Na konci května měla ve Studiu Hrdinů premiéru poslední inscenace sezóny 2015/16, adaptace slavného románu Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock. Autor scénáře a režisér Miloš Horanský, básník a profesor na pražské DAMU, obsadil do hlavní role Vojtěcha Dyka. Rozhovor s Vojtěchem vznikl jen pár dní před premiérou…

Jak dlouho jsi rozmýšlel, jestli přijmeš nabídku na hlavní roli v představení Pan Theodor Mundstock Studia Hrdinů? Znal jsi repertoár této scény?
Rozmýšlel, ale spíš z časových důvodů, neb jsem nechtěl dělat víc věcí dohromady. Studio Hrdinů jsem před tím bohužel neznal, lépe řečeno jeho repertoár. Věděl jsem, že je to vcelku nový prostor, kdo tam hrává, kdo tam režírovává a že se jedná o jakousi novou energii v českém divadle nezatíženou historií a zkamenělinou některých už etablovaných scén. Nu a pak Horanský, Míčová, Poláková, Pěchouček, Horák, Acher, Hrzánová, Třešňáková a to se Vám to pak hezky rozmýšlí…

Naplnily se tvé představy? Jaké bylo zkoušení s profesorem Horanským?
Jestli se něco naplnilo, to nevím, ten výraz je pro mě moc definitivní a zkoušení zatím probíhá, takže nemůžu říct skorem nic. Snad jen, že to je cesta, která mě vyživuje a dělá šťastným. A Horanský? Kdo nezná, nepochopí… Dědek básnickej zapálenej k obdivu k nakopnutí inspirativní provokující agilní zamyšlený promyšlený srdcovitý. A hlavně lidský. Takový lidi nelze nemilovat.

Je o tobě známé, že rád a hodně čteš, kolikrát jsi četl Fuksova Mundstocka? V čem se liší Horanského adaptace od knižní předlohy? Existuje nějaká románová postava, kterou by sis rád zahrál?
Fuksova Mundstocka jsem četl dvakrát. Ale Mundstock Horanského vlastně není skorem Mundstockem. Spíše anti-Mundstockem. A to mě na něm baví. Je barevnější a hrdinnější, když už tedy jsme ve Studiu Hrdinů. Žádné vysněné postavy nemám. To je má výhoda. Nemusím pak být zklamaný, že si jen nezahraju.

V čem je Mundstock aktuální? Proč jeho příběh vyprávět právě dnes?
Tak to nevím, možná, že víc než kdy jindy potřebujeme hrdiny, kteří nás povedou, ukážou nám cestu. Neb si ji nedokážem vybrat sami, jako bychom spoléhali na kolektivní vědomí a pozapomněli na selskej rozum. ∞


autor: Madla Zelenková

Několikátá kniha v řadě nejčtenějšího autora v republice, tragikomedie Andělé všedního dne, se dočkala filmového zpracování, a poprvé se režie ujala žena – Alice Nellis.

Co když skutečně existuje někdo, kdo nad lidmi bdí? Je osud předem určený, nebo je všechno jen souhra náhod? To napadne za život snad každého a napadlo to i Michala Viewegha při psaní jeho novely, v níž učinil anděly hlavními postavami. V příběhu na hrdiny dohlíží jejich strážní andělé, kteří jsou zároveň po celou dobu průvodci dějem. Ve filmové adaptaci je ztvárnili Marián Labuda, Vladimír Javorský, Vojtěch Dyk a mladá česká herečka Eliška Křenková.

Andělé uvádí diváky do dění, přibližují charakter hlavních postav a odhalují jejich pravděpodobný osud během nadcházejících pár hodin. Mají na starost několik obyvatel pražských Nuslí, na něž dostali za úkol dohlédnout, případně je postrčit k činům, jež uznají za vhodné. Jedním z tamějších obyvatel je instruktor autoškoly Karel (Bolek Polívka), který žije v dlouholetém manželství s učitelkou Marií (Zuzana Bydžovská) a tajně pomýšlí na svou žačku Ester (Klára Melíšková). Marie navíc nemá žádnou kamarádku, jíž by se svěřovala se svými strastmi, jelikož tu svou dlouholetou, Ester (Zuzana Kronerová), ztratila. Ta se totiž nedokázala vyrovnat se skutečností, že Mariin syn (Ondřej Sokol) přebral manželku jejímu synovi Zdeňkovi (Václav Neužil), který se s tím i po pár letech stále nehodlá smířit. Pracovního materiálu tedy mají andělé dostatek, ovšem dokážou změnit nadcházející chod věcí?

Ačkoli se může zdát, že je děj poněkud komplikovaný, není obtížné se v něm hned od začátku zorientovat. Bez perfektní kamery by to ale nebylo ono. Právě precizní kameramanská práce dělá z Andělů všedního dne film, který stojí za vidění. Tomu ještě velkou měrou pomáhá hudební podklad Michala Novinského (Ve stínu, Kuky se vrací atd.) a kvalitní herecké obsazení.

Ovšem ne všechno je ve filmu povedené. Tou výjimkou jsou právě andělé. Působí zde jako glosátoři pozemského dění, ale jejich hlavní úloha ve filmu je záhadou. Prakticky vše, co se odehraje, nijak neovlivňují, stalo by se to i v jejich nepřítomnosti. Záměrem nebylo z nich udělat všemocné, ale ve snímku jsou často pouhými vypravěči, kteří popisují to, co je na první pohled patrné. Opětovně jen opakují moudra o lidském životě a tom „tam nahoře“. Rozhodně nerozvíjejí děj nikam dál a ani jej příliš nezpestřují. Kdyby se ve filmu vynechaly postavy andělů, paradoxně by to ani příliš nenarušilo sled událostí, ani film samotný.

Andělé všedního dne jsou ale i přesto filmem, který je brilantně natočený a patří k těm lepším vieweghovským adaptacím. Jak si povede v kinech, je otázkou. Kdo čeká Účastníky zájezdu, nedočká se jich – pro někoho špatná, pro někoho dobrá zpráva… ∞


Andělé všedního dne
režie Alice Nellis
ČR, 2014, 97 min.