Československo, druhá polovina 70. let a období normalizace. Přesně do této doby jsou zasazeny fotografie Vladimíra Ambroze dokumentující řadu jeho performancí a akcí ve veřejném prostoru tehdejší socialistické společnosti. Pražský Dům fotografie nám nabízí možnost poznat krátké a téměř neznámé umělecké období tohoto brněnského architekta, a to do 29. dubna 2018.

„Překračování určených a předepsaných směrů, příkazů a zvyklostí je často posunem kupředu a směřuje k vysvobození ze schématu.“ Across, Brno, 1978.

Pokud se podíváte do životopisu Vladimíra Ambroze (* 1952), pochopíte, že je víc než absolventem brněnské fakulty architektury a zakladatelem ateliéru A.M.O.S. DESIGN, jenž stojí za rekonstrukcí vily Tugendhat. Do výčtu Ambrozových méně známých činností patří performance z let 1976 až 1981. Na fotografiích vystavených v pražském Domě fotografie se nám představuje při akcích, při nichž (sám i spolu s dalšími umělci) překračuje stanovené bariéry, narušuje prostor kolem sebe, do něhož tak zároveň samovolně vtahuje náhodné kolemjdoucí. Jsou to fotografie, ze kterých prosakuje energie, vzpoura vůči všednosti, kdy se i drobnost vymyká a oživuje svět okolo. Jsou to fotografie, které jsou víc než jen záznamem určité performance. Jsou uměleckým dílem, takovým, pro nějž je podstatný kontext a doba jeho vzniku. A právě proto návštěvníka výstavy Vladimír Ambroz: Akce nejdříve uvítá exkurz do doby minulého režimu. Jsem sice ještě dítě komunismu, ale již velice pozdního, takže informace, které na mě z černé plochy shlížejí, jsou jen zprostředkovaným povědomím z vyprávění a filmů a bohužel už méně z hodin dějepisu.

Většina fotografií zaznamenává Ambrozovy performance v otevřeném prostoru, část z akcí se pak naopak odehrávala mezi čtyřmi stěnami. Z těch ve veřejném prostoru jsou nezapomenutelnými především ty, na nichž je Ambroz „zaparkován“ jako auto a vlastním tělem zabírá místa vyhrazená automobilům. I dalšími fotografiemi upozorňuje na to, kolik životního prostoru blokují parkující auta a kolik asfaltových ploch je určeno právě řidičům automobilů. Pro pořízení fotografie s názvem Highway se autor nebál lehnout si doprostřed silnice na dělicí bílou čáru, již nechal procházet sebou samotným. V souvislosti s těmito fotografiemi mě zaujala i ta s názvem Strom z roku 1976, kdy na dvoře před domem „vyrostl“ plastikový strom namísto toho živého, neboť ten ve městě nepřežil.

Hledání přírody a čistého vzduchu jsou dalšími motivy jeho akcí. Lidé uvěznění v betonovém světě, čekající na víkendové dny jako na příležitost k úniku a hledající odpočinek. Vladimír Ambroz s touto myšlenkou odešel na opuštěnou silnici, kde sám strávil víkend. Ten na popisku k záznamu akce označuje jako „typickou nemoc dnešního člověka.“ Přemýšlím nad tempem současného člověka žijícího ve městě, jehož život běží v rytmu „pracovní a víkendové dny“, čekáním na páteční odpoledne, které je vzpruhou a příslibem doplnění energie, a jeho touhou po zklidnění. Na zmíněných fotografiích z roku 1975 pak můžeme vidět autora, jak sedí na židli, kouří cigaretu v čtvercovém, bílou čárou ohraničeném prostoru, navíc viditelně označeném „dopravními“ značkami, neoznamujícími zákaz vjezdu, ale sedícího muže, jenž si ve městě vychutnává svoji chvíli klidu.

Televize a my
Akce, do kterých se Ambroz v sedmdesátých letech pouštěl, se odehrávaly i v prostoru soukromého bytu. Zajímavými performancemi, které jsou inspirativní i v dnešní době nových technologií a médií, jsou ty s názvem TV Piece a TV-LOOK. Přeci jen i v současnosti si televize jako médium ponechává svoji sílu, byť ne v tak masovém měřítku. Otázka konzumace obsahu vysílání tak stále rezonuje.

„Jsme skutečně schopni analyzovat obsah toho, co sledujeme na obrazovce? Nejsme ovlivněni do té míry, že to mění naše názory?“ Vladimír Ambroz sledoval sám nebo s dalšími umělci vysílání Československé televize, která s ohledem na tehdejší situaci přenášela třeba stranické konference KSČ, a i když jsme v dnešní době těchto přenosů ušetřeni, je otázka vnímání mediálního obsahu a jeho vlivu na nás a naše rozhodování bolestně aktuální. Stejně tak jako otázka jeho kvality, kdy i přes vypuštění politické agitace je představa celodenního sledování televizního programu (zvláště soukromých televizí) jemně řečeno nelákavá. A tak proč nevypnout zvuk, nenasadit si na nos černé brýle a jen tak nesedět před obrazovkou? A namísto toho, abychom se nechali ovládat televizním programem, oddáme se vlastním představám a fantazii (TV-LOOK, Brno, 1977).

Energie zůstává
Výstava s názvem Vladimír Ambroz: Akce je víc než jenom zpřístupněním fotografií z archivu tohoto brněnského umělce. Je zároveň představením jeho dosud téměř neznámé činnosti odehrávající se během minulého režimu a seznámením s dílem, které je i po čtyřiceti letech srozumitelným a aktuálním přesto, že se akce a performance odehrávaly ve zcela odlišné společenské atmosféře. I tak ona energie ve veřejném prostoru, jenž se dávno proměnil, stále funguje a umí působit i na návštěvníka, který vystavené fotografie vnímá optikou člověka žijícího ve svobodné, rychle se vyvíjející a propojené společnosti. ∞


Vladimír Ambroz: Akce
GHMP – Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
30. 1.—29. 4.