Don Quijote se v západní kultuře stal archetypem a donkichotství pojmem. Jsou to přece ti roztomilí, věčně snící idealisti, které v honbě za jejich cíli tvrdá realita ani společenské normy nezastaví, ne? Nebo je to úplně jinak? Neromantizujeme si to trochu? Není Don Quijote člověk, který se pravdy bojí a radši se uzavírá ve svém světě alternativních pravd? Tak se ptá Vojtěch Mašek v nové premiéře Studia Hrdinů Jedlík perel.

Mašek do povědomí kulturní veřejnosti vstoupil především svou oceňovanou komiksovou a filmovou tvorbou. Mimo jiné je spoluautorem scénáře k filmu Arvéd, který režíroval, a scénáristicky se podílel i na filmu Okupace. Blízko měl ale vždy i k divadlu, napsal či spolurežíroval několik inscenací a nyní se k němu vrací ve své první sólové autorské inscenaci, v níž plynule navazuje na svá oblíbená témata i postupy.

Uvězněn ve své hlavě
Ústřední (nebo jedinou?) postavou Jedlíka perel je osamělý stárnoucí muž (Petr Jeništa) topící se v moři dezinformací a konspiračních teorií. Na rozdíl od Dona Quijota se ale nevydává poznávat svět. Kontakt s civilizací totiž úplně přerušil – manželka mu zemřela, syn se s ním přestal bavit, o zaměstnání přišel – a žije izolovaný ve svém bytě, kde se skrývá ze strachu před „ilumináty“, kteří samozřejmě tajně řídí svět a mají v plánu posednout mysl všeho živého. Společnost mu dělá jen jedna další postava (Tereza Maxmilián Marečková), stejně tajemná jako on sám. Ta je o spiknutí přesvědčena ještě víc, vkládá mu do hlavy nové „pravdy“ a dále ho uzavírá v jeho vyfabulovaném světě. Donkichotský rozpor skutečnosti a iluze tu nefunguje jako prvek komična a důvod k oslavě protagonistovy bujné fantazie; únik z reality je katalyzátorem bludů vedoucím k totálnímu rozkladu osobnosti.

Postavu Marečkové lze vnímat jako stín, výplod imaginace, lépe řečeno halucinace jeho choré mysli. Může být aluzí na Sancho Panzu. Ten v Cervantesově románu představuje pragmatický protipól Dona Quijota, zatímco v Maškově pojetí je spíš původcem prohlubování šílenství a vytváření dezinformací. Nepůsobí ale konspirace – tím, jak hladce vysvětlují složité události – na první pohled také pragmaticky a rozumně? Sancho Panza je zde ztělesněním toho, jak může zdánlivě rozumné jednání plodit kompletní iracionalitu. Jsou to však jen spekulace. Tato postava – a vlastně i všechno ostatní – je totiž nejednoznačná a interpretačně otevřená.

Hledat v Jedlíkovi perel jednu pravdu je tak boj s větrnými mlýny. Významová mnohoznačnost, intertextualita a mystifikace (v inscenaci se třeba používá modifikovaná čeština s přeskupenými slabikami) nám ostatně záměrně komplikují ji polapit. Co je pravda, a co jen stín, nám zůstává utajeno. Možná ji přece jen vidí pouze Don Quijot a my všichni vůči ní zůstáváme slepí.

Nápad není vše
Myšlenka reinterpretace donkichotství je zajímavá a originální. Že příběh vede tak trochu odnikud nikam, by nutně nevadilo. Největším problémem Jedlíka perel však je, že většina postupů i načrtnutých témat zůstává nedotažených, neprozkoumaných. Eklekticky se na sebe vrství, chaoticky se souběžně otevírají; zůstávají ale viset ve vzduchu a nikam dál se nerozvíjejí. Kontroverzní ústřední hrdina je moc plochý na to, aby vás donutil k němu zaujmout stanovisko nebo pro něj hledat pochopení – podobně ambivalentní Arvéd Smíchovský byl v tomto ohledu mnohovrstevnatější.

