České antické drama Maryša vyznělo v Pardubicích jako očistná lázeň. Východočeské divadlo totiž pojalo tuto stařičkou hru s laskavým pochopením ke všem postavám, bez štiplavého sarkasmu a jako hru o lásce, kterou chová k Maryše nejen Francek, ale i Vávra sám.

Ještě 129 let po svém prvním uvedení se drama Maryša opakovaně vrací na česká jeviště. Čím je hra bratří Mrštíků pořád tak přitažlivá? Romanticky nešťastnou láskou, vynucenou povinností, psychickými problémy hned několika postav, generační propastí, dokumentárním popisem skutečného příběhu, soubojem řádu s jednotlivci či tragickým zakončením. V posledních letech zaujalo uvedení Maryši ve Zlíně, v Ostravě nebo v Jihočeském divadle, kde si titulní roli zahrál František Hnilička. Aktuálně se tato mistrně napsaná divadelní hra hraje v divadlech v Praze, v Brně, v Pardubicích a v Šumperku. V Brně dokonce ve dvou divadlech. Zatímco Dodo Gombár v Mahenově divadle upravil závěr hry a proložil inscenaci filmovou anketou o domácím násilí, v ostatních provedeních se inscenační týmy drží pevně původní předlohy. Nikde ji však významově neposunuli tak daleko k současnému divákovi, jako ve Východočeském divadle v Pardubicích.

Něžná i syrová režie
V Pardubicích ožila klasická Maryša v překvapivě něžné a zároveň syrové interpretaci režisérky Kashy Jandáčkové. Místo očekávaného realistického dramatu dostáváme inscenaci, která osciluje mezi romantismem, vnitřní introspekcí a krutou bezmocí. Dvě Maryši (Eliška Jechová a Martina Sikorová) symbolizují nejen vnitřní rozpor jediné ženy, ale také neschopnost sladit city s realitou. Celé herecké obsazení je perfektně sehrané.

Výstižná scénografická metafora
Jak scéna Jána Tereby, tak kostýmy Petry Vlachynské zanechávají hlubokou stopu v divákově prožitku. Vlachynská prostřednictvím kostýmů nejen podpořila dramaturgii inscenace, ale vytvořila i silné výtvarné obrazy, které se divákům vryjí do paměti. Kostým zde není ozdobou, ale nese příběh. Dvojí Maryša je oblečena v kontrastních barvách: Jedna v modrých šatech s bílým srdcem představuje nevinnost, zatímco druhá pozvolna mizí v temnějších tónech, jak její duše tvrdne. Vesnické ženy jsou uzavřeny do stylizovaných krojů s přehnaně strukturálním tvarem, připomínají klece – metaforu společenských rolí a očekávání, jež drží ženy v rolích poslušných dcer, matek a manželek. Otec Lízal i manžel Vávra svými těžkými, zemitými oděvy působí jako zosobnění autority s neústupnou tělesnou i psychickou převahou. Pardubická Maryša je silná káva.

Maryša
Východočeské divadlo (U Divadla 50, Pardubice)
premiéra 17. 6. 2023
příští repríza a současně derniéra 22. 5. 10:00

Vrcholné drama Josefa Topola Konec masopustu je v českých divadlech kupodivu uváděno zřídka. Do Pardubic se v této sezóně vrací po padesáti třech letech a nutno uznat, že je zde jeho téma stále živé. Lidé ještě nezapomněli, jak krutý průběh měla násilná kolektivizace právě na Pardubicku.

Hostujícímu režisérovi Břetislavu Rychlíkovi se podařilo pro pardubickou inscenaci sestavit opravdu jedinečný tým. Přizval Petra Hromádku (vysoce ceněného autora scénické hudby), scénografa Jána Zavarského (jehož velkým průsvitným rámem rozdělená scéna umožnila snadné rozlišování interiérů a exteriérů v jediném celku, tím udržovat dvě roviny v téměř každém obraze) a kostýmní výtvarnici Evu Jiřikovskou, které se povedlo vytvořit další symbolickou komunikační rovinu (kožené postavy, smrtka vyčnívající nad ostatními maskami, skromné oděvy rodiny Králových – tolik vkusné v kontrastu s rozšklebenými maškarami). Výsledkem je poutavá podívaná, scénický masopust, který je silnou alegorií nejen tehdejšího světa.

Každý chybuje a mýlí se
Dnes s odstupem už vidíme zřetelně omyly předrevolučních časů. Když Topol své výsostné dílo psal, dokázal již tehdy nahlédnout vážnost dopadů radikální kolektivizace. A byl současně schopen dostat se v textu ještě dál – až k pousmání nad limity lidské povahy, až k vystihnutí bezbrannosti lidské existence. Hra obsahuje vlídnost, porozumění, odpuštění. Vyznění je odzbrojující. Jako ticho, pokání, usebrání.

Režisér nezapře svůj sklon k dokumentárnímu stylu. To se skvěle slučuje s Topolovou poetikou, jež nesnese patos, zveličování nebo přehnanou stylizaci. Naopak se dobře potkává s civilním projevem. Dovolí tím lépe vyznít latentním významům, které by jinak mohly být zahlušeny zvýšenou dramatičností nebo naopak rozostřeny přílišným sněním. Rychlík fantasticky naplňuje potenciál tohoto básnického dramatu, můžeme mluvit o příhodném spojení dvojice Topol-Rychlík.

Budeme pohřbívat soukromej sektor
Mezi jinak vyrovnanými hereckými výkony vyčnívají Milan Němec v roli holiče Smrťáka, Josef Pejchal coby Husar vedoucí průvod masek a Martin Mejzlík jako poslední soukromý sedlák Král. Jejich pregnantní ztvárnění těchto ústředních postav může být i důvodem, proč vidět inscenaci znovu. Nenechají si ujít jedinou možnost, jak vyjádřit text s obsahovou konkrétností, přitom často s humorem nebo bytostnou dojemností. Inscenace má vynikající rytmus, vlastní scény jsou mezi sebou odděleny masopustním veselým, bujarým a hravým. Tyto živé obrazy ale hořknou s každým dalším výstupem, podobně jako antický chór, který předznamenává tragický konec. Díky režisérovu celoživotnímu studiu lidové kultury vyznívají jako skvěle zvládnuté také lyrické pasáže a prolínání tradičních symbolů.

Dramaturg Zdeněk Janál zařadil na repertoár Východočeského divadla Pardubice naši cennou klasiku a pohlídal přesné tempo celku (dvě a půl hodiny až nečekaně rychle uběhnou). Inscenace Konec masopustu podává důkaz o vynikající kondici celého souboru. ∞


Konec masopustu
Východočeské divadlo Pardubice (U Divadla 50, Pardubice)
premiéra 27. 2., nejbližší repríza čt 30. 6. 19:00