V repertoáru Národního divadla Brno se hry Václava Havla neuváděly často, což bylo způsobeno dlouhým obdobím, kdy byl vykázán nejen z jevišť, ale i z celé české kultury. V Mahenově divadle se v roce 1964 nejprve inscenovala Zahradní slavnost a po šestadvaceti letech Asanace. Aktovka Rodinný večer přenesla Havlovu intimněji laděnou dramatiku do divadla Reduta, kde nyní připravujeme Ztíženou možnost soustředění.

Komedie Václava Havla (1936–2011) vznikla v roce 1968 pro Divadlo Na zábradlí. Přestože pracuje se soudobou novinkou – inteligentním počítačem, a i proto ironizuje pseudovědeckost, ústředním tématem je stav člověka, který mechanickým opakováním téhož a soustavným odmítáním dořešit problém, ztrácí přehled nejen o místě a čase, ba hůř, přivádí své bytí do veskrze zbabělé podoby.

Ústřední postava Eduard Huml je vědec. Jako sociolog se snaží definovat myšlenky, týkající se postojů člověka ke štěstí a životním hodnotám. Své teze, podložené teoretickými úvahami, pravidelně diktuje mladé stenografce Blance, která ho fyzicky přitahuje. Doktor Huml je však ženatý, dokonce má milenku, což je momentálně jeden z problémů, který ho pronásleduje. Atraktivní Renata i manželka Vlasta o sobě navzájem vědí, a nutí Eduarda k tomu, aby ukončil nefungující vztah. Který z nich to ale je? Doktor Huml je shodou náhod jedním z účastníků výzkumu doktorky Balcárkové, která má prostřednictvím počítače zvaného Puzuk zjistit vše, co se týká lidské individuality, aby poté mohla dojít k obecnějším závěrům. Za tím účelem se tým odborníků pravidelně setkává v domácnosti Humlových, kde pokaždé dochází ke zhroucení velmi citlivého přístroje. Výzkumníci nechápou proč. Reaguje snad na osobní problémy pokryteckého sociologa? Nezačal se do zkoumaného muže vciťovat? Je doktor Huml člověk nebo stroj?

Herci se v režii Martina Glasera tentokrát ocitnou nejen v důmyslně komponované situační hře, ale i v neobyčejně svižném rytmu! Premiéra 11. února 2022 v divadle Reduta.

text: Hana Hložková

Ztížená možnost soustředění
Národního divadlo Brno, divadlo Reduta, (Zelný trh 313, Brno)
premiéra pá 11. 2. 2022 19:00
nejbližší reprízy so 12. 2. 19:00, pá 23. 2. 19:00

Co byla Charta 77? Co bylo důvodem k jejímu vzniku? Kdo ji podepsal a jaké z toho pro něj a jeho blízké plynuly následky? Proč se stala zásadním dokumentem protikomunistického odboje? Odpovědi na podobné otázky nabízí výstava v Národní galerii v Praze.

Výstava s názvem Charta Story je oslavou zrodu významného historického dokumentu, který měl upozornit na umělce pronásledované tehdejším režimem. V prostorách Salmovského paláce připravila Národní galerie naučnou expozici plnou dobových dokumentů, fotografií i uměleckých děl, mapující příběhy a životní osudy vybraných lidí, kteří se pod prohlášení podepsali. Tím se postavili tehdejšímu režimu a vyjádřili svůj kritický postoj i přesto, že se proto následně stali trnem v oku tehdejší vlády. Výstavní prostory zachycují nejdůležitější momenty mezi lety 1976 a 1989, které se zapsaly do dějin. Výstava byla zahájena u příležitosti čtyřicátého výročí úmrtí profesora Jana Patočky, který patřil mezi zakládající členy Charty a byl rovněž jedním z jejích prvních mluvčích. Zemřel v březnu roku 1977 na mozkovou mrtvici, která následovala po opakovaném a náročném vyslýchání StB. Jeho pohřeb se tak stal významnou událostí protikomunistického občanského hnutí.

Mezi hlavními signatáři byli například profesor Jan Patočka, spisovatelé Václav Havel a Pavel Kohout, psycholog a filosof Jiří Němec nebo publicista Ludvík Vaculík. Neoficiální hnutí Charta, které vzniklo po vydání dokumentu, vydalo za své působení do roku 1992 necelých šest set dokumentů, vyjadřujících postoje vůči vládě a kritiku jejího počínání. Oficiálně byla tato iniciativa považována za protistátní a protisocialistickou. Většina signatářů byla vyhozena z práce. Umělci byli sledováni, opakovaně vyslýcháni a zadržováni policií. Někteří byli i souzeni a vězněni. I přes snahy vlády Chartu umlčet a zničit měla mnoho sympatizantů a dostala se do povědomí i v zahraničí. Její činnost byla oficiálně ukončena až v roce 1992 po úspěšném svržení komunistické totality. Její odkaz se ale stal ikonickým a slouží jako připomínka boje za lidskou svobodu.

