Umělecké intervence do veřejného prostoru si žádají pozornost a nezřídka ji také dostávají. Řidiči ani chodci neunikne Tvárnice u Národního muzea (viz článek Heleny Todorové v únorovém Artiklu) a uživatelé podzemní hromadné dopravy si zcela jistě všimnou fotografií v rámci projektu Umění za čarou.

Program Umění pro město za dobu svého fungování přinesl do ulic několik zajímavých uměleckých děl, která nejsou v českém prostoru zcela samozřejmostí. Aktivita této iniciativy je bezpochyby dobrou cestou, jak umění demokratizovat – téma v poslední době tak často omílané. Uchazeči o umístění v městském plenéru jsou především sochy a různé instalace, mohou to však být i obrazy, fotografie nebo performance. Artwall na nábřeží Kapitána Jaroše přináší aktuálně dokonce poezii. Demokratizace umění ale nemá způsobit, abychom si na umění zvykli, aby srostlo s okolním prostředím, které nám slouží k povrchní orientaci ve městě, k přemístění z místa na místo. Pokud se svým okolím tvoří nový celek (čímž se úspěšná umělecká intervence vyznačuje), naopak nám představuje daný prostor na jevišti nevšednosti, tvaruje pomyslně zkostnatělé budovy, chodníky, zdi, parky… Zabarvuje jejich význam třeba aurou „nevýslovných“ veršů Anny Beaty Háblové, které člověk míjí z tramvaje mířící na Stross nebo k Právnické. Umělecký vetřelec má místo narušit, ale zároveň ho doplnit, dát mu nový význam. Naopak urbánní prostor, jehož atmosféru si dílo vypůjčuje, mu poskytuje svoji tvárnost, jedině díky ní tento nový společník odhalí kolemjdoucímu (či kolemjedoucímu) možnosti interpretace – jak sebe, tak dosud konkrétním způsobem vnímaného místa. Je pomalovaným plátnem hledajícím potenciální tahy štětcem a riskantní pigmenty, pokouší své limity, ohmatává své schopnosti, riskuje ztrátu sebe sama za cenu nalezení pravdivého já, protože jedině to podléhá konstantnímu vývoji, z něhož teprve vlastní identita vzchází. Umění v otevřeném prostranství města je další doposud neprovedenou linií, která rozbije zažitý celek a poskytne mu nový kontext. Obávám se však, že vedle vyjmenovaných uměleckých druhů zde něco chybí.

Grafika coby pole experimentu
Mnou bylo zatím opomenuto pouze to, co je opomíjeno obecně v řeči o umění veřejného prostoru. Je to něco, co míjíme denně a nikdy tomu nebylo jinak, něco, co je tak nezvratně přilepeno k šedi všedních dní, že se může zdát problematické dát tomu přívlastek „umělecký“. Jedná se o grafický design, užité umění, na ulicích často smíchané s různorodým grafickým paskvilem, či dokonce odpadem. Skrze bannery a plakáty absorbujeme informace o nejrůznějších akcích, službách nebo produktech. Jedná se o reklamní poutače příhodně zapadající do konzumní společnosti, které jsme součástí. Je to ale vše? Postmoderní filozof J. F. Lyotard se tímto tématem zabývá v textu Paradox o grafikovi. V tomto dialogickém eseji jeden z konverzačních partnerů zdůrazňuje „zájem“, který grafik svou prací musí vzbudit. Nejedná se však o zájem ve smyslu laciného zaujetí za každou cenu (což nejedna sexistická reklama dnes dovede). Je jím naopak myšleno vytržení z běhu života či z běhu na tramvaj, navázání citlivého dialogu a poskytnutí krásy, vzbuzení kontemplace, která již ze své podstaty nemůže být pasivní. Pro grafický design je podle Lyotarda zásadní jeho aktuálnost – geniální zasazení do konkrétní doby a konkrétní oblasti a jejich reflexe. Grafické výtvory právě z události (v tom nejobecnějším slova smyslu) vznikají, jsou temporální. Grafik tedy musí být výstižný, musí tvořit adekvátně k jisté situaci, to však neznamená, že by byl svázán striktními pravidly. Tato domnělá stísněnost je naopak obrovskou šancí pro experiment. Grafik dostává materiál, ze kterého musí stvořit jednak funkční reklamu, jednak estetický objekt. Ten, komu se tento náročný úkol daří plnit, je pro Lyotardova mluvčího grafikem. Proto je třeba vyškrtnout z našeho pole zájmu ony sexistické či zcela neestetické počiny (které si estetickou působivost zřejmě mnohdy nekladly ani za cíl) dávající však díky své ohyzdnosti či neutralitě vyniknout oněm skutečným grafickým, a tedy uměleckým, dílům.

Grafický design – zajatec konzumu?
Dalo by se snad říct, že grafický objekt coby představitel určité události (ať už obchodní nebo kulturní) vystihuje ducha Lyotardovy i naší doby odtržené od tradice. Brojí proti zkušenosti a rebeluje experimenty. Při návštěvě galerie jsme připraveni na konfrontaci s uměleckými díly, my sami jim jdeme naproti. Ovšem plakát pokoutně vyhlížející kolemjdoucí s možností jejich transformace ve své recipienty musí být akčnější než pouhý obraz, musí být progresivní, musí, jak již bylo řečeno, zaujmout. Těžkost grafikovy práce však spočívá v kombinování propagace a estetické působnosti. Grafikova práce vyplývá z konkrétní události, jejíž součástí je i zadání. Toto zadání je však natolik obecné (může se jednat pouze o produkt a text), že poskytuje dostatečnou tvárnost pro grafikovu interpretaci. Je grafický design podřízen všemi uráženému konzumu? Ekonomickým zájmům? Paradox o grafikovi nabízí odpověď – tyto entity mu staví jisté limity, jeho umění však spočívá právě v pohybu uvnitř nich, v obratnosti v tomto uzavřeném pozemku zájmů a v korunovaci této obratnosti estetickou hodnotou. A zrovna na základě tohoto vymezení nelehkého grafikova úkolu, kdy balancuje mezi vlastní individualitou a předpisem, jehož se musí držet. Lyotard grafika připodobňuje k Diderotovu herci, jak byl představen v Hereckém paradoxu.

Fluidnost grafického díla
Toto zamyšlení nechť je pobídkou k větší všímavosti ke grafickým objektům, tedy uměleckým dílům, jejichž hodnota je masami, které proudí polepenými ulicemi (a jichž je každý z nás alespoň na chvíli součástí) nezřídka přehlížena. Jako předměty s dočasnou působností jsou plakáty a další grafikova média unikátní – vztahují se k určité skutečnosti, která sama je ve svém rámci proměnlivá. Vezměme si poutač na výstavu – do veřejného prostoru je vsazen před jejím otevřením, zůstává v průběhu jejího konání a přetrvává často i po jejím ukončení. Grafikovo dílo tak prochází různými kontexty. Stejně tak reklama na nějaký produkt – dnes je novinkou, zítra může být zapomenut nebo se stane běžnou součástí obchodního sortimentu. Ošuntělé plakáty na maloměstských zastávkách tlumočí událost, při jejíž neaktuálnosti jsou jen jejím zamlženým odrazem – kromě zobrazeného produktu/akce se také charakter plakátu mění. Je závislý na čase, jeho bytnost je fluidní. Plakát nám otevírá právě probíhající svět, zpřístupňuje nám kontakt s ním. Jeho nestálost utvrzuje i pozice, z jaké je plakát viděn – okénko jedoucí tramvaje, zastávka determinující nás k čekání, spěšná chůze do práce. To jsou okolnosti prezentace grafického umění, které ho spoluutvářejí. Při spěchu dne nebo brouzdání zákoutími města pamatujte, že každé zachycení grafického výtvoru na lidské sítnici je příležitostí, na jejímž rozvinutí se může podílet každý „míjející“, z nichž jedním jste vy.

Socha jako prostorové médium se netěší takovému diváckému zájmu jako malba či další plošná média, která lze v galeriích hojně vidět. V posledních letech je ale soše čím dál více nakloněn veřejný prostor i výstavní projekty. Jaké aspekty skýtá vytvoření sochařské výstavy, co socha je a co potřebuje či kdo je sochař? S kurátorkou Ivou Mladičovou jsme si právě o soše, jakožto médiu jejího hlavního zájmu, povídaly.

Začneme tou nejtěžší otázkou: co vlastně socha je?
Vzhledem k mé profesi jde o logický dotaz, já odpovím nepřímo: výstavy výtvarného umění jsem navštěvovala mnohem dříve, než jsem začala studovat dějiny umění. Pro mé vnímání byly vždy důležité prostor a světlo. Proto jsem několik let i fotografovala. Zájem o sochařství tedy vykrystalizoval velmi samozřejmě a přirozeně. Chápu, že má někdo potřebu přesné definice sochy, já ale vítám mnohost výrazových prostředků, důležité je, jak pochopení a prožívání celku života umělecké práce podporují.

Podvědomě vás tedy více přitahovaly prostorové práce?
Citlivosti ke kvalitě prostoru jsem si byla vždy vědoma. V mé kurátorské profesi bylo brzy patrné, že častěji spolupracuji s těmi autory, kteří nelpí na snaze být výrazově co nejaktuálnější a nesnaží se primárně reagovat na momentálně nejžhavější společenská témata. Pracují s tématy, která jsou v našem žitém prostoru samozřejmě přítomna, která, zdá se, mohou být stále opodstatněná. Jsou obecná a zásadní, ani se vlastně s nimi nelze míjet.

Jde tedy hlavně o autory, kteří tvoří z vnitřní nutnosti, a nikoli z programového přístupu. Citlivost propojená s objektem.
Ano. Mohu zde připomenout slova Jakuba Lipavského, který přesně formuluje, že socha by neměla být ani ilustrací, ani momentkou, ale rezonuje s rovinou pocitu. Dále mohu uvést například Jiřího Kobra, který klade důraz na práce oslovující diváka prožitkem. Petr Stibral svými pracemi zdůrazňuje hodnotu bezpředsudečného přímého vjemu. Veronika Resslová zviditelňuje běžně přítomné fenomény žitého prostředí. Pro Eliáše Dolejšího jsou podnětné syntézy Mircei Eliadeho. Tvůrčím přístupům takového druhu bytostně rozumím.

Socha je prostorová záležitost a v každém místě s ním povede zcela jiný dialog. Málokterá socha je vytvořená přímo do konkrétního prostoru. Socha může být umístěna v podstatě kdekoli, protože je autonomní, nepotřebuje kontext, častokrát je masivním řečníkem, který dialog nevede. Jak vy sama sochu vnímáte jako kurátorka?
Při přípravě výstavy je pro mne samozřejmě důležitá spolupráce s autorem. Nesnažím se věci dopředu přesně určovat, ale snažím se soustředěně konkrétní díla vnímat ve vztahu k prostoru a rozhodnutím o jejich umístění nechávám čas. Samozřejmě mne zajímají specifika budování výstavy jednotlivých sochařů. Pokud připravuji výstavu autora, který již nežije, většinou spolupracuji s architektem. Více různých pohledů je většinou záruka živosti procesu a na výsledku se projeví. Spolupráci vnímám jako příležitost vyvarovat se například mechaničnosti osvědčených postupů.

