Vyrostl v pivovarnické rodině, mládí prožil v šedé zóně, vystudoval historii a zeměpis a nyní je z něj hledač lidských zdrojů. Tento výčet by nebyl nijak ojedinělý, kdybych nezmínila jeho největší zálibu – už více než čtyři roky nenavštívil jedinou vernisáž bez toho, aniž by mu kolem krku nevisel fotoaparát. Martin Fryč díky specifickému zájmu denně dokumentuje dění na pražských výstavách a přináší tak kulturní přehled o současné umělecké scéně. Je přímým svědkem nejrůznějších forem uměleckého vyjádření. Je živým archivem. Je konceptuálním projektem.

Co ve vás probudilo zájem o výtvarné umění? Podnítilo jej rodinné zázemí?
Určitě rodinné zázemí – s rodiči jsem navštěvoval výstavy, chodili jsme do loutkového divadla, do kina, hodně jsme četli. Otec sám byl ochotnický herec a maminka obdivovala krásné výtvarno. Také to ale byla spousta lidí, které jsem potkal na cestě životem. Výtvarnému umění jsem se de facto věnoval souběžně s hudbou a literaturou. Ne ale jako aktivní tvůrce. Snad jen literárně jsem něco zkoušel. To ale spíš souviselo s kurzem hudební žurnalistiky, kterým jsem prošel. Ten začal v září v roce 1989, proběhly asi čtyři lekce a pak přišel listopad a všechno se změnilo…

Tehdy nebylo zcela běžné věnovat se takové činnosti, která mohla mít i trochu zakázaný obsah…
Byla to původně šedá zóna. Ten kurz byl plánovaný jako takový samizdat, ale oficiálně to byl kurz hudební žurnalistiky v klubu Delta, který ale vedli špičkoví hudební žurnalisti jako Černý nebo Švamberk. Ti se nám opravdu snažili přivést ty nejzajímavější lidi a zároveň nás i dostali na nějaké lepší koncerty.

Inklinoval jste i k undergroundu?
Mě hudba hodně zajímala, hlavně big beat a rocková muzika. Spíš jsem se pohyboval v té šedé zóně – nebyly to zakázané aktivity, ale co si budeme povídat – ani podporované. A to nebyl přímo underground. Ten vyžadoval osobní kontakty. Bez osobní znalosti Magora nebo Čuňase by to ani nešlo. Už byli prostě po těch mnoha letech pronásledování ostražití… Ale měl jsem takové tendence proniknout i tam – třeba měla přijet undergroundová kapela odněkud z Belgie. Měl jsem telefonát, že koncert bude v Kyjích. Za dvě hodiny mi volali, že to bude ve Slivenci. Pak jsme přijeli do Slivence na náměstí a tam policajti – kontrola občanek, koncert zrušený. Tohle bylo období mého studia na střední škole.

Podobně smýšlejících lidí bylo okolo vás více?
Byli jsme v podstatě taková parta, která se zajímala o podobné věci. Je ale důležité říct, že jsme měli profesora Jiřího Podzimka, což je do dneška nepřehlédnutelná postava pražské kulturní scény. Ten nás v podstatě stmelil – dokázal nám třeba sehnat samizdaty. Vokno jsme opisovali s bráchou přes noc. Na střední škole jsem hlavně hodně jezdil po klubech na okraji Prahy – jako Opatov, Prosek, Barrandov, Delta – to bylo jedno z největších hnízdišť a tam právě byla ta šedá zóna.

A kam vás zavedla cesta dál?
Po střední škole jsem pracoval dva roky ve výzkumáku a na chemické škole, kde jsem se hledal odborně, a pak jsem zjistil, že chemie a biologie, která na té škole převážně byla, mě po chvíli přestala bavit. Neříkám, že to nebylo zajímavé, ale pak už mě to trochu nudilo. Stále dokola uplatňované postupy a tabulky – to je i důvod, proč jsem vůbec neuvažoval o studiu na technice. Třeba i matematika mi přijde nudná.

