Denní světlo po nich objevilo
jen kruhové uspořádání
malých červených slupek.

Plný Deště vrůstá nohama do útesu,
korunou hlavy do nebe.
Vtahuje do plic modrý vzduch
a postupně mizí.

Ve snu začalo sněžit.
Plný Deště viděl ten okamžik,
kdy se za oknem
kapky proměnily
v těžké vločky.

Skrz hradbu v zadní části jeho mysli
se snažila dostat vzpomínka
na dětské ruce
vyspravující díry v látce času,
zoufalé pokusy dát do pořádku
šedost odpolední
prosezených ve strachu.

Kruh modrých slunečnic v jeho hrudi
obrostl ledem.

Nic z toho jsem si nemyslel, a život ve mně mě překvapil.
Nemyslel jsem si, lásko, že budu gay.
Nemyslel jsem si, že tě budu držet v objetí.
Nemyslel jsem si, že zrovna já —
Musím vám něco říct.
Nemyslel jsem si, že budu plakat jako dítě.
Nemyslel jsem si, že zpoza zrcadel bude prosakovat krev.
Nemyslel jsem si, že mě chladný kov rozerve zevnitř.
Nemyslel jsem si, že mě dostihne tělo.
Nemyslel jsem si, že se zvednu z dlaždic ve sprše.
Nemyslel jsem si, že nebudu sám.
Nemyslel jsem si, že přestane tma.
Nemyslel jsem si, že ve mně je život.

ze sbírky Skleněný Mist (Větrné mlýny, 2025)

Spisovatel David Zábranský debutoval esejistickou prózou Slabost pro každou jinou pláž (Argo, 2006). Obdržel za ni Magnesii Literu v kategorii Objev roku. Od té doby přidal několik románů, za něž byl na cenu dvakrát nominován, ale marně. Nezaujal bohorovný postoj, ve svém deníku po Liteře nepokrytě touží. Ironie nebo upřímnost? Toť otázka, u Zábranského mezi nimi není jasná hranice – zábrana.

Pandemie v něm podobně jako v mnoha jiných autorech probudila introspektivní náladu. Už ve své předposlední knize O zachraňování jednoho života (Větrné mlýny, 2022) upustil od svého obvyklého rozvětvování se do postav – své specificky eratické verze románu – a procitl (nebo upadl) do monologu. Tehdy šlo ještě o epický subjekt, ale zbýval už jen krůček k sobě samému – k Já, které je ovšem také, jak známo, někým jiným. Učinil ho v aktuálním deníkovém počinu Jů a Hele, ve kterém pokrývá (pokrýval) své jaro a léto 2021. Název odkazuje na dvě fáze zaznamenávání a snad i jistou infantilnost takového počínání.

Současnou tsunami autofikcí rozvlnil tektonický otřes, který způsobila radikálně pravdomluvná sextalogie norského spisovatele Karla Ove Knausgårda Můj boj (Odeon, 2009-2021). U nás do toho hrábl Zábranského souputník Jan Němec experimentální prózou Možnosti milostného románu (Host, 2019). Držel se v ní reality, ale využil možnosti změnit jména účinkujících, které se Zábranský po Knausgårdově vzoru chlapsky vzdal. „Těm, o nichž píšu, ponechávám jejich skutečná jména. Mrzí mě to, ale jinak to nešlo.“ (s. 5) Jen tak se dá mluvit o deníku – jména o nás vypovídají víc, než tušíme.

Příjmení vynechal, přesto jsem v roli nezávazné milenky poznal jednu kámošku. „Jednou rukou jsem krotil mladou blondýnu, která byla vzpurná, a druhou rukou jsem do telefonu sekal budoucí divadelní hit, který pak měl snad sto padesát skoro pořád vyprodaných repríz.“ (s. 196) Hned jsem jí ve zprávě vyčetl zamlčení faktu, že má na kontě Zábranského. Neodpověděla. Ženy jsou v tomhle diskrétnější. Vzpomněl jsem si, jak se na čtení Petra Borkovce s despektem vyjadřovala o věčně chlapecké spisovatelské samolibosti.

