Nedávno se pražští občané mohli těšit z otevření zbrusu nového obchodního centra, hned vedle ikonické budovy obchodního domu Máj. Nad novými paláci konzumu se Češi již do jisté míry pohrdavě tvářit naučili, problematika polyfunkčního centra Quadrio ale sahá mnohem hlouběji, než by se zdálo.

Názory na obchodní centrum Quadrio se různí. Kritika se strefuje především do funkční náplně a převládající komerční části. Mnohem méně se ale už odvažuje hodnotit samotnou stavbu, její hmotové uspořádání a její městotvornou schopnost a snahu nějak reagovat na okolí. Pokud chceme začít správně uvažovat nad kritikou této stavby, považuji za nutné se podívat alespoň na blízkou minulost vývoje bloku, který tvoří společně s Májem, a jeho vztah k veřejnému prostoru.

Období koňských povozů
Naše sledování začíná v 19. století, kdy ulicemi ještě jezdily místo aut koňské povozy. Národní třída se ještě jmenovala Ferdinandova a ústila do Ovocné ulice, která směřovala k patě Václavského náměstí. Tramvajové linky vedly právě tudy, z Václavského náměstí přímo k Národnímu divadlu. Místo, kde v budoucnu vyroste Máj a následně Quadrio, je zatím poklidně zastavěné klasickou blokovou zástavbou činžovních domů, jak je známe třeba z Vinohrad. Bloky tvoří pevnou strukturu a mají svůj vnitřní život. Ulice a náměstí jsou jasně vymezené fasádami domů. Solitérní přístup se zatím povoluje spíše velmi výjimečným stavbám typu divadel apod. Poté, co se tramvajová síť rozšířila do dnešní Spálené ulice, získala rohová parcela na lukrativnosti, která začala určovat její směřování.

V první polovině 20. století se blízké okolí začalo rapidně proměňovat a v městské struktuře se začaly objevovat modernistické městské paláce, s komerční, ale i kulturní funkcí, které symbolizovaly především nástup nové éry, ale i změnu společenského života. Roh Národní třídy a Spálené ulice nemohl dlouho odolávat tomuto trendu a roku 1938 zde došlo ke zbourání Šlikovského paláce, který byl ještě postaven v historizujícím slohu 19. století. Nová proluka si jasně říkala o zaplnění novou ikonou současné architektury. Autoři Miroslav Masák, Johny Eisler a Martin Rajniš přišli se stylem high-tech, který byl v té době v rozkvětu. Nová budova zásluhou neotřelé stylizace měla, má i bude mít své příznivce i odpůrce. Nutno však podotknout, že stavba si díky velkému prosklení a novým technologiím mohla dovolit výraz hustého monobloku, který se tak trochu vmáčkl mezi své sousedy. Snad díky rohové charakteristice – autoři sledovali uliční čáru – tak dům vytváří stabilní a dobře uchopitelné nároží. Netrvalo dlouho a zbytek historického bloku musel ustoupit stanici metra B Národní třída. Vestibul stanice byl typickým projevem éry 80. let nejen ve své architektonické podobě, ale i co se týče ztvárnění veřejného prostranství v okolí. Přízemní stavba se jakž takž vypořádala se vztahem jak ke Spálené ulici, tak i k obchodnímu domu Máj, se kterým se propojila pasáží. Naprosto však nezvládla svoje záda do Charvátovy a Vladislavovy ulice. Zde bylo vytvořeno drobné náměstí se stromy a místem k odpočinku. Tento prostor však nejspíš nikdy nebude vhodně fungujícím náměstím, nejen kvůli komplikované geometrii ulic, ale i vinou okolního hmotového uspořádání, které prostor zvláštně disharmonicky rozbíjí. Je naprosto jasné, že zde již nemohla vzniknout čitelná uliční fronta domů, která by vytvořila ulici jako původní blok.