Srovnání s Arvédem je na místě, protože se Jedlíkovi perel podobá i v dalších principech: nespolehlivost vypravěče, metafikce pomocí hry ve hře, temně magická atmosféra, silná stylizace či expresivní herectví. Dalším společným rysem je extrémní důraz na slovo a dialog, v Jedlíkovi perel však často na úkor divadelnosti, vyprávění obrazem. Text je navíc překombinovanou, silně intertextuální časovanou bombou, která nám nedává ani na chvíli vydechnout. Přestože byla herecká dvojice výborná, na premiérovém uvedení šlo cítit, že i jim dělá problém ho uchopit. Lavinu textu naštěstí odlehčuje Aid Kidova sugestivně dystopická hudba, temná vizuální stránka (která příznačně pracuje se stínem jakožto odrazem reality) a scénografie dobře využívající členitý prostor divadla.

Když v inscenaci v rámci zcizení zaznělo „chápete, o co se tu hraje?“, v duchu jsem si musel odpovědět: „Moc ne“. Jedlík perel dobře zapadá do intelektuálnější, poeticky snové dramaturgie Studia Hrdinů. Stojí na chytrém nápadu, v celku ale bohužel zůstává nedotažený. Pokud nechcete, aby po vás jen stekl, bude vyžadovat diváckou investici a shovívavost. Zda za to stojí, posuďte sami ve Studiu Hrdinů.

text: Dominik Rathan

Jedlík perel
Studio Hrdinů (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
premiéra út 26. 3. 2024
nejbližší repríza čt 23. 5. 2024

Vojtěch Mašek – režisér a scenárista, jehož poslední film Arvéd ovládl roku 2022 jak Ceny české filmové kritiky, tak i Českého lva, se opět na chvíli přestěhoval do divadla. Ve Studiu hrdinů připravuje svůj nový autorský text Jedlík perel, který zpracovává téma Maškovi vlastní – a to fabulování a fikci. Průzkum lidské mysli Maška fascinuje. Jak snadno lze lidskou fantazii zneužít?

Jako tvůrce máš poměrně dost široký záběr, od filmu přes komiksy, psaní scénářů a textů až k divadlu. Na čem všem v současné době pracuješ?
Kromě představení Jedlík perel mám rozpracované dva filmové scénáře, ale to je vždycky běh na dlouhou trať. Dospěl jsem k názoru, že není dobré pracovat na více věcech najednou a tak se teď snažím nejvíce energie věnovat přípravě divadla.

Po jak dlouhé době je to pro Tebe návrat zpět k divadelnímu formátu?
V roce 2018 byla v Činoherním klubu uvedena moje hra Černý med, kterou jsem spolurežíroval s Ivanou Uhlířovou, která v ní také s Vasilem Fridrichem hrála. Živý kontakt s divadlem však stále udržuji prostřednictvím divadelního sitcomu Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát!

Co téma Jedlíka perel přináší?
Nejspíš stále ohledávám podobná témata a motivy – průzkum lidské mysli, tenkou hranici mezi zdravým a nezdravým rozumem, psychospirituální krizi a možná
i stylizovanou reflexe současného světa stále více ovlivňovaného přemírou informací a jejich nejasnou věrohodností.

Čím je pro tebe téma konspiračních teorií, psychospirituální krize a hranice zdravého rozumu tak palčivá, že se k němu vracíš?
Zajímá mne i jako člověka, který se zabývá fabulováním a fikcí. Je děsivé a fascinující zároveň, jak se dá fantazie a obrazotvornost využít pro manipulaci s lidmi. Vidím v tom zvláštní paradox.

Získáváš skrze svou tvorbu např. odpovědi na své otázky? Myslím to tak, že se zpracováváním tématu chceš prokousat
k odpovědi, která tě zajímá, oním procesem tvorby?
Vlastně velmi často jsou mé příběhy o hledačích pravdy. Postavách, které hledají odpovědi. A je tedy možné, že jsou tito tazatelé do značné míry obrazy mé touhy a potřeby. Zatím nikdo z nich zcela jasnou odpověď nenašel.

