„Kdo u čerta vás nutí, abyste se ztotožňovali s motýly, chrobáky, cvrčky či jepicemi?“ Tak se ptali bratři Čapkové poté, co bylo jejich nové dílo Ze života hmyzu rozcupováno kritikou jako předpotopní podobenství. Vladimír Morávek si v závěrečné části cyklu „Čapek (Čapkové) na provázku“ pokládá stejnou otázku a jako odpověď nabízí velkolepou podívanou, která naplní všechny divákovy smysly, místy až na hranici snesitelnosti.

Husa na provázku, kultovní brněnské divadlo, pravidelně několikrát ročně přijíždí do pražské Archy, aby zde představila, co nového se v moravské metropoli urodilo. V polovině dubna přivezla kompletní pentalogii „Čapek (Čapkové) na provázku“, a to dokonce pouhý týden po premiéře její poslední části. Podobně jako dva předchozí starší cykly: Sto roků kobry a Perverze v Čechách představuje i tento velkolepé dílo, jež jistě stojí za vidění. Čapkovská série, na níž soubor intenzivně pracoval po tři roky, obsahuje čtyři inscenace, jež vznikly pod vedením různých režisérů, a doprovodný debatní program Kabinet Čapek seznamující publikum s dědici a zajímavými hosty spojenými s odkazem bratří Čapků.

Ze života hmyzu – s podtitulem OH! Jaká podívaná, ačkoliv uvedené jako poslední, představuje prolog celého projektu. Následují dvě zdramatizované existenciální prózy – baladicky laděný Hordubal v režii J. A. Pitínského a Mikuláškova Trapná muka (výběr z povídkových knih Boží muka a Trapné povídky). Pohádkový kabaret pro štěňata Dášeňka aneb Psí kusy Jiřího Jelínka a Anežky Kubátové zastupuje v díle místo intermezza. Ve srovnání s předešlými sériemi, pro něž byla typická dramaturgická i režijní kompaktnost, Ze života hmyzu spojují zejména jména autorů, zatímco každá jednotlivá část prezentuje svou vlastní poetiku.

Groteskní alegorie nebo pesimistické drama
Groteskní alegorie o lidském pinožení je společným dílem bratří Karla a Josefa Čapků. Po svém vydání před devadesáti lety se hra setkala s velice protichůdnými reakcemi od adorace jako úžasná satira na lásku, bohatství a válku, až po odsouzení jako ošklivé, cynické a pesimistické drama, jemuž chybí pravda.

Ze života hmyzu v režii uměleckého šéfa Divadla Husa na Provázku Vladimíra Morávka je nejen famózní podívanou, jak hlásá samotný podtitul inscenace, ale také moderním mystériem a podobenstvím o naší společnosti. Od prvního tónu do posledního vydechnutí je divák vtažen do hmyzího světa, všechno kolem něj bzučí, cvrká, skáče, běhá, až se člověk může přistihnout, jak se rukou ohání po nějaké nezbedné mušce.

Divadlo, které mluví, zpívá a tančí!
Vladimír Morávek je znám svým megalomanstvím, jež se projevilo i v této inscenaci. Režisér využívá celého prostoru divadla, jak vertikálně tak horizontálně, rozehrává každou kladku a každý tah, po scéně rozvěšuje žebříky a tyče. Publikum usazuje přímo doprostřed celého dění kolem malého pódia, kde se po celou dobu představení rodí Kukla jepice (Anička Duchoňová) v očekávání něčeho opravdu velkého! Židle i uličky jsou velmi těsně vedle sebe, takže diváci jsou neustále atakováni jednotlivými hmyzími postavami, které se pohybují po celém prostoru i mezi sedadly. Celé toto rejdění a stísněný prostor navozuje pocit, jako by člověk seděl uprostřed velkého mraveniště. Chvílemi je až téměř nemožné stíhat všechno dění a divák si může hlavu vykroutit, aby zachytil vše, co se kolem něj děje. Pro zdůraznění animálnosti využívá režisér v choreografiích prvků nového cirkusu, především vzdušné akrobacie (zde si přizval na pomoc zkušeného režiséra Rosťu Nováka), a tak Motýli, Cvrčci, Mravenci, Lumci, Chrobáci a další havěť metají kotrmelce, proplétají se po žebřících, tančí, skotačí, ale také létají na strapsech a šplhají po tyčích. Další dominantní složku tvoří hudba (autorem hudby je Jiří Hájek), jež svým výrazem i jistou „popovostí“ zařazuje inscenaci do žánru muzikálu. Po téměř třech hodinách jen málokdo z hlavy dostane píseň skupiny Kryštof a Ivy Frühlingové, která v podobě leitmotivu doprovází celou inscenaci.