Hlavní část expozice Charta Story zabírá čtyři místnosti, které jsou nabité informacemi. Vyprávěný příběh začíná ukázkou fotografií a dokumentů ze svatby hudebníka Ivana Martina Jirouse, vedoucího člena The Plastic People of the Universe, po níž brzy následovalo zatýkání členů kapely. Tato akce se označuje jako jeden z prvních popudů k sepsání Charty. Dobovou atmosféru ilustrují i filmové záznamy některých jejich hudebních čísel. Dále následuje prostor, v němž návštěvník nalezne dokumenty ze založení Charty jako je její samotné znění, medailonky nejznámějších signatářů nebo informace o Antichartě, což byla cílená protiiniciativa. Vystaveny jsou zde i přehledy jednotlivých mluvčích Charty nebo samizdatový sborník uměleckých textů Jana Patočky. Expozice nabízí také audio záznamy, video či výstavu malovaných obrazů. V poslední části jsou ukázky samizdatových publikací, které v tomto období sehrály důležitou informační roli, nebo protokoly ze sledování a vyslýchání StB. Za zmínku stojí také kronika, v níž se podepisovatelé Charty 77 vyjádřili, co bylo jejich osobním důvodem pro podepsání.

Příběhy ve fotografiích
Na nově vzniklou stálou expozici navazuje její pokračování, tentokrát věnované Chartě zaznamenané ve fotografiích různých autorů. Patří mezi ně například Oldřich Škácha, Jaroslav Brabec, Jaroslav Kukal či Ondřej Němec. Nejedná se o umělecké snímky jako takové, ale spíše o záznamy akcí a momentky signatářů Charty ukazující atmosféru 70. a 80. let. V této části výstavy je již méně psaných dokumentů a převažuje obrazový obsah. Fotografie ale doplňují i medailonky vybraných osob, které nám přibližují různorodost povolání i názorů jednotlivých podepisovatelů. Mezi snímky se objevují různé záznamy oslav, společné focení signatářů, pohřeb Jana Patočky či úryvky ze života Václava Havla a skupiny kolem něj. Každý z autorů ukazuje svůj osobní pohled a různé nálady. Poslední místnost ukončující tuto výpravu do československé minulosti ukazuje jiný druh fotografií než doposud. Jedná se o záznamy StB sledovaných umělců, vězeňské fotografie zatčených členů Charty a podobně.

Výstava v Salmovském paláci chce ukázat kořeny Charty 77 a přiblížit její odkaz k dnešku. Neklade si však za cíl zhodnotit její smysl, ale spíše ukázat její zdroje. Připomíná důležité momenty naší nedávné historie, které by se neměly zapomínat. Ukazuje snahu lidí, kteří nechtěli zůstat vzadu, když se dělo bezpráví. Ačkoliv podepsáním ovlivnili své rodiny a blízké, ve většině případu dost zásadně, neuhnuli až na některé ve svém přesvědčení o svobodě slova a vytrvali. Nejednoho z nich čekala nucená emigrace, výslechy a vězení. Jejich děti nemohly na vybrané školy, mnoho z nich tajně sledovali. Expozice se snaží divákovi předložit pohnutky a důvody jednotlivých lidí, proč dokument podepsali. Co je k tomu vedlo? Snaží se přiblížit atmosféru tehdejší situace, ale nejde jen o frustraci, ale i o solidární jednání, nezapomenutelné události, akce a různé formy umělecké činnosti. Svoboda slova i tolerance je důležitá i pro současnost, tak je dobré nebrat ji jako samozřejmost a naopak se učit z minulosti, aby se podobným útlakům zabránilo. ∞


Charta Story. Příběh Charty 77
NG – Salmovský palác (Hradčanské náměstí 2, Praha 1)
14. 3. 2017—13. 1. 2019 • 120 / 60 Kč

Žijeme v době „ticha před bouří“, blížícího se „zániku Římské říše“ nebo nástupu zářné „éry Vodnáře“? Jak odhadnout, co přijde, a přitom nepropadnout ani konspiračním teoriím, ani zvěstem o konci světa; udržet si rovnováhu mezi politickou apatií a neurotickou angažovaností a vševědoucností?

Když jsem se v polovině 80. let narodila, svět byl pečlivě natírán na černobílo; lidé, ideje a státy jednoznačně patřily k těm „dobrým“, či naopak „zlým“. Hranice byly téměř nepropustné a nejreálnější vizí apokalypsy byla jaderná válka mezi Západem a Východem. Během posledních třiceti let se rozpadl zdánlivě neochvějný Sovětský svaz, vzniklo a zaniklo demokratické Československo, přišlo samostatné Česko, které se záhy stalo integrální součástí nové spojené Evropy. Nejsem fanouškem sci-fi, ale proměna světa, jíž jsem se stala svědkem, mi připadá opravdu jako fantastická.

Nikdo neví, jak se změní svět v nejbližších třiceti, padesáti letech. Jaké přinese výzvy, konflikty a situace. Jak se na ně připravit, či dokonce jak se jim přizpůsobit. Jediné, co člověk může dělat, je mít vizi a neselhávat v přítomnosti. Ráda bych v této souvislosti připomněla dva muže, kteří se stali symboly největších (pozitivních) společenských přerodů v moderních dějinách Česka: Václava Havla a Tomáše Garrigua Masaryka. Oba o tyto změny usilovali dlouhá léta a desetiletí předtím, než proběhly, aniž by přitom měli čímkoliv podloženou naději, že se opravdu uskuteční. Oběma se poštěstilo dožít se okamžiku, kdy se naplnily jejich představy a jejich úsilí bylo uznáno a odměněno. Doplatili na to ale tím, že je z nich dneska tak trochu povinná literatura: každý zná jejich jméno, ale nikdo je pořádně nečte. Přitom svým nadčasovým přístupem nám mají co říct, proto je budu v následujících odstavcích neúměrně citovat.

