V okamžiku, kdy se marně pokouším se soustředit na únorový text Artiklu na téma velkorysost, nad hlavou se klene modrá lednová obloha posetá bílými obláčky. Popíjím kávu s mlékem a kouřím několikátou cigaretu, ačkoli jsem si alespoň stokrát říkala, jak by bylo skvělé přestat. Nebýt na ničem závislá, na kávě, cigaretách, odpovědích na e-maily.

Zatímco se smráká, mé kroky míří do kina Ponrepo, pojmenovaného na počest kouzelníka a eskamotéra Viktora Ponrepa. Právě teď je tam zajímavá výstava fotek Vlasty Vintra. Hra světla a stínů v černobílých obrazech zachycujících věčnost pomíjivého okamžiku. Dávám si dvojku červeného Fangala a naslouchám živému hovoru mladých lidí, kteří, podobně jako kdysi my za studií, se v hloučcích dohadují o hudbě, nebo si přitakávají, a to vše v ovzduší prostoru bývalé Státní bezpečnosti, kde probíhala tvrdá vyšetřování a mučení vězňů a který roku 1965 obsadil Filmový národní archiv a vtiskl tomuto místu zcela nový punc. Se zájmem se dívám na program. Od konce ledna a po celý únor zde bude probíhat pásmo filmů Piera Paola Pasoliniho, básníka a filozofa, který se již v první polovině dvacátého století hlásil k homosexuální orientaci a v roce 1975 byl brutálně zavražděn.

Objednávám si další sklenici Fangala, je těžké a sladké, pomalu vtéká do žaludku a zahřívá mi tělo. Nemohu si vzpomenout na název značky, nabízí se zvukově podobné slovo farfadet, ve francouzštině rarach. Ono to má co do významu blízko. Ve víně je sice pravda, ale může se v něm skrývat i démon a je snadné spadnout do léčky obdobně jako v Nikdykde Neila Gaimana…

S myšlenkami na román vycházím z kavárny, procházím Husovou, Zlatou a Jilskou na Malé náměstí a pak na Staroměstské náměstí. Nikde ani živáčka. Potemnělé pražské ulice získávají rozměr Podlondýna, okna zírají do prázdných ulic, ve vzduchu je cítit vlhkost a chlad.

Přemítám nad pojmem velkorysost. Velkorysost, velký rys, výrazný, vznešený rys naší povahy, který povznáší obyčejného smrtelníka mezi vznešené. Ale jak píše v jedné ze svých básní Marina Cvětajevová, „králové většinou nevědí, že jsou králi“. Řekla bych, že právě v tom spočívá podstata toho slova, být štědrými, aniž bychom si to uvědomovali. Velkorysý je velkorysým nazýván, aniž by se za něj sám považoval.

Bloumám ulicemi a pak nasedám na tramvaj, veze mne až domů, kde jen květiny mlčky zpívají své písně, balady o dávném, minulém, prožitém, o naději, o slunci a měsíci, o probdělých nocích. Zapaluji svíčku a pak cigaretu. Naproti zhaslo poslední okno. Blíží se ráno, zatím ještě tmavé, skoro černé. Opravdu je před úsvitem největší tma, kterou prolomí jen zpěv prvního kosa. Ale to už mne unáší vzpomínky na kvetoucí jabloň na vsi, pod kterou ležím ve šťavnaté zelené trávě a dívám se do tyrkysové oblohy.

Je kritika znakem velkorysosti, nebo naopak malověrnosti?

Pokoj je malý, spíš taková komora. Je v něm jen jedna postel. Holku jsem už pár neděl neviděl ani z vlaku. Postel je úzká, ležíme naňahňaní. „Mám na tebe šahat?“ „Jak chceš.“ Zrovna jsem dočetl krišňáckou knížku ve které píšou, že nesezdaný sex bez účelu plození dítěte je vstupenkou do pekla. Co se týče duchovního života, mělo by to být selhání číslo jedna. Ale žijeme ve střední Evropě, jak říká jeden kámoš.

Má kozy jako vozy a prdel jako trdelník. Krev a mlíko. V přítmí své cimry se rozplývá pod rukama. Hnětu ji jako sochař. Převracím ji na posteli jako palačinku. Bahním se ve vlhku mezi jejími stehny a slyším steny, které jsem dlouho neslyšel. Připadám si jako stvořitel. Tvořím rozkoš, nejvyšší umění. Brzy se vyprázdním a spadnou ze mě všechny emoce. Prázdnota je smysl života. Od hmoty, od slov. Ležím, dýchám. Jdu se osprchovat a beru s sebou zašněrovaný kondom, abych ho vyhodil. Když se vrátím do postele, v koupelně se znova rozsvítí. „Ježiš, já jsem ten kondáč nechal na umyvadle.“ „Ta holka se sem zrovna nastěhovala…“

Neusnu, brzy vyrazím na vlak do Prahy. Beru prázdné kupé a zatáhnu závěs. To je dvojsečná zbraň, závěs vždycky odhrne největší asociál. Do další stanice mám jistotu samoty. Moje myšlenky se můžou pěkně rozprostřít. Na další stanici vstoupí podle očekávání typus s lahváčem. Pak taky drobná bloncka. Sedne si k oknu naproti mně, otevře notebook, pustí seriál a rozpustile se uchichtává. Chlápek stoicky ucucává lahváč a já sleduju vysmátou kost. Problém je, že neví, kdo jsem. Neví, že jsem slamer.

