Levicově zaměřené vedení nejvýraznější alternativní brněnské scény (v čele s uměleckým šéfem Ivanem Burajem a kmenovým dramaturgem Matějem Nytrou) ukrývá tentokrát svoje ideologické přesvědčení za ekologickou problematiku ve hře „K antropocénu“. Díky spojení s hostujícím principálem Chemického divadla Vojtěchem Bártou (režisérem inscenace) se jim povedlo vytvořit emocionálně vypjatou performance na téma škodlivosti „kapitalocénu“. Celek je zdařilý a přes svoji odpudivost v provedení i dostatečně sdělný.

Nepřipadáte si poněkud hysterický, Vojtěchu?
Jasně že mě lze onálepkovat všelijak – zvlášť když se na konci hry objevím na jevišti s cílem pokazit divákům zážitek – to, co dělám ale racionální základ má: je to reakce na zoufalý stav světa. Vědci odhadují, že za posledních čtyřicet let zřejmě zmizela ze Země polovina obratlovců, u bezobratlých a rostlin se odhady různí, v zásadě ale nejsou optimističtější. Stali jsme se geologickou silou. Někteří se utěšují aspoň tím, že je příroda přežije – ani to nemusí být pravda. A hegemonní diskurs říká, že nás je prostě moc a nedá se s tím nic dělat, tuto problematiku různě bagatelizuje či ignoruje. Realita je méně příjemná, protože nutí k akci, a to i při vědomí, že většina lidí nechce nic řešit, chtějí zachovávat status quo. Genocida života má jasné politické pozadí. Je to realita systému, který zákon kapitálu nadřadil všem ostatním zákonům. Proto je to problém, a proto řada vědců navrhuje jiné slovo: kapitalocén. My všichni jsme tím systémem nemocní, proto – zpátky k Vaší otázce – možná jsem „hysterický“. A potřebuji léčbu. Ivan Buraj pro to našel trefné označení: Děláme paliativní divadlo.

Neschopnost v řešení ekootázek

Jak „číst“ situaci, kdy režisér posílá herce do zákulisí a na scénu se staví sám? Jak se to stalo?
Naše divadlo vzniká z napětí mezi vážným tématem a obecnou neschopností adekvátně o něm komunikovat, natož jej vyřešit. Proto celý ten „kabaret“, který se nakonec zacyklí a směřuje k dementní smyčce, se točí dál a dál. Příchodem autorů – mě nebo kolegy Nytry – se celé představení zruší. Už by ale beztak nemělo perspektivu dál jej rozvíjet. Přicházíme a říkáme: Dost. Zastavme ten stroj, konec show, pojďme se o tom bavit. Součástí konceptu je proto i náš plán dělat po každém představení besedu.

Kolik vědce z období svého dětství a puberty v sobě ještě nacházíte?
Už jako dítě jsem sbíral nerosty, mám jich velkou sbírku, napsal jsem o nich několik článků, začal studovat geologii. Zajímala mě vždy živá i neživá příroda, to mi zůstalo, i když vedle divadla nemám moc na jiné aktivity čas. Dospělým vědcem jsem ale nikdy nebyl, spíš jen trochu dětinským nadšencem, jehož motivace byly z velké části estetické – krása krystalů, barvy, formy. To vše je tajemné, estetika vyvolává hlad po hlubších otázkách, začínáme snít, myslet, jednat, žít. Myslím, že divadlo i věda mají nakonec mnoho společného – obojí je hra. Jen když to říkáme, zapomínáme často na vážnost, se kterou si hrají děti. Tato vážnost, určitá až přísnost a přesnost hry. Hrou se také všichni učíme. A je čas konečně dospět, naučit se odpovědnosti.

Rovnováha mezi uměním a politickou angažovaností

Vymýšlení nových slov vám báječně jde. Jak vznikala práce na scénáři?
Spíš jsme chtěli najít nový jazyk, a to i myšlenkový, fyzický a obrazový. Pokud jde o vznik scénáře, bylo to především velmi přirozené a organické: To jsme si třeba takhle vyšli s Matějem Nytrou do lesa na Rakovnicku. Pozorovali jsme, poslouchali hlasy sov i hlasy kaváren, řev strojů. Něco jsem zapsal já, něco Matěj, prošlo to opakovaným sítem vzájemné kritiky, forma a obsah se prorůstaly, až srostly s dalšími složkami – s herci, se scénou Matěje Sýkory, světlem, zvukem. To už byla práce na inscenaci, nikdy ale nejde jedno od druhého oddělit a tady se jedno do druhého prostě postupně přelilo.

