Hudba spojuje. Spájí lidská srdce, přátele i národy. Divadlo má podobnou moc. Na rozdíl od divadla je však hudba mnohem osobnější. Působí čistě emočně, nenechává se korigovat rozumem tak jako divácký zážitek. Spojením obojího vzniká v režii Sáry Arnsteinové a kolektivu žen zážitek, který překračuje rámce obojího. Využívá totiž výsady obou médií – bezprostřední emocionality hudby a (v nejširším smyslu) politického potenciálu divadla.

Soubor Ufftenživot je výkladní skříní trendů současného nezávislého divadla. Personálně polo-propustný kolektiv stojí pevně na grantových příspěvcích (sic), koncentruje se okolo jádrového uskupení herců, kteří se v inscenacích souborů stali režiséry, a tvoří samostatné projekty pod hlavičkou jedné značky. A na počátku jejich příběhu stojí slovo, respektive téma a prožitek.

Výjimečná komunikace s diváky, za niž byla tvorba souboru oficiálně oceněna nominací na Českou divadelní DNA (2020), stojí opět na sdílení původní sebezkušenosti, tentokrát v debutu spoluzakladatelky souboru Sáry Arnstein This Is Not a Lovesong. Sebezkušenost, kterou představení nabízí spoluprožít aspiruje na zážitek neomezené svobody v projevu vlastních emocí a dynamik, které jsme sami sobě odebrali, abychom se zachránili před vším, co společnost zaklela ve slově bezprostřednost. Zkušenost těch, kterými jsme se kdysi neostýchali být – nejlepšími přáteli vlastních těl. Představení začíná a končí jako epos o ženách, které tváří v tvář tisícihlavé příšeře konvencí, tabu a předsudků tančí a zpívají o lásce se vší trapností a erotičností. Trapnost celebrit je neodpustitelná; jejich erotičnost je odsuzovaná stejně tak, jako je předmětem našich nejdivočejších tužeb, které úzkostlivě držíme pod zámkem. Tak jako jsme stvořili bohyni Pandoru, stvořili jsme ikony, které odrážejí naše největší vášně, za něž je stejně tak nenávidíme, jako je pro ně milujeme. Často nedokážeme odpustit, když někdo nakládá s vlastním tělem svobodně a usvědčujeme ho z nemravnosti. Ve skutečnosti se bojíme, že v nás ten druhý probudí vášně, které jsme si odvykli vystavovat na odiv. Hudba však dodnes strhává šaty i škrabošku z každého. A zvláště ta milostná.

Tělo, prostor politický
Během představení zjišťuji, kolik milostných písní mi během života uvízlo v paměti. Stejně jako třem herečkám – byť třeba jen útržky. Ale melodie ve mně nezmizela a především nepřestala působit svou mocí. A tak se po pár okamžicích v diváckém křesle mé tělo začne pohupovat ze strany na stranu. Teprve po děkovačce přichází v tomto, doslova pohnutém, transu k sobě. Scéna je tanečním studiem popových hvězd, kterými se tři herečky skutečně stávají. Jejich taneční i pěvecké výkony jsou výjimečné, a to i s ohledem na jejich nepřetržité tempo. Tak jako celebrity, zprostředkovávají nám estetický zážitek, který se dotýká nejdychtivějších receptorů volajících po laciné estetice (potud bezkonkurenční výběr kostýmů scénografky a kostymérky Natálie Rajnišové), erotice a hysterii. Za primitivním úspěchem uspokojivých obrazů vnímáme i jejich hluboký rozměr, který překračuje rámce osobní nostalgie. Otevírá osobní i nadosobní příběhy, které jsou navázány na nejcitlivější struny společnosti – témata jako je sexualizované ženské tělo, svoboda nakládání s vlastním tělem a smiřování se s ním, ikonografie krásy atd. Nekončící, tancem doprovázený zpěv připomíná závod o život, lidský jukebox, který zpívá, aby nezapomněl, aby se prozpíval k tomu, že je člověkem. Milujícím, cítícím a svobodným. Předvádění se, skrývání se před vlastním tancem, skrývání vlastního těla jsou opakující se motivy upomínající nás na spíše tušený, nicméně v pozadí rozhodně přítomný tlak, který nutí herečky pohybovat se na hybridní a stále hůře ospravedlnitelné společenské hranici mezi vnitřním a vnějším. „My se snažíme být hlavně politický,“ je tedy tvrzení ironické jen zpola a poukazující v meta-významu právě na svou ironičnost. Mladou hezkou herečku v poloprůhledné extravagantní halence s barevnými stíny sahajícími téměř k čelu přece nemůžeme brát vážně.

