V areálu Automatických mlýnů v Pardubicích, kde sídlí také Galerie města Pardubic (GAMPA), můžete navštívit reprezentaci benátského pavilonu ve výstavním projektu Cecoslovacchia. Proč?

Odpovědí může být nejen to, že je tomu původnímu pavilonu v benátském Giardini tento rok právě 100 let, ale možná i to, že za tak dlouhou dobu je dění v tomto výstavním prostoru opředeno mnoha kauzami, nejasnostmi a zřídkakdy pak výstavou, která by právě umění měla reprezentovat v tom nejvýsostnějším výběru.

Snad i proto se kurátor Vojtěch Novák v prostorách pardubické GAMPY rozhodl pár vybraných výstavních situací obnovit a v podobě přeneseného pavilonu zhmotňuje v jednom momentu několik historických etap a tehdejších uměleckých konceptů, které byly součástí České a Slovenské umělecké reprezentace na benátském bienále, prestižní přehlídce konané už od roku 1895. V období ohrožení kultury nejen v Čechách, ale výrazně i na Slovensku, je tato výstava hlavně symbolickým aktem, který otázky ohledně povahy uměleckých institucí otevírá – a akcentuje. A pod kontrolou kurátorského vedení nabízí pohled na klíčové momenty posledních let.

Benátky se potopí, potopí se i pavilon?

Kurátorský přístup pracuje s architekturou jako s médiem paměti – a zároveň jako místem střetu, přetváření i vyprázdnění. V tomto ohledu výstava silně rezonuje s aktuálními diskusemi o kolektivní identitě, poststátní paměti a významu kulturních institucí. Obzvlášť v československém kontextu, kde oficiální i osobní příběhy po roce 1993 často divergují, má podobný návrat ke společnému symbolu potenciál přinášet hlubší reflexi. Ovšem, co skutečně společného, kromě jednoho pavilonu v Benátkách, máme ještě dnes? Historie je jedním z pout, ovšem nazírání na nejrůznější problémy a podoba jejich řešení vytváří fazety kultury, která už si dávno nepodává ruce. Romantická představa bratrství (a sesterství) napříč hranicemi nejen fyzickými, ale i mentálními, se rozpadá. Máme zájem znovu vytvářet společnou identitu?

Mezi vystavujícími umělci pardubické výstavy je Eva Koťátková, jejíž projekt Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí byl prezentován na minulém ročníku Benátského bienále (2024), Vojtěch Fröhlich se svým dílem PAUZA (2022), reagujícím na nevyužití pavilonu během Benátského bienále v témže roce. Součástí výstavy je také záznam spontánního happeningu Marcely Steinbachové a Karolíny Vrankové Please donate! (2021), který proběhl v době několikaletého uzavření pavilonu poté, co ho v roce 2019 poškodil pád stromu. Se zcela symbolickým dílem SLOVACCHIACECO (2014), kterým Tomáš Džadoň na 14. bienále architektury v Benátkách poukazoval právě na nerovnoměrné využívání tohoto výstavního pavilonu, je zastoupen jako jediný slovenský autor právě on. Zastoupen je také Dominik Lang, který ve svých instalacích uvažuje nad modernistickou tradicí a kombinuje ji se současnými způsoby prezentace. Tentokrát zasahuje přímo do prostor pardubického pavilonu.

Když se potopí pavilon, zůstane nám kultura?

Přesto nelze přehlédnout určité limity projektu. Zastoupení slovenské strany – jak autorsky, tak tematicky – působí ve srovnání s tou českou výrazně slabším dojmem. Slovenský umělec Tomáš Džadoň je jediným zástupcem v jinak převážně české sestavě, což nechtěně narušuje rovnováhu, kterou výstava jinak tematizuje. Také interpretace původního pavilonu zůstává spíše na úrovni symbolu – chybí hlubší historický kontext, který by návštěvníkovi osvětlil jeho dobovou funkci jako nástroje kulturní diplomacie i ideologické reprezentace. Co se skutečně povedlo, je evokace pavilonu.

