Drsná přímočarost velkého formátu

Bára Alex Kašparová — Thu, 10 Mar 2022 07:10:12 +0000

Ráznost, neúprosnost i nepodbízivost. Taková tři slova jsou jako první na mysli při pozorování tvorby Václava Girsy. Ta je nyní představena v určitém výčtu v jeho retrospektivní výstavě, kterou doplňuje paralelně vydaná monografie k ní.

Již nějakou dobu je v zákulisí scény výtvarného umění tematizovaná absence výstav autorů, jež už si svými výstřelky na umělecké alma mater prošli a ve svém zralém věku tvoří doposud. Jednou takovou výstavou, která tak – konečně – v rámci koncepce retrospektiv středního věku, zahajuje dramaturgickou linii zaměřenou právě na autory a autorky, které v jejich stálosti na tuzemské výtvarné scéně prověřil čas a nejsou v zorném poli právě tolik jako ta mladá, nadějná (a pro sběratele ta nejlevnější a nejsnáze dostupnější) kořist, je výstava Václava Girsy (* 1969). Tu připravil Marcel Fišer v chebské Galerii výtvarného umění a tato koncepce se má pro následující roky výstavního harmonogramu stát stěžejním obsahem.

Punkově hlučná retrospektiva
Nutno podotknout, že právě pro retrospektivní výstavu je Girsova tvorba nelehkým materiálem, protože nenese lehce čitelné stopy jednotlivých tvůrčích etap. Girsa je autorem konzistence v bezčasí a to nejlépe na velkém formátu. Jeho rukopis se dlouhodobě drží v punkovém vyznění, výrazné expresi, s humorem eskalujícím do absurdna. Takový výraz je mu vlastní už od začátku studií na pražské Akademii výtvarného umění, kde začal až ve svých jednatřiceti letech studovat v Ateliéru vizuální komunikace Jiřího Davida, který jej v jeho „začátcích“ podporoval. Nakonec ale nastoupil do ateliéru pod vedením Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy, protože David kvůli tehdejšímu konfliktu s rektorem Milanem Knížákem na AVU skončil.

Girsovo studium v pozdějším věku než bývá zvykem, zapříčinila předchozí životní cesta, která jej v duchu rodinné tradice vedla na stavební průmyslovku a po jejím absolvování se ještě vydal na Vysokou školu zemědělskou, přestože tušil, že v rodinných šlépějích už dál kráčet nebude. Od dětství měl úzký vztah k hudbě – zpíval ve sboru, hrál na kytaru i zobcovou flétnu a tak byla jen otázka času, než vytříbí svůj talent do jemu nejvíce vlastní formy vyjádření. Výtvarné umění dostalo největšího prostoru, hudbě se ale nepřestal věnovat nikdy – kapelu založil už na základní škole, tu další na střední, ve které prožíval alternativní podobu kultury 80. let. Působil tehdy ve formacích P.S. (Pohlavní styk) a Kritická situace a jako vlastní hudební projekt začal rozvíjet dodnes živý fenomén Střešovická kramle, jež má v současné podobě širší sestavu, nabalenou z kamarádů umělců, než ta původní, založená před více jak dvaceti lety.

Václav Girsa je pro diváka překvapením na každém plátně. Ta volí takřka jen ve velkých rozměrech a v galerii se tak v rámci jeho retrospektivní výstavy nachází jen část jeho četné tvorby. Propojování významů, vystavění kompozice, volný styl a k tomu um zaznamenat stěžejní mezníky jak jeho života tak společenských jevů určitého období, jsou dokladem o Girsově nespoutaném tvůrčím i pozorovacím talentu, jenž svou iracionalitou nejvíce padne plátnu neb dům z Girsova návrhu by musel být na střechu postavený, aby byl podle Girsy. Možná právě proto dostala výstava název Backward Talking, protože Girsa hovoří po svém.

Václav Girsa: Backward Talking
Galerie výtvarného umění v Chebu
(nám. Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb)
20. 1.—20. 3.

ARTIKL » Václav Girsa

Drsná přímočarost velkého formátu