Pro jednou v míru
Tuto břitkou sebevědomou syntézu aspektů, jimž čelí člověk pod diktátem svého vzhledu, a jež tento diktát současně vede sám proti sobě, však místy ohrožuje docela nenápadný, přesto podle mě velmi signifikantní prvek. Jsou jím občasné citáty z děl významných mužů, ať už jde o pop star či Darwina. Není jisté, nakolik je citát ilustrací významné role milostné písně v dějinách civilizace a nakolik významné role mužských ikon v těchto dějinách. V obou případech působily citáty v představení jako obligatorní klišé, která trochu podrážela jinak suverénní a nenucenou polemiku se staletími prověřenými společenskými normami. Pokud měly být snahou vyvést diváka z veskrze subjektivistického prostředí k nějakým obecnějším tvrzením, která by ospravedlnila volbu žánrové písně jako specifického média, které může o dějinách lásky a příběhu těla podat přesvědčivou výpověď, pak byly dokonce zbytečné. Naopak je škoda, že nebyl odhalen původ závěrečné milostné písně, která svou bizarností dalece předčila všechny dosud zpívané, a přitom měla zcela jedinečný příběh. Jednalo se totiž o první dochovaný text milostné písně, který by volbou výrazů mohl konkurovat leckterému rapperskému songu. Rapperská milostná píseň se ostatně ukázala jako žánr, který možná působí autentičtěji než některé popové hity. Agresivita je buď jen hrubým pláštěm nejvíce krvácejícího srdce, nebo se ještě lépe ukazuje jako součást přirozenosti lásky jako takové.

Představení samo není agresivní, nevytváří tlak. Je ale konfrontační a touto konfrontací naráží na problémy, které vznikají tam, kde se tělo stává politickým a kdy jsou jeho svobody umenšovány. Tyto společenské tlaky nejsou v představení explicitně přítomné; zaznívají ze své nepřítomnosti, ze svých náznaků. Kdo se tedy těmto tématům chce bránit, dovede se jim ubránit snadno, a přitom nepřestane být jako divák okouzlen neobyčejným formátem, který osciluje mezi rafinovanou módní přehlídkou, popovým koncertem a mladistvým večírkem. Více než cokoli je toto představení totiž oslavou života a zázraku hudby, která dokáže vládnout lidským emocím i tělu a pro jednou je spájet v harmonický celek. Replika „je to dobrý, sejít se spolu,“ tedy nemluví jen za herce, herečky, diváky a divačky, ale také za dva často znesvářené tábory v každém z nás.

This is not a lovesong
Vzlet (Holandská 1, Praha 10)
premiéra 28. 6. 2021
Venuše ve Švehlovce (Slavíkova 1499, Praha 3) nejbližší repríza ne 19. 12. 20:00

Představení „Neobitchejné/í“ o hledání té nejneobyčejnější bitch mezi Vogue tanečníky je vzácným a tolik potřebným ostrůvkem v moři xenofobie, které nás dnes a denně obklopuje. Protagonisté se s tím nemazlí stejně, jako se život nemazlí s nimi; ten boj jim dodává odvahu. A překonávat všechny malé i velké strachy je tolik potřeba!

Vogue není jen prostý taneční styl – je to styl života. Patří k němu (pře)exponovaná extravagance, výrazné líčení, flitry, peří, barvy, lesk a třpyt. Zdůrazňuje sexualitu, ať už tu, která je tanečníkovi přisouzená fyziognomickými znaky, nebo tu druhou (či nějakou ještě úplně jinou), kýženou. Příslušníci hnutí Vogue se ale ze svých kostýmů nemusí nutně vysvléct, jakmile dozní aplaus; neberou na sebe jen jakousi roli, dobrou jen pro catwalk, naopak spíše na molu předvádějí sebe samotné v té podobě, která je jim nejvlastnější a nejpřirozenější.