David Zabránský
Už ne „zábrana“, ale „být zabrán“ – někým, něčím, do někoho, do něčeho. S těmi reálnými jmény to není žádná póza – autor šel na krev i co se týče informací. Tato ochota je alfou a omegou při posuzování kvality deníku. Lze přitom očekávat, že většina recenzentů přihlédne spíše k tomu, co prozradil, místo k tomu, že a jak to prozradil, což je u tohoto typu literatury epic fail. Debata bude líznuta kulturně válečnou vztahovačností. V nabídce jsou feministické nebo environmentální odstíny. Feministy ani feministky autor nepotěší, ani oni ani ony jej nepotěší. Se starostí o planetu je to lepší. „Nepoznávám se. Hnutí jako Extinction Rebellion a Fridays for Future jsou prolezlá nesympatickými lidmi. A těmto hnutím s nesympatickými členy fandím já, zrovna já!“ (s. 188)

Kromě odvážných, společensky angažovaných pasáží, ve kterých nastavuje krční tepnu (činí se zranitelným), mě nejvíc bavily ty, ve kterých mu o nic nejde. Píše, že duší je Bohumilem Hrabalem, ale nějakým nedopatřením začal psát jako Milan Kundera. Milan Kundera outsourcoval své francouzství od Jeana-Paula Sartra, jehož styl psaní bývá nazýván svůdným. Zábranský je hřmotným svůdníkem a berserkem, který vyráží proti zábranám vnitřním i vnějším a zabrán do boje někdy zapomene na něhu – na nudu, z jejíhož bezčasí nás vytasí jen něha. Nudu poráží deníkovým psaním, jenže toto psaní brání něze. Někdy se ono psaní snaží vzbudit něhu, ale budí jen perverzní žoviálnost čtenáře, který se vtírá do jediné důvěrnosti, kterou to psaní vytváří – mezi autorem a jeho Já
.
Autorova sdílnost naráží na nebetyčnou deziluzi. Zábranský z ní v závěru jakoby procitá, což je deziluzí zase pro čtenáře, který doufal v zázrak, že se autor ve svém projektu rozplyne. A on z něj prchá, byla to pro něj jen další kniha. „Důl s názvem, Já, Zábranský’ by se měl zavřít, neboť je mnohem prázdnější, než jsem si myslel. Zívám nad sebou nudou (asi by šlo říct, že Zábranský zívá nudou nad zábranským s malým, z’), s čímž přímo souvisí moje obava, že do Řecka za týden poletím v ještě horším stavu a dejme tomu v ještě horším počtu než úplně o samotě. Poletím tam sám, ale nikoli úplně sám. Budu s sebou mít nudného a napůl nesvéprávného společníka, jehož budu muset krmit a podpírat, aniž se za to dočkám odměny.“ (s. 329)

Spisovatel neklidu
Zábranský psává ve stavu určité mánie, která jeho romány činí těžko stravitelnými. V deníku od upřeného pohledu (writer gaze) místy upouští. Nudu si odpouští, čímž dochází k provzdušnění, prodýchání. To je někdy lepší než vydřený námět a vysoustružený příběh, respektive to pro něj teprve vytváří půdu. Méně je někdy více. Méně funkcionalismu, více minimalismu. Jak řekla Petru Borkovcovi jeho učitelka literatury: „Nikdo nemá rád muže, kteří se upalují v zrcadle.“ Tak nějak to bylo. Borkovcův deník by taky bodl. Dokáže psát bez domýšlení?

Jsem teď trochu v mánii. Nedám si pokoj, než tuto recenzi dopíšu. Stalkuju skrytý smysl, přitom taková blbost. Jako by se vám neustále chtělo čurat. Psát román musí být utrpením. Spisovatelé jsou lidmi věčného neklidu. Zábranský píše, že autor Knihy neklidu Fernando Pessoa o neklidu proti němu vůbec nic nevěděl. Nemůžu tu pasáž dohledat. Spisovatelé svůj trýznivý neklid maskují psaním, které poskytuje alespoň krátká mezidobí slasti. Proto náš hrdina pociťuje takovou zálibu pro pláž a moře. Moře je to jediné, co dokáže spisovatele kromě (jeho vlastní) knihy (anebo spolu s ní) spolehlivě vypnout. Nekončený záchod.

Touto alejí kdysi běhali koně:
kopyty ji napevno přibili
k tomu úlomku kamenného srdce,
na němž bylo zbudováno
moje rodné město.

