Asi nejznámější film Marca Ferreriho, který roku 1973 vyvolal značné znepokojení, má co říct i v dnešní době. Možná ještě o něco více. Vyjadřuje se totiž k tématům, která většinou téměř nezestárla, a činí tak s elegancí, kterou by mu dnes mohl leckdo závidět.

Ferreri svou Velkou žranici natočil před 38 lety a už v době svého uvedení měl film, vzhledem ke své povaze, problémy. Nicméně nebyl jediný. Ve stejném období se i další režiséři uchylovali ke značně nekonvenčním tématům a způsobu filmování. Přelom šedesátých a sedmdesátých let je tak poměrně bohatý na různé výpovědi plné násilí, erotiky a tvrdé kritiky společnosti. Jedná se například o Pasoliniho Dekameron a Canterburrské povídky nebo Felliniho Satyricon.

Michel, Marcello, Ugo, Phillipe + Andréa
Děj Velké žranice začíná jednoho dne, kdy se čtyři muži, staří přátelé, sjedou do staré vily v Paříži. Michel pracuje v televizi, Marcello je pilotem, Ugo majitelem restaurace a šéfkuchařem a Philippe soudcem, kterému také patří velký, lehce zašlý dům, dějiště většiny filmu. Po nějaké době se k nim připojí učitelka Andréa, která snese to, co nájemné děvky nikoli. Muži se totiž nesešli náhodou, rozhodli se, že živí už z domu neodejdou. Ke svému odchodu si zvolí bizarní způsob – doslova se užerou k smrti. Dnem po jejich příjezdu tak začíná opulentní hostina, prokládaná množstvím někdy úsměvných, někdy až krutých a absurdních situací.

Poslední dny čtveřice však nejsou strhující způsobem, jaký si dnes obvykle pod tímto slovem představujeme. Děj plyne pomalu, spíše než jednotným příběhem je sérií drobných epizod, které dohromady spojují pouze postavy a především v názvu uvedená žranice. Přesto ale Ferreri dokáže jednotlivé příhody držet v rovině srozumitelného a celistvého vyprávění. Přechod mezi událostmi není prudký a vše do sebe nenásilně, plynule zapadá a – alespoň mne – udržuje v neustálé zvědavosti, co se stane v příštím okamžiku.

Stále jasné zrcadlo
Postavy „hrdinů“ jsou natolik přehnané a karikované, že identifikace s nimi je poněkud obtížná, ať už se jedná o na sexu závislém Marcellovi či Ugovi budujícímu z jídla chrám (doslova). A tak jediným, s kým člověk může byť jenom trochu soucítit, se stává Phillip, jehož smutná lidská tragičnost je místy až nepříjemně realistická. Přes veškerou přehnanost – a snad právě díky ní – tyto „karikatury“ jsou čistou sondou do doby o osmatřicet let starší.

Marcello Mastroianni, Philippe Noiret, Michel Piccoli a Ugo Tognazzi (postavy se skutečně jmenují podle svých představitelů) totiž své sebevrahy obdařili přesně takovou dávkou šarmu a tragiky, která vás na jedné straně může znechutit, ale na straně druhé jejich osudy sledujete až do konce. Je to jistě i dílem režiséra, neboť Marco Ferreri podobná provokativní témata zpracovává poměrně často, ať už s větším, či menším úspěchem. Jako příklad lze uvést Sémě člověka (Il Seme dell‘uomo) 1969; Erekce, ejakulace exhibice a další příběhy obyčejného šílenství (Storie Di Ordinaria Follia) 1981; Maso (La Carne) 1991, Miluji tě (I Love You) 1986. Všechny tyto filmy staví na jisté podivnosti hlavních hrdinů a motivech kritizujících společnost, sexuální touze, konzumerismu a podobných tématech.

Ferrerimu též budiž ke cti, že film nikdy nedojde prvoplánové přepálenosti. Ať už se na plátně děje cokoli, udržuje si to jakousi zvláštní svébytnou poetiku. Režisér si hraje jak s divákem, tak s postavami. V jednu chvíli je staví proti sobě, aby je v následujícím momentě dohnal do situace, kdy mu jich může být líto. Staví vedle sebe poetický výjev na zamlženou zahradu se scénami plnými komického hnusu.

Zajímavostí je pak téměř absentující prvek hudebního doprovodu v podobě, jakou obvykle očekáváme. Když už se ve filmu nějaká hudba objeví, je to obvykle na krátkou dobu, a to pouze hrána jednou z postav, či puštěná z gramofonu. Žádný klasický „soundtrack“ se tak nekoná.