Tenhle přístup vám rozšíří pohled, jak sám autor své dílo vidí.
Ano. Proces instalování výstav s autorem je pro mne výborná zkušenost. Pakliže pracujete s dílem nežijícího autora, kdy už se k práci nemůže vyjádřit, tak musíte mít svou vizi a umisťujete díla a jste sama novým tvůrcem.Snažím se být citlivý zprostředkovatel. Zacházím s dílem s vědomím, že není třeba nic přidávat, ozvláštňovat, ale pouze najít interpretační situaci adekvátní obsahu, který v díle vnímám.

Znáte autora – to je jedna škála, v té další znáte místa, výstavní síně, kam dílo umístit. Jaké výstavní prostory považujete pro sochu za ideální?
V Praze je pro sochu vhodná Městská knihovna GHMP, ale inspirativních prostorů je dnes už opravdu bezpočet a jejich různorodost je podnětná. Důležité je pro sochu samozřejmě přirozené světlo. Obecně preferuji výstavní prostory s možností výhledů do reality okolního světa.

Máte raději tedy výstavní prostory interiérové?
To určitě ne. Od roku 2012 kurátorsky pracuji pro broumovskou Galerii Dům, kde připravujeme i sochařské výstavy v klášterní zahradě. To je vlastně příklad ideálního exteriérového prostoru. Je velmi různorodý – s čistými přehlednými plochami, s prostředím vymezeným stromy nebo sousedstvím staveb. Divákovi jsou současně k dispozici velkorysé průhledy do okolní krajiny a na samotný klášter. A hlavně, jde o prostředí velmi inspirativní pro samotné autory.

Preferujete pro instalaci sochy nějaké specifické nasvícení?
Jemné denní rozptýlené světlo, nedramatické je většinou nejvhodnější.

Ve venkovním prostoru se světelné podmínky v průběhu dne neustále mění. Pracujete i s tímto faktorem při umisťování soch?
Nekonečnou proměnnost světelných podmínek nezbývá než respektovat. S radostí. Šíři škály světelných podmínek místa si často uvědomuji i zpětně, prostřednictvím fotografií. Za zásadní kvalitu v exteriérových instalacích ale hlavně považuji možnost divákova pocitu neomezeného prostoru a neřízeného pohledu.

Výstavní projekty pro Klášterní zahrady v Broumově se konají pouze v období letních měsíců?
Ano, jde o sezónní záležitost, jejíž hlavní rytmus určují návštěvy kláštera. Od začátku května do konce září se tak v Galerii Dům konají tři výstavy a paralelně s nimi sochařské instalace v zahradě. Tyto obě výstavní možnosti jsou součástí pestrého kulturního dění, které se podařilo postupně v areálu broumovského kláštera vybudovat.

Je možné obecně definovat prostor, který socha potřebuje?
Baví mne právě nacházet možnosti sochy v konkrétním prostředí. Letos jsem si například zažila zajímavou zkušenost s exteriérem náplavky Rašínova nábřeží v Praze. Horizontalita vodní hladiny, vertikalita kamenné zdi a dynamika procházejícího diváka byly danosti pro instalaci soch inspirativně určující.

Jaký je váš přístup k jiným médiím?
Jejich různorodost na společném prostoru považuji za osvěžující. Ráda bych v této souvislosti zmínila Insel Hombroich u Düsseldorfu, kde krajina, architektura, malby, sochy a užitné předměty z různých dob v bezprostředním sousedství a bez popisků vytvářejí naprosto samozřejmý a živý celek.

Dá se v současném sochařském projevu vysledovat nějaká obecná tendence? Opakuje se nějaké téma? Je preferovaný nějaké materiál? Obecnou tendencí jsou postprodukční citace jiných autorů. A ideám a materiálům, zdá se, vládne bezbřehost. Kdo je sochař?
Sochařství je záležitostí vnitřní nutnosti. Není vůbec jednoduché v dnešní době jako sochař obstát. Velký podíl na tom má i realita veřejného prostoru českých měst, na můj vkus je zájem o současnou kvalitní sochu příliš vlažný.

Pokud tedy existuje volný veřejný prostor pro sochu, jaké jsou možnosti najít dílo, které sem můžeme umístit?
V současné době existují v Praze dvě celkem ilustrativní iniciativy. Na jedné straně výstavní koncept M3 / Umění v prostoru, kdy pro realizovaný ročník je přizván vždy jiný kurátor, který si může vybrat i místa instalací. Takovou iniciativu vítám. Jako protipól vnímám projekt Sculpture line, na můj vkus je dost invazivní a agresivní. Některé práce letos prezentované v Praze považuji na hranici sochařské soudnosti. Připadají mi jako zoufale toužící po upoutání pozornosti, lidské vnímání ale neobohacují a s charakterem daného místa nespolupracují.

Jak se stavíte k dražbě metrové sochy Jeffa Koonse Zajíc, která se vydražila za dvě miliardy korun? Jaká je hodnota sochy?
Cena sochy je taková, jakou zaplatí nakupující. Cena sochy ale neurčuje její hodnotu.

Také ale záleží na historii umělce, jaké autorské jméno si vytvořil, kolik výstav uskutečnil, jak aktivně se věnuje tvorbě a jejímu předávání divákům.
Určitě, mé profesní zkušenosti ale nejsou z té části oboru, kde bych se tímto tématem detailněji zabývala.

Mladí autoři, sochaři, se dostanou do prvního kontaktu s galeristou, který má zájem koupit jejich dílo. Jak má takový mladý autor dialog vést? Jak stanovit hodnotu svého díla?
Na Akademii výtvarných umění jsou nyní viditelné tendence podporující autorovu schopnost se prosadit. Od studentů se očekává schopnost teoreticky obhájit svou práci, psát texty ke svým dílům a tématům, co nejdříve vystavovat.

To je ale otázka několika posledních let.
Určitě jsou zde silné tendence do prostoru umění vnést pragmatický dynamismus komerčního prostředí. Stále ale vnímám přítomnost nějaké přirozenější síly tomuto procesu nepodléhat.

Může to být odlišnou dynamikou. Nemůžeme přeskočit vývoj, kterým jsme tady ještě neprošli. Určitý mustr, který už někde funguje, je důsledkem předchozího systému. My můžeme nějaké principy přejmout, ale ze dne na den nemůže proběhnout absolutní změna fungování v odlišném prostředí s jinými výchozími pilíři.
Možná i jako důkaz snahy podpořit tento přehledný, funkční mechanismus, je založení kurátorských studií na ústecké univerzitě, nevím. Já ale věřím v dlouhodobé individuální zaujetí a v koncentrovanou práci, studium, znalost děl.

Není to pouhý mustr, do kterého z ateliéru umělce vyberete dílo, není to schéma. Kurátorství může být určitá mapa k tomu, jak díla vybrat a jak je dosadit do celku.
Ale síla vnější formy je mocná, vidíme to právě na akci Sculpture line, která je manažersky profesionalizovaná a která má finanční podporu.

Každý projekt má svůj kontext, ve kterém může fungovat. Nelze jednoznačně říci, že něco je špatně a něco dobře.
V momentě, kdy je ve městě najednou řada slabých děl na atraktivních místech, tak si troufám říci, že to není úplně dobře.

Veřejný prostor je všech. Pakliže by se takový projekt děl v soukromém uzavřenémprostoru, člověk se k takové konfrontaci ani nemusí dostat. Ale ve veřejném prostoru, který je všech, kde denně procházíme, takové protnutí nutně nastane.
Pozitivní samozřejmě je, že se platforma zájemců nakupovat umění viditelně rozšiřuje.

Už se maže ten mýtus o nedostupnosti umění, jeho vysoké ceně, nemožnosti začít sbírat bez velkého vstupního kapitálu.
Současná doba je v tomto ohledu vlastně velmi vstřícná mladým autorům. Dokonce bych si troufla říci, že obecně trochu zapomínáme na řadu kvalitních autorů, kteří v 70. a 80. letech vystavovat oficiálně nemohli, kvalitu svých prací ale udrželi kontinuálně na vysoké úrovni.

Je trendem vystavovat mladé umělce. Kaž­­dá doba má nějaký svůj akcent, ale trvá jen po určité období. Tvorba mladých umělců nese určité podobné znaky, které se už brzy také vyčerpají, bude potřeba vidět zralejší práce s jinou odžitou zkušeností.
Na českém umění mne zajímá ten moment, kdy příliš nepodléhá trendům.

Jaký máte názor na délku trvání výstavy?
Výstava by neměla trvat čtrnáct dní, ale spíš tři měsíce. Děje se už tolik kulturních akcí, že nemá smysl činit hektičtějším prostor, který už sám o sobě hektickým je. Krátká výstava je vůči autorovi bezohledná.

Tříměsíční trvání výstavy je ideální, aby byl dostatečný prostor ji – třeba nejednou – navštívit a zároveň držet určitou dynamiku, který intelektuální prostor vizuálního umění potřebuje.
Někdy je opravdu dobré zvážit, zda může divák přijet za výstavou a ne naopak.

Celkem negativně vnímám i éru „open call“. Řada galerií s jeho vyhlašováním přichází. Kurátor nemá vizi? Nabídne prostor komukoli namísto, aby profilovat tvář dané instituce, kterou má svou prací tvořit a naplňovat nebo je přehlcen a je vyhořelý? Proč tolik open calls v galeriích? Není potřeba tolik kvantity, ale koncentrace do konkrétního místa, na jehož profilování se vědomě pracuje. Ty open calls jsou takový virus v umění. Tříští to podobu instituce, která se pak stává nečitelnou. Každý open call je autorskou prací někoho dalšího a při přejmutí pak vytváří úplně jinou podobu té dané instituce. Je to takový veřejný dům pro umění.
Často se stane, že návrh výstavy, který v jedné galerii neuspěje, autor nabídne do galerie další. Posiluje se administrativní proces. A přitom se pak všichni zaštiťují tím, že pracují pro konkrétní místo. Sochařské výstavy vyžadují autorovu návštěvu místa, samotná příprava a materiálová realizace jsou zdlouhavé. Zrychlený charakter doby jde svým způsobem proti principu sochařství samotného.

Vzpomínám, že ještě před pár lety, řekněme takových deset let zpátky, se dvousloví „veřejný prostor“ zjevovalo v médiích i kuloárech jen poskrovnu. Dnes je tomu spíše naopak a termín se ve své nadpoužívanosti proměnil v některých kontextech spíše v prázdné klišé. Co si pod veřejným prostorem představit, jak ho vnímat, chápat, respektovat a kultivovat? To jsou otázky, nad nimiž přemýšlím den co den.

Pro mnohé z nás je veřejný prostor myšlenkově roven parku, náměstí, ulici. Je chápán jako místo, které fyzicky sdílíme s jinými, které je přístupné a dostupné, do něhož můžeme svobodně vstupovat. Ne vždy si pod ním představíme také prostor sociální, politický, mediální, či svět v internetové síti, veškeré naše vzájemné nehmatatelné interakce, které napomáhají určovat, formovat a jinak ovlivňovat onen hmatatelný – architektonický a urbánní – prostor. Umění různých forem pak může v této hmotě fungovat obdobně jako akupunkturní jehlička či třeba reproduktor. Je-li vpich směřován do správného místa, dokáže léčit, kultivovat nebo případně amplifikovat genius loci. Jeho síla je především ve schopnosti otevírat smysly, bystřit je, budovat vztah ke konkrétnímu místu, upomínat a připomínat.