Podkovami vtisknuté stopy
mají tvar červa v pohybu.
Navždy tu budou připomínat pakt
stvrzený melodií kostěných fléten,
které nám, zvířatům z pohraničí,
dodneška zní v uších,
když nerušena usínáme.

***

Po návštěvě

Oknem vlaku z rodného města
se zdá všechno jasné:
nešlo tu vyrůst
a zůstat příčetný.

Dnes už na tom nesejde.
S tou krajinou
jsme léta v tiché shodě
jako muž a žena,

kteří se stýkají ve vědomí,
že si k sobě kdysi
mohli najít cestu.

Je to pakt čirý
jako sama smrt.

Můj čas však letí jak ti chrti
A nic se nedá vrátit zpátky
Dneska se prostě bojím smrti

ze sbírky Dům U Orobinců
(Větrné mlýny, 2023)

S Evou Marií Růženou do české poezie přibývá k již zabydlené Janě Orlové další básnířka performerského gusta a gesta. Šestadvacetiletá slovácká katolička žijící v Brně uvedla svůj debut Křížeček na čelo v připnutém postu na sociální síti lakonicky: „Inu, je ze mě vydaný básník.“

Poprvé jsem Evu Marii Růženu zažil před deseti lety na jejím autorském čtení v uherskohradišťské čajovně Pod Kaštany. V publiku jí fandilo mnoho přejících kamarádů, takže mě překvapilo, když se ve svém pozdějším autistickém coming-outu vyznala, že vyrůstala jako kůl v plotě. Za právo na pochopení pro lidi s poruchou autistického spektra bojuje po boku slamerky Ellen Makumbirofy razantními sebeodhaleními v souladu s vysokoškolským oborem, který absolvovala na brněnské Fakultě výtvarných umění – performance.

Její knížečku jsem objevil náhodou v uherskohradišťské literární kavárně Portál s věnováním napsaným rozmáchlým písmem s háčkem nad „srdečně“ zvícím pětikoruny. Zařazené básně jsou přesto nebo možná právě proto prostorově úsporné. Vydala je edice Větrných mlýnů Mlat zaměřující se na debutany převážně brněnské scény. Předchozí Andrstán Filipa Klegy získal Ortenovu cenu a Křížeček na čelo může směřovat podobně vysoko. Je to už sedmý titul Mlatu a rozhodně ne poslední. V očekávání je interesantní environmentální aktivistka Olga Wawracz.

Platforma Mlatu přítomnou sbírku rámuje začátečnickou aurou, ale dost možná by uspěla i mezi lvy. A možná ještě uspěje – třeba Anna Sedlmayerová byla se svým Bizarrem Multiflorem nominovaná na Magnesii Literu. Minimalistická grafika a sešitová lehkost se k její nonkonformní tónině každopádně hodí. Redakce se tradičně ujal otec edice, básník Dominik Bárt, jazykové korektury poněkud disproporčně jeho o půl století zkušenější kolega Vít Slíva.

Samozřejmost mlhy
Performerské verše se mohou na první pohled jevit jako samoúčelné. Jasné sdělení nahrazují ostrostí a intenzitou výrazů a dikce – zajímavostí, jíž bývají rozeznatelné na první pohled. Sdělení vyjevují tajením, k čemuž využívají nějaké zastřešující linie. Orlová má humor a porno, Růžena křesťanství a smysl pro detail.

Dovede mlžit i tnout do samozřejmého. Takové verše jsou schopny zpřítomnění – synchronizace k tomu, co čtenář právě prožívá. Pro jejich čtení je dobré vědět něco málo o křesťanské víře, ale ne nutně. Kus jí má každý pod kůží. Určitě každý z Hradiště, kde je toto náboženství živé podobně jako folklór. Aspoň myslím.

K dekódování Růženy potřebujeme hlavně intuici, která spojuje jak dobrého křesťana, tak čtenáře poezie. Hodí se i všeobecný přehled, protože autorka odkazuje na (pop)kulturní symboly. Katolično zakademičťuje aluzemi na Taylor Swift, Johanna Sebastiana Bacha nebo Juda Lawa, ale i Ivana Martina Jirouse, Jana Zahradníčka, Vladimíra Holana nebo Dominika Duku. Nesourodost těchto jmen ilustruje hravost básnířčina projevu.

