Velké vlny v Česku aby jeden pohledal, a tak přestože je skimboarding v plenkách, rychle si nachází nové příznivce jak v řadách skateboardistů, snowboardistů či jiných boardistů, tak u lidí, kteří si vždycky chtěli vyzkoušet pocit surfování v domestikovaných podmínkách.

Jezdit se dá takřka všude. V Česku je spousta koupališť, které mají pozvolně ubíhající písčité či zemité pláže, a tato místa jsou pro ježdění těmi nejlepšími. Dalšími jsou břehy řek, ale i větší kaluže na posečené zahradě či louce. Po deštích můžete skimovat i na kalužích ve městě. Poslední variantou je sestavení vlastní dráhy, což může znít složitě, ale stavba je opravdu jednoduchá.

K výrobě stačí pouze plachta (např. silážní), materiál na vytvoření zvednutých boků dráhy (lze použít izolační potrubí, plastové potrubí, starý koberec, atd.). Následně je potřeba najít vhodný plac na ježdění, nejlépe rovný, položit plachtu, udělat boky, napustit vodu a vzhůru za jízdou.

Někdy je i levá ta pravá
Pro začátek je důležité mít navoskovaný skimboard – ale v žádném případě nevoskujte skluznici! Vosk se používá na nášlapovou plochu skimu a pomáhá tak proti klouzání nohou.

Při pohledu na jezdce vypadá nastupování na skimboard velice jednoduše, ale nenechte se zmást.

Důležitou věcí je zjistit, kterou nohou pojedeme vpředu. Pokud si jezdec není jistý, fungují zde stejné fígle jako u snowboardu, tj. postavit si jezdce před sebe a strčit do něj… výšlapová noha bývá většinou noha přední.

Nejdůležitější je správný nástup
Při jízdě vpředu pravou nohou (tzv. goofy) se prkno chytne levou rukou za spodní část skimu a pravou za bok v horní pravé části prkna. Po rozběhu se na prkno naskakuje oběma nohama nastejno, případně nejdříve zadní a následně přední nohou.

Při naskakování se nikdy nezakláníme, protože tím dostaneme těžiště těla do stádia, ze kterého už není úniku a hrozí pád.

Péče o skimboard
Skimboard je vyroben ze dřeva, a tak obzvláště na písčitých plážích dochází k sedření laku. Při viditelném poškození je vhodné nechat skimboard řádně oschnout (ne na přímém slunci) a následně znovu nalakovat (např. lodním lakem). Pokud nejezdíte, nenechávejte skimboard ve vodě. Za slunečných dnů se snažte odkládat skimboard do stínu, aby nestékal vosk a namočený „skim“ se nedeformoval. Navoskovaný skimboard odkládejte dolů skluznicí, nikoli nášlapovou částí. Zabráníte tak nalepení nečisto

Milý Filipe
Jeden muž, dvě ženy a klasická zápletka – milostný trojúhelník. Do zdánlivě spokojeného života Josefíny a Filipa vtrhne živočišná Miriam. Filip ji nechce ani vidět. Aby se Miriam zbavila zakřiknuté Josefíny, daruje jí gramofonovou desku. Josefína se nechá unášet rytmem tanga a mezitím si Miriam vyřizuje staré účty. Rozhodla se dosáhnout svého, ale tak, jak je náruživá, je Filip chladný a agresivní. Netrvá to však věčně. Jejich role se prohodily, jen Josefína pořád sedí v koutě. Zdání klame, ona všechno vidí. Najednou Josefína řekne: „Já existuju! Jsem skutečná! A proto můžu klidně odejít a vy si tu dělejte, co chcete.“ Jenže ona neodejde, Miriam je ta, pro kterou tu není místo. Odejde, neztrácí se však z jejich životů. Sice umírá, ale napsala stovky dopisů pro Josefínu, aby je Filip postupně své ženě dával. Miriam tu zůstane navždy s nimi.

Vyšinuté obě
Tichá, zakřiknutá Josefína se v ničem nepodobá vášnivé a drzé Miriam. Na první pohled se zdá, že se jedná o jednoduchý kontrast mezi podváděnou puťkou a femme fatale. Jenže s Josefínou něco není v pořádku. Její krkolomné pohyby a nesmyslná slova se opakují ve smyčkách, ze kterých se samotná hrdinka nemůže dostat ven. Je šílená nebo je jen výjimečná?

Při tvorbě postavy Josefíny se autoři zaměřili na lidi s Aspergerovým syndromem, který mistrně předvedla herečka Miřenka Čechová, která zahrála Josefínu. Markéta Vacovská, která hraje Miriam, je ponořená do role celou duší a tělem. Je vášnivá, hravá a děsivá. Po nějakém čase však začne být otravná, jelikož ji nejde přehlédnout – její vyplazený jazyk je všude. Její náruživost se sice s žádnou psychickou poruchou neslučuje, ale divákovi se zdá, že Miriam je ta, se kterou není něco v pořádku.

Choreografie vs. video
Spitfire Company vytěžili mnoho ze spolupráce s různými hosty. Jiří Pokorný z Nederlands Dance Theatre pro ně připravil mnohostrannou choreografii, ve které nechybělo vášnivé tango, nepřirozené pohyby ani kontaktní tanec. Všechny složky pohybové části představení se vzájemně harmonicky doplňovaly a výborně charakterizovaly postavy a jejich vzájemné vztahy. Velkým pomocníkem choreografovi bylo tango složené Janem Kučerou ze Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Škoda světelného designu, který se snažil být originální a výrazný za každou cenu a tudíž často nedával prostor samotným hercům. Video Michala Kubička promítané na podlahu zbytečně odvádělo pozornost od tanečníků a jeho pestrost vyvolávala nepříjemný pocit nepořádku na scéně. Tanečníci s videem skoro nepracovali, jen ho nechávali na sebe svítit, což ukazuje zbytečnost animace na pódiu. K dotvoření atmosféry by postačila obyčejná divadelní světla.