Výstava O času a vodě, připravená pro Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem, propojuje téma vody a paměti skrze současnou tvorbu umělkyň a umělců mladší a střední generace. Monumentální i komornější prostorové instalace se propojují ve specifickém interiéru galerie, někdejší barokní jízdárny.

Kurátorka Nina Moravcová přizvala ke spolupráci šestici uměleckých osobností, jejichž díla – od fotografií po prostorové instalace – rezonují s prostředím barokní jízdárny a reflektují vodu jako přírodní, kulturní i vnitřní fenomén. Každý z tvůrců zachycuje vodní prvek jinak – jako proud, zvuk, paměť či tělesný zážitek. Labe, které formovalo historii Roudnice, je zároveň symbolem skrytého, proměnlivého i neuchopitelného – jako paměť samotná. „Fotografie, objekty a prostorové instalace vybrané pro tuto výstavu vstupují do dialogu mezi sebou navzájem, ale i s klenutým prostorem galerie, díly, která jsou v ní vystavena, i s prostředím samotného města Roudnice, neboť je to právě řeka Labe, která stojí na počátku jeho příběhu.“ přibližuje koncepci kurátorka výstavy.

Polina Khatsenka se v díle Elbe–Labe zaměřuje na sonický portrét řeky. Záznamy pořízené ve stejný moment na 14 místech od Špindlerova Mlýna po Hamburk vytvářejí vícerozměrnou zvukovou krajinu. Sama autorka podotkla „Společným úsilím tedy vzniká sonický hyperobjekt, který mapuje neustále se měnící proud řeky a koncentruje v sobě rozličná sonická prostředí z několika částí toku.“

Tereza Severová ve své práci Soutok kombinuje digitální koláž, fotografii a prostorovou instalaci. Reflektuje v ní proměny lokality na soutoku Vltavy a Berounky. Vlastní snímky kombinuje s obrazy zachycenými v proudu datových toků, jež dokumentují proměnu tohoto místa v čase. Také Lucia Sceranková ve své práci reflektuje toto téma. Ve velkoformátové fotografii The View propojuje téma tekutosti vody s fluidním charakterem digitálního obrazu. S tímto polotransparentním snímkem komunikují skleněné objekty designérky Anny Jožové ze série Kairo. Berou na sebe podobu prehistorických fosilií, nerostných vyvřelin nebo oblázků, které tisíce let formovala voda, aby na krátký okamžik ulpěla v jejich prohlubních.

Textilní instalace Lucie Nováčkové se oproti tomu spíše, než na paměť materiálu zaměřuje na naši vlastní paměť a procesy, které ji formují. Její práce Vnitřní fraktál vychází z dlouhodobého pozorování řeky Orlice. Propojuje v sobě téma paměti individuální, ale také kolektivní. Na pozadí této textilní instalace silně rezonuje vědomí skutečnosti, že právě změna v našem přístupu k přírodě a jejímu bohatství výrazně ovlivnila charakter naší krajiny.

Kritický apel v sobě nepostrádá ani instalace studenta ostravské univerzity Antonína Nováka Začněme s vodou. Právě návrat k podstatě našeho vztahu nejen k vodě, ale přírodní sféře obecně, a jeho přehodnocení, by se měly stát východiskem našeho dalšího směřování. Zdá se, že právě to je poselství, které autorky a autory zastoupené na této výstavě spojuje.

text: Vojtěch Hanyš

O času a vodě
Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
(Očkova 5, 413 01, Roudnice nad Labem)
6. 6. – 14. 9.

Právě otevřená výstava Vojtěcha Horálka vtahuje do prostředí letních koupališť. Ale bylo by zavádějící čekat konvenční pláže a krásná těla. Figurativnost zobrazených postav není doslovná – těla jsou často fragmentována, zploštělá, přetvářená. Je to způsob, jak ukázat, že tělo samo je kulturní fikce? Nejen o tom jsem si přímo s Vojtěchem povídala.

Název výstavy je velmi výrazný – „Venuše a znakoplavci“ zní skoro jako báseň. Jak vznikal? A byla nejdřív Venuše nebo znakoplavci?