Jak jste přivítal nové možnosti po roce 1989?
Začal jsem trochu aktivně sledovat kulturní přehled. Na velké výstavy byly v Praze plakáty – ty nešly přehlédnout. Pamatuji si jednu z prvních velkých vernisáži, na které jsem byl – Dějiny židovské kultury ve Valdštejnské jízdárně.

Takže už ve vašem zorném poli dostávalo větší prostor i výtvarné umění?
Jako student jsem v roce 1996 začal pracovat na Pražském hradě a díky tomu, že jsem se spřátelil s lidmi z kulturního odboru, jsem se dostal na další výstavy. Tam jsem ale pracoval u soukromé firmy, která půjčovala audio průvodce – takže zase úplně něco jiného.

Ať už děláte cokoli, vždy je s tím nerozlučně spjata kultura a především výstavy… Kdy jste začal navštěvovat vernisáže a dokumentovat je?
Navštěvovat – to je tak ten rok 1987. A dokumentovat až v roce 2008. Já jsem se i bránil focení, protože jsem říkal, že mi foťák brání v zážitcích. A dneska mám bez něj naopak depresi.

Co je podle vás účelem vernisáže?
Záleží na typu galerie – u komerční jednoznačně prodávat – to znamená přitáhnout sběratele a lidi od fochu, kteří to nějak zhodnotí, a samozřejmě novináře, kteří informace předají dál a dalším sběratelům. Informace se v dnešní době multiplikují. A u těch nekomerčních je to propagace a rozvinutí odborné stránky. Já samozřejmě nechodím jen na umělecké vernisáže, chodím i na vědecké, kde se prezentují výsledky různých oborů.

Dovedete si představit vernisáž bez výstavy – tj. jednorázovou výstavu, která začíná a končí vernisáží?
Ano, konají se. Taková vernisáž má hlavně společenský přesah. Ale výtvarno je tam také přítomné. Třeba i performance, která bývá na zahájení vernisáží – ta proběhne taky pouze jednou a už ji nelze vidět vícekrát.

A naopak – výstavu bez vernisáže?
Samozřejmě i takových znám spousty, ale z časových důvodů je pro mě problém všechny navštívit. Výstav je opravdu mnoho. Dost často jsou i vernisáže přes den, což je v rámci standardní pracovní doby další překážka k návštěvě. Ale když mě taková výstava zajímá, snažím se dorazit i v jejím průběhu. Bohužel ne vždy se to povede. Není ale pravidlem, že by na výstavu bez vernisáže dorazilo méně návštěvníků. Vernisáž je jednoznačně představení výstavy určité části veřejnosti. Samozřejmě jde o to, jak moc galerista chce, aby tam lidé přišli – takže považuji za zcela relevantní, když tvrdě hlídají pozvánky, protože to má v Praze své opodstatnění. Ale na druhou stranu, i když vidím, že se jedná primárně o prodejní akci, tak klidně jdu i tam, pokud jsou tam zajímaví umělci a díla.

Svůj volný čas věnujete návštěvám kulturních akcí. Přerostlo to až v obsesi – nevynecháte snad jedinou vernisáž. Proč to děláte?
V první řadě, protože mě to prostě baví. Zároveň je moje dokumentační a propagační činnost vlastně pocta autorům výstavy. Pak mě taky velmi těší, že můžu tyto lidi poznat osobně.

Tedy stejně jako při studiu na střední škole jste se adaptoval do možností současné doby a v přímém kontaktu s kulturou pokračujete…
Přesně tak, ale určitě záleží na umělcích, jak moc si mě pustí k tělu. Někdo je introvert, bavíme se spíše obecně, třeba se i trochu pošťuchujeme. Někdo to celé zase bere jako recesi, ale to také beru přátelsky.

Vnímáte v současném umění nějakou tendenci, která se u různých tvůrců objevuje?
Ano, určitě. Obecně tendence jako hyperrealismus, streetart, graffiti – ještě pořád ta vlna trvá. Někteří grafiťáci se přesunují do galerií, ale to je v pořádku – to je vývoj.