Ze své podstaty to byli spíše nekonfliktní lidé, zaměření do svého vnitřního světa. V tom nitru ale měli tak silná přesvědčení, že nikdy nedokázali mlčky přihlížet nepravdě a nespravedlnosti a vždycky se připletli do nějakého konfliktu. Pak když už řekli „A“, museli říct i „B“, až jeden musel utíkat do emigrace, druhý trávit roky ve vězení a oba nést tíhu prezidentského úřadu, který kromě možností nese i velká omezení. Samozřejmě dělali i chyby, právě proto, že neměli odpověď na každou otázku, jen tušili, jak by to být mělo a v konkrétní situaci se mohli i mýlit: „Když jsem se dostal do boje, bil jsem kolem sebe nejednou zbytečně. Ledaskomu jsem ukřivdil, to je pravda; ale sám jsem dostával ještě víc. Často jsem lidi přezíral, taky jsem býval fouňa; ale hlavně jsem byl netrpělivý; myslel jsem, že správnou věc musejí lidé hned na místě přijmout a provést. Po celý život jsem měl patálie, ale nemyslím, že bych byl od nátury bojovný. Boj pro boj, to neznám; spíš jsem býval provokován a bránil jsem se.“ (Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem, Praha 1990, s. 86)

Oba byli věřící lidé ve smyslu pokory před univerzem, úcty k životu jiných a přijetí odpovědnosti za vlastní život. Jejich víra a přesvědčení se nikdy nepřeklenuly do dogmatismu a samolibé identifikace s vlastními úspěchy a díly. Věděli, že to nejlepší z člověka jej samotného přesahuje. Havel to popisuje jako „přirozený svět“, který je „… světem bezprostředně evidovaným naším »já« a tímto »já« osobně zaručovaným; je to onen ještě neindeferentní svět našeho prožívání, s nímž jsme zcela osobně spojeni svou láskou, nenávistí, úctou, pohrdáním, tradicí, svými zájmy i nereflektovaným kulturotvorným cítěním. Je to terén naší neopakovatelné, nepřenosné a nezcizitelné radosti i bolesti; svět, v němž, skrze nějž a za nějž nějak odpovídáme; svět naší osobní odpovědnosti. Takové kategorie, jako je například spravedlnost, čest, zrada, přátelství, nevěra, statečnost či soucit, mají v tomto světě zcela konkrétní, s konkrétními lidmi spojovaný a pro konkrétní život velmi důsažný obsah; něco zkrátka ještě váží. Půdorysem tohoto světa jsou hodnoty, které tu jsou jakoby odvždycky a pořád, dřív, než o nich mluvíme, než je zkoumáme a činíme předmětem svého tázání. Vnitřní koherenci mu dává přitom jakýsi ‚předspekulativně‘ daný předpoklad, že funguje a je vůbec možný jen proto, že existuje cosi za jeho horizontem, že je něco za ním či nad ním, něco, co se sice vymyká našemu chápání a manipulaci, co však právě proto dává tomuto světu pevné pozadí, řád a míru a co je skrytým zdrojem všech pravidel, zvyklostí, příkazů, zákazů a norem, jež v něm závazně platí. Přirozený svět v sobě tedy ze samé své podstaty skrývá předpoklad absolutna, které ho zakládá i ohraničuje, produševňuje i řídí, bez něhož by byl nemyslitelný, absurdní a zbytečný a které nám nezbývá než tiše respektovat; každý pokus jím pohrdnout, podmanit si jej, nebo dokonce nahradit něčím jiným je v dimenzích tohoto světa chápán jako projev pýchy, na který musí člověk vždy tvrdě doplatit“. (Václav Havel: Politika a svědomí, 1984, s. 42)

TGM byl zase realistický idealista, vizionář s kantorskou důsledností: „Politika má v sobě prvek poezie; má v sobě tolik poezie, kolik je v ní tvoření. Myslím si, že můžeme život svůj i svých bližních do značné míry vědomě utvářet a komponovat, že se může a má život tvořit; život sám je drama, jako drama například Shakespearovo je sám život. A co je politika, pravá politika jiného než vědomé formování lidí, než utváření a komponování skutečného života? I v politice jde o rovnováhu rozumu a citu. I když jde o sebevzrušenější politickou situaci, musíme pozorovat a kombinovat, co a jak, s čím musíme počítat; to musí být přesné jako matematika; cit nesmí mýlit v pozorování a odhadování. Ale cíl, ideál nestanoví jen rozum, nýbrž i cit. Prostředky má stanovit rozum; ale podle svého cíle můžeme situaci změnit, vložit do ní něco nového, něco svého. To je tvoření, to je ta životní poezie.“ (Hovory s TGM, s. 111–112)