Při vymýšlení názvu výstavy jsem si dělal poznámky a vznikla asi stránka nápadů a slovních spojení. Chtěl jsem, aby se název skládal ze dvou slov, která sama o sobě už tvoří vztah. Častým motivem mých obrazů je setkání dvou rozdílných světů či bytostí. Velkou inspirací i koníčkem je biologie. Proto jsem se inspiroval rozmanitostí českého názvosloví, a to dravou vodní plošticí Znakoplavkou obecnou. Přechýlením do mužského rodu tak vzniklo spojení ženského a mužského principu. Název tedy vyjadřuje mnohoznačné setkání, kdy může být spojka pomyslnou vodní hladinou.

Vaše tvorba balancuje mezi obrazem a objektem. Co je pro vás větší výzva – otevřenost prostoru nebo ohraničenost plátna?

Myslím, že se nejpřirozeněji cítím na pomezí asi přesněji na rozhraní, a to se týká jak formální hry mezi obrazem a objektem, tak té obsahové, kdy balancuji na oné hranici vážného tématu a humoru. Mé výzvy nebývají tak obecné, soustředí se vždy na konkrétní dílo, kde se snažím prostřednictvím materiálu vyjádřit konkrétní téma či motiv. Ale také se vždy všechno nepovede. Tak často pomáhá nebrat se tak vážně.

Opakovaně se ve výstavě objevuje ženská figura. Ale něco tam nehraje… Její intimní partie tak docela ženské nejsou… Co to znamená?

Asi narážíte na dílo s názvem „Spící Hermafrodit“, které je přímým odkazem na antickou mytologii. Je to bájná postava nesoucí v sobě téma metamorfózy a motiv balance na rozhraní a „nadpřirozenosti“ v pozitivním smyslu.

Působí to, jako byste záměrně narušoval tradiční pravidla „ideálu krásy“ figur – zveličením, deformací, ale i výběrem materiálu. Je to hra, kritika nebo nový ideál?

Téma metamorfózy se v mých obrazech objevuje i ve vztahu k ideálu krásy.

Dost často se obracím ke ztvárnění určitých stereotypů a baví mě tíha sedimentu na zobrazivém vyjadřování. Když to zobecním – je pro mě největší výzvou opodstatnění zobrazivého vyjádření, neoddělitelnou ingrediencí je humor a nejdůležitějším prostředkem kontrast. Některá svá krkolomná vyjádření dost často balím do historického kostýmu. Tak jako v barokní malbě malíři používali kostýmů a rekvizit z předešlého historického období, aby vyjádřili tíhu času a jistou prověřenost stářím, často se obracím k nesoučasné vizualitě a odkazům z dějin umění.

Voda na vašich obrazech není jen prostředím, ale i médiem zrcadlení a deformace. Jak na vás působí voda jako prostředí – je to pro vás prostor bezpečí, změny, introspekce?

Voda pro mě představuje fascinující látku i prostředí, místo zrodu a transformace. Vodní hladina je hranicí dvou světů, tělo se opticky deformuje ale fyzicky se navrací ke svým kořenům do lůna a do pravěku prožitků, kdy člověk neznal sebe a nic nepotřeboval, ani co na sebe.

V některých dílech z výstavy dominuje určitá měkkost a neostrost kontur. Má to souvislost s vnímáním reality pod vodní hladinou – jako metaforou deformace skutečnosti?

Hlavní tematickou linií je touha po splynutí s přírodou a její nedosažitelnost neustále narážející na limity těla. Pohroužení do vody v širším smyslu tohoto slova proměňuje a rozmazává nedokonalosti lidského těla. Voda nadnáší, přizpůsobuje si ponořené bytosti i předměty a z pohledu nad hladinou vytváří fantaskní podoby nejen lidského těla.

Výstava působí jako rozvolněné divadlo obrazů – hrajete si s vizuální scénografií? Měl jste pro instalaci výstavy v představě prostor jeviště?

Když mám mluvit o výstavě jako médiu a zvláště o této, asi bych nepoužil slova jako jeviště a scénografie. Koncepci výstavy, kterou jsem nakonec zrealizoval do této podoby, jsem vytvořil právě proto, že se jedná o prostor galerie. Ta již z podstaty udává sebeurčující pravidla. Možná je architektura výstavy a scénografie příbuzným služebníkem, spíše médiem, ale vnímám je dost odděleně.