Podobenství na dobrou noc
Přes veškerou aktuálnost se ale i na Velké žranici podepsala doba vzniku. Přece jen byla v době uvedení spousta prvků filmu značně šokující, což se o dnešku říci nedá. Dnešní divák je uvyklý na jiné standardy jak ve filmu, tak i v běžném životě. Navíc již není vše ve filmu tak aktuální jako tehdy, ale film je tvárný a nechává diváka svobodně uvažovat a hledat „to své“. Celkově je tak Velká žranice snímkem, který stojí za ochutnání. Třeba vám pak bude zase o něco jasnější i téma tohoto čísla.

Stále více odvětví našeho života se řídí heslem „rychle a výkonně“. Bohužel tu platí to samé jako u jídla z McDonaldu – sice rychle, ale nevýživně.

Nabídka vs. poptávka
S nástupem internetu se zdroj informací stal snadno dosažitelným. Dnes máme možnost sledovat jednotlivá dění z nepřeberného množství úhlů. Pomocí jediného kliku se můžeme dozvědět, co si o určité skutečnosti myslí politici v Americe a zemědělci v Asii. Tato kouzelná studna však přináší i mnohé problémy. První z nich plyne z nedostatečné výchovy ve školách. Jsme stále podrobováni stejnému způsobu výuky jako naše babičky a maminky. Netvrdím, že není potřeba základních znalostí, jež si člověk bude stále nosit s sebou – a tím myslím v mozku, ne v telefonu. Chybí však konstruktivní snaha naučit žáky a studenty, jak a kde se informace vyhledávají, na jaké zdroje je možné se bez obav spolehnout, které jsou naopak nehodnověrné a hlavně vypěstovat návyk informace si ověřovat.

Když odhlédnu od zcela nevhodných citací z české Wikipedie, které se rozmnožily v pracích studentů vysokých škol, hlavním problémem zůstává přejímání zpráv z jediného zdroje jako pravdivých a neomylných. Máme stále pocit, že co se napíše v Respektu či jiném seriózním periodiku, nepotřebuje dalšího zkoumání. Je nutné si však uvědomit, že pokaždé se jedná o osobní zpověď novináře, do níž se promítají jeho životní postoje a názory. Navíc jsou jednotlivá periodika či televizní společnosti řízeny různými skupinami lidí, které jsou napojené na politické a ekonomické špičky. Výborným příkladem je rivalita mezi Ruskem a Amerikou. V českých médiích se Ruská federace objevuje jako otesánek, jenž chce pozřít co nejvíce států. Amerika je většinou vykreslena v pozitivním světle a její vojenské zájmy v Evropě se prezentují jako snaha ochránit celý svět. Když však nahlédnete do ruských médií, v roli otesánka se zjeví USA. Je jasné, že jsou oba názory přehnané a pravda bude někde mezi. Možná jsem vzhledem k české nedůvěře k Rusku zvolila špatný příklad. Jistě bychom ale našli obdobné příklady po celém světě.

Hlavně pikantně
Pokaždé, když si zapnu večerní zprávy, mám pocit, že se svět rozpadá – nestabilní česká politika, zhroucený trh na Islandu, povodně v Austrálii, zemětřesení v Indonésii. Ze všech stran se na nás valí informace o zbídačených zemích a z fotografií se na nás dívají africké děti s nafouknutými břichy. Jednou stranou mince je tlak vyvíjený na lidskou psychiku, která se pod náporem informací a mnoha dalších faktorů láme. Důkazem budiž každému jeho okolí. Na straně druhé stojí otázka po důvodu, proč jsou všechny zprávy plné lidského utrpení a bezmoci. Prvním argumentem je, že je svět opravdu plný lidského neštěstí. Nabízí se však otázka: „Je všechno opravdu tak otřesné?“ Před televizními obrazovkami si zoufáme, jací jsou to chudáci, že musí žít v uprchlických táborech, tvořených novými neprotékajícími stany, a kde mají celodenní přístup k pitné vodě. Lidé mají ve zvyku vše vztahovat na sebe a porovnávat situace druhých se svým stavem. Z toho důvodu se nám podmínky v táborech jeví jako hrůzostrašné. Jenže zapomínáme, že ti lidé, kterých my tolik litujeme, žili ve zcela odlišných podmínkách, než v jakých se nacházíme my. Proto, ač to bude znít krutě, je dost možné, že jsou pro ně tábory požehnáním z nebes, jelikož nové stany jsou pohodlnější než obydlí postavená z vlněného plechu a odpadků.

Pamatujete si na ptačí chřipku? Ta tu byla ještě před loňskou prasečí. Vzpomínám si na všeobecnou paniku, zda to vše nakonec neskončí vymřením půlky lidstva. Informace o blížící se frontě sledovala s napětím nejedna domácnost. Za půl roku se však záhadná nemoc vypařila z médií, a tudíž i z lidských životů. Při pohledu na statistiky WHO zjistíme, že jen za minulý rok umřelo 24 lidí na virus H5N1. V porovnání s rokem 2006, kdy nemoc vedla k 79 úmrtím, je zřejmé, že je chřipka na ústupu. Jenže my máme pocit, že je hrozba již za námi, protože se o ní nemluví. Slyšeli jste však někdy tyto závěry z prostředků masové komunikace?