Nesnadnost řešení tohoto místa naznačují nejen proměnlivé charaktery v propagačních vizualizacích k projektu, ale i výsledný stav. Socha předního českého „pornoumělce“ Davida Černého je pouze velmi drahý manévr, jak odlákat pozornost od faktu, že místo je komplikované a nepodařilo se ho adekvátně vyřešit jako dobře fungující veřejný prostor. Tomu nasvědčují i válcové výfuky z metra nebo absence laviček. Někdo by mohl namítnout, že lidé se zde zdržují a děti se honí kolem točící se hlavy Franze Kafky, a tím tedy prostor funguje. Ale sami si přiznejme, co bychom rádi od veřejného prostoru dostali a jestli to je právě zhmotněno v této okázalé umělecké formě. V éře osmdesátkového vestibulu metra byla na náměstíčku také umístěna umělecká instalace ve formě fontány od Pavla Trnky a Zbyňka Kabelíka. Ta však byla svými proporcemi poněkud skromnější a veřejný prostor spíše doplňovala. Hlava Franze Kafky prostory u obchodního centra naprosto ovládla tvrdou hrou kovu a lesku. A tak veřejné prostranství kolem Quadria není jen přehlídkou toho, jak zamaskovat nevydařenou urbanistickou situaci, ale je to i lekce pro nás, abychom si začali více sami všímat našeho společného prostoru a jeho kvalit. Důležité je si uvědomit, že výsledná varianta tohoto místa není jen věcí návrhu a přístupu architektů, ale zároveň parcela nese jisté historické danosti, které se budou projevovat evidentně v každé éře a snaze o řešení této lokality. Proto je třeba, u každé nové vrstvy města, která někde vznikne, snažit se pochopit nejen zásah samotný, ale i kontext a historii. Architektura nemá pouze jedno absolutní řešení – je to spíše forma diskuze, která ovšem musí být řádně podložená. ∞

Veřejný prostor je prázdnem, vlastně prakticky ničím. Ale zároveň je to takové prázdno, které je těhotné vším a z něhož – z ničeho nic – se může ledasco vynořit. Ve starověké Číně pro to měli pojem Tao.

Představte si text bez mezer na stránce bez okrajů, kde slova na sebe plynule navazují a odlišit je můžete jen velikostí písma, barvou nebo fontem. Představte si nepřerušenou řeč, v níž chybí nejen pauzy k nadechnutí, ale i mezery, kde do projevu může vstoupit někdo druhý. A konečně, představte si město bez ulic a náměstí, kde domy jsou na sebe tak nalepeny, že prakticky jedinými okny do místností jsou dveře, obvykle umístěné ve stropě. Takto by vypadala společnost bez veřejného prostoru. A takto, překvapivě, vypadá i nejstarší město, které dosud archeologové vykopali – Çatal Hüyük [čatal höjuk].

Vztah mezi společností a veřejným prostorem lze nahlížet jako vztah měst a veřejných prostranství. Jsou to dvě odlišné, leč vzájemně propletené a vzájemně se ovlivňující roviny. Společnost je vytvářena rovinou komunikace, město je vystavěno z materiální roviny zemského povrchu. Do společnosti jsme zapojeni skrze naši psychiku, ve městě se pohybujeme jakožto těla.

Veřejný prostor je prostorem, kde se společnost „děje“, kde se otevírá cizím věcem, lidem i myšlenkám a kde se ve svobodné interakci rozhoduje o její vlastní budoucí podobě. Veřejný prostor je jakýmsi vnějškem uvnitř společnosti, je jak jejím zrcadlem, tak jejím výrazem, tak onou mezerou mezi výrazem a obrazem. A právě touto mezerou může do společnosti vstoupit změna.

Diferenciace moderní společnosti
Moderní společnost je založena právě na změně – jejím iniciátorem může být kdokoli a cokoli. Právě ve veřejném prostoru dochází k artikulaci i šíření povědomí o společenských událostech a změnách. Zásadní úlohu přitom hrají komunikační média, která vybírají, co a jakým způsobem do veřejného prostoru vpustí, kdo zde může hovořit ke komu a v jakém kontextu. Protože moderní společnost je funkčně diferencovaná, což znamená, že ji tvoří jednotlivé, do značné míry oddělené, leč vzájemně na sobě závislé sociální systémy, které vždy plní určitou funkci (ekonomika je orientována na zajištění materiálních potřeb, věda na pravdu, právo na spravedlnost, politika na moc atd.), komunikační média definuje jejich orientace na vytváření obrazu společnosti. Právě tento obraz je pozadím (rámcem), díky němuž dávají jednotlivé události, které se dějí ve veřejném prostoru a které jsou jako události médii prezentovány, smysl.

Mnohost obrazů společnosti
Mnohost komunikačních médií zajišťuje, že zde není pouze jeden obraz společnosti, a tedy i to, že jednotlivé události lze interpretovat různě. Proto hovoříme o mainstreamových a alternativních médiích: protože vytvářejí většinový a menšinové obrazy společnosti. Jestliže mainstream definuje snaha vytvářet jednotný obraz společnosti a ambicí těchto médií je tedy oslovit každého, snahou alternativních médií je tento obraz narušovat, vymezovat se vůči němu, kritizovat ho nebo vytvářet obrazy jiné.

