18. 2. 2010. Koukám do schránky a přišel mi jeden e-mail s předmětem „Horečka, hérečko“. Přiložený soubor má sotva 90 kb. Krátký, dvacetistránkový příběh o Honzovi, Marii, Karlovi a horečce.

Na těch dvaceti stránkách, vlastně úplně na konci, je jeden z nejhezčích textů, co vůbec znám. Nevím, kde to ten Hrabě vzal, ale mám-li citovat z dvacáté áčtyřky, je to: „Venku začalo znova poprchávat. Nový den, starý právě tak asi půl hodiny, šlapal bos v teplém dešti po Karlově mostě a udiveně okukoval zčernalé sochy. Nedivte se! Sám, tak mladý, bez patřičného vzdělání a bez informovaného průvodce. Přestože si bručel twist, byl tak strašně mladý, že ještě nevěděl, co je to nikotin, špiritus, puberta, morální profil, besedy pro mládež o pohlavním životě, pokrytectví, horečka z rýmy a horečka z lásky.

Šel po mostě, pískal si a někde za mořem vstávalo slunce na ranní směnu.

Byla překrásná, deštivá noc.

Čas maturit.“

O nějakou tu dobu později, teď, kdesi za Prahou, se blíží nový den a pro nás čtvrťáky i čas maturit. Čtu si po té době Horečku a přemýšlím o nikotinu, špiritusu, pubertě, horečce z rýmy a horečce z lásky. Je překrásná, deštivá noc a někde za mořem vstává slunce na ranní směnu. Některý věci se nemění a některý toho hodně změní.

Poezie bylo vždycky dost. Byl tu Shakespeare, co prohlásil, že „stáří je druhé dějství“, a byl tu Baudelaire, který tvrdil: „Vy také budete, jak tohle rozkládání, jak tento hnis zde vyvřelý.“ Koneckonců tu byl Jim Morrison se svým: „Show me the way to the next whiskey bar, oh, don’t ask why“.

Vždycky bylo na výběr. Básníci psali o lásce, o rozhořčení nad světem, ale nikdy mě žádný z nich nedostal k poezii ani o krok blíž. Básně neměly příběh, byly to hezké myšlenky ve verších, ale nic, co bych si vzala do ruky ve volném čase.

Pak mi 18. 2. 2010 přišla Horečka e-mailem a zapůsobila jako infekce. Text od Hraběte, jen pár stránek a chtělo se číst dál. Byla to ale jeho jediná próza, co za krátkých pětadvacet let napsal, takže cesta vedla jen přes Blues pro bláznivou holku. A tak nějak jsem se dostala k poezii.

„Byla to horečka? Anebo mámení?
Dnes v noci
měsíc usnul
na mém rameni…“

Některý věci se nemění a některý toho hodně změní. A Horečka se pořád ještě nakažlivě šíří e-mailem, stačí ji chtít, chtít ji chvilku mít.