Vůle je motor volnosti. Ve finále, při aktu uvolnění se, ale přestává být prostředkem k překonávání vzdáleností. Sama se překážkou stává.

V aktu uvolnění se musíme vůli nechat jít. Spokojit se s tím, čeho jsme už dosáhli. Vůle je rozhodnutím, které nás k uvolnění dopravilo. Nejhorší muka jsou rozhodnout se, zhmotnit se v přehršli možností. Jakmile se rozhodneme, ať jsme se rozhodli jakkoli, přichází úleva. Ve svém předmětu, cíli se vůle rozpouští a rozpustit se musí, jinak by byla zbytečná, byla by to vůle pro vůli. Nějak by nejspíš zmutovala.

Vůle je prostředkem k uvolnění, jako je touha prostředkem k slasti. Je to systém odvahy a odměny. Uvolněním od psaní této slohovky bude její dopsání, přepsání na počítači, odeslání ke korektuře, opravení chyb a odeslání k sazbě. Otištění a její přečtení v časopise už uvolňující nebude, to už půjde mimo mě, nebude vůle. Odtud mírné rozčarování, které prožíváme, když si splníme sen nebo nám ho nedej bože splní někdo jiný. Uvolnění je přítomné jen tam, kde je vůle.

Objektivita je opium lidstva
Vůle je kontrola, která se bez uvolnění změní v křeč. Máte na lidi a život nějaké nároky, představy. Dává to věcem rámec a vedení. Když je ale aplikujete doslovně a bezpodmínečně, vyvolá to odpor. Dosáhnete jen opaku. Když lidé kolem vás nesplňují vaše očekávání nebo mu dokonce brání, místo rány mezi oči s nimi počítejte a jednejte dál. Existuje dokonce nepatrná možnost, že pravda je na jejich straně. Nebo může jít o nedorozumění, doba nových médií je plná komunikačního šumu. Kdo ví?

Vůle k objektivitě vede, ale nedosahuje jí. Přes veškerou upřímnou snahu se dostane nejdál na její práh jako smířený čekatel. Objektivita je vyšší vůle. Hledáme v ní uvolnění, když naše nižší vůle selhává v dosažení našich cílů nebo jich už dosáhla, ale byly to cíle nesprávné, nebo i přes veškerou snahu a úspěchy uvolnění nepřinesly, protože jsme se příliš spoutali vůlí a ve finále, při aktu uvolnění se, ji nedokázali opustit.

Uvolněte se pod kontrolou
Vůle je agrese, sobecká, sleduje svůj cíl, názor, potlačuje všechny jiné, prosazuje sebe samu i za cenu sebeobelhání a sebedestrukce. Belhá se bez boha, bez sebe, žije jen, aby se potvrdila. Když se ale včas uvolní, dodá jí to ohleduplnost, flexibilitu a opravdové sebevědomí. Uvolněnost znamená být sám sebou, vůle být svým cílem. Musí jim to klapat, protežování jen jednoho vede do pekla kolapsu. Být jen sám sebou přináší přílišný klid, být jen cílem zase naopak stres.

Když je člověk jen sám sebou a ztratí cíl, přestane být sám sebou. Znovu se zhmotní až v dalším cíli. Na druhou stranu, když sleduje jen svůj cíl a zapomene na sebe, ztratí se. Vůle a uvolnění přecházejí volně jedno ve druhé jako rotující mince. Muž a žena. Málokdy jsou v harmonii, každou chvíli znervózní a znerovnovážní, dřív nebo později se ale zase vyrovnají.

Vidíme to kolem sebe i u sebe samých. Nezkalený klid bývá spíš tichem před bouří. Volný vztah skýtá nevolnost. Je to vždy něco za něco, úplně bez kontroly to nejde. Buďte pod kontrolou, ale uvolněte se, prosím. Mějte se. Mějte cíl a k tomu cíli se vyvíjejte. Uskutečňujte projekt. Někdy je těžké ho mít, vůbec ho najít. Někdy je třeba ho nejdřív ztratit. Je třeba ho vydřít, ne přijmout, a pokud ano, tak ne od vydřiduchů, ale od opravdové autority. Nejlepší je si ho uvědomit.

