Svým výtvarným dílem i aktivistickou činností rozkrývá a podrývá zavedené mocenské struktury naší společnosti. Pronikavé směsice mytologických, ale i vědeckých či popkulturních odkazů útočí zejména na politicko-společenské uspořádání současného světa a genderovou předpojatost. Podobně invazivní jako obsah prací Marie Lukáčové je přitom i jejich forma.

A vlastně nezůstává jen u obsahu a formy. Když měla před necelými dvěma roky Marie Lukáčová reagovat na zadání znějící umění ve veřejném prostoru, instalovala svoje video rovnou do showroomu nejmenovaného řetězce prodávajícího elektrospotřebiče. Vše se navíc nacházelo přímo v jednom z chrámů pozdního kapitalismu, v pražském obchodního centru Palladium. Coby komunikační nástroj pro svou videokoláž I Became a Man Who I Love to Be With tak Lukáčová důmyslně využila tradiční atribut moderní „idylické“ domácnosti – televizory se širokoúhlou obrazovkou.

Podobný kontrast volí umělkyně i ve své zatím poslední práci Magie v době konjunktury. Dvojici mladých žen kriticky rapujících o toku peněz a roli bank ve společenském systému či environmentální krizi slouží jako pozadí stylová designová kuchyň. Tedy opět prostředí, jež je spojováno spíše s bezstarostným blahobytem a pohodlím, než s vidinou fatálních globálních problémů. Nevinně vyhlížející příprava snídaně, která doprovází projev dívek, navíc zahrnuje i motivy dobře známé z vizuálního jazyka televizní reklamy – otevírání šuplíků pomocí letmého přitlačení kolenem či zalévání misky plné cereálií proudem čerstvého mléka. Magie dnešních dnů tak podle Lukáčové spočívá mimojiné v „kouzlu“, kdy finanční investice na jedné straně planety mohou znamenat zánik deštného pralesa na konci druhém. Sama umělkyně ke své práci dodává, že „základní pravidlo vrcholových bankéřů a bankéřek je však udržet své tajemství před obyčejnými lidmi, a tak striktně dodržují svůj odosobněný výraz frigidních hybatelů ekonomie.“

Dej mi prosím takové tělo, které bych mít chtělo
Zejména ve svých starších výtvorech reflektuje Marie Lukáčová roli lidského těla v politicko-společenském kontextu dneška. K takovým pracím se řadí i trochu tajuplně působící počin Gizd i Zgarb. Hlavními postavami jsou v něm dvě komplikovaně vymezitelné entity, jež na sebe v tnejvíce případech berou podobu ženských těl. V průběhu místy až groteskní a jindy zase téměř mrazivé koláže ovšem vyvstává na povrch, že původ a podstata obou protagonistek sahají do říše jedovatých hub, snad kamsi až k nechvalně proslulým muchomůrkám zeleným. Gizd i Zgarb jsou díky tomu nejen schopny plynule přecházet mezi jednotlivými formami, a tím pádem unikat třídění nynější patriarchální společnosti, ale zároveň disponují i smrtelnou toxicitou. Tu se dle vlastního prohlášení rozhodly správně nasměrovat, když „pro zkvalitnění veřejného prostředí, vužívajíce výhod týdenního průběhu svých jedů, putovaly napříč krajinou a konali společenské dobro v podobě eliminace vládnoucích elit.“

Rozmočená normativita
Jako další nástroj k znejištění divácké percepce využívá Lukáčová různé nesousledné pojímání času. To je přítomno i v práci Who is the Agent, my Frozen Frog?. Spekulativní příběh nás zavádí do prostředí slovenských vodopádů v zimním období a starých skotských hradů. Sleduje přitom osudy dvou notně rozdílných kolektivů. Prvním z nich je těžkým, mokrým sněhem se vláčející a navýsost konformně působící skupinka turistů s lehce rozmrzelým průvodcem, druhým potom čtveřice záhadných, vzájemně propojených čarodějnic oděných do zvířecích kožešin a ponejvíce se ocitajících v záři jeskynního ohně. Skrze prolínající se dějové linie a pro svou tvorbu tradiční mísení vědeckých s mytologických motivů přemítá umělkyně prostřednictvím svého díla nad účinky lidského konání na životní prostředí i na lidské tělo jako takové.