A několik desetiletí poté na něj navazuje Havel: „Jsem přívržencem »antipolitické politiky«. Totiž politiky nikoliv jako technologie moci a manipulace s ní nebo jako kybernetického řízení lidí nebo jako umění účelovosti, praktik a intrik, ale politiky jako jednoho ze způsobů, jak hledat a dobývat v životě smysl; jak ho chránit a jak mu sloužit; politiky jako praktikované mravnosti; jako služby pravdě; jako bytostně lidské a lidskými měřítky se řídící starosti o bližní.“ (Václav Havel: Politika a svědomí, 1984, s. 57)

Takový rozměr dnešní české politice naléhavě chybí. Chybí v ní lidé, kteří vidí dál než na další volební období, kteří se strachují nejen o vlastní budoucnost a čelí plně a odvážně výzvám přítomnosti.

Jsou období a země, kde dějiny nechávají lidi na pokoji a dávají jim možnost prožít svůj vlastní život a soustředit se na vyšší příčky Maslowovy pyramidy: sounáležitost, poznání, seberealizaci. Jsou doby, kdy dějiny nenápadně přistoupí blíž a přinesou nepříjemný pocit znepokojení, jako když vám v noci někdo zazvoní na dveře. Bohužel jsou i časy a místa, kdy dějiny vtrhnou přímo domů, vyvlečou člověka ven a hodí ho do rozbouřeného davu, kde se jeho život promění ve statistické číslo a zápas o vlastní existenci.

Máme to štěstí, že Evropa teď patří k nejbezpečnějším a nejbohatším světadílům, že můžeme psát články o tom, co se nám zdá být důležité, a číst si je, pokud nám přijdou zajímavé, v ležérní kavárně, frontě na divadelní představení nebo na čas jezdící tramvaji. Když se v besedě, novinovém článku nebo pseudorealitě Facebooku postavím za ideály svobody a humanismu, jsou to „pouze slova“? Snižuje jejich význam to, že ve stejnou chvíli někde jinde stále trpí a umírají lidé? Kdo nebyl dobrovolníkem v Africe, měl by se stydět a sedět mlčky v koutě? Ne. Právě proto, že ve většině takových zemí se za slovo zavírá a pronásleduje; že slovo povznáší a dává životu smysl; že spolu s ideály je na vrcholu již zmíněné Maslowovy pyramidy, kam by se v lepším případě měli dostat všichni, ne společně zápasit v úpatí o přežití. Neměli bychom podceňovat sílu slov, ani, anebo právě proto, že je můžeme říkat volně. V absenci přímého ohrožení, v přemíře informací a podnětů se pravda ztrácí ještě snadněji než ve vypětí totality.

I pouhé slovo je činem, i mlčení je občas zločin. To platilo za dob disentu, jako to platí dnes: „Disident neoperuje totiž vůbec ve sféře faktické moci. Neusiluje o moc. Netouží po funkcích a nesbírá hlasy voličů. Nepokouší se okouzlit publikum a nikomu nic nenabízí ani neslibuje. Nabízí-li něco, pak pouze svou kůži. A tu nabízí jen proto, že nemá jiný způsob, jak dotvrdit pravdu, za níž stojí. Artikuluje svým počínáním jen svou občanskou důstojnost, bez ohledu na to, co za to sklidí. Nejvlastnější východisko jeho »politického« působení je tedy v oblasti mravní a existenciální. Vše, co dělá, dělá vlastně v prvním plánu kvůli sobě: cosi se v něm prostě vzbouřilo a už není schopen »žít ve lži«. Teprve za tímto veskrze existenciálním motivem a v závěsu na něm kráčí a může kráčet zřetel »politický«. Totiž naděje – nejasná, neurčitá a těžko kdy co do své oprávněnosti ověřitelná –, že takové počínání je i obecně k něčemu dobré. (…) Že i v tak zdánlivě chimérické věci, jako je nahlas řečená pravda a nahlas artikulovaná starost o lidství člověka, je zakleta určitá moc a že i slovo je schopno čímsi vyzařovat a jakousi stopu ve »skrytém vědomí« společnosti zanechávat. K takto založenému postoji bytostně patří, že disident spíš mapuje a analyzuje přítomnost než projektuje budoucnost. Že je spíš tím, kdo – teď a tady – kritizuje špatné, než plánovačem něčeho lepšího, co bude jednou. Své poslání vidí spíš v obraně člověka před tlakem systému než ve vymýšlení systémů lepších. Pokud jde o budoucnost, jde mu víc o mravní a politické hodnoty, na nichž by měla spočívat, než o veskrze předčasné spekulace, jak a kým budou tyto hodnoty lidem zajištěny. Ví přece, že konkrétní povaha takového zajišťování nezávisí na jeho dnešních přáních, ale na těžko předvídatelném běhu budoucích událostí.“ (Václav Havel: Anatomie jedné zdrženlivosti, 1985, s. 89–90)

Být humanistou je v poslední době pro mnohé tak trochu směšné a nemístné, přece jsme všichni po rozněžněné revoluci zažili studenou sprchu devadesátých. Rychlými soudy a silnými slovy se nešetří, naproti tomu slova jako „pravda“ a „láska“ už aby se člověk bál použít. Mít jednoduché odpovědi na složité otázky se považuje za formu soudnosti ve vypjaté situaci. Já nemám odpovědi na všechny otázky, tím méně ty jednoduché nebo snadno formulovatelné. Za každé doby se dá být zlodějem, udávačem, konformistou nebo „jen“ mlčky přihlížet zlu. Anebo taky ne, volba je na každém z nás.