Randel Mc Murphy
Fatalus vždycky lidem vleze do hlavy a začne tam nepokrytě onanovat. Dokáže to vyhrotit. Když ho vyhlašovali jako vítěze, tvářil se, jako by nešlo o něj. Sedím u stolu sám se svým čajem a nemyslím na nic, než příštích pár vteřin. Pokouší se o mě spánek. Překvapí mě, když si ke mně přisedne. „Co teďka čteš, Normane?“ „Životopis Woodyho Allena.“ „Toho miluju. Jeho povídky mě hodně inspirovaly.“ „Myslím, že Allenova rozpolcenost mezi malomocností a hrdostí definuje slam.“ „No jo, to mě nenapadlo.“

„Čau Normane,“ přisedne k nám Matěj Kýval, „jak se máš?“ Jeho vlezlá pohodovost zabíjí mou pohotovost. „Dobře. Asi líp, než většina lidí.“ „Co to prosím tě bylo s tím článkem v Hadru?“ ptá se mě tónem rodiče, který je shovívavý k děcku, které smaží. Myslí asi to, že jsem slam nazval estrádním hybridem a jeho protagonisty manickými šašky. „Takový flusanec,“ říká Kýval. Naklání se ke mně až příliš důvěrně. Fatalus hledí jako Tutanchamon. „Člověk na to musí jít trochu bojovně, aby vůbec něco napsal,“ reprodukuju Bukowského. „Já to takhle nemám,“ ozve se Fatalus, „není to náhodou tím, že jsi neúspěšný slamer?“

To „neúspěšný slamer“ vysloví jako ustálené slovní spojení, něco jako Malá Fatra. Tváří se, že uhodil hřebíček na hlavičku. „Kritiku potřebujeme,“ pokračuje Kýval, „ale musí se dělat pořádně.“ Rozebírá můj argument, že slam je lidový, zatímco poezie intimní, a tak spolu nemají co do činění. „Vždyť i slam se dá napsat intimně,“ uzavírá. „Vlastně dá,“ souhlasím po chvíli. „No vidíš.“

„A proč ty neděláš slam podle té svojí představy?“ ptá se mě Fatalus. „Dělám.“ Svorně se zasmějí. „Aspoň jsem to zkusil, jak říká Randel Mc Murphy v Přeletu nad kukaččím hnízdem.“ Fatalus mou citaci uznává neznatelným pohybem hlavy. „Proč se ten žánr místo kritizování radši nesnažíš posunout někam dál?“ ptá se Kýval. „Na žánr mrdám,“ zamumlám. „Prosím?“ nerozumí. Fatalus pobaveně čeká, až to zopakuju. Musím si dát záležet, abych se nepřeřekl: „Na žánr mrdám.“

Rozhodnutí pro náhodu
„Ahoj, můžu přisednout?“ Někdy to ze mě prostě vyletí. Rozhodila rukama, jako že jí to tam nepatří a přívětivě se usmála. Při tom gestu jsem zachytil, že na levé ruce má vytetovaný petrklíč. Její nejoblíbenější květina. Řekl jsem jí, že vypadá jako víla. Nic na to neřekla. Zamindrákovaná, ale nehledající sebepotvrzení v cizích očích. Nebo aspoň ne v těch mých. Dalo se s ní povídat.

Posílal jsem jí svoje deníky. Říkala, že je skvělé ztratit se v cizím životě. Prý se v mých slovech vždycky ztratí, ale má to ráda. Jednou jsem jí napsal, ať přijede na slam do Veselí a ona přijela. Nějaká holka mě pak oslovila a lichotila mi a já jsem se s ní ochotně zakecal a přitom viděl, jak mě ona bezradně sleduje zpovzdálí a neví, kam se vrtnout. V tu chvíli jsem se pro ni nerozhodl. Rozhodl jsem se pro náhodu. Časem jsem poznal, že rozhodnout se pro náhodu je oxymóron.

Víš to? To o těch hvězdách? To, co právě teď vidíme na obloze, neexistuje. Například z druhé nejbližší dorazí světlo k nám za víc jak čtyři roky. To znamená, že některé z nich mohly zkolabovat v černé díry a v tuto chvíli žádné světlo nevyzařují.