Cecoslovacchia
GAMPA (Automatické mlýny 1962, Pardubice)
28. 6. – 28. 9.

Galerie města Pardubic (GAMPA) na konci června představila výstavní projekt CECOSLOVACCHIA, jehož záměrem je „přenést“ budovu Českého a Slovenského výstavního pavilonu z historické části areálu Benátského bienále – Giardini, do České republiky, aby ho doslova přiblížila domácímu publiku.

Pavilon, jehož průčelí nese italský nápis Cecoslovacchia, byl postaven v roce 1925 za účelem prezentace tehdejší Československé republiky na prestižní mezinárodní přehlídce současného umění – Benátském bienále (La Biennale d’Arte di Venezia). Letos pavilon oslaví 100 let od svého otevření, toto jubileum se tak stává příležitostí k reflexi. Stejnojmenná výstava v GAMPĚ pojednává nejen o historii pavilonu a jeho současném stavu, ale též o kulturním a politickém dění v obou zemích, které pavilon i přes rozdělení Československa dále spojuje.

Mezi vystavujícími umělci je Eva Koťátková, jejíž projekt Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí byl prezentován na minulém ročníku Benátského bienále (2024) i Dominik Lang, jenž Českou a Slovenskou republiku zastupoval v roce 2011 s projektem Spící město. Lang v díle pro Pardubickou galerii pracuje s prostorovými souvislostmi. Svým kresebným zásahem na stěny architektury symbolicky propojuje dvě místa. Materiál z architektury výstavy bude po deinstalaci recyklován a využit při rekonstrukci jediného dochovaného výstavního pavilonu, který byl v roce 1931 součástí doposud největší kulturní události Pardubic – Celostátní výstavy tělesné výchovy a sportu. Po skončení přehlídky byla stavba převezena do parku Léčebných lázní Bohdaneč, kde v současné době chátrá. Smyslem tohoto paralelního projektu je památku obnovit a znovu zpřístupnit jako prostor pro prezentaci současného mladého umění.

Součástí výstavy je rovněž záznam spontánního happeningu Marcely Steinbachové a Karolíny Vrankové Please donate! (2021), který proběhl v době několikaletého uzavření pavilonu poté, co ho v roce 2019 poškodil pád stromu či dílo Vojtěcha Fröhlicha PAUZA (2022), reagující na nevyužití pavilonu během Benátského bienále v roce 2022. Ve spolupráci s Divadlem 29 realizujeme letní sérii akcí CecoslovacchiaLive, zaměřenou na slovenské umělce působící v oblasti performativního umění. Výstava CECOSLOVACCHIA tak není jen ohlédnutím za historií benátského pavilonu, ale především živým a aktuálním gestem.

text: Lucie Oplíštilová

CECOSLOVACCHIA
GAMPA (Automatické mlýny 1962, Pardubice)
28. 6. – 28. 9.

Vojtěch Fröhlich (* 1985) studoval na FAMU a na AVU v ateliérech Miloše Šejna, Zbigniewa Libery a Tomáše Vaňka. Je finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého 2015. Jeho tvorba zasahuje široké spektrum médií i témat. Věnuje se performance, instalaci, intervenci do veřejného prostoru. Pracuje s filmem a fotografií.

Výraznou složkou jeho děl je fyzická aktivita a práce s tělem jako uměleckou hmotou. Skrze site-specific performance vytváří nový kontext a cestou fyzického výkonu v něm překonává stanovené překážky. V další intervenci nechává diváka účastnit se samotného díla probíhajícího v reálném čase, jehož konečná podoba teprve vzniká, ale vychází z předem daného záměru. Dílo interaguje s divákem, který tak jeho podobu svou akcí sám dotváří. Fröhlich zkoumá i každodennost a vytváří v ní nové vztahy. Estetika jeho intervencí pracuje se systematičností a rytmem a často nepřekračuje civilní vzezření. Umělecká díla, lépe řečeno multimediální celky, mu jsou inkubátorem poznávání hranic současného umění. ∞