Barmanka se tváří přísně, ale z té přísnosti se hned zase mile usmívá. Nevyzpytatelně.

Minule jsem šel kolem, zrovna když stahovala roletu. Ptal jsem se, jestli mají ještě otevřeno. „Už vám naliju jenom panáka,“ štěkla unaveně. Úplně jsem se lekl, úplně jsem se sekl. Brutální krása jako rozeklané něco. Dlouhé červené šaty jako noční košile. Dopíjím čaj a jdu jí položit svou klasickou otázku, jestli bych si nemohl dát ještě jednu vřící vodu. Někdy chápou, někdy ne. Většinou dají, někdy ne. „Chcete i čaj?“ „Ne, ne, já si tam právě dám ten starý.“ „Já vám klidně dám nový.“ „Jako zadarmo?“ „Jo.“ Tohle si za peníze nekoupíš, že tě někdo tak nezištně, punkově podaruje. Chci se ještě zeptat, čím jsem si to zasloužil, ale nechtěl jsem být moc koketní, konkrétní. Vrátil jsem se na svý místo a houpal se na židli. Vešel Kobza s nějakou kočkou.

Postavil se na bar a přeměřoval si prostor, jehož je majitelem. Ve tváři měl svůj typický, těžko čitelný výraz. Ulpěl na mně pohledem. Posledně jsme se párkrát nepozdravili, tak jsem u toho zůstával, ale pak mi to bylo líto. Nebyl jsem přítomný. Kočka byla fakt kočka. Kobza je teď docela v kurzu. Píše sloupek do Reflexu. Šíří pověst týpka, který neodolá, když se dá uspořádat nějaká ta akcička, i kdyby ho to mělo stát jmění. „Nezajdeš do kavárny?“ „Do jaké?“ „No, jednu tady kousek mám, náhodou.“ „Tak fajn.“ Tak nějak se tváří. Prohazuje pár slov s barmankama. Vypadá to, jako by je plísnil, ale ony se shovívavě usmívají.

Rohový stůl
Vlezl jsem tam tak, že jsem šel kolem a zakoukal se do dredařky, která kouřila před podnikem. Tvářila se mimoskvoucně. Odhodlával jsem se ji oslovit, ale v poslední době jsem nějak oddělený. Když šla dovnitř, neodolal jsem a šel za ní. To se nevylučuje. Když je člověk oddělený, je zároveň zapojený. Nejdu do toho, jdu za tím. Zatím, pak se uvidí. Seděla s kámoškou pod barem. Naproti zel rohový stůl, přes jednu židli přehozený kabát. Ideální pro mě, v rohu je největší moc. Sedl jsem si tam a vrhal po ní (k)očko, ale zmocnil se jí takový tak třicátník, který seděl na baru. Na tváři měl opilou, žoviální grimasu, která prozrazovala, že se ji odvážil oslovit jen díky tomu, že se vnitřně vzdal veškerých ambicí takového počinu.

Něco jí vykládal a ona se smála. Nedalo jí to moc práce, měla špičku. Její kámoška seděla s kamenným výrazem. Moc hezká. Od jiného stolu ji šmíroval ambiciózní fešák, ale ona se tvářila naštvaně. Když se na ni podívala dredařka, spontánně se rozesmály. Pily víno. Nalézal jsem uspokojení v pokoutné observaci, které se vždycky v rohu nejlíp věnuje. Vhod přišla hlasitá meditativní hudba plná rytmů a ploch a ženy poblíž, s nimiž to lavírovalo mezi zájmem a nezájmem, projeveností a neprojeveností. V potemnělém prostoru se kultivovaně bavili lidé. Dobrá hipkavárna dokáže zachránit život. Musí být plno, aby pozornost mohla proplouvat a konfrontována neměla, kam utéct. Aby si mohla hrát s jinou pozorností, aniž by byla odkázána na její milost a nemilost.

Šestnáct korun dýško
S barmankou je to specifické. Člověk si ji nesmí brát osobně, je tam jen napůl. Plní funkci. Vždycky je zajímavé pozorovat, jak se s tím popasuje. Být funkcí a zároveň člověkem. Je z toho legrační karikatura. Ví, že se na tom pasete a latentně vás za to nenávidí. Dredatá s kámoškou odcházejí. Barový pult má poličky s knížkama, jdu si jednu vybrat. Ožungr, který hučel do dredařky, vypadá jak z Welshe. Něco na mě křičí a šlape mi na nohu. Rozhazuje mi sandál. Podává mi knihu. Radši si ji beru a jdu si s ní sednout. Na parapetu okna je lampička. Žárovka je v keramické muchomůrce červené. Beru si ji. Zachytím Kobzův pohled vystihované pohody.