Pokud by byla vaše výstava doprovázená zvukem, jaký by to byl? Ticho pod vodou? Letní ruch koupaliště? Elektropop s ozvěnou?

Na výstavě upřednostňuji ticho. Myslím, že je výstava plná vizuální orchestrace. Ale jestli byste ráda věděla, co slyším, tak je to polyfonie a zpěv eunuchů s hlasy tenor buffo. Ale mezi námi, když je na výstavě ticho, znamená to, že tam nikdo není a to bych si opravdu nepřál.

Koupání je námětem, který vás neprovází jen v této výstavě. Jaký obraz je tou asi nejvíce utkvělou vzpomínkou z vašeho dětství? Fascinovala vás koupaliště nebo spíš děsila tou masou skoro nahých těl?

Má tvorba je dost často nástroj, jak se vyrovnat s různými nepříjemnými tématy a zážitky. Koupaliště a veřejné bazény mě spíše naplňují obavou, vždy mě děsila suverénnost nahoty sportovců a vypracované nástroje k úspěchu. Mým místem laskavého objetí je řeka a rybník. Utkvělou představou z dětství tak zůstávají odřené prsty o dlaždičky a cucky vlasů v kanálku.

Výstava doslova vtahuje do prostředí koupališť a her. Divák se neocitá pouze mezi obrazy, jak je na výstavách zvyklý, ale i mezi míči nebo lehátky. Měl jste takovou představu řešení výstavy už v prvním plánu nebo se vše ustálilo při spolupráci s kurátorkou?

Představa prostoru, který by obsahoval barevné grafické herní prvky, byla hned od počátku. Co je vždy otázkou, je, kolik stihnu domalovat obrazů. Má práce je velice zdlouhavá, a tak se nedostane vždy na vše, co bylo v plánu. Spolupráce s kurátorkou Martinou Mrázovou byla velice užitečná a musím říci, že mi Martina velmi pomohla hlavně v rozhodování při instalaci a v přesvědčení, že to má všechno smysl.

Nudíte se na konvenčně pojatých výstavách, kdy obrazy „pouze“ visí na zdech?

Ne vůbec, miluji návštěvy galerií, kde pouze visí obrazy. Myslím, že jsem spíš hodně konzervativní.

Co je podle vás typický „český obraz léta“? Rybník, karimatka, točené pivo nebo něco úplně jiného?

Buřty, oheň, pivo, pach cementu a pomilovat markytánku. Možná ještě slyším hydraulickou štípačku.

Výstava je senzuální, skoro haptická. Pracujete při tvorbě děl i s tělesnou pamětí, abyste vzbudil evokaci konkrétních vjemů? Například jak slunce ohřívá kůži, jak voda chladí nebo jak písek pálí do chodidel?

Jsem moc rád, že takové pocity výstava vyvolává, můj způsob práce se blíží sochařskému prožívání skrze materiál. Tvorbu prožívám rukama i když to někdy dost bolí a když při pohledu na můj obraz ucítíte jehličky otužilcovy, budu šťastný.

Co vás nakonec u vody nejvíce dojme – slunce na hladině, šlapadla opuštěná v rákosí nebo ten moment, kdy se, třeba po roce, člověk poprvé ponoří?

U vody mě každé jaro nejvíc dojmou žabí vajíčka. To je znamení, že to zase vše propuká.

Kdybyste byl sám jednou z postav svých obrazů – co byste dělal? Znakoval? Plaval pryč? Zůstával pod hladinou?

Ale já jsem přeci postavou každého svého obrazu, to mě tam nevidíte?

Vystavujete raději v klasických white cube galeriích nebo naopak vyhledáváte možnost site-specific řešení a možné proměny prostoru v prostředí?

V tomto ohledu asi nejsem vybíravý, jsem zvyklý vystavovat v historických objektech a myslím, že mé obrazy dobře komunikují s členitými prostory s klenbami a výklenky. Výstavou „Venuše a znakoplavci“ jsem obohatil svůj vztah k vlastnímu dílu o pokračování tvorby v podobě instalace.

Vojtěch Horálek
Venuše a znakoplavci
The Chemistry Gallery
(Hala 40, Bubenské nábřeží 306/13, Praha 7)
13. 6. – 27. 7.