Marie Lukáčová se frekventované problematice genderu dotýká i prostřednictvím fenoménu postčlověka. Výrazným je v tomto ohledu výtvor Siréna, jenž rovněž využívá konfrontaci různých časových rovin. Video, jehož verbální složka je výjimečně omezena pouze na voiceover, podnětným způsobem otevírá možnost posthumánních bytostí jakožto jsoucen překonávajících genderovou diferenciaci.

Kam až to dospěli?
Alternativní postupy jako bohaté členění obrazu, sestavování jeho rozmanitých podob a nelineární příběh však Marie Lukáčová zjevně neužívá bez výjimky. Poměrně jednolitým dojmem působí po formální i narativní stránce video What Would Evolution Do?.

Prostřednictvím několika metafor, mytologických, ale i prvků science-fiction v něm autorka předkládá svou reflexi na problematický vztah pokroku a moci. Lidská civilizace se v krátkém snímku ocitá na pokraji zkázy a ve snaze zvrátit svůj osud je nucena vydat se nazpět až k počátkům života pod mořskou hladinu. Na náročnou výpravu jsou vysláni tři zástupci nesoucí rozdílné podoby – polonahý muž, fena německého ovčáka a létající ocelový objekt se zlatým středem (ponejvíce připomínající útvar složený z ráčnových klíčů). Na pozadí rozpadu skupiny v důsledku diskutabilního vztahu její maskulinní a feminní části a následného fiaska celé pouti přitom vyvstává autorčina radikální obžaloba patriarchátu.

Coolnes i v kuchyni
Nejbližší tvůrčí kroky Marie Lukáčové bude možné sledovat i v rámci letošního finále Ceny Jindřicha Chalupeckého. V něm se letos osmadvacetiletá umělkyně ocitla coby výrazná zástupkyně jednoho z aktuálních uměleckých proudů kriticky přehodnocujících heteronormativní uspořádání světa. Konvenční struktury ale Lukáčová dlouhodoběji narušuje také v rovině obrazu. Ten je v jejím díle často rozčleňován, rozličně mutován a následně spojován. Míseny jsou tak inscenované scény s těmi dokumentárními i se zmíněnou 3D animací. Divák je také opakovaně vystavován až kontrastně se měnícím rychlostem záběrů a velmi dynamickému charakteru kamery s častým střídáním perspektiv.

Marie Lukáčová svým spekulativním přístupem, otevíranými tématy, ale i vztahem postav a narativu, fragmentarizací obrazu či jeho nehiearchickým uspořádáním usiluje o vytrhnutí z navyklého vnímání světa. A jako progresivní se jeví i autorčina nejnovější snaha o oživení role rapu jako potenciálního prostředníka společenské změny.
A je v mnoha ohledech příznačné, že tak činí právě i z prostředí (stylizované) domácnosti… ∞

Na konci června 2016 rozhodovali obyvatelé Spojeného království v intenzivně sledovaném referendu o setrvání své země v Evropské unii, jejímž členem byla Velká Británie od roku 1973. Těsná nadpoloviční většina se vyslovila pro odchod, čímž započala nejen proces tzv. brexitu, ale rovněž dala vyniknout novému populárnímu termínu. Post-truth neboli postpravda má označovat situaci, kdy při vytváření představ o realitě převládají emoce nad fakty.

Vizuální esej
Napjaté ovzduší doby však přirozeně neponechalo klidné umělce a se svou trochou přispěchali rovněž představitelé tuzemské scény. Tak jako s tisícerým vyřčením však kulminovala jeho aktuálnost, začal se náboj intenzivně zveřejňovaného termínu s dalším a dalším užitím pozvolna rozmělňovat. Od chvíle, kdy byla postpravda slovníkem Oxford Dictionary označena za slovo roku, uplynuly již téměř dva roky a možná tak nastala vhodná chvíle na malé ohlédnutí.

