Trnka na malém dvorku pod skalou
stísněná mezi oprýskanými stěnami
natahuje své bílé prsty do ulice
jak chtěla by pohladit či podat ruce
všem těm kdo kol ní prochází
či jedou ve svých nablýskaných vozech
aniž by povšimli si
ona
cihlami a kamením obklíčená
bělostným šatem květovým oděná dáma
je sama

Ryba a pták

Nechtěj, aby v moři
šťastně žil zpěvný pták.
Nechtěj, aby ryba
letěla do oblak.

Oheň nezahoří,
kde leží led a sníh.
Na květy je chyba
čekat za dnů mrazivých.

Že jsou to nesmysly?
Trochu se zamysli:
„Co chtěl básník říct?“

Nemožnou změnu chtíc,
někdy se cítím jak
marně tonoucí pták.

ze sbírky Vnitřní země (Pasparta, 2022)