Veřejnost veřejného prostoru není samozřejmě bez limitů. Je dána psanými i nepsanými pravidly, která ovlivňují, co, kdy a jak se v něm bude ať už ve fyzickém, či ve virtuálním smyslu odehrávat. Pravidla jsou nutná, o tom není pochyb. Horší je, když se z pravidel v kontextu bohulibých – komunitě a veřejnému prostoru prospěšných – úmyslů stávají bariéry, jež podobně jako při závodu Mirkovi Dušínovi pod nohy vhozený špalek mohou způsobit nečekaný pád či kolizi. Mluvíme o „špalcích“ administrativních, které mohou veřejně prospěšné skutky – léčivé akupunkturní vpichy – velmi rychle poslat k ledu. Nutno dodat, že „špalkem úrazu“ nebývá vždy úmysl, ale spíš nepochopení, strach a pro úředníky nelehké „zaškatulkování“ některého typu uměleckých, potažmo komunitních a jiných nekomerčních společenských aktivit. Epos 257, jedna z nejzajímavějších osobností současné české streetartové scény, v roce 2010 realizoval skvělý zásah – intervenci do veřejného prostoru Prahy. Partyzánsky, tedy bez jakéhokoli oficiálního povolení, drátěným oplocením ohradil 50 m² prázdného prostoru na Palackého náměstí a čekal, co se bude dít. Nedělo se nic. Ohrazený prázdný prostor na místě vydržel 54 dní, a to do té doby, dokud na něj sám autor neupozornil. V doprovodném videu, jež snadno najdete na kanálu YouTube zmiňovaného autora nebo přímo na jeho webových stránkách, můžeme sledovat, jak občan Epos 257 komunikuje s úřadem a jak jeho zaměstnanci netuší, co si mají s nesmyslnou ohradou počít. Eposova intervence fungovala jako test vyhlášek a pravidel a zdravého lidského úsudku, jako případová studie veřejnosti veřejného prostoru.

Od Eposovy akce uběhlo již bezmála deset let. Za necelou dekádu došlo ve smyslu chápání veřejného prostoru k určitému posunu. Někde více, někde méně. Tomu, jak zjednodušit a zpřehlednit administrativu spojenou s uměleckými a komunitními projekty, se již delší dobu věnuje iniciativa Procesy pokroku vedená plzeňským spolkem Pěstuj prostor. Do projektu jsou zapojeni kulturní aktéři, pokrokově smýšlející politici i úředníci a další odborníci z celé České republiky. Dílčí (po)kroky na regionálních úrovních pro mě představují důkaz, že pozitivní změna je možná.

Odkrývání potenciálu i limitů
Vraťme se ale lehkým obloučkem zpět k umění a jeho schopnosti oživovat, léčit a amplifikovat, a to konkrétně k dočasným zásahům, intervencím či performancím. Ty mají na rozdíl od trvalých realizací – soch, pomníků či památníků – tu skvělou vlastnost, že umožňují experimentovat a zkoumat, co konkrétní místo snese, co si žádá, zda práce splňuje zamýšlená očekávání; umožňují otevírat širší diskurs a klást otázky. Takto například fungovala Procesuální instalace realizovaná na pražském Malostranském náměstí v roce 2017 autorským triem Artur Magrot, Martin Chlanda a Jakub Rajnoch z Akademie výtvarných umění v Praze. Dílo – téměř čtyři metry vysoký ledový kvádr zasazený do kovové nádrže – bylo koncipováno nejen na míru Malostranskému náměstí, nýbrž i aktuálnímu zimnímu období, jež postupně přecházelo do jara. Ledový pylon postupně odtával a naplňoval sám sebou svou nádrž. Neustále se měnící, dočasná instalace byla příspěvkem do obecné diskuse o pozici umění ve veřejném prostoru i o specifickém „klimatu“ Malostranského náměstí. Snahou bylo poukázat na nutnost vstupovat do veřejného prostoru s maximální vnímavostí vůči aktuálním společenským tématům i prostorovému a ideovému kontextu místa, ale také na nutnost vyjadřovat umělecké záměry aktuálním jazykem.

Seznam a stručný popis dalších skvělých uměleckých projektů by zaplnil mnoho následujících stránek. Mám radost, že v Brně (Brno Art Open), Ostravě (Kukačka), Praze (m³) i jiných městech vznikají a dlouhodobě fungují festivaly umění ve veřejném prostoru, které jednorázově i pravidelně osahávají a zkoumají jeho možnosti, odkrývají potenciál, limity či byrokratické a jiné bariéry v jeho užívání. Nejde jen o estetiku, všechno to má vyšší smysl. Jde to krůček po krůčku. Veřejný prostor není klišé! ∞


text: Šárka Zahálková

Těžko hledat výraznější gesta občanské angažovanosti, která by se významněji promítla do veřejného a mediálního prostoru, než ta z portfolia anonymních členů skupiny Bolt 958.

Protest je slovo, které často ztrácí význam v bludišti strachu. Svět plný absurdního jednání nechává lidský vzdor lhostejným. Společenská aktivita je strnulá a potřebuje stimul probuzení. Protest není slovo. Protest je čin. Mementem zůstane jizva. Ta rozvíjí otázky a začne střelba. Tam někde v dialogu o pravdu. Kdo, kdy, kde, jak a proč?

AKT I Kyvadlo
Letenské sady jsou již od roku 1991 domovem pražského metronomu, který stojí na místě, kde kdysi shlížel J. V. Stalin. Tento kinetický objekt autora Vratislava Nováka je koloritem městského panoramatu, ale hlubší znalost uměleckého díla ve společnosti chybí. Odpočet pomíjivosti času s typickou červenou barvou je často neprávem anonymní a není úplně zvykem k dílu přiřazovat jméno autora či snad o něm hovořit jako o významné památce.

Tou však bezesporu je! Poslední velká rekonstrukce firmy PSN v roce 2016, která v rámci oprav obarvila kyvadlo na svoji firemní zelenou barvu, vzbudila odpor umělecké veřejnosti. Dílo respektovaného autora nesmí sloužit komerčním účelům, avšak vlna nevole byla silná asi jako od rybářské pramičky někde na Berounce. Širší veřejnost změnu přijala bez emocí. Média o změně barvy informovala, ale vystačila si s formulací, kterou jí poskytla firma PSN: „Zelená bude lépe zapadat do přírodního prostředí parku.“

Legitimizace změny uměleckého díla je gesto absolutní arogance. Kdo ví, jestli by bez intervence skupiny Bolt 958, která na vlastní riziko přetřela metronom opět na červeno, nezůstalo kyvadlo v barvě zelené.

Do jaké míry jsme schopni tolerovat pohrdání soukromých firem ve veřejném prostoru?

AKT II Mánes
Když se po jistě nákladné rekonstrukci Galerie Mánes na Masarykově nábřeží znovuotevřely výstavní prostory, jen málokdo mohl tušit, jaké podivuhodné překvapení Spolek výtvarných umělců Mánes chystá. Nekoncepční přehlídka absurdních „uměleckých“ individualit a showroomy komerčních firem. Ano, děkujeme. Hlubšího dna se odkaz tradice, která měla za cíl vytvořit svobodný ostrov umění, nemohla dotknout. Obhajoba spolku Mánes se primárně ohání faktem, že zachránili unikátní architektonický komplex funkcionalistických budov. Nutnou daní jsou výstavy, které neobohacují ducha, ale bankovní konto. Hypotéka se přece zaplatit musí. Tento argument, je jen doznáním neschopnosti, celého spolku, který už v kulturním prostoru ztrácí význam své existence. Základní manažerské pochybení a dehonestace významu Galerie Mánes způsobily mnoha lidem smutek a vyvolaly hněv a nepochopení. Technický stav budovy je jistě v dobrém stavu, ale duše krvácí pod sutinami původní myšlenky.

Gestem nesouhlasu „Mánes krvácí a začíná smrdět“ přispěla skupina Bolt 958 k oživení tématu, které se nebezpečně zapouštělo do stereotypního smíření se s realitou. Červená barva ve Vltavě probudila zájem, který je cenným artiklem. Esteticky a významově povedený teroristický čin promluvil taky o lhostejnosti a slepotě naší společnosti. Ta svojí nečinností přispívá k existenci podobných absurdních pochybení a legitimizuje je. Co je horší? Vystavená obuv známé značky na místě, kde kdysi visela díla Edvarda Muncha, nebo lidská lhostejnost, která svým nezájmem živí už úplně jiné hodnoty?

AKT III Transgas
Brutalistnímu komplexu budov Transgas na Vinohradské třídě nezbývá už mnoho času. Developer je hladový a pozemky svojí lukrativností překonávají všechny hodnoty. Touha vybudovat uniformovaný kancelářský objekt, jehož kvalita je přepočítaná pouze na investiční úroveň, je tak velká, že lobismus a tlak na kompetentní lidi docílil svého. Jak jinak si vysvětlovat poslední ortel bývalého ministra kultury Daniela Hermana, který ukončil probíhající přezkumné řízení o památkové ochraně, a otevřel tak cestu ke kompletní demolici. Unikátní areál je plný prvků, které představují industriální high-tech styl architektury. Plynovodní trubky, jako zábradlí, původní budova dispečinku sestavená z osmnácti tisíc žulových kostek a celkové pojetí hmoty a prostoru spoluvytvářejí dojem stavby z jiné planety. Pravděpodobně nejradikálnější memento brutalistní architektury je nejenom silnou známkou doby minulé, ale zároveň aktuálně nastavuje zrcadlo nevyzrálosti dnešní společnosti v několika vrstvách.

Nulová snaha řešit situaci kolem Transgasu kreativně a využít potenciál prostoru a strukturu stavby k jiným, novým účelům jen definuje, jak je politika neschopná odvážných kroků. Diktát soukromých zájmů v přímém přenosu vítězí nad možností stát pevně za hlubším významem. Tímto přístupem nastavuje normu a vychovává občany k podobné bezohlednosti.

Další vrstvou problému jsou pouze ojedinělé výkřiky vzdoru. Jistě chvályhodné jsou iniciativy „Péče o památkovou péči“, aktivita na sociálních sítích, vzdělávání v podobě publikací o brutalismu, ale další atak ve veřejném prostoru skupiny Bolt 958 přece jen svým rozsahem a důrazem překonává všechny ostatní.

Rudý kouř se vznesl z protitankových dýmových granátů, aby pozornost všech alespoň na chvíli obrátil na fakt, že není možné nechat problém bez komentáře. „Aktentát“, jak sami autoři svoje intervence nazývají, spojuje apel a uměleckou zkratku. Motivace skupiny Bolt 958 nemíří primárně na samotné iniciátory konfliktu, ale na společnost a její neschopnost iniciativy, vzbudit v sobě vzdor a vyjádřit svůj nesouhlas.

AKT IV (…)
Když se v soukolí slovíčkaření pokouším najít správný přívlastek pro Bolt 958, nemohu se omezit na uměleckou a aktivistickou skupinu, protože asociace k jednomu či druhému nevystihují úplně přesně pravý význam jejich činnosti. Obě jsou v každém z Aktentátů přítomny, ale ten charakteristický popis mi přinášejí až samotní autoři: „Jsme teroristická buňka.“ Malá skupina s banálními prostředky agresivně vstupuje do veřejného prostoru, aby zásadním tlakem sdělila svoje požadavky. Červený vykřičník! Nesnesitelný hluk poplachového zařízení. Krvácející galerie. Architektura zahalená kouřem.