Rozštěpený epistemolog je bezmála osmnáctiminutové video zaměřující se na problematiku hledání pravdy v souvislostech současného informačního smogu a mediální manipulace. Výtvarný umělec Jiří Žák jím završil svůj několikaměsíční pobyt v Berlíně před dvěma lety. Výrazný počin přitom navazuje na autorův dlouhodobý zájem o formát videoeseje, který v jeho podání prošel během několika let pozoruhodným vývojem. Od postprodukční práce s archivním materiálem, v níž hrála prim rekontextualizace materiálu, se Žák přes vizuálně spíše střízlivá videa se zřetelným politickým poselstvím propracovává až k experimentální hrané filmové tvorbě. Umělcův výtvor je tak založen na pronikavém pnutí mezi racionálním a analytickým námětem a jeho do značné míry imagi­nativním a až poetickým tvůrčím pojetím.

Snímek Jiřího Žáka není tak úplně nad věcí, ale o to se ani nesnaží. „I want to change the world. Don’t you?“ uvádí umělec na svém webu a i Rozštěpený epistemolog zmíněnému postoji odpovídá. Stejně tak dílo ale není ani doslovně popisné. Je naléhavým ztvárněním své doby, silnou výpovědí o krajně nesnadné uchopitelnosti současného světa.

Is this left and is this right?
Práce vznikla ve spolupráci s berlínskou tanečnicí beninského původu Meïmounou Coffi. Ta na základě Žákova scénáře vytvořila podmanivou choreografii, jež příznačně vychází z gest užívaných pro ovládání digitálních zařízení. Již v úvodu videa se setkáváme s později opakovaným motivem, kdy se tanečnice vztahuje k zcela bazálnímu vnímání prostoru. Několikrát se tak explicitními pohyby svých rukou snaží ujistit, která strana je pravá a která levá. Už v tomto relativně prostém gestu leží zárodky budoucí hry plné znejistění – určení toho, která strana je opravdu která symbolicky závisí na pozici, ze které ji nahlížíme. Ruce, a potažmo hmat jakožto jeden z nejbezprostřednějších smyslů, se v různorodých intervalech objevují v celém snímku. Ten i díky dynamické, občas až „fluidní“ kameře a prostřihům do obtížně identifikovatelných prostorů nabývá postupně na energii. Sama tanečničina performance je navíc zasazena do tísnivě vyznívajících kulis jakési opuštěné budovy, jejíž původní účel je podobně nelehko rozeznatelný. Až postapokalyptické pozadí základní linie tak společně s vkládáním roztřesených abstraktních záběrů krok za krokem akcentují pocity krajního roztříštění a zmatenosti, které umělec doplňuje subjektivním komentářem odkazujícím právě k mimořádně problematickému hledání pravdy v podmínkách současného světa. Systém natolik arbitrární povahy, jakým je písmo, přitom kontrastuje s docela bezprostředně a intenzivně působící vizuální složkou, kterou právě titulky v některých místech překrývají. A podobné pnutí je přítomno mezi stále dynamičtějšími projevy nevyzpytatelné tanečnice a pravidelnými návraty k střízlivějším a klidnějším polohám poskytujícím prostor pro zmiňovaný verbální příspěvek. Racionální se prolíná s intuitivním, virtuální je propojováno s tělesným, distancované se mísí se zpřítomnělým. Fakta jsou fragmentarizována. Méně a méně zřetelné začínají být hranice mezi choreografií a autentickými pohyby. Ale tohle není politika, to je něco jiného. Tohle je pantomima. Pro některé lidi je to zábava. Já už se ale smát nedokážu.

Rozštěpený epistemolog Jiřího Žáka ústí do prázdna. Už ne pravda, nýbrž její zrcadlo před námi leží rozbito na nekonečné množství subjektivních střepů. Dobrat se její skutečné podoby zdá se již takřka neuskutečnitelné.

Co nám tedy zbývá? Měli-li bychom se obloukem vrátit na počátek a bludný kruh uzavřít, jediným spolehlivým faktem tak nakonec může zůstat právě skutečnost, že Žákova silná vizuální metafora dokáže vcelku spolehlivě podněcovat intenzivní emoce… ∞

Umění Lucii Scerankové působí jako jakýsi přirozený nástroj, pomocí nějž se mladá autorka vyrovnává s okolním světem. Ve svých výtvorech skutečnost rozličně přetváří a zachází s ní, aby zachytila své vlastní, specifické vnímání okolní reality.

