V hlavní roli je tělo, gesta a rytmus. Postavy sice mluví, spíše však nechávají promlouvat své tělo. Děj se trochu ztrácí za obrazy a já pohlceně sleduji film, jenž přetavuje slova v pohyb. Učím se rozumět novému jazyku a sleduji, jak fyzické divadlo pozvolna proniká do filmu. Střetávám se s žánrem, kterému se mimo jiné říká videodance, dance film, screen dance či cinedance.

Nejedná se o pouhé filmové atrakce či intermezza, která mají za úkol osvěžit filmový syžet či samotný dokumentární záznam různých představení. Hlavním komunikačním a vyjadřovacím prostředkem postav se zde stává stylizovaný pohyb a výrazové možnosti tance. Ocitám se tak tváří v tvář žánru, jenž se vymezuje vůči muzikálům a klasickým tanečním filmům. Promyšlenou montáží záznamů tance jsou vytvořeny nové pocity, významy a asociace, které se organicky začleňují do vyprávění příběhu. Témata pomalu začínají být společensky angažovaná a tanec se už nespokojí jen s pocity, prožitky a stavy, ale snaží se říci názor. Chtě nechtě tak opouští krásu barevné a bezstarostné hry „hříšného tance“. Vnitřní struktura ho nutí vyjadřovat se složitěji a hledat jiné prostředky než doposud.

Kořeny
Dance for Camera nevyrůstá na zelené louce a využití pohybu jako výrazového prostředku je jedním z primárních možností filmu. V tomto smyslu lze chápat za novodobé průkopníky komunikace pomocí pohybu a výrazu těla slavné komiky Charlieho Chaplina a Bustera Keatona či představitele fyzického divadla a pantomimy (Jacques Lecoq, J. G. Deburau), kteří formují základní výrazové prostředky.

Dalším zásadním krokem, jenž dopomohl zrození tohoto žánru, je masivnější rozšíření videa, které vytvořilo prostor pro experimenty a těsnější propojení s tancem samotným (Maya Deren, Nam June Paik). Otevírá se tak snadná cesta k jejich postupnému sbližování se samotným videem, což umožňuje mnohem většímu množství tanečních skupin začínat s vlastními pokusy.

Hledání jazyka
V polovině 90. let vznikají v Evropě taneční soubory DV8 (Británie) a Ultima Vez (Belgie), jejichž taneční filmy začínají fyzický tanec zapojovat do narativní struktury a dávají tak tušit, že se zde rodí styl, který se teprve učí mluvit vlastní řečí. Jedno z prvních děl Britské taneční skupiny je Dead dream of monochrome man a zobrazuje v černobílých záblescích boj mužů snažících se nalézt cestu ven, ale zároveň i k sobě samým. Toto podobenství předznamenává nejen tematický vývoj, kterým se bude skupina ubírat, ale zároveň je i jedním z prvních krůčků k nově vznikajícímu žánru. Zprvu fyzické divadlo a taneční choreografie tak dostávají svůj filmový háv. Lloyd Newson, psycholog, tanečník a zakladatel DV8, se setkává s filmaři jako jsou David Hinton či Clara von Gool a pokouší se společně přeložit choreografie do filmové řeči. Stejné pokusy, avšak o něco později, v té době provádí i Wim Vandekey­bus, zakladatel již zmiňované taneční skupiny Ultima Vez. Vznikají témata a taneční prvek se postupně osvobozuje od své divadelní předlohy. Na začátku jsou obrazy, choreografie a skoro žádná slova, později v dílech Blush (Ultima Vez)

či Cost of Living (DV8)

lze vysledovat mnohem více narativní styl, děj začíná být mnohem dynamičtější a složitější, pocit ze sledování tanečního záznamu pozvolna mizí. Taneční soubor DV8 tak například zobrazuje nejen svěží taneční čísla, ale i dechberoucí tanec postiženého s baletkou a jejich počin Cost of living je z tohoto pohledu jedním z iniciačních děl tohoto žánru. Neplatí to samozřejmě u všech, ale nepopiratelně jsme svědky, jak se z tance stává jazyk srozumitelný nejen těm, kteří se jím zabývají.

V dnešní době je patrný velký nárůst zájmu o taneční filmy. Pramení z nedávného boomu nového cirkusu, který přinesl pozornost k samotnému fyzickému divadlu a nepřímo tak i k tanečním filmům. U nás je ale zatím výroba těchto děl ve svých počátcích. Zářnou výjimkou je Festival tanečních filmů, který pořádá workshop s režisérem Davidem Hintonem a jehož minulý ročník ve spolupráci s FAMU již přinesl první české vlaštovky žánru Dance for Camera. Možnosti tohoto v Čechách ne zcela známého žánru budou přitahovat pozornost nejen diváků, ale i samotných tvůrců.

________________________________________________________________

Hříšný tanec je barevný a sladký…

… za život však platíme jinou cenou…

… jež odhalí nám naši Achillovu patu…

… a v jeho skrytu hledáme, za co se nestydět…

… a abychom přežili, tak bojujeme jen o vlastní trenýrky.