Klatovskou Galerii U Bílého jednorožce zaplavila voda. Ale nikoli ta ničivá, ale oblažující. Voda, která je námětem výstavy věnujícímu se tomuto živlu, přináší díla více jak sedmdesáti autorů rozličných tvůrčích přístupů.

Výstava Voda je precizně připravenou výstavou, která tento námět předkládá ve velmi rozmanitém vyznění. Voda je zachycená doslovně v přírodě jako krajinomalba, mytologicky skrze postavu vodníka v malbě nebo plastice, ale i skrze nová média a videoart. Rozličnost tohoto tématu je inspirativní svou šíří a nazíráním na něj skrze jednotlivé autorské přístupy více jak padesáti žijících autorů i množství těch, jež jsou svou celistvou tvorbou již zapsáni v dějinách výtvarného umění.

Potůček, řeka, tůně, jezero, mokřad i bažina
Radost je setkat se opětovně s díly malířů jako jsou Antonín Hudeček, Antonín Chittussi, Jan Preisler, Václav Radimský, Jakub Schikaneder nebo Jaroslav Panuška či zhlédnout práce hojně současně vystavovaných autorů v rozličných médiích jako jsou například Patrik Hábl, Kurt Gebauer, Monika Immrová, Jiří Kubový, Jolana Havelková, Miloš Šejn, Veronika Holcová či Dagmar Šubrtová. Všichni tito autoři přináší zpracovanou tématiku vodního živlu ve svých novějších pracích a inspirují tak přístupem, jak tento živel artikulují. Například objekt Rosa Montana (2018) Dagmar Šubrtové je umístěn uprostřed jednoho z výstavních sálů a zcela pochopitelně strhává pozornost nejen na sebe samu, ale na sebe samu v konfrontaci s obrazem Aloise Bubáka Horská řeka (1863–1865) a naznačuje tak snad pomyslné koryto, do kterého by ona horská řeka mohla vtéct, kdyby ji obraz upustil ze svého rámu. To je vskutku nádherná podívaná a soulad pozdně romantických proudů malby a současné práce s objektem, jeho povrchem, strukturou a barvami. Mezi další libé vjemy uspořádané kurátorkami patří i citlivě zvolený obraz Veroniky Holcové, jež je svou barevností v souladu se stropní výmalbou dalšího sálu. Obraz tak lze vnímat nejen z vhodného odstupu, ale i z dalšího sálu a větší vzdálenosti s pomyslným rámováním interiérových prvků galerie. Průchod prvního patra k druhému je prostorem komorní prezentace výrazných momentů dynamiky vody a jejích vizuálních výjevů na fotografiích Jolany Havelkové Z cyklu Řeky a potoky – kresba vodou (2019–2020). Potěšující je zhlédnout subtilní práci Jiřího Kubového v druhém patře galerie, která snoubí geometrické tvary v nástěnném objektu Vodní krajina (2004), jež svým minimalistickým vyzněním představuje zklidněný tok. To je jen několik z množství děl, přestože by si v rámci pečlivého kurátorského výběru zasloužilo zmínku snad každé, protože žádné nepůsobí nadbytečně či vybrané nepřiléhavě.

Vystavená díla jsou rozčleněna do jednotlivých sekcí, které divákovo vnímání směrují k nazírání na vodu v určitém kontextu; jako na Symbol, alegorii, mýtus, pohádku či Koupel. Očistu, radost, zábavu nebo Vodu zdroj obživy či Vodu živel a v neposlední řadě Vodu v krajině. Výstava se tak dotýká širokého propojení námětu jak se žánrem smyšleným tak v aktuálním předmětu celospolečenského enviromentálního diskurzu. Tedy stejně tak, jako má voda v krajině mnoho podob – od potůčku, řeky, tůně, jezera, mokřadu či bažiny – představuje i Voda v prostorách Galerie U Bílého jednorožce v Klatovech množství výtvarných podob i myšlenkových toků.

Voda / Proměny obrazu živlu v českém umění 19.—21. století
Galerie U Bílého jednorožce (náměstí Míru 149, Klatovy)
19. 12. 2020—6. 6. 2021