„Důležité je, aby lidi vzdorovali, protože pak pro developera nebude tak snadné rozhodnout, že zboří dům, který společnost brání,“ sděluje mi jeden z autorů anonymní „teroristické buňky“.

Jaký další Aktentát přijde? Neptám se ani tak Boltu 958, ale nás, jako spící společnosti. Když jednoho dne docílíme, že lhostejnost nebude tak silně zakořeněná v každém z nás, a nebude ani potřeba dalších intervencí jedné konkrétní skupiny. Zatím, ale plní službu více než důležitou. Vzbuzují totiž pozornost a upozorňují na problematická témata veřejného prostoru. Svojí anonymitou nepřitahují pozornost na sebe, ale na samotný problém. Ponoukají k otázkám a diskuzi. Míří svůj úder přímo do jádra letargie. ∞


text: Jakub Kučera

Do posledního srpnového víkendu můžete v ulicích Brna potkávat umělecké instalace z přehlídky Sochy v ulicích – Brno Art Open. Na několik otázek odpovídali Libor Novotný a Tomáš Knoflíček, kurátoři šestého ročníku, a někteří ze 13 autorů.

Pracují některé ze soch s veřejným prostorem Brna?
Tomáš Knoflíček: Zpočátku jsme se tomu chtěli trochu vyhnout, protože Brno známe spíše z pozice turistů a obávali jsme se hrozící prvoplánovosti, a také nás lákalo změnit zažitý model uvažování, který charakterizuje naši domovskou akci Kukačka v Ostravě. Nakonec nás to ale stejně doběhlo, přičemž asi největší radost mi z těchto site-specific projektů činí zvuková instalace Christofa Zwienera situovaná do krytu pod vrchem Petrov, jehož chodbami se šíří dech rytmizovaný prostřednictvím jedné z nedokončených skladeb brněnské hudební skladatelky Vítězslavy Kaprálové, která roku 1940 zemřela na tuberkulózu. V přeneseném slova smyslu jsou to její souchotinářské plíce, které tomuto místu, zasutému v podvědomí města, vrací život.

Libor Novotný: Pro speciální místo je koncipována také socha Pavla Karouse. Zbylé realizace s místem pracují, ale není pro ně bezpodmínečné.

Ján Gašparovič: Instalace „Absolutní ticho neexistuje (Zbývá jen hluk)“ už v názvu naznačuje, že komentuje ruch městského prostředí. Umístění instalace bylo proto záměrně zvolené na rušné pěší ulici.

Tomáš Hlavina: Čistě formálně je moje realizace zamýšlena spíše pro určitý typ místa, než pro zcela konkrétní místo. Objekt jsem chtěl instalovat na místě rozcestí v parku.

Co byste odpověděli člověku mimo „umění znalé insidery“ ptajícímu se po smyslu umělecké instalace ve veřejném prostoru?
Libor Novotný: Umění ve veřejném prostoru musí počítat i s „umění neznalými outsidery“ a působí na ně, i když to může být mimo očekávaný rámec. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud chystáte prapodivnou věc na ulici a kolemjdoucím oznámíte, že jde o reklamu, jsou všichni spokojeni, rozumí a nikdo se po bližším smyslu zpravidla neptá.

Tomáš Knoflíček: Možná by bylo nejlepší, kdybychom mu neodpověděli nic a nechali ho v jeho zmatku. To, po čem dnes všichni volají, jsou totiž právě jednoznačné odpovědi a umění rozhodně není tím, kdo by je měl nabízet, spíše naopak. Rozumím ale, že právě tímto přístupem onu propast mezi „insidery“ a lidmi zvenčí dále prohlubujeme. Každopádně nevidím moc jiných možností, jak někoho vytrhnout z každodenního pragmatismu, než že mu předložíme něco, co nezapadá do jeho zdánlivě racionálního světa.

Ján Gašparovič: Že má smysl. A že má smysl, aby v něm vyvolávala otázky.

Pavel Sterec: Veřejný prostor je inkluzivní a zároveň konfrontační. Přítomnost díla ve veřejném prostoru se dá v nejhorším případě jenom nějakou dobu přetrpět (když je dočasné), zároveň je více příležitostí pro vandalizaci bez postihu a další kreativní využití těchto děl.

Pavel Karous: Můžeme vyzdvihnout například sociální funkce umění ve veřejném prostoru – schopnost měnit perspektivu uživatelů města, nabízet jiný než mainstreamový pohled. Umění umí učinit z abstraktní diskuse srozumitelný názor, dokáže povzbudit občanskou angažovanost a podle mne je jeho nejdůležitější schopností podat ironickou kritiku. ∞


autor: Petra Fujdlová

Při procházkách Prahou většina z nás vcelku opodstatněně kouká pod nohy a na cestu. Občas také před sebe, někdo po výlohách, a naše okolí tak vnímáme jako celek, který důvěrně známe, a nic nás nemůže překvapit. Přesto není od věci zvednout hlavu a podívat se na známá místa detailněji.

Člověk může objevit mnoho z tajů pražské architektury a podivit se nad tím, kolik soch, fresek a dalších uměleckých děl zůstává do země hledícím očím skryto. Kromě umění staršího data výroby lze objevit i díla současná.

Uměleckých prvků, často s omezenou dobou trvanlivosti, je v Praze nepočítaně. Nové se objevují a některé starší mizí. Určitě stojí za to více vnímat svoje okolí a třeba si všimnout sochy, graffiti nebo 3D objektu, který zůstával našim očím doposud utajen. Kousek touhy objevovat je v každém z nás. ∞

Nedávno se pražští občané mohli těšit z otevření zbrusu nového obchodního centra, hned vedle ikonické budovy obchodního domu Máj. Nad novými paláci konzumu se Češi již do jisté míry pohrdavě tvářit naučili, problematika polyfunkčního centra Quadrio ale sahá mnohem hlouběji, než by se zdálo.

Názory na obchodní centrum Quadrio se různí. Kritika se strefuje především do funkční náplně a převládající komerční části. Mnohem méně se ale už odvažuje hodnotit samotnou stavbu, její hmotové uspořádání a její městotvornou schopnost a snahu nějak reagovat na okolí. Pokud chceme začít správně uvažovat nad kritikou této stavby, považuji za nutné se podívat alespoň na blízkou minulost vývoje bloku, který tvoří společně s Májem, a jeho vztah k veřejnému prostoru.

Období koňských povozů
Naše sledování začíná v 19. století, kdy ulicemi ještě jezdily místo aut koňské povozy. Národní třída se ještě jmenovala Ferdinandova a ústila do Ovocné ulice, která směřovala k patě Václavského náměstí. Tramvajové linky vedly právě tudy, z Václavského náměstí přímo k Národnímu divadlu. Místo, kde v budoucnu vyroste Máj a následně Quadrio, je zatím poklidně zastavěné klasickou blokovou zástavbou činžovních domů, jak je známe třeba z Vinohrad. Bloky tvoří pevnou strukturu a mají svůj vnitřní život. Ulice a náměstí jsou jasně vymezené fasádami domů. Solitérní přístup se zatím povoluje spíše velmi výjimečným stavbám typu divadel apod. Poté, co se tramvajová síť rozšířila do dnešní Spálené ulice, získala rohová parcela na lukrativnosti, která začala určovat její směřování.

V první polovině 20. století se blízké okolí začalo rapidně proměňovat a v městské struktuře se začaly objevovat modernistické městské paláce, s komerční, ale i kulturní funkcí, které symbolizovaly především nástup nové éry, ale i změnu společenského života. Roh Národní třídy a Spálené ulice nemohl dlouho odolávat tomuto trendu a roku 1938 zde došlo ke zbourání Šlikovského paláce, který byl ještě postaven v historizujícím slohu 19. století. Nová proluka si jasně říkala o zaplnění novou ikonou současné architektury. Autoři Miroslav Masák, Johny Eisler a Martin Rajniš přišli se stylem high-tech, který byl v té době v rozkvětu. Nová budova zásluhou neotřelé stylizace měla, má i bude mít své příznivce i odpůrce. Nutno však podotknout, že stavba si díky velkému prosklení a novým technologiím mohla dovolit výraz hustého monobloku, který se tak trochu vmáčkl mezi své sousedy. Snad díky rohové charakteristice – autoři sledovali uliční čáru – tak dům vytváří stabilní a dobře uchopitelné nároží. Netrvalo dlouho a zbytek historického bloku musel ustoupit stanici metra B Národní třída. Vestibul stanice byl typickým projevem éry 80. let nejen ve své architektonické podobě, ale i co se týče ztvárnění veřejného prostranství v okolí. Přízemní stavba se jakž takž vypořádala se vztahem jak ke Spálené ulici, tak i k obchodnímu domu Máj, se kterým se propojila pasáží. Naprosto však nezvládla svoje záda do Charvátovy a Vladislavovy ulice. Zde bylo vytvořeno drobné náměstí se stromy a místem k odpočinku. Tento prostor však nejspíš nikdy nebude vhodně fungujícím náměstím, nejen kvůli komplikované geometrii ulic, ale i vinou okolního hmotového uspořádání, které prostor zvláštně disharmonicky rozbíjí. Je naprosto jasné, že zde již nemohla vzniknout čitelná uliční fronta domů, která by vytvořila ulici jako původní blok.

Nesnadnost řešení tohoto místa naznačují nejen proměnlivé charaktery v propagačních vizualizacích k projektu, ale i výsledný stav. Socha předního českého „pornoumělce“ Davida Černého je pouze velmi drahý manévr, jak odlákat pozornost od faktu, že místo je komplikované a nepodařilo se ho adekvátně vyřešit jako dobře fungující veřejný prostor. Tomu nasvědčují i válcové výfuky z metra nebo absence laviček. Někdo by mohl namítnout, že lidé se zde zdržují a děti se honí kolem točící se hlavy Franze Kafky, a tím tedy prostor funguje. Ale sami si přiznejme, co bychom rádi od veřejného prostoru dostali a jestli to je právě zhmotněno v této okázalé umělecké formě. V éře osmdesátkového vestibulu metra byla na náměstíčku také umístěna umělecká instalace ve formě fontány od Pavla Trnky a Zbyňka Kabelíka. Ta však byla svými proporcemi poněkud skromnější a veřejný prostor spíše doplňovala. Hlava Franze Kafky prostory u obchodního centra naprosto ovládla tvrdou hrou kovu a lesku. A tak veřejné prostranství kolem Quadria není jen přehlídkou toho, jak zamaskovat nevydařenou urbanistickou situaci, ale je to i lekce pro nás, abychom si začali více sami všímat našeho společného prostoru a jeho kvalit. Důležité je si uvědomit, že výsledná varianta tohoto místa není jen věcí návrhu a přístupu architektů, ale zároveň parcela nese jisté historické danosti, které se budou projevovat evidentně v každé éře a snaze o řešení této lokality. Proto je třeba, u každé nové vrstvy města, která někde vznikne, snažit se pochopit nejen zásah samotný, ale i kontext a historii. Architektura nemá pouze jedno absolutní řešení – je to spíše forma diskuze, která ovšem musí být řádně podložená. ∞

Veřejný prostor je prázdnem, vlastně prakticky ničím. Ale zároveň je to takové prázdno, které je těhotné vším a z něhož – z ničeho nic – se může ledasco vynořit. Ve starověké Číně pro to měli pojem Tao.