Teď, úplně stejně jako Havel před třiceti lety, nemůžeme předvídat sled nastupujících událostí. Předcházet jim bude ale spousta zdánlivě všedních dní, ve kterých je potřeba zachovat si lidskou tvář a soucitné srdce. Věřím, že není jiné cesty dopředu, než krok za krokem, s pohledem upřeným za horizont a důvěrou ve svůj vnitřní kompas. Pokud se neztratíme dnes, neztratíme se snad ani v mlžném či bouřlivém zítřku. ∞

18. 12. 2012 si mnozí připomněli osobnost před rokem zesnulého Václava Havla. Jeho památka byla uctěna odhalením pamětní desky, ražbou pamětních medailí, zapalováním svíček, tichou pietou… i více či méně neoficiálními projevy lidové tvořivosti.

Pavel Juráček – příbramský mladík, živelný student FAMU, horečnatý tvůrce, romantický milenec, agresivní partner, zoufalý toxikoman, egoistický bohém, apatický stín, troska, která nedokáže psát a nedokáže se psaním přestat. A Tygr v Tísni zahraje jeho Deník.

Divadelní soubor Tygr v Tísni tvořený studenty DAMU předvede začátkem října novou adaptaci nedramatické látky. Inscenace vychází z knihy Deník 1959–1974 filmového scenáristy a režiséra, představitele české filmové nové vlny šedesátých let, Pavla Juráčka. Dozvídáme se o svobodě a úžasné finanční situaci filmu šedesátých let a o útlaku, rozkladu společnosti a kultury let sedmdesátých. O faustovské touze po vytvoření geniálního díla v těle jednoho rozklíženého nešťastníka. Deníky podávají zprávu o soukromém životě mnoha osobností kulturního života (Václav Havel, Věra Chytilová, Pavel Landovský a dalších) a autentický zápis o své době.

Inscenace je vhledem do mnohasetstránkového deníku. Stává se tedy deníkem samotným. Divák se stane čtenářem jeho zápisů. Bude svědkem plíživého rozpadu osobnosti i společnosti. Herci (představující především autora deníku, ale i jeho postavy) zprostředkují různé pohledy na věc. Stejně jako Pavel Juráček si budou odporovat, děsit sebe samé, budou navždy končit se „psaním“ a znovu začínat. Budou autory i komentátory Deníku Pavla Juráčka.

Deník
Rock Café Praha
Národní 20, Praha 1
I. premiéra
po 1. 10. 19:30
II. premiéra
út 2. 10. 19:30

scénář Marie Nováková, Ivo Kristián Kubák
režie Ivo Kristián Kubák
scénografie a kostýmy Radka Josková a Dominika Lippertová
hrají Tomáš Havlínek, Marie Švestková, Matěj Anděl a další

Porušuje 90 % pravidel rádiového vyslání. Jde proti proudu a možná právě proto si nachází posluchače, kterým nevyhovuje slyšet z éteru opakované písně a veselé moderátory. Dříve bylo Radio 1 jakýmsi symbolem svobody, dnešní generace jej vnímají už jen jako alternativní rádio bez té příchuti revolty, jež provázela začátky Radia Stalin.

Piráti éteru
Letos slaví nestoři Radia 1 20 let na vlnách – proplouvají mezi tradičními škatulkami a šíří kolem sebe v soustředných kruzích alternativní hudbu. Tonoucí, nalaďte se a naloďte se! Je tu ledoborec, jehož peripetie v začátcích by zasloužily ilustrované vydání na křídovém papíře. V revolučním roce 1989 se skupina českých studentů inspirovala v rumunské Bukurešti a rozhodli se také pustit do vysílání rádia. Z Francie získali od stanice NRJ vyřazený vysílač, jenž byl původně určen jako podpora jisté politické straně. Pánové v sakách si s technikou ale naštěstí moc nevěděli rady, nečekaně osiřelého vysílače se ujal syn jednoho z politiků a mohl tak s kamarády zahájit první porevoluční protest proti monopolu Českého rozhlasu v éteru pod názvem Radio Stalin. Na Letné jim byl totiž útočištěm prostor pod bývalým pomníkem, kde se konal třídenní happening Totalitní zóna s mezinárodní účastí. Rádio získalo licenci jen na dobu trvání této události a vysílalo tehdy neslýchanou hudbu, reportáže z koncertů a výstav, rozhovory s umělci – k mikrofonu tenkrát přišel i Václav Havel. Anténa měla dosah jen na území Prahy (a to signálem zdaleka nepokrývala celé její území), a přesto tato novinka na vlnách vyvolala během oněch prvních tří dnů značný ohlas veřejnosti i médií. Jenže licence rychle vypršela a po dalších dvou dnech pirátského vysílání policie zabavila vysílač a umlčela tak nadšence, kteří bez jakýchkoli honorářů pouštěli muziku převážně z vlastních kazet. Následovala petice s 30 000 podpisy, mediální upozornění na nelichotivou situaci, že ještě rok po revoluci je rozhlasový monopol stále neotřesitelný a že lidé cosi postrádají. Jako zázrakem se podařilo vyjednat navrácení vysílače a legislativní výjimku, jež znamenala precedens i pro ostatní rádia. Ještě bylo potřeba vymyslet pořádně úderný název stanice, Radio Ultra dostatečně nezdůrazňovalo prvenství odvážlivců jakoby skrytých v reprácích přijímačů většiny tehdejší pražské mládeže. Od 25. března 1991 proto na přidělené frekvenci legálně zahájilo své vysílání Radio 1.