Česká nej. Nejdelší české slovo bez samohlásek je „scvrnkls“. Přijde barmanka s tím, že zavírají. Jen tak bez ničeho mi sklidí nádobí, i když tam mám ještě čaj. Je hrozně naštvaná, že dredařka s kámoškou nezaplatily. V ráži klade část viny na ožungra, který je tam štamgast. Sprostě nadává na ty holky. Byly prý na ránu, a kdyby je teď potkala, tak jim něčím rozrazí hlavu.

To mě zarazí. Četl jsem teď knížku o koncentračním táboře, kde esesák každý den došel na pracoviště vězňů, chvíli se rozhlížel, pak vyrval někomu rýč a zasekl mu ho do hlavy. Každý den. Barmanka volně přechází z rozhořčení do líbeznosti, což ti esesáci taky dovedli. Obejme svou kolegyni. Dám jí šestnáct korun dýško. Mám pro rázné ženy slabost.

O ulici dál vystoupám do čtvrtého patra, kde mám ubytování. Na protějším domu ve vnitrobloku šustí ve větru barevné tibetské vlajky. Jsou pověšené z jednoho okna do druhého. V levém okně celou noc svítí lustr a já se tam občas podívám, protože nemůžu usnout. Přemýšlím, proč svítí. Co se tam děje? Neskutečně mě to tankuje. V jednu chvíli zahlídnu kluka (bohužel), jak tam stojí. Napadne mě, že se preparuje. Jednou jsem viděl maďarský film o chlapovi, který vycpal sám sebe. Prohlíží se, nahý. Jinak se nic neděje. Pak zhasne a jde ven, už oblečený. Je 6.23. Upadám do limbu. Za víčky se mi dělají čínské obrazy jak z učebnice zenu.

Otázka potřeby
Když na někoho vyrukuješ s tím, že je zajímavý, pravděpodobně v jeho očích vzbudíš naprostý nezájem. Místo, abys ho přízemně zrealizoval v jednotlivostech, zakleješ svůj zájem do nicneříkajícího slova. Tvůj zájem pro svou vzletnou povrchnost zůstane nevyslyšen a ty jako potvrzení ho brzy ztratíš. To neznamená, že ho přestaneš realizovat. Je těžké přijmout realitu, že byl lživý. Věnuješ klidně celý život tomu, že ho vydáváš za pravdu. Tvoříš mýtus jako komunismus. Být znamená být vždy připraven dát k dispozici všechny své funkce.

Slova se začínají flákat, bobtná svobodno. Jako když velmi ledabyle, nikoli nedbale, připravuješ příští-prýští vteřiny, protože ti dochází spousta věcí aktuálního významu. Spousta kolemjdoucích žen nemá nic lepšího na práci, než se na tebe podívat. Spousta těch žen něco sleduje-sděluje jako jedna žena, ale je jich spousta. Jejich pomsta na mé bohulibé samolibosti je v plném proudu. K něčemu se schyluje, úchyle.

Přesýpání. Opravdová krása je jako žíravina. Její vůně ti rozleptá plíce, rozlechtá tě k pláči. Scelí tě zase až jen zapomnění. Kolik zůstane zapomenuto bez té správné otázky, která je přitom úplně nevinná? Jen tě upozorňuju, jak jsi krásná, což je toxické, když tvůj přítel zrovna vykonává potřebu. Podvést ho takto. Kdykoli, jen ne teď. Ale já se tak dostávám do povědomí. Skrz oči. Nesmím dát nic najevo, jen to povšimnutí.

„Podle Machkova Etymologického slovníku jazyka českého (2. vydání, s. 693) znamenalo slovo vlastní původně to, co patřilo pod něčí vládu, k něčí ‚vlasti’. Vlastní a vlastníci pak mohli být poddaní jednoho pána, krajané z jedné ‚dědiny’, ale i příbuzní rodem.