Tak alespoň o stylu Vogue mluví na modelových případech čtyř členů tohoto hnutí představení „Neobitchejné/í“, které vzniklo pod taktovkou tanečnice Lucie Molčányiové a herečky a režisérky Elišky Soukupové v koprodukci Venuše ve Švehlovce. Osobní a umělecké profily čtyř „podivínů“ jsou zarámovány natáčením televizní soutěžní přehlídky. Je to dobré spojení tance na jedné a divadla na druhé straně – s neuvěřitelně energickými (a pro člověka, jenž se s Vogue jako stylem setkal poprvé v životě, vpravdě originálními) tanečními vystoupeními. Ty se prolínají se vstupy dvou televizních moderátorů, jež představují cynickou kritiku fungování současné zábavní televize.

Umění vymezit se citlivě, ale radikálně
Kdyby ale zůstalo jen u přehlídky tanečních výkonů doprovozené hustokrutopřísným komentářem jakéhosi společenského nešvaru, bylo by to málo. Inscenace „Neobitchejné/í“ je ale něčím víc: především příběhem o životní odvaze, o urputné touze a snaze vymanit se ze škatulek jakýmkoliv způsobem, třeba i tím nejradikálnějším – totiž tak, že do sebe všechny ty nálepky absorbujeme, z každé si vyrveme kousek, a tak je zbavíme možnosti sebedefinování a vyhranění se i příležitosti k jakýmkoliv antagonismům. Představení ukazuje, že nejlepší způsob, jak vzdorovat posměchu a xenofobii (ve smyslu strachu z cizího), je uvědomit si zdroj své „jinakosti“, pevně ho uchopit, umocnit a vystavit zřetelně na odiv. Namísto potlačovaného podivínství je tu najednou podivínství uvědomované a exhibované, které kolem sebe staví hradbu proti útokům z pevných zdí sebevědomí.

Další velkou devízou inscenace „Neobitchejné/í“ je, že (až na drobnou zmínku v závěru představení) explicitně netematizuje transgender, queer, homosexualitu. Jakkoliv námět představení přímo svádí k exploataci těchto motivů a jistě by to byla hluboká studnice vtipů, jimž by se publikum od srdce zasmálo, pro Vogue komunitu toto není téma. Respektive možná právě naopak – je to téma tak hluboko zakořeněné a tak implicitní ve všem, co její příslušníci dělají, že není třeba ho vůbec vyslovit. Takových výsměchů, namířených proti něčemu cizímu, nepochopenému a možná i zvnějšku nepochopitelnému, máme kolem sebe stále dost; je skvělé a osvěžující, když se někdo rozhodne namísto stavění plotů a zdí zase jednou smiřovat a nabízet vysvětlení, které nám může pomoci překonat strach z jiného. Od režisérky a zároveň jediné herečky-netanečnice na scéně Elišky Soukupové bylo to, že si ke spolupráci vybrala výhradně lidi z Vogue komunity, dobře promyšleným tahem.

Venuše a její pozitivní vlny
Venuše ve Švehlovce je výborně vybrané místo nejen pro svůj vzhled a prostorové dispozice. Vogue tanečníci se vším svým pozlátkem by se možná mnohem více hodili třeba do velkého sálu Lucerny – Venuše má ale obrovskou výhodu i v lidech, kteří zde pravidelně sedávají v publiku. „Neobitchejné/í“ u nich přes svou kontroverzi dochází obrovského pochopení a závěrečnou pointu v podání moderátorské dvojice diváci svou reakcí vystřelili až ke hvězdám.

Ať už si myslíte, že jste tolerantní až na půdu a strach z cizího Vámi rozhodně necloumá, nebo o sobě víte, že máte při setkání s někým velice neobvyklým husí kůži a podvědomou touhu utéct, aby vás náhodou někdo neviděl ve společnosti tohohle podivína, vydejte se do Venuše. Budete svědky silných příběhů, dobrého divadla a navíc v prostředí, v němž vás rozhodně nikdo soudit nebude. ∞


Neobitchejné/í
Venuše ve Švehlovce (Slavíkova 22, Praha 3)
premiéra 11. 3. • nejbližší repríza st 3. 5. 20:00 • 250 / 200 Kč

Depresivní děti jsou spíš děti štěstěny, jak se zdá. Podařilo se jim totiž zpřístupnit jeden z největších architektonických skvostů Žižkova. Všechno začalo hledáním prostoru pro představení Loni v Marienbadu.