Představte si text bez mezer na stránce bez okrajů, kde slova na sebe plynule navazují a odlišit je můžete jen velikostí písma, barvou nebo fontem. Představte si nepřerušenou řeč, v níž chybí nejen pauzy k nadechnutí, ale i mezery, kde do projevu může vstoupit někdo druhý. A konečně, představte si město bez ulic a náměstí, kde domy jsou na sebe tak nalepeny, že prakticky jedinými okny do místností jsou dveře, obvykle umístěné ve stropě. Takto by vypadala společnost bez veřejného prostoru. A takto, překvapivě, vypadá i nejstarší město, které dosud archeologové vykopali – Çatal Hüyük [čatal höjuk].

Vztah mezi společností a veřejným prostorem lze nahlížet jako vztah měst a veřejných prostranství. Jsou to dvě odlišné, leč vzájemně propletené a vzájemně se ovlivňující roviny. Společnost je vytvářena rovinou komunikace, město je vystavěno z materiální roviny zemského povrchu. Do společnosti jsme zapojeni skrze naši psychiku, ve městě se pohybujeme jakožto těla.

Veřejný prostor je prostorem, kde se společnost „děje“, kde se otevírá cizím věcem, lidem i myšlenkám a kde se ve svobodné interakci rozhoduje o její vlastní budoucí podobě. Veřejný prostor je jakýmsi vnějškem uvnitř společnosti, je jak jejím zrcadlem, tak jejím výrazem, tak onou mezerou mezi výrazem a obrazem. A právě touto mezerou může do společnosti vstoupit změna.

Diferenciace moderní společnosti
Moderní společnost je založena právě na změně – jejím iniciátorem může být kdokoli a cokoli. Právě ve veřejném prostoru dochází k artikulaci i šíření povědomí o společenských událostech a změnách. Zásadní úlohu přitom hrají komunikační média, která vybírají, co a jakým způsobem do veřejného prostoru vpustí, kdo zde může hovořit ke komu a v jakém kontextu. Protože moderní společnost je funkčně diferencovaná, což znamená, že ji tvoří jednotlivé, do značné míry oddělené, leč vzájemně na sobě závislé sociální systémy, které vždy plní určitou funkci (ekonomika je orientována na zajištění materiálních potřeb, věda na pravdu, právo na spravedlnost, politika na moc atd.), komunikační média definuje jejich orientace na vytváření obrazu společnosti. Právě tento obraz je pozadím (rámcem), díky němuž dávají jednotlivé události, které se dějí ve veřejném prostoru a které jsou jako události médii prezentovány, smysl.

Mnohost obrazů společnosti
Mnohost komunikačních médií zajišťuje, že zde není pouze jeden obraz společnosti, a tedy i to, že jednotlivé události lze interpretovat různě. Proto hovoříme o mainstreamových a alternativních médiích: protože vytvářejí většinový a menšinové obrazy společnosti. Jestliže mainstream definuje snaha vytvářet jednotný obraz společnosti a ambicí těchto médií je tedy oslovit každého, snahou alternativních médií je tento obraz narušovat, vymezovat se vůči němu, kritizovat ho nebo vytvářet obrazy jiné.

Obě funkce jsou důležité. Zatímco jednotný obraz společnosti tvoří základ porozumění, a je tedy tím, co společnost na komunikační úrovni spojuje, alternativní obrazy otevírají jiné možnosti porozumění, odlišné pohledy, a tedy i zakládají možnost změny a zároveň jsou obranou před totalitní nadvládou jediného obrazu.

Veřejná prostranství jsou tu pro všechny
Veřejná prostranství, tedy ulice, náměstí či parky, jsou tím, co propojuje jednotlivá specifická místa do funkčně provázaného celku, kterému říkáme město. Veřejná prostranství definuje to, že jsou principiálně přístupná pro každého. A právě jimi jsou obvykle vedeny i veškeré dopravní a technické systémy, které umožňují každodenní materiální fungování veškerých funkčně rozrůzněných míst. Vysoce rozrůzněná společnost totiž potřebuje velice různorodá místa: místa k bydlení, místa k setkávání, místa pro různé typy činností, místa k odpočinku i místa pro zajištění funkcí nejrůznějších technických systémů. Tak jako pro různé činnosti existují různorodé nástroje, tak jsou pro různé typy aktivit potřeba i různorodá místa, stejně jako lidé s různorodými schopnostmi.

Protože veřejná prostranství všechna tato různorodá místa propojují a krom toho zajišťují i vlastní funkce související s veřejným prostorem, a tedy i s obrazem společnosti, jsou na ně kladeny vysoké a často protichůdné požadavky. Nejsou to jen požadavky různých typů dopravy: auta, tramvaje, cyklisté a chodci, ale též požadavky na ticho, klid a odpočinek na jedné straně, stejně jako možnost pořádat kulturní a komerční akce nebo používat nejrůznější techniku, která je hlučná a obtěžující, na straně druhé. Obvykle je to otázka limitů, tedy nikoli zda na veřejné prostranství někoho nebo nějakou aktivitu vpustit, ale spíše za jakých podmínek. Proto je třeba kulturní akce i demonstrace předem ohlásit a proto by mělo mít město možnost regulovat například velikost či umístění reklam nebo požadavky na emise a hluk u vozidel, která na svá veřejná prostranství pouští.

Událost propojení
O podobě i využívání veřejných prostranství se diskutuje a rozhoduje ve veřejném prostoru. Do veřejného prostoru však vstupují události, které se odehrávají na veřejných prostranstvích. Právě skrze události tak dochází k propojení měst a společnosti. Právě událost je jednotou místa a dění, které je přikládán určitý význam a souvislost s jinými událostmi a místy. Jedině takto vznikají dějiny: jako propojení míst, událostí a jejich účastníků. ∞


autor: Pavel Holubec

Všichni někde bydlíme. Někde uvnitř, mezi čtyřmi stěnami, někde, kde máme pocit bezpečí. Také chodíme někam do práce a do školy, ve většině případů to bývá jiný objekt než ten, ve kterém žijeme. Pro přepravu mezi těmito místy a dalšími, která navštěvujeme v rámci našeho fungování, užíváme exteriér, město, venkovní prostor, veřejný prostor… každý tomu říkáme jinak. Ale mezi těmito světy existují jisté vztahy a od každého z nich vyžadujeme jisté vlastnosti a funkce. Zároveň to, co si slibujeme od útulného bytu, nebudeme čekat od náměstí. Pojďme trochu více porozumět svému okolí i tomu, jací jsme i my samotní.

Uvnitř versus vně
Jeden architekt popsal svůj den tak, že se probudí v architektuře, snídá v architektuře, pak jde do práce architekturou, do architektury a večer se opět vrací do architektury. Ze svého bytu se přesouvá přes exteriér města do kanceláře a večer složí hlavu opět ve svém příbytku. Úroveň českých domácností říká, že péči o své obydlí, nějaké to nitro každého z nás, jsme už více méně zvládli. Někdo lépe a někdo hůře, dle svých schopností, možností a financí. Já říkám, že byt nebo pokoj, na němž se podepsala ruka obyvatele, řekne o člověku více než cokoli jiného. Nejedná se pouze o funkční uspořádání, barvy, materiály. Každá věc v domácnosti nese podpis toho, kdo ji navrhl, vyrobil a dal jí výraz, který výrobek zařadil do nějaké skupiny či stylu. I výběr stylů je vlastně obrazem zákazníka a spotřebitele. Naše útočiště má přesné atributy, jež od něj vyžadujeme – bezpečí, sebeidentifikaci, ukotvenost. Doma je žádoucí se potkat jen s lidmi, se kterými chci sdílet svůj osobní prostor. Máme k nim blízký osobní vztah a naše chování se prolíná ve společných prostorech a aktivitách. Je to naprostá konkretizace našeho bytí a vnímání. Zatímco exteriér města, venek, ulice, náměstí má úplně jiné atributy. Bohužel se o něj moc starat neumíme. Myslím si, že je to tím, že jsme jeho významu zatím pořádně neporozuměli. Exteriér města je hlavní sociální platforma pro nás všechny. Při všemožných aktivitách potkáváme pestré spektrum kolemjdoucích nebo s někým cestu sdílíme. Když je příjemné počasí, tak ve veřejném prostoru posedáváme na trávnících, sdružujeme se, sportujeme atd. Je prokázáno, že se lidé radši pohybují tam, kde můžou anonymně sledovat svoje okolí a hlavně dostatečný počet ostatních lidí. I děti si radši budou hrát někde, kde je rušno, než na uzavřeném hřišti. Člověk je družný tvor. Se specifickými nároky a požadavky. A k tomu je potřeba si uzpůsobit i vhodné prostředí. Být trochu otevřenější a vnímavější, všímat si detailně prostředí kolem nás. Udržovat estetiku a charakter města. Být kritický ve svém uvažování znamená nespokojit se jen tak s něčím. Protože čím víc nás bude chtít sdílet exteriér města, tím víc máme šancí se potkat a navzájem obohatit. ∞

Narodil se před třiceti pěti lety v Ústí nad Orlicí. Do hlavního města přišel studovat a dnes ho zná celá Praha. Je výrazným iniciátorem kulturního dění v prostoru veřejném i soukromém – provozuje dvě kavárny, kde se dveře na chvíli zavřou až po skončení pracovní doby. Do ulic rozmisťuje piana, aby rozpustily jejich ruch a hluk. A pokračuje i za hranice pražských čtvrtí. Romantismus přetavený do současné doby pod taktovkou Ondřeje Kobzy.

Jsi posedlý veřejným prostorem. Jak tahle silná vášeň vznikla?
Asi nejvíc mě o veřejném prostoru naučil uvažovat Auto*Mat. Když jednou za rok něco silného zažiješ, tak se pak probourají hranice toho, co všechno je možné, a chceš to pak častěji. Já město vnímám podobně jako krajinu v přírodě – tam taky hledám silná místa a zákoutí. Jdu krajinou, procházím jí, putuju. Podobně, jako si v krajině můžu lehnout do trávy a dívat se na kopretiny a slunce, tak i ve městě se můžu posadit na schody u kostela svaté Ludmily a poslouchat zvonění zvonů. Jak člověk přirozeně vnímá náves nebo krajinu na vesnici, tak vnímá i město. Jsem posedlý prostředím, ve kterém žiji. Jako se snažím zabydlet si byt, aby mi tam bylo dobře, stejně se snažím zabydlet i veřejný prostor. Je to krajina, kterou jdu každý den do práce. Může to znít možná sobecky, ale myslím, že bychom si měli více brát ze svých možností – můžeme věci uskutečnit, a ne jen čekat, co nám připraví úředníci nebo politici. Veřejný prostor nemusí sloužit jen pro přepravování z bodu A do bodu B.

Veřejný prostor je tedy dost přístupný, ale málokdo si uvědomuje možnosti jeho uchopení. Nebo myslíš, že lidi spíš pečují o to, co mají doma?
Z hlediska komparace jiných měst jako třeba Berlín nebo Jeruzalém určitě – člověka nenapadne udělat si třeba u řeky piknik. Neříkám, že se to neděje vůbec, ale jen málo lidí to nakonec uskuteční. Nemusíš jít do drahé restaurace s výhledem na Pražský hrad a utratit za to pět tisíc. Prostě za málo peněz hodně muziky. Je to hlavně o prolomení možností. Věci se šíří hodně rychle. Občas stačí cvrnknout do domina a najednou se to rozproudí jako lavina. Myslím, že spontánní akce se tady dějí málo.