Kolik je na světě Tuláků?
Zásadní dramaturgickou změnu provedl Morávek v případě hlavního protagonisty – Tuláka – to jest toho, co se dívá a zří, jehož postavu zmnožil mezi téměř všechny mužské herce souboru, čímž jeho úděl globalizoval na celou společnost. Tulák v obleku a se zelenou igelitkou, jenž provází celý děj, sleduje frivolní Motýly, ustarané Cvrčky, chamtivé Chrobáky i krvelačně nenasytné Lumky a komentuje jejich jednání. Hlavní hrdina, Hamlet příběhu, ale i představitel nás všech, se na závěr neprobouzí ze snu, ale umírá. (Čapkové napsali hned několik konců.)

Vladimír Morávek svou inscenací dokazuje, že dílo bratří Čapků nepatří jen do školních čítanek, ale je stále živé a má dnešní společnosti co říct. Jeho aktualizace působí na všechny divákovy smysly, takže si za chvíli připadá, jako by se opravdu ocitl v hmyzí říši. Ze života hmyzu nabízí bezpochyby velkolepou podívanou, jen je škoda, že ve všech těch kotrmelcích, hřmící hudbě a efektech se sem tam ztrácí krásný čapkovský jazyk, takže divák z představení odchází doslova s očima navrch hlavy, ovšem vyvstává otázka, zda si odnáší také nějaké poselství.|


Ze života hmyzu – Oh! Jaká podívaná!
Divadlo Husa na provázku
Zelný trh 9, Brno
st 5. 6. a út 18. 6.

Vladimír Morávek, režisér a umělecký šéf Husy na Provázku, je znovu posedlý ruskou klasikou. V rámci pravidelné jarní přehlídky uvedla pražská Archa jeho dramatizaci nejslavnějšího románu Michaila Bulgakova pod pozměněným názvem Maestro a Markétka. Opět se točí kolem hledání boží existence.

Maestro a Markétka odkazuje na projekt Sto roků kobry, zdramatizování čtyř tzv. velkých románů F. M. Dostojevského, který Morávek v Huse uskutečnil v letech 2003–2006. Ideové propojení s Dostojevského tetralogií navazuje i scénograficky. Miloš Zimula zachoval kdysi bílé, nyní už notně ušmudlané stěny předchozího scénografa Jana Štěpánka, jež tvořily nehostinný, jednoduše řešený hrací prostor pro hrdiny předchozích čtyř inscenací. Zůstává i zadní průchod, dveře v levé boční stěně, nepravidelně prosekaný otvor v pravé – připomínka na ďábelský přízrak Ivana Karamazova (ten se později, tentokrát jako přízrak nemocného Mistra, zhmotní v průvodci ďábla Wolanda – Kocourovi), ale hlavně obraz Mrtvý Kristus Hanse Holbeina, který se občas promítá na horní část zadní stěny. Prostor nově zabydluje sestava kovových paland bez slamníků, na něž náměsíčně uléhají jednotlivé postavy a série dvojrozměrných papírových figurín z různých historických etap, které mimo jiné zosobňují hosty na Wolandově plese. Nad touto neútěšnou noclehárnou pro choromyslné svítí žárovičky, snový symbol noční Moskvy, Morávkova letního okouzlení. („Moskva v noci vypadá jako nejkrásnější město světa, chvěje se v záři blikotavými světly – všechny ty surrealistické stavby září jak chrámy zasvěcení a bordel není vidět – je potmě.“)