Obě funkce jsou důležité. Zatímco jednotný obraz společnosti tvoří základ porozumění, a je tedy tím, co společnost na komunikační úrovni spojuje, alternativní obrazy otevírají jiné možnosti porozumění, odlišné pohledy, a tedy i zakládají možnost změny a zároveň jsou obranou před totalitní nadvládou jediného obrazu.

Veřejná prostranství jsou tu pro všechny
Veřejná prostranství, tedy ulice, náměstí či parky, jsou tím, co propojuje jednotlivá specifická místa do funkčně provázaného celku, kterému říkáme město. Veřejná prostranství definuje to, že jsou principiálně přístupná pro každého. A právě jimi jsou obvykle vedeny i veškeré dopravní a technické systémy, které umožňují každodenní materiální fungování veškerých funkčně rozrůzněných míst. Vysoce rozrůzněná společnost totiž potřebuje velice různorodá místa: místa k bydlení, místa k setkávání, místa pro různé typy činností, místa k odpočinku i místa pro zajištění funkcí nejrůznějších technických systémů. Tak jako pro různé činnosti existují různorodé nástroje, tak jsou pro různé typy aktivit potřeba i různorodá místa, stejně jako lidé s různorodými schopnostmi.

Protože veřejná prostranství všechna tato různorodá místa propojují a krom toho zajišťují i vlastní funkce související s veřejným prostorem, a tedy i s obrazem společnosti, jsou na ně kladeny vysoké a často protichůdné požadavky. Nejsou to jen požadavky různých typů dopravy: auta, tramvaje, cyklisté a chodci, ale též požadavky na ticho, klid a odpočinek na jedné straně, stejně jako možnost pořádat kulturní a komerční akce nebo používat nejrůznější techniku, která je hlučná a obtěžující, na straně druhé. Obvykle je to otázka limitů, tedy nikoli zda na veřejné prostranství někoho nebo nějakou aktivitu vpustit, ale spíše za jakých podmínek. Proto je třeba kulturní akce i demonstrace předem ohlásit a proto by mělo mít město možnost regulovat například velikost či umístění reklam nebo požadavky na emise a hluk u vozidel, která na svá veřejná prostranství pouští.

Událost propojení
O podobě i využívání veřejných prostranství se diskutuje a rozhoduje ve veřejném prostoru. Do veřejného prostoru však vstupují události, které se odehrávají na veřejných prostranstvích. Právě skrze události tak dochází k propojení měst a společnosti. Právě událost je jednotou místa a dění, které je přikládán určitý význam a souvislost s jinými událostmi a místy. Jedině takto vznikají dějiny: jako propojení míst, událostí a jejich účastníků. ∞


autor: Pavel Holubec

Chápání veřejného prostoru se liší člověk od člověka. Zeptala jsem se několika osobností, jak to vidí a vnímají oni. Úhel pohledu zaměřuji konkrétně na pouliční kulturní dění.

Člověk by řekl, že veřejný prostor je neomezený. Stejně jako svoboda. Svoboda slova, projevu a pohybu. Chyba lávky – veřejný prostor má svoje mantinely. Ale proč si takové bariéry stavíme? Jsme totiž posedlí kontrolou. Ve jménu morálky a slušných mravů.

Veřejný prostor je docela zprofanované téma. Politici se ohání „veřejným prostorem“ před volbami, občanská sdružení pořádají přednášky a diskuze, aktivisté realizují kreativní akce a snaží se upozornit na palčivá témata. Definic je mnoho. Ale umíme odpovědět na otázku, jestli je dostatečně velký náš veřejný prostor? Kde začíná a kde končí? Co se do něj ještě vejde a co už ne? Legální umění ve veřejném prostoru se pomalu zužuje pouze na komerční zakázky. Sledujeme prostě už jen to nebo ono vítězství zájmových skupin. Ano, díky za Kafku za Quadriem, díky za sochy Maxima Velčovského v Quadriu. Pořád je to ale jen odpustek za to, že tam měl být místo Quadria park a v něm neomezený normální život k nadechnutí a k uvolnění.