Začali jsme jinak
O začátcích, poslání a raritách Radia 1 jsem si povídala s Alexandrem Michailidisem, stávajícím ředitelem stanice, Davidem Štěrbáčkem, stávajícím programovým ředitelem a od 1. 4. 2011 novým ředitelem Radia 1, a s jedním z moderátorů stanice, Stanislavem Zimou. V textu narazíte na indexová čísla – odkazy do boxu na konci článku. Tam si můžete na základě citací samotných zpovídaných ověřit, kolik pravidel rozhlasového vysílání Radio 1 více či méně vědomě porušuje. A přesto jim to už dvě dekády prochází.

„Konstantní veličinou u nás je, dělat všechno proti zaběhnutým pravidlům a možná právě proto to funguje. Nemáme žádný plán, časový horizont. Vysíláme tady a teď a posouváme se pomalými krůčky den ode dne dál a dál a uvidíme, co se stane. Tak jsme začali vysílat v roce 1991, tak jsme reagovali na nástupy nových stanic, jež nám chtěly ubrat posluchače, tak vysíláme i dnes. Jedeme si svou, ukazujeme, že neuhnem a čekáme, co bude dál.¹³ “ Na této formulaci základního principu budování rozhlasové stanice se David shoduje se Sašou. Standa dodává, že se od začátku jednalo o „postupnou profesionalizaci a distribuci rolí“.

Ptám se na srovnání s konkurencí. David se zamyslí: „Radio 1 je vlastně takový sociální experiment. Všichni čekají, jak dopadne. Je až s podivem, že vůbec tak dlouho funguje. Je to zázrak, bez nadsázky. Postavili jsme naprosto unikátní model, a to v celosvětovém měřítku.“ Saša doplňuje: „Ještě k té konkurenci – my totiž ostatním stanicím nelezeme vůbec do zelí. Buď o nás nejeví žádný zájem, protože jsme regionální rádio, nebo jim je prostě divný, že to funguje, ale řeknou si: »Dělaj to dlouho, posluchače ani peníze mi to nebere, tak s pánembohem. Ten model rozhodně opakovat nehodlám.« Což by ani na tak malým trhu nešlo.“ Způsob financování mi objasňuje David: „Nedostáváme žádné granty, žádné dotace, žádné koncesionářské poplatky. Jsme alternativní komerční rádio. Alternativní v hudbě a přístupu, komerční ne v hudbě, ale tím, že si na sebe musíme vydělat. Jsme absolutně soběstační, veškeré příjmy plynou výhradně z reklamy. Navíc je nevídané, aby rádio jelo na DJském principu, zcela bez playlistu.³ Většina těch skladeb je naprosto nerádiových, dlouhých někdy i několik desítek minut.² “

Strrrýček Míša
Proč nemá dnes už zcela profesionální rádio také profesionální moderátory? Místní „podivíni“ by v konkurenčních stanicích jen těžko hledali práci. O slovo se najednou perou všichni tři pánové: „U nás se totiž každý moderátor rovná DJ. Není to jen konferenciér, zastává zároveň roli hudebního dramaturga, technika, moderátora a PR managera, protože v tu chvíli taky komunikuje s lidmi.⁴ Dřív byly reklamní spoty nahrány na kazetách, takže moderátor musel ještě vyměňovat kazety jedné reklamy za druhou a na konci reklamního bloku všechny kazety opět přetočit na začátek. Nuda ve studiu rozhodně není. Během písničky si moderátor musí rozmyslet, jaké další písničky bude hrát, komunikuje na ICQ a na telefonu, vede si seznam odehraných skladeb, kontroluje, zda odvysílal všechny upoutávky, soutěže, kulturní servis, zpravodajství atd. Je to dost psychicky náročná práce. Těmito fakty také argumentujeme v případě, že nám někdo vytýká logopedické vady našich moderátorů. Navíc víme, že mnozí ráčkující moderátoři jsou velmi oblíbení.⁵ Ze začátku se jednalo především o známé známých, kdo měl chuť, mohl vysílat. Dodnes je pro nás nejdůležitější, aby ten člověk měl rád muziku, orientoval se v ní a aby měl rád lidi a chtěl jim tu hudbu předat.“

