Druhý ročník mezinárodního uměleckého festivalu Re-connect Art pořádaného Nadací Prague Biennale se uskuteční od 15. do 19. září. Letos se zabývá otázkami spojenými s identitou „homo digital” a specifiky sebeprezentace ve virtuálním prostoru. Připraveno je 7 živých uměleckých performancí, které se odehrají přímo na veřejných prostranstvích Prahy, 3 livestreamy z různých míst na naší planetě, 3 open-air projekce a 18 uměleckých videí či krátkých filmů.

Festival Re-connect Art 2022 zahájí ve čtvrtek 15. září v 19.00 performance Barbary Benish HLADOVÉ KAMENY – MÁLO VODY PRO JEDEN KOŘEN. Úvodní akce se odehraje na hladině Vltavy u smíchovské náplavky na Hořejším nábřeží. Na břehu pak v 19.30 naváže Jiří Suchánek s improvizovanou zvukovou performancí Y. Od 20.30 se v živém streamu přidá Lee Campbell s mnohovrstevnatou tvůrčí performancí VIDĚT A NEBÝT VIDĚN. V následujících festivalových dnech v Praze vystoupí živě také Karíma Al-Mukhtarová, Martin Zet, AnimaeNoctis (Silvia Marcantoni Taddei & Massimo Sannelli), František Kowolowski a živě proběhne i taneční performance Sharony Florsheim. Prostřednictvím streamu se na dálku s performancemi připojí Jana Orlová a David Helán, Lee Campbell a Ronald Bal.

V sekci videotvorby budou prezentována videa, která vybrala porota festivalu Re-connect Art na základě otevřené výzvy z více než stovky odpovědí z celého světa. Témata vybraných prací se strukturují kolem dvou okruhů zabývajících se digitální identitou a sociální a angažovanou identitou.

Festivalové lokace: náplavka Hořejší nábřeží, Colloredo-Mansfeldský palác
(Galerie hlavního města Prahy), vybrané pobočky Městské knihovny v Praze,
Klubovna Dejvice, Kolektor café (Veletržní palác), SWIM club, kulturní centra:
Kampus Hybernská, H55, Hloubětín a Plechárna, Černý Most a obchodní centra Quadrio a Palladium.

Festival bude možné sledovat na 15 místech v Praze nebo online na webu festivalu. Vstup na všechny části programu je zdarma. Změny programu jsou vyhrazené, aktuální verzi najdete na festivalovém webu: www.praguebiennale.cz

Kultura se téměř přes noc transformovala do online prostředí. Některé subjekty tuto změnu podstoupili jakožto nutnou antipatii, jiné možná navedla tím správným směrem. Vašulka Kitchen Brno, jakožto centrum pro výzkum a experiment s novými médii, je v online jako doma, není se tedy co divit, že své aktivity v současné době rozšířila o digitální platformu. Ta svou činnost zahajuje virtuální rezidencí islandského umělce Haraldura Karlssona, který představí svou současnou práci.

Rezidence v tvém bytě
Zázemí poměrně komorního prostoru v brněnském Domě umění měl využít také Haraldur Karlsson v rámci zahraniční rezidence, ta se však kvůli pandemii přesunula do virtuálního prostoru online platformy. Divák má nyní možnost nahlédnout do tvůrčího procesu umělce skrze sérii videí, textů a živých vstupů, do kterých je umožněno se aktivně zapojit. Rodák z Reykjaviku (1967) žije momentálně v Norsku, kde experimentuje s videem a jeho technickými možnostmi. Ve své práci využívá nejmodernější technologie a spolupracuje s řadou odborníků napříč obory, jako je medicína, biologie, astronomie nebo matematika. Výsledkem této součinnosti je poetická výpověď prostřednictvím digitálních technologií, která odhaluje skrytou estetiku zmíněných disciplín.