Lidský mozek je uzpůsoben tak, že se snaží vytěsnit negativní vzpomínky. Ale v době sledování médií je naprogramován na neustálý přísun informací, tudíž se ani nesnaží nějaké poznatky uchovat, protože když to bude aktuální, zítra se to dozví zas. Nikoho nechci navádět k silné nedůvěře vůči médiím, či dokonce skoncováním se sledováním dění ve světě. Tímto článkem jsem chtěla poukázat na fakt, že svět není tak černobílý, jak nám ho prostředky masové komunikace předkládají. Proto je potřeba informace kriticky hodnotit a hledat důvody, proč je v daném médiu napsána zrovna tato zpráva, a nikoli jiná.

Kvůli nasycení a protože nechci, aby mi lidé nevěřili, navštěvuji restaurace, kde se za paušální cenu můžu přejíst až k prasknutí (tzv. all-you-can-eat), účastním se kuchařských kurzů (ať už fyzicky, nebo sledováním televize či DVD) a neváhám utratit půl výplaty za exotické suroviny.

Přísloví ale nemusí platit jen o jídle. Existuje nespočet akcí, jež k nezřízené konzumaci přímo vybízejí, a to v mnohem větší míře, než by bylo zdrávo. Ne vždy vše musí skončit tak tragicky jako ve francouzském filmu, jehož název se shoduje s tématem tohoto čísla Pecky. Moc dobře se ale znám a vím, že nechat se strhnout k něčemu, co jsem původně vlastně ani nechtěla, nebývá až tak těžké. Příkladem nechť jsou různé veletrhy módy a designu (CODE:MODE, DesignSUPERMARKET, Cakebreak atd.), nejrůznější trhy, blešáky, hrabárny, ale třeba i obyčejná procházka nákupním centrem. Dřív nebo později si začnu všímat nastražených lákadel a odtud už vede jen velmi krátká cesta k otevření peněženky. Potíž je, že lákadla jsou nakumulovaná jedno na druhém, takže peněženku otvírám a zavírám, až se mi v ní prohání dokonalý průvan. Naštěstí igelitky mají omezenou nosnost, kreditka limit a pozornost také neudržím věčně.

V přeneseném smyslu pak za podobné akce, festivaly obžerství, považuji třeba i filmové a hudební festivaly, Noc reklamožroutů, ale i přehrávku lidové školy umění. Je toho sice až příliš, ale prostě mi to nedá. Důvod je ale vždy stejný: Přece když už jsem tady / No přece když už jsem zaplatila / No přece když už…

Můžu nad podobně neuvážlivým jednáním samozřejmě kroutit hlavou a tvrdit, že mám dostatečně silnou vůli, že jsem přece svéprávná, anebo že znám vlastní finanční strop. Jen co ale začne působit moc reklamy, marketingových fíglů, tlaku okolí, davové psychózy, jdou často rozumové úvahy stranou.

Porevoluční generace se spíš usmívají nad nostalgickým žehráním svých předků na časy minulé, kdy byl nedostatek všeho a lidé byli rádi, že mohou mít to, co je. Dnes je naopak všeobecný přebytek, až oči přecházejí. Snažím se krotit svou přirozenou rozežranost a držet svou marnivost na uzdě. Nejen v jídle a nejen v nakupování. Zkušenost říká, že všeho moc škodí a čím je požitků méně, tím bývá vychutnání kvality intenzivnější.

Anebo ne. Víte co? Nechám se inspirovat výše zmíněným dekadentním filmem a půjdu do toho naplno! Chce to důkladnou přípravu: nastuduji si programy divadel, kin, galerií, tančíren a naplánuji si během příštích týdnů minimálně dvě tři kulturní akce denně. Víkend nevíkend. To by bylo, aby mě to neporazilo! A co může být stylovější a originálnější než smrt předávkováním kulturou? 

Dumpstering je způsob obživy, nebo chcete-li životní styl, při němž se živíte hlavně věcmi, které najdete v popelnici. Ač to někoho možná překvapí, v kontejnerech je možné najít skoro všechno, co potřebujete k životu. A plně funkční.

Jako dítě vás rodiče určitě učili, že popelnice jsou fuj. Jsou plné odpadků, smrdí, hnijí a k lidem, kteří se v nich hrabou, je lepší se moc nepřibližovat. Prototyp pomočeného bezdomovce lovícího v koši na zastávce zbytek nedojedeného hamburgeru tomu moc nepřidává.