Mluvil jsi o Berlíně a o běžném fungování lidí ve veřejném prostoru. Proč myslíš, že v Praze to doposud takhle nefunguje? V čem je bariéra?
To netuším. Zaobírám se tím, pátrám po esejích, které se zabývají vztahem občanů k veřejnému prostoru, ale v tuto chvíli to nevím. Možná to pramení z 90. let, kdy se akcent dával na privátní zalezení do domu a veřejný prostor byl opravdu jen tím přepravištěm z ulity do další ulity věžáku nebo kanceláře. Nevím, jestli to lze dát do teorie. Ty věci se spíš dějí, než že se dají nějak uchopit do slov.

Kdy vznikly tvé vize o veřejném prostoru jako médiu?
Během studií na vysoké škole. Prvopočátkem asi bylo to, že když něco není, tak se to musí vytvořit. Když se nám v Ústí nechtělo jít na tamní diskotéky, udělali jsme si vlastní alternativní program s kvalitní hudbou a čtením básní. Vidíš, co není, a zrealizuješ to. Otevřel jsem si kavárnu – říkal jsem si, že těch alternativních stále není dostatek. I piána v ulicích jsou záminka pro nějakou interakci a probouzení vlastního uvědomění, že prostor je prostě pro lidi. Je to přirozený postoj – starost o prostředí, ve kterém se pohybuješ.

Z jakých důvodů sis vybral hlavní město pro realizování svých představ?
Přistěhoval jsem se sem z Ústí nad Orlicí kvůli studiu a tak to vyplynulo. Jsem patriot a chtěl jsem být v centru dění. Tam, kde je katedrála, ostatky svatého Václava… kde se odehrávaly přelomy.


Zabydlení veřejného prostoru je možné

Vnímal jsi v době svého života v Ústí nad Orlicí, že ti prostředí nevyhovuje? Měl jsi už tam tendence něco měnit?
V malém městě se fenomén veřejného prostoru dá podle mě hůře pochopit. Podle teorie souvisí hodně s anonymitou, demokracií, s interakcí lidí atd. V Ústí mě přemýšlet nad společným prostorem prostě nenapadlo, tam to nějak funguje samo. Člověka baví někoho potkávat a být na vzduchu, a to kdekoli, kde zrovna žije. A když fungují sousedské vztahy, jde to vážně samo.

Proč myslíš, že otevření myšlení, které jsi přinesl do pražského veřejného prostoru, tady nebylo dřív?
Skrze média to může vypadat, že jsem to zapříčinil já, ale myslím, že tu jsou daleko zásadnější lidi, jako třeba ti okolo Auto*Matu. Ale ano, když něco dělám, tak chci, aby to mělo efekt. Chci lidi inspirovat a říct jim – ano, buďte drzí. Přišel jsem na úřad, představil se, řekl jsem, že bych chtěl tady na náměstí instalovat jukebox, kde by básníci četli své básně, a řekli mi – jo, to se nám líbí. Možnosti leží na zemi. Jiskra se může vykřesat z ničeho nic. Musí to sice mít určité hranice, ale zabydlení veřejného prostoru je opravdu možné.

Co je tedy příčinou toho, že jsi z těch nejvýraznějších, kterým se ty vize daří realizovat?
Možná ty kavárny, které mám. Asi i projektem pian jsem uhodil hřebíček na hlavičku. V lidech to rezonuje a odezva je hodně výrazná. To mi dává možnost tyto vize hlásat. Teď je zima a možností není tolik, ale od jara budu lidi provokovat. A hlásat tyto jednoduché věci. Budu objíždět gymnázia, říkat, co se nám podařilo, a ptát se – co napadá vás. Od houpačky v parku po instalaci hudby do kanálu.

Máš představu, jak bude Praha vypadat třeba za dvacet let – ať se příliš nevzdalujeme od současnosti?
Kdyby ses zeptala na pět, tak bych možná věděl, ale dvacet… Tak dáme deset. Líbilo by se mi, kdyby Praha žila víc na ulici. Kdyby se rozšířil fenomén farmářských trhů a byly třeba každý den spojené ještě s nějakou další kulturou. Myslím, že nám nezbude nic jiného než se angažovat sami. Možná to zase bude tak, že si území nikoho i témata s tím související vezmeme my lidi.

Vnímáš Prahu jako město pro budoucnost? Nežijeme si tady takovou mladistvou utopii plnou večírků a kultury se zavřenýma očima k realitě?
Spousta lidí pořád strašně studuje, což je důležité, ale rád bych, aby víc dělali aktivity. Ne, že budou sedět v knihovnách a chodit na večírky, ale třeba si vezmou gumáky a půjde se projít Botič. Lidi rádi pomáhají, jen potřebují někoho, kdo to iniciuje. Rádi se sdružují. Chce to hlavně podněty.


Spontánní akce se tady dějí málo

Café V lese už je kultovním podnikem a podařilo se mu to dost rychle. První, co mě napadlo, když jsem ho v roce 2010 poprvé navštívila, bylo – konečně kavárna s berlínskou atmosférou. Chtěl jsi, aby takhle zapůsobilo?
Je to asi tím podobným duchem. Mým a lidí, kteří dělají kavárny v Berlíně. Mám tam starý designový nábytek ze 70. let, protože jsem neměl peníze na nový. Je to spíš napojení na podobný vizuální vkus než záměr.

Jaký obraz nejvíce zobrazuje to, co se snažíš namalovat skutečností? Lidé v kavárnách, zábava, tanec, kultura…
Nedokážu říct, ale u pisoáru v café V lese mám Bruegelův obraz Zápas masopustu s půstem. Jsou na něm spontánnosti. To, co jde z žaludku ven. To, co je v člověku – masité, tělesné věci. Určitě se takové události nemohou dít každý den – karneval nemůže být celý rok, ale je fajn popustit uzdu karnevalovému rysu světa trošku víc.


Území nikoho si vezmeme my lidi

Jsi známý svou činností pro lidi. A co děláš pro sebe? Jak trávíš svůj volný čas?
Teď jsem si nově pronajal baráček na Bezdězu pod hradem. Občas tam jezdím, snažím se přečíst si něco z jiného světa – třeba nějaké básně. Od nového roku budu chodit na soukromé hodiny poezie. Chci se zaobírat tím, jak vznikají verše, báseň. Mám zalíbení v tom, vystihnout nějaký pohled, záchvěv, pocit do sousloví. Teď v adventu jsem chodil do katedrály na roráty. To jsou ranní bohoslužby, kdy musíš vstávat o půl páté, abys je stihla. To je Praha, kterou vidíš z úplně jiné stránky – jedeš nočním městem, jsi v katedrále, kde nejsou žádní turisti, slyšíš vlastní kroky a do toho ti svítí jen svíčky a zpíváš zpěvy z doby Karla IV.

Jak se stavíš k umění ve veřejném prostoru? Vnímáš akci Six Pianos jako happening, nebo jsi jen produkoval koncert?
Na prvním místě chci jednou za měsíc dělat koncerty ve veřejném prostoru. V říjnu byl koncert šesti pian na nádvoří Novoměstské radnice, v listopadu proběhl na Hlavním nádraží, v prosinci hráli na piana bezdomovci na Václaváku. V lednu bude koncert na ledě a kolem piana se bude bruslit a v únoru by měl být v tunelu Blanka. Chci odbourat hranice toho, co to vlastně veřejný prostor je.

V jakém světě nebo době žiješ?
Já si to tak kompiluji. Ranní roráty v katedrále, jízda na kole na Náplavce v létě, výlety po pražských periferiích, kde žijí bezdomovci, po procházkách v takovém tom území nikoho. Kompiluji si svůj svět z takových autentických věcí.


Nejsem bohém, víc se držím

Tři hodnoty, které jsou pro tebe zásadní.
Třeba vděčnost. Vděčnost za to, že tady člověk má to štěstí být, je zdravý, dostal nějaké dary, potence. Pak asi starost o prostředí a okolí, o sousedy. To souvisí hlavně s lidmi. Taky popostrkování lidí dál. Možná je to drzé nebo pyšné. Ale i já to potřebuji.

Jak vypadá dnešní bohém?
Asi by měl na něco hrát. Ideálně na kytaru nebo piano. Umí říct dost nepatřičné věci ve společnosti, nebojí se trapnosti. Umí vyhmátnout, když někdo hraje hry nebo nosí masky – umí to říct. Má zaujetí pro věc. Že třeba dlouho nejedl nebo nespal je vedlejší.

Takže jsi popsal sám sebe?
Ne, to ne, já jsem ještě takový docela reflektovaný. Víc se držím. Tihle bohémové nemají hranice a jsou víc živelní.

Jaké přízvisko, které dostáváš, je ti nejbližší? Často se o tobě mluví jako o kavárníkovi…
To se často mění. Rád bych byl takovým pošťouchávačem lidí k aktivitám. ∞

„Mezidomí jsou všechny plochy, které jsou součástí města, ale ne samotných domů.“

/článek/
Představte si, že se vracíte domů z práce nebo ze školy. Unavení, zamyšlení, uzavření do sebe procházíte městem známým natolik, že už ho ani příliš nevnímáte. A najednou uvidíte uprostřed náměstí velký stůl, kolem kterého sedí spousta lidí. Část z nich živě diskutuje, jiná skupinka plete, děti vyrábí model města… A všichni se očividně dobře baví.

Líbí se vám taková představa? Pokud ano, můžete přesně tohle a mnohem víc prožít na festivalu Mezidomí, který proběhne na ostravském Masarykově náměstí od 29. května do 5. června.

Lidé z realizačního týmu akce postrádali život v ulicích Ostravy tak dlouho, až se je rozhodli s pomocí projektu Think Big oživit po svém. Nejdůležitějším prvkem festivalu bude třicet metrů dlouhý stůl uprostřed náměstí, který má obyvatele vybídnout ke společnému posezení, povídání, tvoření a diskusím. Doplní ho dva Kontejnery k světu. Jde o nový meziměstský projekt představující netradiční využití kontejnerů s cílem nabídnout zajímavé zážitky na nečekaných místech. V Ostravě se z jednoho na týden stane kavárna, druhý pomocí interaktivních přenosů propojí všechna do akce zapojená města.

A co se bude dít ještě? Festival zahájí společná hostina. V následujících dnech se uskuteční série workshopů Jak (po)užít své město, která představí různé aktivity oživující veřejný prostor. Do partyzánského zahradničení nebo pletení se návštěvníci samozřejmě budou moci zapojit. Proběhnou i různé debaty, např. o cyklistice nebo „mezidomí“ v Ostravě, chybět nebudou ani divadelní představení a projekce. Pecha Kucha Night Ostrava chystá pro tuto příležitost speciál zaměřený na problematiku veřejného prostoru.

Děti se mohou díky projektu Moje město hodně dozvědět o roli architektů při vytváření fungujícího místa pro život a postavit společně jeho maketu. Model města, ve kterém lidé opravdu žijí. Kéž by nezůstalo jen u modelu…

Mezidomí
Masarykovo náměstí, Ostrava
29. 5.–5 .6.


autor: Kateřina Plevová

Architektonické studio Vallo Sadovský Architects stojí za projektem, který dnes zasáhl už mnoho měst i architektonických studií. Městské zásahy jste mohli vidět i v Praze na stejnojmenné výstavě v roce 2010. Byl jedním z popudů, kterým se rozhýbala veřejná debata.