Navázání pouta s posluchači je pro rádio velmi důležité a křehkost tohoto vztahu si uvědomuje nejen Saša: „Posluchači jsou totiž na nuance v hlase extrémně citliví, poznají třeba, že během mluvení moderátor šmátrá po dalších CD, nebo jaký měl zrovna den. Umějí dokonce rozlišit, jestli v tu chvíli takříkajíc vaří z vody, nebo zda mluví na základě osobní zkušenosti.“ Jak se vlastně moderátoři nebo DJové dostanou k mikrofonu se samolepkou R1 – Davide? „V roce 1993 proběhl jediný konkurs na moderátora, jinak jsou to buď lidé, kteří tu působí od začátku, nebo jsme je oslovili my, nebo oni nás. V tuto chvíli vysílá na Radiu 1 toho času aktivních 80 DJů, kteří se dělí o 35 pořadů. Říkám schválně – toho času aktivních – protože se stává, že někteří bývalí kolegové se k nám někdy vrátí.⁸ Například 95 % nočního vysílání jde u nás živě, což kromě zpravodajských veřejnoprávních stanic nikdo nemá.⁷ Rád bych zmínil třeba Strýčka Míšu (má mimochodem logopedických vad více), který celých 20 let na R1 za nula-nula-nic peněz vysílá. Okamžiky, kdy tu Strýček Míša v průběhu celého roku nebyl, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Jeho motivací je, že ho to baví a víra, že to bude bavit i ty lidi.⁶“

Otevřené hlavy
David se snaží s pomocí Saši popsat typického představitele cílové skupiny jejich stanice: „Posluchač Radia 1 musí mít především otevřenou hlavu.“ Standa přidává věkovou specifikaci: „Většina té základny s námi zůstává a stárne, ale hledáním a sledováním nové hudby si neustále natahujeme i mladé.“ Shrnují trochu obecněji: „Posluchačská obec Radia 1 je tvořená kombinací nesourodých kast se společným zájmem o alternativní věci a hledání jiných cest.“

Drtivá většina komerčních rádií má jediný cíl: vydělat co nejvíc. Tedy vydělat co nejvíc peněz – ona fráze totiž nabízí i úsměvný odkaz k nadprodukci nepříliš kvalitní populární hudby, potažmo popkultury, jež se z přijímačů nezadržitelně valí bez hlubšího úmyslu. Může mít rádio také nějaké poslání? Saša začíná zeširoka: „Alternativní kultura je něco, co je hýčkáno v myslích, ale už hůře v činech. Radio 1 se tedy snaží podporovat akce s ekologickým dopadem, koncerty, charitativní akce. Proto má u nás například větší prostor cyklistika na úkor aut. Máme pocit, že dopravního zpravodajství je všude kolem dost. Navíc všichni dobře víme, že pokud není pracovním nástrojem, mělo by být auto používáno s rozumem. Takže říkat denně kde je v Praze čtyřka až pětka nám přijde neúčelné a zbytečné. Všichni víme, že Praha je auty přehlcená a není důvod to ještě podporovat.¹¹ To radši řekneme: »Nebourejte nám do cyklistů, nechte kočárky trochu projít, neparkujte hnusně, udělejte bezbariérové stanice v metru.« Snažíme se prostě pokrýt to, jak naši posluchači žijou a jak chceme žít my.“

David se Standou ještě porovnávají pomyslnou úlohu Radia 1 v začátcích vysílání a dnes: „Dali jsme si za úkol přinášet kvalitní alternativní hudbu a kulturu navzdory diktátu mainstreamu. Udržujeme neustálý kontakt s posluchači a reagujeme na ně a na jejich podněty. To zůstalo od začátku stejné. Pořád zůstal étos, lidi to dělají především z nadšení, cítí sounáležitost s médiem. Pro mnohé to je splnění snu, pro většinu zároveň kus života.“ Saša vstupuje se svým vyznáním: „Myslím, že můžeme bez patosu říct, že to byly nejzajímavější roky našeho života. Získali jsme tu přátelství, zážitky a zkušenosti, a to i pracovní. A za to jsme rádiu vděční. Já mám třeba pocit, že jsem bigamista. Radio 1 je pro mě jako druhé manželství, je to moje druhá žena,“ směje se.

Zdravá hrdost
Kdo si někdy naladil frekvenci 91,9 FM, dobře ví, že něco takového těžko uslyší kdekoli jinde napříč frekvenčním pásmem. Čím je vlastně Radio 1 tak odlišné? Odpovědi se ujme David: „Na R1 jsou k zaslechnutí velmi specifické pořady. Většinu skladeb, které zní v rámci pořadů 13 Syrových a In The Bed, by si nedovolilo hrát žádné rádio na světě. Takhle vypadá alternativa v té nejčistší podobě. Nebo Čtení se Strýčkem Míšou. Na takovou čtenářskou štafetu se nezmůže ani veřejnoprávní rozhlas.“ Výraz na tvářích obou ředitelů – stávajícího i budoucího – v tu chvíli trefně komentuje Saša: „Jsme na své pořady nesmírně pyšní.¹²“

A pokračuje ve výčtu záslužných aktivit ve prospěch veřejnosti: „Plníme osvětovou funkci. Dnes si lidi nepustí album celé, poslouchají jen singly nebo si z alba vyberou dvě tři písničky do přehrávače. V pořadu CD nonstop si mají možnost poslechnout desku celou tak, jak ji podle jednotného konceptu daný umělec sestavil.“ David upozorňuje na možné nebezpečí: „Sice se tomu pak člověk celou hodinu nevyhne, ale zase – když sedne, tak sedne.“