Z regálů do popelnic
Za velkými obchodními domy a nákupními centry je však situace trochu jiná. Většinou zde stojí několik obrovských kontejnerů, do nichž tyto řetězce vyhazují jídlo, které už z nějakého důvodu není vhodné k prodeji – nikoli však proto, že je nepoživatelné. Tyto potraviny mohou být den prošlé, mít lehce poškozený obal, zelenina a ovoce jsou třeba trochu povadlé – anebo potravinám nic není, jen prostě dnes přivezli nové a čerstvější zboží. Skutečným králem plýtvání jsou i fast foody, například McDonalds, kde jsou zaměstnanci povinni neprodané jídlo vyhodit po několika hodinách. Proslulé vyhazováním jsou hlavně země západní Evropy, Španělsko, Velká Británie, Francie, ale dnes i Česká republika nebo Polsko. Díky relativně vysoké životní úrovni tak můžete v kontejneru najít nejen kilo šunky, ale i kompletní kuchyňskou linku nebo funkční ledničku, která někomu barevně neladila s interiérem.

Vzhledem k faktu, že přibližně 900 milionů lidí na světě trpí hladem, je plýtvání přinejmenším trapná ukázka špatně fungujícího systému. Většina korporací se totiž snaží využívání neprodejných potravin a ostatních věcí zamezit z důvodu možného finančního úniku. Setkáváme se tedy se supermarkety, které vyřazené zboží různě znehodnocují, lisují, či dokonce zamykají a hlídají. Dalším pro mě nepochopitelným jevem, s nímž jsem se setkala v jednom nejmenovaném obchodním domě ve středních Čechách, je, že zeleninu a pečivo před vyhozením úhledně zabalili do papírových sáčků, zhruba po pěti kusech. Zdali to byla světlá výjimka a zaměstnanci se snažili zpříjemnit dumpsterům život, či šlo o nějaké nesmyslné nařízení, při kterém se plýtvá kromě jídla ještě papírem, nevím.

Jídlo, ne zbraně
Nejznámější iniciativa, která se rozhodla pomoci potřebným využitím vyhozených potravin, je Food Not Bombs (FNB). První skupina vznikla v Bostonu, kde pár dobrovolníků začalo dumpsterovat jídlo a zdarma z něj vařit pro bezdomovce a sociálně slabé. Jak sami tvrdí, nejsou klasická charita, ale svou činností se snaží upozornit na paradox dnešního světa, který je charakteristický zbytečnou nadprodukcí, přehnaným konzumem, zbrojením a dalšími negativními jevy ve společnosti.

Za třicet let svého fungování se FNB rozšířilo na více než 200 skupin po celém světě. Dobrovolníci buď sami chodí vybírat kontejnery, nebo jsou přímo napojeni na ty přátelštější z korporací a pro potraviny, které by jinak přišly vniveč, si chodí rovnou do skladů. Jídla, jež vaří, jsou většinou vegetariánská a rozdávají se pravidelně na určených místech – například v Praze to bývá každou sobotu v 16:00 na holešovickém nádraží.

Iniciativa recyklace potravin není nijak centralizována, skupiny vznikají náhodně a na několika zásadách, jako je například dobrovolná skromnost či nulová diskriminace v otázce, komu věnovat jídlo. Dumpsteringem se živí i většina squatů nebo hodně mladých lidí a studentů, kteří přímo nevaří pro sociálně slabé, ale vezmou si jen tolik, kolik sami spotřebují, a zbytek rozdají.

Konzum naruby
Dumpstering a boj proti konzumu se zdaleka netýká jen jídla. V posledních letech vznikají jak různé výměnné bazary a bleší trhy, tak stejně zaměřené webové stránky. Na rerere.cz můžete darovat, dostat a směnit cokoli za cokoli, kromě peněz. Vyměňují se tu veškeré hmotné statky, ale i „služby“ typu: Hledám někoho, kdo mě naučí dánsky. Za odměnu ho naučím česky.

Další stránky založené na principu „reduce, reuse, recycle“ najdete na nevyhazujto.cz nebo zadejte do vyhledávače „urban exploiting“ a vypadne vám spousta tipů, kde a jak najít a využít zdarma věci, za které jinak a často nesmyslně platíme.

Tak až příště půjdete kolem supermarketu a dostanete chuť na makovou roládu, zkuste se nejdřív podívat z druhé strany, jestli se tam neválí zadarmo. Pokud ano, vemte rovnou dvě a tu druhou dejte kolegovi z práce ke svačině nebo prvnímu bezdomovci. A jestli na to stále ještě nemáte žaludek, spojte se s někým na www.food-not-bombs.cz a oni se o vyhozené, ale přesto stále dobré potraviny rádi postarají.