To je něco jako lidi… Člověk si zajišťuje nesmrtelnost, touží po statusu, který by mohl být pojmenován výrazem „stálice“. Ten se používal pro označení hvězd dříve. Implikuje stálost, problémem však je, že za několik miliard let zanikneme podobně jako ta žhavá tělesa. Zcela. Takže ona „nesmrtelnost“ ve vzpomínkách blízkých nebo naše tvář otisknutá v kulturním dědictví, silný příběh, kult, Karel, mýtus, výživa smyslu budou pryč. Už jsme dávno mrtví, ale světlo září dál. To je fajn. Kouříme na bálkóně v kopcích Prahy a můj přítel připodobňuje hlemýždí život tomu lidskému, v kontextu vesmíru mají podobnou relevanci. Tak ubal další. Vyluč škodlivé látky, vyzvracej depresi, už jsme tu nějakou dobu v novém roce a pachuť ze silvestra pořád neodeznívá. Ale necháme si narůst kníry a zbytek fejkového šampaňského vylijeme do záchodu spolu s prášky na spaní.

Vyprahlost „kulturního člověka“
Věřili byste, že takové komerční představení ve Studiu dva, kde se moje babička smála, až se za břicho popadala, může být na podobné úrovni jako nepovedená travesty show v průměrném pražském gay klubu? Obě místa jsou narvaná návštěvníky, jen v prvním případě se můžete považovat za „kulturního člověka“, pumpovat si status. Můj báječný rozvod si ve třetí dekádě 21. století získává divácké výbuchy smíchu na základě laciné karikatury cizího přízvuku. Vtip se opakuje v obměněné variantě hned několikrát – v souvislosti se ženou s asijským příjmením, poté německým, samozřejmě také ukrajinským/ruským křestním jménem (jak jinak než v roli uklízečky), a „teplého“ vyjadřování kamaráda hlavní postavy se všemi potřebnými zdrobnělinami. Hahaha. Vyprávím o tomhle prozření, že sociální bubliny jsou hodně něco (s algoritmem rekonstrující Jolandu řečeno), a odpovědí je mi otázka: „Je tahle travesty show aspoň horší než to představení?“ Odpovídám záporně a objednávám si teplé negroni v plastové koktejlové „skleničce“, přičemž se snažím pochopit důvod mělké improvizace založené na vulgárních výrazech a vyptávání se diváků, odkud jsou. Nalepeni na gay videu hodnotíme jeho kvalitu z několika perspektiv a koupeme se v bezvadné lacinosti hlemýždí všednosti. Moje přerostlé ego se v ní krásně rozpustí. Je hezké se kritikou jiných dotknout svého tonoucího sebevědomí, doufat v podání ruky a ve skutečnosti vědět, že to zůstane u pohlazení. Hejtem samotným se dopouštet toho, co je druhým vyčítáno. Roztomilá symetrie. Neříká se tomu pokrytectví?

Mere exposure effect, anebo taky ne
Trapový track se mi dostává pod kůži každou sobotu, kdy jsem sama doma, nemám nikoho. A nebudu mít. Máš se? Jo. Pořád dokola, celý večer tu stejnou píseň bez hlubšího významu, drogy a peníze, a já obdivuju špatně snesitelnou lehkost, s jakou se dá umírat. Hloubku si člověk najde. Musíme si ale hudební piece pustit několikrát, aby se napojil na naše emoce, které při každém dalším poslechu již budeme s libostí reflektovat. Hudební legendy na konzertech hrají ty nejznámější písničky, jsou totiž nejžádanější. Potvrzení očekávání, nic nového, způsob jak se pohroužit do slevy na ceně, za kterou se dáme s úsměvem koupit. Mere exposure effect. Proto se sobě líbíme víc v zrcadle než na fotkách. V zrcadle se pozorujeme častěji, minimálně při čištění zubů dvakrát denně. Když si uděláme selfíčko, nelíbí se nám rozložení obličeje, protože je opačné než v zrcadlovém odraze, a tak musíme přistoupit k rozmanitým duckfa­ceovým technikám. Říkali to na YouTube.

Někde může mít ale opakované vystavení se určitému fenoménu opačný efekt. Přehlceni politickou korektností? Pak se vyhýbejte všem problémům světa, protože vy se přece chováte správně a nebudete nic řešit. Konec. Tečka. Výstava Not Without Joy v Galerii Rudolfinum nepovrchově tematizuje rasismus. Její součástí je katalog s texty důsledně snímajícími vrstvy zkratkovitých významů, které na pojmu „rasismus“ ulpěly. Referuju o tom blízkému příteli, odpověď je nasnadě. Nepůjde tam, protože lidi různých barev pleti respektuje. Tím mi pochopitelně narušil můj předpoklad, že výstava není cílena především na rasistické publikum. Ať už jste politickou korektností unaveni sebevíc, doporučuju ji navštívit. Možná právě pro to vyčerpání načerpat svou mysl novými obsahy.

