Současná krize zarazila klín mezi několik nadějných českých a slovenských titulů a jejich potenciální distributory. Snímky, které vznikly s vizí zahraničního uvedení, se nyní ocitly v meziprostoru pozastaveného kulturního průmyslu. Filmy rozličných tvůrců, jako je Viera Čákanyová, Jan Vejnar či Mira Fornay, se potýkají s nepředvídatelnými komplikacemi.

Česká kinematografie byla ze strany plánování a vyhlídek za hranice po velkou část 21. století v nepříjemné křeči. Kritici i samotní tvůrci tuto skutečnost reflektovali, systematická řešení ale přišla až s desátými lety. Právě v těch si český film začal pomalu upevňovat své místo na poli evropské kulturní sítě. Zesílila se péče o přípravné fáze jednotlivých projektů, producenti se začali více otevírat koprodukcím a vliv měla jistě i nová politika Státního fondu kinematografie.
V důsledku výše zmíněných změn došlo za poslední léta k uvádění českých filmů na mezinárodních festivalech v podstatně větší míře, než tomu bylo zvykem. Na opravdový průlom, o kterém budou i mainstreamová média vyčerpávajícím způsobem referovat, se stále čeká (nejblíže k tomu měla zřejmě účast Nabarveného ptáčete v Benátkách). Mnozí režiséři ale už nyní ohledávají tento nový, a možná jediný způsob, jak se na mezinárodní scéně etablovat a sehnat finance na svůj další projekt. To se se současnou krizí mimořádně zkomplikovalo.

Nadějné vyhlídky
Na festivalech se filmy nejen promítají, ale také i prodávají. Pokud by se Já, Olga Hepnarová (2016) vyhnula entrée v sekci Panorama na Berlinale, nikdy by nedosáhla na uvedení v takovém množství zemí. Producenti a sales agenti pak soustředí své snahy do těchto několika málo dní kolem premiéry – koncentrace možných zájemců už nikdy nebude tak vysoká. Situace, při níž vykalkulované strategie přijdou se zavřením světových kinosálů náhle vniveč, je pro budoucnost snímků katastrofa.

Únorový mezinárodní filmový festival v Berlíně letos hostil tři české a slovenské snímky. Mimo soutěž byl uveden počin Agnieszky Hollandové Šarlatán. V nové sekci Encounters se promítalo slovensko-česko-rumunsko-irské drama Ivana Ostrochovského Služebníci a v rámci sekce Forum byla uvedena experimentální esej Viery Čákanyové FREM. Zahraniční i domácí kritiky se ke všem třem počinům vyjadřovaly vesměs pozitivně.
Snímky Šarlatán a FREM měly následně v březnu vstoupit do českých kin. K tomu s vyhlášením zákazu kulturních akcí přirozeně nedošlo. Popularita Hollandové jako režisérky a vysokoprofilová premiéra na Berlinale však svědčí o tom, že česká plátna měla být pro Šarlatána jen začátek a film se mohl promítat i v dalších státech. Filmy FREM i Služebníci pak mohly snadno najít odbytiště na festivalech, které se neštítí trochu neortodoxního artu.

Soumrak festivalových úspěchů
Do svízelné situace se dostala i scenáristka a režisérka Mira Fornay s novým počinem Žáby bez jazyka. Česko-slovenskou koprodukci podpořily oba národní filmové fondy, dílčí program Kreativní Evropy MEDIA i EURIMAGES. Film uvedl na konci ledna festival v Rotterdamu. Tato mezinárodní přehlídka v minulosti pomohla úspěchu slovenského filmu Špína (2017) a Fornay zde už bodovala hlavní cenou za titul Můj pes Killer (2013). Specifická estetika snímků Fornay nemá mnoho šancí zaujmout v široké distribuci, a festivaly tak pro ni zůstávají hlavním distribučním okruhem. Ztráta těchto jistot není rána, z které se tvůrci umělecky náročných filmů budou snadno vzpamatovávat.

Nadějnou budoucnost měl před sebou i krátkometrážní počin Jana Vejnara Figurant. Vynikající groteskní hříčka byla v Česku k zhlédnutí na Festivalu krátkého filmu Praha. Figuranta následně přijal do soutěže krátkých snímků americký festival South by Southwest. Letošní ročník byl však zrušen a organizátoři byli nuceni propustit bezmála třetinu zaměstnanců. Krátké filmy sice festival uvolnil k zhlédnutí online, očekávané prodeje se ale pochopitelně neuskutečnily.
S problémy se potýká i zmíněné Nabarvené ptáče. Ačkoli Marhoulův opus ještě minulý rok absolvoval nespočet festivalů, teprve letos se plánovalo uvedení například v Jižní Koreji, Japonsku, Velké Británii a USA. Nyní je už jasné, že se produkčně náročný film v původních termínech promítat nebude a zůstává otázka, zda se spíše rovnou neprodá Video on Demand platformám. Marhoul se Nabarveným ptáčetem dostal do finančních problémů, v kontextu současné krize měl alespoň štěstí, že jeho dílo mohlo půl roku svobodně „dýchat.“

Filmoví tvůrci nejsou kasta, jejíž trápení v době krize vzbuzuje mnoho zájmu. Nemělo by se ale zapomínat, že nám tu nevhodným načasováním distribuce zamrzlo několik úctyhodných projektů.