Radio 1 ve svých pořadech dokáže pokrýt všechny hudební žánry. Těžko najdete jinou stanici, která by hrála vše od rocku k drum’n'bassu přes reggae, dub až k jazzu a klasice. Tím společným zájmem je hrát dobrou muziku.¹ Pánové jsou ovšem realisti: „Samozřejmě všichni nevydrží všechno. Tady se objevuje další zvláštnost našich posluchačů, kteří jsou ochotni to rádio vypnout, když jim daný pořad nesedí, počkat si a později jej znovu zapnout. ^{9, 10} Posluchači Radia 1 jsou zajímaví tím, že jsou ochotni akceptovat všechno to, co do nich narveme, a přesto se k nám vrátí, nezanevřou na nás. Chápou, že to je součást té alternativy, kterou nabízíme.“

Cesta ke spřízněným d/uším
Pokládám závěrečnou otázku: Co popřát Radiu 1 do dalších let? Saša: „Snad aby zůstalo nezávislé, soběstačné a čisté.“ Standa: „Bylo by zajímavé zařadit do vysílání diskusní pořad o duchovní sféře, kde by se setkávali zastupitelé různých náboženských kruhů a filozofických proudů.“ David: „Už teď ale máme problém vměstnat do vysílání vše, co bychom chtěli. Dokázali bychom naplnit i více frekvencí obsahem, jenž dosud zůstává jen v hlavách lidí.“ Buďme tedy ostražití při brouzdání mezi vlnami, při troše štěstí si budeme moci klony Radia 1 ladit i na jiných frekvencích, než jen na dosavadní a dnes již legendární 9-1-9. Cestu do spřízněných d/uší by si jistě našly.

Jiří Lábus a Daniela Kolářová dokážou i inscenované čtení proměnit ve strhující podívanou. Představení Divadla v Dlouhé nazvané S nadějí i bez ní zvítězilo v loňském ročníku dramatické soutěže o Cenu Alfréda Radoka a vrací se zpět do dob politických procesů v padesátých letech.

Večer byl rozdělen do dvou her, které jsou propojeny různými pohledy na etiku a její praktickou aplikaci v životě společnosti. První část byla věnována kauze Rudolfa Slánského. Kolářová podává příběh z pohledu jeho ženy Josefy a kromě Jiřího Lábuse zde exceluje i přesvědčivý Pavel Batěk.

Hořký Slánský
Je nabíledni, že vzhledem ke zvolenému tématu to podívaná vůbec není veselá. Při několika výjevech mi běhal mráz po zádech a asi dvakrát jsem si říkala, ať už toho nechají, že snad už stačí. Zejména mi vadily podrobné popisy vyšetřovacích metod nebo srdceryvné líčení prvních dní života nedonošené dcery Naděždy, která se později stala obětí únosu.

Celé představení stojí a padá na hereckých výkonech tří představitelů, přesněji na dostatečně procítěném čtení scénářů, které herci neustále třímají v rukou a od kterých do publika odhlížejí na způsob tehdejších hlasatelů televizních zpráv. Strohost přednesu doplňuje scéna. Každý z mužů sedí za kancelářským stolem s psacím strojem, papíry a „vyslýchací“ lampičkou. Stoly jsou otočeny proti sobě a mezi nimi má své místo na jednoduché dřevěné židli žena Josefa, po většinu představení sedící čelem k publiku.

Veselý Havel
Druhou, kratší část večera doplnila zábavná aktovka Václava Havla s názvem Ela, Hela a stop. Vedle Nadi Vicenové v roli Hely a Pavla Baťka v miniroli řidiče především exceluje Jaroslava Pokorná v postavě Ely. Způsob komunikace dam pokročilého věku je absurdní. Obě se mezi vzpomínáním na hříchy mládí a stopováním u krajnice donekonečna vzájemně ubezpečují o „svých etických zásadách, své lidské hrdosti, svém dobrém vychování a svém společenském postavení“. Během krátké hry však neochvějná jistota roztaje přes mírné pochyby až po uvědomění si absence zmíněných hodnot, potažmo jejich obsahu.

Zbývá podivná pachuť
Ze syrovosti Slánského procesu mi v hlavě zůstala spousta otazníků a témat k zamyšlení a v ústech nahořklá pachuť, kterou nespláchla ani Havlova aktovka. Nejsem pamětníkem, a i kdybych byla, neodvážila bych se kohokoli soudit za způsob, jakým se za daných podmínek zachoval. Ačkoli ve mně způsob vyprávění vyvolal emoce soucitu až lítosti nad nespravedlností režimu, uvědomuji si zároveň, že věci nejsou černobílé. Zpracování příběhů známých, dnes už historických postav dramaturga Tomáše Vůjtka poskytuje jen jeden z mnoha možných úhlů pohledu. O těch se můžeme dohadovat, polemizovat nebo se z nich poučit, důležité je ale nepřestat se ptát a nezapomínat. Aby se to samé neopakovalo o generaci později.

S nadějí i bez ní + Ela, Hela a stop
Divadlo v Dlouhé, Divadelní kavárna
Dlouhá 39, Praha 1
st 23. 2. poslední uvedení