Charismatický prostor kulturního centra Venuše ve Švehlovce zaštiťuje nezisková organizace Zákulisí. Pod její hlavičkou účinkují od října tři soubory: Depresivní děti touží po penězích, Chemické divadlo a 11:55. V Zákulisí pracuje jako produkční Anežka Večeřová. Jako studentka práv ví, že nemusí říct úplně všechno. V roušce tajemství tak zůstává výše pronájmu, budoucí dramaturgická koncepce i vztahy souborů mezi sebou.

Vzpomenete si na den, kdy jste poprvé vešla do prostoru Venuše ve Švehlovce?
Velmi dobře, bylo to loni v zimě. První, co mě na sálu ohromilo, byla jeho výrazná architektura a dekorativní prvky ve stylu pozdního mezinárodního art deco. Genius loci je ve Venuši velmi silný i díky faktu, že prostor zůstal po nějakou dobu uzavřen. Skutečnou hodnotu jsem si blíže uvědomila až o několik měsíců později, v září 2014 s historikem architektury Zdeňkem Lukešem, který i díky našemu obnovenému zájmu publikoval několik článků na téma architektury Švehlovy koleje. Pomohl mi rozkrýt jeho historickou a architektonickou hodnotu, kontext vzniku prvorepublikové budovy a důvod vynikajícího zachování sálu.

Zažíváte tam flashback, propojení s dobou dávno minulou?
Od pana Lukeše jsme se mimo jiné dozvěděli, že za první republiky v sále působilo studentské divadlo, dá se tedy říci, že na tradici divadla ve Švehlovce navazujeme s více než osmdesátiletým odstupem. Nové inscenace rezidenčních divadelních souborů nějakým způsobem s prostorem cíleně pracují. Poprvé ve Švehlovce hrály Depresivní děti touží po penězích představení Loni v Marienbadu, Made in Czechoslovakia. Loni v Marienbadu mělo premiéru v Mariánských Lázních v poloopuštěném hotelu Panorama – architektonicky velmi výrazném prostoru se silnou atmosférou. Najít prostor, který by se pro uvádění obnovené pražské premiéry hodil, bylo tedy pochopitelně náročné – a prostor Venuše je v tomto směru skutečně jedinečný.

Pestrost a podivnost

Myšlenkou Venuše ve Švehlovce je nabídnout prostor začínajícím, třeba studentským a nezávislým projektům. Jak vypadá v reálu provoz divadla?
Uvědomujeme si, že pro soubory pohybující se na alternativní scéně je často obtížné sehnat a dojednat vhodný prostor pro jejich působení, a chceme tedy, aby v tomto ohledu Venuše působila jako otevřená platforma. V současnosti zde působí tři domácí divadla: Chemické divadlo, 11:55 a Depresivní děti touží po penězích.

Chemické divadlo pod uměleckým vedením Vojtěcha Bárty přináší do Venuše poetické divadlo i kabaretní formy (např. Poezie starých Aztéků nebo série kabaretů Chemická Venuše). 11:55 je nový soubor, který vznikl z ročníku absolventů KALD DAMU a do Venuše si přenesl část repertoáru z Disku (Regulace intimity a Hodní chlapci). Depresivní děti přináší jak divoké autorské adaptace klasických textů, tak projekty, které překračují divadelní formát (120 dnů Sodomy, série vysílání Rádia Bolehlav).

Někdy říkáme, že jsou tady doma tři divná divadla, a ta pestrost a podivnost každého z nich nás moc baví.

Jak fungujete finančně, platíte pronájem?
Sál máme v dlouhodobé rezidenci od Kolejí a menz UK. Každý ze souborů dává příspěvek na provoz. Máme podané žádosti o grant a čekáme, jak dopadnou. V řeči kulturního managementu se tomu říká vícezdrojové financování a o to se snažíme jako diví. Zatím máme dobrou zkušenost s místní radnicí, díky její podpoře jsme se mohli zapojit do Dnů žižkovského kulturního dědictví a představit se místním obyvatelům a veřejnosti.

Bez peněz samozřejmě kulturní centrum provozovat nelze, ale nejde to ani bez jiných ingrediencí – bez nadšení, energie, podpory lidí kolem. To jsou pro nás stejně důležité elementy.