Rozpolcení
Je pohlcená mou pozorností, nebo už je za vodou? Šel bych za ní, kdybych se nebál, že ztratím nit. Není ta nit jen imaginární? Já a prázdnota. Je co ztratit? Teď už ne, je to hotové, k volnému odběru. Ale řekni, kde ty dívky jsou. Cítím uvolnění. Tohle vyjádření nic nestojí. Čistý záchody, to mám rád. Jsou taky uvolnění, která něco stojí, přivlastní si vás. Drogy, ženy, děti, sláva, rychlost, zběsilost, věrnost, oxytocin, noradrenalin. The higher you fly, the deeper you go. Jak se opravdu uvolnit, proletět, provrtět, zvolnit, zviklat a přitom zůstat? Jsme děti, které se pořád učí chodit. První vyhrání z kapsy vyhání. Jak být tolerantní, když jste zklamaní?

Jsem rozpolcený mezi tím, co cítím a říkám. Mezi tím, jak se cítím, když něco říkám, a tím, když jen myslím. Rád bych víc něco říkal, ale radši v soukromí, jen někomu. Na veřejnosti dochází k dezinterpretacím, nedá se vyjádřit přesněji, složitěji. Netu vládne hřích zjednodušení, pozitivismus anonymního smajlu, hejt konfrontační ignorace, buzerace narcistního selfu. Doutná ve mně vzpoura, třicet tři milimetrů srážek.

Personifikuji psycho do externího démona. Na rotopedu snů ujedu mu. Ona do dna. Projektor vytrhneš jen s masem. Hnijící známosti rotují v kompostu volnosti. Matka vysvětluje, dítě vřeští. Nevím, jestli to zvládnu, to zhoupnutí, jestli není lepší to pnutí, jen tak plutí charakteru. Ono to nutí vyplnit mezeru sutí starých pořádků, začít od začátku, tentokrát pozpátku, risknout to, nebo oprátku? ∞

Kdybych ti mohla říct cokoli, než odejdeš. Mlčela bych.

Těžko vtěsnat do pár slov tolik chvil. Vytvořili jsme tvar ze tmy, ze strachu a pochybností. Vyděsila jsem tě, protože jsi ve mně uviděl sebe. Hledání, kritiku a nespokojenost. To, co čerstvost nezná a zralost by překlenula. A my jako objekty z betonu stojíme někde v polovině mostu. V dálce jsou ještě pořád naše sny a podoba, za kterou se snažíme jít. A za zádama už jsou slyšet kroky jednorožců, který nás doháněj a jdou nám s růžovou lehkostí ukázat, že na rozdíl od nás mají čtyři nohy a celý svět před sebou. Stojíme a bolí nás záda, který nám těžknou pod deštěm, spalují je sluneční paprsky, přikryje je noc a ranní chlad zase rozkmitá kůži. Nemůžeš mi dát to, co potřebuju. Nemůžeš mi dát sebe, protože ty nejsi ty. Jsi sebeklamem, přežíváš dny do těch dalších a mezitím se snažíš rozbít ten beton. Kolem nás svítá a my přecházíme po nuseláku. Nekonečný noci Prahou, co vedou na různá místa, která spojuje naše blízkost. Chvíle jako pro ubalení cigarety, kdybych kouřila. Chvíle, která ti neuteče v rychlosti pracovního dne. Jenom tvoje chvíle. A jenom moje chvíle.

Dveře do sám sebe
Umění by nemělo být byznysem. Stejně tak naplňování institucionálního kánonu netvoří umělce. Umělec je člověk, který přijal, že musí jít po své životní cestě sám. Že sám se narodil a sám také zemře. A všechno ostatní je jen iluzí, aby strach ze sebepoznání nebyl tak velký. A čím hlubší poznání, tím větší nemožnost naplňovat jakékoli obecné standardy. Jakékoli škatulky a očekávání. Čím větší poznání, tím větší svoboda, která je pro nesvobodné děsivá a nepochopitelná. Jakmile jednou otevřeš dveře do sám sebe, jen těžko se můžeš vrátit.