Rozhodla jsem se podívat se „za“ tento projekt, na studio jako takové a první kroky, které k Městským zásahům vedly. Za Vallo Sadovsky odpovídal spoluzakladatel Matúš Vallo.

Lze vysledovat první popud k projektu Městské zásahy?
Celé roky som chodil na návštevu ku mojej frajerke po ulici, ktorá bola totálne nefunkčná: chodníky boli príliš úzke a parkovalo tam zbytočne veľa áut. Tam vznikol pocit že riešenia existujú – akurát úradníci nie sú schopný sa k nim dostať. Prvotná idea bola, že stačí len nápad ukázať niekomu na meste.

Jaké máte další plány s tímto projektem?
Projekt sme po mestách Bratislava, Praha, Brno celkom otvorili a teraz si môže zorganizovať Mestské zásahy u seba v meste každý sám, stačí aby nám napísal a my mu pomôžeme s rozbehom a vysvetlíme mu základná pravidlá tejto akcie. Riešia sa Košice, Prešov, Kladno, Ostrava a iné.

Jakou úlohu má podle vás architektura v dnešní společnosti?
Ťažká otázka. Určite ju stále má veľkú, my sa skôr zamýšľame nad tým akú úlohu má architekt. Určite to pre nás nuž nie je len o budovách. Byť architektom je aj záväzok a poslanie. Stále hľadáme nové cesty, preto sú projekty nášho občianskeho združenia Mestské zásahy pre nás veľmi dôležité.

Performance. Kola. Design. Komunita. Divadlo. Veřejný prostor. Kreativita. To jsou hesla, která charakterizují začátek sezóny v holešovickém Studiu ALTA.

Druhou zářijovou neděli, 9. 9., o rozjezd půjde doslova – vtrhne se do ní totiž na kolech. Od 15 hodin čeká na všechny (ne)cyklisty nepřetržitý sled nečekaných kreací, které spojují lásku k tanci s obdivem k možnostem nejrůznějších bicyklů. Těšit se můžete na ochutnávky z projektů ME-SY, /na:u/, VerTeDance, Lucie Kašiarové a Patrika Vojtíška, Jany Ryšlavé a jako speciální cyklo-host se představí Martin Dražil. Opravy všeho druhu zajistí BICYKL, chybět nebudou koktejly, dobroty ani všemožné cyklodoplňky.
Přijďte se Studiem ALTA otevřít novou sezonu performancemi rezidenčních umělců Studia ALTA, které je „bikers friendly“, a nechte si opravit či designově upravit své kolo. Současný tanec vás ze sedla neshodí!

Cyklokuchyňa 2012
Studio ALTA
U Výstaviště 21, Praha 7
9. 9. 15:00
www.studioalta.cz

autor: Karolína Hejnová

„Přála bych si, aby se v Zóně potkali a třeba i spřátelili lidé, kteří by se za jiné situace ani vůbec nesetkali…“

Na přelomu července a srpna vznikne v centru Prahy na Ovocném trhu dočasný multikulturní prostor pod širým nebem nazvaný Zóna. Její tvůrci Marko Bogdanovič, Marie Štindlová, Robin Fritzen a Radim Lapčík si dali za úkol ukázat Pražanům, že ulicemi je možné nejen procházet, ale také v nich žít. A to prostřednictvím dočasného parku, jenž se chystají vlastnoručně vybudovat a ve kterém, podle svých slov, „usilujeme neobvyklým programem o oslovení různorodého publika, oživení dané lokality a propojení různých skupin kolemjdoucích, návštěvníků, obyvatel“.

Můžete prozradit, co konkrétně se bude dít?
Marko Bogdanovič: Postavíme zde objekt, který bude přes den sloužit jako park – kolemjdoucí si tu budou moci sednout, lehnout, vydechnout si. V podvečer a večer se stane zázemím pro různorodý program: grilování, workshopy, přednášky, projekce, lekce jógy, violoncellový koncert, …

Marie Štindlová: Chceme, aby Ovocný trh a jeho okolí opravdu ožilo, akce plánujeme na každý den. A samotný park snad bude dostatečně atraktivní, aby se zde lidé zastavovali a třeba se i sami aktivně zapojovali do programu.

Podle čeho jste vybírali témata jednotlivých večerů?
MŠ: Zpočátku jsme chtěli celý program zaměřit přednostně na architekturu, urbanismus apod. Postupně jsme se od tohoto úzkého vymezení odpoutali a soustředili se i na více okrajové fenomény spojené s městem a s městským životem, jako je urban/guerilla gardening, ekologické projekty, cyklistika ve městě a další.

MB: Anebo témata, o kterých se v Česku moc nemluví, ale ve světě jde o daleko rozšířenější jevy, například sharing economy nebo různé občanské iniciativy.

Co vás k projektu Zóny vedlo?
MB: Původně jsme chtěli celou věc postavit na náměstí Republiky, protože je to rozsáhlá a silně frekventovaná plocha, kde zároveň v okolí chybí park nebo jakákoli zeleň, a které by výrazně prospělo alespoň pár laviček nebo nějaký příjemný tišší koutek. Ostatně v centru Prahy mám takový pocit skoro všude. Samý shon, proudící davy kolemjdoucích bez nekomerční možnosti si odpočinout, pomalu jedna velká stresová zóna, a naše Zóna má být trochu taková reakce, snaha o zpříjemnění centra Prahy.

Robin Fritzen: Chceme vytvořit oázu uprostřed vyprahlých kamenných skal. Prostor, kde si úředník v obleku sní svou rychlou snídani, dvě babičky si odpoledne popovídají při cigaretě a večer si tu dají sraz lidé před kinem, nebo ještě lépe přijdou na něco v našem programu.

MŠ: První motivace byla asi opravdu potřeba vytvořit „oázu“, místo, kde se mohou obyvatelé pozastavit. Pro mě je ale hodně důležité ono setkávání. Přála bych si, aby se v Zóně potkali a třeba i spřátelili lidé, kteří by se za jiné situace ani vůbec nesetkali.

Jak vnímáte boom zájmu o veřejný prostor v posledních letech?
MB: Tendence vnést více života do veřejného prostoru je dlouhodobější tendence celosvětově, jako boom bych to označil spíš asi u nás. V posledních cca dvou až třech desetiletích se způsob uvažování stále rychleji mění – elementy, ke kterým se dopracovaly nejrůznější vědní disciplíny, jsou nyní vnímané ve vztahu k jiným a ve své komplexnosti a vzájemné propojenosti. Řekl bych, že tento sjednocující a propojující způsob uvažování se přenáší i na vnímání člověka a jeho okolí. A veřejný prostor je přirozeně jeho prvním dějištěm.

RF: Praha potřebuje projít regenerací po dvou neblahých obdobích: po plánovacím až utopisticko-modernistickém období komunismu a přechodu k demokracii až nekontrolovanému tržnímu hospodářství devadesátých let. V těchto dvou etapách se město nejdříve vzdalo chodce ve prospěch řidiče a poté se vzdalo bytů ve prospěch kanceláří a obchodů. Zde musí dojít k obratu. K čemuž směřovaly například oba předešlé festivaly reSITE hlavně řešením prostoru a Street for Art tvořící kulturní identitu Jižního Města.

V čem se váš projekt liší do výše zmiňovaných reSITE a Street for Art?
MŠ: Zaměřením. Kolegové řeší spíše urbanismus, architekturu, obecné debaty s teoretiky apod. Zóna reaguje a přináší možná řešení konkrétních problémů, které se mohou zdát podružné, ale právě z těchto menších věcí, které iniciují sami obyvatelé, mohou přijít opravdové změny.

MB: A dále asi tím, že dosud v centru Prahy (krom piazzetty Národního divadla) nevznikl podobně zaměřený objekt takové velikosti a na tak dlouho.

V jaký dopad z dlouhodobějšího hlediska doufáte?
MB: Bylo by fajn, kdyby lidi začali víc vnímat město – jak je řešené, čím žije a zda vůbec vlastně žije. Na sobě hodně pozoruji, že různé architektonické řešení místa ovlivňuje, jak se cítím. Také si myslím, že všichni máme v povědomí plakáty typu „Praha kulturní“, a to je výsměch. Staroměstské náměstí (a Staroměstská radnice), Václavské náměstí, náměstí Republiky – to všechno jsou místa, která Praha pronajímá soukromým firmám pro vesměs komerční způsoby – co svátek, to trhy. Trhy sem, trhy tam. Kulturu si představuji jinak.

Zóna
Ovocný trh, Praha 1
20. 7.–4. 8.
www.facebook.com/zona2012/info
zonka.tumblr.com

Marek Štěpán je architekt, jehož realizace sahají od Freedomku, „fungujícího, příjemného domku, který dává pocit svobody od zedníků, řemeslníků, stavění, pocit svobody od systému médií i díky malým nákladům na provoz“ přes práci pro Kancelář prezidenta republiky až po sakrální stavby.

A právě sakrální stavby dokážou obohatit současný veřejný prostor o hloubku, která přítomně prožívaný prostor propojí s minulostí i budoucností. Rozhovor je zároveň pozvánkou na přednášku Marka Štěpána ve čtvrtek 7. června v KC Vltavská.

Jaký význam mají sakrální stavby ve společnosti, která se ráda označuje za „nejvíce ateistický národ na světě“?
Označení nejvíce ateistický národ světa svědčí pouze o dost úzkém pohledu Čechů na sebe. Vůbec si nemyslím, že je založeno na objektivních faktech, podíváme-li se na statistiky aspoň v Evropě.

Při pohledu na naše statistiky se k víře všech denominací hlásí cca 20 procent obyvatel. Zamíříme-li na konkrétní typ sakrální stavby – kostel, pak je podle statistik pravidelně navštěvuje 10 procent Čechů, občas pak 28 procent, což jsou skoro 3 miliony. Toto číslo už poměrně jasně říká, že sakrální stavby jsou pro nás něčím důležité.

Opakem ateismu, tohoto ne-božství nebo spíše bez-božství, je věřit v Boha nebo v boha. A ti, co v něj věří, již po tisíce let stavějí stavby k setkávání s ním i mezi sebou. To se zcela přirozeně děje dodnes. Pohled na sakrální stavbu se ale po krůčcích posunuje od monumentality k poetičnosti a komornosti. Nezbytnou součástí dnešní sakrální stavby je i společenské zázemí pro schůzky menších sociálních, kulturních a zájmových skupin. Příkladem může být kostel sv. Ducha v Ostravě. Kapacity největšího porevolučního kostela a společenského centra jsou 5 let po otevření vyčerpány. Velmi rychle si našly své místo uprostřed sídliště.

Myslíte si, že sakrální stavby stále definují veřejný prostor nebo jsou spíše ztělesněnými vzpomínkami na historické pojetí veřejného prostoru?
Sakrální stavby mají dnes podobnou úlohu stejně jako ostatní občanské stavby. Vzhledem k měnícímu se životnímu stylu a nárokům prochází jejich vnímání změnou. Danost archetypu stavby a jejího čtení nemá v tuto chvíli pevné kontury a trochu se ztrácí v jakési pluralitní mlze. Vlastně je vše možné. A právě tato bezbřehost ovlivňuje veřejný prostor. Mnozí zadavatelé podlehli zdání novosti svých záměrů a myšlenek.