Ve staré češtině tak byl vlastník přímo i vlastní bratr, z Libuně na Jičínsku se obdobně uvádí i vlastenec. V Jungmannově slovníku význam příbuzenský u slova vlastník uváděn není (tak až u Franty Šumavského a v Kottově druhé abecedě). V Příručním slovníku se tu na základě citátu z A. Mrštíka (Křížek byl vzdáleným vlastníkem kmotřenčiným) udává prostě nářeční význam ‚příbuzný‘.“

Podle této drobné exkurze ke kořenům českého jazyka se tedy dozvídáme, že vlastnictví je ve skutečnosti příbuzenské spojení, být vlastní tedy svůj, anebo dokonce ne vlastnit něco, ale býti vlastněn. Jak záhadně se promítá náš jazyk do dnešního světa. Zdá se, že teď je vše právě naopak. Dnes se za vlastnictví považuje majetek, ať už duševní, nebo fyzický, nabytý, movitý… S příbuznými se spíš hádáme, než abychom je považovali za poklad, pokračování sebe samých způsobem, o kterém ví jen Bůh. Jak se zmiňuje Woland v Bulgakově Mistrovi a Markétce – „Otázky krve jsou nevyzpytatelné“.

Odtud také slova vlast nebo vlastenectví, vlastenec, kdy vlast byla půda a vlastenci poddaní nebo příbuzní. Když je to vlastní půda a vlastní – o to stojí za to bojovat, to je na co být pyšní. Náš domov, někdy čtyři zdi a někdy útlounká křivolaká říčka s trsy ostřice a divokými kosatci, osamělá zplanělá jablůňka, starý dům s pokřiveným oknem pod střechou. Je to vůně našeho dětství, co zůstane v nás po celý život a kam se ubíráme, abychom načerpali sílu pro další cestu.

Vlastenectví a patriotismus není to samé. Nevybízí vás to k šílenému nacionalistickému hnutí ani k štěkání na každého nechtěného návštěvníka. Je to tichá láska, klid a bezpečí. Vlastnictví není hromadění, je to to, co nám bylo dáno do vínku, abychom si uchovali, a to, co jednou dáme do vínku svým dětem.

Společnost, komunita lidí, která se rozhodla sdílet časoprostor, má nárok vědět určité věci. Má právo znát skutečnosti, které ji mohou ohrozit. Tato data nesmějí zůstat zasutá pod povrchem a tam doutnat až do okamžiku, kdy foukne čerstvý vzduch a kyslík v něm obsažený zažehne chemickou reakci – hoření. To už je pozdě. Výsada dostávat informace a jejich následná všeobecná transparentnost, je něco, o čem se musí neustále debatovat, co je třeba zprůhledňovat i přes tuhý odpor těch, kdo jsou jimi napadnutelní a tedy, jak to naštěstí v demokraciích bývá, jimi odvolatelní.

Nevolám po anarchii, ale po spravedlivém řádu věcí a lidí. Po rovném přístupu mezi sebou navzájem. Pokud už nebereme jako autoritu Boha, kterým se sice denně mělce zaklínáme, musíme být odpovědní vůči sobě, jeden ke druhému. Zdravá komunita spolu musí především komunikovat. Com­municatio. Jsou to přeci jenom příbuzná slova. Společně, společné, společnost.
Již čtvrtou dekádu v České republice zápasíme s hříchy minulosti, omlouváme minulostí své současné nezdary a nevypadá to, že by se něco mělo v dohledné době změnit. Zažitý a všeobecně přijímaný mýtus předchozích 40 let by se dal shrnout do tohoto imperativu: „Buďte ticho, nechte nás vládnout, a my se o vás postaráme.“ Bohužel v mnohých žije i nadále. Zůstává nedílnou součástí našich dní. Tohle se musí změnit stůj co stůj. Už dávno se měly prosadit zákony, které by vnesly světlo do vztahu občana a státu. Nikdy není pozdě. I když v tomto případě bylo pozdě už před 30 lety, kdy se ze schizofrenního chaosu stával malými krůčky chaos z nezkušenosti jiný. S důrazem na slovo jiný ale přesto chaos.

Sami sobě vlastníky
A v tom je úhelný kámen celého našeho přešlapování na místě. Transparentnost vlastnictví, jasně vymezené pravomoci mocných, jejich právní postižitelnost a vymahatelnost zákona jsou základními stavebními kameny uvědomělé společnosti, která přistupuje k tomu nejpodstatnějšímu s hlavou vztyčenou: Naše problémy za nás nikdo nevyřeší, byť se nám to bude intenzivně snažit chytře zvládnutou marketingovou kampaní namluvit. Naše problémy vyřešíme pouze my sami. Zrovna tak společnost můžeme napravit pouze my sami.