Jak vás ovlivňuje prostředí HaDivadla?
Je to pro mě veliká čest tu být – jde o jedno z mála divadel v zemi, která přesně vědí, co a proč dělají. Líbí se mi jejich ideologičnost, která mě také inspirovala k hledání nové rovnováhy mezi postsurrealistickou formou a politicky ožehavým tématem. Navíc je celý tým velice semknutý, je znát silné vedení Ivana Buraje. Nemluvím tady jen o uměleckých složkách, ale i o profesích umělecko-technických – inspicient Ukul, technik Tomáš Komínek, který po nocích vyráběl krychli-objekt, který je náhradním tělem Honzy Lepšíka. Skvělí osvětlovači-lightdesignéři, garderobiérky, kostymérky – mnozí nespali a pracovali, nejraději bych i všechny jmenoval, protože všichni tito lidé nechali na představení také kus své duše a své krve, a teprve ze synergie mnoha složek mohlo něco vzniknout. A především šlo o krásné setkání a tandemovou práci s Matějem Nytrou. Na podzim chci s ním i s částí týmu spolupracovat i v rámci Chemického divadla. Připravujeme scénář podle jihokorejské novely Vegetariánka. ∞

Je tu čas antropocénu. Doba, kdy je hlavní hybnou silou a likvidátorem planety Země člověk. Důkazy jsou již zřejmé. Vymírání druhů, nové horniny z plastu, oteplování planety, znečištění ovzduší. Existence antropocénu ovlivňuje naši budoucnost, a to ať bude během příštího roku vědci uznán jako oficiální označení naší doby nebo ne. I bez toho je nutné zahájit diskusi, je třeba o tom mluvit a především jednat. Právě proto K antropocénu zve autor a režisér Vojtěch Bárta ve spolupráci s Matějem Nytrou do brněnského HaDivadla.

Čtyřicátá třetí sezóna brněnského HaDivadla se nese v tématu věčného návratu ve smyslu poučení se z minulosti. Budoucnost čeká krize a je nutné se obrátit zpět a najít ztracený směr. Přesně do tohoto konceptu zapadá hra K antropocénu. Ústředním tématem inscenace je totiž ekologická katastrofa, která je za rohem a přináší nám nečekané výzvy.

Vypadat zúčastněně
Třídíme, neplýtváme, nosíme si ovoce a zeleninu z obchodu ve vlastních pytlíkách. Usilujeme o to, aby se náš roční odpad vešel do zavařovací sklenice. Kupujeme si tuhé šampóny, jezdíme MHD a jsme vegani nebo aspoň vegetariáni. Snažíme se napravit chyby předešlých generací a kompenzovat znečišťování a plýtvání velkých korporací. Stačí to ale? Nezašli jsme už tak daleko, že není cesty zpět? A co budeme dělat, až to tady celé skončí? Co po nás zbude?

Mnoho otázek bez odpovědí, jejíchž vyslovení může být natolik pochmurné, že vyvolá nečekaný zmatek a hlavně ztrátu přízně a politických bodů. Na to naráží hned první část inscenace představovaná přednáškou prezentovanou první postavou hry, jakousi typickou mluvící hlavou. Její řeč je bez obsahu. Jen sype pojmy a slova, které slýcháme ze všech možných médiích poslední několik let a to především proto, že už je naprosto nutné politicky reagovat a není možné se dále tématu vyhýbat. Akce ale musí být organizovaná. Ekologické summity, snižování emisí, jednotlivé agreementy s váhou nebo spíš bez ní. Kapacity jednají podle scénářů imagemakerů a hlavně lobbistů nejrůznější nadnárodních firem. Chtěným výsledkem je nic a deadlinem pro akci nikdy. Vždyť je ještě čas.

Hra se nevyhýbá ani střelbě do vlastních řad. Nejen, že zesměšňuje neschopnost obyčejného člověk vyjádřit nějak logicky spoluúčast na možném zániku lidstva bez toho, aby vypadal komicky a pozérsky, ale i krizi umělecké tvorby. Autor ukazuje, že postihnout souvislým a smysluplným textem takový všeobjímající fenomén jako je ekologická krize je téměř nemožné a v současném bodě cesty umění především nudné. Na scéně je nutné šokovat. Na škodu není nějaké to sprosté slovo a gesto. Pódium, papír či plátno to snese. Část projektů taky jen parazituje na pojmu, který je zrovna v kurzu. Nejde jim tudíž o to něco reálně změnit, ale především sbírat plusové body.