Toto není tvá první spolupráce v prostoru Studia Hrdinů. S kým ses rozhodl na Jedlíkovi perel spolupracovat?
Se Studiem Hrdinů mám dlouhodobě blízký vztah. Společně s Ivanou Uhlířovou a Michalem Kernem jsme zde vytvořili představení Mimo zápis a již několikátou sezonu zde s Džianem Babanem připravujeme nekonečný divadelní cyklus Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát!. Mám Studio Hrdinů a jeho poetiku rád. Nabídka od Jana Horáka vytvořit autorské představení mi proto přišla velmi lákavá. Podařilo se mi obklopit skvělým týmem. Pokračuji se svými osvědčenými spolupracovníky, jako je hudební skladatel Ondra Mikula (Aid Kid) a kostýmní výtvarnice Františka Králíková a poprvé se pracovně setkávám se scénografickou dvojicí Tabula Rasa, Mikolášem Zikou a Janem Brejchou, se kterými jsme téměř okamžitě nalezli společnou řeč. Citlivou dramaturgickou oporou se stal Jan Horák. A v neposlední řadě mám velkou radost z hereckého obsazení – Terezy Marečkové a Petra Jeništy.

Proč sis do hlavních rolí vybral právě Jeništu a Marečkovou?
Splňují pro mne ideální kombinaci mimořádných herců a přesných typů pro mé dvě postavy hledající autora.

Co všechno tě inspirovalo?
V samém počátku je otázka, jak by vypadal současný Don Quijote a trochu kacířská myšlenka, zda by to nakonec nebyl poblázněný konspirační teoretik. Na tuto tezi se potom organicky nabalovaly další a další nápady a reference, reální konspirátoři a konspirátorky i ti vykonspirovaní v mé hlavě.

Už na samotném vizuálu plakátu k představení je znát tvůj rukopis. Trošku špíny, koláž, humor. Jak plakát vznikal? Co pro tebe vlastně médium „plakátu” znamená? Čím je pro tebe důležitý?
Opravdu jedním z principů, které uplatňuji v komiksech, filmech i divadle, je jistá zbastlenost, překreslenost, dezinterpretace a tyto formální postupy jsou velice často v souladu s obsahem. U Jedlíka perel tomu není jinak. Můj prvotní nápad na plakát domyslel Mikoláš Zika a empaticky ho do ladil a do výsledné podoby dotáhl kmenový a výborný grafik Studia Hrdinů Jan Bouček. Plakát považuji vlastně už za součást představení, v jeho účinku i poselství.

Na plakátu je socha Mojžíše. Proč?
Michelangelova slavná socha Mojžíše je totiž v textu hry zmíněna a v logice uvažování našich hrdinů je odhalena její skutečná podoba.

Není tajemstvím, že je tvé jméno ověnčeno i osmi cenami Muriel v oblasti komiksu. Údajně plánuješ podle Jedlíka perel natočit také film a se Studiem Hrdinů chystáte v jejich edici i knihu.
Snad zatím velice volně přemýšlím o filmové variaci na to pokroucené „quijotovské” téma. Ale opravdu jen obecněa mlhavě. Co se týče vydání textu, tak to skutečně plánujeme v edici SH, ve které už několik původních her inscenovaných ve Studiu Hrdinů vyšlo.

Bude součástí knihy pouze text, nebo můžeme očekávat pestřejší formát s výtvarným přesahem?
Rád bych, aby kniha obsahovala i ilustrace, výtvarné návrhy a několik doprovodných textů. Ještě více teorií a úhlů pohledu.

text: Anna Ribánská

Jisté filmy se po prvním zhlédnutí vzpírají porozumění. Okamžitá srozumitelnost díla je někdy nesmyslný požadavek netrpělivých diváků. Nemusí jít o umělecká díla plná symbolů a intertextuálních odkazů nebo výplody šílené tvůrčí imaginace, ale tzv. mind-game tituly, které nás vypouští do narativních labyrintů svých struktur. Arvéd režiséra a scenáristy Vojtěcha Maška je jedním z nich.

Zakončovací projekce Letní filmové školy v Uherském Hradišti se v posledních letech staly synonymem pro kvalitativně slabší projekty respektovaných tvůrců. Arvéd coby celovečerní debut vyčníval. S potěšením lze prohlásit, že jde o jednoznačně živější film, než byly na LFŠ uvedené Zpráva (2021), Krajina ve stínu (2020) nebo Jan Palach (2018). Arvéd je v české kinematografii zásadním projektem. Ukazuje, že filmové návraty do minulosti mohou mít podobu rafinovaných her s možnostmi vyprávění. Biografií je až v druhém plánu. Bylo k užitku, že život titulní postavy – hermetika Jiřího Arvéda Smíchovského – byl zahalen mnoha nejasnostmi. Tvůrci tedy hledali umělecká vyjádření, která by enigmatickou figuru vystihla. Film zároveň tematizuje limity, ke kterým se u Smíchovského dostali historičtí badatelé.