Pokud každý přistoupíme na vlastní díl odpovědnosti, na vědomém podílení se, na havlovském občanství, které nezůstane jenom prázdnou frází, ale stane se aktivním vztahem ke svému okolí, ke společnosti, můžeme konečně zvrátit onen přetrvávající mýtus o vládnoucích a ovládaných a nahradit jej jiným, sebevědomějším a odpovědnějším zároveň. Sdílená znalost posunuje každého jednoho kupředu. „Buďme hlasití, nenechme vládnout ty, kteří za každou cenu vládnout chtějí a kteří slibují, že se o nás postarají.“

Všechno vychází z potřeb jednotlivce
Potřeba někam patřit, být něčeho součástí, být zapojen. To je základní nutnost definující člověka, jak jej označuje Aristoteles. Zóon polítikon. Člověk společenský. Jenomže to je premisa, která se vyznačuje nejen pasivním výskytem v daném společenství, ale i aktivním spolupodílením se, participací na věcech veřejných, na životě větší jednotky, než je rodina. Je na každém z nás, jak se budeme či nebudeme projevovat. Přemrštěná participace může být a často i je znakem psychopatické potřeby být vidět, stát ve středu dění, účastnit se za každou cenu.

Všechno vychází z potřeb jednotlivce. Jenže potřeby jednotlivce musejí často ustoupit potřebám většiny. A nejen většiny. Potřeby jednotlivce musejí často ustoupit i potřebám menšiny. Jedině tak je možné zajistit spravedlivé vlastnictví věcí veřejných. Konsenzem, schopností vzájemného dialogu, sdílením informací a jejich prosívání skrze relevantní skutečnost. Po 30 letech od pádu jedné strany a jednoho oficiálního názoru je třeba připomínat všechna pozitiva, která se aktivní občanské společnosti podařilo vydobýt. Zároveň mi bylo vždy v dětství připomínáno, že je lepší koukat tam, kde je hůř. Abych si vážil toho, jak je u nás dobře. To je moudrá myšlenka a já se jí řídím. Avšak nemělo by u ní zůstat. Je třeba se snažit k tomu přidat svůj osobní podíl. Spolupodílet se na vlastnictví hodnot, jimiž se společnost utváří, být odpovědní vůči sobě samým i vůči sobě navzájem. To je dar. A dar nelze vlastnit. Je třeba jej poslat dál. To je princip daru i vlastnictví. ∞

Tématem zářijového vydání Artiklu je Vlastnictví. Přestože kořeny tohoto slova původně spojovaly vlastnictví s tím, co patřilo pod něčí vládu – k něčí vlasti –, v aktuálním vnímání tohoto slova vyvstává spojitost spíš než příbuzenská, tak materiální. Společenské nastavení dané kapitalismem a orientací na produkci a výkon tak přeformulovává současné užívání i vnímání termínu – nutno ale dodat, že nejen tohoto. V základu slova vlastnictví je příbuzenské spojení. Takové vztahy se nám ale naopak stávají nedůležitými, protože přes ekonomickou soběstačnost nechápeme důležitost rodinných vazeb a přes síťování vazeb přes digitální komunikační kanály nechápeme důležitost těch osobních. Přesto ale vlastnictví v souvislosti nemateriální má stále mnoho podob v mezilidských vazbách – tendence vlastnit člověka je projevem vídaným velmi často v nejrůznějších sociálních vrstvách i kontextech. Čím více se o tomto pojmu přemýšlí, tím spíše mu je připisováno více negativ. Jak se k vlastnictví ale vztáhnout hodnotově neutrálně, když v současné době v sobě skrývá nevyváženost společnosti, násilí, ale i závist nebo nepřejícnost? Takové obsahy dává tomuto termínu společnost, která opět pouze reaguje na podněty. A proto je otázkou, jakým vlastníkem a čeho by člověk vlastně vůbec chtěl být? Tendence oblíbeného navracení se ke kořenům by tady mohla najít vhodné uplatnění a v podobě výkladu tohoto slova dle etymologického slovníku přinést dobrou odpověď.