Video Art is Out of the Box
Vašulka Kitchen Brno nabízí videa, textové materiály a online workshopy, během kterých jsou zájemci seznámeni s tím, jak používat současné softwary v oblasti experimentálního videa. Workshopy probíhají každý týden v úterý a čtvrtek do konce května. Karlsson ve svém prohlášení pro VKB citoval Farhada Kalantaryho: „Pracovat s videem už není frustrující, nepřátelské. Počítače se nerozbíjí, programy pracují a fungují. Mohu vytvářet obraz přesně tak, jako bych pracoval s digitální fotografií. Nejsme svázaní tradičním rámcem obrazu a nemusíme ho dodržovat. The video art is out of the box. Video art vyskočil z krabičky a rozbil ji.“

Na webu budou postupně přibývat prezentace také dalších autorů, jako je například Derek Holzer (softwary a vektorové systémy), WIDT (speciálně realizovaná audiovizuální performace), STRWUU (performativní přednáška). Rozhodně je na co se těšit.

Už se pomalu stává zvykem, že prostory Galerie Rudolfinum mění svůj vzhled s každou novou výstavou. Tentokrát světlo ustoupilo tmě, aby pozornost návštěvníků upoutalo šest videoartových projekcí. Vítejte na výstavě Domestic Arenas.

Architektura výstavy je rozdělena do jednotlivých prostorů označených jako A, B, C, D, E a F. Tím schopně ilustruje samotný název celého projektu a otevírá pro každé dílo svojí domácí arénu. Zdánlivě přísná struktura plní funkci pouze orientační. Sám kurátor výstavy Petr Nedoma zdůrazňuje: „Každé dílo je samostatné, není vázané na ostatní vystavené práce, je možné ho shlédnout v jakémkoliv pořadí a v jakémkoliv počtu…“

Kurátorský úmysl seskupit pod jednu střechu šest odlišných videoartových projektů, jejichž kořeny jsou silně zapuštěné ve vzdálených kulturních a etnických končinách, je sympatickým pokusem o osvětu skrze nová média. Prezentovaná díla nepředstavují ve středoevropském kontextu palčivá témata, ale při hlubším pohledu vyplouvají na povrch souvislosti, které skrze regionální – domácí prostor hovoří o naší zodpovědnosti víc, než si myslíme. Některá z nich zpřítomňují důsledky evropského kolonialismu, otroctví a traumata z války na Blízkém východě. Pestrá přehlídka autorských počinů, kdy každý sebevědomě představuje svoji domácí arénu, je dramaturgicky spojena hudební složkou. V některých případech je i ticho hudbou.

Nesourodné jen na první pohled
Pokud se výstavou vydáme podle předepsaných not, naše pozornost nás v prvním případě přiměje se posadit před videoinstalaci Shimona Attie s názvem Stateless. Obrazová sekvence v hypnoticky pomalém tempu sleduje několik mladých Syřanů v elegantních róbách při hře rulety. I když hra rulety není ruská, samotná metafora je funkční i v podobném příměru. Nepřítomné výrazy, minimalistická zvuková složka a samotná situace postupně odpadajících hráčů citlivě odkazují na rizika spojená s životu nebezpečnou migrací do Evropy. Projekce je ozvláštněna hracím polem s čísly. Divák se tak stává žetonem na hrací desce.

V následující aréně ovládá prostor Stan Douglas s dokumentárním filmem Luanda – Kinshasa. Slavné newyorské studio Columbia 30th Street records, přezdívané „The Church“, se stalo předmětem rekonstrukce, do které umělec zasadil fiktivní multikulturní kapelu ze 70. let. Sofistikovanou střihačskou prací autor docílil zdání nekonečného (šestihodinového) hudebního jamu. Splynutí několika kulturních stop společně vytváří novou autentickou podobu hudby jako důsledku vývoje ke kosmopolitní společnosti. Skrze jazz, funk a afrobeat v jedné nádobě nalezneme témata otrokářství, migrace, která se jako živoucí organismus přizpůsobují a vyvíjí v nový, bohatý kulturní prvek.

Aréna s označením C prezentuje filmovou instalaci s názvem m.A.A.d. od Kahlila Josepha. Tvůrce, který se rekrutuje z prostředí populární hudby a komerční sféry, má ve svém portfoliu tvorbu hudebních videoklipů pro Beyoncé a reklamní spoty pro O2 a Kenzo. Vystavované dílo v Galerii Rudolfinum originálně kombinuje estetické prvky popové kultury a intimních archivních záběrů pouličního gangu pořízené strýčkem Kendricka Lamara. Osobnost jedné z nejvýraznějších postav hiphopové scény je přítomná hudební složkou a názvem díla, které je inspirováno albem good kid, m.A.A.d city. Kahlil Joseph pro svůj specifický portrét čtvrti Compton využívá střihovou skladbu jako hlavní klíč v tvorbě atmosféry a rytmu, které v komplexní koláži důrazně promlouvají o současné afroamerické kultuře.