Od otevřeného k zavřenému
Divadlo od svého vzniku patřilo jen a pouze do veřejného prostoru. Hrálo se všude, i na schodech do kostela. Pak pozvolna přestalo být pro všechny a začalo se odehrávat v soukromých sídlech, ještě později v budovách, sice veřejných, ale už za podmínek ne pro každého dostupných. Postupem času pouličních představení ubývalo… až jsme se dostali do fáze, kdy na hraní na ulici potřebujeme povolení. Ve veřejném prostoru pak sneseme hlavně takové akce, které slouží „veřejnému zájmu“. A jsou pod kontrolou někoho z vrchu. Festivaly, průvody, slavnosti, oslavy ještě ano. Site-specific, street art, Kontejnery možná, záleží na okolnostech. Bezdomovci, squatting, busking ne.

Jaký chceme veřejný prostor? Už Charta 77 požadovala svobodu projevu. Ale zatím jsme se k tomu dostali jen částečně (zatímco ruka trhu dostala volnost takřka absolutní). Z veřejného prostoru jsme se dostali mezi čtyři stěny. Ze čtyř stěn nás to pozvolna vytlačuje do virtuální reality. Kam vede cesta dál? Do vnitřní emigrace?


Co si první vybavíte, když se řekne „kultura na ulici“?

David Kříž, operní režisér:
Kultura v ulicích je příjemné osvěžení běžného ruchu. Mám rád hlavně pouliční hudebníky. Když slyším živou hudbu, i když jsem třeba unaven po práci, často se mi hned zvedne nálada.






Kateřina H. Hanzlíková, tanečnice:
Hudebníci, co sedávají nebo postávají na ulici, pouliční divadlo a pak samozřejmě taneční akce, co pořádáme v rámci Mezinárodního dne tance. Mám to ráda, je to vždy příjemné oživení. Do města na ulici patří kultura a rozhodně by jí mohlo být víc.




Martin Illek, autor logické hry Numerus:
Vybaví se mi jak pozitivní, tak hodně negativní věci. Z těch negativních je to přístup k buskingu ze strany měst, kdy je buď úplně zakázán, nebo významně omezen. Přičemž si málokdo z primátorů uvědomuje, že busking tvoří tresť nálady ulice a vytváří jedinečnou atmosféru. Jen s ním se můžeme aspoň trochu přiblížit velkým evropským metropolím. Převládá tu stále komunistické myšlení typu: „Přece jim nedovolíme, aby si mohli na ulici vydělat peníze. Jen ať pěkně zapadnou do systému, tihle bohémové by chtěli pořád něco narušovat…“ A to je pěkně nechutný, že smrad komunismu nevyčpěl ani po 25 letech od revoluce. Z těch pozitivních věcí je to samotná produkce umělců, která jde od vysoce artových záležitostí po hodně komerční vystoupení, ale i ty dokážou pořádně oživit ulici.

Tomáš Vtípil, hudebník:
Vzhledem k tomu, že mám docela zkušenosti s pouličním hraním, logicky si nejprve vybavím sebe sama, kterak stojím na nějaké tuzemské nebo evropské ulici a hraju. V Curychu nás jednou s Urbandem sebrali policajti, velkej zásah včetně dvou antonů proti třem buskerům. Nakonec se z toho vyvinula taková legrační historka, ve které byli za blbce muži zákona, ale v tu chvíli to pochopitelně bylo nepříjemné. Naopak co se týče vstřícnosti, myslím, že se to liší město od města i v rámci jedné země.

Martin Mejstřík, koňák, bývalý politik:
Loutkový divadlo s živáky!








Kateřina Sidonová, malířka:
Jako první se mi vybaví pouliční muzikanti, vybaví se mi fotka Vlasty Třešňáka na Karlově mostě z konce šedesátých let. Pak mimové v Heidelbergu. Pouliční umění se mi moc líbí, myslím, že je to oživení života ve městě. Zastavení v každodenním shonu. Chvíle, kdy člověk vnímá něco jiného než starosti, práci, peníze. Když jsem byla mladá, snila jsem o tom, že bych chtěla na ulici zpívat a hrát na kytaru, ale to tady tehdy nebylo možné. Tak jsem si to zkusila na ulici v Německu a vydělala jsem si asi dvacet marek. Ty jsme pak šli propít s lidmi, se kterými jsem se díky tomu mému hraní seznámila. Bylo to báječné, měla jsem pocit velké svobody. Vážím si lidí, kteří jsou takhle svobodní a stačí jim k životu málo toho materiálního.