A kde jsou tedy hranice umění? Graffiti byla původně, zjednodušeně řečeno, snaha vymezit svou osobnost ve veřejném prostoru, upoutat na sebe pozornost, vytvořit si nějaké jméno ve společnosti v podobě tagů na zdech…
A teď se prodávají v galeriích… Jako tendenci vnímám i přesun původní formy umění do jiného kontextu, jiného prostoru. Obecně se výtvarné umění čím dál více zpřístupňuje – je to tím, že se čím dál více zpřístupňuje i intermediální prostor. Umění láká čím dál více lidí – mají talent a chtějí jej vyventilovat, což já beru jako naprosto relevantní, protože mají tu možnost. Ale samozřejmě si utvářím vlastní názor, jestli se mi jejich práce líbí, nebo ne. Někdy je to tak složité, že si jej utvořit úplně nedokážu. Takový problém mám třeba v generaci umělců z období okolo padesátých let minulého století, kde je spousta umělců, kteří umí malovat, něco chtějí říct, ale jejich tvorba je například tak abstraktní, že ji nedokážu pochopit. Nevím, co tím myslí, a tudíž ani nedokážu říct, jestli se mi to líbí. Ale to je jen určitá část té generace. Třeba Medka nebo Boudníka naopak miluju.

Vy tedy umění musíte pochopit a pak se vám líbí nebo ho vnímáte i intuitivně?
Já se snažím nechat překvapit. To je i třeba důvod, proč chodím na tolik vernisáží. Mám rád prvek překvapení a někdy ani z pozvánky nepoznám, co tam vlastně uvidím. Byl jsem takový i dřív, ale protože jsem neměl tolik kontaktů, chodil jsem jen na pár vernisáží. Nejvíce mne zajímají důkladně udělané výstavy, kde kurátoři stráví opravdu dlouhý čas přípravou, spolupracují se scénografy a designéry, kteří jim výstavu pomohou prezentovat a sestaví jí tak, aby vypadala zajímavě.

Často se bavíte s umělci. Jaká je mezi nimi nálada? Stěžují si na něco, nebo převažuje spokojenost?
To je zcela závislé na osobnosti. Většina umělců je ráda, že na výstavu přijdu a že ji zdokumentuju – hlavně ti, co mě znají, automaticky ví, proč tam jsem a že mě baví tam s nimi být. A samozřejmě se najdou i lidi, kteří nechápou, co na výstavě dělám, proč tam fotím. Většinou jsou to lidi mimo Facebook nebo mimopražští. Zároveň se tak ale oklikou dostávám k významu pro komunitu, protože servis, který dělám, je hodně důležitý pro mimopražské lidi a pro lidi i mimo Českou republiku – na Facebooku si mohou najít, jaké výstavy se v Praze dějí. Nedávno mi třeba student z Ostravy řekl, že část fakulty výtvarného umění Ostravské univerzity si sestavuje výstavní plán v Praze podle mě – což mě velmi potěšilo. Nálada mezi umělci se opravdu odvíjí od jejich povahy – někteří berou naše setkání pouze jako společenské, někteří se mi svěřují i s nejniternějšími problémy. Tyhle informace si ale nechávám pro sebe. Často třeba narážím na negativní vztahy mezi umělcem a galeristou – něco si navzájem slíbí, jeden z nich to nedodrží – to se děje běžně.

Jak byste popsal vývoj umělecké scény od počátků vašeho „monitoringu“ do současnosti?
Obecný trend je liberalizace a demokratizace umění. Čím dál více lidí v Praze se učí být galeristy, kurátory a správně umění prodat. Někteří začínají právě v alternativních galeriích a pak se klidně přesunou do těch státních kamenných. Svět galerií není rozdělený do kompaktních celků, ale je homogenní. Lidi z Národní galerie potkávám na malých výstavách a zase naopak. Což je naprosto v pořádku.