Tak často mlčím. Není třeba mluvit. Zaplňovat strach z ticha a strach ze samoty prázdnými diskuzemi. Pak se vrátit domu. Pár hodin se vyspat a vzbudit se do dalšího dne, kterému uteče smysl, ale bude naplněn dalšími slovy. O čemkoli, co zrovna letí kolem. Rekapitulace memů z Facebooku, probrání příspěvků všech přátel i nepřátel z Facebooku. I na politiku dojde. Klasickej a vášnivej intelektuální smalltalk. To je nejlepší téma. Budí pocit důležitosti a vzdělanosti a vyvolává emoce.

Utéct looserovství
Rozvaluješ se v křesle a já kolem tebe šůruju. Nemůžu se dívat na ten nepořádek, co máš kolem sebe. Poházený značkový hadry, mac sem mac tam, ale hodnoty nula. Nedokážeš si uklidit kolem sebe, jak máš pak mít srovnaný věci v sobě? Já si volím pořád nějaký překážky, abych se posunula. Ty si koupíš drahý věci a zaplácneš jima prázdnotu, kterou máš v životě. Na uších drahý sluchátka, abys náhodou neslyšel, že se ti snažím tohle všechno říct. Ale přeci nebudu tvoje matka, to mě samotnou fakt ponižuje. Ztracený kluci. Tak moc je těžké dospět. Nedokážu se koukat, jak se v tom životě plácáš. Je mi to líto. Irituje mě to. Sedíš za kompem a skroluješ všechny možný i nemožný stránky, protože nevíš, co jinýho dělat. A nebo chodíš z akce na akci, protože to je zábavný a nemusíš si připadat jako looser, kterýmu akorát běhá v hlavě, jakej je looser. Je to divný období. Ten začátek dospělosti. Najednou je prázdno a nikdo ti neřiká, co máš dělat. Zodpovědnost sám za sebe. Ale dost se plete s vyděláním pár šupů, za který si můžeš najednou koupit, co tě napadne a zvát holky na drinky a připadat si jako chlap.

A co já s tím vším mám dělat. Chci vytvořit vztah, ale není s kým. Od zodpovědnosti se utíká na večírky a od vlastního života do virtuálního. Ženy nemohou být ženami, protože muži jsou ztracení. ∞

Které tři věci byste si vzali na pustý ostrov? Nůž, zdroj ohně a svoji ženu? Tato otázka je, zdá se, stále aktuální. Jsou migranti a lidé žijící na ulici novodobí robinsoni?

Robinsonáda, migrace a bezdomovectví mají nemálo společného. Ve všech případech jde o život a ve všech případech jde o domov. Z různých důvodů jsi ho ztratil, opustil, vyhnali tě z něho. Jsi v nové situaci a snažíš se zorientovat. Moc toho nemáš, a to, co máš, ti dost možná brzo ukradnou. Krádež v rámci komunity se sice moc nenosí, ale občas je někdo fakt dole nebo fakt mimo. Vše, co máš, si tak nosíš u sebe, taháš to v taškách a nejraději bys byl šnekem, který je doma úplně všude. Jenže domov je křehký, někdy stačí jedno šlápnutí a je v troskách. A v těch právě jsi.

Vlastně ani pořádně nevíš, jak ses tu octl. Jednoho dne jsi odešel, protože to už nešlo dál. Cítil jsi, že musíš pryč, jinam, začít znovu, jinak. Teď bojuješ o základní věci a místo novýho života si buduješ novou identitu, nový stanoviska sám k sobě. Už ti přestává bejt blbý říct si o pomoc, o jídlo, o prachy. Mapuješ si záchytný body, kde ti něco daj nebo kde můžeš pobýt, umýt se, vyspat se. Už víš, co říct socprackám a na co jsou citliví úředníci. Jasně, chceš pracovat, chceš mít domov, kde nehrozí, že tě někdo okrade. Jenže k tomu je nutné mít zázemí, kde se můžeš pořádně vyspat, umýt a najíst. Je zapotřebí sociálních vazeb a taky důvěry, přijetí, bezpečí a podpory. A to jsou zatraceně drahocenný komodity.