Vojtěch Bárta, principál Chemického divadla:
Bohužel se mi v první řadě vybaví společenské předsudky a z nich plynoucí administrativní omezení, příkazy a zákazy, které berou veřejný prostor lidem a nechávají ho jen těm, kteří si ho nějakým způsobem dokážou koupit. Vybaví se mi vyhláška omezující muzikanty v centru Prahy vydaná minulým vedením magistrátu, která v pražském centru zcela nesmyslně nadržuje uniformnímu produktu kulturní globalizace – „živým sochám“ – na úkor hudebních produkcí a jiných projevů pouličního umění. Vybaví se mi, že je v řadě českých měst téměř nemožné dělat pouliční divadlo. A uvědomím si, jak jiným dojmem na mě v tomto ohledu působily třeba berlínské ulice. A nejen ulice – prostory metra, veřejné dopravní prostředky. To všechno jsou místa, ze kterých je u nás živá kultura povětšinou neprávem vytěsňována. Lidem, kteří chtějí něco dělat, je často vnucována role bezdomovců a žebráků uprostřed přísně vymezených zdí.


Pojďme ven a pokračujme ve svých svobodných představách, v rozvíjení vlastní kulturnosti a duševní svobody. Jsme nezávislí. Nechť je veřejný prostor neomezený, dostatečně velký pro všechny a pro všechno. Nechť se fantazii meze nekladou a všechna moc patří imaginaci! ∞

Část společnosti stále nevnímá street art jako plnohodnotné umění. Zásadně tomu nahrávají dva faktory. Nejednoznačnost samotného pojmu a rozcházející se představy o tom, kdo a za jakých podmínek se může ve veřejném prostoru realizovat.

Street art má příliš široké mantinely. Zahrnuje mnoho výtvarných technik a postupů, různou kvalitu zpracování a hloubku myšlenek. Často jsou tedy tímto termínem označovány projevy, které jsou spíše trapným vandalismem. A pak je zde stále vžité přesvědčení, že za uměním se má jít do galerie a nemá být publiku vnucováno. Svévolné umisťování výtvarných děl do veřejného prostoru je spoustou lidí chápáno negativně. Přitom skutečnost, že každé opěradlo lavičky a držadlo v autobuse je oblepené hloupou reklamou, příliš viditelného pobouření nevyvolává. Přesto je dnes, zejména ve světě, street art pódiem, po kterém se pohybuje řada hvězd. Uznávaní umělci, jako Blek le Rat nebo Banksy, jsou ikonami věhlasem srovnatelnými s nejzářivějšími jmény současného „legálního“ umění. V české kotlině patří mezi nejvíce profláknuté nicky Point a Cakes. Položil jsem několik otázek Janu Kalábovi, který za oběma přezdívkami stojí. Pomocí barev si vydobyl pozici jednoho z nejvýznamnějších českých umělců vstupujících do veřejného prostoru. Má za sebou desítky výstav a projektů po celém světě. Kaláb je důkazem toho, že dobré věci na ulici nekončí.

Na úvod se zeptám, proč máš dvě přezdívky? Je to tak, že jedna zastupuje dva rozměry a druhá tři?
Dá se to tak říct. Není to ale programová volba. Nějak se to tak postupem času stalo. Cakes jsou dobrá písmena pro klasické graffiti a Point zas nějak víc fungoval pro 3D písmena.

Mě vždycky nejvíc bavilo potkávat Point. Myslím, že instalaci těchto geometrických nápisů musela často provázet značná dávka akrobacie. Umístil jsi někdy Point někam a řekl sis: „Sakra, jak jsem to tam vlastně dostal“?
Je pravda, že jsem se někdy musel hodně natáhnout, abych Pointa dostal tam, kam jsem chtěl. Nepatřím ale mezi hazardéry, takže mým limitem je většinou délka žebříku. Ale s odstupem času bych do některých míst už znova lézt nechtěl.

Slyšel jsem vyjádření pár zapálených sprejerů, kteří prohlašovali, že pokreslí úplně všechno. Třeba naslouchátka vlastního dědy. Předpokládám, že jsi hlavně v začátcích své tvorby nanesl barvu leckde. Jak se dnes, jako etablovaný umělec, díváš na problematiku umisťování graffiti například na historické památky? Vybavíš si, jestli jsi někde viděl povedenou věc, ale napadlo tě: „Tak tady to někdo podělal“. Jsou ve městě místa, kam graffiti nepatří?
Z objektivního hlediska graffiti na památky a nové fasády nepatří. Ale to, jestli se tam objeví, nezáleží na mém názoru. Ta absolutní svoboda projevu v graffiti je jeho největší krása a zároveň i největší prokletí. O tom, kde se graffiti objeví, rozhoduje kdokoliv, kdo vezme do ruky sprej, a jeho momentální nálada. V tom si je rovný opilý primitiv i ostřílený veterán. Já osobně beru graffiti jako součást městské architektury a čím jsem starší, tím méně mě pobuřuje, kdo zas „zničil“ jakou zeď. Víc mě trápí tupá architektura nákupních center, pseudomoderní bytová výstavba a reklamní megaboardy na každých 50 metrech.