Publiku, které netuší, do jaké míry je Arvéd neortodoxní počin, může být velmi nápomocný filmový trailer. Střihová skladba krátkého videa dobře ukazuje některé paradoxy, s kterými se u Arvéda setkáváme. V psaném projevu jdou podchytit jen velmi komplikovaně. Propagační materiály hovoří o „surreálné zkušenosti“, což je formulace, která se stala konvencí pro popis nad­reálných situací ve filmech. Podivuhodnost filmu vyplývá z řazení a splétání událostí mimo jejich plynutí i mimo konvence filmových flashbacků či flashforwardů. Pozoruhodné je, že uprostřed vyprávění vězí Smíchovský coby postava, která je k této spletitosti citlivá a vnímá ji.

Postava Smíchovského si postupně všímá, že se dostala do soukolí opakujících se cyklů. Z jednoho pohledu se Arvéd přiklání k populárnímu hledisku „historie se opakuje“. Režimy se mění, ale lidská povaha a „zápletka“ zůstávají. Rovinu lze ale také nahlédnout transcendentálněji jako příklon k filozofické myšlence věčného návratu téhož, kterou se zaobíral zejména Friedrich Nietzsche. K věčnému cyklení nabízí Nietzsche řešení žít novou etikou – nejlépe, jak jsme toho momentálně schopní. Smíchovský, který zažívá mnohá déjà vu, toto řešení zdůrazňuje citací šlágru Jen pro ten dnešní den, který zpívá v Kristiánovi (1939) Oldřich Nový. Film píseň explicitně dává do vztahu s myšlením zenového buddhismu, což je samo o sobě přinejmenším nápadité.

Pravděpodobně ďábel
Tak či tak je Smíchovský jedinou figurou, která nahlíží jiné koncepty časovosti. Ve snímku je skvělá scéna, v které je Smíchovský svědkem toho, jak sekretářka komunistického pohlavára přesazuje květiny. Symbolika stálého přemisťování jde v souladu s rustikální hudbou Ondřeje Mikuly a Jonatána Pastirčáka, která v této scéně zachycuje rozplynutí samotného přediva reality. Ostatní postavy jsou buď ignorantské, zaslepené omezeným ideologickým pohledem, nebo nebyly svědky extrémních zážitků jako Smíchovský. Závěr filmu osvětluje, čím si Smíchovský přisvojil svůj dar a prokletí.

Esoterika je velkou součástí Arvéda a je rovnocenná politické rovině. Tvůrci byli postaveni před otázku, jakými vzorci a jakou ikonografií esoterické experimenty Smíchovského vůbec zobrazit. Okultní tematika v kinematografii dosud inspirovala zejména horory – případně se s ní lze setkat v avantgardní tvorbě Kennetha Angera, který byl hlavně ovlivněn Aleisterem Crowleym. Tvůrci nakonec zvolili formu vyprávění o posedlosti, která se zračí ve Smíchovského dychtění po starobylých knihách. Tato posedlost je i klíčem k otázce, proč se stal Smíchovský velkým udavačem.

Ohledně esoterických rituálů Arvéd dlouho balancuje na hraně skepse a opatrného připouštění nadreálného světa. Je mysl Smíchovského chorá, nebo výjimečně nadaná? Definitivní odpověď nikdy nedostaneme. Arvéd až do úplného konce vzbuzuje zájem – do posledního záběru hledáme nápovědu, která by podala vysvětlení. Mašek se scenáristou Janem Poláškem nakonec volí variantu, která publikum vypouští z kinosálu s tím, že se musí uchýlit k vlastním interpretačním nástrojům. Anebo se může odpoutat od prožitků titulního (anti)hrdiny a užívat si Arvéda coby mnohovrstevnaté umělecké dílo. Pohybujeme se na poli narativního filmu, a proto byla citace Vertova možná trochu kacířská. Arvéd filmovou tvorbu neočišťuje, jen mobilizuje prostředky, které byly v české kinematografii umenšeny. Doufejme, že se podobnou cestu vydají i další české projekty.

Arvéd
režie Vojtěch Mašek
Česko, 2022