Nakonec… dementi
Autor sám označuje hru za ukázku apokalyptického dementního umění. Dvě hlavní postavy, které podivnou taškařici předvádějí, jsou na konci hry zcela dětinské. Při závěrečné recitaci ekologické básně se už jen chovají jako páťáci na besídce a tak podle autora možná budeme reagovat všichni, až možný konec přijde. Už nebude vyhnutí a my se budeme jen pitomě chechtat jako malé děti. Z ničeho si nebudeme nic dělat, protože nebude zbytí. Zen na konci cesty. Blázny přece nic netrápí.

Důležité je zdůraznit, že hře nejde o žádné velké umělecké ambice. K antropocénu je nakonec nejlepší v kombinaci se závěrečnou diskuzí, která bohužel ale neprovází každé představení. Přednáška za účasti autora a také sociologa a ekologa v jedné postavě už přinesla kýžená fakta o reálné situaci naší planety a především změn nezměn přinášející nekonečné jednání mezi jednotlivými státy a také korporacemi. To celé už moc, na rozdíl od schválně pitomně komického představení, k smíchu není. Antropocén či chceme-li capitalocén jsou jen názvy, které nic neznamenají. Dopad krátkozraké činnosti nás lidí je ovšem znatelný. Důležité je rozhodně nepropadat skepsi ani se nenechat ukolébat politickými prohlášeními a naopak aktivně hledat řešení a to ne pouze slovy a pózou, ale činy. ∞


K antropocénu
HaDivadlo (Alfa pasáž, Poštovská 8d, Brno)
premiéra 2. 3. • nejbližší repríza po 23. 4. 19:30

Chápání veřejného prostoru se liší člověk od člověka. Zeptala jsem se několika osobností, jak to vidí a vnímají oni. Úhel pohledu zaměřuji konkrétně na pouliční kulturní dění.

Člověk by řekl, že veřejný prostor je neomezený. Stejně jako svoboda. Svoboda slova, projevu a pohybu. Chyba lávky – veřejný prostor má svoje mantinely. Ale proč si takové bariéry stavíme? Jsme totiž posedlí kontrolou. Ve jménu morálky a slušných mravů.

Veřejný prostor je docela zprofanované téma. Politici se ohání „veřejným prostorem“ před volbami, občanská sdružení pořádají přednášky a diskuze, aktivisté realizují kreativní akce a snaží se upozornit na palčivá témata. Definic je mnoho. Ale umíme odpovědět na otázku, jestli je dostatečně velký náš veřejný prostor? Kde začíná a kde končí? Co se do něj ještě vejde a co už ne? Legální umění ve veřejném prostoru se pomalu zužuje pouze na komerční zakázky. Sledujeme prostě už jen to nebo ono vítězství zájmových skupin. Ano, díky za Kafku za Quadriem, díky za sochy Maxima Velčovského v Quadriu. Pořád je to ale jen odpustek za to, že tam měl být místo Quadria park a v něm neomezený normální život k nadechnutí a k uvolnění.

Od otevřeného k zavřenému
Divadlo od svého vzniku patřilo jen a pouze do veřejného prostoru. Hrálo se všude, i na schodech do kostela. Pak pozvolna přestalo být pro všechny a začalo se odehrávat v soukromých sídlech, ještě později v budovách, sice veřejných, ale už za podmínek ne pro každého dostupných. Postupem času pouličních představení ubývalo… až jsme se dostali do fáze, kdy na hraní na ulici potřebujeme povolení. Ve veřejném prostoru pak sneseme hlavně takové akce, které slouží „veřejnému zájmu“. A jsou pod kontrolou někoho z vrchu. Festivaly, průvody, slavnosti, oslavy ještě ano. Site-specific, street art, Kontejnery možná, záleží na okolnostech. Bezdomovci, squatting, busking ne.

Jaký chceme veřejný prostor? Už Charta 77 požadovala svobodu projevu. Ale zatím jsme se k tomu dostali jen částečně (zatímco ruka trhu dostala volnost takřka absolutní). Z veřejného prostoru jsme se dostali mezi čtyři stěny. Ze čtyř stěn nás to pozvolna vytlačuje do virtuální reality. Kam vede cesta dál? Do vnitřní emigrace?


Co si první vybavíte, když se řekne „kultura na ulici“?

David Kříž, operní režisér:
Kultura v ulicích je příjemné osvěžení běžného ruchu. Mám rád hlavně pouliční hudebníky. Když slyším živou hudbu, i když jsem třeba unaven po práci, často se mi hned zvedne nálada.