Bylo nutné sál rekonstruovat? Jaké změny nebo úpravy jste zajistili?
Jak jsme zmínili dříve, sál byl po mnoho let pro veřejnost zavřený. Ale to je paradoxně i jeho výhoda. Historik Lukeš řekl, že je skoro zázrak, že se sál zachoval v původním stavu a s takovým velkým množstvím původních architektonických detailů, které jinde v Praze zmizely. Před říjnovým otevřením jsme zorganizovali s podporou Nadace Vodafone dvě víkendové revitalizační brigády, kdy jsme opravdu hodně uklízeli a připravovali sál i zázemí na ostrý divadelní provoz.

Setkali jste se s obtížemi? Jaký byl přístup památkářů například?
Zatím to musíme zaklepat: setkáváme se spíš s podporou a sympatiemi. Sál je stejně jako celá budova chráněnou kulturní památkou, a to zvenku i zevnitř, takže to určitá omezení přináší. Ale my jsme nadšeni tou architekturou a vzhledem, takže si užíváme, jak vypadá ten sál nyní. Neplánujeme žádné stavební změny. Na Venuši je znát určitá omšelost a patina, ale právě to posiluje tu jedinečnou atmosféru. S tím pracuje i řada projektů, které se tu prezentují.

Protože Venuše sídlí ve vnitrobloku, bojíme se, abychom nerušili sousedy. Po desáté večer jsme tedy tiše jako myšky.

Venuše je otevřená platforma

Úspěšně běží první sezóna, rýsují se další spolupráce?
Řada projektů je již rozjednána, ale další se objevují a určitě ještě objeví. Domácí soubory mají připravené premiéry a každý z nich přinese na repertoár nové představení.

Síla Venuše spočívá v její různorodosti, kdy se tu setkávají projekty napříč divadelními žánry. Měli jsme zde taneční představení, autorské projekty, loutkové divadlo z Litvy, ale i přednášky a improvizační večery. Chystají se projekce, projekty z oblasti výtvarného umění…

Takže kdokoli externí má možnost dostat termín ve Švehlovce?
Pokud máme pocit, že projekt má ve Venuši smysl, snažíme se dohodnout. Jsme přístupní i jednorázovým vystoupením. Zájemci se zkontaktují s produkčním týmem, pošlou popis představení, zda zapadá do dramaturgického konceptu, prostor si prohlédnou, domluví se technická náročnost, termíny a prodej lístků. Některé subjekty se již nyní do Venuše vrací opakovaně, což nás samozřejmě těší.

Kde vidíte Venuši za pět let?
Rádi bychom navázali mezinárodní spolupráce, stali se pevnou součástí kulturního dění v Praze i republice, rádi bychom pomáhali nezávislé kultuře a její prezentaci. Vidím Venuši jako místo etablované v alternativní kulturní sféře, které plně využívá svůj potenciál a kde představení, ať už jakéhokoli žánru, dokáží diváka nějakým způsobem obohatit.

Vedle těchto vznešených cílů máme i pár prozaičtějších: opravit toalety, zřídit alespoň jednu sprchu pro umělce, vyměnit lino v zákulisí… Někdy taky sním o tom, že bychom měli najatou uklízečku, zatím je úklid na nás.

Anežko, proč se věnujete právě divadlu?
Každá pozitivní zpětná vazba je pro mě, ale hlavně pro celý produkční tým obrovskou motivací – když se k nám lidé vrací opakovaně, když vidíme, že naše úsilí lidi nějakým způsobem zasáhne a třeba i motivuje k vlastním projektům, které nějakým způsobem formují podobu alternativní divadelní scény. Mám z Venuše několik velmi silných zážitků, kdy jsem mluvila s lidmi, co se do sálu vrátili díky nám třeba i po 40, 50 letech, vypravovali nám svoje zážitky a byli rádi, že prostor znovu žije, to bylo úžasné. Kromě divadla se podílím i na přípravě dalších akcí, např. již třetího ročníku festivalu elektronické hudby Elekce.

Pokud by se někdo chtěl zapojit jako dobrovolník…
Prostor Venuše organizuje dobrovolnický tým, který pro chod prostoru představuje důležitou podporu. Každý, kdo by měl chuť a zájem se do něj zapojit, se může ozvat na venuse.ve.svehlovce@gmail.com, budeme moc rádi, když touto cestou získáme další osadníky naší planety Venuše. ∞