Dárek pro všechny jeho příznivce ovšem při bližším zkoumání spíše bohužel zklame, než že by nějak výrazně zaujal. Jedním z méně podstatných důvodů je nešťastně zvolené zavádějící označení na žluté pásce přebalu „Václav Hrabě 1940–1965“. Hrabě vysokou školu navštěvoval (s vynucenou přestávkou na vojnu) mezi léty 1957 a 1963, a tak je mnohoslibný nápis, evokující zejména pohled na celý život básníka, spíše připomenutím výročí než podtitulem knihy.

Promarněná pocta?
Torst chtěl vzdát holt Hrabětovi, básníkovi, od jehož narození uplynulo již neuvěřitelných 75 let a který patří do vždy nutně tajnosnubné skupiny autorů předčasně zemřelých. Místo toho dal ovšem prostor spíše útržkovitým vzpomínkám Václava Kalouse na dobu jeho mládí. Hrabě není přímým předmětem jeho vyprávění, je mu partnerem, kumpánem na toulkách městem i ve školních lavicích. Kalous se nesoustředí na konkrétní zážitky, jde mu spíše o celkovou náladu a do vyprávění se dostává především nostalgie mládí.

Odhlíží od Hraběte jako fenoménu beatnické generace a čtenáři přibližuje spíše všeobecnou atmosféru prostředí, ve kterém se s „Vaškem“ na přelomu padesátých a šedesátých let pohybovali. Vzpomíná si pečlivě a přesně na jednotlivosti, ale zážitky příliš nekomentuje, neupozorňuje a nevyzdvihuje ty „důležité“. Spíše vše tematicky a chronologicky řadí. Smývá z Hraběte auru prvního českého beatnika a představuje ho jako člověka, kamaráda, s nímž se denně potkával a s nímž si byl po určitou dobu svého života blízký. Celé jeho vyprávění s sebou pak nutně nese (i mnohdy nepříjemné) pnutí: vzpomíná vypravěč na výjimečného českého básníka a jeho počátky na pozadí doby, nebo spíše na dobu svého mládí, v níž se i s tímto básníkem setkal? Patrně obojí, rovnováha se v tom čtenáři hledá těžko. Nevyrovnanost vyprávění nadto zpomaluje čtení, odvádí pozornost od knihy a místy odrazuje.

Neopominutelný jazyk
Podobně na mě působí i osobitý styl vyprávění. Autor má zálibu v pasivních konstrukcích („Jistěže mi bylo vyslechnouti o mé vině.“ [s. 145]), v následných otázkách („Vaška jsem za jeho útrpné škleby stihl při jedné z posledních příležitostí vytočit s přispěním stále oblíbeného Amise, kam že si může zasunout nástroj. V předloze se jednalo o hoboj. A pak jsme spolu táhli krásnou ranní Prahou na Malostranské k spánku spravedlivých. Jak jinak asi?“ [s. 280]) a celkově v archaičtějším, často až krkolomném jazyku. Knížka ze sebe zcela vědomě dělá další pokračování Bylo nás pět, tentokráte z počátku druhé poloviny dvacátého století, které je okořeněné „vykrádáním“ dalších autorů. Kalous sám rád používá obrazy či fráze z jiných děl, pokud se mu zdají přiléhavější, a vzápětí se k tomu přiznává. I to umocňuje dojem vypravěče, který mnoho zažil i přečetl a chce to v díle doložit. V textu to však ruší a příliš dobře nefunguje.

Vzpomínky ve zkratce
Svou předčasnou smrtí se Václav Hrabě stal básníkem tajemným, možná i nesmrtelným. Hraběcí roky dávají možnost ho poznat jinak. V jeho každodennosti. Bohužel se mi zdá, že je v knize mnoho omáčky a málo slov. ∞


Jiří Kalous: Hraběcí roky
nakladatelství Torst
Praha, 2015, 319 stran

18. 2. 2010. Koukám do schránky a přišel mi jeden e-mail s předmětem „Horečka, hérečko“. Přiložený soubor má sotva 90 kb. Krátký, dvacetistránkový příběh o Honzovi, Marii, Karlovi a horečce.

Na těch dvaceti stránkách, vlastně úplně na konci, je jeden z nejhezčích textů, co vůbec znám. Nevím, kde to ten Hrabě vzal, ale mám-li citovat z dvacáté áčtyřky, je to: „Venku začalo znova poprchávat. Nový den, starý právě tak asi půl hodiny, šlapal bos v teplém dešti po Karlově mostě a udiveně okukoval zčernalé sochy. Nedivte se! Sám, tak mladý, bez patřičného vzdělání a bez informovaného průvodce. Přestože si bručel twist, byl tak strašně mladý, že ještě nevěděl, co je to nikotin, špiritus, puberta, morální profil, besedy pro mládež o pohlavním životě, pokrytectví, horečka z rýmy a horečka z lásky.

Šel po mostě, pískal si a někde za mořem vstávalo slunce na ranní směnu.

Byla překrásná, deštivá noc.

Čas maturit.“

O nějakou tu dobu později, teď, kdesi za Prahou, se blíží nový den a pro nás čtvrťáky i čas maturit. Čtu si po té době Horečku a přemýšlím o nikotinu, špiritusu, pubertě, horečce z rýmy a horečce z lásky. Je překrásná, deštivá noc a někde za mořem vstává slunce na ranní směnu. Některý věci se nemění a některý toho hodně změní.

Poezie bylo vždycky dost. Byl tu Shakespeare, co prohlásil, že „stáří je druhé dějství“, a byl tu Baudelaire, který tvrdil: „Vy také budete, jak tohle rozkládání, jak tento hnis zde vyvřelý.“ Koneckonců tu byl Jim Morrison se svým: „Show me the way to the next whiskey bar, oh, don’t ask why“.

Vždycky bylo na výběr. Básníci psali o lásce, o rozhořčení nad světem, ale nikdy mě žádný z nich nedostal k poezii ani o krok blíž. Básně neměly příběh, byly to hezké myšlenky ve verších, ale nic, co bych si vzala do ruky ve volném čase.

Pak mi 18. 2. 2010 přišla Horečka e-mailem a zapůsobila jako infekce. Text od Hraběte, jen pár stránek a chtělo se číst dál. Byla to ale jeho jediná próza, co za krátkých pětadvacet let napsal, takže cesta vedla jen přes Blues pro bláznivou holku. A tak nějak jsem se dostala k poezii.

„Byla to horečka? Anebo mámení?
Dnes v noci
měsíc usnul
na mém rameni…“

Některý věci se nemění a některý toho hodně změní. A Horečka se pořád ještě nakažlivě šíří e-mailem, stačí ji chtít, chtít ji chvilku mít.