V úvodu zazní citát z Goethova Fausta: „Té síly díl jsem já, / jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“ A černý mág Woland (Jan Kolařík), Maestro, jenž se místo Mistra dostává do titulu inscenace, spolu se svou bandou opanuje jeviště. Přízračný sen začíná…

Režisér (a s Josefem Kovalčukem i autor dramatizace) si dobře uvědomuje, jak nesnadné až nemožné je postihnout během tří hodin všechny linie komplikované předlohy. O nic podobného se ani nesnaží. Z obsáhlého románu vybírá základní scény, na jejichž podkladě podává vlastní, nově interpretovanou výpověď o ďáblově návštěvě Moskvy. Předlohu proměňuje ke svému obrazu a vědomě posouvá charaktery hlavních postav.

Úlisný Maestro a kristovská Markétka
Woland, u Bulgakova paradoxně zástupce spravedlnosti, jenž zavítal do porevoluční, milicí prolezlé a prorezlé odduchovnělé Moskvy, aby potrestal zlo, se u Morávka stává úlisným mafiánským šéfem tlupy. Chaosem, který přišel nastolit a jenž graduje apokalyptickým výjevem hořící metropole, se výsostně baví. Odchyluje se od bulgakovského předobrazu, který spíše odpovídá starozákonnímu pojetí anděla – pokušitele, jenž v principu neodporuje boží vůli.

Zatímco Morávkův a Kolaříkův Maestro Woland mnohem jednoznačněji naplňuje tradiční představu zlého ďábla, Markétka (Andrea Buršová / alternuje Martina Krátká) je naopak morálně vyvýšena. V inscenaci zcela postrádá čarodějnickou, mstivou část své osobnosti. Wolandův ples ji pohoršuje, roli hostitelky trpně přijímá jako oběť pro svého Mistra. Samotnou scénu Markétčina divokého letu, Bulgakovovu paralelu ke Goethově Valpuržině noci, Morávek inscenuje jako Markétčino ukřižování. (Ubohá, do půl těla svlečená Markétka zahalená jen závojem dlouhých plavých vlasů je za napjaté ruce vytažena, vyvlečena vzhůru.) Čistá, spasitelská Markétka, jež přes Wolandův zuřivý odpor odpouští vražedkyni Frídě a zachraňuje Mistra, se pak v Pilátově příběhu neobvykle ale logicky ujímá Ješuovy role.

Zlomený Mistr a zapomenutý Pilát
Bulgakův smutný hrdina, autor románu o Pilátu Pontském, bezejmenný Mistr… Kdysi génius, teď zlomený člověk, nuceně hospitalizovaný, uklizený v psychiatrické léčebně. V podání Michala Daleckého působí ještě zdecimovaněji než v předloze. Celé jeho tělo se napíná v křeči, občas propadá záchvatům vzteku, jakoby se pod vnějším tlakem skutečně zbláznil. Nemá sílu být básníkovi Ivanovi Mistrem. Nemá sílu propustit Piláta za Ješuou. Nemá sílu vůbec k ničemu. Snad jen ke své smrti…

Závěrečná scéna se nese v efektním duchu: na zadní stěny se promítají plameny, uprostřed jeviště se vysouvá čtvercové podium, Maestro s ďábelskou skupinkou opouští hořící město a mrtví Mistr s Markétkou jsou vzkříšeni k věčnému klidu. Jen na Piláta, jehož ztvárnil představitel Mistra, se při tom všem nějak zapomnělo. Poté, co odsoudil Ješuu, s krutou bolestí hlavy odešel ze scény a už se neobjevil. Něco podstatného tak zůstalo nevyřčeno…

Michail Bulgakov: Maestro a Markétka
Divadlo Husa na Provázku
režie Vladimír Morávek
dramatizace Vladimír Morávek