Výsledné vstupy Lucie Scerankové často mají podobu fotografie či videa, přestože za nimi zpravidla stojí spíše rukodělná (a poměrně náročná) činnost. Práce v Praze a Londýně sídlící výtvarnice s sebou nese nejen jisté zhodnocování zmíněných uměleckých médií, ale zejména rovinu hluboké obrazotvornosti. Vstupme tedy do tajemných niter umělčiných vizuálních básní a nechme se pohltit jejich snovým charakterem.

O mnohém vypovídající je již Scerankové raná výstava Carte Blanche. Tu představují dva triptychy – jeden fotografický a druhý složený z videí, i v jeho případě se ale jedná spíše o zacyklené obrazy. Všechny přítomné výjevy vykazují silnou atmosféru, objevují se motivy luny či jezera, nádech scén je romantický, snad až baladický. Příznačná je přitom skutečnost, že Sceranková pro své koláže a celou magickou scénografii nevyužila (jak se stane jejím zvykem) ani v jednom případě digitální postprodukci a její imaginativní výjevy jsou tak vytvářeny prostřednictvím ručního zacházení. Umělčiny hravé světy vznikají za pomoci stříhání, lepení, vrstvení a přefocování scén. Určitá přiznaná naivita či jakási – byť velmi precizní – domáckost zde rozhodně není na škodu, ve skutečnosti dává vyniknout bezelstnosti umělčina charakteru.

Podobně imaginativní byla autorčina diplomová práce Zázrak je na inom mieste, nominovaná na cenu StartPoint. Charakteristická byla i v prolínání vnitřního a vnějšího světa – umělkyně promítla velkolepé přírodní výjevy do docela všedních a intimních zákoutí vlastního bytu. Jevištěm pro majestátní dobrodružství se tak stává například konferenční stolek, přes jehož okraj „přetéká“ divoké papírové moře, zatímco ve skrytu komody je pro změnu ukryt tajuplný močál.

Do povahy výtvarné tvorby Lucie Scerankové dobře zapadá také způsob, kterým se prezentovala v rámci tradičních medailonů u příležitosti finále Ceny Jindřicha Chalupeckého, v němž se autorka ocitla před čtyřmi lety. Umělkyně v něm uplatňuje svůj smysl pro hravost i uvažování o fotografickém médiu. V duchu barthesovkého „fotografie a film není rám, ale úkryt“ bylo pro přítomné diváky na věži ostravské nové radnice připraveno několik objektů zprostředkujících na základě principu camery obscury zmenšený a obrácený obraz tamní vyhlídky.

Všední a vznešené
Autorčin cit pro vrstvy a smysl pro hru ještě zdůrazňuje technika muchlání a mačkání. Sceranková při ní snímek různě deformuje, tak aby přehyby daly vzniknout nové podobě zobrazovaného, přičemž výsledný stav potom opět přefocuje a prezentuje jako fotografii. Vznikla tak především díla v rámci souboru Z druhé strany oblohy. V něm kupříkladu hrdina romantického černobílého filmu From Here to Eternitry vlivem zpřehýbání „ztrácí“ v proslulé scéně svou partnerku, s níž se právě spojil ve vášnivém polibku, nebo ve kterém je v reálu docela nepoddajná ocelová čepel nože několikrát elegantně ohnuta.

Příznačným je pro Lucii Scerankovou také kombinování různých měřítek, jež pro změnu umocňuje střet poetického, křehkého světa umělkyně s racionálním a světem okolo a také výtvarniččinu schopnost usouvztažňovat banální a prosté s majestátním a velkolepým. Až při bližším ohledání tak můžeme zjistit, že se divocí koně na jednom z jejích snímků neprohánějí po skutečné prérii, nýbrž po desce stolu posypané pilinami, nebo že nad mořem nezáří opravdové slunce, ale „obyčejná“ žárovka prostoupená prostřiženým původním obrazem, vytvářející „privátní“ západ slunce.

Ve své nejmladší tvorbě se Sceranková nevyhýbá ani přesahům k objektu. Ten reprezentuje práce například Rychlý sesun hmot, ve které má velkoformátová zavěšená fotka laviny přebírat roli jakési „komprimované sochy“, nebo po galerii rozeseté kamínky, jejichž povrch tvoří fotografie vody.