Velkými fanoušky street artu jsou muži zákona, někdy se snaží asistovat přímo u tvorby. Jak vlastně dopadl tvůj konflikt s policií při vybarvování letenských chodníků?
Všechno dopadlo dobře. Zaplatil jsem blokovou pokutu tisíc korun. Jelikož státní zástupce nekvalifikoval moji intervenci jako trestný čin, ale pouze jako přestupek, vyřešilo se to na městské části a ani nedošlo na soud. Policie není orgán, který rozhoduje. Ta v těchto případech vyjíždí na udání kolemjdoucích.

Street art je respektovaná disciplína. Důkazem jsou publikace, zájem novinářů a také otevřené dveře různých galerií. Nepřichází ale tím, že je tvořen do prostoru, kam za ním diváci přijdou, o ty koule, které má, když člověka přepadá v ulicích?
Galerie a ulice jsou dva úplně odlišné prostory. Dílo, které funguje na ulici, nemusí fungovat v galerii – a naopak. Street art je terminus technicus. Já ten název moc rád nemám.

Jako standardní vývoj umělce, který zasáhne do veřejného prostoru, se jeví: tagy, graffiti, street art, někde při tom třeba umělecké vzdělání, a později snad tvorba pro galerie. Víš o někom, kdo šel proti tomuhle směru? Že by si z galerií postupně začal odskakovat na ulici?
Veškeré sochy, které ve městě potkáváme, jsou, dá se říci, dílem umělců „z galerií“. Najde se i dost velkoformátových maleb nebo mozaik od klasických umělců. A v neposlední řadě jakýkoliv billboard s reklamou na výstavu do galerie.

Tvé jméno je spojeno také s mural artem. Jaký je pocit vědět, že jsi udělal něco velkého, co nelze minout bez povšimnutí a co uvidí spousta lidí, kteří tvou práci jinak neznají?
Je to hezký pocit.

Kam myslíš, že se bude street art vyvíjet? Má vůbec možnost se někam posouvat, nebo se můžou vyvíjet jen formy, které street art využívá?
Street art je jen termín, který se přirozeně ustanovil, aby pojmenoval skupinu umělců vycházejících z podobných kořenů a kultury. Vyvíjet se budou umělci. Ti určují směr. ∞

Téma čtrnáctého vydání Artiklu. Proč tak kysele? Veřejný prostor je důležitým místem k setkávání a utváření vztahů. Je místem, které nás denně obklopuje. Ovlivňuje. Prostředím, za které zdánlivě nemáme zodpovědnost. Znamená veřejný prostor místo k obývání nebo je pro nás pouhým předělem mezi naším prostorem soukromým a tím dalším, kam se přemisťujeme? To jsou otázky v poslední době mnohokrát otevřené a poměrně vyjasněné; není tedy nutné o nich teoretizovat. Stačí se projít současnou podobou našeho města, nechat jej na sebe působit a sami si otázku komfortu veřejného prostoru můžeme zodpovědět. Vyrůstají nám v cestě obrovské budovy, okraje chodníků rozeznívají hudební nástroje, zeleň zarůstá betonem. Dynamika veřejného prostranství je nepopiratelná a častokrát spojená s dlouhými diskuzemi ohledně jeho výsledné podoby. Je to ale dialog, který můžeme utvářet i my? K veřejnému prostoru bychom měli být stejně zodpovědní jako k tomu soukromému. Neměl by nám být lhostejný jeho stav a kultivovanost. Proč tak kysele tedy? Nechceme připomínat nebo adorovat známé, chceme ukázat to, co je pohodlnější přehlížet. Apelovat na to být kritický i v otázkách něčeho, co nám zdánlivě nepatří. Umíme se ve veřejném prostoru pohybovat a užívat si jej včetně jeho dalších vrstev a pater? Únorový Artikl vám přináší několik úhlů pohledu, včetně toho kyselého kritického. Také vás ale inspiruje k tomu umět se koukat kolem sebe a přináší dialog o umění v něm. ∞