Tanec za oponu
Názvy oddílů Liturgie Fontanella, Šíje, jdi domů, Pryskyřice de Profundis a Krejčí AMDG naznačují, že čtenář se významu musí dopátrat sám, autorka mu ho nepodstrčí s žoviálním mrknutím oka – to je rozdíl mezi performance a slam poetry. Odměnou je mu jakési spoluautorství. De Profundis (Z hlubiny) mimochodem napsal Oscar Wilde o svém pobytu ve vězení. Rodové vnady / Exodus. / Exodus. // Rodové vady. (s. 14) Doma / Vězení, chrámoví. // Vězeň a chrám. (s. 23)

Text není kvantitativně předimenzovaný, takže se hrou na schovávanou neuondáte. Rozměry sbírky uchovávají obsahovou temporalitu gesta, které se nerozepisuje, ale doutná stlačenou energií mocných sloganů. Na rozdíl od manipulativních sloganů marketingových, které na recipienta nemilosrdně tlačí ve snaze změnit jeho spotřebitelské chování, tlačí Růžena spíš dovnitř na sebe. Sebepoškozuje se a z ran jí uniká cit.

Čtenář je intelektuální indiferentností váben ke skoku do víru bolesti podobně jako při četbě křesťanského filozofa-básníka devatenáctého století Sørena Kierkegaarda, jenž tepal bohorovné křesťany, kteří věří v odpustek, místo aby následovali Ježíše a stali se opravdovými svědky pravdy. Podobně jako on i Růžena nabízí spíš než kýžené proroctví zdvižené obočí. Její lyrická mluvčí eventuálně vyzývavě odtančí za oponu.

S kodaňským existencialistou sdílí hradišťská expresionistka svéráz výrazu, když ryje do společnosti nepolíbené faktem, že v ní žijí neurodivergentní jedinci se specifickým vnímáním, prožíváním a potřebami, ale i ti, kteří zasvěcují život spáse své duše, a mnohdy jsou to ti samí. Když se odhodláme a skočíme do jejího víru, objevíme hloubku vyplněnou aktivistickou – ne, na to je příliš nekonkrétní –, spíše atavistickou energií vlastní všem křesťanům, jež víra v Boha vybavuje i vírou v sebe sama. Dokáží pak channelovat dalekosáhlé vize pouhými devíti slovy: Srdce není strom? / Smůla vyvěrá z jádra. / Zatvrdne. Voní? (s. 12).

Křížeček na čelo
Eva Marie Růžena
Větrné mlýny 2023, 48 stran

„Poezie je způsobem komunikace, při kterém se nemusí vysvětlovat, báseň a její čtenář vedou dialog spolu,“ říká Zuzana Gabrišová, autorka antologie věnované českým básnířkám – a já s ní souhlasím.

Zuzana Gabrišová je česká básnířka, editorka a překladatelka. Vystudovala anglistiku a bohemistiku na Masarykově univerzitě v Brně a na Univerzitě Palackého v Olomouci získala doktorát z české literatury. Ve své disertační práci se věnovala surrealistickým postupům v díle českých básnířek. České básnířky jsou ostatně předmětem jejího dlouhodobého zájmu a jako editorka připravila antologii Milá Mácho, která v nakladatelství Větrné mlýny tento rok konečně vyšla. Básnířky mají svou antologii, jak uvádí nadpis, a já doplňuji – konečně! Vyjít měla totiž již v létě 2020.