Žiješ pro teď. Minulost je hořká, přítomnost tvrdá a budoucnost bez chuti. K výletům v čase používáš jen snění, které se tak málo podobá realitě, že si v něm můžeš pohodlně odpočinout. K ničemu tě nezavazuje, nedává ti úkoly ani ultimáta, nepotřebuješ k tomu vůbec nic. Je to absolutní volnost, která se od reality pouze odráží, nezná hranic, nezná tvrdost dopadu a selhání. Kdybys sny začal realizovat, rozplynou se při nárazu na zákony fyzikální a lidské.

Na cestě. Ale kam?
Jsi na cestě, nevíš kam, ale táhne tě to dolů. Všude je to kluzké, všude je tenký led. A ty vrávoráš, unaven a uondán. Jsi pořád ve střehu a pořád v napětí, když se tě někdo v dobré vůli dotkne, ucukneš. Ucukáváš před lidmi, před životem, chybí ti pevná zem a věci, který ti dřív připadaly úplně obyčejný. Teď je mezi tebou a jimi opona, která vždycky hrozivě zařinčí, když ji chceš odhrnout. Na druhý straně jsou lidi, co se na tebe dívají. Vidíš v jejich tvářích soucit i pohrdání, zlost a strach. Nezvládl jsi to, slezl jsi z jeviště předčasně a teď se choulíš někde v koutě, kam tě zahnal náhle pocítěný velký strach. Strach z nedohlednosti světa a vlastní malosti, strach z nenaplněného úkolu a z vlastní bezmoci, které ses tak dobře naučil.

Čekání na Pátka
Pořád na něco čekáš. Na něco, co tě přes veškeré špatně zahojené jizvy a rány, které jsi dostal i udělil, zvedne a postaví na tvoje vlastní nohy. A ty uvidíš obzor, na který jsi v kleče na kolenou nedohlédl. Vyrazíš k němu přes devatero řek a hor, protože si už nebudeš stát v cestě. Tak si podej ruku a postav se na pevnou zem. ∞

Volnost. Potřebujeme ji najednou víc, protože jí i více můžeme mít. Láká nás množství možností, které nás svádí od uvědomělých voleb. Velké město plné nepoznaných lidí a zajímavých akcí i životy našich přátel zkreslené jejich vlastními scénáři na Facebooku nám je rozšiřují v ještě senzačnějších podobách a svádí z cesty srdce k branám touhy a pokušení. A navíc ani není kam spěchat. Protože sami nevíme, kam bychom spěchat měli. Jsme zodpovědní sami za sebe a vyhovuje nám to. Nechceme se vázat, protože bychom mohli zásadním krokem přijít o všechnu tu volnost a možnost zažít tolik, co hrdlo ráčí. A ještě bychom ani neměli jistotu, že jsme se rozhodli správně. Velká rozhodnutí jsou příliš riskantní. Doba ideálů a boje za ně se ztratila v latéčkové pěně. A život je v tomhle navíc spoluhráč. Uvědomujeme si, že nám dává tolik času, kolik je jen potřeba. Nikam nás netlačí. Nespěcháme, protože nosíme hodinky bez ručiček. Co podoba našeho života? Je to ten správný trendy design? Stále nás obklopuje množství očekávání. Od rodiny, institucí, pracovních kolektivů nebo jen nás samých. A častokrát jsme si právě my sami nejpřísnějším kritikem, který nás nenechá v klidu. Hodnotí nás přísněji, než kdokoli v okolí. Srovnává nás s nereálnými vzory. Je čím dál náročnější a pomalu nás začíná dusit, protože jeho ultimáta jsou tak přísná, že je ani nelze splnit. Nenechá nás jen tak být a žít, protože to není dostatečné – musíme mít každodenní plán a cíle, ke kterým směřujeme. Je potřeba si jeho moc včas uvědomit, říct dost a nadechnout se. Život není o cílech, ale o cestě. Právě ta je zajímavá. Dobrodružství, které je nekonečnou studnicí pestrosti, bezednou nádobou příhod. Přesto ale lze pocit volnosti propojit s bezstarostným prožíváním, které se neztrácí ve věčných pochybnostech a které nám dá smysl a které se nebojí hloubky. Jen je to ale náročnější, než si objednat nákup až domu jedním kliknutím. ∞