Dá se tedy říct, že vnímáte nárůst komerčních projektů s větším zaměřením na obchod, jejichž účelem je umění hlavně prodat?
Ne, myslím, že procento galeristů, kteří dělají výstavy jen z komerčních důvodů, je stále stejné. Vyvažují to třeba nezávislí alternativní galeristé, kteří třeba získají grant a jdou do toho jen na základě entuziasmu. Ohledně vývoje umělecké scény ale zas tak velký rozdíl nebo posun nevidím, protože Praha je velká. Je třeba několik galerií, které jsem dokumentoval od vzniku až po zánik. Zažil jsem už různé divočárny – třeba vybydlené haldy v Karlíně, kam je potřeba jít s pevnými botami, aby si člověk neprořízl podrážku. Objevily se i alternativní projekty typu Galerie F43 na Olšanských hřbitovech, kdy opravdu jedna z hřbitovních vitrínek sloužila k prezentaci umění. Takže můžu říct, že jsem pil tvrdý alkohol na Olšanských hřbitovech v rámci vernisáže…

A opět – kde má umění své hranice – je tohle etické…?
To je i obecně záležitost mého focení – občas se mě lidi ptají, kde mám já hranice a já říkám – nikde. Můžu narovinu říct, že jsem dokumentoval i párty Nezávislé erotické iniciativy a tam se opravdu děly věci.

Vy tedy morálku nehodnotíte – jste pozvaný na akci a tu jako takovou akceptujete a dokumentujete…
Ano. Lidé se mě někdy ptají, jestli se stalo, že by se mi nějaká výstava natolik nelíbila, že bych ji nepublikoval. Ne, respektuji autorovo umělecké vyjádření. Poslední dobou se sice snažím na Facebooku k jednotlivým albům psát, jestli se mi výstava líbí nebo ne a co mi na ni přijde zajímavé. Bohužel ale nemám čas pouštět se do rozsáhlejších elaborátů. I to zpracování fotek je časově náročné.

Jaké typy výstav mívají na vernisáži největší návštěvnost? A proč tomu tak je?
Záleží, jak moc je výstava atraktivní i pro lidi, kteří jdou bez pozvání z vlastního zájmu. Ale pak jsou i galerie, kde se sejdou desítky mladých lidí a je tam atmosféra, nadšení a zajímavé umění. Galerie hlavního města Prahy nebo Národní galerie mají třeba obrovské množství odborných kontaktů, se kterými spolupracují, tak pozvou opravdu hodně lidí. Zatímco soukromý galerista má okruh kamarádů, okruh sběratelů a to mu stačí.

Podle čeho subjektivně hodnotíte kvalitu umění?
To je hodně složitá otázka. Mohu sledovat více aspektů – třeba obsah. Když je umění aktivistické, tak obsah je pro mne důležitý. Někdy jej najdu tam, kde bych nečekal. A to mě taky překvapí. A pak samozřejmě vizuální aspekt – když mě ohromí, něco mi řekne o naší současnosti. S uměním se rád ztotožním, ale není to nutný předpoklad, aby se mi líbilo. Může mě jen zajímat a jen ho pozoruji. Někdy si řeknu – kdybych uměl malovat, namaloval bych to takhle. Ale pak přijdu na jinou výstavu a řeknu si – to je zajímavé, v životě by mě nenapadlo takhle to udělat, a zaujme mě také. Umění mě musí obohatit.

A jak se stavíte k videoartu? Ten ve vašich archivech příliš vidět není. Častokrát je tento druh umění opomíjen, protože divák dopředu neví, kolik času po něm umělecké dílo bude žádat – jestli se bude jednat o pár minut nebo třeba o osm hodin a divák zhlédne Spánek.
Ano, Warholův Spánek jsem jako nadšenec viděl. Nemusím nutně vidět celý videoart, ale když je nějaký výtvarný a třeba je v něm úsek, kdy jen někdo běží, působí to zajímavě, až hypnoticky, že nepotřebuji dějovou linii. Jsem ale spíš příznivcem klasické formy filmu s nějakým příběhem. Mám hodně rád artové filmy – Tarkovského a Bergmana. A tam záběry jedou pomaleji. Tarkovskij je pro mě jednoznačná meditace. Ale pořád s příběhem. Videoartu jsem otevřený, ale má u mě nejmenší prioritu, protože se mi špatně fotí…

