převlíkající se za muže, nejraději mám Lou Henry Hoover, to je prostě vládnoucí king!

Crossdressers jsou naopak hetero muži, oblékající se do dámských šatů, to většinou dělají pouze soukromě. Crossdresser se převlíká, aby dosáhl dočasné identifikace s opačným pohlavím.

Transvestitismus je s tím často zaměňován, ale důvod oblékání ženských šatů tu souvisí s fetišem a dosažením sexuálního vzrušení. Praktikování je v tomto případě převážně soukromé, proto je dobré při používání toho výrazu dát pozor na záměnu významu.

Travesti je umělecké vystoupení a show v ženských kostýmech po pobavení publika, vše se zde zveličuje a přehání do extrému. Často shows působí až parodicky a komicky. Travesti show je v podstatě to samé jako drag show, jediný rozdíl v tom vidím takový, že u nás je vyloženě travesti opravdu parodická a komická show, drag je ale více na úrovni a spojený s jemností burlesky.

Impersonator je show, při které se performer stylizuje do konkrétní osobnosti. Je to buď formou parodie, či naopak projev obdivu. Často se napodobují charaktery reálných zpěvaček, či hereček apod. Samozřejmě se nedá vše tak snadno zaškatulkovat a rozhodně zde nejsou jen tyto skupiny, ke kterým se lze hlásit. Vše je hodně rozvětvené a často obtížně identifikovatelné. ∞

Okna budapešťských paláců se otřásají v rytmu techna. Hudba přichází z přilehlého náměstí, které je zaplněné převážně mladými lidmi. Je 8. dubna večer a teplý jarní vzduch je nasycený očekáváním. Za pár desítek minut se totiž všichni přítomní dozví výsledky voleb, které určí nejen směřování jejich země, ale budoucnost mnoha mladých umělců.

Česká republika s Maďarskem mají společnou historii, kulturu, ale i kuchyni. Tím bohužel paralela mezi těmito dvěma středoevropskými státy nekončí. V obou zemích se k moci v poslední době dostali lidé, kteří pracují se strachem obyvatel a vytahují kostlivce ze skříní. Nicméně rozdíl mezi námi a zemí na Dunaji je v tom, že Orbánův Fidesz vyhrál volby již po třetí v řadě. Tím nám Maďarsko poskytuje jedinečnou možnost nahlédnout do společnosti, kde populisté vládnou už osm souvislých let a před několika týdny dostali posvěcení od občanů na další volební období. Pomyslná maďarská křišťálová koule nám tak může ukázat, jaký by v budoucnu mohl být náš stát a naše kulturní scéna v případě, že dnešní politické tendence budou pokračovat i nadále.

Odejít, či zůstat?
Berlín, Kodaň, Londýn, Frankfurt. Tohle je výčet mých potencionálních prázdninových destinací. V každém z těchto měst totiž studuje jeden z nejbližších přátel mého maďarského přítele, a proto bychom se u nich mohli ubytovat zadarmo. Na první pohled nejde o žádnou anomálii. Žijeme v otevřené Evropě bez hranic. Nicméně při podrobnějším zkoumání zjistíme, že emigrace nejen mladých umělecky zaměřených lidí z Maďarska je fenoménem trvající už řádku let. Důvody pro opuštění země se různí, avšak v jedné věci se většina shodne: Jde jim především o uznání a možnost volně tvořit.

Situace, v níž se nachází budapešťská umělecká scéna, není zrovna záviděníhodná. Tedy jak pro koho. Instituce a projekty, které nepodlézají vládnoucí straně Fidesz, se musí rozloučit se státní pomocí, a ocitají se proto na hraně zániku. Mezi takovéto projekty patří například FKSE – Képzőművészek Stúdiója Egyesület, což je sdružení mladých umělců fungující už od 60. let. Jedná se v podstatě o pomyslné „hřiště“, na kterém mohou mladí umělci a kurátoři rozjet pod dohledem zkušenějších své první projekty. Studio tak výrazně napomohlo několika generacím začínajících maďarských umělců. I přes hmatatelné, desítky let trvající úspěchy se před pár roky ocitla instituce bez státních peněz. Kdyby nebylo lidí, kteří všechny aktivity spojené se studiem dělají ve svém volném čase a bez honoráře, nejspíš by se dveře FKSE zavřely nadobro. Na druhou stranu existují také umělecké instituce, které ze současné situace těží. Jedná se především o velké galerie a státní muzea. Nicméně tyto subjekty nepomáhají rozvoji mladých umělců, jelikož jsou konzervativní a neradi odkupují díla od neznámých tváří. To samé v podstatě platí u soukromých sběratelů.

Růžově situaci nevidí ani samotní mladí autoři. Často jim připadá, jako by jejich práce nikoho nezajímala. Jako by se nacházeli v šedé zóně. Většina lidí, kteří se zabývají uměním, mají plný pracovní úvazek nesouvisející s jejich zaměřením, což se často negativně odráží na kvalitě jejich tvorby. Jak ale druhým dechem často dodávají: „Mladí umělci jsou silní, motivovaní a mají mnoho energie. V nedávné minulosti se uskutečnilo pár spoluprací a projektů, které lehce rezonovaly společností. Kultura se pomalu probouzí ze zimního spánku“.

Vše zlé je k něčemu dobré. Očistěním se od nejen dotační, ale vlastně politiky vůbec se umělcům otevřely nové, široké obzory. Zápal a energie, které z budapešťské scény cítím, jsou úžasné. Potenciál, který se v tomto městě nachází, je velký a je jen otázkou času, kdy se prodere skrze všechny překážky napovrch. ∞

Kdo by po něm netoužil. Prahneme po něčem, co nám dá pocit smyslu. Hledáme stéblo, které nás vytáhne z černého jezera méněcennosti. Proč děláme to, co děláme? Z donucení, z přesvědčení, z vnitřní potřeby? Ženeme se za penězi, za chválou a ohodnocením. Za uznáním. Před těmito všemi silami, které nás jako magnet vábí, častokrát zapomínáme i na pocit naplnění. Jako na vzduch, který nám plní plíce a který bereme už jako samozřejmost. Pokud nejsme naplnění tím, co potřebujeme, stávají se z nás pouze stroje výkonu. Přístup „musím“ se stává běžným a zároveň vnitřně nenáviděným a veškerou motivaci nahrazují cíle uměle vytvořených hodnot. Vytvářet věci lehce, bez upachtěnosti, je dar. Indikátor toho, že jsme celou svou bytostí, ve své celistvosti, na správném místě. Jakmile něco příliš drhne, je to přeci podezřelé. A jakmile je hlavní motiv jakékoli cesty pouhé uznání, vše kolem je prázdné a sterilní. Můžeme se nějakou dobu snažit obelhat sebe sama, ale pro okolí budeme čitelnější, než bychom si mohli myslet. Můžeme hrát různé role, ale tu pravdivou nezahrajeme. Ta jen je. Vysvlékněme se z kostýmů a dovolme si být. Nežeňme se za uznáním, ale nalezněme drobnosti, které naši životní cestu činí pravdivou. Drobnosti jako částečky mozaiky pak složí celý náš život. A uznání se pak dostaví přirozeně samo. ∞