Ždímat koncepty do neexistujícího dna
Je krásné být simulakrem. Když neseženeš krevety v Albertu, budou v Makru. Kvalitní jako majonéza z podestýlkového chovu kuřat. Jako bio tráva. Co je původní stav mysli? Jestli ten dětský, neovlivněný společenskými roubíky a korzety, tak mi to ještě podej. Odpor vůči všemu komerčnímu je taky něco umělého, opozice. Jako bychom neznali Hegelovu dialektiku. Dialektiku kohokoliv. Stále ale můžeme mít ideály, ždímat koncepty do neexistujícího dna. Přicházet na to, co je láska, pravda, život nebo bytí. Tady se opravdu jedná o ryzí touhu po podstatě. Není to jako žízeň po úniku, citech nebo životním naplnění. Vlastně se zdá, že v tomto případě se nejedná o nic sobeckého. Můžeme si jen vybrat, zda jsme v postoji zainteresovaném v životě podle Heideggera, nebo naopak podle Husserla. Já se kloním k tomu pojetí, podle nějž se k životu, smyslu a bytí vztahujeme jako bytosti, kterým na těchto konstantách neústupně záleží, které jsou v nich involvovány a s ryzí niterností na nich lpějí. V každém případě se jedná o pohon, naprosto bezprecedentní, něco přirozeného, bezprostředního, prostě v tom pokračovat, prostě to dělat.

Není to track v loopu, jde o původnost. Nemusíme filtrovat, vůle je čistá sama o sobě. Není to jednotlivý příděl, je to soustavnost. Kontinuum je rozloha, jak píše Jan Patočka v dopise Václavu Richterovi: „Ale co je pohyb? Změna místa v prostoru, změna argumentů ve schématu.“ To by šlo zarapovat do trapových hajtek. A znělo by to cool. Jenomže o to nejde, jde o věcnost, se kterou je třeba k prostoru a času přistupovat. Pokud tu smyčku vypneš, otevírá se ticho jako naprosto nová dimenze. Po týdnu, co v té písničce spíš a doprovází každý tvůj krok, je ticho luxusem. V pozadí není ani jeden hlas, co ti určuje rytmus těla, ovlivnuje, jak se vlníš do rytmu, nemusíš analyzovat, stačí to cítit. Se vcítit. Ponořit se a pak ticho, možnost předplatného pro otroka sociálních sítí. Vzala jsem si hořký sirup proti bolesti hladkého svalstva, to je to, které neovládneš pouhou intencí. Voda, kterou jsem ho zapíjela, byla tak sladká. Co když milovníci chilli papriček prostě jen zbožňují ten okamžik, kdy ta bolestná palčivost skončí? Líbilo by se mi, kdyby tomu tak bylo. Abstinence proto, abys pak cítil opilost. Ach tak, to je přínos únorového půstu. Konečně pocítíš chutě. Tak zůstaň clean a clear od zábavy pro buržoazii, která přináší pocit významnosti. Yzomandias říká, že život má placený úseky, já říkám, že karma je zdarma. A nemyslíme to vážně. K čemu ale to všechno, pokud jsme ve skutečnosti něco jako šneci?

V únorovém vydání Artiklu se věnujeme tématu Velkorysost. Jestli se tento pojem stal už jen přídavným jménem nebo jeho obsah následuje i jednání, je hodné k zamyšlení. Izraelský spisovatel Amos Oz ji rozhodně nepropojuje s láskou, naproti tomu Ronald Reagan, americký prezident, spolu s doporučením žít jednoduše, ale milovat velkoryse, si tímto obratem získal četnou pozornost. Izraelský král Šalamoun rovně za velkorysost sliboval velkorysost a George Orwell drsně konstatoval, že velkorysost je nesnášena stejně jako mrzkost, vděčnost je nenáviděna stejně jako nevděčnost a to v důsledku právě nesmírné přecitlivělosti z následků bezpečného a civilizovaného života. Velkorysost je slovem opojným, činy jsou mu ale častokrát vzdálenější. Rozhodně tento pojem umí zaujmout, svést na svou stranu a charakteru svého posluchače vykouzlit lepší auru. Opojit ostatní velikostí. Velkorysost se ze slovníku nevytratila, je ale stále přítomna i v činech? Možná už v knize Tři kamarádi odpověděl Erich Maria Remarque: „Pokud jde o úmysl, je člověk vždycky velkorysý. Ale má-li jej uskutečnit, je to jiné. V tom tkví jeho kouzlo“. A jestli Remarque mluvil o kouzlu velkorysosti nebo člověka a jeho nevyzpytatelnosti, nechme klidně otevřené.