Silná obrazotvornost, prostorová citlivost a obratné zacházení s obrazovou reprezentací činí z díla Lucie Scerankové zvláštní, čarovný svět. Archetypální obrazy mladá výtvarnice rozvíjí do mnohovrstevnatých a tajuplných her, jejichž magii je velice snadné podlehnout. ∞

První číslo magazínu Artikl uvedlo ještě před svou tištěnou formou video o zrození jak fyzickém, tak virtuálním. Dílo Lukáše Hofmanna je ironizující a emocionálně naléhavé, nostalgické a futuristické. Ambivalentní jako celá autorova povaha a jeho přístup k současnosti.

Videokoláž I Am a Real Person ztvárněná Lukášem, známým pod pseudonymem Saliva, zpracovává motivy post-internetové kultury. Těmi stěžejními jsou přítomnost technologií, vizualita sociálních sítí, selfies (autoportrétů) a internetových fotobank. Fascinovaně ukazuje editovaný sanitární odosobněný svět. Samotná videokoláž zpracovává přesah virtuality do emocionálního světa na příkladu vyfabulovaného digitálního partnerského vztahu. Připomíná moment, kdy vás něco pobaví, potěší nebo rozesměje na Facebooku. Kdy sledujete aktivistické video, se kterým soucítíte; kdy komunikujete s kamarády nebo partnerem, který bydlí na druhém konci světa. Tento přesah autor nehodnotí, ale především konstatuje. Také relativizuje realitu na příkladu silně zkresleného zvukového podbarvení. To kombinuje deformovanou zesládlou hudbu, do které vstupuje drásavý rozhovor mezi mužem a robotem, který nabízí zdravotní pojištění, a přitom působí až moc lidsky. Tento audiovizuální počin zřejmě i předpovídá přerod emocionální interakce, kdy robot bude moci prohlásit, že je a real person a bude to stejně oprávněné, jako tvrzení člověka. ∞


Lukáš Hofmann se věnuje videoartu, digitálnímu umění, Djingu, spolupořádání audiovizuálního party projektu zvaného #urso5hrsago. Toto léto se podílel na organizaci večerního art happeningu Gothic Kitchen s Anežkou Hoškovou a byl hostujícím kurátorem v Galerii Plevel, která se zabývá právě post-internetovou vizualitou. V současné době studuje na Fakultě architektury ČVUT v Praze.


autor: Alexandra Třešňová

Nový prostor pro aktuální umění Prádelna Bohnice v areálu Psychiatrické léčebny v Bohnicích připravil výstavu Kamily Ženaté Roll Over All, Roll All Over, Lilith.

Roll Over All, Roll All Over, Lilith pod kurátorskou taktovkou Silvie Šeborové je projekt, který se do chladných industriálních prostorů bývalé prádelny ohromně hodí. Kamila Ženatá prostřednictvím videí, maleb a textům připravených na míru pro Prádelnu Bohnice představuje podivně temnou i něžnou metaforu života, jehož základním prvkem je rotující pohyb. Zvolila si deset zástupných archetypálních charakterů, které podle dané filosofie tvoří součást života všech jedinců. Jejich jednotlivé charaktery se staly základní osou pro vystavované videozáznamy. Jednu z postav − Lilith – pak rozpracovala pomocí maleb, animací a projekcí do dalšího celku, který tvoří volnou součást cyklu Roll Over All.

Kamila Ženatá působí na pražské umělecké scéně již od roku 1980, kdy ukončila své umělecké vzdělání na Akademii výtvarných umění. V osmdesátých a devadesátých letech se prezentovala hlavně svým grafickým dílem. Vystavovala rovněž v zahraničí, v Německu, Švýcarsku, Holandsku a ve výstavních síních Českých center. V roce 2007 připravila koncepčně náročnou a mediálně různorodou instalaci ve výstavní síni Mánes s názvem Nauč se stát na jedné noze. V roce 2009 kurátorsky připravila společně s Milenou Slavickou výstavu „Čtrnáct S“ pro Centrum současného umění DOX, prezentující díla čtrnácti současných českých umělců včetně její videoinstalace. Vedle své výtvarné tvorby se věnuje i psychoterapii, a tak se kdysi velkolepě opuštěná a nově kurátorsky oživená Prádelna Bohnice zdá jako ideální místo pro tuhle výstavu.

Kamila Ženatá: Roll Over All, Roll All Over, Lilith
Prádelna Bohnice
7. 9.–30. 10.
st, so: 14:00–19:00
www.pradelnabohnice.cz