Jsou zde známá negativa typu uzavřených satelitů kolem měst a vesnic, kde veřejný prostor chybí, a jsou zde všudypřítomná auta ničící průchodnost míst. Jsou zde ale i mnohé moderní stavby fungující spíše jako černé díry veřejného prostoru. Ty jej zcela vysávají svou vlastní existencí. Vytvořily kolem sebe pro člověka agresivní prostředí (prašné, hlučné, nebezpečné) a vstup do jejich útrob je vlastně vědomým i podvědomým útočištěm z tohoto prostředí.

Objevují se i časově labilní využití typu soudobé studentské zásahy do veřejného prostoru. Ty jej sice hravě zabydlí, ale většinou velmi dočasně, a proto labilně. Tyto happeningy jsou přínosné spíše svou vzpomínkou – uchováním místa v mysli zúčastněných.

Současný veřejný prostor tak můžeme nazvat nestabilním a nekonkrétním.

Z tohoto pohledu jsou sakrální stavby pro veřejný prostor přínosem, protože jasně (aspoň v naprosté většině) definují okolní prostor. Ať už blízký okolo stavby, nebo vzdálenější u viditelných hmotových dominant či věží. Obrovským přínosem nových sakrálních staveb na sídlištích je jejich pravidelné využití. Sakrální stavby dokážou veřejný prostor zakotvit v čase. Fungují pak dlouhodobě ne v řádu let, jak se počítají ekonomické návratnosti, ale v řádu století, tedy stabilně. Sakrální stavbu bych tedy rozhodně nepovažoval ve veřejném prostoru za historickou vzpomínku, ale nazval bych ji aktuálním tématem.

Jiná věc je samotná architektonická forma sakrálních staveb, jejího měřítka, téma její otevřenosti či uzavřenosti. Ty mají na její vnímání velký vliv a z hlediska veřejného prostoru už menší.

Jak vy sám veřejný prostor chápete?
Současný veřejný prostor je jakýmsi plazmatickým médiem mezi stavbami. Je v područí majetkoprávních a ekonomických vztahů a tlaků. Ty pak mají vliv na politické a územně-plánovací rozhodování o tomto prostoru. Většinou je pak o něm uvažováno velmi krátkodobě. Tato nestabilita je jeho největší slabinou, jak jsem se pokusil naznačit dříve.

Pro mne je důležité nazývat věci správnými, přesnými jmény, správně je identifikovat, definovat. Poté je možná myšlenková i prostorová orientace v prostoru a v tématu. V těchto intencích uvažuji i o veřejném prostoru. Podíváte-li se na obrazy Giorgo de Chirico, je v nich ukryto mnoho z toho, jak veřejný prostor chápu. Nemyslím tím jeho úplně klasickou formu. Spíše uvažování v kategoriích slunce-stín, jasno-temno, chůze-zastavení, průhled-stavba, stěna-otvor, plné-prázdné. Veřejný prostor musí být vícevrstevnatý.

Není na místě vkládat do veřejného prostoru přehnané ambice, spíše jej tak nějak podpořit. Například při navrhování kostela sv. Ducha v Šumné takový prostor nově vznikl, i když v kategorii „veřejný prostor“ vůbec nebylo uvažováno. Pouze byly definovány vztahy mezi stavbami, vztahy před-za, geometrie, měřítko a velikost.

Jakou úlohu má podle vás architektura v dnešní společnosti?
Asi obdobnou jako krejčovina, ševcovina a kadeřničina.

Jaké stavby považujete z hlediska vlastní tvorby za významné – a proč?
Boží muku na Pražmě, protože byla první, je na místě, které mám rád, a protože jsem ji postavil s kamarády vlastníma rukama.

Kostel sv. Ducha v Ostravě, protože je veliký a donutil mě přemýšlet v nejširších souvislostech o sakrální architektuře.

Projekt rekonstrukce a dostavby Nejvyššího purkrabství na Pražském hradě, protože jsem se při práci na něm setkával s nejzajímavějšími situacemi.

Snažíme se jej nezničit. Cena veřejného prostoru spočívá mimo jiné i v jeho dlouhodobém neobsazení, smyslem mohou být i krátkodobé aktivity. Tak zněla odpověď na otázku, jak zachází architekt Petr Hájek s veřejným prostorem. Mnohem obšírnější odpověď najdete v pracích jeho studentů na výstavě [anastomosis], která se právě teď koná v DOXu.

„O výstavě jsme s kolegou Jaroslavem Hulínem a se studenty začali uvažovat už před dvěma lety,“ hovoří o přípravě náročně, a přitom elegantně pojaté výstavy. „Původně jsme měli představu prezentace v prostorách fakulty architektury nebo Národní technické knihovny. Nakonec jsme se rozhodli, že téma představíme širší veřejnosti, a tak jsme zvolili instituci mimo prostředí školy.“

Byl omezen počet návrhů na jednoho studenta?
Teroreticky nebyl, ale obtížné bylo zvládnout více než jeden návrh. Vlastně se to stalo jen jednou. Na úkolech se pracovalo v průběhu čtyř semestrů. Když u nás studoval někdo více semestrů, dostal se k práci na více lokalitách.

Výstava má dobrý ohlas v médiích i mezi mladými lidmi. Máte pocit, že po měsíci, co je výstava k vidění v DOXu, se rozhýbaly ledy ohledně debaty o veřejném prostoru a odpovědnosti za něj?
Cílem výstavy je, jak říkáte, rozhýbat veřejný dialog o městě a životě v něm. Ne že by před tím nic takového neprobíhalo, ale děje se tak izolovaně. Univerzity výsledky prací nezveřejňují skoro vůbec a diskuse se odehrávají uvnitř akademického světa. Na úrovni veřejné správy jde spíše o technické debaty a řeší se aktuální problémy. Většinou se „z ruky“ zadávají různé studie nebo analýzy. Téměř se nevypisují žádné veřejné architektonické a urbanistické soutěže. Jak ale chcete získat kvalitní řešení, když místo architektonické soutěže vypíšeme výběrové řízení, kde je hlavním kritériem cena projektu?

Budete v podobných výstavách pokračovat?
Ano, ale nechceme se opakovat, takže to podruhé zkusíme udělat jinak. Pro hledání nových přístupů v oblasti urbanismu jsme založili Laboratoř Experimentální Architektury. LEA již druhým rokem pracuje na výzkumu strategií pro využití řeky Vltavy jako veřejného prostoru. Studentské práce její teorie prověřují na konkrétních místech s konkrétním zadáním.

Jste jedním z těch, kdo ovlivňují budoucí architekty. Jak byste definoval českou architekturu?
Já českou architekturu jako fenomén nebo nějakou obecnou kvalitu zatím nevnímám. Máme dobré architekty a některé návrhy mají světovou úroveň, ale bohužel se většinou nezrealizují. Pro vznik něčeho jako je národní, chcete-li česká, architektura, je zapotřebí mimořádného výkonu celé generace. To u nás není. Možná je to i tím, že architektura je všeobecně vnímána jako řešení vizuálního problému. Že jejím cílem je nadesignovat fasádu, aby vypadala hezky, nebo udělat příjemný interiér. Takže je něčím navíc, protože stejně neřeší podstatné problémy. Je to také dáno tím, jak se architektura vyučuje, jakou ji žádají klienti a jakou produkují architekti. Jenže potenciál architektury je mnohem větší. Jen se nevyužívá.

Verejný priestor je miestom, kde je nadbytok možností, nie celkom dobre naprogramovaných, říká Benjamín Brádňanský ze slovenského architektonického ateliéru n/a a svá slova doprovází ikonografikou zákazů, ze kterými se na veřejných místech setkáváme. Nejezděte na kole. Nekuřte. Nefotografujte. Nesypejte ptáčkům. Nepouštějte balónky.

Veřejný prostor zde existuje proto, abychom jej používali. Jenže používáním veřejného dochází k jeho individualizaci, jelikož každý z nás s prostorem zachází jinak. Touto individualizací tak dochází k přivlastňování veřejného prostoru a tudíž zintimnění, ale zas a pouze podle měřítek toho, kdo tento proces vytváří. „Verejný priestor je príležitosťou pre individuálne obsadzovanie, ako miesto vhodné na lokalizáciu »môjho« dočasného teritória. Ale je pravda, že nie som žiadny odborník na verejný priestor. Nijako špeciálne som sa mu nevenoval. Takže ma z neho zatiaľ zaujíma práve len ten jeden aspekt – ako sa verejný priestor môže stať personálnym. Zaoberali sme sa tým v niekoľkých urbanistických projektoch, teraz dokonca v projekte rodinného domu a tiež v akciách – obskúrnych pouličných provokáciách.“ Jako bylo vybudování zahradního grilu na náměstí, zavěšení houpačky nebo vytvoření „ohavného“ obývacího koutku.

Jenže – zabydlování se je lidská přirozenost. Jaký je tedy vztah architektury veřejného prostoru k budoucímu užívání?
V literatúre Douglasa Adamsa sa vyskytujú výťahy, ktoré majú rozostrené vnímanie času. Vedia byť preto presne tam, kde ich potrebujete, vtedy keď ich potrebujete. To je asi jediný prípad, keď sa časť architektúry dokázala vhodne prispôsobiť budúcej individualite používateľa bez jeho pričinenia. Architekti nedokážu predpovedať budúcnosť o nič lepšie ako iné profesie. Nie že by sa o to nepokúšali, ale viac než nudné pohodlie superfunkcionalizmu je dobrodružstvo objavovania a kolonizácie. To platí aj pre verejný priestor. Prekvapenie a hľadanie významu a používania sú najlepšie kvality.

Jakou úlohu tedy hraje veřejný prostor při formování individuality a charakteru jedince či města?
Kultúrne, politicky a sociálne je táto úloha obrovská. Ale pri tom je takmer úplne jedno ako je na tom ten priestor architektonicky. Preto, nás architektov zrazu tak veľmi zaujímajú presahy mimo klasickú formu architektúry. Zároveň som sa nikdy nezamýšľal nad vzťahom architektúry a spoločnosti. Asi to bude tým, že neverím modernistickému heslu „architektúra, alebo revolúcia“. Nevidím priestor v ktorom by architektúra mala moc pomôcť spoločnosti , alebo šancu výrazne ju ovplyvniť, či dokonca nasmerovať.

Připadá mi, že se vracíme k dobrodružství objevování, o kterém jste už hovořil.
Architektúra je pre mňa stavanie stávania sa. Formálne spredmetnenie konceptov bývania. V tomto som veľmi ovplyvnený jedným z mojich učiteľov – Marianom Zervanom. Ale viac než to čo je architektúra, ma zaujíma to ako vzniká. Na VŠVU som sa v našom ateliéri niekoľko rokov zaoberal zo svojimi študentmi výskumom metód navrhovania architektúry. A je mi jedno či ide o koncept destabilizácie prítomnosti a pôvodu v architektúre, racionalistický koncept stroja, minimalistické odrazy pravdy do krásy, dôležité je vytvorenie systému stojaceho za náhodným rozmarom.

O teorii bychom se mohli bavit ještě dlouho, proto – na jakém projektu momentálně pracujete?
Okrem iných pracujeme na sérii rodinných domov, ktoré sa zoberajú vzťahom vnútra a vonkajška. Je to také malé pokračovanie urbanistického projektu pre Košice a Bordeaux, ktorý sme vyvíjali v rámci platformy ggna (ateliér Gutgut a n/a, pozn. aut.) a pri ktorom nás začali zaujímať „poche“, medzipriestory káps a dutín.