Při následném postupu galerií divák narazí na výrazně narativní snímek Continuity Omera Fasta. Ten svojí formální stránkou hovoří filmovou řečí. Téma navrátivšího se syna s posttraumatickým syndromem v několika variantách je sondou do duše individua, které se potýká s nezhojitelnými jizvami. Autor naznačuje, jak silný je otřes, jenž je způsoben střetáváním kultur ve válečném konfliktu.

Země vzdálené
Pravděpodobně nejexotičtější videoinstalace celé výstavy nese jméno Bom Boms Dream. Fiktivní příběh japonské tanečnice, která na Jamajce v agresivním a stylově těžko definovatelném tanci ve finále vítězí jako elektrický větrák, má na svědomí Jeremy Deller a choreografka Cecílie Bengoleo. Dílo připomínající verzi Alenky v říši divů na LSD využívá estetiku videoklipů devadesátých let. Pod absurdním povrchem, v němž hlavní roli vypravěče zastává chameleon, se autoři pokoušejí komentovat význam rituálů v souvislosti s popovou kulturou. K tomu je ale nutná velmi silná trpělivost, aby se v kadenci bizarních obrazů spojily myšlenky tohoto tématu se týkající.

Posledním dílem v přehlídce Domestic Arenas je film Johna Akomfraha Tropikos. Epicky vizuální snímek je odkazem na první kontakt evropských kolonizátorů s místními africkými domorodci. Příběh vyprávěný pomocí symbolů a citací Shakespeara a Miltona se pokouší nastavit zrcadlo naší historii. Tento opulentní výlet do dob minulých však ztrácí na intenzitě uměle kalkulovaným obrazem.

Odvaha odhalovat
V konečném důsledku je výstava Domestic Arenas přehlídkou témat, které je nutné v rámci globalizovaného světa připomínat. Odvahu prezentovat myšlenky, k jejichž pochopení je potřeba aktivního diváka, je nutné ve středoevropském kontextu zdůrazňovat. Forma videoinstalací, kde velkou roli hraje hudební složka, tento princip plní lépe než dvě solitérní filmové projekce. To však nikterak nesnižuje jejich kvalitu. Galerie Rudolfinum se v první kapitole nově se rodícího dramaturgického konceptu nebojí potvrdit, že lze odhalit témata vzdálená, aby výrazně rezonovala domácí arénou. ∞


Domestic Arenas
Galerie Rudolfinum (Alšovo nábřeží 12, Praha 1)
19. 1.—18. 3.


text: Jakub Kučera

Johana Pošová (* 1985) studovala v Ateliéru fotografie na pražské UMPRUM. Médium fotografie je vztyčným bodem, ze kterého vychází, ale zpravidla jej překračuje nebo rozšiřuje. Věnuje se fotografii zhotovované klasickou cestou, kdy možnosti obrazu vrství a posouvá do koláže. Pracuje s pohyblivým obrazem do formy videa. Přechází od plochého obrazu k instalacím a objektům. Sděluje výtvarnou, abstraktní i konkrétní formou. Fotografie v jejím chápáním není limitována formou, ale je spíše vizuálním potenciálem, který autorka rozšiřuje do širších souvislostí nejen mediálních, ale i výrazových. Nejednoznačná interpretace, náznaky – prvky, které se v tvorbě Pošové objevují, diváka staví před možnost subjektivní interpretace a hry se sdělením. Obraz je pro ni otevřeným jazykem, který neohraničuje formou. Naopak sestavuje nový jazyk s použitím jeho jednotlivých existujících atributů. Aktuálně se věnuje objektům. V rámci autorské spolupráce vytváří s umělkyní Barborou Fastrovou tvůrčí propojení LFW. ∞

martinpavel.com