Z hlediska pomyslných hranic – nehranic umění byste se mohl považovat za konceptuálního umělce. Ostatně – jednu výstavu už jste měl. Přemýšlel jste o tom?
Spíš bych se nazval konceptuální projekt. V mém případě to není umění, je to dlouhodobá dokumentace. Nevím, jestli mě někdy někdo zhodnotí po fotografické stránce – jsem naprostý laik. Lidi mi vyčítají ořezy, které dělám. Ale mě to baví, protože mi pak záběry dávají optimální měřítko. Mojí ambicí není být fotograf. Jsem dokumentátor.

Martine, a co je podle vás umění?
Činnost člověka, která se dostala nejdál. Ve všem. Já třeba obdivuji vynálezce, ale umění říká všechno. Neznám nic, co by víc povyšovalo člověka a odlišovalo ho třeba od zvířat.

Ve středu 25. července se v holešovickém přístavním domku, který k příležitosti této happeningové akce dostal pojmenování The 30 Gallery, konala jednorázová vernisáž 12 inside, tedy dvanácti mladých umělců z univerzity the School of Art of Chicago. Oficiálně trvala od 18 do 22 hodin a byla zároveň i rozlučkovou akcí letního šestitýdenního uměleckého programu AVU.

Umělecký program SAIC Prague Summer Program organizoval rezidenční vedoucí ateliéru a umělec Richard Willenbrink ve spolupráci s významnými českými umělci Veronikou Bromovou a Igorem Korpaszewski. Jako lektorka studentů přijela z Chicaga umělkyně Irina Botea.

Studentské práce zejména reflektovaly nově nabyté zkušenosti z místa naprosto odlišného Chicagu, kde většina participantů žije. Mladí umělci ke svému vyjádření použili nejrůznější techniky, od klasické malby a kresby po nová média či performance. Důraz byl také kladen na interakci mezi umělcem, dílem a návštěvníkem, ten si z akce mohl odnést např. vlastní portrét nakreslený jedním z umělců. Právě to byl projekt Connora Reed Creagana, který si na sebe vzal zároveň nelehký úkol – nakreslit co nejpřesnější portrét nedominantní levou rukou, kterou nikdy z důvodu lehčího hendikepu ke kresbě nepoužíval.

Nejhojněji byly představeny malby, v tématech se objevovaly momenty bytí, také nalezené věci se získaným novým významem, konfrontace se s pocitem domova a důvěry nebo odkazy na politické problémy komunistické Číny. Podstatné zastoupení měla i práce s videem. Autoři skrze toto médium řešili otázku vcítění se do něčeho / někoho jiného i intimitu v jiném kontextu a zejména nahotu s mírně feministickým podtextem. Součástí čtyřhodinové vernisáže byla i performance, ve které autorka pracovala s myšlenkou personifikace s ventilátorem, inspirovaná fascinací větrem. Video performance byla propojena s vlastnoručně sešitým objektem, poukazující na zmeškané chvíle intimity. Ve videu předvedla, jak nositelný objekt správně používat. Další dílo – zvuková instalace, umístěná uvnitř karosérie auta, vybízela k posezení a sdílení zážitků. Jeho autorka chtěla vtáhnout diváky do děje a vyvolat pocit přijmutí zážitku nového. Objekt zastoupila práce vztahující se k následkům židovského a katolického náboženství v historickém kontextu.