Konečně!
Kniha vzbudila ohlasy a to už v prvním období svého vydání – bohužel ale takové, které její distribuci pozastavily, protože se jednalo o nevyřešená autorská práva. Antologie tak vyšla až o dva roky později. Kniha Milá Mácho tak konečně představuje tvorbu básnířek 20. a 21. století a na světlo světa tak přináší verše autorek jako byly Irma Geisslová, Simonetta Buonaccini (vlastním jménem Ludmila Šebestová-Bučanová) nebo Jan Kameník – kterým byla také žena a to Ludmila Macešková. Jedním z klíčem výběru byla vydaná sbírka do roku 2016. (Původní rozmezí antologie bylo pro léta 1857–2014, nyní vydaná antologie období o dva roky prodloužila, pozn. red.) a tak jsou součástí knihy také autorky s verši jistě neposledními – namátkou Kateřina Rudčenková, Natálie Paterová, Kateřina Piňosová, Olga Stehlíková nebo Zuzana Lazarová. Editorka knihy Zuzana Gabrišová do antologie zařazovala autorky, kterém vyšla básnická sbírka buď v nakladatelství nebo jako bibliofilie, e-kniha či vlastním nákladem, případně jde-li o samizdat, tak dohledatelným například v knihovně Libri prohibiti nebo v soukromém fondu. „Nač jen neustále hekáš, / A nás svými verši lekáš, / Jak bys jižjiž umřít chtěl? / My tvým slovům nevěříme, / Nebo to my dobře víme, / Že lež pouhá tvůj je žel. // Srdce stále v ústech nosíš, / Jeho ranám o lék prosíš, / A mluvíš jen o hrobu: / Nech těch lživých, holých frází / Pakliže ti přec co schází, / V hlavě hledej chorobu.“ – Nejstarší dohledanou sbírkou v antologii jsou tak Písně (1857) Marie Čacké a v antologie vybraný text Jistému básníku a k těm nejnovějším textům… se pročtěte sami.
Kromě hutného množství veršů je třeba zmínit také doprovodné fotografie v knize od Terezy Trautmannové, která v aluzi na Pieta Mondriana sestavila do kompozice ty takzvaně typické atributy stereotypně připisované ženám, kterými jsou domácí práce – praní, žehlení nebo věšení prádla. S humorem a nadsázkou tak fotografie skvěle odlehčily genderovou zátěž, kterou by kniha věnovaná výlučně ženské poezii mohla mít.
„Co platen ráj mi? Ó chci víc, chci víc… / Mne zahal stínem svým, ó strome Života: / chci vědět vše, chci duši všeho vzíti!“. Touto básní Antonie Menčlové (1887–1955) antologie své stránky otevírá a já na její poselství navazuji – chci víc, chci víc času do jednoho dne a nerušena býti, abych s těmito verši sama mohla sníti.

Milá Mácho
Zuzana Gabrišová (ed.)
Větrné mlýny, 2022, 480 s.

komu pak zůstat věrný

ztráta tváře v prospěch těla
zdánlivé spočinutí ve změně
zbytek ještě nemusíme vnímat

na konci budeme mít stejný pocit
jako na začátku

jediný skutečný stud a vinu
co vůči tobě občas cítím je
že patřím k mužům

bezhlasí polední kuchyně
mnohostranné
jako kniha stažená z pultů
jako opatrné otázání
rozrážející statiku pohledů

jen zaujímáme postoje
abychom nemuseli stát

o cosi se láme
vzduch před slovem

to se k tobě jenom opět blíží
ten druhý
nebo druhá?
ve mně

ze sbírky Spodoby (Větrné mlýny, 2021)

Třeba jej protlačit
do té místní politiky

***

Ty a já,
nazí v hluboké řece,
snažila ses mi svázat ruce,
ale nedokázala jsi.

Musel jsem ti pomoct.

***

Nesu kufr

těžký
plný věcí
které jsme potřebovali
spolu

plný věcí
na které se již zapomnělo

Těžký
Schrödingerův kufr

ze sbírky Převážná doba (Větrné mlýny, 2021)

Nakladatelství Větrné mlýny uvedlo do života novou knižní řadu v červenci, v rámci Měsíce autorského čtení, jehož je organizátorem. Tento největší literární festival v ČR je v posledních letech z jedné poloviny československý (či slovenskočeský). V průběhu letošního ročníku se představila patnáctka současných slovenských spisovatelů a spisovatelek. Jedním z hostů byl také Laco Kerata, jehož románový debut Špatný herec je prvním svazkem edice. Próza slovenského divadelníka vyšla v originále v roce 2009, v češtině v překladu Miroslava Zelinského letos v červenci. Na podzim by v edici Česi, čítajte měly vyjít ještě další tři slovenské tituly: Pátá loď Moniky Kompanikové (v překladu Kateřiny Tučkové), Pěšky do nebe Dušana Duška (opět v překladu Miroslava Zelinského) a Krev od Rudolfa Svobody (překlad: J. A. Pitínský a Ondřej Mrázek).

Podle šéfredaktora Větrných mlýnů Petra Minaříka je vydávání slovenských autorů v českých překladech jedinou možností, jak se dočkat recepce v českých médiích a jak získat mezi Čechy čtenáře.