Kateřina H. Hanzlíková, tanečnice:
Hudebníci, co sedávají nebo postávají na ulici, pouliční divadlo a pak samozřejmě taneční akce, co pořádáme v rámci Mezinárodního dne tance. Mám to ráda, je to vždy příjemné oživení. Do města na ulici patří kultura a rozhodně by jí mohlo být víc.




Martin Illek, autor logické hry Numerus:
Vybaví se mi jak pozitivní, tak hodně negativní věci. Z těch negativních je to přístup k buskingu ze strany měst, kdy je buď úplně zakázán, nebo významně omezen. Přičemž si málokdo z primátorů uvědomuje, že busking tvoří tresť nálady ulice a vytváří jedinečnou atmosféru. Jen s ním se můžeme aspoň trochu přiblížit velkým evropským metropolím. Převládá tu stále komunistické myšlení typu: „Přece jim nedovolíme, aby si mohli na ulici vydělat peníze. Jen ať pěkně zapadnou do systému, tihle bohémové by chtěli pořád něco narušovat…“ A to je pěkně nechutný, že smrad komunismu nevyčpěl ani po 25 letech od revoluce. Z těch pozitivních věcí je to samotná produkce umělců, která jde od vysoce artových záležitostí po hodně komerční vystoupení, ale i ty dokážou pořádně oživit ulici.

Tomáš Vtípil, hudebník:
Vzhledem k tomu, že mám docela zkušenosti s pouličním hraním, logicky si nejprve vybavím sebe sama, kterak stojím na nějaké tuzemské nebo evropské ulici a hraju. V Curychu nás jednou s Urbandem sebrali policajti, velkej zásah včetně dvou antonů proti třem buskerům. Nakonec se z toho vyvinula taková legrační historka, ve které byli za blbce muži zákona, ale v tu chvíli to pochopitelně bylo nepříjemné. Naopak co se týče vstřícnosti, myslím, že se to liší město od města i v rámci jedné země.

Martin Mejstřík, koňák, bývalý politik:
Loutkový divadlo s živáky!








Kateřina Sidonová, malířka:
Jako první se mi vybaví pouliční muzikanti, vybaví se mi fotka Vlasty Třešňáka na Karlově mostě z konce šedesátých let. Pak mimové v Heidelbergu. Pouliční umění se mi moc líbí, myslím, že je to oživení života ve městě. Zastavení v každodenním shonu. Chvíle, kdy člověk vnímá něco jiného než starosti, práci, peníze. Když jsem byla mladá, snila jsem o tom, že bych chtěla na ulici zpívat a hrát na kytaru, ale to tady tehdy nebylo možné. Tak jsem si to zkusila na ulici v Německu a vydělala jsem si asi dvacet marek. Ty jsme pak šli propít s lidmi, se kterými jsem se díky tomu mému hraní seznámila. Bylo to báječné, měla jsem pocit velké svobody. Vážím si lidí, kteří jsou takhle svobodní a stačí jim k životu málo toho materiálního.

Vojtěch Bárta, principál Chemického divadla:
Bohužel se mi v první řadě vybaví společenské předsudky a z nich plynoucí administrativní omezení, příkazy a zákazy, které berou veřejný prostor lidem a nechávají ho jen těm, kteří si ho nějakým způsobem dokážou koupit. Vybaví se mi vyhláška omezující muzikanty v centru Prahy vydaná minulým vedením magistrátu, která v pražském centru zcela nesmyslně nadržuje uniformnímu produktu kulturní globalizace – „živým sochám“ – na úkor hudebních produkcí a jiných projevů pouličního umění. Vybaví se mi, že je v řadě českých měst téměř nemožné dělat pouliční divadlo. A uvědomím si, jak jiným dojmem na mě v tomto ohledu působily třeba berlínské ulice. A nejen ulice – prostory metra, veřejné dopravní prostředky. To všechno jsou místa, ze kterých je u nás živá kultura povětšinou neprávem vytěsňována. Lidem, kteří chtějí něco dělat, je často vnucována role bezdomovců a žebráků uprostřed přísně vymezených zdí.


Pojďme ven a pokračujme ve svých svobodných představách, v rozvíjení vlastní kulturnosti a duševní svobody. Jsme nezávislí. Nechť je veřejný prostor neomezený, dostatečně velký pro všechny a pro všechno. Nechť se fantazii meze nekladou a všechna moc patří imaginaci! ∞