Vernisáž je slavnostní otevření výstavy. Kdo není úplně mimo mísu (a nemusí to být nutně ta Duchampova), jistě mu tento termín není cizí. Cizincem se ale na vernisáži může stát snadno…

Prezentací lidské tvořivosti je dostatek, denně si můžeme jen v Praze vybrat až ze tří. Vernisáž probíhá podle vzorového scénáře. A častokrát nechybí ani hlavní postava dramatu – umělec. Na vernisáži se primárně nezajímám jen o osobní životy návštěvníků show, ale i o názor na její obsah. Brzy se ale zase navrátíme k původnímu „Proč se s tebou Petr rozešel?“ a umění nám tvoří jen kulisu k rozhovoru s vínem v ruce. Ve stoje. A to je asi ten zásadní rozdíl mezi kavárnou a vernisáží. Ve stoje. A taky zdi nedekoruje IKEA. Jinak obsahy hovorů bývají identické.

Umělcova role začíná textem kurátora, který má nanejvýš jednu stránku a častokrát končí už přípitkem. Jeho konfrontace s divákem je tak u konce po pěti minutách. Divákova konfrontace s vernisáží skončí po dopití všech zásob vína, s příletem Holubovy letky se může proměnit jen v prchavý okamžik. Co se ale děje po pomyslném stažení opony k zemi? Umělci odcházejí, jejich díla zůstávají. Zůstávají nehybně často až celý měsíc, dokud nejsou nahrazena dalšími v řadě. A všímá si jich někdo s dostatečnou pozorností? Má pro ně pochopení nebo uznání? Je jimi obohacen?

Na ulici denně míjíme množství potenciálních uměleckých děl, která ale nerespektujeme, protože tato galerie je příliš šedá a betonová. A když už se vydáme do té bíle vymalované, častokrát jen mlčky pozorujeme. Možná jsou návštěvníci introverti a o své pocity se nechtějí dále dělit. Nebo se z nich stali cizinci, kteří jazyku umění nerozumí.

Nejméně vděčná je ale role umělce. Odehraje svůj part, občas je odměněn potleskem. Zpětná vazba se dostaví jen těm nejzvučnějším jménům v podobě recenze v oficiálních kulturních médiích. A ostatní se musí spokojit alespoň s gratulací k příjemné vernisáži. Stačí to ale těm, kteří ty role hrají? Uměním by se tedy spíš mělo stát uspořádání výjimečné vernisáže. Co bude dekorovat její prostory, bude podstatné až druhotně. Na prvním místě bude obohacující sociální konfrontace. A kvalitní víno. Takovéto umění by bylo jistě pochopeno a vřele doceněno. Umělec je v roli spíše hostitele a umění konzumní záležitostí.

Co se tedy děje po vernisáži? Hosté se po dopití všeho ve stoje odeberou jinam a s rozpravou pokračují u stolků. A díla mlčky čekají na nové introverty, kteří kolem nich beze slov, ale s povšimnutím, přejdou k dalším. Nikdo nic neřekne, protože nechce. Například – kdy jste vy napsali své pocity z výstavy alespoň do knihy návštěv?

„Corrida je boj člověka a zvířete, v podstatě starý jako pravěk; má všechnu krásu boje, ale má i jeho bolest.“ Karel Čapek na výstavě galerie Vernon Tauromaquia, tváří v tvář býku, kterou můžete vidět v Obecním domě.

Býčí zápas je ústředním motivem celé výstavy a býk je zde zobrazován jako symbol moci, živočišné síly, boj s ním pak jako odvážný a velmi riskantní, avšak ušlechtilý čin.

Když se řekne „zápas s býkem“, vybaví se mi klasická španělská korida. Význam je však hlubší – může symbolizovat boj proti vyšší síle, proti životu v bídě a chudobě, boj proti utrpení doby. Proto se takovým tématem zabývali i ti největší umělci jako Pablo Picasso, Salvador Dalí, Francisco Goya, ale i čeští Emil Filla a Karel Čapek.

Výstava není zaměřena jen na kresby a malby, ale také plastiky a keramiku, zapůjčené z českých i světových galerií. Navštívit ji můžete až do 9. dubna 2012 ve Výstavním sále Obecního domu na náměstí Republiky v Praze.